11 Průměrně inteligentní šimpanz

   Harry usilovně přemýšlel, což byl opravdu výkon hodný obdivu, neboť přitom dokázal i bez pochybení namíchat požadovaný lektvar v páteční dopolední tříhodinovce. Skončil neskutečně zlitý potem, neboť Snape, nerudně naložený, jim zadal obzvlášť těžký Rubínový doušek…

   Počkal, než všichni ostatní odešli, a – podpořen Hermioniným plachým úsměvem – srdnatě došel ke katedře, kde před Snapea položil svůj vzorek.

   Profesor se na něj ani nepodíval, když si lektvar přebíral, a automaticky si ho prohlédl, načež neovládl svůj výraz a překvapeně nadzvedl obočí. Harryho Rubínový doušek skutečně vypadal jako rubín v tekuté podobě, což také měl, ale nikdo z jeho spolužáků toho nedocílil (Hermiona a Malfoy byli hodně blízko, jejich lektvary v odlescích rubíny připomínaly).

   Po krátké chvíli, během které se Snape zvedl a došel ke dveřím, zatímco Harry bez hnutí setrvával u katedry, se nakonec profesor na chlapce zadíval.

   „Zvonilo před třemi minutami, Pottere, vypadněte z mé učebny, než vám srazím body.“

   Harry přešlápl a spolkl ostrá slova. Donutil se k pohybu směrem ke dveřím, upřeně pozorován mrtvýma očima profesora lektvarů.

   Ve dveřích se minuli a Harry vykročil ke schodišti ze sklepení, zatímco Snape ke svému kabinetu.

   „Chci se ještě zeptat…“ začal chlapec a promlouval ke kamenné zdi po své pravici, „v kolik… mám přijít na školní trest…“ poslední tři slova skoro spolkl. Fajn, tak tohle rozhodně nebyla ona plánovaná omluva.

   Ticho přetrvávalo podezřele dlouho, a tak se Harry otočil. Snape už byl zalezlý ve svém temném doupěti.

   Zbytek dne Harry stále přemýšlel, především o tom, jak to dokonale pohnojil, ale snažil se soustředit na zítřek a konkurz do nebelvírského týmu. Byl se proletět spolu s Ronem nad hřištěm, aby přišel na jiné myšlenky, a skvěle se spolu zabavili. Po dlouhé době to bylo jako dřív, když si měli co říct, jako by byli přátelé. Zachmuřeně si uvědomil, že od Siriusovy smrti se s Ronem pořádně nebavil.

   Potom ve věži se ukázalo, že není schopný jen tak sedět a nic nedělat, takže se začal prohrabovat učením – k Ronově nevýslovné hrůze. Harry se ve chvílích, kdy jeho mysl nemusela něco řešit, pořád vracel k tomu, co mu řekla Hermiona. Došel k závěru, že on by to nesl docela těžce. Připadal si špatně – a jako zbabělec, když se nedokáže omluvit za svou hloupost.

   Večer měl hotovou polovinu úkolů na celý týden, ale byl rovněž patřičně fyzicky i psychicky vyždímaný – kdyby se ho někdo zeptal, kolik je jedna a jedna, odpoví mu tři.

   V tomto stavu se tedy otupěle vydal do sklepení, přičemž se málem přizabil na schodech (několikrát).

   Snape mu otevřel dveře a díval se na něj jako na něco podivného ve zkumavce, ale to Harry nepostřehl, když procházel dovnitř, a potlačil zívnutí, zatímco si sedal na židli.

   „Takže, pane Pottere, dnes budete třídit…“ začal Snape a přiblížil se ke svému stolu, ovšem v ten moment někdo zaklepal.

   Profesor se narovnal a došel zpátky. Několik okamžiků upřeně zíral na dveře, jako kdyby byl schopný je prohlédnout, poté si povzdechl – jeho intuice mu dávala jasnou představu o návštěvníkovi.

   „Tvařte se schlíple,“ vyzval Harryho celkem zbytečně (Harry uposlechl tak, že položil lokty na stůl a opřel si o ně hlavu) a prudce otevřel.

   Medow za dveřmi se lekl, nadskočil a ustoupil o dva kroky dozadu. Dokonce se nesnažil ani nahlédnout Snapeovi přes rameno, jestli Harry pracuje a co dostal za trest.

   „Kolego?“ zeptal se Medowa přezíravě, zatímco chlapec usnul s hlavou složenou na svých rukou.

   „Éh,“ řekl inteligentně Medow, „chci se jen ujistit, že s tím syčákem nemáte žádné problémy, profesore…“

   „Ne,“ řekl chladně, „dokáži si sjednat pořádek, je-li to za potřebí. Ještě něco?“

   „Éh…“ pokusil se ještě promluvit, ale Snape se na něj kysele ušklíbl a zabouchl mu před nosem.

   „Sbohem.“

   „Pottere…“ začal znovu, ale všiml si, že Harry spí.

   Zúžil oči a s vzezřením zosobněné zlomyslnosti došel ke spícímu chlapci, naklonil se nad něj a prohlédl si ho s úmyslem jej vzápětí rychle probrat. Harry spal s tak nevinným výrazem, že ze všeho nejvíc připomínal dítě – nebo ještě lépe, štěně. A buďte hnusní na bezbranné štěňátko…

   Snape se narovnal a obešel stůl, posadil se na své místo a začal opravovat eseje. Pana Pottera si vychutná, jakmile se vzbudí. Ovšem jen Merlin (a Brumbál) věděl, proč ho nechal spát.

   Z hlubokého, zmateného spánku, který Harryho tak znenadání přepadl, jej vyvedl jeden určitý zvuk – škrábání brku o pergamen.

   Harry se zavrtěl – nacházel se v dosti divném posedu, musel usnout nad úkoly…

   „Hermiono,“ zachrčel, aniž by zvedl hlavu. Dotěrné škrábání utichlo… „Mohla jsi mě taky vzbudit. Vždyť víš, že musím jít za Snapem…“ Jak nad tím tak uvažoval, jak dlouho vlastně spí?

   „Měl bych asi spěchat,“ zamyslel se, „ještě se chci omluvit…“

   „Neříkejte, pane Pottere, tak omluvit? Vy?“ zazněl chladný a posměšný hlas.

   Harry se prudce zvedl, nějak se zamotal do svého hábitu a bacil sebou o zem, přičemž před samotným pádem zoufale zahrabal rukama ve vzduchu a pokusil se chytit desky stolu, která – velice zákeřně –  nejspíše uhnula jeho prstům. Zadunělo to.

   Profesor Snape se nadzvedl ze židle a zadíval se přes stůl na Harryho.

   „Mám dojem, že se v poslední době příliš válíte, pane Pottere,“ oznámil mu, „snad nehodláte zakládat nějakou tradici? Nebo si skutečně tak libujete na podlaze?“

   Harry na něj vyděšeně zíral. Usnul na školním trestu se Snapem, který byl v ráži víc, než kdykoliv předtím… ale teď se tvářil spíše navýsost pobaveně.

   „Budete na mě třeštit oči ještě dlouho, nebo se zvednete ze země a posadíte se jako normální, duševně zdravý člověk?“ zeptal se.

   Chlapec se tedy posadil zpět na židli, stejně jako Snape. Prolétl pohledem pergamen před sebou a pak jej odložil na hromádku opravených.

   „Nuže?“ zeptal se a upřel na Harryho studený pohled.

   „Ehm,“ odkašlal si, zatěkal očima na svoje ruce, pak boty a nakonec zamumlal: „Omlouvám se.“

   „Prosím?“ sladce se zeptal profesor a přiložil si ruku k uchu.

   „Omlouvám se!“ zopakoval tedy o kapku hlasitěji.

   „Za co konkrétně, pane Pottere?“

   „Éh…“ zrozpačitěl Harry, „tedy… tak nějak… huh… hm… ehm…“

   „I průměrně inteligentní šimpanz by se dokázal vyjadřovat srozumitelněji,“ upozornil Snape, opřel se pohodlněji a čekal, co dalšího z Harryho vypadne… nic dalšího už nepadalo.

   „Nejste-li podprůměrně inteligentní šimpanz, měl byste tu větu už zformulovat,“ řekl kousavě.

   „Za…“ Harry sklonil hlavu, „svoje chování… během… posledních… dní.“

   Snape na něj zíral snad rovnou minutu, načež pomalu kývl. „Vyvztekal jste se dostatečně, Pottere?“

   Harry zvedl hlavu a zamrkal, dosti nechápavě. „Ehm?“

   Profesor na krátkou chvíli zaváhal, než se zachmuřil a tiše pronesl: „V tomto ohledu se podobáte svojí matce. Když se rozčílila, bylo dobré počkat, až ji to pomalu přešlo, jinak s ní nebyla rozumná řeč.“

   Harrymu se po tváři rozlil spokojený výraz. Dozvěděl se něco o své matce! Z toho měl radost a jeho evidentní nadšení donutilo i Snapea, aby se přestal mračit.

   „Nerad o ní mluvíte, pane?“ zeptal se chlapec vzápětí.

   Profesor se opět zamračil, což Harrymu dnes jako odpověď stačilo.

   „Ehm, tedy… já… nebudu se ptát… jestli… je to… nějak…“

   „Přestaňte blábolit, víte, že pak vypadáte ještě hloupěji?“ zarazil ho Snape. „Raději mi řekněte, cvičil jste se v soustředění?“

   „Ne,“ přiznal váhavě Harry. Na to opravdu neměl chuť, a stejně by se mu to nepodařilo.

   „Tak s tím zase začněte, protože nitrobrana je pro vás prioritou,“ doporučil mu, „ale teď mi řekněte,“ odmlčel se a zadíval se na něj, „jak je možné, že jste dostal hodnocení Mizerné z kouzelných formulí?“

   Harry se zašklebil. Z toho taky neměl radost, protože by rád prospíval, samozřejmě, ale nějak se mu to prostě nepodařilo. Také by ho zajímalo, jak je možné, že to Snape zjistil? Copak se ptá kolegů na jeho prospěch, nebo co?

   „Pořád čekám na nějaké zdůvodnění, máte-li takové k ruce,“ poznamenal profesor.

   „Hm… nějak se mi to nepovedlo,“ začal tedy Harry, „prostě… nemám ten grif…“ aby podpořil svá slova, imitoval pohyb zápěstím, jako kdyby zkoušel něco vykouzlit s hůlkou.

   Snape nadzvedl obočí: „Pane Pottere, nemíníte mi snad tvrdit, že doposud jste se nenaučil používat hůlku, že ne?“

   „Ne!“ ohradil se chlapec, „já jen, že prostě nějak… jaksi… pořád ještě… nemůžu trefit tenhle konkrétní… pohyb­…“

   Jak mluvil, uvědomil si, že nejspíše zase blábolí, alespoň podle pohledu, kterým ho profesor stíhal.

   „Pottere,“ řekl kousavě, „vy snad doopravdy nevíte, že většina kouzelníků má svůj vlastní univerzální a specifický pohyb zápěstím, na který reaguje jeho hůlka příznivěji a tudíž je pro něj přirozenější provádění všech magických úkonů?“

   Harry nejdříve zíral, ale pak namítl: „Ale profesor Kratiknot nás učí ke každému zaklínadlu jiný grif…“ myslel na nezapomenutelné ´švihnout a mávnout!´… „A profesorka McGonagallová taky!“

   „Něco vás učit musí,“ utrousil kysele, „ale bývá dobrým zvykem, že si mladí kouzelníci najdou vlastní způsob. Magie, Pottere, není jako mudlovské, pevně dané vědní obory. Je proměnlivá, živoucí…“ vysvětloval a Harry přitakal.

   Snape se na něj zadíval nadmíru zvažujícím pohledem. „Velice se divím, že jste dosud naživu – s vaším zvykem zaplétat do smrtelných nebezpečí a prakticky nulovými zkušenostmi z reálného boje…“

   Harry se začal nafukovat k odpovědi, vedl přece BA, vybojoval bitvu na ministerstvu, zabil baziliška, nakopal Voldemortovi – dokonce třikrát…

   „Zasluhujete si jisté uznání, že jste dosud vyvázl,“ dokončil. „Ovšem je to žalostně málo, jestli máte přežít i tuto válku. Uvědomujete si vůbec, že za dva roky po vás půjde každý přívrženec Pána zla?“

   „Jo,“ zabručel Harry kysele.

   „Měl byste se podle toho zařídit,“ řekl Snape, „intenzivně se připravovat, jak jen budete moct… vynechat všechny druhy rozptylování a soustředit se na váš úkol. Když budete triumfovat, Pottere, budete před sebou mít celý život. Když padnete…“

   Chlapec zaraženě seděl – jistěže na to Harry myslel, občas, ale snažil se to příliš nevnímat. Tíha Vyvoleného… jak jen to může dokázat? Nebyl tolik po Jamesovi, aby si neuvědomoval, že mu opravdu pomáhalo většinou štěstí…

   „Ale,“ zachraptěl a díval se na svoje ruce, „co když to nedokážu?“

   „Na to nemyslete,“ řekl mu Snape, „soustřeďte se jedině na přípravu.“

   „Budu potřebovat pomoc…“ zachvěl se Harry. Právě na něj skutečně v plné tíži dolehlo jeho poslání – to se mu stalo naposledy někdy o prázdninách a jen na chvilku. Kolik životů na něm závisí, kolik nadějí představuje… a jak se chová. Nezodpovědně, jako dítě… A to nastupoval s předsevzetím, že se bude chovat dospěle. Nějak rychle na to zapomněl…

   „Vždyť…“ nadechl se, „vlastně nic pořádně neumím… a vlastně ničím nevynikám… kromě pitomé jizvy nejsem o nic lepší než ostatní…“

   „Tolik sebekritiky, Pottere?“ podivil se jízlivě Snape. „Seberte se a přestaňte se litovat! Budete se divit, ale nestojíte proti Pánovi zla osamocen.“

   Harry k němu zvedl pohled a zastyděl se. Profesor se na něj díval velice přísně a důrazně, s jistým očekáváním…

   „Až se dáte dohromady, asi přistoupíme k praktické výuce…“ řekl pak protáhle a očekával Harryho reakci, „poněkud těžších kouzel, než předvádí kolega Medow.“

   Harry vykuleně přikývl.

   „Čemu se divíte, Pottere?“ zeptal se pak Snape a gestem ho vyzval, aby šel. Bylo už po půl jedenácté, Harry si pěkně přispal. „Někdo vás to naučit musí.“

   Chlapec přitakal a zvedl se.

   „Dobrou noc, pane profesore,“ zaváhal, „a opravdu se omlouvám,“ dodal, načež odešel.