29 Šoky

   Než měl Severus možnost zareagovat na Harryho odpověď, z haly k nim dolehly hlasy a Harry se poté srdečně přivítal s Weasleyovými – bez Billa a Charlieho, zato s Percym (pravda, zde srdečnost ustoupila rozpakům). Po očku přitom pozoroval, jestli Severus nemá v plánu třeba odejít, ale k jeho úlevě zůstal a dokonce si zdvořile a bez obvyklých jedovatostí vyměnil omšelé fráze ´jak se daří´ s Arturem a Molly.

   Mladík se potom připojil k Hermioně, Ronovi a Ginny k jednomu konci stolu, zatímco dvojčata šla zlobit svého staršího bratra (Percy se stáhl co nejdál od Snapea a zdál se být poněkud přepadlý – profesor mu věnoval při potřásání pravicí opravdu zlý pohled) a Brumbál se Severusem a panem a paní Weasleyovými u druhého konce probírali cukroví. Harry občas zaslechl útržky tohoto rozhovoru a viděl, jak Snape tu a tam protáčí oči a nepřítomně hledí na dveře, aniž by se hovoru vůbec účastnil. Brumbál ale vedl diskuzi o rozdílech mezi mudlovskými a kouzelnickými dobrotami opravdu pevnou rukou, takže mu nedovolil vzdálit se.

   Když se ředitel rozpovídal o vanilkových rohlíčcích, Severus střelil Harryho směrem skutečně nenávistný pohled, čemuž se mladík ušklíbl.

   „To je teda pěkné překvapní!“ zahudral Ron a s podmračeným výrazem střídavě pozoroval Snapea a Percyho.

   Harry nakrčil obočí, pomalu se připravil na to, co přijde. „Co myslíš? Je hezké, že se Brumbálovi podařilo přesvědčit i Percyho, aby přišel.“

   „Co je na tom hezkého?“ zafrkala Ginny. „Percy je idiot! Do teď se ještě nikomu – taťkovi, Brumbálovi, ani tobě neomluvil za svoje chování. A teď si hraje na dospěláka, když si odsedl od nás.“

   „Jsou přece Vánoce,“ smířlivě řekla Hermiona a usmála se na Harryho. „Harry to myslel tak, že je pěkné, když je rodina pohromadě. A co ty víš, třeba se tvůj bratr chce všem omluvit právě o svátcích.“

   Harry se na ni usmál zpět a byl vděčný, že vystoupila na jeho obranu, třebaže zrovna tohle by ze sebe dokázal vymáčknout taky.

   „Kde máš brýle?“ vyzvídala pak Ginny dál, když Ron nepřestal – nyní s podezřením – pozorovat svého bratra.

   „Určitě jsi byl u svatého Munga, že? Proto tě profesor čekal na nádraží…“ Hermiona odpověděla zase za něj. „Četla jsem o tom v Lékokouzelníci v akci, vyléčit oči, poškozené například zaklínadlem nebo zraněním je sice těžké, ale mnohem složitější je odstranit přirozeně vzniklé vady, jako právě krátkozrakost, třebaže i s tím si zkušení a dobře vyškolení léčitelé poradí…“

   Harry se na ni usmíval a nechal ji mluvit. Jedna jeho část dokonce vnímala, co přesně říká, ale problém byl v tom, že tolik odborných pojmů, jež na ně všechny dívka chrlila, Harryho mozek nedokázal přijmout a zpracovat včas, takže ve výsledku neměl ani tušení, co mu tak složitě vysvětlovala. Kdyby to chtěl vědět, přečetl by si to sám a pěkně pomalu (se slovníkem cizích slov po ruce), nebo by požádal Severuse o překlad do angličtiny.

   Během krátké chvíle si Harry uvědomil, že uplynulo vlastně docela dost času – najednou se měla podávat večeře. Poznal to podle toho, že je všechny paní Weasleyová vystrkala z kuchyně s tím, že musí ale urychleně začít vařit. Jejich malé skupinky se tedy přesunuly do salónu.

   Severus s nečitelným výrazem následoval celý průvod jako poslední a zabouchl za nimi dveře, rozhlédl se po místnosti a nakonec přešel ke knihovně, přejel ji pohledem a s ukořistěnou tlustou bichlí se usadil do křesla co nejdál od ostatních. Knihy tu zůstaly ještě po Blackových, takže si jistojistě našel něco zajímavého o černé magie.

   Harry to postřehl jen periferně, protože se vlastně celou dobu věnoval svým kamarádům a své dívce. Byli usazení na pohovce a křeslech a cítil se přesně tak, jak si myslel, že se bude cítit, až bude mít všechny své blízké kolem sebe – naprosto spokojený. Jen Lupin chyběl, ale ten měl dorazit v pondělí dopoledne, takže to bude v pořádku.

   Jak ale měl tušit, nemohlo to vydržet dlouho.

   Ron se začal víc mračit a teď pozoroval Snapea a naklonil se k Harrymu: „Co tu pořád dělá?“

   Harry si odkašlal a neotočil se, místo toho se usmál na Hermionu, která samozřejmě jako první pochopila z jeho rozpačitého výrazu, že profesor je tu na jeho přání. Její tvář odrážela jen krátkou vteřinku překvapení, potom se na něj chápavě a povzbudivě usmála. Proč by Harry nemohl pozvat profesora, kterého pokládá za svůj vzor, na vánoční svátky?

   „Snape přece nikdy na večeři nezůstává,“ hudral Ron dál a podezíravě si profesora měřil. „Harry, ty o tom něco víš? Moc teda nevěřím…“

   „Nebuď stupidní,“ napomenul ho Harry s překvapivou intenzitou a střelil po něm opravdu hnusným pohledem. Neměl rád, když se někdo navážel do jeho rodiny. „Nic nechystá a je stoprocentně na naší straně.“

   „Jo, jasně,“ zahučel jeho kamarád, překvapený agresivitou v mladíkově hlase. „Vždyť jsem zase tolik…“

   „Ale jo, naznačil jsi dost,“ uťal ho Harry. Významně se zadíval na Rona a Ginny.

   „Hele, já vím, že jsem to byl vždycky já, kdo měl tyhle řeči jako první,“ teď se díval už jen na Rona. „Ale po čtyřech měsících doučování vám můžu zaručit, že je na naší straně. Přece víte, že Severus riskoval život, aby mi pomohl, ne? Voldemort ho chce zabít asi tak stejně jako mě.“

   Trochu zaváhal, než to řekl, ale když to vyslovil, ulevilo se mu. Chtěl tu mít Severuse? Chtěl, aby všichni věděli, jaká je situace? Ano. Neměl rád přetvářku, na to byl přece až příliš Nebelvír, a nerad před nimi něco takového tajil. Sice budou trochu vykolejení, ale nakonec s ním budou sdílet radost, až zjistí, že Harry má konečně rodinu.

   „Co že to?“ pootevřel Ron pusu. „Tys řekl… tys řekl…“

   „Ano, děkuji, jsem si dobře vědom toho, co říkám,“ ujistil ho Harry podrážděně. „Snape je tu proto, že jsem ho pozval. Bude tu celé Vánoce, protože mi to slíbil. A ano, řekl jsem Severus, protože je to teď… můj…“ nadechl se a vyhledal Hermioninu ruku a pevně ji sevřel. „Tak nějak… ehm… můj… Zákonný zástupce. Opatrovník. Něco jako otec… více méně.“

   Ronalda od toho, aby řekl něco mimořádně hloupého, zachránil vpád jeho matky. Tvářila se pohoršeně a okamžitě vyhledala pohledem Harryho:

   „Harry! Tvůj domácí skřítek mě vyhodil z kuchyně!“ obvinila ho, jako by se sám dopustil toho nejtěžšího zločinu.

   „Krátura?“ zamumlal zmateně a napůl se postavil. Rozhlédl se kolem a hledal nějakou oporu. „Cože?“

   „Dobby!“ odvětila rozhořčeně paní Weasleyová. „Ten skřítek je velice zarputilý – tvrdil mi, že jedině on má na starost tvou kuchyni, a že já se mám hezky rychle klidit k vám! Prý nepřipustí – nepřipustí – abych vařila!“ s každým slovem hlas její hlas nabíral na výšce.

   „Tvůj skřítek?“ zamumlala Hermiona a vážně se na něj zadívala. Vytrhla svoji ruku z jeho dlaně a v očích se jí začaly objevovat dobře známé blesky. Hermiona zásadně neschvalovala tyhle skřítčí věci…

   „Tedy…“ Harry zamrkal a nevěděl, které rozčilené dámě odpovědět jako první. „Dobby není můj skřítek! A, ehm, myslel to dobře, paní Weasleyová. Jenom nechtěl, abyste musela vařit, vždyť jste tu jako host!“

   Následujících dvacet minut strávil vysvětlováním a ukolébáváním jak paní Weasleyové, tak Hermiony. Přísahal by, že se ostatní baví jeho snahou urovnat tyto problémy. Zvlášť Brumbál působil dojmem, že se baví vskutku královsky.

   Jakmile se mu podařilo urovnat tohle, Ron se vrátil k jejich předchozímu hovoru.

   „Tobě přeskočilo,“ řekl mu potichu a díval se vytřeštěnýma očima na Snapea. „Nebo já blbě slyšel. Řekl jsi před chvílí, že je Snape, S-n-a-p-e,“ hláskoval mu to pro jistotu, „tvůj zákonný zástupce?!“

   „To jsem řekl,“ ujistil ho Harry. „A ty se přestaň tvářit jako pitomec.“

   „Ale vždyť je to Smrtijed!“ namítl Ron.

   „Asi jako ty nebo já!“ oplatil mu Harry nakvašeně.

   „Ale…“

   „Ještě slovo a asi ti vrazím!“ varoval ho Harry. Nesnášel, bytostně nenáviděl, když se někdo navážel do jeho otce. Předtím zuřivě bránil za každých okolností Jamese – většinou před Severusem – a teď byl dychtivý prokázat to samé právě jemu. Prostě se to takhle v Harryho hlavě přecvaklo. Nestrpí, aby kdokoliv urážel jeho rodinu.

   „Rone,“ ozvala se smířlivěji Ginny, i když se tvářila hodně pochybovačně. „Když Harry říká, že je to v pořádku, tak je to v pořádku. Kdyby Snape byl proti nám, nemyslíš, že zrovna on by to říkal nejhlasitěji?“

   Harry se na ni přátelsky zazubil – Ginny byla správná kamarádka. Váhavě mu oplatila.

   „A Brumbál mu věří,“ dodala, jako nejpádnější argument. Harry se ovládl, aby se neušklíbl – předtím to on sám taky věděl, ale to mu tehdy přece vůbec nezabránilo, aby o Severusově loajalitě pochyboval…

   Připadalo mu vtipné, jak se věci obrací.

   Hermiona se k němu na pohovce trochu přitulila – nedbajíc jakýchkoliv Harryho rozpaků, protože byla přítomna většina Weasleyových, Brumbál a Severus, a pronesla vědoucně: „Tak proto si tě vyžádali v neděli do ředitelny? Kvůli změně opatrovnictví?“

   „Nó, tak nějak,“ odkýval Harry. Necítil se zrovna dobře a neměl v plánu před Ronem (jehož výraz dával tušit silný nesouhlas) vysvětlovat, jak to vlastně bylo. Hermioně to poví později, a jestli řekne všechno i Ronovi, to si rozmyslí podle toho, jak stupidně se bude chovat.

   „Jasně, jenže Harry…“ Ron nevypadal, že by se stupidnímu chování chtěl vyhnout, „trávil jsi ve sklepě moc času. Nevlezlo ti to náhodou na mozek? Jasně, bylo to kvůli Brumbálovi a trestům a pak to doučko… ale… zatraceně, tohle je divný!“

   „Ronalde,“ varovala ho Hermiona – jako jediná dostatečně blízko Harrymu totiž cítila, jak se mladík celý napjal a jeho oči začaly být nebezpečně zúžené.

   „Ne, jako ty to nevidíš?“ vyjel na ni. „Tohle je úplně na hlavu! Co bude další, Harry? Malfoy bude tvůj nejlepší kamarád?!“

   Harry dlouze vydechl nosem a skousl. „Nežvaň hlouposti.“

   „Koukni,“ Ron se k němu smířlivě naklonil a se skeptickým výrazem ho plácl po rameni. „Hele… Snape je pošahanej, to přece všichni víme. Když jsi chtěl vyměnit ty Dursleyovi za někoho jinýho, nemyslím, že by sis zrovna s netopejrem pomohl!“

   V polovině tohoto proslovu ze sebe Harry jemně sundal Hermionu, omluvně se na ni usmál a povzdechl si. Varoval ho, varoval ho dostatečně.

   Jakmile Ron skončil, Harry mu vrazil ránu pěstí přímo do nosu a cosi ošklivě zakřupalo – Harryho ruka to nebyla. Ron se zvrátil silou úderu dozadu a překlopil se i s křeslem.

   Všechen hovor rázem utichl a všichni se dívali na něj, jak stojí nad svým přítelem a tváří se vyrovnaně: „Promiň, kamaráde, ale já tě varoval.“

   S tím se sklonil a vytáhl Rona zase na nohy – z nosu mu tekla krev a nevěřícně na něj zíral. Nebyl ale ani tak naštvaný, jako v šoku: „Ys e noumá-ne puastil!“ zahuhňal prakticky nesrozumitelně a stiskl si nos. „A-auva!“

   „Jo, promiň,“ pokýval Harry hlavou a zadíval se rozpačitě na ostatní: „Promiňte za vyrušení.“

   Severus podmračeně sklapl knihu a naštvaně na něj zíral ze svého místa. V ten okamžik si Harry uvědomil, že vrazit Ronovi možná nebyl nejlepší nápad. Stále za hrobového mlčení – Molly byla natolik překvapená, že ani nevyběhla pomoci svému Lolánkovi – se profesor s vražedným výrazem pomalu zvedl a majestátně k němu připlachtil. Zajímavé bylo, že i když neměl žádný plášť, přesto vypadal, jako by za ním nějaký zlověstně povlával.

   „Harry,“ řekl mrazivě profesor a předal mu knihu. „Nenaznačil jsem ti snad dostatečně, jak neschvaluji, aby ses rval?“

   Mladík v poklidu knihu převzal a přikývl: „Tuším, že je to možné. Nemáš rád, když se studenti perou.“

   „Vysvětli mi tedy, proč jsi uhodil pana Weasleyho,“ vyzval ho a naklonil se k Ronovi, který tam stál a nevěděl, jak se tvářit. Ucukl, když Severus vztáhl ruku a prohmatal zlomeninu. Během chvilky, po kterou nikdo nepromluvil, dal Ronův nos do pořádku.

   Harry počkal, dokud se na něj znovu neupře veškerá profesorova pozornost, a pak pokrčil rameny. „Říkal jsem ti přece, jak budu reagovat, když někdo bude mít hloupé poznámky. Říkal jsem doslova do krve.“

   Severus se nad něj naklonil – přesně tak, jak byl zvyklý pouštět hrůzu na všechny bradavické studenty. I Harry měl chuť se přikrčit, ale neudělal to, protože věděl, že mu doopravdy neublíží. „Nicméně ses nezmínil o ranách pěstí.“

   „Uznávám,“ trochu si odkašlal. „Nechal jsem unést. Omlouvám se.“

   „Argumentace silou v slovní hádce není řešením, Harry,“ promluvil po chvíli, mírněji, a zase se narovnal. „O tvém sebeovládání jsme, myslím, už hovořili.“

   Harry se zazubil – nejhorší bylo zažehnáno. „Jistě, budu na tom pracovat.“

   „Budiž,“ Severus si vzal knihu, otočil se na patě a odkráčel zpět ke svému křeslu.

   „Co se tady právě stalo?“ ozvali se Fred a George současně a napůl s úšklebky a napůl s šokem zírali na Harryho. Všichni se dívali na Harryho nebo Snapea – mladík mohl téměř vidět pomyslné obrovské otazníky v jejich očích. Jen Hermiona se neptala.

   Harry se zadíval na Severuse, jenž ostentativně otevřel knížku a zabořil do ní nos. Fajn, mladík pochopil tu narážku – máš, cos chtěl…

   Polkl, otočil se čelem k většině přítomných a řekl toto: „Ještě jednou se omlouvám, moje chyba. Nicméně jde o to, že Ron měl nemístné poznámky na adresu mého,“ nadechl, to zaváhání bylo téměř neznatelné. Nicméně věděl, že Severus by neocenil, kdyby vykřičel tímto nabubřelým způsobem, jaké je vlastně spojuje rodinné pouto. „Opatrovníka.“

   Sjel očima nevěřícné výrazy. „Profesor Snape se mě teď ujal, a byl bych rád, abyste to pochopili a respektovali jako fakt. Díky.“ S tím se zhroutil zase na pohovku a zaclonil si oči. Otazníky ho pronásledovaly stále – a bylo jich ještě víc, než před okamžikem. Cože? Proč? Opravdu? Jak?!

   Přemáhal výbuch smíchu. Ta situace mu přišla velice komická, a hlavně ty výrazy všech kolem…

   „Hezky řečeno,“ zamumlala Hermiona a dala mu pusu na tvář. Opět se k němu přivinula a Harry byl za to vděčný – jinak by se skutečně hlasitě rozesmál.

   „Kecáš!“ vykřikla dvojčata jednohlasně a vyskočila ze svých míst. Paní Weasleyová se tvářila nevěřícně, ale zároveň přemáhala slzy dojetí a těkala pohledem z Harryho na Severuse, který dění pozoroval přivřenýma očima zpoza knihy. Nečetl si, jen sledoval reakce. Pan Weasley svou manželku konejšivě poklepával po lokti a přepadle se usmíval. Percy se tvářil, jako by tam vůbec nebyl.

   Brumbál působil se svým širokým úsměvem mezi všemi těmi rozpačitými lidmi jako měsíček na hnoji. „Vskutku veselá zpráva! Výborně, chlapci, výborně,“ zahlaholil bodře, třebaže pro něj to nebylo žádné překvapení. Zamrkal na Harryho.

   Mladík zavrtěl hlavou a začal se smát – přitáhl k sobě Hermionu ještě blíž a dívka se slabě smála spolu s ním. Ona tuto zprávu snesla ze všech nejlépe – vlastně jí to přišlo jen logické. A měla skutečně radost, že je Harry podle všeho spokojený.

   Tiše se chechtali a Hermiona si položila hlavu na jeho hruď. Cítil se přese všechno stále skvěle – Weasleyovi se brzo vzpamatují, a jemu se ulevilo, že se o své tajemství podělil s lidmi, které má rád. Byl nadšený, že ho Hermiona bezvýhradně podpořila a měl radost, že se Severus choval opravdu dobře – tahle ukázka autority a výchovná poučka nebyla vůbec špatná, i když vyplynula zcela náhodně ze situace.

   Uvnitř ho cosi krásně hřálo a měl dojem, že je to štěstí. V životě by ho nenapadlo, co všechno může mít. Veškeré tragédie, které ho donedávna provázely, tolik úmrtí… to všechno bylo právě v tu chvíli vyváženo. A až skončí válka, jakože jednou skončí, bude jeho život dokonalý.

   Aby těch překvapení, která nebohé paní Weasleyové málem způsobila zástavu srdce, nebylo dost, stalo se vzápětí něco neslýchaného. Ztichlým salónem se ozývaly dva smějící se hlasy, dva smějící se mladistvé hlasy, klokotající veselím, k nimž se kdosi přidal. Byl to hluboký smích, zpočátku zněl trošku zvláštně, jako kdyby se ten člověk dlouho nesmál a teprve se rozpomínal, jak se to vlastně dělá, ale nabýval na síle a rozjařenosti…

   Harry zavrtěl hlavou – ne, opravdu tomu málem nevěřil, ale byla to pravda. Díval se na Severuse, jak sedí v křesle, knihu položenou na kolenou a otřásá se smíchy. Upřímně, nahlas a velice pobaveně. Od srdce.
---
Tak, kdo má radost a těší se na příští kapitolu? ;) Nejhorší je zkoušet zachovat stejný styl. Vážně :)