11 O monstrech a špatných zprávách

Harry zažíval v prvních měsících školy střídavě pocity spokojenosti a naprosté frustrace. Za to druhé mohl profesor Lockhart, který byl natolik blbý, s prominutím, že jej nebylo možné nijak odradit od jeho žvanivého chvástání, do kterého jednoduše musel zatahovat Harryho. Chlapec měl brzy pocit, že profesora jednoduše bude muset brzy pozvat na večeři.

Tradičně nepříjemné hodiny obrany proti černé magii se staly o něco nepříjemnějšími, protože si byl vědom toho, že upoutávat pozornost k nevysvětlitelným úmrtím není dobrý nápad, zvlášť když mu ředitel věnuje tolik zvýšené a tak „nenápadné“ pozornosti. Co jeho otec udělal, to raději nechtěl vědět.

Když se jednou vracel z nezaslouženého školního trestu s tím idiotem, pomáhal mu odpovídat na poštu od fanynek, jednu chvíli z hlavy nedokázal dostat vtíravý hlas, který mu syčivě našeptával: „Zabít, rozsápat, zardousit,“ až z toho Harry dostal hlad.

Ona spokojenost byla pevně svázána hned s několika věcmi.

Hodiny lektvarů, které do této chvíle držely prvenství na Harryho listu neoblíbenosti, se ovšem povážlivě posunuly na jedny z jeho nejoblíbenějších. Důvodem bylo, že profesor Snape, kdykoliv pohlédl na svého nejméně oblíbeného studenta, zesinal ve tváři, jako kdyby mu bylo nevolno, zatnul zuby i pěsti a… mlčel. Jenom to.

Harry se ušklíbal, kdykoliv profesora viděl, a přemýšlel, jestli Snapeovi zvoní v hlavě tátova slova. Jeho táta měl silné chrisma, dokázal by člověka umluvit i k sebevraždě. Doslova.

Otec se začal víc a víc objevovat v kouzelnické společnosti a každý krok, který učinil, z něj pomalu dělal významnou a oblíbenou veřejnou figuru.

To, že vlastnil polovinu Věštce, mělo za následek, že všechny jeho společnosti prospěšné skutky byly dostatečně zviditelněny, zatímco investice, které prováděl, zůstávaly taktně přehlíženy širší veřejností.

Kouzelnická Británie s postupem času znala doktora Lewise jako milujícího otce Harryho Pottera, který hojně přispíval na chod sv. Munga, založil nadační fond pro osiřelé děti, dotoval stipendium pro mudlovské studenty Bradavic a zachránil a výrazně rozšířil a vylepšil do té doby upadající útulek a záchrannou stanici pro vzácné kouzelné tvory. Rovněž podporoval projekty pomáhající začlenit mladé absolventy do pracovního procesu, výstavy přibližující mudlovskou kulturu kouzelnické veřejnosti, nebo dotoval umělce a experimentátory všeho druhu.

Děti, zvířata, nemocní a neškodní blázínci, to lidé milovali.

Nikdo už nevěnoval pozornost tomu, že po celé Británii zkupuje nemovitosti a pozemky, nebo že krom Věštce se stal doktor Lewis také spolumajitelem celé řady malého lokálního tisku, sítě lékáren po celé zemi či několika významných manufaktur a obchodů. Nebyly to nijak velké podíly, ale celkem pěkně přispívaly k vybudování jeho image solventního a mocného muže. Jeho třicet procent ve společnosti Nimbus definitivně zaujalo pozornost všech větších hráčů a do konce roku byl doktor dobře známý mezi kouzelnickou smetánkou.

Jak Harryho informoval ve svých dopisech, Lucius Malfoy obrátil oproti svému prvotnímu přístupu o sto osmdesát stupňů. Zdravil Lewise skoro jako svého nejlepšího přítele, protože Lewis přinesl zlato do stagnující ekonomiky.

Druhou věcí, která Harryho velmi uspokojovala, byl fakt, že po návratu do školy na něj čekala jeho předplacená mezikontinentální sova – obrovský výr velký s rudými letkami – a strohý, ale slibný vzkaz.

H,

Nejsem si jistá, jestli jsem nepřišla o rozum. Dvanáctileté verze sériových kanibalistických vrahů by se neměly vyptávat FBI veteránů na jejich oblíbenou zmrzlinu, stejně jako by agenti neměli odpovídat, ale k čertu s tím.

Pistáciová.

Starlingová

Nebylo to nic moc, ale byl to začátek, na kterém Harry začal budovat. Podařilo se mu s pomocí svých entuziastických dopisů vylákat bývalou federální agentku ke komunikaci, která brzy začala být lehká, vtipná a svěží. Jeho máma byla povahově přesně taková, jak čekal, a chlapec byl nadšený.

Jak se dozvěděl, veškerá obvinění proti ní byla stažená, ačkoliv ji strategicky přesunuli na jinou pozici. Lidé byli lidé – hlupáci, ale z toho si máma nic nedělala a místo v kostýmku s diskrétně skrytou pětačtyřicítkou chodila do práce v neprůstřelné vestě a se zbraní o něco lépe dosažitelnou.

Její skuteční přátelé, po prvotních rozpacích, rovněž prokázali své kvality a podle toho, co Harry pochopil z máminých pozdějších zpráv, našla si jednoho nového kamaráda.

Chlapec nevěděl, jak přesně na to reagovat, ale moudře se rozhodl tuto skutečnost nezmiňovat otci.  Koncem října ale tento problém byl vyřešen, a všechny Harryho pocity spokojenosti se dočista vytratily.

Jeho táta někoho poznal. Poznal. On.

Harry si byl do nynějška jistý, že k ničemu podobnému nedojde. Skutečnost, že máma si našla přítele, pro něj nebyla tak překvapivá a tak šokující. Ostatně máma žila na druhém konci světa, a jaksi nedisponovala vědomostmi o tom, že kdesi ve Skotsku momentálně trucuje dvanáctiletý kluk, který ji považuje za svou matku, a že o kousek jižněji v Londýně trucuje nejmenovaný doktor, který ji donedávna považoval za svoji ženu.

Jejich rodinná situace byla… poněkud nestandardní.

Ale otec? Harry byl víc než v šoku a podrážděný. To jednoduše nebylo správné, ani možné. Jeho otec byl na mámu silně fixovaný, byla to obsese. Kdyby jej před jedenácti lety nenašel, Harry si byl jistý, že by agentku Starlingovou doktor nenechal jen tak na pokoji. Tyhle věci prostě nepřejdou ze dne na den.

Harry neměl iluze o životě, který s otcem vedl. Znal všechny skryté pravdy a nehezká tajemství. Věděl, že jak doktor, tak on jsou hříčkami přírody, monstry v očích jiných. Někdy přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby vyrůstal jako normální dítě.

Skončil by pravděpodobně zakomplexovaný a neschopný využít toho, co mu bylo naděleno. Jeho intelekt, jeho talent, to všechno by bylo potlačeno pod tunami a tunami normálnosti – a jeho noční můry o zeleném světle by z něj udělaly slabého ubožáka se zničenou psychikou. Skončil by jako ovce, neschopný se bránit.

Přesto by nevyměnil svůj život za zdání normálnosti. Nevyměnil by to, kým je – i když svou skutečnou tvář mohl ukázat jen otci a mámě, své rodině.

Což byla další věc!

Když muž jako doktor Lecter najde ženu, která zná jeho pravou podstatu a nebojí se, nenechá ji jen tak jít. A rozhodně si nenajde po čtvrt roce nějakou lacinou náhradu! Harry by nenechal odejít člověka, který by ho znal a neměl by strach. Jakože nikdy.

Chlapci nezbývalo nic jiného, než přijmout skutečnost, že tátovo pohmožděné ego muselo opravdu krvácet, když se uchýlil k takovému kroku. Nebo hledal jen rozptýlení? Těžko říct, ale jedna věc byla jistá: Harry těžce nesouhlasil a jako dvanáctiletý měl plný nárok dát to najevo.

S myšlenkami černými jako uhel se Harry s Ronem a Hermionou vytratili z Velké síně a zamířili za Skoro bezhlavým Nickem, kde strávili několik nepohodlných desítek minut na jeho oslavě úmrtí, a vděčně utekli zase zpět do obývaných částí hradu.

Toho večera Harry zjistil, jaké strašlivé věci se to v Bradavicích podle Dobbyho měly dít, a vyhlídka na to, že se po škole potuluje jakýsi šílený dědic, se mu ani v nejmenším nelíbila.

S přáteli se pustili do zuřivého pátrání a výzkumu o tajemné komnatě, ale jak se pomalu blížily svátky, Harry začínal mít dojem, že pokoušet se postavit takovému nebezpečí by mohlo být nad jeho schopnosti a síly.

Neměl strach, nikdy nemíval strach, ale doléhala na něj tíseň a nejistota, obával se, že ztrácí kontrolu nad svými temnějšími instinkty. Byl nervóznější, napjatější, jeho nůž mu vklouzl do ruky při tom nejmenším podnětu z okolí.

Nedokázal setřást ono syčivé: „Krev, cítím krev… Zabít… zardousit… rozsápat,“ které ho neomylně dovedlo až k paní Norrisové, stejně jako nedokázal ignorovat fakt, že málem podřízl Dobbyho, když na něj vybafl na ošetřovně té noci, co napadli Colina Creeveyho.

Cítil se poprvé ve svém životě odtržený od svého táty, hlasu rozumu, a ačkoliv silně pochyboval, že Draco Malfoy je Zmijozelův dědic, bylo jasné, že někdo ve škole je dost chytrý na to, aby podnikal mazané útoky a nenechal se chytit.

S jeho vlastní ustupující příčetností to pro Harryho nevypadalo jako zábava a rozptýlení, ale spíš jako tvrdá zkouška. Slyšet v hlavě cizí hlasy nebylo ani v kouzelnickém světě dobré znamení.

Zatímco Ron s Hermionou chtěli zůstat a vyzkoušet mnoholičný lektvar, Harry preferoval svátky doma, protože zpovídat Draca vnímal jako ztrátu času (ovšem míchání lektvaru byl poučný proces). Nemohl se dočkat návratu domů a klidných Vánoc s tátou. Nechtěl myslet na to, že se na něj zlobil, a nechtěl ani myslet na mámu nebo to, že jí letos konečně může dárek doopravdy poslat. Toužil aspoň po trošce pokoje, kdy by nemusel být neustále ve střehu. Všechna ta paranoia mu nedělala dobře.

Ovšem začátkem prosince se ukázalo, že letos své klidné svátky nebude mít. Harry seděl toho večera v temném koutě společenské místnosti s dopisem z domova zmuchlaným v kuličce. S nikým celý den nepromluvil, a kdyby všichni neměli strach z tajemného útočníka, pravděpodobně by do něj nejméně polovina Nebelvírů začala rýt.

Harry byl veselý společník. Nikdo neměl ani tušení o jeho chmurnějších vlastnostech.

„Harry, jsi v pořádku?“ zeptala se najednou Hermiona. Odkud se vzala, to chlapec nebyl schopný říct, a zamračil se nad svým pochybením. Obvykle věděl, když se k němu kdokoliv blížil.

Zvedl hlavu a zavrtěl jí. Potom opatrně uhladil tátův dopis a ukázal Hermioně pasáž, která jej naprosto rozhodila.

…pozval, aby strávila vánoční svátky v naší společnosti. Mohu se doufám spolehnout, že přivítáš slečnu Shrillovou v našem domě s úctou a respektem, jako se patří na mladého gentlemana a mého syna? Vím, že tě nestavím do lehké situace, Harry, ale prosím tě o spolupráci. Je na čase pohnout se kupředu, co myslíš, hm?

Těším se na tvůj návrat do…

„Shrillovou, jakože Beth Shrillovou?“ zeptala se Hermiona nevěřícně. Opatrně mu dopis vrátila. „Kapitánku Holyheadských?“

„Máš na mysli blonďatou nádheru s mozkem o velikosti hrášku?“ zavrčel Harry a znovu papír zmačkal do kuličky. „Ano, přesně tu.“

Zamračil se na ni a s přesností ji hodil napříč společenskou místností přímo do plápolajícího krbu.

„Zůstávám na svátky ve škole,“ řekl bezvýrazně.

---

A/N:

Doufám, že jste měli všichni daleko lepší svátky než náš drahoušek Harry, a přeji všem to nejlepší do blížícího se nového roku. U příští kapitoly pá pá ;) :)