8 O výhodách investic

Otec získal nový zlozvyk: v nestřežených chvílích mimoděčně hýbal svou levou rukou a protahoval si prsty. Dělal to v posledních týdnech celkem často, jako by vzpomínal na chvíle, kdy ji neměl.

Harry musel uznat, že při pohledu na tátovy ruce, obě dvě naprosto dokonale funkční, shledával kouzla a magický svět daleko užitečnějšími než ještě na začátku léta.

Začali se s tátou zajímat daleko víc o jeho fungování po všech stránkách z hlediska ekonomiky, cen realit, uměleckých předmětů, finančnictví, investic, fungování právního systému a organizace Ministerstva kouzel. Zejména prosazování zákonů a zákony samotné je zajímaly.

Možná, že by nemuselo být špatné se v něm natolik adaptovat, aby se tam usídlili na nějaký ten čas. Byla to jen jedna z mnoha variant budoucnosti, ale jako ve všech případech, když se do něčeho Lecterovi pustili, začali se k tomu kroku pečlivě připravovat. Doktor byl často v kontaktu se skřety u Gringottů, kteří byli velmi nadšení z přívodu jeho zlata.

Skřeti by diskrétní, spolehliví, zdvořilí, bez skrupulí a úcty k současným mudlovským i kouzelnickým zákonům. Osvědčili se také jako vynikající výrobci nových dokladů a dokumentů – předně proto, že je nefalšovali, ale vytvářeli. Za správně velkou hromádku zlata byli schopní vybudovat například úplně novou identitu včetně vysvědčení z první třídy.

Ideální obchodní partneři pro někoho, jako byl doktor Lecter a jeho syn.

S jejich pomocí se Harryho prohřešek o nezletilém, užívajícím magii, snadno smazal, ačkoliv Harry se cítil trochu dotčeně – on osobně žádné kouzlo nepoužil.

Stačilo přiložit Kámen k tátově ráně, a pahýl a ruka k sobě okamžitě přirostly.

Tělesná památka na ten katastrofický večer zmizela bez sebemenší jizvičky a zdánlivě jakéhokoliv poškození, ovšem psychologická a emoční jizva zůstávala citlivá a Harry by řekl, že skoro zanícená.

Otec četl pouze místní nudné deníky a odmítl kupovat všechny mezinárodní, kde by narazil na zmínky o mámě. Harry si je vzápětí nechal doručovat společně s Denním věštcem – stačilo jen pěkně poprosit v redakci. Vyřešil tím i problém, jak získávat přístup k informacím z mudlovského světa během školního roku.

Tím ovšem tátova tvrdohlavost nekončila. Kdykoliv se Harry chtěl dívat na večerní zprávy, doktor Lecter odešel z pokoje a během vteřiny jej Harry slyšel hrát v salonu na klavír, aby náhodou nemohl zaslechnout ani úryvek informací. Nikdy by nemlátil do klaviatury, ale hrál o trochu vášnivěji než obvykle.

Otec se naprosto striktně držel svého předsevzetí, že nebude vyhledávat jakékoliv informace o bývalé agentce Starlingové. Bylo by to podle něj nezdvořilé – neměl rád ani články o životě celebrit, považoval za přízemní zkoumat životy cizích. Harry osobně se domníval, že táta byl uražený, protože dostal košem.

Ještě nikdy nikdo mu neřekl ne a přežil.

Jeho syn nicméně mámu za cizí rozhodně nepovažoval, a s pečlivostí sobě vlastní každý den zkoumal všechny nové informace v její kauze. Moc toho ke zjištění samozřejmě nebylo, jelikož se jednalo o citlivé materiály.

Dobrá zpráva byla, že ji neposlali zatím do vězení. Špatná že to stále zvažovali. Jedno s druhým vedlo k tomu, že se Harry rozhodl splnit svou synovskou povinnost.

Toho dne, kdy uvedl svůj plán do chodu, měl Harry sraz s Ronem a Hermionou na Příčné ulici. Na pár minut se oddělil od otce, a když se k němu znovu připojil, doktor si ho upřeně prohlížel.

„Nikdy jsi mi nelhal ani nic nezatajoval,“ řekl.

Harry souhlasně přitakal, jeho výraz uvolněný a klidný, jeho tep normální. Začal se důkladněji věnovat meditačním technikám, díky kterým bylo pro všechny ostatní těžší vypozorovat jeho reakce.

„Poslal jsem něco mámě,“ vysvětlil pak a doktor pomalu přikývl. Zírali na sebe s totožnými zdvořile kamennými výrazy.

„Čekal jsem, že něco takového uděláš.“

„Já vím,“ Harry se na tátu vzápětí zakřenil a ten mu oplátkou věnoval slabý úsměv.

„Tolik mi ji připomínáš, Harrisone,“ zavrtěl pak hlavou a zatvářil se ublíženě: „Jako bys vůbec nebyl můj!“

„To jsou všechny ty změny blížící se s nastupující pubertou, tati,“ ujistil ho klidně a uhladil si vlasy, aby mu skrývaly jizvu. Pokaždé, když si jí někdo všiml, měl tendence zírat nebo dokonce začít něco blábolit.

Seděli na letní zahrádce před zmrzlinářstvím a užívali si uvolněné atmosféry. Harry nezmínil, co matce přesně poslal, a otec se neptal. Věřil, že je to nijak neohrozí, a nechtěl se plést do jejich vztahu nebo čehokoliv, co to Harry rozehrál.

Tak je o pár chvil později nalezli Weasleyovi a Grangerovi. Otec i syn byli naprosto stejně ležérně usazení s levým kotníkem zkříženým přes pravé koleno, oba v lehkých kalhotách a košilích neurčité světlé barvy, na očích skoro stejné tmavé brýle. Doktor Lewis měl navíc svůj oblíbený klobouk a přes opěrku přehozené sportovní sako, zatímco Harry krátkou bundu.

Na Weasleyovi Harryho otec zapůsobil jako movitý a zdvořilý člověk, s nímž si ovšem mohli promluvit téměř o čemkoliv. Byli to slušní lidé, což Lecter oceňoval, a jejich děti byly velmi zábavné. Zvláště dvojčata.

Doktor Lewis si ovšem vyloženě padl do noty s doktory Grangerovými a společně se pustili do konverzace, kterou jejich potomstvo a kouzelníci nebyli schopní sledovat.

Harry se musel decentně ušklíbat nad tím, že především paní Weasleyová a paní Grangerová byly seznámením se s galantním doktorem uneseny. A Hermiona, což u něj vyvolávalo špatně potlačené záchvaty smíchu.

„Moc se nesměj,“ zašeptal mu táta do ucha. „Nejsem jediný, kdo dnes upoutal pozornost něžného pohlaví, Harrisone.“

A skutečně, Ginny Weasleyová povážlivě červenala, kdykoliv se Harry zadíval jejím směrem – nedej bože když na ni promluvil.

„Ale ty se v tom na rozdíl ode mě vyžíváš,“ odporoval Harry. „Není to vůbec sranda. Vždyť jí nemůžu říct ani ň, aniž by zrudla. Je to hrozné!“

Doktor na něj pobaveně hleděl a pak zavrtěl hlavou. „Kouzlo růměnce krásných dam odhalíš, až budeš v tom správném věku.“

„Až mi hormony začnou tlačit na mozek?“

„Nejen tam, Harry, nejen tam.“

„Otče!“

„Synu,“ kontroval pobaveně. „Ach, ty se červenáš! Můj chlapec roste…“

Harry rezolutně zmizel v hloučku Weasleyovic bratrů a nechal svého otce, aby se bavil. Naštěstí pánové Weasley a Granger nerozpoznávali, v jakém ohrožení jejich ženy jsou. Nákupy školních pomůcek probíhaly bez dalších nevhodných poznámek až do chvíle, než se dostali ke knihkupectví.

Probíhala tu nejspíše autogramiáda nějaké červené knihovny, neboť paní Weasleyová se začala vehementně tlačit kupředu, zatímco mládež ke svým požadovaným knihám. Zbytek dospělých zůstal raději stranou.

Doktor Lecter byl na okamžik zaměstnán otázkou pana Grangera, a této chvíle využil hrubý novinář a vytáhl jeho syna do přední části obchodu, kde jej vyfotil s jakýmsi nabubřelým panákem, než se stačil včas vysmeknout.

„Musím vás požádat, abyste mě hned pustili,“ zrovna zdvořile oznamoval oběma. Nechtěl se uchylovat k násilí, všichni na ně zírali.

„Ale no tak, Harry, budeme na titulní stránce!“ široce se usmál blonďák, očividně autor toho braku, a kývl na novináře, aby přišel blíže a vzal je z detailu.

„Promiňte, musím vás bohužel požádat o film uvnitř vašeho fotoaparátu,“ ozvalo se vzápětí uhlazeně a Harryho otec poklepal fotografa po rameni.

Jakmile se jeho draze oděná postava připojila k trojici v popředí, všichni (všechny, lépe řečeno), přesunuli větší část pozornost k doktorovi. Rudá květina v klopě jeho bílého saka přitahovala oči jako magnet, stejně jako jeho neodmyslitelné charisma. Lecter se dost dobře nedal ignorovat, když nechtěl být ignorován.

„Na to zapomeňte, proč bych vám ho dával?“ optal se poněkud zmateně novinář.

„Jelikož jste se nezeptal, zda to vaše focení můžete provést, což je od vás mimochodem velmi nezdvořilé. Mohu vás ujistit, že byste svolení nedostal, tudíž nedojde ani k publikaci.“

„O jakém svolení to melete, člověče?!“ rozčílil se a dloubl do doktora Lectera. Doktor jej zachytil za ruku a zmáčkl – to vedlo k tomu, že ubohý novinář zalapal po dechu a klesl do kolen.

„Nedloubejte do mě, je to hrubé,“ prohlásil konverzačně a zadíval se na svého syna, jemuž se podařilo o krok se vzdálit a víc než znechuceně si oprašoval ramena. „Harry, chceš být na titulní stránce Věštce?“

„Ne!“ zavrčel. Byl si naprosto jistý, co jeho otec hodlá udělat, a byl všemi deseti pro. Nesnášel publicitu.

„Tady o tomto,“ vysvětlil Lecter a nastavil volnou ruku. „Film, prosím.“

Novinář mu podal celý aparát a doktor ho pustil. Rychle vytáhl a osvětlil film uvnitř a vrátil přístroj zpět.

„Nemáte na to právo!“ rozčiloval se pak a mnul si zápěstí. „Kdo si myslíte, že jste? Takhle jednat se zástupcem tisku!“

„Zástupcem tisku?“ Lecter se k němu naklonil a jeho nozdry se rozšířily. „Nevidím před sebou nic než druhořadého pisálka ve včerejších šatech.“

„To nic, to nic!“ zvolal bodrým tónem ten spisovatel. Trvalo mu dost dlouho, než se rozmyslel, jak reagovat. „Přece na sebe nebudeme oškliví, vždyť se toho zase tolik nestalo. Mladý Harry je jistě rád, že se mnou může na titulku, že, Harry?“

„Ne, nejsem,“ řekl na to chlapec a postavil se za otce. „Promiňte, kdo vlastně jste?“

To jej na chvíli dostalo.

„Tedy, ještě jste o mě neslyšeli? Jsem Zlatoslav Lockhart, známý spisovatel. Toulky s trolly? Mé kouzelné já? Neříká vám to nic? Určitě musí! Kdo by mě neznal?“ obdařil všechny okouzlujícím úsměvem. Fanynky zavzdychaly.

„Je mi líto, nečtu fikci,“ zavrtěl doktor hlavou. „Dávám přednost spíše literatuře faktu.“

Potom mu doktor věnoval svůj vlastní úsměv a k Harryho znechucení, znovu se ozvalo pár vzdychů, když to otec doplnil ještě zamrkáním.

„Pro příště bych ocenil, kdybyste nechal mého syna být, když vám dá najevo, že s vámi nechce mít společného. Ostatně od něj očekávám určitou… úroveň.“

Tohle si vysloužilo zalapání z davu.

„A kdo vy vlastně jste, že tu prohlašujete, že Harry Potter je váš syn! Všichni víme, že není!“

Pisálek, jistě. Doktor Lecter s ním začal už doopravdy ztrácet trpělivost a podle Harryho obličeje soudě, nebyl sám. Otec i syn se k němu obrátili s identickými výrazy nevíry a nadzvednutými obočími.

„Je velmi, velmi neotesané žádat něčí jméno bez poskytnutí toho svého,“ řekl doktor pomalu a prohlížel si ho, jako by si prohlížel dobytek stojící v cestě svého jaguára. „Ale budiž, jsem doktor Lewis, nicméně nemohu říct, že by mě nějak zvlášť těšilo.“

„Och!“ Lockhart se usmál, jako by se tím všechno vysvětlovalo.

„Mudla?“ zalapal po dechu novinář a začal se tváři povýšenecky. „Harry Potter žije u mudlů? To bude sólokapr, Rita se může jít vycpat!“

„A vaše jméno, příteli?“ zeptal se Lecter tiše, jeho oči se zaleskly. Z nějakého důvodu změnu atmosféry všichni v krámku vycítili a tajili najednou dech.

„Barry Bale, pane Lewisi,“ odpověděl zvesela.

„Preferuji oslovení doktor Lewis, Barry,“ odvětil Harryho otec s jistou útrpností. Proč to nikdy nikdo nechápe? Je to doktor Lewis. D-o-k-t-o-r. Zadíval se na syna, který mu věnoval slabý pobavený úšklebek.

Bylo na čase uštědřit finální úder. Chlapec se zhoupl na špičkách. Tohle bude stát za to.

„Harry, musíme si Barryho zapamatovat. Rozhodně ho chci zmínit při svém příštím rozhovoru s Mikem. Je na čase si promluvit o kvalitě novinářů, které platíme.“

Dav udělal Óch!

Pan Bale smrtelně zbledl a vytřeštil oči.

Začal koktat něco ve smyslu: „Mikem? Mikem Hamiltonem…?“

„Můj ty světe, to je hodin!“ přerušil ho Lecter a položil Harrymu ruku na rameno. „Pojďme, musím být zanedlouho v nemocnici.“

Fanynky se před dvojicí rozestoupily, mnohé se zasněnými pohledy, a paní Weasleyová na ně nepřestala hledět s výrazem ryby na suchu. Pan Weasley se široce usmíval, stejně jako jejich synové. Grangerovi, všichni tři, si nebyli přesně jistí, k čemu došlo.

„Doktore Lewisi!“ zastavil je hlas těsně poté, co skupinka opustila obchod.

„Zdravím, zdravím,“ pokýval hlavou Lucius Malfoy, který je urychleně následoval ven. Díval se na Harryho otce s novým zájmem. Chlapec nenápadně protočil oči.

„Ach, pan Malfoy,“ doktor se usmál a mírně se uklonil. „Kde máte svou rozkošnou paní?“

Po této poznámce se Malfoy na chvíli přestal usmívat a zamumlal cosi o tom, že má jiné povinnosti. Potom se vrátil k tématu, o kterém chtěl mluvit: „Takže vy jste ten nový tajemný spolumajitel Denního věštce. Vskutku zajímavé.“

„Tajemný?“ zasmál se Lecter. „To bych zrovna netvrdil. Nijak jsem se tím netajil. Nicméně jsem za Mikovu diskrétnost vděčný.“

„Nevěděl jsem, že máte zájem o investice takového velkého významu tady u nás,“ pokračoval Lucius s leskem v očích, jako kdyby tím právě doktor ustoupil a souhlasil s nadřazeností kouzelnického světa.

„Velkého významu?“ doktor nazvedl obočí a pak se znovu zasmál. „Jen se trošku zajímám o synův koníček. Toť vše. Pokud mě omluvíte, musím vážně být zanedlouho v nemocnici, Luciusi. Mohu vám říkat Luciusi, že ano? Pěkný den.“

A stejně jako před necelým rokem, začal ho zcela ignorovat a narychlo se omluvil svým dalším společníkům. Hned poté i s Harrym zamířili k Děravému kotli, zatímco Malfoy se pustil do slovní potyčky s panem Weasleym.

Lockhart měl to odpoledne spoustu práce, aby udržel pozornost svých obdivovatelek na sobě. Jeho úsměv byl zářivý a oči jasně modré, měl příjemný hlas – ale nemohl se měřit s výškou bankovního konta doktora Lewise, ani s jeho och tak hlubokým uhrančivým pohledem a úsměvem lovce.

Ženy, a tuto radu doktor Lecter svému synovi kladl na srdce v pozdějších letech častokrát, chtějí být loveny. Harry nicméně stejně často pobaveně kontroval, že na jeho mámu to nikdy neplatilo.