7 O fatálních nedorozuměních

Harrison Lewis byl zanechán na pospas své hospodyni, když přijel z drahé internátní školy domů. Čekala na něj před nádražní halou s taxíkem a ustaraným výrazem v obličeji.

„Pane Harry, jste tak pobledlý! A hubený!“ zvolala a už jej hnala do auta. „Kdyby vás tak viděl otec! Na mou věru, čím vás tam krmí?“

„Ozval se vám?“ zeptal se namísto toho a cítil nepříjemné trnutí v zátylku. „Měli jsme ve škole několikadenní výpadek elektřiny. Hrůza.“

„Včera ráno volal,“ zatvářila se nejistě. „Velmi ho to mrzí, ale ještě je na chvíli vázán v Buenos Aires. Slíbil, že vám dnes večer zavolá a všechno vysvětlí.“

Harry přitakal a smířil se s několika dny v péči paní Weberové. Když dorazil domů, vybalil si věci, vypustil Hedviku z klece a snědl poslušně večeři. Bylo sedm večer a Harry byl po celém dnu cestování unavený, nicméně se tvrdohlavě usadil v otcově pracovně u jeho telefonu a čekal.

Absolutně nenáviděl pomyšlení na to, co se v jeho nepřítomnosti dělo. Vůbec nevěděl, co jeho otec rozehrál za hru ve Florencii, a nemohl ani riskovat prohledávání internetu. Co kdyby? FBI nebyla banda idiotů, i když si z nich s tátou často stříleli. Byl rozdíl někým pohrdat a někoho podceňovat.

Harry tedy seděl, naprosto znechucen, a črtal si v tátově skicáku. Nebyl tak dobrý jako on, ale byl se svými pracemi celkem spokojený. Uklidňovalo ho to. Pod Harryho rukama pomalu vzniklo Černé jezero a temné obrysy Zapovězeného lesa v pozadí.

Harry se ušklíbl při vzpomínce na svůj výlet do jeho nitra a Dracův řev, když narazili na Voldemorta s Quirrellem. Bylo to vcelku veselé…

Telefon se rozdrnčel a Harry se po něm hned natáhl.

„Prosím?“

„Harry,“ otcův hlas zněl chraptivě, vyčerpaně, což jeho syna okamžitě zalarmovalo.

„Tati! Jsi v pořádku?“

„Jistěže jsem, synu,“ povzdechl si. Harry v pozadí slyšel zavírání dveří a zasténání pohovky, jak si dělal pohodlí. „Jaká byla cesta? Co tvoje zkoušky?“

„Dlouhá. Jsem nejspíš nejlepší v ročníku,“ Harry zavrtěl zamítavě hlavou. Jak se mohl zajímat o zkoušky? „Buď já, nebo Hermiona. Zníš otřesně, tati.“

Doktor se na druhé straně drátu zasmál. Byl to nepříjemný skřípavý zvuk, jako kdyby měl v hrdle nasypané piliny.

„Máme za sebou několik dlouhých hodin, Harry,“ povzdechl si. „Tvoje matka byla postřelená.“

Harry napočítal do tří, jeho srdce mu bušilo v uších a několik chvil nebyl schopný promluvit.

„Před chvílí jsem vyoperoval kulku, byla to rána do ramene, nic složitého,“ ujistil ho vzápětí otec a potom dodal: „Pánové, kteří za to byli zodpovědní, sdíleli své poslední chvíle s několika divokými čuníky.“

Harry zafrkal: „Chci vůbec vědět, co se stalo?“

„Všechno ti vysvětlím, až přijedeme. Doufejme, že oba.“

„Kdy?“ Harryho hlas se chvěl vzrušením.

„Za pár dní. Chci dát mámě čas, aby se vzpamatovala a vše si utřídila,“ vysvětlil s jemností. Pak se jeho tón změnil: „Krom toho, plánuji jednu speciální večeři, Američané si libují v tom svém Dnu nezávislosti.“

„Tati,“ zamumlal Harry a cítil, jak se mu stahuje hrdlo. „Tati, ehm, jsi si jistý, že je to dobrý nápad…“

„Jistěže je to dobrý nápad, je to dokonce nutnost,“ doktorův hlas nepřipouštěl žádné námitky. „Máme výjimečného hosta. Bude to vynikající. Jen mě mrzí, že se nebudeš moci účastnit, synu.“

„Kdo je ten člověk?“ zeptal se Harry. Musel tátu výjimečně iritovat, když si vysloužil takovou speciální pozornost.

„Někdo, koho naštěstí už nebudeš mít tu smůlu střetnout,“ pronesl otec temně a Harry se nelibě zašklebil. Až sem k němu dolehl záchvěv tátovy nechuti k tomu muži.

„Tati?“ zeptal se tiše. „Prosím, nemyslím si, že máma by…“

„I když jsem nebyl zrovna dvakrát nadšený z profese, kterou si tvoje matka vybrala, excelovala by v ní. Nebýt toho podsvinčete,“ zaskřípal zuby. „Jsem na něj velmi, velmi rozhněvaný. Zničil tvojí matce kariéru, protože mu odmítla zahřívat postel!“

Harry vytřeštil oči a nasucho zapolykal. Tak odtud vítr vane. Ne, ne, ne, to není dobré. Jak znal svoje rodiče, tohle všechno nabralo velmi špatný obrat. Máma byla vyloženě alergická na tyhle druhy věcí. Dřela na tom, aby všem dokázala, že nepotřebuje rytíře na bílém koni.

Otec na druhou stranu zase velmi těžce nesl, když o mámu někdo jen ošklivým pohledem zavadil. Zabil svého spoluvězně, který se k mámě choval nevhodně, už po jejich prvním setkání. Byl poněkud… teritoriální.

„Tatínku…“

„Tohle je konec diskuze, Harrisone, nikdo se k tvojí matce nebude chovat tímhle otřesným způsobem,“ doktor se odmlčel a jeho syn zaslechl nějaký šramot. „Musím běžet. Čekej nás pátého, pá pá.“

„Ta-“

Cvak. Otec zavěsil. Harry zíral na telefon ve své ruce a potom jej vrátil na místo. Přes všechen svůj nadhled jeho otec očividně nepochopil, že tímhle přístupem mámu rozhodně nezíská.

Neměl náhodou vytasit tu kartu s tím, že kvůli ní přestane s pojídáním lidí, kteří ho iritují, a zabíjením těch, kteří se mu z toho či onoho důvodu nelíbí? Harry se tak nějak domníval, že tohle je plán, který přivede rodinu dohromady.

Omluva, trochu pobrečení, pár slibů. Citlivý přístup, ne demonstrace síly. Otec měl prokázat, že je spolehlivý druh, o kterého se máma může v těžké chvíli opřít, že umí jednat zodpovědně a je schopný posunout její potřeby na první místo.

Ne tohle! Ne že jsou mu jeho hry, jakkoliv zábavné, přednější než ona. Alespoň tak to bude na mamku působit, tak to bude vnímat. Jako jen další hru sadistického sériového vraha. Cokoliv táta řekne a cokoliv udělá – nebude mu věřit.

Otec zvolil ten nejhorší možný přístup, jak matce dokázat, že je vhodným partnerem pro život. Jeho ego se mu znovu připletlo do cesty.

Harry potlačil nutkání udeřit hlavou do stolu a místo toho se prosmýkl do obývacího pokoje a k televizi.

Události, které vedly k postřelení jeho matky, byly staré několik hodin. Pravděpodobně to už stihli nacpat do večerních zpráv o osmé.

Zapnul si zpravodajství a následujících 15 minut opakovaně potlačoval chuť o něco udeřit hlavou. Několikrát to vzdal. Bum, bum, bum.

Seriózně vyhlížející mladý muž s truchlivým obličejem podal přesný výčet událostí, které se staly na jedné rozlehlé farmě ve Virginii, a doplnil je divokou vlnu spekulací.

Doktor Lecter byl spatřen ve Washingtonu! FBI odmítla poskytnout další informace!

Mason Verger, jedna z doktorových obětí, která přežila, předhodila Lectera divokým sviním! Žádné komentáře!

Suspendovaná agentka FBI Starlingová Lectera zachránila! Došlo k masakru s několika mrtvými! Probíhá vyšetřování!

Prasata byla utracena! Bez komentáře! FBI mlčí!

Verger mrtev! Starlingová nezvěstná! Lecter mrtev! Starlingová zavražděna! Nebudou poskytovány žádné informace! Probíhá vyšetřování! Bez komentáře!

Byla to naprostá hysterie, ale z neznámého důvodu Harry věřil, že některé z těch blábolů se zakládají na pravdě. Minimálně dva týdny staré události z Itálie, kdy na sebe doktor Lecter po víc jak deseti letech znovu upoutal pozornost, byly pravdivé.

Reportér je všechny pro diváky milerád zrekapituloval.

Otec se musel konečně zbláznit. Naprosto se utrhl ze řetězů, tím si byl Harry jistý.

Ve Florencii po něm zůstali prokazatelně dva mrtví, včetně policejního inspektora, a přestože chyběly důkazy, předpokládalo se, že měl prsty v jednom zmizení a jednom chirurgicky přesném vykuchání.

Tátův krátký pobyt v Itálii byl doplněn rozkošným videem z bezpečností kamery, které bylo natočeno krátce poté, co vyhodil toho policajta z okna (se smyčkou kolem krku a rozřezaným břichem).

Lecter se na něm usmíval a zvesela mával, očividně se dobře bavil.

Harry vypnul televizi a skryl obličej v dlaních. Chtělo se mu brečet a chtělo se mu řvát bezmocí. S naprostou jistotou totiž věděl, že po tomhle výstupu se matka nebude obtěžovat s otcem ani zdvořile promluvit, natož odjet. Nedej Bože mu dokonce odpustit všechny ty… ty blbosti!

Bylo to oficiální. Jeho otec potřebuje přísný dohled, protože když se nudí, kompenzuje si nedostatek zábavy přemrštěnými gesty, na které ani Harry, ani máma prostě nejsou zvědaví.

Harryho domněnky se potvrdily ještě čtvrtého července v noci, kdy se všechny zpravodajské stanice zběsile rozběhly za nejnovější senzací. Čekal ten večer napjatě na jakékoliv zmínky o situaci, a když paní Weberová konečně usnula (přece nenechá mladého pána samotného v domě!), vplížil se k televizi a hltal nejnovější info.

Lecter opět uprchl, což pro Harryho představovalo jedinou útěchu toho večera.

Harry sledoval s pěstí zastrčenou v ústech výjevy natočené u Chesapeaku. Jeho matka vypadala v šoku, naprosto bílá až na cákance krve na jejích luxusních šatech a pokožce. Na tváři měla stopy slz. Jakýsi ramenatý agent jí přehodil přes ramena svou bundu a ochranitelsky odváděl houfem novinářů k autu.

Poprvé v životě také uslyšel její hlas a vehnaly se mu slzy do očí. Zněla tak vyčerpaně, tak zarmouceně, jako kdyby trpěla hlubokými bolestmi.

„Obraťte se na tiskového mluvčího.“

Novináři spekulovali, jakou sehrála roli v doktorově útěku, a mnozí z nich nechutně splétali za vlasy přitažené příběhy o jejich milostné avantýře nebo brutálním znásilnění. Harry si nebyl jistý, co z toho mu víc obracelo žaludek.

Jedno bylo ovšem jisté – matku čekalo interní vyšetřování, pravděpodobně odchod z FBI, a pokud se rozhodnou, že otci pomohla, rovněž také vězení.

Média a její úzkoprsí šéfové jí ze života připraví peklo, malomyslní lidičkové neodpustí.

Harry seděl opařený na pohovce dlouhé hodiny potom, co skončilo živé vysílání, a vypnul televizi. Jenom tam tak seděl a bylo mu po hodně dlouhé době do breku. Muselo to být hrozné, když se kolem vás zbortí celý svět – jenom proto, že si stojíte za svými morálními zásadami. Harry svou matku nikdy neobdivoval víc.

Paní Weberová jej našla nad ránem schouleného na pohovce s dekorativním polštářkem přitisknutím k hrudi, a ustaraně jej zahnala do postele, kde Harry zůstal po zbytek dne. Vypadal lehce nazelenale a se zarudlýma očima to působilo dojmem, že je nemocný.

Po večeři se Harry nicméně přesunul zpátky do obývacího pokoje a znovu si zapnul zprávy. Předchozí panika se mírně uklidnila a reportéři už podávali srozumitelné informace. Agentka Starlingová byla hospitalizována a podstupuje sérii vyšetření. Přece jen, byla postřelena, zdrogována a kdovíco ještě.

Chlapec si promnul oči a vypnul televizi. Slyšel tlumeně paní Weberovou v kuchyni – a pak otevření hlavních dveří a kroky, které rozpoznal jako otcovy. S očima zavřenýma poslouchal, jak nejprve něco odložil na zem v chodbě a pak si s ní šel promluvit.

Poslal hospodyni domů i přes její protesty a otázky, jestli nepotřebuje s něčím pomoct a jestli je v pořádku. Jediné, co od ní vyžadoval, byly informace o svém synovi.

O pár chvil později doktor zvedl to, co odložil, a během pár vteřin se objevil ve dveřích.

„Harry?“ zašeptal tázavě, nohou za sebou zabouchl a postoupil do místnosti. „Proč nespíš, jestli ti není dobře?“

Táta vypadal strašně, šedé světlo umírajícího dne prohlubovalo stíny v jeho obličeji a zvýrazňovalo všechny ustarané vrásky jeho tváře. Jako kdyby během jediného dne zestárl o deset let. Jeho oči však vypadaly nejhůř. Prázdné, vyhaslé.

„Ahoj, tati,“ odtušil jeho syn. Neuniklo mu, že se mu na čele perlil studený pot a pod sakem měl levou paži zavěšenou na šátku, a s nedůvěrou sledoval chladicí box, který ochranitelsky pomalu položil na zem. Něco Harrymu říkalo, že nechce paní Weberovou, aby bedýnku viděla.

Lecter pohledem přelétl Harryho zarudlé oči a pevně semkl víčka. Několik okamžiků to vypadalo, že se s ním točí svět. Harryho jej ještě nikdy neviděl tak unaveného.

Nasál několikrát zhluboka nosem; vypadalo to, že doktor byl pod prášky proti bolesti. Vznášel se kolem něj vzduch poraněného člověka, a kovový pach sražené krve.

Rychle vyskočil na nohy a přešel k němu. Připadalo mu to nereálné, jako ze sna, když tátu zachytil opatrně za pravou paži a dovedl k sedačce, na kterou se vděčně usadil. Sako se doktorovi trochu odhrnulo a Harry spatřil v celé hrůze jeho zranění.

„Co máš s rukou?“ zašeptal vyděšeně. Celá tátova dlaň i se zápěstím byly pryč.

Doktor zaklonil hlavu a zavřel oči, přičemž současně nadzvedl pahýl. „Nejvyšší cena za bláznovství, synu. Tvoje matka si vybrala, co je pro ni v životě skutečně důležité. Obávám se, že to nejsem já.“

„Co se stalo?“ Harry se zachvěl nad hořkým tónem v tátově hlase.

„Sekáček na maso.“

„Proč?“

„Pouta,“ řekl studeně a trhl nezaujatě rameny, jako kdyby jednoduše vypnul emoce. „Bylo to velmi zajímavé, ale měl jsem vážně naspěch. Nepovažovala za nutné mi vydat klíč.“

Harry zamrkal. Všechna ta krev, kterou viděl v noci na mámě, byla tátova. Protože si usekl ruku. Znovu zamrkal. Všechna ta bolest, kterou máma cítila… Ta amputace zranila víc ji než otce. Musela si totiž rovněž uvědomovat, že zaplatil tu nejvyšší cenu.

Doktor Lecter byl vášnivý klavírista, nadaný kreslíř, gurmán a zanícený kuchař, ale především špičkový lékař, vynikající operatér. Pro všechny tyto činnosti potřeboval svoje ruce. Obě.

„Co ti máma řekla?“ naléhal Harry třesoucím se hlasem. Všechno bylo zle, všechno bylo špatně. Takhle to nemělo niky skončit, nikdy se to nemělo dostat do fáze, kdy je máma na druhé straně světa všemi zavržená a opuštěná a otec bez ruky, poražený a se zlomeným srdcem.

Protože to přesně oba byli. Harry nebyl jejich synem pro nic za nic. Jednoduše to věděl.

Doktor otevřel jedno oko a zdravou rukou si k sobě přitáhl svého syna. Jestli se snažil uklidnit Harryho rozbouřené emoce, nebo hledal vlastní ukotvení, to se nedalo přesně určit. Potom oko znovu zavřel.

„Zeptal jsem se jí, já,“ řekl skoro nevěřícně. „Zeptal jsem se jí, jestli by mě někdy požádala, abych přestal. Nezaváhala ani na vteřinu s odpovědí…“

Odmlčel se a Harry vnímal, jak ztuhl a trpce, ublíženě, zrazeně pokračoval: „Ne. Nezeptala by se mě, protože nevěří, že bych mohl. Očividně jsem podle ní naprosto neschopen lásky.“

„Viděl jsi zprávy?“ zeptal se jeho syn. Podle toho, co Harry viděl, jeho máma změnila názor. Byl si téměř jistý, že poslední chvíle mezi jeho rodiči jí dokázaly, co potřebovala vědět. „Máma je úplně…“

„Neviděl,“ odtušil. „Co se od teď stane s jejím životem, to už není moje věc. Nepřeje si to a bylo by nevhodné ji i nadále sledovat, když mi dala svůj názor víc než dostatečně najevo.“

Harry se ošil a zadíval se na jeho tvář. „Myslím, že jsi ji nakonec přesvědčil, tati.“

„O tom pochybuji,“ znovu ten zahořklý tón. Samozřejmě. Doktor Lecter nebyl ten typ člověka, co by se druhým emocionálně otevřel. Riskoval – a podle jeho domněnky prohrál. To odmítnutí muselo velice pošramotit tátovu hrdost.

„Nedivím se, že ti ze začátku nevěřila,“ řekl opatrně. „Mozek, otče? Tohle není zrovna ten nejlepší způsob, jak kohokoliv přesvědčit, že chceš přestat.“

„Nikdy jsem neřekl, že chci přestat,“ odtušil nebezpečně.

„Ale přestal bys, kdyby tě máma poprosila!“

„Jenže ona nepoprosila! Nepožádala! Nerozkázala! Ani za tisíc let!“ zasyčel a zahleděl se na Harryho. „A to jsou její slova, nikoliv má. Ani za tisíc let.“

Harry na něj bezradně zíral a všechno, co by mu chtěl říct, raději spolkl. Tváří v tvář naprosté odevzdanosti, kterou měl doktor vepsanou v očích, si byl jistý, že tohle není vhodná doba. Byl dotčený, zrazený, zostuzený – a trpěl.

Chlapec si také náhle uvědomil, že zatímco se spolu bavili – což oba dva potřebovali, to nepopíral – jeho táta trpěl také bolestí fyzickou. Je potřeba nejprve napravit škody venkovní, než začne pracovat na těch vnitřních, správně? Všechno pěkně popořádku, hm?

„Mám malé překvapení,“ prohlásil a zadíval se na chladicí box u dveří. Možná by mohl vyzkoušet, jak Kámen mudrců funguje? Zeptal se věcně: „Přivezl sis svou ruku s sebou?“

---

A/N: Abychom si utřídili timeline: Právě jsme za sebou zanechali Kámen mudrců z HP, očividně, a také film Hannibal. Hihi :) A nezlobte se na mě za vynechání hovoru s Brumlou, byl by velmi nudný. Starý pán našeho zlatého hocha ještě považuje za naprosto nevinného ;) ;)