pátek 1. listopadu 2013

24 Zkrocení

Sotva Lucius domluvil, zadívaly se na něj dva páry černých očí a mohl by přísahat, že nikdy předtím nepřipomínali ti dva otce a syna víc; zračila se v nich směsice chmurného pobavení a iritace nad jeho lehkým tónem, společně s dávkou něčeho daleko závažnějšího – vnitřním utrpením a notnou dávkou obav.

     „Su-per!“ zasyčel Harry.
  „Luciusi, bravo! To jsi řekl skutečně ohleduplně!“ zasyčel Severus.
   „Jen se snažím odlehčit situaci,“ bránil se a zamrkal na Harryho. „Není to tak, že by můj synovec nesnesl trochu ostřejší pravdu! Mimochodem, bratránku, od tebe slovo ohleduplnost zní poněkud… komicky.“
   Harry se rozkašlal, jeho tělo se zaškubalo v nehezké křeči a Severus se okamžitě vrhl vpřed a pomohl mu do sedu, podpíraje jej, zatímco Lucius upustil kameny na postel, přidržel mladíkovi u úst čistý kapesník a jednou rukou jej rovněž přidržoval.
   Malfoy byl značně znepokojen krví, která se řinula z jeho úst – Severus byl znepokojen až na hranici záchvatu paniky, soudě dle toho, jaký pohled vyslal ke svému bratranci a jak jemně položil svého syna zpět na záda, odmítaje pustit jeho ruku… nicméně Lucius se nedokázal ubránit úsměvu, když postřehl, že se Harry vlastně velice slabě šklebí a ten kašel byl vyvolán smíchem.
   „Ó, Salazare, ten kluk se směje!“ vzkřikl a hravě jej pleskl po vlasech. „Vidíš, Severusi? Žádná padavka. To budou malfoyovské geny, které se tak minuly účinkem u tebe…“
   Během vteřiny se Snape vzpamatoval pustil Harryho ruku – vzhledem k tomu, že se nad tím nepozastavil, nevěnoval mu tázavý pohled nebo jakkoliv jinak nedal najevo, že otcovo gesto postřehl, oba předpokládali, že je Harryho mysl příliš zmožená bolestí, aby vnímal něco tak jemného jako stisk ruky.
   „Jak-stop?“ ozval se, slabý úsměv opouštěje jeho tvář.
   Severus vzal největší z těch podivných kamenů a zvedl jej Harrymu před oči. „Máme svoje způsoby.“
   Harry na něj mlčenlivě zíral a čekal na nějaké vysvětlení. Věřil mu bezmezně, ale opravdu by rád věděl, jak mu ty zvláštní černé oblázky mohou pomoci. Jeho smích vzal poslední zbytečky energie na cokoliv jiného. Připadal si jen krůček od bezvědomí, o němž věděl, že by nebylo dobré. Nějak nepochyboval, že by již nepřišel k sobě.
   Za uplynulou půlhodinu putoval sem a tam mezi stavem dezorientace, kdy byl téměř pohlcen vnitřní bolestí, a ledovou černou tmou, jež ho lákala, jež ho vybízela, aby se jí nechal spolknout a přestal se bránit. Nabízela mu únik od všeho, co jej tak zraňovalo: únik od fyzické bolesti, a únik od té duševní. Jeho rány by byly zhojeny, zapomenuty, a nikdy by již neokusil tu slabost zvanou cit… Temnota mu šeptala sliby sladké jako med – a on toužil uvěřit…
   Bylo by snadné podlehnout; už nevnímal kým je, kým byl, nenalézal důvod vzdorovat… Proč by měl trpět? Proč by měl krvácet? Proč obětovat všechno druhým? Proč?
   Och, ano, bylo by tak snadné podlehnout, kdyby k němu skrze stín nepronikalo několik zvláštních zvuků, kdyby intenzivně nevnímal emoci, jež ho vyvedla z temnoty…
   Ten první zněl jako tlukot srdce – jeho vlastní puls byl příliš slabý, aby mu duněl v uších, takže musel naslouchat bití cizího. Soustředil se čistě jen na to trochu zrychlené BUM-BUM, jako kdyby bušící na poplach, a přestal naslouchat tomu zrádnému šepotu.
   Druhým zvukem, který o něco později získal jeho pozornost, bylo jakési nepopsatelné bublání a burácení pod jeho uchem, jehož zdroj byl shodný s tím tlukotem. Naslouchal, jak se hluboko v čísi hrudi rodí zárodky slov… a zatlačil dál do pozadí šepot planých slibů…
   A jako třetí k němu pronikla ta slova samotná. Nejprve mu nedávala žádný smysl a raději vnímal první dva zvuky, ale  nakonec se mu mysl pročistila natolik, aby obsáhl jejich význam. Jen na pomezí vědomí vnímal slabý sykot, poslední pozůstatky sladkých slov… přehlušených mumláním jednoho krátkého sdělení…
   „Neumírej, Harry… neopouštěj mě, můj maličký Octavie… všechno bude v pořádku… zůstaň s námi, synu… neumírej, maličký…“
   A on uvěřil tomu zlomenému, hlubokému hlasu, který znal…
   Pomalu, pomaličku se probojovával ze stínu, vracel se k němu, vracel se k nim, a začínal vnímat, kde je, kdo je… s každou vteřinou narůstala bolest, ale chlad v jeho jitru mizel, nahrazovat hřejivým teplem. Vzpomínal na své přátele, na Rona, na Hermionu, na Brumbála a na profesorku McGonagallovou a jejich starostlivost, na Weasleyovi a jejich úžasnou laskavost, na Siriho a na Rema a kolik jim dlužil… a dokonce na svého strýce, jenž ho osobně zaštítil, a v neposlední řadě na otce… jak by je všechny jen mohl nechat za sebou, zapomenout, vzdát se jich? Jak jen nad tím mohl jen přemýšlet? Je-li bolest cenou, kterou musel zaplatit, Harry ji vítal…..
   Přestože to nedokázal cítit, věděl, že ho otec drží v náručí a probírá mu svými dlouhými prsty vlasy… byl tehdy poprvé v životě kolébán a líbilo se mu to, cítil se v bezpečí a třebaže měl chuť křičet bolestí, byl pro jednou kompletně spokojený.
   Znovu se přesvědčil, že láska je cit, který by neměl být brán na lehkou váhu – a co víc, zjistil, že jeho otec jej miluje. Merline, to bylo neočekávané, ale nepochyboval. Uplynulá půlhodina toho byla jasným důkazem.
   „Jen vidět ty kameny je považováno za porušení zákona natolik závažné, že deset let v Azkabanu je minimální trest,“ ozval se spiklenecky Lucius a naklonil se nad Harryho obličejem. „Natož je vlastnit.“
   „A co teprve použít,“ dodal otec a přiložil mu největší černý oblázek rytinou nahoru na hruď. Studilo to a pálilo současně. „Pokud je nám známo, vyrobilo se pouze dvanáct setů těchto kamenů, z nichž osm bylo nalezeno a zničeno a jeden již neúspěšně použit. Dva jsou v soukromých sbírkách v Evropě, nevystopovatelné. Tahle sada se nacházela na Odboru záhad pro podrobnější studium,“ nehezky se usmál.
   „Zajímalo by mě, kdo je Tucův kontakt na ministerstvu,“ zapřemýšlel Malfoy. „Rád bych dostal zpět některé ze svých cennějších kousků sbírky.“
   „Řekl bych, že většinu z tvých sbírek zničili,“ poznamenal studeně a natáhl ruku, aby mu Malfoy podal druhý kámen, o něco menší, a přiložil jej obezřetně na Harryho břicho.
   „Humpf,“ zafrkal nesouhlasně Lucius a podal mu třetí oblázek.
   Celkově jich bylo šest – jeden po druhém je otec přikládal Harrymu na tělo a pokaždé jej zamrazilo a zároveň měl dojem, že v místě doteku se mu rozhořel oheň – což bylo zvláštní, protože zbytek svého těla dál necítil. Nakonec se dva nalézaly na jeho trupu, dva malé měl položeny na zavřených víčkách a dva v dlaních.
   Zprvu necítil nic, poté se začaly rozpalovat.
   Snape a Malfoy ustoupili dál od postele, když to začalo, a Lucius pevně sevřel svého bratrance za rameno, aby jej udržel pohromadě. Nedalo se přesně říct, který ze Snapeů je na tom hůř ve chvíli, kdy rytiny na kamenech začaly oslnivě bíle zářit a z mladíkova hrdla se vydral ven mrazivý výkřik.
   Celou místnost zahalil stín, hustá černota, v níž se nedalo pořádně dýchat, a světlo na chvíli opadlo, aby krátce nato vytrysklo znovu, zářivě rudé…a znovu, jedovatě zelené… a znovu, přízračně modré… pulzování barev se v intervalech zrychlovalo, doprovázeno hvízdavým zvukem…
   Severus se chvěl pod Luciusovou dlaní, z jeho rtů unikaje tichý nářek, neboť po celou tu dobu křik jeho syna neutichal. Malfoy byl ve skutečnosti rád, že mu byla odepřena možnost pohlédnout do tváře svého bratrance, protože si nebyl jistý, jestli si přeje vidět jeho obličej – a tušil, že na svém vlastním má ztuhlý výraz šoku a úděsu.
   Nakonec se po několika dlouhých minutách černo zlomilo a všechny barvy v pokoji se vsákly společně s ním do nehybného těla na posteli.
   Oba zamrkali a jako v transu se rozhlédli po zamrzlém pokoji – nebyla tam ani jediná kapka jiné barvy – stěny byly šedé, koberec, závěsy, všechno… dokonce i vzduch a oni samotní jako by ztratili svou barvu. A pak, v jediné mohutné vlně, se vše zachvělo a rozeběhlo, barvy se vracejíce zpět, mrtvé ticho zlomené.
   Obrátili se k Harrymu právě včas, aby spatřili, jak se oblázky rozpouští a vpíjí do jeho kůže, v tenkých liniích černé, jež duhově prosvítala, putujíce po jeho těle. Rozpoznávali starobylé runy a další magické znaky, verše pradávných zaklínání ochrany a moci, jež tvořily spletitou, vzájemně propojenou mozaiku tetování na jeho tvářích a krku, na hrudi, zádech a pažích, na jeho nohou – od hlavy až k patě.
   Pár okamžiků tetování svítilo měkkou září, a potom začalo blednout a ztrácet se před očima, až nakonec zmizelo, dočista neviditelné.
   Lucius se podíval na svého bratrance a v jeho tváři spatřil údiv, fascinaci, strach a naději. Neobvyklá kombinace na někoho tak pesimistického jako je Severus Snape, ale sám se cítil zhruba podobně. Přistoupil k lůžku a pohlédl na svého synovce, jenž nehybně ležel na zkrvaveném prostěradle a nezdálo se, že by vůbec dýchal.
   Na chvilku zpanikařil: „Severusi!“
   Snape byl skokem u nich oba se sklonili na mladým mužem. Po vteřině to slyšeli – dlouhý nádech, velice vítaný, velice očekávaný.
   „Och, Salazare!“ Malfoy si promnul oči a pousmál se. „Nebyl jsem tak vyděšený od chvíle, kdy Draco…“ a jeho hlas utichl.
   Snape přitakal a jemně se dotkl synovy tváře, načež přejel ke krční tepně a s uspokojením cítil pod svým ukazováčkem pravidelný a silný puls. „Myslím, že bude v pořádku…“ řekl a přehodil přes něj s letmým úsměvem deku.
   Harryho oči se pomalu otevřely a zamrkal na oba muže nad sebou. Potom se ušklíbl a zase je přimhouřil: „Chyběl jsem vám?“
   „Drzý, bude určitě v pořádku.“
   „Co to bylo za kameny?“ otázal se pak. Měl dojem, jako kdyby ho přejel náklaďák, a podle strhaných rysů svého otce a strýce hádal, že si chvíli mysleli, že nepřežije. Pokud se mohl spoléhat na svoje tělo, do nějž se v podobě nepříjemného brnění vracel cit, nebyl si tak jistý, jestli je přežití plus. Ale předtím mu bylo hůř, takže přežití je rozhodně plus.
   Přelétl očima od ušklíbajícího se Luciuse ke Snapeovi a přemýšlel, jestli to všechno od dnešního rána nebyl jenom sen. Nebyl přece jen po většinu doby při smyslech, možná trpěl bludy… skutečně se mu zdálo, že by ho otec mohl milovat?
   Zahleděl se mu do očí, hledaje nějaký náznak potvrzení, něco, co by mu dalo odpověď… Snape mu oplácel jeho pohled, vypadal vyčerpaně, ale podivně spokojený. Jestli Harry neměl halucinace, v tom případě dnešní ráno bylo pro ně oba první zkušeností v jakémsi fyzickém kontaktu, které nezahrnovalo nějakou agresi.
   Mírně se na něj pousmál a přísahal by, že mu otec oplatil vytočením jednoho koutku vzhůru.
   „Slyšel jsi o Kameni mudrců?“ zeptal se konverzačně Lucius, rozhlédl se kolem sebe a pro nedostatek jiného vhodného nábytku v Harryho ložnici se bez rozpaků usadil na kraj postele, opřel se zády o sloupek postele v jeho nohách a svoje vlastní dlouhé natáhl.
   „Schovával se ve škole, pár let zpátky,“ souhlasil Harry pobaveně. Líbilo se mu na strýci, že dokázal být tak… těžko se to popisovalo, nejvhodnějším termínem bylo asi malfoyovský. Kdokoliv jiný by mohl vypadat nepatřičně, takhle usazený na posteli a s tímto povýšeným výrazem, ale on si tam seděl jako na trůně.
   Snape nadzvedl obočí a zamračil se, načež poněkud ztuhle následoval jeho příklad a posadil se na okraj lůžka. „Předpokládám, že nic nenamítáš?“
   „Prosím,“ odtušil Harry, střelil po něm přemýšlivý pohled a potom se zkusmo poposunul stranou, aby se otec mohl opřít o čelo postele. Připadal si samozřejmě hloupě, když na něj profesor zamrkal, ale potom se k překvapení jich obou zapřel a rovněž natáhl svoje dlouhé nohy na posteli. Nevypadal zdaleka tak spokojeně, vlastně byl napjatý a tvářil se, jako by měl bolesti zubů, ale zůstal.
   Naštěstí měl velkou postel, jinak by se tam neposkládali ani zdaleka tak pohodlně…ale i tak to bylo vlastně docela komické, opravdu. Ovšem zvláštním způsobem to Harryho zahřívalo u srdce, když se zakřenil na svého strýce, jenž na něj zamrkal.
   „Je to jedno z největších tajemství našeho světa, ale Kámen mudrců a těch dvanáct sad oblázků, kterým se říká Kameny zkrocení, mají stejný původ.“
   „Nikdy by mě nenapadlo, že by Nicolas Flamel vyrobil něco ilegálního,“ poznamenal.
   „Kameny zkrocení začaly být mimo zákon až s nástupem současného moderního systému vedení kouzelnické Británie,“ pokračoval Lucius. „Zhruba to sedmnáctého století se považovaly za skvosty našeho světa a byly Flamelovým nejlepším dílem.“
   „Tak proč jsem o nich nikdy předtím neslyšel?“
   „Tedy…“ otec si vyměnil s Luciusem chmurný pohled a pokud to vůbec bylo možné, ještě více se napjal. „Jejich účelem bylo zkrotit divoké síly mystika. Sám Flamel je považován za jediného dospělého živého mudrce za uplynulých tisíc let a podle pověsti Kameny vytvořil poté, co jeho dcera zemřela na přesycení magií. Chtěl zabránit, aby další nevinné dítě zahynulo kvůli něčemu, co nemohlo ovlivnit…“
   „Nějak stále nevidím důvod, proč by měly být tak moc zakázané.“
   „Každé dítě, které se začne projevovat jako mágus, je bez milosti zabito. Mudrc vládne silou natolik nekontrolovatelnou, že by snadno mohl rozpoutat chaos, lidé jej spatřují jako požehnání, podle legend je zrozený z vůle samotné magie, aby vedl kouzelnický svět. Je nebezpečný…“ jeho otec umlkl.
   „Je nebezpečný ministerstvu a všem slabým kouzelníčkům, kteří jsou plní vlastní důležitosti díky veřejným funkcím,“ opravil Lucius s despektem. Jako častý host na ministerstvu věděl, o čem mluví, protože s nimi dennodenně jednal.
  „Nemohou dovolit dospět budoucímu mudrci – pokud dítě nezemře během dospívání, obvykle na škole, kdy nějakým nedopatřením protrhne svoje zásoby síly a umře na otravu, může velice snadno získat zkušenosti, vědomosti a praxi a vyvinout se v mocného kouzelníka, který bude respektován a tudíž hrozbou.“
   „Ne všichni, zaručeně ne tradicionalisté, jsou spokojení s vývojem současné politické situace, a mnoho a mnoho lidí stále volá po návratu starých dob,“ informoval pro změnu Snape.
   „Kdy se vládlo dle zákonů magie a krve,“ dodal Malfoy s vlčím úšklebkem. „Zajímavé je, že dnešní byrokracie nesvědčí ani mudlovským šmejdům a křížencům.“
   Harry se na strýce zvláštně zahleděl a jeho vlastních rtů se dotkl vlčí úšklebek, ale mlčel. On sám byl kříženec, a hle! Najednou se podle všeho ocitl na vrcholu společenského žebříčku, pokud bychom jej seřadili podle schopností a síly. Hermiona by ve světě vedeném čistě magií, vzhledem ke svým skvělým výkonům, žila daleko lepší život než takový Goyl… a polovina zmijozelské smetánky. Mudlům narození byli silní a navíc měli chuť dokazovat, že do kouzelnického světa patří rovněž.
   „Och, omlouvám se,“ dodal pak Malfoy, načež mu věnoval podezíravý pohled: „Nezmiňoval ses, že tvoje matka byla mudla?“
   Oba Snapeové se na něj ostře zadívali, Severus bez jakéhokoliv dalšího výrazu, a poté stočil oči ke svému synovi, vlastně velice zvědavý, jak vybruslí ze svých malých lží.
   „Tedy, to jsem přímo neřekl. Zmínil jsem se pouze, že byla mudlovského původu…“ pokrčil rameny. „Nikoliv, že byla mudla.“
   „Malý a kluzký!“ zavrtěl pobaveně hlavou Lucius. „Nicméně stále trvám, že mi jednou řekneš svou minulou identitu… než po ní začnu pátrat, Octavie, než začnu skutečně pátrat.“
   Atmosféra se na okamžik napjala, než se Harry sladce usmál: „Och, strýčku, pokud tě to uklidní, přísahám, že jednoho dne ti to osobně řeknu.“
   Přikývl, stále s úsměvem na rtech. „Ovšem začínám být netrpělivý.“
   „Takže,“ Harry se zadíval na otce. „Najednou je ze mě číslo jedna na ministerském listu?“
   „Dá se to tak říct, pokud samozřejmě odhalí, kdo jsi,“ odpověděl mu otec pomalu, zaražen, jak snadno se mu podařilo setřást jeho bratrance.
   „Úžasné,“ protočil Harry oči. „Vzhledem k mým dalším závazkům to vypadá, že se můžu jít rovnou oběsit!“
   Snapeovi zaskočilo po těch slovech a zaryl mu prsty do předloktí: „O tom ani nežertuj!“
   „O jakýchpak dalších závazcích mluvíš, Octavie?“ zajímal se hedvábně Lucius.
   Harry se srdečně rozesmál a zamrkal na ně oba: „Otče, myslím, že je na čase prozradit strýci, co mi chtěl profesor Brumbál ty tři týdny zpátky.“
   Ignoroval naprosto vyděšený pohled, který mu Snape věnoval, a zadíval se výhradně na Luciuse. „Harry Potter se skrývá… a Brumbál, protože mému otci bezmezně věří – idiot, mezi námi – mě požádal, abych se příští školní rok vrátil v přestrojení za toho zjizveného blba.“
   Přejel očima z jednoho šokovaného výrazu na druhý a usmál se pro sebe. Věnoval jim slabý úsměv a pohodlněji se opřel o polštáře. Bylo to ve své podstatě velice zábavné; miloval hry a byl stále lepší a lepší hráč – pomalu se rovnal jednomu stejně charismatickému mladému muži, který kdysi strhl celý kouzelnický svět, jenž vykonal velké věci – strašné, jistěže, ale velké.
   Znovu se úkosem zahleděl na svého otce a skutečně se pousmál. V tu chvíli, kdy zkrotil svou magii, zároveň přijal svou vnitřní temnotu. Ale nebyl jí ovládnut – a to jej od Voldemorta už navěky neodmyslitelně odlišovalo. Toho dne se zrodil mudrc, mystik, mágus… jednou známý jako Nezastavitelný a Veliký.

Žádné komentáře:

Okomentovat