2 Můj dům, můj hrad

   Severus se ocitl v ohništi nějakého domu. Byl to malý pokoj bez nábytku, ve špatném stavu, s místy drolící se omítkou a strhanými pruhy tapet. Vypadal značně vybydleně.

   Rozhlédl se kolem a s nechutí popojel trochu dál od krbu. Oknem viděl zdivočelou zahradu a poměrně zachovale vypadající venkovní posezení a houpací síť pod mohutným stromem.

   Potter se musel splést, uvažoval Severus. Tohle nevypadalo jako domov Chlapce, který přežil, ve vzduchu byl cítit chlad, hniloba a zatuchlina, jako kdyby tu nikdo dlouho nežil. Jestli byl ve stejném stavu i zbytek domu, chtělo by to pár hodin pořádné kouzelnické práce, aby to bylo znovu obyvatelné…

   A potom uviděl toho namyšleného zmetka, jak se přemístil na silnici před brankou a sebejistě vešel.

   „Co je tohle za místo?“ zeptal se Severus se znechucením.

   Harry se znovu ušklíbl. „Můj dům, pane. Jak vidíte, není v moc dobrém stavu, ale pracuje se na tom. Koupil jsem ho teprve před nedávnem.“

   „Když si libujete v rozpadajících se barabiznách, mohl jste rovnou zůstat na Grimmauldově náměstí,“ zašklebil se Snape.

   „Siriho dům shořel, je to už pár týdnů,“ poznamenal laxně Harry a odvrátil se od něj. „Tohle bude jednou moje studovna, až se dostanu k opravě. Zatím jsem zapracoval na základních věcech. V plném provozu je jen kuchyně, koupelna a váš pokoj.“

   „Pottere,“ zhluboka se nadechl. „Řeknu to jednoduše, tak se snažte dobře poslouchat. Nebudu za žádnou cenu bydlet v téhle díře, natož s vámi jako ošetřovatelkou!“

   Harry se k němu otočil a tentokrát mu z obličeje zmizel jeho obvyklý úsměv, který Severuse během uplynulé čtvrt hodiny tak dráždil. „Je mi líto, ale nedovolím vám to.“

   „Co prosím?“ nebezpečně zašeptal Snape a konečně na chvíli připomínal své staré já.

   „Oba víme, profesore, že byste udělal pěknou hloupost, jakmile byste dostal šanci. Jste teď na dně, fajn. Možná, že se z toho nikdy nedostanete a nadosmrti bude mrzák, nikdy nebudete znovu kouzlit a nikdy nezvládnete umíchat ani jediný pitomý lektvar, protože se vám nepřestanou třást ruce,“ řekl pomalu Harry, a i když používal tvrdá slova, jeho hlas byl stále jemný, trpělivý, jako by mluvil s divokou šelmou zahnanou do kouta.

   Snape při jeho řeči celý ztuhl a křečovitě zaťal ruce v pěst. Potter a jedině Potter měl dar jej ponížit a rozčílit tak, že měl chuť současně zmizet z povrchu zemského a dát mu ránu. Ten bastard vystihl přesně jeho nejhorší obavy a popsal důvody, proč je současný život horší než smrt. Severus teď nemá už vůbec nic, z čeho by mohl mít alespoň trochu radost…

   „Ale předpokládejme, že k tomu nedojte. Pomůžu vám, přísahám. Zachránil jste mi život tolikrát, že to ani nemůžu spočítat, takže mi dovolte, abych vám to splatil.“

   Ovšem zdálo se, že nevnímal ani slovo z toho dalšího, co Harry říkal. Nadzvedl se v křesle, aby byl mladíkovi blíž, a nenávistně zašeptal: „Zruinoval jste, na co jste přišel, Pottere. Dokonce i mou smrt! A já vám oplátkou přísahám, že zničím vás, budu-li mít tu šanci, rozumíte? Dostanu vás a zlomím!“

   Harry naklonil hlavu na stranu a chvíli přemýšlel. Potom slabě kývl a jeho rtů se dotkl zase úsměv, ale byl velice slabý, spíše smutný.

   „Máte na to právo, pane. Když vám to pomůže, klidně.“

   „Varuji vás naposledy, Pottere. Budete litovat, jestli mě okamžitě nenecháte na pokoji!“

   Přitakal, jako by už nevěnoval nějakému zlobivému dítěti víc pozornosti, a vyšel z pokoje: „Pojďte za mnou, ukážu vám zbytek domu.“

   Harryho dům nebyl příliš velký, v přízemí měl kuchyni, svou budoucí studovnu, obývací pokoj a v současnosti nefunkční koupelnu. Na patře měl jednu funkční, Snapeův pokoj a další dvě místnosti, momentálně v dezolátním stavu.

   Jak Severus rozvztekleně následoval, postřehl, že všechno v dohledu je omšelé a potřebuje vyměnit nebo opravit, kromě moderně mudlovsky zařízené kuchyně, kterou zahlédl skrze pootevřené dveře, a schodiště, opatřeného plošinou pro vozíčkáře.

   „Návod máte napsaný na té kartičce,“ ukázal Harry. „Předpokládám, že s mudlovskou technikou si poradíte, že?“

   Severus nepovažoval za nutné odpovídat. Nevěnoval kuchyni už ani jediný pohled a svéhlavě vjel na plošinu, chvilku si pročítal instrukce a poté se dopravil do patra. Harry vyběhl schody a ukázal mu jeho pokoj.

   „Není to nic moc, kdybyste cokoliv potřeboval, řekněte mi,“ utrousil, načež se obrátil a opustil jej. Severus shledal, že pokoj je zařízen adekvátně, a poté jeho zájem upoutala sbírka knih – jeho knih. Pokud si dobře vzpomínal, jednu z nich si koupil ráno před Bitvou o Bradavice a stačil ji ten den jenom zběžně prolistovat.

   Po dvou měsících se konečně cítil o něco málo lépe, když se ponořil do tlustého svazku obětní magie.

   ***

   Harry se několikrát zhluboka nadechl, jakmile za sebou zavřel kuchyňské dveře. Snapeovo chování jej vůbec nepřekvapilo, vlastně přesně tohle očekával, takže byl připravený snášet všechny jeho poznámky se stoickým klidem. Musel asi působit jako skutečný idiot, ale to mu zase tolik nevadilo. Snape ho tak jako tak za idiota považoval celé roky.

   Trochu se protáhl, zívaje došel k lednici a prozkoumal její obsah. Potom si z poličky vytáhl fungl novou kuchařku, na níž měl ještě nalepenou cenovku, a rozmyslel si, co bude k večeři. Byl už pořádně unavený, ráno se účastnil slavnostního otevření dětského domova pro sirotky, jejichž rodiče zemřeli ve válce, a celé odpoledne strávil instalací plošiny pro Snapea, takže se rozhodl jen pro něco rychlého.

   Následující hodinu strávil vařením dle přesných pokynů v chytré knížce a potom zavolal profesora k večeři.

   Severus se dostavil dolů o pár minut později, jeho příjezdu předcházel nezaměnitelný tichý lomoz plošinky, a Harry na něj s jídlem zdvořile čekal.

   Jen zběžně si prohlédl kuchyň a dojel ke svému místu. Na rtech mu pohrával zlomyslný úsměv, z něhož nebylo vůbec těžké usoudit, že dospěl k nějakému rozhodnutí. Nabral pouze slabě se chvějící rukou na vidličku trochu zeleniny a nechal ji z výšky spadnout zpět na talíř, nabodl bramboru a kriticky si ji přeměřil a nakonec se podíval na plátek masa v lehké omáčce a znechuceně zafrkal.

   „Neočekáváte, Pottere, že budu jíst tenhle… bluf?“ zeptal se posměšně. „Měl byste se zlepšit v kouzlech pro domácnost, zvlášť těch na vaření, protože tohle je ta nejméně zdařilá napodobenina večeře, jakou jsem kdy viděl.“

   Harry na něj pár vteřin němě zíral, bez jakéhokoliv výrazu. „Zkuste sníst alespoň trochu zeleniny, pane. Je jenom nevhodně nakrájená, jinak s ní nic není.“

   Severus pečlivě odložil vidličku a uchopil talíř. Potom ho mrštil proti bílé stěně u dveří.

   Oba sledovali, jak omáčka stéká k zemi, a nato Snape s triumfálním výrazem odjel.

   Harry si unaveně promnul oči, vstal a všechen ten nepořádek ručně uklidil. Pokusil se očistit i skvrnu na zdi, ale bylo to marné. S hlubokým povzdechem toho pro tu chvíli nechal a donesl Snapeovi plastovou mísu s jablky.

   Profesor na něj nevěřícně zíral, když se objevil ve dveřích a s tím svým tupým úsměvem odložil ovoce na psací stůl. „Možná byste mi mohl říct, co chcete k snídani, pane.“

   „Dejte mi, ve jménu všemocného Merlina, už konečně pokoj, Pottere!“ zařval. „Prostě jděte pryč a nechte mě být!“

   „Dobrou noc, pane,“ pokýval Harry hlavou a tiše za sebou zavřel. Poté se vrátil zpět do kuchyně, snědl svoji studenou večeři a přetřel flek na stěně. Nechal větrat celou noc, aby barva dobře zaschla a také aby se ztratil její typický puch.

   Konečně poté, co si dal horkou sprchu, vyšel ven a uložil se ve spacáku do houpací sítě.

   ***

   Druhý den ráno se Severus přece jen nasnídal v klidu, ale neopomněl pronést několik kousavých poznámek na Potterovu neschopnost aplikovat i jednodušší kouzla. Nezdálo se ale, že by to mladíka příliš vytáčelo.

   „Jak se dnes cítíte, pane?“ zeptal se. „Nepotřebujete něco?“

   „Klid – to je to, co potřebuji,“ zavrčel Snape a opustil jej.

   V tichu ´svého´ pokoje začal usilovně přemýšlet o nenávisti. Nenáviděl Pottera za to, že vypadá jako jeho otec. Nenáviděl, že má její oči. Nenáviděl, že Lily, jeho sladká Lily, obětovala svůj život, aby ho zachránila. Nenáviděl, že žije, zatímco ona je mrtvá. Nenáviděl, že má tak dokonalý a spokojený život, zatímco je to takový nevděčný spratek… Nenáviděl ho tak moc, že to ani nedokázal vyjádřit slovy.

   Ten kluk se nikdy neměl narodit! Vzal mu jediný smysl bytí, když zabil Lily, a nechal ho prázdného a zničeného pachtit se dál existencí. A teď Severuse uvedl znovu do života, o který nestál a který nenáviděl, a udělal z něj ještě větší peklo než předtím, protože teď neměl už vůbec nic. Nemohl ani chránit Lilin odkaz… protože Potter, konečně to viděl, nebyl nic než shnilá replika svého otce.

   Potter musí zaplatit…

   Brzy nato si uvědomil, že slyší jakési podivné zvuky, a téměř proti své vůli zvědavě vyjel z pokoje a zamířil tím směrem.

   Na prahu jedné z těch zruinovaných místností se zastavil a pozoroval Harryho Pottera ve špinavých montérkách a vytahaném triku, jak nanáší omítku na vzdálenější stěnu a přitom si hvízdá.

   „Co to děláte, vy idiote? Neslyšel jste ještě nikdy o stavebních kouzlech?“

   Harry se ani neotočil a pokračoval. Začal zeď uhlazovat a stále si hvízdal.

   „Slyšíte mě, Pottere?!“ zakřičel Severus, dostal se přes práh a popojel k němu. Kluk nereagoval, a tak ho zatahal za ruku.

   „Hej!“ Harry sebou trhl a vyndal si z uší sluchátka. „Vylekal jste mě, pane profesore. Potřebujete něco?“

   „Ptal jsem se vás, co to děláte?“

   „Ehm,“ mladík se usmál. „Opravuji si dům, pane. Říkal jsem vám přece, že na tom pracuji, ne?“

   „Proč si ale hrajete na mudlu? Nedochází vám, že jste kouzelník?“

   „V mém domě se nepoužívají kouzla, když to není nezbytně nutné,“ řekl Harry klidně a utřel si ruce do montérek. „Máte hlad, nebo tak? Chce donést vodu? Něco na čtení?“

   Severus na něj několik vteřin jen zíral. Potom zbledl vzteky. „Nemusíte mi dělat ústupky, Pottere! Prostě si opravte tuhle vaši barabiznu, nepotřebuji vaši lítost!“

   „Och,“ Harry zmateně zamrkal a nejistě přešlápl. „Asi jste mě špatně pochopil. Nedělám to kvůli vám.“

   „Jistě!“posměšně trhl hlavou. „Jistě! Pan Potter Dokonalý se špiní jen kvůli čisté radosti z vlastnoručně udělané práce, protože mu to dělá dobře, že? Rád pracuje jako mudla? To vám nevěřím, Pottere. Zapamatujte si už jednou provždy, že nechci vaši pomoc, ani vaši lítost! Chci vás vidět akorát tak trpět, ale to štěstí mít asi nebudu!“

   Vzápětí se otočil a nechal mladého muže stát u stěny a odjel pryč, plný vzteku a potupy.