21 Zpět

   Neuvěřitelné! Severus cítil, jak jej prostoupilo slabé chvění – jeho magie, tak dlouho nečinná, se vzedmula k života a brzy pronikl do Harryho mysli. Nicméně nebyl překvapen tím, co našel.

   Harryho vědomí bylo dokonale chráněno a Severus kroužil kolem bílé stěny, nekonečně se táhnoucí kamkoliv dohlédl. Když postoupil vzhůru, narazil na slabé zaoblení, jako kdyby se jednalo o jakousi kupoli, a když se ponořil níže, taktéž. Harryho mysl byla nepřístupně uzavřená v ochranném obalu, který by mu mohl závidět mistr nitrobrany.

   Zaměřil pozornost na svoje okolí. Vnitřní prostor, v němž se Severus vznášel, byl dokonale prázdný, a vnější stěna, přirozená ochrana mozku, kterou bylo tak směšně jednoduché zdolat, měla nazelenalou barvu a v pravidelných intervalech pulzovala smaragdovým jasem, ne nepodobným barvě Harryho očí. Nicméně v jednom místě Severus viděl dobře patrnou trhlinu, která se už naštěstí zacelila; zjizvení ovšem bylo stále patrné a když smaragdová vlna dosáhla tohoto místa, trochu se zachvěla. Díky Merlinovi však pokračovala dál, jako by nenarazila na výraznější překážku.

   Tento jev jen potvrdil Severusovy domněnky: Harryho úraz vedl k poškození mozku a mladíkova mysl se ochránila – uzavřela se do toho zvláštního oválu, kde přečkala nebezpečí, zatímco se jeho mozek sám léčil a vnější bariéra se postupem času sama zacelila. A teď se Harry nemůže dostat přes svoje vlastní ochrany.

   Obrátil se zpět k oválu, za nímž se Harry ukryl, a začal hledat slabinu, přes kterou by stěnu mohl rozbít. Musel ji rozbít, to byl klíč k osvobození mladého muže za ní…

   Jak kroužil sem a tam ve snaze najít nějakou skulinu, začínal si zoufat. Přes tu stěnu nemohlo proniknout nic ani jedním směrem, čímž se vysvětlovalo, proč je Harry odstřihnutý. Ale zároveň to ukazovalo, že někde musí být slabší místo, odkud komunikuje, jakýmsi pokřiveným způsobem… někde musí být cesta…

   „No tak, Harry!“ zašeptal. „Trochu mi pomoz!“

   Sotva dořekl, obraz kolem se změnil. Už se nevznášel v prázdnotě pod zelenou kupolí. Nalezl pevnou zem, na kterou dosedl, a přímo před ním se začaly formovat dveře. Bez zaváhání je otevřel a vklouzl dovnitř.

   Harry stál v jasně osvětlené místnosti, kde byl stůl a dvě židle, a tvářil se poněkud rozpačitě: „Ahoj.“

   Severus zamrkal a prohlížel si svého chráněnce: Harryho mentální obraz vypadal naprosto normálně – jako jeho fyzické já, až na to, že mezi obočím měl dobře patrnou starostlivou vrásku, v očích se místo nevinnosti a veselí zračila podivná hloubka a celkově působil vyzrálejší, moudřejší, vyrovnanější. Jako někdo, kdo byl donucen čelit svým strachům a nočním můrám, kdo bojoval předem ztracenou bitu, ale odmítl se vzdát a zvítězil.

   „Harry,“ pokýval.

   „Gratuluju k navrácení magie, Severusi,“ usmál se Harry, posadil se na židli a gestem jej vyzval, aby jej následoval. „Věděl jsem, že to dokážeš. Ginn a Forge se o tom bavili celé odpoledne. Měl jsi slyšet některé jejich plány, jak tě donutit kouzlit…“ odmlčel se, když si uvědomil, že mírně blábolí; nebyl zvyklý mluvit s lidmi tak přímo a ostýchavě si Severuse změřil znepokojenýma očima. Trocha té vyrovnanosti se z jeho postoje vytratila.

   „Nevadí ti, že ti tykám, doufám?“ zeptal se pak rozpačitě.

   „Ne, samozřejmě že ne,“ odtušil Severus a sledoval každý jeho pohyb, každý jeho výraz a hru emocí na jeho tváři. Bylo to neuvěřitelné! Po tolika měsících doufání, že tohle ještě někdy uvidí… a teď tu Harry sedí naproti němu a je v pořádku!

   Mladík se trochu zavrtěl pod jeho upřeným pohledem: „Víš, tohle je znervózňující. Mám něco na nose nebo tak?“ a zakřenil se tím svým širokým nevinným úsměvem, který jednu dobu Snapea tak iritoval.

   „Ne,“ ujistil jej a nemohl zabránit svému vlastnímu, decentnějšímu úsměvu.

   Na delší chvíli mezi nimi zavládlo ticho – bylo zřejmé, že Harry neví, co říct a co dělat. Což bylo zvláštní, protože to byl on, kdo Severuse doslova pozval do svojí mysli, do svého úkrytu.

   „Proč jsem tady?“ zeptal se tedy.

   Mladík zamrkal a odvrátil pohled. Cosi nezřetelně zamumlal a poté si odkašlal: „Tedy, nemohl jsem už dál ignorovat… vaše odhalení. Ginny… Ginny brečela, když si myslela, že ji nikdo nemůže vidět. Kvůli mně. A Fred říkal, že George je tak zklamaný… a… Ty…“ blábolil.

   „Jak tohle všechno můžeš vědět?“ zeptal se Severus a rukou naznačil kruh: „Za tou stěnou?“

   Harry se na něj zadíval úkosem a v očích mu problesklo cosi neidentifikovatelného. Pokýval hlavou za Severuse a ten se otočil. Ve stěně bylo malé okénko, kterým Harry mohl vyhlédnout ven. Tak takhle s nimi komunikoval!

   „Můžeš to kdykoliv opustit!“ zavrčel Severus šokovaně, když si prohlédl okno a očima se zahleděl zpět ke dveřím. „Můžeš vylézt z téhle svojí skrýše, Pottere, a přesto jsi nás nechal…!“

   „Ne!“ bránil se okamžitě Harry a vyskočil na nohy. „Ne! Jis-jistěže jsem to nedělal úmyslně! Nemůžu ven… já… nedokážu vy-vyjít ven,“ zakoktal se.

   Zavládlo opět ticho, které narušovalo jen Harryho panické lapání po dechu. Zbytek jeho vyrovnanosti zmizel: Severus si mladého muže opatrně prohlížel a spatřoval v něm stopy po tom dítěti, kterým byl navenek. Pomalu, aby jej nevyděsil, k němu zamířil a položil mu dlaň na rameno. Byl velice překvapený, když Harry sklonil hlavu a tváří se zapřel o hřbet jeho ruky.

   „Mám strach,“ zašeptal přidušeně Harry. „Jít ven, čelit… jim. Sám sobě. Pamatuješ si, co za stvůru jsem byl? Já… co když… co když se to vrátí? Strávil jsem týdny přemýšlením nad tím, co jsem udělal. Nechci, aby se to stalo znovu. Nechci být sám!“ začal se chvět. „Nechci být zase sám!“

   Severus jej několik vteřin pozoroval a poté udělal to, co vždycky předtím, když Harryho uklidňoval, když zaháněl jeho noční můry. Objal ho a on se nechal. „Co je tohle za nesmysly, pane Pottere? Jistěže nebudeš sám, Harry.“

   „Když budu v pořádku, odejdeš, stejně jako George… a Minerva… nikdy předtím za mnou nechodila každý den! A Ginny…“

   „Merline!“ zafrkal podrážděně. „Nevím, kde jsi na to přišel, mladý muži, ale můžeš si být jistý, že tohle se nestane. Pan Weasley je jako žvýkačka – jakmile se jednou nastěhoval, už se ho nezbavíme! A jeho sestra! Weasleyovi jsou velice vlezlí, jestli jsi na to ještě nepřišel sám. Nemusíš se obávat, že by přestala chodit. Nedivil bych se, kdyby brzy následovala bratrova příkladu a utábořila se nám v obývacím pokoji… a Minerva! Zamilovala si naši kuchyni, Harry, a nemyslím, že bychom se jí snadno zbavili. Je koneckonců tělem i duší Nebelvírka, tudíž imunní vůči výhružkám.“

   „Ř-říkal jsi m-my?“

   „Ovšemže, ty nebetyčný pitomče,“ zabručel Severus a opatrně začal manévrovat hysterického mladého muže až ke dveřím. „Pojď, Harry, je čas se vrátit zpět.“

   Harry se u dveří zarazil a začal se soukat z jeho sevření. „Ne, nem-nemůžu se vrátit! Ne!“

   Severus ho chytil pevněji. „Jediné, co nemůžeš, Pottere, je dál se skrývat. Přežil jsi horší věci. Tak se seber a pojď. Musíš se k nám vrátit, Harry. Potřebujeme tě.“

   „Potřebujete?“ zeptal se zmateně. „I když jsem… jsem… slaboch? A zbabělec?“

   „Nejsi slaboch, jistěže ne. Každý má strach, věř mi, a jen málokdo je natolik silný, aby si dokázal připustit, že se bojí. Pojď se mnou, je na čase postavit se svému strachu, Harry.“

   „Nemůžu. Jsem zlý, zlý, zlý…“ zavrtěl hlavou. „Nemám právo být mezi jinými lidmi! Jsem zrůda!“ podařilo se mu od sebe Severuse odstrčit, protlačil ho dveřmi ven a zapřel se o pulzující stěnu energie, která se objevila mezi veřejemi, jakmile se dostal příliš blízko. On skutečně nedokázal opustit svou ochranu – nedokázal jí projít!

   Severus  zavrtěl hlavou a jednou provždy se utvrdil v tom, že jeho prvotní myšlenka byla správná. Harryho podvědomě vytvořené štíty jsou natolik silné, že jimi nepronikne ani on sám. Mohl by skončit uvězněný ve své vlastní mysli do konce života!

   „Zrůda, zrůda, zrůda!“ zanaříkal a svezl se k zemi, zatímco pěstmi bušil do stěny, která je oddělovala. Severus si klekl před dveře, natáhl se skrz bariéru a donutil Harryho, aby se na něj zadíval.

   „Ne! Nejsi zrůda, nejsi ani zlý!“ uťal ho. „Jen jsi procházel těžkým obdobím, Údolím stínu – ale uvědomil sis, že je to špatné, a zvládnul jsi to. Bohužel jsi to musel zvládnout sám. Ale to už není pravda. Nejsi sám a nebudeš, Harry,“ ujistil ho Severus. „Tak pojď… Prosím.“

   Harry se na něj díval, slzy v očích a utrpení vyryté ve tváři. Zapolykal a zavrtěl hlavou, pokusil se mu vytrhnout, ale Severus ho držel pevně. Přechytil ho, vzal ho za ramena a donutil jej, by se postavil. „Pojď se mnou, Harry, je čas vrátit se k nám. Domů. Na tak…“

   „Dom-domů?“ zasípal nedůvěřivě, jako ztracené bojácné dítě, kterým hluboko v nitru nikdy nepřestal být.

   Severus se jej vzal pevně kolem ramen a vyvedl z jeho skrýše, z jeho úkrytu, zpět do reality. Jakmile Harry překročil práh, ovál začal praskat a hroutit se, jako domeček z karet.

   ***

   Severus vyklouzl z Harryho mysli ve chvíli, kdy oba prošli jeho ochranami. Právě včas, aby zachytil padajícího Pottera, jenž se v návalu vzlyků zhroutil. Matně zaregistroval, že oba Weasleyovi jsou ve dveřích a s očima doširoka rozevřenýma sledují tu scénu. Ignorovali je.

   „Jsem idiot!“ zabrblal Harry. „Ufňukaný děcko! Horší než Uršula! Zatraceně!“

   „To je v pořádku, Harry. Jen se vybreč. Merlin ví, že to potřebuješ,“ zabručel mu Severus do vlasů a přitáhl jej k sobě. Když to Ginny uviděla, okamžitě reagovala a George následoval jejího příkladu o vteřinu později.

   „Harry!“

   Oba se vrhli na dvojici na posteli a zmáčkli Harryho v náručí – tedy, oba se o to pokusili a všichni čtyři skončili na hromadě propletených nohou a rukou.

   „Weasleyovi!“ zařval Severus. „Slezte ze mě! Okamžitě!“

   „Přivedl jste ho! Dokázal jste to!“ zapištěla Ginny a objala jeho.

   „Dolů!“ zavrčel, ale bylo mu to málo platné. Díky Merlinovi, že se George spokojil jen s objímáním Harryho.

   „Hej chlape! Vítej zpět!“ vřeštěl. „Věděli jsme, že to dáte, profesore!“

   „Och! Forgi! To je můj žaludek!“ zasípal Harry a začal se smát.

   „Sorry, chlape!“ zabublal smíchy George.

   Ginny se rozhihňala a zmáčkla zase Harryho. Severus zafrkal, cosi zabručel o pitomých Nebelvírech a ke svému neutuchajícímu překvapení zjistil, že se rovněž usmívá – ba přímo směje. Smáli se totiž všichni: smáli se a brečeli zároveň, jako čtveřice těch nejpošetilejších bláznů pod sluncem.

   „U Merlinova vousu, co se to tady děje?“ zalapala po dechu Minerva, která se objevila ve dveřích. „Klepala jsem a nikdo neotvíral a tady je takové… Harry?!“

   „Dobrý večír, Minervo!“ lapal po dechu Harry, červený v obličeji. „Rád tě vidím!“

   „Paní profesorko!“ zavýskal rozpustile George. „Připojíte se? Oslavujeme Harryho návrat! Grupe-objetí!“

   Minerva byla přece jen poněkud zdrženlivější a raději si počkala, až oba sourozenci Harryho nechají dýchat a slezou ze Severuse, než mladého muže krátce, ale patřičně vřele objala. Poté se začala shánět po vysvětlení a Severus jí jedno milerád poskytl – alespoň unikl z dosahu slečny Weasleyové, která měla nutkání objímat každého, kdo se dostal moc blízko.

   ***

   Dny po Harryho návratu ubíhaly v příjemném duchu. Mladý muž byl každým coulem v duševní rovnováze, jakou u něj Severus nikdy předtím neviděl – až na to krátké nervové vypětí na samém začátku byl v pořádku – a užíval si společnosti svých přátel, své rodiny, a pozornosti, kterou mu všichni věnovali. Vytříbil si zvláštní smysl pro humor a v jeho často ostrých komentářích plných jisté morbidity bylo možné nalézt stopy po utrpení a těžkostech, kterými prošel, a zbytky toho prázdného muže, kterým kdysi býval. Ale jas v jeho očích, když se upřímně rozesmál, stejně jako nenucenost, když přátelsky objímal Severuse a Weasleyovi (možná trochu víc než přátelsky v Ginnině případě), jim připomínaly chlapce, kterého bylo tak snadné si zamilovat.

   Aby byla Ginny Harrymu po jeho uzdravení blíž, skutečně se k nim na několik dní nastěhovala a okupovala to stejné kanape jako její bratr předtím. Naštěstí se zase rychle vrátila domů, kde se ostatní Weasleyovi už strachovali o bezpečí nejmladšího člena rodiny. Přitom se jí podařilo šikovně rozšířit jejich malou krycí historku:

   Harry Potter se vrátil z Nepálu, kam odjel v nejvyšší tajnosti meditovat a hledat odpovědi na otázky, které tíží kouzelnické společenství. Netřeba dodat, že během pár hodin to věděla široká kouzelnická veřejnost a Ministerstvo se muselo vypořádat s novým přívalem fanouškovské pošty.

   Společně s tím také přišla řeč na podstatně vážnější témata – čí byla chyba, že se Harry dostal do stavu, v němž jej Severus poznal. Mladý muž se nehezky usmál a něčím opět připomínal nebezpečného šílence, který po nocích zabíjel uprchlé Smrtijedy.

   „Spravedlnosti bude učiněno za dost,“ řekl tajemně a z malé kovové krabičky, kterou začal znovu nosit u sebe, si vytáhl čokoládový bonbon. Severus měl nehezký dojem, společně s Minervou, že by ho měli zastavit. Ale zastavit Potterovu spravedlnost bylo nemožné… a on sám měl na stupidní bratry Weasleyovi spadeno, takže se jen usadil a sledoval.

   Jsou věci horší než smrt; stačilo pár slov s Pastorkem a Percy Weasley, do této doby vedoucí Oddělení pro spolupráci s kouzelnickými médii, se jednoho dne probudil jako řadový zaměstnanec Úklidového oddělení Ministerstva kouzel bez jakýchkoliv vyhlídek, že kdy postoupí na jinou pozici. Kdyby si chtěl hledat práci mimo Ministerstvo, Harry byl připravený zakročit: stačilo by jedno slovo Vyvoleného, a každý zaměstnavatel by nejnabubřelejšího bradavického primuse v historii vyrazil na dlažbu během pěti minut.

   Co se vytrestání druhého provinilce týkalo, jsou věci daleko horší než smrt: Harry pozval svou bývalou nejlepší kamarádku na svačinu a prohodil s ní pár slov.

   „Nemůžu uvěřit, že to Ronald mohl udělat!“ vykřikla vysoko položeným, zlostí se lámajícím hlasem Hermiona Weasleyová, sedíc v jejich kuchyni a hovoříc s Harrym a Minervou, která jakožto bradavická ředitelka pro Hermionu představovala nejvyšší autoritu a dodávala Harryho modifikovanému příběhu (vypustil některé detaily) nezpochybnitelný punc pravdy.

   Harry se jen zašklebil a mlčel – o Rona se už starat nemusel, protože Hermiona mu dá co proto i bez jeho další pomoci. Vzato kolem a kolem, být zpět nebylo špatné.

   Ne, vzato kolem a kolem, žít nebylo vůbec špatné, přemýšlel Severus, když s Harrym a Minervou všichni tři poněkud potměšile pozorovali rázný krok paní Weasleyové; jistě měla připravený dlouhý a hlasitý proslov ke svému manželovi…

   A Severusův den vylepšil ještě doktor Morule, jenž přišel to odpoledne na poslední kontrolu a od té chvíle bez ustání prohlašoval ´zázrak´, jako nějaký pitomý mudla. Severus měl to potěší jej setřít krátkým, stručným a jízlivým: „Zázrak, pane doktore? Nikoliv, magie.“