19 První logická věc...

   George, Ginny a Harry se přesunuli do obývacího pokoje, zatímco Severus se vrátil do kuchyně. Nestál ani v nejmenším o jakoukoliv asociaci s dalším Weasleym – jeden duch a jeho bratr mu opravdu stačili.

   Ginny se na Harryho dívala a měla slzy na krajíčku, zatímco George klidným hlasem vyprávěl o událostech uplynulých měsíců. Vynechal samozřejmě většinu informací o Harryho představě o spravedlnosti, ale šetrně sestřičce nastínil, v jak vážném duševním stavu byl a jaké to mělo následky, pomalu popsal jeho nehodu a jak úžasný je teď…

   „Bzzz,“ řekl nakonec Harry.

   „Nemáš si dělat starosti,“ přeložil George a zakřenil se. „Prý je spokojený.“

   Ginny se šokovaně otočila na svého bratra a pak na Harryho, který přikývl, jiskřičky v očích – a pohled dokonale zafixovaný přímo na Ginny. Podle toho, co George říkal, měl Harry velké problémy dívat se někomu přímo do očí – a když se tak stalo, byla to veliká čest a důvod k oslavě, a Ginny se najednou zachvěla, protože Harry se na ni upřeně díval už několik desítek minut. Několikrát uhnul očima, ale to věnoval pozornost Georgovi či… Fredovi, pokud to dobře chápala, a nebo byl… zahanben tím, co George říkal.

   Mírně se zamračila.

   „Georgi,“ ozvala se, „Harry se na mě dívá.“

   „Jasně, že dívá…“ pokrčil rameny a zakřenil se na Harryho: „Chlape, že tebe to ještě nepustilo? To ti ale říkám, je to moje malá sestřička, abys věděl…“

   „Bzzz.“

   „No žádný takový výmluvy, mladej!“ zasmál se a pak se zadusil. „Cože?“

  Ginny se zadívala na šokovaného bratra a potom na Harryho. Ten se tak omluvně usmál a natáhl ruku v podivném gestu, které jí bylo povědomé. Zastrčil zbloudilý pramen vlasů zpátky za její ucho, jako to dělal už tolikrát… a Ginny už neudržela slzy a nechala je volně kanout.

   „Och, Harry, Harry…“

   „Ne,“ zašeptal a setřel jednu slzu palcem. „Ne…“

   „Chlape, řekni něco!“ zasípal George a naklonil se k němu, tvář staženou očekáváním.

   Harry se na krátký moment otočil na něj a podíval se mu přímo do očí, otevřel ústa, napjatý výraz v obličeji, nadechl se a potom…

   Pevně semknul víčka, zachvěl se a stáhl zpět do hlubin svého křesla. Když je otevřel, po jakémkoliv rozrušení nebylo ani stopy, usmíval se a sledoval vzdálenější horní roh obývacího pokoje. „Bzzz.“

   Na sourozence Weaselyovi padlo mrtvé ticho, jen v krbu praskal oheň, a Harry se na ně (zhruba jejich směrem) díval se svým pohodovým úsměvem, jako kdyby se nic nestalo. Ginny cítila, jak daleko od nich je – a přitom ještě před několika okamžiky byl téměř… na dosah. Myslela si, že na chvilku zahlédla… že by si snad kdesi pod povrchem všechno dobře uvědomoval…

   „Musím to říct profesorovi,“ řekl najednou George a po tváři se mu rozlil úsměv. „To je pokrok, Ginn! Zatraceně, mrzí mě, že tu nebyl Snape… Fred tu počká s tebou, že jo, Frede? Kdyby něco, volej…“

   Ginny se na Harryho usmála a on se zašklebil a vytáhl bloček. Nacvičeným pohybem si vzal i tužku. S hlavou mírně na stranu na ni ukázal a zeptal se: „Bzzz. Volný?“ a poklepal na bloček.

  „Jasně, cokoliv,“ odpověděla s knedlíkem v krku. Mladík se na ni ještě jednou, jakoby smutně usmál a začal ji jednoduchými tahy skicovat.

   ***

  Když George vtrhl do kuchyně, hlasitě jej volaje, Severus zafrkal: „Nejsem hluchý, pane Weasley. Co se děje?“

   „Harry udělal zase pokrok, pane!“ řekl, už o něco klidněji, ale nadšení z něj sálalo ve vlnách. „Skoro to vypadalo… já nevím, jako by chtěl promluvit, jako by… prostě… bojoval… a pak… teda jako, pak se zasekl! Ale měl jste to vidět! Jak se na Ginn díval… jak řekl ne! Profesore, to bylo… prostě skvělý!“

   Severus zamrzl uprostřed pohybu, nadechl se a odložil nůž, s nímž krájel poslední kousky zeleniny. Pomalu se obrátil k mladému Weasleymu a zkoumavě se na něj zadíval.

   „To je…“ odmlčel se a slabě, lítostivě se usmál. „Opravdu skvělé.“

   George se na něj zakřenil: „Vidíte? Já říkal, že napsat Ginn bude dobrý.“

   „Vskutku,“ poznamenal a ovládl poslední zbytky rozčarování, že nebyl u tak významného pokroku rovněž přítomen. „Zavolejte je k večeři. Minerva dorazí za pár minut.“

   Slečna Weasleyová byla trochu v rozpacích, když usedla ke stolu vedle bradavické ředitelky a naproti ex-profesorovi lektvarů, zatímco George a Harry se chovali jako obvykle – ve Weasleyho případě nemožně. Severus jej několikrát napomenul a Harry se tomu zasmál, a nakonec se Ginny uvolnila, třebaže vrhala Snapeovým směrem co chvíli nejisté pohledy.

   Severus ji docela chápal – kdyby viděl sám sebe jednat tímto způsobem, vést zdvořilý, či dokonce svým způsobem přátelský hovor s McGonagallovou a ještě Weasleym, asi by si poklepal na čelo a začal shánět kontakt na léčitele mysli u Munga, nebo na psychiatra. Sledoval, jak v dívce pomalu dozrálo jakési odhodlání a s pobavením čekal, až se k němu obrátí. Byl si jistý, jakou otázku mu položí. Co ho trefilo do hlavy?

   Nicméně Ginny pro něj měla připravenou zcela jinou: „Zkoušeli jste nitrozpyt?“

   Všichni na ni zazírali, překvapení na nejvyšší míru. Ginny se na ně podívala, trochu zmatená: „Nezkoušeli? Mně to přijde jako první logická věc, kterou bych udělala.“

   „Dle čeho tak soudíte, slečno Weasleyová?“ vzpamatoval se Severus. Cítil se poněkud trapně, že se vůbec musel ptát. Nitrozpyt? Nějak mu nebylo jasné, k čemu by jim nitrozpyt vůbec platný. Harryho problém spočíval někde jinde…

   „Tedy…“ Ginny se ošila a zadívala se na Minervu, jež se na ni povzbudivě usmála. „George mi říkal, že Harry nás vnímá přes nějakou clonu. Podle toho, co jsem dnes viděla a co mi vyprávěl, to vypadá tak, že občas jsou chvíle, kdy se přes ni skoro dostane. Co si tak vzpomínám…“ Ginny skousla ret. „Nitrobrana je něco jako zaclonění mysli, ne? A když je to přibližně to samé, proč by se přes tu zeď nemohl nitrozpytec dostat?“

   „Těžko můžete srovnávat poškození mozku a nitrobranu, slečno,“ Severus na ni zle zahlížel.

   „Počkejte, třeba Ginny ale uhodila hřebíček na hlavičku!“ ozval se George a usmál se zeširoka. „Fred říká, že bysme to měli zkusit.“

   Harry se díval z jednoho na druhého a jen Ginny si všimla, že se mírně mračil, jako kdyby nesouhlasil. Setřásla ten dojem a s klidem se zadívala na Severuse: „Nechci vám do toho kecat, profesore, ale proč to nezkusit? Chci tím říct, nemáme co ztratit, ne?“

   „Co o tom soudíš ty, chlape?“ zeptal se George.

   „Bzzz,“ odpověděl, spíše váhavě, a znovu se podmračeně rozhlédl kolem.

   George pomalu překládal: „Říká, že nechápe, co je to nitrobrana, ale nelíbí se mu zvuk toho slova. Nebo přibližně tak.“

  „Při zkušenostech s ní není divu,“ poznamenala Minerva a rozhodně se natáhla pro solničku. „Já jsem pro návrh slečny Weasleyové, Severusi. Musíme vyzkoušet všechno, co Harrymu pomůže. A jen proto, že to nenapadlo tebe jako prvního, nemusí to být nutně tak špatný nápad.“

   „Nechápu, co tím naznačuješ, Minervo,“ odtušil kysele, přičemž ignoroval její vědoucný pohled. Ginny se v tu chvíli fakticky ušklíbla do svého talíře a George se otevřeně široce zubil.

   „Jsem ochotný samozřejmě zkusit cokoliv, ale nejprve bych situaci konzultoval s doktorem Morulem. A teprve pak bych začal shánět v celém širém světě zkušeného, schopného a  především důvěryhodného nitrozpytce,“ sdělil jim s lehkým nádechem hořkosti.

   Ginny se kousla do jazyku, ale potom zamžourala úkosem na bratra a zamumlala: „A proč to nezkusíte vy?“

   Severus pevně sevřel v dlaních příbor, aby s ním netřískl o stůl, a jen silou vůle nevrhl jejím směrem zdrcující pohled. Namísto toho jím provrtal její bratra: „Předpokládám, že vám bylo sděleno, slečno Weasleyová, že nejsem už více než rok a půl ve stavu umožňujícím mi provozovat magii.“

   „Severusi, prosím…“ zasáhla Minerva, ale jen ji odmávl.

   „Nevím, co vám napovídal váš bratr – a raději to nehodlám ani zjišťovat – ale stále nejsem schopný kouzlit.“

   „Profesore!“ zafrkal George. „Fred mi to práskl, víte? Že prej ten problém je jen ve vaší hlavě…“

   „Weasley!“ napomenula ho ostře Minerva a Severus tentokrát příborem o stůl praštil a zvedl se.

   Všichni mlčeli, oba Weasleyovi rudí až ke kořínkům vlasů, George tak trošku vztekem a Ginny rozpaky, Minerva pohoršená totálním nedostatkem taktu svých bývalých studentů a Snapeovu výbušnou – třebaže naprosto očekávatelnou – reakcí.

   „Bzzz,“ řekl Harry a přitáhl k sobě jejich pozornost. Mžoural nejprve na Severuse s vyčítavým výrazem, který ho uklidnil, potom na Ginny s jakýmsi pokusem o ujištění a nakonec spiklenecky na George. Minervě poslal jen úsměv, že dokonale chápe její rozhořčení.

   Severus se posadil zpět na židli a věnoval se bez dalších slov večeři.

   Nitrozpyt… Pchá!

   ***

   Celou noc přemýšlel o slovech mladé slečny Weasleyové. Mohlo by to dávat smysl? Pečlivě si sesbíral všechny poznatky, které měl k dispozici, pročetl si pár příruček, jež si pořídil v létě, a porovnal je se svými knihami o nitrobraně a nitrozpytu. Ať se na to díval z jakéhokoliv úhlu, teorii sourozenců Weasleyových to nepotvrzovalo, ale – a to bylo to hlavní – ani nevylučovalo.

   Což vedlo druhý den k tomu, že byl doktor Morule velice překvapený zjevením svých dvou nejzvláštnějších pacientů v brzkých ranních hodinách ve své jinak naprosto prázdné ordinaci.

   „Pane Snape,“ řekl a lítostivě odložil hrnek kávy zpět na stůl. Snape nepatřil k lidem, které by měl zrovna v oblibě, a bohatě jim oběma stačilo, když se viděli nyní jednou měsíčně s Harrym na obvyklé prohlídce.

   „Doktore,“ odtušil stejně studeně jako obvykle, působil nabroušeně a nevyspale.

   „Dobré ráno,“ usmál se Morule na Harryho a mladý muž se na něj zamračil. Zamračil? „Co… ehm, tedy, co vás k nám přivádí?“ zeptal se poněkud zmateně. Další prohlídka byla naplánována až za dva týdny a nechápal tedy, proč jsou ti dva zde – a navíc oba evidentně špatně naložení.

   „Přál bych si, abyste Harryho kompletně otestoval,“ řekl Severus s mírným náznakem nepohodlí – Harry se z neznámého důvodu choval trucovitě a projevoval značnou neochotu dostavit se k lékaři, i když nikdy předtím ze setkání s Morulem strach neměl… a že si Snape byl jistý, že Harry má strach.

   „Ach…“ nadechl se Morule a upil ze své chladnoucí kávy. „Ovšem nejsem si jistý, jestli…“

   „Když vám říkám, abyste Harryho otestoval, očekávám, že tak učiníte.“

   Harry po něm mrskl nepřátelský pohled, než opustil s konsternovaným doktorem ordinaci a zamířil na další kolečko testů.

   Severus se co nejpohodlněji usadil na tvrdé židli a čekal, zatímco se mu myšlenky neustále vracely ke včerejšímu večeru a dnešnímu ránu. Harry se choval zvláště a Snape nemohl přijít na důvod, proč tomu tak je. Nějaké domněnky jej samozřejmě napadly, ale rychle je smetl ze stolu. Harry přece nemá důvod cokoliv předstírat, nebo ne? Harry by jim vědomě neubližoval…

   Po delší době se doktor a Harry vrátili. Mladík se usadil na židli vedle Severuse a se zájmem pozoroval fíkus na okně, na rtech mírný úsměv, který se nicméně neobjevil v jeho očích, jež byly ustarané. Jak neobvyklé, dumal Severus, když se natáhl a stiskl Harrymu rameno. Rozhodně se tu dělo něco velice zvláštního – a bez mladé slečny Weasleyové by na to nejspíše nikdo z nich nepřišel.

   Doktor si prošel lejstra, jež si přinesl s sebou, a poté se otřeseně zadíval na Severuse.

   „Co se děje?“ zeptal se s obavami.

   Morule se podíval znovu do dokumentů, potom na Harryho, nato na Severuse a opět do zprávy. Následně otevřel ústa, ale nic z nich nevyšlo. Zkusil to tedy ještě jednou: „Poškození je… pryč.“