22 Stříbrný hádek

Světlo bylo tak intenzivní, že i přes pevně semknutá víčka jej pálilo do očí – nejprve jasně bílé až měl dojem, že oslepl, ale potom se přetavilo do červené barvy, zpočátku jasně červené jako okysličená krev proudící tepnami, a následně rychle matnělo a získávalo tmavší odstíny rudé, jako pomalá krev žilách, a nakonec zaniklo docela, zcela černé jako krev prolitá a dávno zapomenutá.

   Ucítil zaštípání na levém zápěstí a to jej donutilo otevřít oči a uvědomit si, že chvíle, která mu připadala velmi dlouhá, byla ve skutečnosti velice krátká. Lucius s triumfálním úšklebkem provokativně pomalu skláněl hůlku, Snape s opařeným výrazem paži již spuštěnou podél těla.

   Oba se na něj podívali ve chvíli, kdy se pokoušel dostat do sedu, ale nedařilo se. V životě mu bylo už mnohonásobně hůř, prošel si tisíckrát nepříjemnějšími bolestmi,  ale i tak se mu nelíbilo, že ležel na studeném ohybu schodiště, točila se mu hlava, zatmívalo se mu před očima a začal se mu obracet z toho kolotoče žaludek. Nemluvě o tom, že ho ta hlava taky bolela jako solidní vyzrálá migréna, zaručeně archivní…

   „Ó, podívejme se na to, dovol mi ti asistovat, synovče,“ pronesl Lucius a než se Harry nadál, vytáhl ho na nohy a snadno podepřel pod rameny. „Severusi, bratránku, doufám, že teď jsme si už vše vyjasnili,“ ušklíbl se blonďák ještě a podepíraje jej, zamířili do schodů.

   Harry jen postřehl, že otec stál stále na tom samém místě a měřil si je pohledem, když zabočovali za roh. Počkal, než se dostali do jeho pokojů a potom se zeptal: „Co se to právě stalo?“

   „Dejme tomu, že jsem ztratil se Severusem veškerou trpělivost,“ blýskl po něm oslnivým úsměvem. „Nenamítáš snad nic proti?“

   „Nějak se mi nedaří zpracovat, co přesně se stalo,“ pohodlně se uvelebil na pohovce a sledoval strýce se usadit do jednoho z křesel. Nepřítomně si promnul štípající zápěstí a  prohlédl si ho – měl kolem něj ovinutého malého modro-stříbřitého hádka – vypadalo to jako tetování, ale na dotek cítil, jak slabě vystupuje nad okolní kůží.

   „Protego Sangue?“ zeptal se a ukázal mu to.

   „Ach, odpusť,“ Lucius zamával rukou v nonšalantním gestu. „Je tak snadné zapomenout, že jsi nebyl vychován v tom samém světě jako řádní lidé… každopádně.“

   Rozhlédl se kolem. „Jak se jmenuje ten tvůj skřítek? Ten Suffy?“

   „Saffy!“ zavolal Harry a ´jeho´ skřítek se před nimi okamžitě objevil. Už s ním netrávil tolik volna jako předtím, ale pokaždé si našel chvilku, aby s ním prohodil pár slov – a vyžebral další mast, k Saffyho nekonečnému žalu. Jakmile maličké stvoření uvidělo Harryho krásně zbarvený obličej, zcela očekávatelně – dělal to pokaždé – se pár velkých žlutých očí naplnil slzami.

   „Pane Octavié!“ zakvílel. „Saffy hned donese mast, to Saffy udělá!“ POP! a skřítek byl pryč.

   „Je milé, jak ho máš vycvičeného,“ zkonstatoval suše Lucius. „Alespoň je na toho skrčka spolehnutí, že bude mít léky ihned po ruce. Prozraď mi… kolikrát tě už ošetřoval?“

   Harry zaklonil hlavu a zíral do stropu. „Nebylo to zase tak často,“ odpověděl nakonec. „Otec… nikdy jsme spolu nevycházeli, ale teprve teď v létě… to začalo být skutečně ošklivé.“

   „A pořád jej chráníš,“ nesouhlasně zamlaskal. „Byly to předtím nějaké dveře? Či zeď? Hm? Nevidíš snad, že to, co ti Severus udělal, není v pořádku?“

   Harry se na něj zadíval, tvář uštvanou, oči zatažené, na rtech smutný úsměv. Potom odvrátil zrak a sklonil hlavu.

   Lucius se zatvářil překvapeně. „Nemyslíš si doufám, že… Salazare!“ vykřikl a vymrštil se na nohy. Přešel k němu a položil mu jednu ruku na rameno a druhou jemně zvedl jeho tvář k sobě, aby se na něj musel podívat.

   „Podívej se na mě,“ vyzval ho klidně a počkal, než se na něj Harry podíval. „Poslouchej dobře, není v pořádku mlátit děti, Octavie, rozumíš tomu?“

   „Jistěže tomu rozumím,“ souhlasil kysele. „Pochopil jsem to, když mi byly čtyři. Není v pořádku, když dítě funguje jako fackovací panák. Tehdy jsem se naučil uhýbat a utíkat.“

   „Rád bych znal adresu tvých mudlovských příbuzných,“ zasyčel a prohrábl mu vlasy, prohlížeje si tu podlitinu. „Pochybuji, že podobné chování je obvyklé a dovolené dokonce i v jejich primitivní společnosti.“

   „Není,“ Harry se zašklebil. Oceňoval jeho starostlivost, ale oba věděli, že se z něj znovu pokouší dostat jeho minulou identitu. „Ale komu jsem si mohl stěžovat? Řekli o mně, že jsem malý špinavý lhář a zloděj – nikdo by mi nevěřil…“

   Lucius stiskl rty k sobě a jeho oči se blýskaly. „Definitivně trvám na tom, abys mi předal adresu těch… lidí,“ pronesl tónem, který dával více něž dobře najevo, že je za lidi ani nepovažuje.

   „Omlouvám se,“ zavrtěl Harry hlavou. „Už tak tě hledají za tu záležitost na ministerstvu, strýčku. Nemusíš k tomu přidat i další masakr na mudlovském předměstí. Slyšel jsem, že na zákony o utajení jsou skoro stejně hákliví jako na ty daňové!“

   Jeho strýc pobaveně zafrkal a nechal svou zvědavost být, prozatím. „Velice zábavné, mladý muži.“

   Saffy se vrátil i s mastí a několika lektvary: „Saffy je vzal z pánovy pracovny, protože pán Octavius je bude potřebovat. Teď si Saffy musí jít přežehlit uši, protože Saffy je špatný skřítek, ale Saffy věděl, že je pro pána Octavia musí vzít…“

   Lucius mu vzal mast i lektvary a pečlivě si prohlédl oba flakónky. Podezíravě se zadíval na Saffyho a gestem jej odehnal pryč. „Běž se věnovat svým uším…“

   „Ale vem je jen jemně!“ napomenul ho Harry – věděl, že by se mu nepodařilo mu to kompletně vymluvit, na to byl Saffy až příliš věrný rozkazu nedotýkat se otcových lektvarů – a než stačil skřítek zmizet, dodal: „Díky, Saffy!“

   „Máš pozoruhodnou slabost pro podřadné tvory,“ prohodil konverzačně Lucius a aplikoval mast na jeho tvář. „Rozetři si to. A tenhle vypij hned,“ nařídil, podal mu jednu lahvičku a druhou položil na stůl mezi něm, usedaje zpět na svoje křeslo. „Druhý než půjdeš spát.“

   „Jistěže mám,“ odtušil Harry a roztíral si léčivou mast po napuchlé tváři a následně přešel ke svému spánku. Zasykal bolestí a dal si záležet, aby se krém dostal i na část pohmožděniny pod jeho vlasy, i když si je tím dočista ulepil.

   „Nemůžou za to, že jsou podřadní,“ vysvětlil s pokrčením ramen, vyklopil do sebe flakónek a zamžoural na svého strýce přimhouřenýma očima, jestli je moudré pokračovat dál. Koneckonců to byl samolibý Malfoy, který považoval každého za podřadného tvora a dával to všem najevo. Lucius se tvářil pobaveně a kývl na něj, ať ve svém rozumování pokračuje.

   „Vezmi si za příklad právě domácí skřítky. Je dojemné, jak bezmezně oddaní jsou, a přijde mi zbytečně kruté je trestat třeba za jejich snahu pomoci. Jistě, často to může mít nepříjemné následky,“ ušklíbl se při vzpomínce na Dobbyho a jeho představu pomoci. „Ale právě proto jsou oni ti podřízení – protože nejsou schopní sami řádně vyhodnotit rizika a je na nás je vést.“

   „Salazare, ty jsi ale rozumbrada!“ ušklíbl se jeho strýc. „Trpíš snad dojmem, že na tobě závisí osud světa, Octavie?“

   „Tedy, nevím o nikom vhodnějším, samozřejmě,“ odpověděl s vlastním neskromným úšklebkem, což Luciuse rozesmálo.

   „Můžeme se vrátit k věci, strýčku?“ zajímal se pak. „Pořád jsi neobjasnil to Protego Sangue.“

   „Znamená to ochrana krve,“ Lucius zvážněl a posadil se rovněji. „Pamatuješ si, co jsem ti říkal o našich tradičních, nepsaných zákonech? Cituj první tři.“

   „Loajalita patří na prvním místě rodině, jejím ztělesněním je hlava rodu. Protivenství proti svému příbuznému může být v závažných případech považováno za krvezradu, rodina drží při sobě. Vztáhnout ruku proti svému příbuznému rovněž, rodina chrání svoje členy,“ odcitoval pomalu s přimhouřenýma očima.

   „Správně,“ souhlasně se na něj usmál. „Vidíš ten rozkol mezi těmi třemi zákony? Severus porušuje ten třetí, ale má právo tě vytrestat jak uzná za vhodné, a ty musíš uposlechnout. Poněkud bezvýchodná situace, nemyslíš?“

   „To bych řekl.“

   „Protego Sangue bylo vyvinuto právě proto – částečně zpřetrhalo Severusův vliv a přeneslo tě pod moji ochranu…“ velice triumfálně se usmál. „Kdyby neporušil třetí zákon, formule by se neaktivovala. Dříve bývala ochrana krve docela běžná, skutečně. Jak si jistě vzpomínáš, mnohé sňatky byly uzavírány proti vůli obou částí, pro zajištění smíru nebo získání moci a bohatství, a Protego Sangue zajišťovalo, aby vyvdaná žena či její děti netrpěly v nepříznivém prostředí.“

   Natáhl se přes stolek a vzal jej za zápěstí, prohlížeje si s uspokojením modro-stříbrného hádka. „Tohle je znak, pod čí ochranu spadáš. Vidíš? Modrá a stříbrná jsou rodové barvy Malfoyů, takže každý, kdo ti zkříží cestu, ví, že kdyby ti ublížil, bude čelit hněvu jedné z nejvlivnějších temných rodin. Ale vidíš tu malou zlatou korunku na hádkově hlavě? Ta značí, že jsi zaštítěn osobně hlavou rodu.“

   „Tys vlastně… cože?“ Harry na něj zamrkal, podíval se na svoje zápěstí a znovu na strýce. Snažil se vstřebat, co mu Malfoy právě řekl. Jestli to chápal dobře, právě s jeho otcem pěkně vymetl. „To znamená, že…“

   Lucius se jen pokřiveně usmál a samolibě si poklepal na hruď: „Že by ses měl přestat strachovat o další modřiny. Nedovolím Severusovi – ani nikomu dalšímu, když už jsme u toho – aby na tebe vztáhl ruku, nebo namířil hůlku.“

   Harryho rty se zavlnily v opětovaném úšklebku.

   „Och, něco jsem ti přinesl. Byli jsme na Příčné ulici, otec potřeboval nějaké přísady do lektvarů či co a považoval za nutné mě táhnout s sebou, tak jsem po cestě zabrousil i k…“ odmlčel se a vyndal zabalené kravaty a zmenšenou hůl z kapsy. Poklepal na ni prstem a nabyla své původní velikosti. „Madame Malkinové.“

   Lucius se překvapeně zahleděl na svou hůl a následně se široce usmál a převzal si ji od Harryho. Protočil ji v prstech a několikrát jí zašvihal ve vzduchu. „Netušil jsem, že se s ní ještě někdy shledám! Očekával bych, že ta pokrytecká ženština tuhle krásku rozštípla vpůli jakmile si přečetla noviny.“

   „Na to si asi příliš vážila práce, která byla vložena do její výroby. Ale byla to pěkná náhoda, že jsem si jí všiml. Kupoval jsem si totiž kravaty.“

   „Ach, a jaké barvy? Ne… červená, Octavie? Co ty jsi zač, Nebelvír v utajení?“ zasmál se, když mu Harry ukázal svoje nové vázanky. „Inu, předpokládám, že kdykoliv bych z nich mohl udělat-“ švihl hůlkou – jak se mu objevila v ruce tak rychle, na to Harry nikdy nepřišel – a změnil všechny jeho krásné tmavě rudé kravaty na tmavě zelené, „-něco přijatelnějšího.“

   „Hej! Ta červená se mi líbila!“ ohradil se.

   „Ne,“ protáhl líně, „a já nabyl dojmu, že máš vkus, synovče.“

   ***

   Snídaně příštího rána byla velice napjatá. Snape ho naprosto ignoroval, zatímco Lucius ho zasypával pozorností, nyní otevřeně dávaje na odiv svou převahu, a skoro svítil samolibostí; jejich malá hra, kdo strhne Octavia na svou stranu, skončila Malfoyovým očividným vítězstvím, o čemž vypovídal hádek na Harryho zápěstí.

   Pořád netušil, proč se o něj předtím tak přetahovali, ale v ten okamžik mu to bylo jedno. Špatně se mu žvýkalo, bolela ho čelist a byl lehce v depresi kvůli včerejšku. Siriho závěť a to poslední rozloučení na něj mělo nepříjemný vliv, což vyústilo v děsivou hádku s otcem a skončilo tak, že mu Lucius Malfoy dělá bodyguarda.

   Všechno bylo nějak špatně. Ale kdy se Harrymu vůbec něco dařilo podle jeho plánů?

   Samozřejmě nic ze svých myšlenek nedal najevo a jedl v tichosti a se zmijozelskou maskou netečnosti na obličeji, kterou nosil po dalších tři týdny, zatímco červenec kolem něj utekl jako voda.

   Byly to svým způsobem dobré tři týdny, ale velice náročné – vůbec mu nezůstal žádný čas zabývat se tím zvláštním mudrcem. Považoval to za velikou záhadu, zvláště Snapeova reakce byla pozoruhodná, jenže ho dost dobře nemohl vyslechnout a strýce se ptát nechtěl.

   Otec si od něj udržoval odstup, už nepovažoval za nutné číhat někde nablízku a trucoval u sebe v laboratoři, ale Harry se pravidelným lekcím nitrobrany nevyhnul. Kupodivu se z nepříjemných dvou hodin denně staly dvě velice klidné – Snape s ním odmítal mluvit, pokud to nebylo nezbytně nutné, takže mnohdy za celou lekci slyšel jedině Legilimens.

   Pomalu začal ukazovat úspěch na tomto poli, pečlivě skryl většinu svých vzpomínek a nahradil je hrstkou falešných. Jeho otec je rozpoznal, ale jedině proto, že předtím viděl ty skutečné – jak sám přiznal. Nakonec provedl netlumený vpád do Harryho mysli, ale neprobil se skrz, čím lekce po pěti týdnech skončily.

   S Luciusem se rovněž posunul dál, když mohli postupovat nerušeně celé dopoledne a celý večer. Od prostých příběhů, v nichž mu přiblížil základní principy užívání černé magie a základy rituálů, které Harry měl už nastudované ze školy, přešli k jednodušším zaklínadlům a později ke složitějším konstrukcím vyvolávání a k praktickému užívání samotných kleteb. Harry proklel řadu všelijakých objektů – i když poté sejmul kouzla, žádný z nich se už nikdy nedal bezpečně používat – přizabil asi osm divokých holubů, když zkoušel některé nepovolné kletby, a čistou smrtící kletbou zabil tucet krys.

   Postupoval rychle a bez problémů a černá barva v jeho očích přestala být jen barvou. Cítil v sobě narůstat sílu, bylo to jako by se spáč probouzel a bořil všechny jeho představy o tom, co je dobré a co je špatné, a Harry začínal být vyděšený. Neměl ponětí, jestli je dobré vypustit svou horší část na svobodu, dát ji naprostou volnost a podřídit se… temnotě.

   Přes den neměl čas nad tím uvažovat, plíživé myšlenky si k němu našly cestu teprve v nočním tichu, kdy nenacházel spánek a znovu a znovu si procházel nové vědomosti, které získal, a jeho ruce brněly touhou opět vyzkoušet další zaklínadla, která byla zakázaná z velice dobrých důvodů.

   Nebylo to o tom, že by chtěl někomu způsobit bolest, nebo dokonce zabít – třebaže jeho morální odpor k oběma úkonům zmizel už před nějakým časem – ale cítil v sobě přetlak a černá magie byla tak náročná, že jej uspokojivě zbavovala narůstající energie. Byl to jeden veliký bludný kruh – temné umění bylo náročné na vnitřní sílu, ale jeho praktikování probouzelo netušené zásoby hluboko v něm, což znovu vedlo k nutnosti nějak se ventilovat…

   Den za dnem krysy a holubi přestávali stačit, narůstala v něm skutečná fyzická bolest a nedokázal jí jinak zabránit, jeho tělo se křečovitě chvělo vnitřním přepětím a v posledním týdnu postřehl, že se třas k večeru vracel, jak se jeho energie obnovovala. Nechápal, jak je to možné…

   Dva páry očí jej bedlivě sledovaly a toho rána, kdy ležel zmožen bolestí, jeho tělo zkrvavené, taktak při vědomí, dveře jeho ložnice explodovaly a oba muži mu přišli na pomoc. Pokud se v jeho situaci dalo jednat včas.