pátek 8. listopadu 2013

7 Patronus

Mlha houstla s každým Harryho krokem a netrvalo mu déle než zlomek vteřiny uvědomit si, že je na ní něco nepřirozeného. Stál u paty schodiště a viděl nad sebou ještě zřetelně světlo ze vstupní síně, ale veškeré zvuky hlasů veselých studentů byly utlumeny, přidušené.

   Nadechl se ledového vzduchu a s frustrovaným zavrčením pokračoval dál až k bráně na hranici pozemků. Mělo mu to být jasné – neříkal si přece, jak zvláštní je ten dnešní chlad a podmračené nebe? Včerejší noci bylo přece jasno.
   Prošel na druhou stranu a uctil nepříjemný mrazivý chlad, jenž prozrazoval blízkost jeho nejméně oblíbených tvorů. Nesnášel mozkomory a samozřejmě to bylo jen a jen jeho štěstí, že se dva tři zatoulali z Azkabanu až sem.
   Jeho mysl se na chvilku přepnula do paranoidního režimu a přemýšlel, jestli se skutečně jedná o pouhou náhodou, nebo to má co do činění s ním. Tu ideu krátce nato zavrhl, protože nikdo nemohl vědět, že se Moon zrovna teď bude vracet sám do vesnice, a útok proti němu byl vysoce nepravděpodobný, protože zase tolik lidí ještě nestačil podráždit; vlastně nikoho, kdo by měl pravomoc na něj mozkomory poslat.
   Nepříjemný pocit se mu usadil kdesi za krkem, podezření. Dva až tři mozkomoři by nedokázali ovlivnit počasí tak, jako bylo ovlivněno po celý den. Muselo jich být víc, podstatně víc. Je možné, že nad nimi ministerstvo ztratilo kompletně kontrolu? Azkaban se nacházel daleko v moři, ale ty potvory uměly létat docela rychle a pokud jich bylo skutečně hodně, jejich koncentrovaná přítomnost dokázala ovlivňovat počasí na desítky mil. Neříkalo se, že kolem vězení je neustále atmosféra mrazivého chladu?
   Zrychlil krok a ve studeném vzduchu se jeho kotník proti tomuto zacházení ozýval s vehementními protesty, ale Harry na to nedbal.
   Čtyři zatracení malí třeťáci! Nemohli pro jednou poslechnout a být v určený čas na určeném místě? Neměl obavy o to, že budou v bezpečí ve vesnici, spíše cesta zpět do školy představovala problém. Nejspíše s nimi bude muset zůstat do rána U Tří košťat – nehodlal riskovat jejich duše, jestliže opravdu zdivočelí mozkomoři táhli krajem.
   Tíživý pocit sílil, Harry začal vydechovat obláčky páry a mráz mu přejel po zádech. Na vteřinu zastavil a zavřel oči, hledaje v předtuše problémů nějakou veselou a šťastnou vzpomínku…
   Večerní vzduch a mlhu prořízl ostrý výkřik.
   Harryho hlava se prudce obrátila směrem, odkud přicházel – bylo to dál po cestě, ale kousíček mimo ni. Zaklel a vyběhl kupředu, lhostejný k bodavé bolesti vystřelující z jeho nohy pokaždé, když neúměrně zatížil svůj zmrzačený kotník. Zpomalovalo ho to!
   Výkřik se ozval znovu a jak se Harry blížil, slyšel i další zvuky – vzlykání a tichý mumlavý nářek. Našel svoje ztracené třeťáky.
   Neměl ani čas začít znovu nadávat, když jej zalila vlna čirého panického zoufalství. Zalapal po dechu a zastavil se, na okamžik neschopný pohybu.
   Bylo jich tolik! Vnímal je všude kolem…
   „Expecto Patronum!“ vykřikl a z jeho hůlky okamžitě vyrazila mohutná stříbřitá vlna; neměla fyzickou podobu, bez soustředění na svou nejšťastnější vzpomínku ani nemohla, ale díky jeho vlastní síle byla dostačující, aby se rozlila kupředu a pročistila mu cestu.
   Naštěstí byl téměř u nich. Během několika rychlých kroků ke čtveřici dorazil a v dohasínající záři svého kouzla si prolétl očima celou scénu před sebou.
   Sourozenci Lynchovi byli oba v bezvědomí, přitisknutí jeden k druhému, hledajíce bezpečné útočiště. Slečna Greenová tiše vzlykala vedle nich a pan Ryan byl schoulený do klubíčka o kousek dál, těsně na hranici bezvědomí.
   „Políbili je?“ zeptal se ostře a kolem nich opět zavládla naprostá tma. „Greenová! Ryane! Seberte se! Políbili je?“
   Zvuk jeho hlasu vytrhl obě děti z šoku a rychle se sklonil nad těmi bezvědomými. Obě byly naštěstí pouze mimo sebe, jejich duše nedotčené. Vydechl úlevou.
   „Profesore!“ Ryan vzlykal, neskutečně rád, že ho vidí, zatímco Greenová jen slabě vypískla a pokusila se schovat v záhybech jeho pláště. Harryho trochu šokovalo, že hledala útěchu zrovna u něj, svého přísného profesora, ale vlastně to dávalo smysl.
   Objal ji jednou paží a rozhlédl se kolem, třebaže toho moc k vidění nebylo. Ryan se k nim přikolébal a jen jeho třináctiletá hrdost mu evidentně zabraňovala, aby následoval příkladu své spolužačky a pokusil se ukrýt pod Harryho plášť. Rozhodl se zachovat si důstojnost tím, že se jen přilepil jako žvýkačka co nejblíže k jeho paži, kterou měl volněji položenou kolem ramen rozrušené dívky, a pevně se zachytil jeho rukávu.
   Chlad je stále neopouštěl a Harry cítil, že mozkomorové se pouze stáhli z hranic jeho dosahu. V hlavě slyšel slabé ozvěny výkřiků své maminky a pláč slečny Greenové jen umocňoval sílu jeho vzpomínek.
   Byli uprostřed ničeho, ztracení v husté mlze, zachycení v síti zoufalství a smutku a paniky.
   Harry odmítal panikařit, neměl na to povahu, a rychle se zvedl zase na nohy, tahaje i slečnu Greenovou. „Pojďte, nemáme čas!“
   Vykouzlil nosítka a položil Lynchovi na ně, zhluboka se nadechl a zapřemýšlel, kde zhruba jsou. Hádal, že jsou asi tak v půli cesty a podvědomě se rozhodl zamířit zpět do Bradavic. Škola byla jeho útočištěm v mnoha ohledech a měl dojem, že představuje bezpečný přístav i pro jeho studenty.
   Ryan se jednou rukou chytil ve vzduchu se vznášejících nosítek, druhou se nepřestal držet Harryho rukávu, a vytřeštěnýma očima zíral do převalující se mlhy. To bylo všechno, co viděl ve tmě – jen chuchvalce černého čehosi.
   Greenová se odmítala pohnout a zavrtala hlavu pod jeho rameno. S povzdechem nasměroval nosítka směrem k cestě a zvedl hůlku: „Expecto Patronum!“
   Nebyl připravený, že neuvidí Dvanácteráka majestátně vyskočit z hůlky. Očekával jelena, Jamesovu podobu zvěromága – byla jeho věrným průvodcem, zachránila mu několikrát život…
   Podoby patronů se ovšem mohou proměnit, pokud se sám člověk nějak výrazně přemění, a Harry měl upřímně řečeno opravdu hodně těžkých několik měsíců, během nichž se celý jeho svět otočil vzhůru nohama.
   Stříbrný vlk, jeho nové ztělesnění ochránce a patrona, se nehlučně rozběhl před nimi a osvětloval svou září cestu, popoběhl kupředu, odehnal mozkomory a v těsném kruhu se k nim vrátil, střežíc je ze všech stran. Bylo to velké zvíře, přes metr v kohoutku a téměř dva metry na délku, mohutnější, více jak šedesát kilogramů, pokud by byl hmotný, a s kratším čumákem a hustší srstí.
   Postupovali pomalu, obklopení mozkomory. Byli patrně jedinými pošetilci, kteří byli venku, putujíce mezi bezpečnými Prasinkami a Bradavicemi, jediná volná kořist. Obě děti se třásly a Greenová nepřestávala plakat.
   Byl to ale pan Ryan, kdo zkomplikoval situaci. Harry nevěděl, jaké vzpomínky prožívá ten chlapec, ale musely na něj mít velice silný účinek, protožes každým dalším krokem se třásl víc a víc, byl vyděšenější a držel se jej pevněji.
   Hlas Harryho maminky v jeho vlastních uších zněl silněji, dokonce měl dojem, že několikrát zaslechl i Jamese, takže čím déle byli vystaveni mozkomorům, tím větší na ně měli vliv.
   Najednou Ryan vykřikl jako před chvílí, krev mrazící nářek, a v panice se odtrhl a zmizel v mlze a černé noci.
   „Ryane!“ zařval Harry a jeho patron rozrazil černou bariéru a osvětlil mu záda vyděšeného chlapce. Strhl ze sebe hysterickou dívenku i s pláštěm, který pevně zachytila, položil nosítka s bezvědomými dětmi a vyrazil za ním. „Vrať se zpět! Ryane!“
   Vlk dorazil k chlapci ve chvíli, kdy padl k zemi a tmavé vysoké stíny se nad ním začaly sklánět. Harrymu se zadrhl dech v hrdle a na hranici jeho paměti se zatřepetala myšlenka na Síriuse.
   Znenadání se za ním ozval další, o dost slabší výkřik, který málem zastavil jeho srdce. Patron naposledy zaútočil na mozkomory kolem Ryana, vycenil na ně hrozivě zuby a vyrazil zpět k dětem u nosítek, zatímco Harry doběhl k bezvědomému chlapci.
   Jakmile se stříbřitý ochránce vzdálil, aby bránil duše slečny Greenové a sourozenců Lynchových, když zmizela jeho ochrana, mozkomoři se vrhli na něj.
   Zatmívalo se mu před očima a mysl se mu zaplnila zvuky; křikem a prosbami, které tak dobře znal.
  Klesl na kolena, sražený silou svých vzpomínek, pokoušel se zoufale pročistit si hlavu, vydržet… Mozkomoři věděli, že jemu patří ta stříbřitá věc a byl to on, kdo jim bránil v nasycení. Utvořili kolem něj těsný kroužek, zatímco další zaměstnávali jeho patrona. Děti pro tuto chvíli zapomenuty.
   Jeho síla zakolísala, záře jeho vlka dál na cestě se utlumila, pohasínala, jak se nad ním hladově skláněli tváře bez očí. Slizké ruce jej téměř jemně vyzvedly, přitáhly jeho oslabené tělo blíže, takřka laskavě mu zaklonily hlavu a Harry neviděl nic než prázdno, velká bezedná ústa, v nichž zanedlouho zmizí jeho duše.
   Cítil, jak jej vysávají, bránil se celou svou bytostí… a pak tu byly další a další ruce a víc úst se nad ním sklánělo… hodovali.
   Vykřikl a zalapal po dechu, avšak jeho vzdor byl zlomen. Světlo jeho patrona zablikalo a byl pryč, poslední, co mělo naplnit Harryho vědomé myšlenky, byla jen mrazivá temnota a hlas jeho matky prosil: „Harryho…“
   „Ne!“
   Zčistajasna před ním explodovalo světlo, během mžiknutí oka se mozkomoři stáhli a Harry padl k zemi. Zavrčel, jeho mysl se projasňovala, a připlazil se k nehybnému chlapci.
   „Díky Merlinovi, díky jemu!“ vydechl, když jej zkontroloval.
   Zhroutil se na zamrzlou zem, neschopný se už ani pohnout a přerývavě dýchal. Kdyby mohl, sledoval by, jak dvojice dalších patronů odhání mozkomory od dětí na cestě, a patrně by se asi podivoval, kde se tu vzali a komu patří ten druhý stříbrný vlk…
   „Atere, Atere, chlapče!“ do jeho zorného pole se dostal Albusův ustaraný výraz a nad ním se vznášel majestátní fénix, podezřele připomínající Fawkese. Upřímně nikdy předtím nebyl raději, že ředitele vidí.
   „Albusi,“ zašeptal vyčerpaně. „Jsou v pořádku?“
   „Ano, díky tobě jsou,“ ředitel se k němu sklonil a nabídl mu tiše pomoc.
   Fénix zamával křídly a přelétl zpět k trojici dětí, zatímco u nich se objevil ten druhý patron. Harry se s námahou a s Brumbálovou asistencí zvedl do sedu a zahleděl se na velkého vlka, stejně velkého, jako byl jeho vlastní nový patron. Přesto tento byl odlišný v určitých drobných detailech. Harry nebyl žádný expert, ale možná se jednalo o nějaký jiný poddruh. Několik krátkých okamžiků mu zíral do inteligentních očí a pak se zvíře zašklebilo a čumákem do něj strčilo.
   Harry se pousmál a pozoroval jej rozběhnout se v kruzích kolem.
   „Nemáte trochu čokolády?“ zeptal se. „Hodila by se.“
   Jeho dobrá nálada zmizela, kdy mu ředitel pomohl se i postavit a konečně zahlédl, kdo s ním přišel a právě zvedal nosítka s Lynchovými a slečnou Greenovou.
   Otec.
   Otec má stejného patrona?!
   Albus naložil na nosítka i pana Ryana a pokusil se stejně udělat i s Harrym, ale ten zásadně odmítl a dovlekl se k cestě, tentokráte ztěžka se opíraje o svou hůl.
   Snape líně levitoval dvojici nosítek a trojici bezvědomých dětí a díval se do tmy na cestě k hradu. Mozkomorové byli pořád poblíž a vzduch byl stále mrazivý, ale byli v relativním bezpečí – oba patroni byli silní a chránili je efektivně ze vzduchu i země.
   „V pořádku, Moone?“ zeptal se bez zjevného zájmu a na krátkou vteřinu k němu zatěkal očima.
   „Stále dýchám a běhám,“ nevesele se zašklebil a pokrčil rameny. „Co víc si přát? Díky, Snape.“
   Albus se k nim připojil s panem Ryanem a společně mlčenlivě vyrazili k hradu. Harry kromě vyčerpání a přítomnosti evidentně bývalých azkabanských strážců cítil také intenzivní napětí mezi dvěma muži. Bylo to na nervy jdoucí.
   „Jak jste nás našli?“ zeptal se.
   Albus se na něj pousmál, ale jeho oči se proměnily a byly spíše smutné a zároveň… trošku rozhořčené, když zatěkal pohledem na profesora lektvarů. Snape viditelně ztuhl a narovnal ramena v očekávání.
   „Jsem si jistý, že jsme všichni ve škole pocítili náhlý chlad a přítomnost těchto nešťastných tvorů,“ pronesl. „Zabezpečili jsme budovy, samozřejmě, a s kolegou Snapem jsme se vypravili podívat, jestli bys nakonec přece jen nepotřeboval pomoc.“
   „Načasování bylo velice přesné,“ řekl pomalu. Neuniklo mu, že ředitel nazval otce jeho příjmením a také ten tón byl trošku znepokojivý. Podle toho, jak se Snape ještě více napjal, to postřehl rovněž.
    „Ale nevzpomínám si, že bych vás viděl přicházet…“
   „Ach, jak se zdá, většina mozkomorů se soustředila kolem vás, dokud jsme nedorazili, nebyla potřeba ani povolat patrony,“ zamlaskal. „Domnívám se, že strach dětí pro ně byl voláním až příliš lákavým. Mozkomoři si zvláště libují ve zničení duší těch nejmladších.“
   Harry se ušklíbl – není divu, že dvojici profesorů ignorovali, když měli pět náctiletých naservírovaných na stříbrném podnose.
   „Dorazili jsme bohužel ve chvíli, kdy tvůj patron zhasl, Atere,“ pokračoval Albus. „Postřehl jsem jenom, že to bylo velice impozantní zvíře. Prozradil bys nám, jakou podobu na sebe bere?“
   Harry se na něj ostře podíval a postřehl, že i Snape jej úkosem pozoruje. S jeho vlkem pobíhajícím kolem nechtěl zrovna odhalovat novou podobu svého patrona. Vyvolalo by to spousty otázek… k čertu a do pekla, proč skončí pokaždé s poděděným patronem?
   „Vlk,“ řekl, protože docela dobře nemohl lhát. Jestliže mozkomoři nyní vzdorují ministerstvu, bude pravděpodobné, že se budou toulat krajem a několik si jich zase najde cestu poblíž – tolik emocí zazátkovaných na jednom místě, prostě k neodolání – takže svého patrona bude muset ukázat.
   Otec se ostře nadechl a upřel na něj pronikavý pohled, zatímco Brumbál si spokojeně zabroukal: „Zajímavá volba, drahý chlapče, zajímavá.“
   „To ano,“ souhlasil a usmál se. „Ovšem ke mně se to velice hodí. Vlci bývají spojováni s měsícem.“
   Ve chvíli, kdy došli zpět do hradu, se Harry cítil téměř v pořádku, ale byl unavený a netoužil po ničem jiném než lehnout do postele a spát. Jeho mysl přesto pracovala na něčem dočista jiném a nenacházel ani zlomyslné uspokojení nad přísným hlasem, kterým Albus promlouval k jeho otci, když společně pokračovali na ošetřovnu. Opomenul dokonce pohled, který po něm Snape vrhl – a bylo v něm něco velice, velice znepokojivého.
   Jeho osobnost se výrazně změnila, tady nebylo o čem diskutovat, ale proč se musela změnit do takové míry, aby jej nyní reprezentoval vlk?
   Až donedávna proti vlkům nic neměl, ale nedokázal přijít na jediný důvod, proč by i Snape měl mít stejnou formu patrona.
   Harry si dokázal celkem logicky zdůvodnit tuto šelmu u sebe. Představoval Moona, a jak naznačil, vlk by se k někomu tohoto jména skvěle hodil, kromě toho měl těsné svazky k Removi, jehož chtěl přivést zpět a upřel k tomu úkolu celou svou bytost. Sírius měl podobu velkého psa, takže i zde nacházel spojitost s psovitou šelmou…
   A vedle dalších věcí, cítil se podivně ztotožněný se svou podobou patrona. Vlci byli vytrvalí, schopní pronásledovat svou kořist i několik dlouhých kilometrů, což vypovídalo o jeho tvrdohlavosti a neochotě ustoupit, a lovili pouze kvůli potravě, stejně jako on bojoval z nutnosti… a byli hluboce společenští, tíhnoucí k rodině; smečky byly tvořeny často alfa párem a jejich potomky, a přesto se občas stávalo, že se vlci toulali sami.
   On byl přesně tím případem, vlkem samotářem, vyloučen ze společnosti z toho či onoho důvodu… v roli mystika, v roli Vyvoleného, v roli uprchlíka neměl na výběr. Ne že by si stěžoval…
   S hlubokým povzdechem a ve zvláštním okamžiku prozření se už nedokázal pohoršovat nad podobou otcova patrona, protože svým způsobem i Snape byl takový vlk samotář – jako špion rovněž neměl na vybranou. Možná by nebylo špatné… zkusit ubrat na jedovatosti, až jej příště bude provokovat.
   Ostatně by mohl začít shánět informace, a jak jinak toho docílit, než se přiblížit Fénixovu řádu?

Žádné komentáře:

Okomentovat