17 Spojenec

Longhold by stěží mohl kdokoliv nazývat domovem, neboť tato pravěká pevnost byla jen studený, dávno mrtvý kus skály, jehož ochrany přežívaly díky moci mystika. S Harryho příchodem se síla magie obnovila, ale hrad zůstával stejně nevlídný a stejně nehostinný jako předtím.

Zdi byly jen hrubý kámen, neomítnuté, bez gobelínů, bez obrazů, a podlahy bez parket a koberců. Světlo zajišťovaly v celé pevnosti pochodně v železných držácích a chodbami profukoval ledový průvan od sklepení vykutaných hluboko ve skále až po vrcholky čtyř mohutných věží, jejichž okna nikdy nebyla prosklená.

   Harry prošel ze sněmovní komnaty několika holými chodbami a zády se opřel o chladnou hradní stěnu vedle prostých dveřích. Zdánlivě bezmyšlenkovitě zíral před sebe, paže zkřížené na hrudi.

   Po návratu z ministerstva byly věci poněkud hektické; Harry svolal radu a v rychlosti, během několika minut, je seznámil se změněnými podmínkami. Původně nechtěl vytvořit takový chaos, ale nebyl vlastně ke škodě; byl vynikající.

   Rita Harrymu ukázala několik rychlých úryvků ze svého zítřejšího článku – bylo naprosto jisté, že ministerstvo tohle neustojí. Jeho plány vycházely prozatím skvěle. Zaměstnanci ministerstva a Starý McGonagall odešli krátce nato, nucení zahlazovat do poslední chvíle stopy a sbírat informace, a Harry poslal pro Tonyho, zatímco rada rokovala (dohádala se) o Luciusovi a dalších záležitostech, především dalším postupu. Mladý Ollivander mezitím pracoval se svým pacientem právě za těmito dveřmi.

   Bylo to už tři hodiny – ne že by Harry měl starosti… ale měl. Nemohl si dovolit plýtvat pokrevními příbuznými, neměl jich zase tolik, a Lucius mu již slíbil věrnost.

   Strýc měl důležité místo v užším kruhu Voldemortových věrných – a značný vliv. Jeho jméno mělo zvuk, podkreslený vznešeností a cinkotem galeonů, a jeho znalosti černé magie, především té související s odeklínačskou profesí, byly hluboké. Věděl, které nitky a kdy zatahat, jako každý Zmijozel se sebeúctou, a s otcem se dělil prakticky o místo Voldemortova zástupce. Tedy, Voldemort by nestrpěl jakéhokoliv zástupce, na to byl příliš velký individualista, ale měli k tomu postu nejblíže.

   S jeho přesvědčovacími schopnostmi a brzy třemi Notty v terénu by Harry mohl obrátit důležitější Smrtijedy na svou stranu o něco snáz. Samozřejmě účinnější by bylo, kdyby i otec začal konvertovat Voldemortovy stoupence pro Moonovu věc, ale pravda byla, že Snapeova pozice dvojitého agenta jej v poslední době vystavovala až přílišné pozornosti a Harry nehodlal riskovat otcův život.

   Natočil hlavu směrem ke dveřím a povzdechl si. Těžko říct, jestli by hluboce truchlil nad strýcovou smrtí, ale každopádně by byl aspoň trochu zarmoucen. Byl to Lucius, kdo jej zasvětil do základů černé magie – v tradicích temných rodin to znamenalo hodně, zastupoval roli Harryho otce, otevřel mu bránu do výjimečného světa moci…

   Upřímně, možná měl strýce skutečně rád.

   A nejspíše byl masochistický idiot, protože jestliže měl strýce rád, otce miloval.

   Na konci chodby se objevil temný obrys v černém plášti, který jej následoval pomalejším krokem z onoho nočního zasedání rady.

   Snape pomalu došel až k němu a zkopíroval synovo gesto. Kdyby někdo ignoroval pár drobných rozdílů v jejich tvářích, věku, výšce a váze, mohl by se domnívat, že hledí na jednoho Snapea a jeho zrcadlový odraz.

   „Myslel jsem, že budeš na cestě k Pánovi zla,“ poznamenal. „Bude čekat na informace a nenese dobře prodlení.“

   „Čekám na léčitelův výrok. Voldemort,“ jen mírně to jméno zdůraznil, „by nesl ještě hůř, kdybych mu podal informace neúplné.“

   Otec přikývl na souhlas a několik desítek vteřin setrvávali v tichu. Potom se profesorovi v pohledu objevil záblesk a zeptal se jen: „Proč?“

   Mystikovy záležitosti byly otci vysvětleny s Theodorovou pomocí již ve středu v noci a Snape, jak se dalo očekávat, přijal bez potíží představu nového světa, který Harry buduje. Nicméně měl dojem, že otec se nezdráhal jej následovat ne pro svou víru a ideály, jako to dělali jiní, ale proto, že jim v žilách proudí stejná krev a otec nechce dopustit, aby Harry pracoval sám a bez jeho podpory, aby si Harry myslel, že jej znovu odmítl. Což by si Harry samozřejmě nemyslel, ale bylo fajn vědět, že i Snape se snaží, svým způsobem.

   Nicméně jeho dotaz se mohl vztahovat ke dvěma věcem, které jej musely zákonitě pálit. Mohl se tázat, proč Harry pokouší Voldemorta jako Moon, což mu Harry moudře odmítal prozradit navzdory hádkám – ehm, diskuzím – které na toto téma vedli, a nebo se mohl tázat na jednu věc, kterou nedokázal vstřebat… a skutečně, otcova další slova zněla:

   „Nejsem schopen to pochopit. Lucius se tě pokusil zabít. Logickým krokem je oplatit úder, Harry. Tak proč s ním ztrácíš čas? Proč plýtváš dechem? Úsilím?“

   Syn se zadíval svému otci do očí a mírně se pousmál. Zdálo se, že si neuvědomil své uklouznutí; to bylo poprvé, kdy jej oslovil jménem, aniž by to myslel jízlivě, aniž by mu chtěl ublížit, nebo se nacházeli v emočně vypjaté/smrtelně nebezpečné situaci. Zdálo se rovněž, že Harryho opatrný přátelský přístup funguje a Snape si ani neuvědomuje, že sklouzává ze své vytyčené cesty mizérie a mění otevřený postoj ke svému synovi.

   Právě teď se na něj profesor díval soustředěně, pátravě, snažil se skutečně pochopit jeho motivy a selhával.

   Harry zdráhavě odpověděl: „Jsem naživu. Bylo by ode mě pokrytecké zatratit strýce, když jsem nezatratil tebe.“

   Stalo se něco zvláštního. Harry viděl Snapea reagovat všelijak, ale nikdy nepřešel do mrtvolně bílé tak rychle, nikdy nestiskl zuby tak silně, nikdy se v jeho pohledu neobjevila čirá panika. Bolestně, jako kdyby si musel připomínat, jak se to dělá, se nadechl a jeho strnulá tvář, zmrazená v masce z kamene, se odvrátila ve chvíli, kdy se vnitřní hráze jeho emocí protrhly. Harry nestačil zahlédnout nic, ale byl hluboce znepokojen.

   Otec se nehněval, nezuřil, nešílel. Jen byl… vystrašený, otřesený, jako kdyby jeho nejhorší strach, nejhlubší tajemství, největší hanba byla vystavena všem na odiv.

   „Co – co tím myslíš?“ zeptal se a hlas se mu chvěl.

   Harry se odlepil od stěny a nakročil k němu. Rozpačitě položil otci ruku na rameno a byl zaražen, když sebou škubl a odtáhl se. Dotkl se jej snad tím srovnáním? Pohoršil jej, když srovnal jeho přehlížení, jeho duševní týrání s Malfoyovým pokusem o zabití? Nebylo to jeho záměrem, třebaže v jeho očích se otec dopustil většího prohřešku než Lucius, který jednal z nevědomosti.

   „Otče,“ řekl pomalu a znovu se přiblížil. Profesor tentokráte neuhnul, ale pod jeho dlaní se napjal. „Nechtěl jsem tě urazit takovým srovnáním. Chtěl jsem jen poukázat na to, že i se strýcem sdílím stejnou krev.“

   Snape dokonale znehybněl, načež se roztřeseně nadechl a jeho tvář byla bez výrazu a hlas opět klidný, jen se slabým podtónem úlevy, když změnil téma: „Co bylo v tom balíčku, který ti Weasley podstrčil, než kvapně odešel?“

   „Překvapení,“ Harry řekl a zkoumal otce pohledem, jemuž se Snape pečlivě vyhýbal. Co tohle mělo znamenat? Proč otec jednal takto podivným, téměř provinilým způsobem? Možná jej neurazil, možná probudil jeho svědomí? Neúmyslně mu připomněl jeho četná provinění a Snape, v této fázi budování jejich rodinného pouta, nedokázal potlačit výčitky? Kdo jen může tušit, co se odehrává v hlubinách jeho narušené mysli? Profesor se pak náhle odlepil od zdi a s krátkým pokývnutím se rozloučil, stále odmítaje pohlédnout Harrymu do očí.

   Harry neměl čas se nad touto podivnou reakcí zamýšlet.

   Léčitel Ollivander se protáhl dveřmi z Malfoyova pokoje a oba Snapeové na něj upřeli svou pozornost. Byl přepadlý a vyčerpaný, jeho zelený hábit zmuchlaný. Dnešní noc pro Tonyho musela být taky pěkně obtížná, byl povolán hned ze své večerní směny a už tehdy vypadal unaveně. Harry se na něj pousmál: „Nazdar, Tony.“

   „Zdravíčko, Atere, pane Snape,“ odpověděl a v jeho mladistvé tváři se objevil rozpačitý výraz. „Éh, pan Malfoy je v kritickém stavu, ale ošetřil jsem jej, jak bylo v mých silách. Osobně bych doporučoval okamžitý přesun k Mungovi a především do rukou starších mistrů léčitelů. Jak jistě víš, moje kvalifikace skutečně není…“

   Snape nadzvedl pohrdavě obočí a zkřížil paže na hrudi, evidentně si vychutnávaje jeho rozpaky. Upřímně, otec byl, skutečně ano, pěkný parchant.

   „Tony, Tony!“ Harry přerušil počátek mladíkova blábolení. „Jsem si vědom, že nemáš praxi s podobnými případy. Nadechni se, pěkně zhluboka, a rozhlédni se kolem,“ poručil mu.

   Ollivander tak učinil a poněkud zmateně na něj zamžoural. „Nikdo kromě nás tu není.“

   Otec zafrkal nad jeho vynikajícími pozorovacími schopnostmi a Harry po něm střelil varovným pohledem, který byl samozřejmě ignorován. Tony nejistě přešlápl a vyslal jeho směrem němou prosbu. Tvářil se jako malé týrané štěňátko.

   Mladý léčitel býval přesně tím studentem, který se stal terčem Snapeových poznámek během vyučování – jistěže ano, nebyl přece ze Zmijozelu a prokázal jistou znalost lektvarů, to ani jinak nešlo. Jeho děs z profesora tedy logicky přetrvával a Harry někdy uvažoval, jestli otec nějak duševně nepoškodil několik generací bradavických studentů. Každopádně na nich zanechal silný dojem. Mírně řečeno.

   „Přesně tak – nikdo další tu není. Jsi to nejlepší možné řešení, Tony, a nemám v plánu ti vyčítat, pokud se Lucius neuzdraví,“ řekl mu ve snaze jej uklidnit a znovu varovně zazíral na otce.

   „Měl jsi zavolat mistra McGonagalla, pro něj by to byla hračka,“ odtušil slabě.

   „Starý McGonagall je zaměstnán jinde. V tuto chvíli se snaží zahladit stopy a balamutí Popletala. Ani ne před deseti minutami mi poslal patrona s krátkým hlášením. Víš, že ministr je na pokraji záchvatu a ječí jako siréna někde na chodbách sv. Munga? A dožaduje se vědět, kdo mu zmrzačil polovinu bystrozorského sboru!“ Harry protočil oči v sloup a Tony se váhavě zašklebil.

   „Tak. Co kdybys mi klidně vypověděl, co je špatně s panem Malfoyem?“

   Léčitel se teď vyloženě neprofesionálně zakřenil: „Ok, Atere,“ načež přešel do velice profesionálního tónu: „Péče o pana Malfoye byla hrubě zanedbána. Veškerá jeho předchozí zranění byla ošetřena, avšak doléčení spadající pod ministerstvo bylo… lajdácké. Pan Malfoy je podvyživený, jeho tělu chybí látky nezbytné pro dokončení hojícího procesu. Vápník například, pro posílení kostí. Jsou křehké jako sklo! Brousek mu nalomil několik nově narostlých žeber, třebaže neúmyslně, a vápníkem to zdaleka nekončí.“

   Harry se chmuřil čím dál tím víc, jak Tony pokračoval. Dokonce i otec nechal ve svém výrazu problesknout minimální stopy zájmu o bratrancův osud.

   „Ještě pár týdnů takového přístupu, a jeho tělo by prošlo zhroucením a hrozila by mu smrt. Spolu s tou kletbou, která protrhla některé důležité cévy…“ léčitel se delikátně odmlčel a v jeho pohledu se objevila ryzí účast.

   „Nevím, Atere, jestli přežije. Několik následujících dnů bude kritických. Je třeba jej neustále monitorovat a podávat mu každých pár hodin vyživovací a podpůrné lektvary…“ odmlčel se a s váháním a hlubokým nádechem se obrátil na Snapea.

   Otec znovu nadzvedl obočí a vycenil zuby v jakémsi pochybném úsměvu, jako kdyby mladíka vyzýval, aby jen zkusil něco navrhnout, nebo se jen zeptat. Tony zachytil Harryho povzbudivý pohled, takže si tedy odhodlaně uhladil hábit, bezúspěšně, a se stejnou profesionálností jej oslovil: „Pane profesore, dovolil bych si vás požádat o pomoc. Váš bratranec je v kritickém stavu a já bych s vámi rád prodiskutoval…“

   „Co přesně obludilo vaše smysly natolik, abyste jen na vteřinu věřil, že se chci podílet na jakékoliv další pomoci panu Malfoyovi?“ přerušil jej sametově.

   Tony znovu znejistěl, ale než Harry stačil cokoliv říct, cokoliv udělat, nebo se jen dokonce zamračit, pokračoval uhlazeně dál, takovým tím typicky ollivanderovským znepokojivým způsobem: „Velice zajímavé, a já myslel, že váš syn je dostatečným motivem. Nezdá se mi, že bych se v tomto ohledu mýlil…“ a upřel na něj pohled svého dědečka.

   Jestli někdo dokázal zanechat ještě silnější dojem na celých generacích kouzelníků a čarodějek, byl to výrobce hůlek, neboť jeho stříbřité oči a přesně takovéto zazírání až na dno duše často znepokojily budoucí prvňáky.

   Snape, ačkoliv bylo těžké si jej představit jako dítě, si rovněž šel pro svoji první hůlku k Ollivanderovi, a nyní podmračeně, pod pečlivým pozorování vědoucích stříbřitých očí, zatěkal zrakem ke svému synovi.

   Briskně přikývl.

   Harry se na něj pousmál a zakřenil se na Tonyho: „Lektvary, pánové? V tom případě vás opustím. Mám ještě jednu… neodkladnou záležitost k vyřízení.“

   Tony jen přikývl a starostlivě jej sledoval mizet zpět k sněmovní síni, odkud bylo jedině možné cestovat s pomocí přenášedla. Snape jej rovněž upřeně pozoroval, v jeho rysech by však málokdo dokázal vyčíst obavy – jen Harry, Lucius a Albus toho muže znali natolik dobře, aby dokázali rozpoznat nezřetelnou hru emocí za špionovou maskou.

   Než však Harry zmizel za rohem, dolehl k němu hebký šepot: „Dávej pozor.“

   ***

   Byly dvě v noci, když se Harry přemístil do Voldemortova sídla. Čas nehrál mezi služebníky Pána zla žádnou roli, byli povoláváni dnem i nocí a hlásili se ze svých misí neprodleně. Osobně se domníval, že Voldemort trpí nespavostí, nebo nepotřebuje tolik spánku jako jiní lidé – a i kdyby chtěl, nemůže si dovolit ztrácet čas. I Harry zjistil, že při plánování války, natož vytváření nového světa, je spánek prostě příliš velký luxus. Potlačil zazívání, téměř nevědomky poklepal drobný umolousaný balíček od Artura v kapse a vyrazil svižným krokem ke strážci, který jej oplátkou ostražitě pozoroval.

   Pro tuto chvíli byl patrně jediný, kdo měl něco na vyřízení. Bylo tu několik hloučků, dohromady necelá třicítka Smrtijedů, kteří mezi sebou zaujatě mluvili, a síň, kam se obvykle Smrtijedi přemisťovali, byla ještě temnější než minule. Muž u dvoukřídlých dveří s tmavě zelenou kápí na něj vyštěkl: „Kdo jste, pane?“

   Zajímavé bylo, že si nedovolil být nezdvořilý – jeho dotaz byl ostrý, to ano, ale byl to přece jen strážce, který by takový měl být. Matně Harryho napadlo, že pracovat jako ostraha Voldemortova sídla musí být ale skutečně nevděčné povolání – může schytat nějakou tu kletbu, když bude příliš ostrý na někoho jako je Lestrange, může schytat kletbu, pokud nebude dostatečně ostrý za neplnění povinností a pokud Tom bude mít špatnou náladu, může schytat kletbu prostě proto, že má zrovna službu.

   „Moon,“ řekl chraptivě a zapřel se o svou hůl. „Je lord Voldemort přítomen? Mám pro něj potěšující zprávu.“

   „Moon?“ strážce si trochu poposunul kápi a pozorněji se na něj zahleděl. „Ten, co má na svědomí ten humbuk na ministerstvu dnes v noci?“

   „Kolik jiných Moonů znáte?“ pokrčil rameny a zašklebil se. „Jak se sem ta zpráva dostala tak rychle?“

   „Pán má nějaké kontakty docela blízko ministrovi, máme prohlášení od samotného Popletala!“ protočil oči a pohrdavě si odfrkl. „Věrohodné až na půdu. Pár chvil tu bylo docela veselo.“

   „Copak to jeho prohlášení obsahovalo?“ Harry se na něj zvědavě zazubil.

   „Že přinejmenším stovka našich zaútočila ztečí přímo na brány ministerstva, ještě brutálněji jak v létě. Ten chlapík je neuvěřitelný!“ zavrtěl znechuceně hlavou. „Lord je však nyní zaneprázdněn.“

   „Och,“ Harry zamlaskal. „Na jak dlouho to vidíte?“

   Strážce se rozhlédl kolem sebe a pak se k němu naklonil: „To se nedá říct přesně. Věnuje se svému mazlíčkovi. Viděl jste někdy Nagini? Upřímně, nechci být poblíž, když ji krmí!“

   „Budiž,“ pronesl. „Stavím se později…“

   „Och, máte na něj počkat, jeho výslovné přání,“ zavrtěl muž hlavou. „Běžte halou a po schodech nahoru, v druhém patře doleva, a počkejte u dveří se stříbrnými ornamenty,“ řekl mu a ustoupil z cesty. „Na tom patře má Pán soukromé komnaty a příležitostně přijímá ve své pracovně důležitější… spojence.“

   Harry přitakal a vydal se popsaným směrem.

   Voldemortovo sídlo bylo typickou stavbou temné aristokracie, jeho základy tu stály zhruba od desátého či jedenáctého století a samotné budovy prošly několika rekonstrukcemi. Ta poslední mu dodala pro Harryho povědomý ráz.

   Dospěl k popsaným dveřím a rozhlédl se po chodbě, potažené hustým zeleným kobercem a zdmi ověšenými obrazy a gobelíny s výjevy z minulosti slovutné zmijozelské koleje.

   Voldemortovo sídlo bylo v tomto ohledu pravým opakem Longholdu, malinko podobné Snake Rock a v mnoha rysech kopírujících bradavický styl. Harry zaujatě sledoval portrét jednoho z patrně Voldemortových předků, aristokraticky vyhlížející ženy v netypicky havraspárské modři, a snažil se nepoddat únavě, kterou cítil.

   Nebylo by dobré, kdyby přestal být ostražitý zrovna v tuto chvíli a na tomto místě, a rovněž se pokoušel, aby se jeho myšlenky zaobíraly problémy, které má možnost ovlivnit. Ovládnutí světa, pokud bychom měli být tak přímočaří.

   Tato myšlenka se přímo nabízela v samotném týlu nepřítele, v srdci Voldemortovy pevnosti, před jeho pracovnou. O kolik se lišil od svého rivala, svého smrtelného soka, jestliže usilovali o to samé? Odlišovaly ho prostředky? Motivace? Oprávnění? Všechno a nic. Jak zvláštní, že jeho osud je s tím Voldemortovým tak propojený, tak shodný…

   Nagini!

   Ten sykot spolehlivě přerušil jakýkoliv tok jeho myšlenek a Harry zamrkal překvapením, pohled upřený stále na modře oděnou dámu. To znělo jako Tom, tím si byl stoprocentně jistý, ovšem jeho přízvuk byl daleko ostřejší, víc hadí, jestli to bylo možné…

   Můžeššš lassskavě zassstavit? Víššš, já ssse touhle pitomou ššškvírou neprotáhnu tak rychle! Zasyčel Pán zla. Jakou škvírou?

   Nenapadlo tě, že právě proto jsssem použila tuto cessstu? A to sssi myssslíššš, že jsssi inteligentní! Jed z jejího jazyka přímo ukapával, patrně i doslova.  Hlasy se pohybovaly, ale Harry nikde neviděl ani jedinou šupinu nebo cokoliv, co by značilo přítomnost jakéhokoliv plaza.

   Ssstůj, zatraceně!

   Nechci sss tebou mluvit! Ani dělat cokoliv dalšššího! A mimochodem, nepoužívej na mě ten tón, Thomasssi, nejsssem žádný tvůj possskok! Odsekla mu na to Nagini nebezpečně. A nejsssem ani ta coura, Bellatrixssss! Nessstrpím ssstejné zacházení jako ta chudinka!

   Cože? O čem to zassse mluvíššš? A zassstav konečně! Nařídil.

   Vzápětí Harry jen zaslechl zasyčení, jehož ekvivalentem by byl lidský výkřik překvapení a bolesti.

   Co jsssem říkala o tom tónu?

   To sssnad nemyssslíš vážně. Přessstaň, okamžitě! Nagini… Ne!

   Zastavili se a Harry přistoupil o něco blíž k místu, odkud je slyšel, stále se rozhlížeje po celé délce chodby.

   A co jsssem říkala o tom zacházení? Mám ti to sssnad hlássskovat? Nejsssem Bellatrixssss!

   Nagini! Lásssko, prosssssím, Voldemort zněl přiškrceně. Nechápu, ssskutečně ne, co ssse ssstalo. Můžeššš, bolestivě zasyčel, můžeššš sss tím přessstat? To… bo-lí!

   Co ssse ssstalo? Opakovala úplně tiše a Harry musel našpicovat uši, aby je přes zeď slyšel. Podařilo se mu konečně odhalit, odkud se jejich hlasy ozývají, a k jeho šoku to bylo přímo ze zdí. Vzhledem k tomu, že byli na Zmijozelově hradě, patrně z potrubí, kudy se mohl kdysi prohánět nějaký jeho další baziliščí mazlíček.

   Co ssse ssstalo? Tentokrát zasyčela hlasitěji, nebezpečněji. Ty ssse ješšště ptáššš?!

   Harry zamrkal. Zněla opravdu, opravdu naštvaně. Litoval Toma.

   Nechal jsssi mě čekat! Je sssobotní noc, Thomasssi Raddle! SSSOBOTNÍ! Nerada čekám! Nemluvě o tom proč jsssi mě nechal čeka-

   Moon ssse měl objevit ssse sssvým hlášššením! Skočil jí do řeči a slyšel je znovu se pohybovat. Určitě i ty by sssiss sss ním nejprve promluvila. Je to přece tvůj och-tak-zajímavý oblíbenec! Voldemort zněl iritovaně. Nebo ne sssnad? Jako bych celou tu dobu nessslyšššel jen Ater Moon sssem a Ater Moon tam!

   Nebuď melodramatický! Je to sssměšššné! Pouze jsssem ssse zeptala, jessstli od něj máme nějakou zprávu!

   Sssměšššný? Já?! Nějak moc ssse o toho holobrádka zajímáššš, pořád o něm mluvíššš a já jsssem sssmešššný!?

   Ano, ty! Pokud sssi to neuvědomuješšš, Ater-

   Tak už je to Ater?! Přerušil ji. Třeba měl ten kluk zpoždění kvůli tobě, Nagini! Hm? Kdesss byla a cosss dělala během uplynulých tří hodin?!

   Ater by mohl být klidně mé vejce! A neviděla jsssem tě vykat jedinému z těch tvých hloupých patolízalů! Mimochodem, kdesss ty byl a cosss ty dělal tu dobu? Kontrovala. A proč přesssně jsssem před dessseti minutami našššla tu malou mrchu v naššší ložnici? Znovu? Neříkala jsssem ti sssnad tisssíckrát, že ssse jí máššš zbavit? Odpověz Raddle, jessstli chceššš, aby ti zůssstaly zachovány některé tvé nepossstradatelné orgány!

   Nagini! Teď zněl skutečně šokovaně. To bysss neudělala!

   Chceššš na to vsssadit sssvoje-

   Počkej! Bellatrix byla už zassse v naššší ložnici? To proto ssse mnou odmítáššš mluvit? V jeho hlase najednou zaznělo pochopení.

   Jak jsssem říkala prve, Thomasssi, nebudeššš ssse mnou zacházet jako sss ní! Nedělím ssse o to, co je mé, a nessstrpím, aby mě kdokoliv urážel. Teď přessstaň blokovat chodbu a nech mě na pokoji!

   Nagini, má milovaná… začal dočista zkrotle.

   Tak uhneššš? Ne? Fajn! Tak prossstě půjdu tudy! Zasyčela.

   Harry jen ukročil zpět před dveře pracovny a zazíral na kamenný kvádr, jenž se asi dva metry od něj zasunul do zdi a odhalil tmavý průlez, jímž se mrštně protáhla Nagini a s Voldemortem v patách; Voldemortem, který byl přeměněný v obrovského černého hada s rudýma očima a zeleným vzorkem na zádech.

   Přesně tři vteřiny Harry zíral na dva hady a oni zírali na něj.

   Ater ti přišššel podat hlášššení.

   Všššiml jsssem sssi.

   „Lorde, Nagini,“ vymáčkl ze sebe konečně a uklonil se. Najednou měl nepřekonatelnou touhu vyprsknout smíchy. „Omlouvám se za tak pozdní návštěvu, nicméně prodlení není tak úplně moje vina.“

   „Atere, mé dítě,“ Voldemort se přeměnil zpět do své lidské podoby, pokud by se jeho forma ještě dala lidskou nazývat, uhladil si plášť a se slabými stopami červeně na tvářích ze zuřivé hádky se svou milovanou se pro ni sehnul a láskyplně si ji položil na ramena. „Musím říct, že se ke tvému návratu obracela mnohá očekávání. Pojďme do mé pracovny.“

   Nagini, má nejdražší, odpustíš pošetilci, jenž tě bezmezně miluje? Zeptal se Pán zla a Harry se zdvořile odvrátil, když jemně pohladil svou společnici po hlavě.

   Pozor! Ater ví! Varovala jej, dokonce lehce v rozpacích.

   Jissstěže! Jen naprossstí hlupáci, jimiž jsssme bohužel obklopení, by neviděli, jak moc tě miluji. Nagini, prosssím?

   Voldemort otevřel dveře své pracovny. Byla to velká, honosně vybavená místnost, jíž dominovaly především stoly a stolky obtěžkané poznámkami popsanými pergameny a knihami, z nichž některé byly otevřené a jiné jen vyskládané a připravené k rychlému vyhledání. Oheň v krbu se rozhořel a světla se rozsvítila ve chvíli, kdy Voldemort překročil práh.

   „Posaď se a mluv. Nevěřil bys zvěstem, které se mi již donesly,“ vyzval jej a poukázal k dvojici křesel u okna, jímž dovnitř pronikalo slabé měsíční světlo. Harry se uklonil a počkal, až Tom usedne jako první, než sklouzl do křesla sám.

   „Jsem si jistý, že mám jistou představu, lorde, pokud vycházím z toho, že ty zvěsti rozšířil ministr Popletal.“

   „Tak,“ Voldemort se ušklíbl, vskutku děsivé, a nepřestal prsty pravé ruky jemně přejíždět po hlavě své společnice, zatímco jej nechávala čekat na svůj verdikt.

   Přessstaneššš s těmi ssscénami ohledně tohoto mláděte?

   Pokusssím ssse. Zvedla hlavu a bezvýrazně se na něj zadívala. Opravdu ssse pokusssím, dodal.

   „Podařilo se mi získat heslo Popletalova letaxu a společně s dvěma společníky jsem pronikl na ministerstvo a do cel,“ pospíšil si Harry, aby náhodou skutečně nepodlehl dalšímu šílenému nutkání se smát.

   „Během chvíle jsme pana Malfoye dostali ven, ale jakýsi idiot, Dawlish, pokud si vybavuji přesně, nás čirou náhodou zahlédl a zavolal snad polovinu bystrozorského sboru. Museli jsme si probít cestu zpět k ministrově kanceláři a přitom tak trochu vypustit zložár, ačkoliv jej měl můj přítel pod přísnou kontrolou. Přišel bych dříve, i s panem Malfoyem, ale během ústupu byl zasažen a léčitel, kterého jsem k němu přivolal, mě navíc informoval, že péče o jeho zranění po souboji s Potterem byla hrubě zanedbána. Pan Malfoy je ve vážném stavu, momentálně neschopen jakéhokoliv přesunu, a je vysoce pravděpodobné, že zemře.“

   Harry nebyl ani jednou přerušen, oba jej poslouchali s pečlivostí. Oplácel jim jejich pohledy a čekal na nějakou reakci.

   Mluví pravdu, oznámil Voldemort a při jeho dalším zasyčení Harry jasně rozeznával stopy hlubokého pobavení: Drzoun! Popletalovou vlassstní kanceláří!

   Přiznej to, Thomasssi, škádlila jej Nagini hravě, jako kdyby byla jejich hádka zapomenuta. Zamlouvá ssse i tobě!

   Jak sssi přeješšš, přiznávám, odtušil stále pobaven. Je to ssskutečně zajímavý mladý muž.

   Thomasssi, promluvila pak sladce.

   Ano, Nagini?

   A co uděláššš sss Bellatrixssss?

   „Svěřím tedy Luciuse do tvé péče. Teď mi pověz, můj mladý příteli, nerozmyslel sis službu v mém jménu, doufám?“ Jakkoliv otravná ta ženššština je, nemůžeššš ji jen tak sníssst, lásssko. Ssstrávil jsssem roky jejím zasssvěcováním do tajů černé magie, to přece víššš, odpověděl pak i své společnici.

   Harry zaváhal jen na okamžik, ale to zaváhání bylo oběma patrné. Voldemort zúžil oči a najednou bylo jasné, že musí hrát dál Moona, jenž se neklaní snadno.

   „Odpusť, lorde, ale nejsem ničí služebník,“ řekl ztuhle. „Nejsem vhodný materiál na služebníka, nemám v povaze se klanět a nemám v povaze planě lichotit. Nabídl jsi mi místo spojence, a nic jiného tedy nepřijmu.“

   Thomasssi, řekla poznenáhlu Nagini, než Voldemort mohl něco říct. Dej Bellatrixsss jemu.

   Prosssím?

   Dej ji Aterovi, pronesla. Zbavíššš ssse jí – konečně – a on z ní bude mít užitek. Může ho učit to, cosss až příliššš velkoryssse naučil ty ji. Ater ssse musssí naučit takové věci a zaručeně nebudete mít časss v tu sssamou chvíli, abysss jej mohl zasssvětit sssám. Předá mu alessspoň základy.

   A proč by ssse měl vůbec učit zakázaná a ztracená umění, která jsssem sss takovou námahou přivedl znovu k životu? Ssslyšššela jssi, co mi právě řekl do očí?

   Ano, ssslyšššela, natáhla se mezi nimi, překonávajíc prázdný prostor, a s hlavou vztyčenou hleděla přímo Harrymu do očí. Její jazyk zakmital vzduchem, jak ochutnávala jeho pach, a téměř se jím dotýkala Harryho obličeje. Nezamrkal, nehnul, jen na ni s očekáváním zdvořile hleděl. Po chvíli obrátila hlavu na Voldemorta. Proč jsssi jí possskytl plody sssvé těžké práce?

   Protože jsssem potřeboval druhého vyvolávače při některých rituálech! To přece také víššš! Odsekl.

   Thomasssi?

   Co?

   Pořád ssse mi nelíbí tvůj tón. Nezapomínej, že teď- mrštně sklouzla kolem jeho těla a během mžiku jej pevně obtočila, s hlavou položenou v jeho klíně -jsssi vůči mně daleko, daleko zranitelnějššší…

   Nagini! Ten kluk zírá! To bysss neudělala! Paniku v jeho hlase nebylo možné zahlédnout v jeho kamenné tváři, když si zdánlivě přemýšlivě měřil Harryho. Vypadal jako Pán zla, který hodnotí pro a proti přijetí Moona jako svého spojence, nevypadal jako muž, kterému hrozí ztráta jistých tělesných partií. Harry jej v tu chvíli skutečně obdivoval za jeho herecký výkon.

   Ach, a myssslíššš, že by mu vadilo, kdybych sssi kousssla? Je právě teď přesssvědčen, že ssse ho chyssstáššš podvéssst a zabít, můj milovaný. Takže?

   Proč bych ho neměl zabít za jeho drzossst? Zeptal se otráveně a zahleděl se na Harryho, který okamžitě změnil svůj výraz do ostražitého podezření, aby podpořil prohlášení Voldemortovy družky.

   Protože, můj Thomasssi, potřebuješšš někoho dalšššího kromě mě, kdo ssse nebojí ti říct, když děláššš chyby, oznámila mu nechutně samolibě. Ani Ssseverusss sssi netroufne odporovat tak přímočaře jako Ater. Je dobré mít inteligentního ssspojence, který má takovou sssmělossst.

   Nedělám chyby, Voldemort se pokusil uvolnit z jejího sevření, aniž by se shodil před Harrym. Harry na ně hleděl s něčím velice blízkým čiré fascinaci, zvláště na Nagini. Nikdy by neřekl, že v ní nalezne svou největší pomoc v nepřátelském ležení.

   Budeššš chtít ssseznam, lásssko? Zeptala se ho sladce. Nemluvě o tom, že příčetný druhý vyvolávač ti bude k většššímu prossspěchu než ta šššílená chudinka!