8 Třetí mocnost

Na měsíc, který Harry strávil v Bradavicích na podzim roku 1996, vzpomínal později jako na jeden z nejmírumilovnějších v letech, která na škole strávil. Samozřejmě věděl už v té době, kdy si užíval pohostinnost svého druhého domova, že nic tak pokojného v jeho divokém životě nemůže trvat moc dlouho.

   Jeho patron jej vystavil podezření – na druhou stranu bylo velice dobré, že se změnil. Dvanácterák by ho otci prozradil okamžitě, zatímco vlk, jemuž familiárně říkal Blesk, jej nechal pouze zmateného a nedůvěřivého.

   Cítil na sobě jeho oči skoro stejně intenzivně jako kdysi před dlouhými lety (týdny), když cvičil se strýcem černou magii – ostražité, hodnotící.

   Mít stejného patrona je mezi kouzelníky nevídané, pokud nejste členy rodiny nebo nemáte pozoruhodně shodné myšlení. Harry věděl, že Dvanácterák se předtím odvíjel od jeho psychiky a pocitu, že jeho otec jej dokáže ochránit, zatímco Blesk prostě a jednoduše byl, protože vypovídal o jeho osobnosti víc než jelen. To si alespoň tvrdohlavě říkal.

   Celý ten incident s mozkomory samozřejmě byl velice nepříjemnou shodou okolností, která jako obvykle zastihla Harryho. Ministerstvo nad nimi ztratilo kontrolu, předchozí noci opustili svoje stanoviště v Azkabanu a kolem něj a blížili se k Voldemortovi a pod jeho ochranu, cestou vysávaje duše každého, kdo se nestačil rychle zavřít doma.

   Harry si následující den u snídaně přečetl ve Věštci, že Azkaban bez svých hrůzných strážců padl a zadržení Smrtijedi byli osvobozeni. Všichni ostatní vězni byli brutálně zabiti a jednalo se o doposud nejmasovější vraždění v moderní historii, které na dlouhé týdny otřáslo kouzelnickým světem.

   Včerejší události mu prostře otevřely oči.

   Možná se podvědomě snažil utéct své minulosti a skrýval se za nutnost se s ní nejprve vyrovnat, ale faktem bylo, že měl své povinnosti, na které je třeba dohlédnout. Byl skutečně unavený z přešlapování na místě, připadal si jako by zadržoval dech… kolem něj zuřila válka a Harry měl dojem, že by mohl nepříjemně zamíchat rozložením sil.

   Měl seznam, nad kterým s úšklebkem přemýšlel celý den. Byl to seznam priorit. Mohl s klidným svědomím říct, že některé body na něm napsané jej samotného překvapily, ale mohl se taky pokaždé vymluvit na svou rozpolcenou osobnost, která mu onehdy dělala tolik starostí. Ne že by se považoval za duševně nevyrovnaného, ale být nucen celý život žít v nepřátelském prostředí a pod tlakem na lidi může mít všelijaké účinky.

1.      zabít Toma

2.      zabít Bellatrix

3.      zajistit mír

4.      urovnat rodinné vztahy

5.      žít šťastně až do smrti

   Bod číslo pět dodal z recese, ačkoliv proti jeho naplnění opravdu nic neměl.

   Bod číslo čtyři jej trochu znepokojil, protože si donedávna nebyl vědom své touhy cokoliv urovnávat s otcem nebo nedej bože s Luciusem… a s Dracem měl na vyrovnání maximálně několik kleteb. Nicméně když se nad tím více zamyslel, za svou rodinu považoval své přátele – a pokud měl být upřímný, i toho otravného starého pána, jenž se ho u snídaně snažil otrávit nadbytkem čokolády. Objevil v sobě přece jen kousek starého Harryho.

   Bod tři pro něj byl poměrně novým rozhodnutím, ale čím více o tom uvažoval, tím více mu bylo jasné, že bez něj nedosáhne ostatních bodů. Za jeho složitými tahy ležel prostý motiv; nalézt klid od všeho, co jej poutalo.

   Byl to jednak šílený Temný lord, nebo jak si Tom teď s pompou říkal, poblázněný ředitel a válka. Netroufal si říct jejich válka, protože tohle bylo o něco složitější, ale nepřátelství a nesnášenlivost a zkorumpovanost, které umožnily prostým sporům stát se něčím daleko nebezpečnějším, musely přestat… a Harry se rozhodl se o to postarat.

   Bod dva byl důležitý ze dvou důvodů – pomstí smrt mnoha a mnoha lidí a zachrání Remuse, čímž si opět zajistí možnost úspěšně splnit výše zmíněné cíle číslo čtyři a pět.

   Bod jedna byl nezbytný prostě proto, že Harry neměl na vybranou…

   Posadil se k večeři toho krásného říjnového dne a bavil se myšlenkou, jak přesně bombasticky dát světu vědět, že ve válce mezi dobrem a zlem, světlem a temnotou, nejsou tyto dvě volby jedinými možnosti, že existuje i třetí síla, další hráč. On.

   Nikdy nechtěl vzdorovat Brumbálovi a neměl v úmyslu tak učinit nyní, jeho nevole byla zaměřena čistě na ministerstvo a Popletala, který dovolil Voldemortovi svou idiotií znovu povstat v plné a ještě děsivější síle.

   Začínal konečně chápat jakýsi vyšší princip, vyšší plán, svou roli mystika. Neříkali snad, že byl zrozen k velkým věcem? Že byl zrozen, aby vedl? Z vůle samotné magie… hůlka v jeho kapse spokojeně zavibrovala a vrátila jeho myšlenky několik týdnů do minulosti, kdy se poprvé setkal s panem Ollivanderem jako lord mystik a vybral si hůlku Ignotuse Peverella, jenž byl mnohými považován za předčasně zabitého mudrce, za muže, jenž chtěl vrátit světu staré tradice a nedopřát zkorumpovaným moc, jíž by mohli zneužít.

   Podíval se v knihovně trochu více na jeho osobnost a jeho principy a názory – ve své podstatě se nelišily příliš od toho, co prosazoval Voldemort, jenže Peverell byl chytřejší a nebyl vraždící maniak – lidé jej milovali. Zemřel mladý, bylo mu jen sedmadvacet, teprve na začátku své velkolepé cesty a podle mnoha dohadů byl úkladně zavražděn pomalým jedem, takže ve chvíli, kdy se projevily symptomy otravy, byl již mimo možnost záchrany.

   Bylo dobré nezapomínat, že i mágus na vzestupu může být poměrně snadno zabit.

   Potřeboval by ale více detailů, jména starých Peverellových spojenců, členů jeho rady mudrců, jak sám Ignotus úsměvně pojmenoval skupinku oddanou své myšlence, a kontakty na jejich potomky. Pokud…

   „Moone,“ promluvil k němu Snape a Harry se na něj nepřítomně podíval. Skutečně měl dojem, že i nadále mají lidé kolem něj přesně v nose, kdy jej vyrušit z myšlenek.

   Profesor vypadal poněkud otřeseněji, než by Harry řekl že je možné jej otřást. Nezdálo se, že by v noci spal – což bylo způsobeno tím, že byl patrně přítomen masakru v Azkabanu, nebo přinejmenším mohl být, a pokud ten člověk nebyl kompletní bezcitný sadista, v což Harry nějak nevěřil, muselo se mu dělat špatně.

   Kolika další Smrtijedům se dělalo zle? Kolik z nich by chtělo najít cestu z bludného kruhu mučení, smrti a červených očí, jež zatěžují jejich noční můry víc než zvěrstva, která jsou nuceni páchat?

   Nabídne jim šanci a oni po ní skočí. Nabídne jim víc než Voldemort…

   Pokud Harry něčemu dokonale porozuměl, pak to bylo myšlení čistokrevných kouzelníků. Ostatně sám byl jedním z nich v myšlení a síle; proto věděl, že pokud povolá potomky rady mudrců, odpoví na jeho volání a možná jej budou následovat, jako jejich předci následovali jeho předka…

   Protože jsou svázaní tradicemi, protože touží po změně, po vládě magie a krve, neboť jsou kouzelníci a věrní svým rodinám a svým zásadám. Bylo k smíchu, jak rychle Harry pochopil, co musí udělat, aby měl klid. Musí vést rebelii proti všem…

   „Posloucháte mě, nebo se mozkomorům podařilo zničit poslední kousíček vaší inteligence, pokud bylo vůbec z čím začínat?“ vyštěkl otec iritovaně.

   „Mám dojem, že jste se chtěl omluvit, jen jste to bral zdlouhavou oklikou,“ poznamenal Harry klidně. Nedával pozor, ale nebylo těžké odhadnout z profesorova kyselého výrazu, k čemu byl donucen. „Nuže?“

   Snapeovy oči se podezíravě stáhly a dlouze si ho prohlédl. Potom krátce přikývl, spíše sám pro sebe, a s kamenným výrazem ze sebe vysoukal: „Budiž. Omlouvám se za svou včerejší absenci, jež málem vyústila v ukončení smysluplné existence nejen vás, ale i čtyř studentů. Neměl jsem vás zanechat jako mladšího a nezkušeného čelit takové situaci a výzvě.“

   Harry se k němu obrátil a v jeho vlastním pohledu tančilo pobavení, jiskry na Snapeův vkus příliš podobné těm Brumbálovým.

   Jistěže otec musel nějak zdůraznit, že Moona stejně nemá rád. Upřímně, svým chováním na Moona taky žádný dojem neudělal, a jeho urážky neměly tu starou známou ostrost, kterou si rezervoval pro Pottera, natož Octavia.

   Harry se krátce zarazil nad touto svojí myšlenkou, podíval se na otce, jenž jej pozoroval s podezíravou starostí – čemu se to sakra šklebí – a zafrkal potlačovaným smíchem.

   Tohle bylo přesně to rozptýlení, které potřeboval.

   „Dobře, přijímám.“

   Upadli do poklidného mlčení – z Harryho strany přinejmenším. Albus se bavil s Minervou, diskutovali o čemsi velice zapáleně, a Harry se chystal znovu vklouznout do svého pletichaření…

   „Musím přiznat, že volba vašeho patrona mě nechala na jeden krátký okamžik šokovaného,“ ozval se zase Snape, netradičně přímou taktikou, a tvářil se vyloženě nešťastně, jako kdyby byl raději někde úplně jinde. Harry mu lezl nejspíše tak silně na nervy, že neměl chuť si s ním hrát zmijozelské hry. Škoda.

   „Musím se přiznat, že ta vaše rovněž,“ Harry pokrčil rameny a střelil po něm neurčitým pohledem. Může riskovat pokus o zdvořilou konverzaci?

   „Někdy není snadné přijmout, co nám naše vlastní mysl prostřednictvím podobných kouzel naznačuje, že? Je to podobné jako se zvěromágstvím, mám ten dojem…“

   „Och, Atere, zajímáš se o toto odvětví magie?“ McGonagallová okamžitě přerušila svůj hovor s ředitelem a oba na něj hleděli skrze svoje brýle.

   Harry to shledával jen lehce zneklidňujícím… zhruba stejně zneklidňujícím, že Brumbál očividně v zápalu diskuze vzal svou kolegyni za ruku, aby mu svou gestikulací nesrazila brýle do polévky, a stále ji ještě nepropustil. Evidentně ani jeden z nich si to neuvědomoval…

   Vnitřně se oklepal a napomenul k soustředění, nicméně v tuto chvíli svému pečlivě vypěstovanému smyslu pro detail nebyl vděčný.

   „Pročetl jsem si pár věcí, ano,“ přitakal. „Slyšel-li jsem dobře, mám tu čest být ve společnosti jednoho z několika málo registrovaných zvěromágů za posledních… humpf, sto let. Není-liž pravda?“ uklonil se jí.

   McGonagallová se na něj lehce pousmála a postřehl, jak její oči nevědomky zatěkaly za něj, k otci. Zajímavé…

   „Máš samozřejmě pravdu ohledně skrytých významů v naší mysli. Člověk musí porozumět sám sobě a odhalit své vnitřní zvíře, aby byl úspěšný v přeměně,“ začala. „Podle nedávných teorií jsem slyšela, že podobně jako patron i vnitřní demonstrace našich osobností může projít za drastických okolností přeměnou, ale pro aktivního zvěromága je pak nemožné se přizpůsobit vnitřní změně a alternovat svou vnější formu.“

   „To nezní příliš harmonicky,“ poznamenal Harry. „Necítil by se takový zvěromág příliš svázán a nesvůj ve formě, která neodpovídá jeho vnitřnímu zvířeti?“

   „To zcela jistě ano!“ souhlasil Brumbál a aktivně se zapojil do diskuze. „Jsem si téměř jistý, že by pro něj bylo nesnesitelné setrvávat v ní příliš dlouho, což by vedlo k jeho neochotě se proměňovat úplně…“ zatěkal očima rovněž na Snapea.

   „Samozřejmě,“ protáhl. „Ten dojem bych přirovnal k užití mnoholičného lektvaru. Jak byste se cítil, pane Moone, v těle někoho jiného? Zamlouvalo by se vám to?“

   Harry i Minerva se na něj překvapeně zahleděli, Harry se musel obrátit, ale i tak mu neunikl souhlasné ředitelovo přikývnutí. Snape se podíval na své kolegy a zatvářil se otráveně. „Co?“

   „Zajímalo by mě, co zvěromágovi brání upravit svou formu…“ navázal Harry znovu.

   „Pravděpodobně nedostatek odhodlání,“ zašklebil se Snape. „První přeměna je natolik bolestivý proces, že podvědomí mu zabraňuje podstoupit ji znovu za účelem zformování jiné podoby.“

   Harry se na něj ušklíbl rovněž. Otec mluvil velice přesvědčivě – že by z vlastní zkušenosti?

   „V tom případě si zaslouží trpět disharmonií při každé transformaci,“ řekl.

   „Nesoudíš příliš tvrdě, Atere?“ McGonagallová se na něj mírně nesouhlasně zamračila. „Ne každý člověk…“

   Harry ztuhl a pokrčil rameny, nenechávaje ji domluvit: „Znáš moje standardy. Lidé si ostatně váží jen toho, co si musí tvrdě vydobýt.“

   „Hovoříte z vlastní zkušenosti, Moone? Plakal jste hodně kvůli svému plyšovému medvídkovi?“ popíchl Snape a sklidil za to tři podrážděné pohledy. Nezdálo se, že by byl nějak dotčen jejich názorem, že by měl držet ústa zavřená a pro jednou kolem sebe neprskat jedovatosti.

   „Jistěže z vlastní zkušenosti,“ řekl klidně. „Někteří z nás nemají na výběr nic jiného, než bolest přijmout jako každodenní součást života.“

   S tím se zvedl a pomalu jim zmizel z očí, zapíraje se o svou hůl. Měl naprosto zkaženou chuť, a navíc potřeboval přemýšlet, což by ve společnosti svých upovídaných kolegů nemohl, takže si vzal Snapeovo zarýpnutí jako skvělou výmluvu k odchodu.

   Otec je skutečně idiot, dospěl k názoru, když se dostal k sobě a posadil se před krbem na tmavě červenou sedačku.

   Jeho pokoje se výrazně proměnily. Všechna růžová byla pryč, jakákoliv připomínka Umbridgeové zmizela, zničená Reductem, Expulsem či dalším agresivně výbušným kouzlem. Když před večeří prvního září skončil se stěhováním, jeho pokoje vypadaly jako kdyby se kolem prohnala celá druhá světová. Potom vše bylo jen otázkou několika desítek minut, tří ochotných skřítků a trošky přeměňování. Profesorka McGonagallová by byla hrdá.

   Svůj obytný prostor měl vybarvený v celkem pěti barvách; tmavě červené a stříbrné v obývacím pokoji a tlumené zelené a zlaté v ložnici, s doteky černé všude. Až zpětně si uvědomil, že vše vyzdobil v převrácené variaci na nebelvírské a zmijozelské barvy s neodmyslitelnou černou, jež byla společně se stříbrnou rodovými barvami Snapeů.

   Když si svoje volby ohledně dekorací uvědomil, zvláštním způsobem s nimi byl spokojený.

   Zíral pár minut do plamenů přemýšleje, proč pokaždé jeho otec nějakým způsobem zvládne zničit jakýkoliv počátek konverzace. Na nic nepřišel a neměl chuť se tím zabývat, příliš otrávený zmínkou o medvídkovi. Nikdy neměl medvídka a ačkoliv po něm už tolik netoužil, když byl menší, skutečně si nějakého přál mít…

   Byl neurvale vyrušen ze svých úvah, když přemýšlel nad svou budoucností a jak jí dosáhnout. Se zavrčením opustil úvahy o nesplněných dětských snech a vrátil se k těm o budoucnosti. Nebyly alespoň tak depresivní…

   Něco bez ustání nahlodávalo jeho mysl, pocit, že mu něco ušlo, a Harry seděl před přívětivým ohněm dlouhou dobu a snažil se tu prchavou ideu zachytit a prozkoumat.

   Rozhodl se kráčet ve stopách Ignotuse Peverella a rozhodl se navázat na jeho radu mudrců…

   To je ono! Konečně mu to dávalo smysl. První zmínku o zavražděném mystikovi slyšel od pana Ollivandera a když si v hlavě přehrával celý jejich hovor, konečně našel, co hledal. Jednu nepatrnou zmínku, za normálních okolností skoro nepostřehnutelnou.

   Ollivander zamrkal, když zmiňoval jisté kruhy. Jisté kruhy osob, jež si vyprávějí legendy o Peverellovi a jeho rebelii, jež nesouhlasí s ministerstvem, které drží tichý odboj, v pozadí a nenápadné.

   Dávalo to najednou všechno smysl a Harry zavrtěl hlavou nad svou vlastní otupělostí. Jak si to jen mohl nechat ujít? Evidentně nebyl tak bystrý…

   Na první pohled bylo vidět, že pan Ollivander je příznivcem starých časů, věrný minulosti a prověřeným způsobům – byl hůlkař, jistěže vyznával tradicionalismus a držel se tří prvotních magických substancí jako hlavního jádra hůlek. Držel v rukou jako jediný nejlépe pozici pro odhalení nového mystika – citlivé hůlky jej musely prozradit a pro hůlku si musí každý kouzelník.

   Matně jej napadlo, jestli Ollivander vytušil něco už ten úplně první den, kdy k němu přišel. Připadal si tehdy nejistě a jeho stříbřitý pohled je velice znervózňoval. Řekl mu tehdy, že dokáže velké věci a Harry mu nevěřil – ale nedokázal sám sobě, že se nehodlá spokojit s maličkostmi?

   Jak si znovu a znovu procházel chvilky v krámě a později v domě se starým pánem, byl si jistější a jistější, že má pravdu. Pomohl mu, protože to považoval za svou povinnost, za čest – protože společně s dalšími z těch jistých kruhů čekal na jeho zjevení v plné síle. Všechny ty zmínky o Peverellovi, jeho hůlka, kterou Ollivanderovi tři sta let střežili, neočekávaná, nezasloužená loajalita…

   Čekali na něj, Ollivander a jeho známí či přátelé… a s jejich pomocí vytvoří základy třetí síly, jež rozhodne tuhle válku a nebude nic, co by jej nyní zastavilo.

   Přemístil se za stůl a napsal krátký vzkaz panu Ollivanderovi, ještě jednou si jej prošel a vyrazil do sovince.

   „Zdravíčko, holka,“ zašeptal a vztáhl ruku k velkému bílému stínu, který se mu snesl naproti se slabým radostným zahoukáním.  Hedvika byla samozřejmě ráda, že jej znovu vidí a přátelsky jej klovla do ucha, jakmile se usadila na jeho rameni.

   Jeho sova zůstala přes léto ve škole a po Potterově smrti se oficiálně stala školní sovou. Když se vrátil, poznala jej a po delším rozhovoru pochopila, proč si ji nemůže vzít k sobě. Občas ji v noci navštěvoval se sovím pamlskem v kapse, jak kdysi bývalo jeho zvykem, a občas si s ní i povídal.

   „Nejsem si jistý, jak přesně se zformují moje další plány,“ řekl jí jemně. „Nicméně už brzo bych měl skončit s tou maškarádou. Alespoň někteří si zaslouží čestný přístup…“ zavrtěl hlavou. Jádro třetí mocnosti by mohli tvořit jeho přátelé a jeho rodina, lidé vázaní věrností a láskou, což by se shodovalo i s bodem čtyři v jeho plánu…

   Neuvědomil si, že hluboko ve stínu stojí kdosi zastřený kouzlem, jenž přišel za tou samou sněžnou sovou s kapsou plnou pamlsků, a naslouchá jeho každému slovu. Nečekal, že by musel hlídat svoje okolí i uprostřed noci a ve škole, která pro něj představovala bezpečné útočiště.

   Chvíli se prsty jemně probíral peříčky na její hlavě než ji s tím krátkým vzkazem poslal a následně pár minut zíral do noci a dýchal zhluboka studený vzduch na otevřené věži.

   Je tu nepatrná šance, že se mýlí… pokud tomu tak je, vzkaz bude neškodný. Pokud má pravdu, rozpoutal právě bouře. Byl k tomu donucen, ostatní jej přitáhli k tomuto rozhodnutí v řetězech, takže je to jejich chyba a ponesou následky na svých bedrech. Harry neměl zájem být nic z toho, co z něj dělají

   Ale když jej chtěli, mají jej mít.

   Veřejnost je naprosto morálně na dně, po událostech včerejší noci ve stavu totální paniky. Lidé potřebují svého hrdinu, když jim Harry Potter umřel. Voldemort potřebuje odpůrce, z něhož by měl pro změnu noční můry on, nebo přinejmenším migrény tak nepříjemné, že by se nemohl soustředit na další a další destrukci kouzelnického světa, než na něj Harry udeří plnou silou. Fénixův řád potřebuje spojence, jenž si od nich nenechá nic diktovat, ale pomůže jim, když bude třeba.

   Aniž by to věděli, všechno tohle se jim spojí v mystikovi. A na konci budou mít přesně to, co si přáli. Silného vůdce, který je udrží v lajně.