pátek 1. listopadu 2013

3/3 Odevzdávám se Tobě


Caius byl mlčenlivý a nezvykle mírný, jako kdyby někdo ukradl jeho vnitřní oheň a neměl v úmyslu jej navrátit. Marcův odchod se na něm podepsal více než na mně nebo Arovi, protože Caius ztratil svého nejstaršího bratra, svoji oporu. Marcus byl jediný, kdo si nic nedělal z jeho výbuchů hněvu a dokázal jej jedinou znuděně pronesenou větou usadit.
Aro ztratil jistou část své veselosti. Byl rovněž o něco tišší a vážnější a v jeho kroku chyběla energie, s níž se dříve tak snadno pohyboval. Jako by na jeho bedrech spočívala ohromná tíha. Bylo pro mě nesmírně bolestivé jej tak vidět; stýskalo se mi po Arově širokém úsměvu, jeho žertech a jeho sladké drobné ješitnosti, stejně jako po jeho sebevědomé drzosti.
To mě jen utvrdilo v rozhodnutí zůstat po jeho boku, pomoci mu, jakkoliv bude v mých silách. Znělo to hloupě, ale chtěla jsem zpět Mirabellina někdy pošetilého otce. Chtěla jsem zpět svého muže.
Neměla jsem čas ani truchlit nad Marcovou ztrátou, ne od té první noci. Aro s Caiem promýšleli další postup a vyřizovali jednání s náhle drzými klany, nemluvě o tom, že se snažili najít vlastně způsob, jak společně mohou dál fungovat. Bez Marcova daru by se mohli celkem bez obtíží obejít, byl to samotný Marcus, kdo jim chyběl. Po tři tisíce let se vzájemně doplňovali a podporovali a bez něj byli dva nejmocnější Volturiovi vyřazení z rovnováhy.
Všichni jsme byli.
Vzala jsem si proto na starost běžný chod paláce, každodenní záležitosti k vyřízení – správu stráže. Jane a Demetri mě v tomto ohledu velmi podpořili a společně jsme my tři vytvořili naši vlastní malou velící triádu. Zákony musely být dodržovány a jakékoliv porušení pravidel si vyžadovalo přezkoumání a potrestání.
Potřebovali jsme jako jedna rodina a jeden klan dokázat všem ostatním, že tato ztráta, přestože nás velmi bolela, neznamená, že jsme slabí. Náš svět byl krutým místem k životu, někdy, a pokud by Volturiovi zakolísali, padli by.
Upíří společnost se s Marcovou smrtí otřásla v základech, jedna éra skončila, a všichni jsme cítili tu změnu. Každý našeho druhu se chystal vzdát hold padlému králi a navštívit nás ve Volteře, chtěl vidět, jestli je možné nás svrhnout. Staří nepřátelé, odvěcí rivalové, váhaví spojenci, mladí a průbojní upíři. Všichni chtěli zkusit svoje štěstí.
Nehodlala jsem to dopustit. Pro Ara, pro Mirabellu. Pro svou rodinu. Volterra byla můj domov a díky tomu pomyšlení jsem v sobě našla sílu a odhodlání nechat za sebou rozpaky a váhavost.
Věděla jsem už jako sedmnáctiletá, naprosto bez váhání, že chci být po zbytek věčnosti s mužem, kterého miluji – a strávila jsem následující těžké měsíce neustálým bojem o svou lásku. Ach, Edwarde, měli jsme vůbec šanci být spolu šťastní?
Věděla jsem naprosto bez zaváhání, že se vzdám čehokoliv a udělám cokoliv, abych zachránila svou dceru. I svého štěstí, své svobody, svého života.
Věděla jsem i teď, že pro mě neexistuje žádná jiná možnost než poskytnout Arovi veškerou pomoc a oporu, kterou mohu – jako on poskytoval veškerou podporu a pomoc mně. Bylo to zcela nezištné, čisté. Jediná správná a myslitelná věc.
Všichni ti supové, co se začali kolem nás stahovat, se potážou s prázdnou. Byla jsem matka a byla jsem žena. Nevím, jestli je to v povaze každé z nás, ale jakmile někdo nebo něco hrozí tomu, co milujeme… najednou nebylo překážky, která by byla dost vysoká.
Poprvé ve své nesmrtelnosti jsem se podívala do zrcadla, na své rudé oči a porcelánově bledou kůži, a viděla jsem ženu, kterou ve mně snad kdysi musel spatřit Aro. Ženu, která je silná a jistá, která může bez hanby stanout po boku upírského krále.
To bylo přesně to místo, kde jsem se nacházela, kam jsem patřila a kde jsem jedině mohla a chtěla být. Po Arově boku bez ohledu na okolnosti. Někdy mě síla takovéto oddanosti překvapovala, ale stačilo si vybavit Arův výraz, když držíval v rukou malou Bellu, abych se divit přestala. Jistěže vlastnil mé srdce. Komu jinému by patřilo?
„Lady Isabello,“ Demetri se uklonil a věnoval mi jeden ze svých okouzlujících úsměvů. „Máme toho nomáda.“
Zadívala jsem se na zavřené dveře vedoucí z našich předpokojů do knihovny. Aro a Caius už celé dny debatovali a nebylo by dobré je rušit. Utekly mnohdy víc jak čtyři dny, kdy nikdo naše krále neviděl, a nepřipadalo mi už ani podivuhodné, že jsem po čase postrádala Arovu blízkost. Bylo mi téměř fyzicky nepříjemné nestrávit alespoň chvíli společně.
Ovšem na druhou stranu jsem měla svoje povinnosti. Když ti dva nebyli k dispozici, začali se všichni obracet na mě. Nikdo ze stráže nechtěl čelit hněvu svého krále v případě, že by jejich rozhodnutí bylo chybné, a já byla… kdo? Kdo jsem pro ně přesně byla?
Nevím, ale na tom nezáleželo.
„Tak se na něj půjdeme podívat,“ odvětila jsem a nadechla se, narovnávajíc ramena. Demetri se znovu usmál, jako by na mě byl pyšný, a pomohl mi obléct těžký černý plášť.
Svým způsobem možná byl – stejně jako Jane. Ještě před nedávnem mě oba viděli jako vyplašeného človíčka, schovávajícího se za zády mladého vegetariánského upíra. Urazila jsem za tu dobu značný kus cesty.
Bylo podivné, jak rychle mi začali říkat lady – titulem, jímž do nynějška označovali pouze Athenodoru. Nikdo z piety nemluvil o Didyme a nikdo si netroufal zmiňovat zesnulou Sulpicii – kvůli důvodům, které mi Aro neřekl a na které jsem se neptala.
Jane se usmála tím svým pověstným hrůzu nahánějícím úsměvem a vyrazila přede mnou, rozrážejíc všechny dveře v cestě, aniž by se přestala ušklíbat. Jane, ačkoliv jsme se po patnácti letech společné co-existence dopracovaly nejprve k velmi zdvořilým pracovním vztahům a následně k opatrnému kolegiálnímu přátelství, dokázala stále působit sadisticky.
V trůnním sále bylo shromážděno několik svědků – poslů z jiných klanů a nomádů, kteří procházeli kolem a zůstali na rozloučení s Marcem. Čekal tam i Felix s dalším upírem v kleku na zemi, po němž jsme pátrali.
Během posledních tří dnů měl tenhle Andrej třikrát lovit na veřejnosti – nejhorší prohřešek, kterého se mohl dopustit. Ke všemu tomu humbuku kolem bychom teď ještě potřebovali hrozbu odhalení!
Došli jsme do středu místnosti a zastavila jsem se před ním a přitom se snažila nezabloudit očima ke stupínku s trůny. Marcův byl totiž zakrytý černým suknem a pokaždé jsem si vzpomněla na výraz v Arově tváři, když jej zahaloval.
Demetri se připojil k Felixovi a zachytil upíra za druhý bok, aby neexistovala šance, že by se uvolnil. Nadzvedli ho, abych na něj lépe viděla.
„Víš, proč jsi tu?“ zeptala jsem se. Můj hlas v sobě nedržel žádnou hrozbu, žádnou výhružku, nebyl ani výsměšný, jako občas mohl působit Arův hlas, když jednal s viníky. Byla to prostá otázka pronesená prostým, neutrálním tónem. Ať se mi to líbilo nebo ne, zastávala jsem roli sudího a na rozdíl od Ara jsem nedokázala jediným dotekem určit vinu či nevinu.
Měli jsme svědky, ale přesto jsem si v těchto chvílích přála, aby se Mirabella vrátila domů dříve. Jen její blízkost by mi dodala trošku míru – nenáviděla jsem ten pocit, že se můžeme mýlit a ukončit snadno a lehce něčí život bez stoprocentní jistoty. Avšak naše dcera měla dorazit během následujících dní společně se všemi dalšími, akorát včas aby stihla poslední rozloučení s Marcem. Nechtěla jsem, aby viděla svého otce v takovémto stavu a její přítel byl více než schopný ji do té doby utěšit.
„Takže je to pravda,“ ušklíbl se Andrej se silným východním přízvukem a věnoval mi pohrdavý pohled. Z jeho tváře a odbojného postoje bylo lehké odvodit, že je nebo byl v blízkém kontaktu s rumunským klanem. Upíři z těch končit neradi akceptovali jakoukoliv převahu, byli to hrdí a nezkrotní jedinci.
Sjel mě očima a hlasitě adresoval ostatní podél stěn: „Pohleďte, Volturiovi se hroutí! Posílají dělat špinavou práci děti a ženy. Jaká to hanba! Kde je óch-tak-mocný Aro?“
Jane se začala usmívat, ale slabě jsem zavrtěla hlavou, ačkoliv jsem měla rovněž nutkání mu smazat ten výraz z tváře. Moje páteř se ještě víc narovnala, vypjala jsem se do plné výšky.
Byla jsem žena, ano, a byla jsem přeměněná jako mladá dívka, byla jsem stále i mladá upírka. Nicméně já jsem tu stála nad ním, oděná do černého pláště a se znakem Volturiových na krku. Odbyla jsem si i službu ve stráži – jako ochranka, to sice ano, ale viděla jsem a zapamatovala si stovky podobných jednání.
Věděla jsem, o co Andrejovi jde. Hodlal podrýt mou autoritu a tím sílu naší rodiny, obrátit svědky proti nám. Mnozí už tak pochybovali, protože Aro málokdy soudil.
„Byl jsi obviněn z krmení se na veřejnosti před zraky smrtelníků,“ odvětila jsem klidně a snažila se nedovolit jeho posměškům, aby mě jakkoliv ovlivňovaly. Tohle nebylo o sympatiích a antipatiích, tohle bylo o zákonech a jejich dodržování. „Co k tomu řekneš?“
„Řeknu jen, že tobě se nezodpovídám, děvče!“ zaprskal. „A nezodpovídám se ani nikomu z tohoto slabého klanu! Nemáte nade mnou žádnou autoritu! Jen Stefan nebo Vladimir, moji lenní páni a skuteční vládci našeho světa, mě mohou soudit!“
„To bych počítal jako uznání viny, má lady,“ ozval se Demetri. „Kdyby neměl co skrývat, mluvil by narovinu a neskrýval by se za rumunským klanem.“
 „Lady? Žádnou tu nevidím. Přede mnou stojí pouze Arova děvka! Vždycky jsem věděl, že Volturi je z té nejhorší sorty upírů, ale že ten starý šašek klesne až tak nízko? Ne, nevěřil bych, jakým šílencem se stal!“ zahřímal Andrej a poplival mě svým jedem.
Tím si podepsal rozsudek smrti. Demetri a Felix mu okamžitě utrhli obě paže a Jane zlostně zaprskala a vyrazila k němu, zpříjemňujíc mu poslední okamžiky existence svým darem.
„Jane, ještě okamžik,“ požádala jsem a pomalu si otřela tvář. Jako v transu jsem k Andrejovu zmrzačenému torsu přistoupila a zachytila jeho vřískající hlavu. Do teď jsem žádného upíra nepopravila. Ovšem do teď nikdo z těch, kteří byli přivedeni v době Arovy zaneprázdněnosti před soud, tak otevřeně nezpochybňoval naši autoritu – a co víc, neurazil nejen mě, ale i mého muže.
Když přestal křičet, jeho pohledný výraz zkřivený bolestí a nenávistí, zašeptala jsem tak, aby mě bylo slyšet i v nejvzdálenější části síně: „Tvoji lenní páni tě měli tedy lépe poučit. Až dorazí a pokleknou před mým druhem, až znovu uznají svoji podřazenost Volturiovým, určitě nezapomenu zmínit jejich pochybení v tomhle ohledu.“
Začala jsem mírně tahat a na jeho krku a tváři se objevily prasklinky. Všichni mě upřeně sledovali, všichni naslouchali. Musela jsem jim dát najevo, že nepotřebuji jejich svolení vykonávat, co konám. Žili jsme v drsném světě, kde vše bylo o moci a síle, naše hierarchie v rodinách a klanech a ve vztazích mezi nimi byla založená na právu silnějšího.
Hleděla jsem mu do očí a sledovala praskliny se šířit. Měla jsem nutkání jej upustit, ale nemohla jsem. Chtěla jsem alespoň zavřít oči, ale nesměla jsem. Ta myšlenka mi obracela žaludek, ale nepovolila jsem. Jednou z mocných zbraní naší rodiny byla pověst; byli jsme nemilosrdná monstra i mezi necitelnými zrůdami, navenek.
Nikdo si nedokázal představit, s jakou jemností Aro dokázal uspávat naši dceru. Nikdo nevěděl o tom, jak procítěně Caius hraje na housle. Nikdo by nehádal, že Felix je vášnivý zahradník a šlechtí překrásné růže, nebo že Heidi píše pohádky pro děti, které se vydávají po celém světě.
„V tuto chvíli je už naprosto bezpředmětné, že jsi porušil naše zákony, které jsi povinen dodržovat. Měl jsi držet jazyk na zuby. Můj druh může být nepřítomen, ale to neznamená, že si můžeš dovolovat hanobit naši rodinu. Sbohem, Andreji.“
Trhla jsem rukama a jeho hlava se oddělila od ramen, jeho trup dopadl na zem a bezmocně sebou zaškubal. Odhodila jsem studený kus kamene na podlahu a přejela očima přítomné. Toto byl největší důkaz, který jsem jim mohla poskytnout. Volturiovi zůstávali silní.
Demetri a Felix se na mě usmívali, Jane vyloženě zářila. Posledních patnáct let jsem strávila váháním, přešlapováním na místě. Ze začátku všichni věděli, že jsem tu, protože nemám kam jinam jít. Byli se mnou, když jsem neměla nikoho jiného. Teď jsem byla jedna z nich ve všech ohledech: loajální našim zákonům, našim tradicím.
Nemluvě o tom, že právě jsem naprosto otevřeně přiznala, že Aro je můj druh. Slabě jsem se rovněž usmála a zavrtěla lehce hlavou.
Nevybrala bych si zrovna takové místo a takovou formu pro vyjádření svých myšlenek a citů. Ale některé věci v životě jsou neovlivnitelné.
   ***
Aro zůstal perfektním gentlemanem. Nikdy nedal výrazně najevo, jakým způsobem se náš vztah proměnil. V těch vzácných chvílích, kdy jsme mohli být viděni pohromadě, mi nabídl pokaždé zdvořile rámě, jako měl ve zvyku uplynulých patnáct let. Jen v jeho očích – a jsem si jistá, že i v mém pohledu – bylo znát cosi dalšího, osobnějšího a intimnějšího.
Přesto jsem si jistá, že nás usvědčovaly drobné detaily. Byly okamžiky, kdy jeho paže sklouzla, takže mě držel u sebe za pas, což si dříve nedovolil, a byly chvíle, kdy se jeho ruce dostávaly k místům, kam by je dříve nepoložil. Ve tváři měl pokaždé ten stejný samolibý spokojený výraz, kterým dával světu najevo, že měl pravdu a že dostal, co chtěl – že jsem jeho.
Na jednu stranu to bylo rozčilující, ale na stranu druhou, značilo to návrat mého Ara v jeho veškeré marnivosti a sebedůvěře.
Krom toho jsem na něj měla stejný nárok, a ačkoliv jsem rozhodně nepatřila k typu lidí, kteří by chodili okolo a okatě dávali najevo svoje emoce, užívala jsem si možnosti nepatrných a veskrze soukromých doteků a pohlazení, které jsme mezi sebou sdíleli. Od okamžiku, kdy jsme okusili společně náš první polibek, jsem si nedokázala pomoci.
   ---
Napůl jsem seděla a napůl ležela zapřená o polštáře a čelo naší postele a četla si ve snaze odvést myšlenky od událostí ve trůnní síni. Zabila jsem toho dne svého prvního upíra, a ačkoliv porušil zákony, ačkoliv smrtelně urazil naši rodinu a mohl snadno být posledním zrníčkem na misce vah, které by způsobilo pád Volturiových… Necítila jsem se zrovna lehce na duši.
Vnímala jsem Ara dřív, než vešel, a povzdechla jsem si.
„Dnes jsi byla úžasná, moje nejdražší,“ zašeptal vzápětí. Jistěže si už stačil přečíst, co se stalo.
Obrátila jsem od své knihy a usmála se na něj se slabými rozpaky.
Stál ve dveřích spojujících naše předpokoje s knihovnou, a naposledy jsem jej viděla před čtyřmi dny mizet právě za nimi. Jeho oči byly ztmavlé a jeho ramena mírně svěšená. V Arově tváři jsem viděla hlubokou únavu. Ne že by upíři mohli být fyzicky vyčerpaní, ale mentálně a emočně byl. Měl obavy a pochyboval o svojí síle a schopnosti udržet naše životy a náš svět pohromadě.
Byla jsem patrně jediná kromě Caia, kdo jej viděl tak zranitelného, tak otevřeného. Se mnou nepředstíral, neskrýval se za žádnou masku krutosti nebo dětinskosti. Se mnou byl pouze Aro se vším, co to zahrnovalo.
Jeho pohled svědčil o tom, že nechce hovořit o čemkoliv spojeném s povinnostmi. Měl v plánu vést jiný rozhovor – kdyby moje srdce bilo, rozbušilo by se napětím. V posledních týdnech bylo vše tak hektické, tak rychlé. Nestačila jsem se ani nadát, kam ten čas plynul. Neměli jsme možnost spolu hovořit, ačkoliv si Aro dobře uvědomoval, že se dynamika našeho vztahu nepatrně změnila, že jsem konečně otevřela oči.
Těžkým krokem došel ke mně, cestou svlékaje sako, a natáhl se na postel.
 „To není zrovna to správné slovo, které bych použila,“ povzdechla jsem si.
Téměř podvědomě jeho ruka vyhledala mou a pevně jsem stiskla jeho dlaň. Aro se slabě usmál a přesunul polohu, takže jeho hlava spočívala v mém klíně a já musela odložit knihu úplně stranou.
To mi vykouzlilo rovněž úsměv na rtech. Vždy trošku žárlil na knihy v naší posteli a byla to jedna z jeho roztomilých dětinských vlastností. Bylo dobré vidět, že pod tím ustaraným mužem je stále ten excentrický chlapec.
„Naprosto dokonalá tedy,“ oznámil mi a začal si prohlížet jednotlivé prsty mé levé ruky a v očích se mu postupně rozhořívaly drobné jiskřičky. „Jsem na tebe hrdý, má překrásná Isabello. Co bych bez tebe ty uplynulé týdny dělal, nevím.“
„Řekla jsem přece, že společně to překonáme, drahý Aro,“ pověděla jsem mu a začala volnou rukou probírat jeho vlasy. Pokaždé mě udivovalo, jak tvrdohlavě zůstávaly učesané a dokonale uhlazené a podvědomě jsem toužila je rozcuchat.
„Jako muž a žena, jako druh a družka,“ spokojeně zapředl a já zase ucítila to krásné rozechvění. „Vidíš to, moje Isabello? Věděl jsem, že tě jednou přesvědčím. Slíbil jsem, že jsem velmi trpělivý.“
„Nenechala jsem tě čekat zase tak dlouho,“ poznamenala jsem s úsměvem a dotkla se Arovy tváře. „Jen slabých 15 let.“
„Ano, jen patnáct let,“ souhlasil a převalil se a vzápětí se zvedl do kleku. Shlédl na mě a začal se rozpustile usmívat, jako by měl něco v plánu. Znala jsem podobný pohled nejen z jeho tváře, ale rovněž i z tváře naší Belly – a málokdy to byly nevinné plány.
„Nedokážeš si ale ani představit, čím byla má trpělivost těžce zkoušena, Isabello,“ zašeptal hlubokým hlasem a přitáhl si mou ruku k ústům. Začal líbat každý centimetr mé dlaně, a když se dostal k ukazováčku, vzal jej mezi zuby a střelil po mě mnohoznačným pohledem.
Definitivně jsem se uvnitř cítila velmi rozechvěle. Arovy oči plály.
Aniž by ze mě spustil zrak, nechal mou ruku sklouznout a spočinou mu na hrudi. Byla jsem fascinovaná jeho pohledem a vším, co v něm hořelo. Tolik vášně, tolik touhy. Odstrčil mou nebohou knihu na zem úplně i s přikrývkou a přiblížil se ke mně, rukou přejížděje po celé délce mého lýtka a stehna. Potom mě zachytil za bok, celou posunul do středu postele a zaklekl.
Prudce jsem vydechla a začala se tiše smát. Tohle byla rozhodně stránka, kterou mi ještě neukázal. A velmi se mi zamlouvala.
„Myslím, že mám představu, drahý,“ zamumlala jsem a přejela oběma dlaněmi po jeho hrudníku a obkroužila jeho pas.
„Brzy budeš mít ještě daleko přesnější,“ Aro slíbil tónem, který jsem od něj také ještě neslyšela. Kam se hrabalo jeho předení. Jeho váha na mě byla znát, tak příjemně znát – s každým hlubokým nádechem jsem narážela na slabý odpor jeho hrudi.
„Isabello,“ zašeptal chraptivě, když můj smích umlkl. Dlouze se na mě zahleděl se vší vážností, jeho oči propastně hluboké: „Chci tě políbit právě…“
Teď.
Nedala jsem mu příležitost ani dokončit větu. Moje vlastní oči sklouzly k Arovým rtům a dřív, než moje odvaha mohla začít kolísat, jsem si přitáhla jeho hlavu blíže k sobě a políbila ho, prsty propletené mezi jeho kadeřemi.
Váhavě, pomalu, sladce.
Jemně a obezřetně jsme jeden druhého poznávali na úplně nové úrovni. Bylo to procitnutí dojmů a emocí, jako by tento prostý tělesný kontakt probouzel k životu každou buňku mého těla. Bylo to tak vroucí, správné, cítila jsem elektrizující brnění po celém těle.
„Chutnáš skvostně, má drahá,“ zamumlal Aro o pár dlouhých minut později, téměř bez dechu.
To samé platilo i o něm. Bleskově jsem nás přetočila, takže Aro ležel na zádech a pokřiveně se na mě usmíval, zatímco jsem ho zasedla. Jak jsem řekla, miloval, když jsem mezi námi iniciovala tělesný kontakt.
Pár vteřin jsem ho pozorovala v novém světle; byl to hezký a přitažlivý muž, a právě se mi konečně podařilo rozčepýřit jeho vždy perfektní vlasy. Řeknu to prostě – milovala jsem tenhle pohled a sklonila se k němu s úmyslem líbat se ještě o něco víc.
„Pojďme chvíli nemluvit,“ navrhla jsem jen.
Náš druhý polibek nebyl jemný nebo váhavý, byl hluboký a žádostivý, plný nevyslovených přání a tužeb, plný příslibů do budoucna, opojný a svůdný. Tentokráte to byla exploze dojmů a emocí.
Myslela jsem si prvně, že mezi mnou a Arem nemůže existovat sexuální přitažlivost, ta nepopiratelná síla gravitace? Že k němu nebudu cítit touhu nebo vášeň? Jak moc jsem se tehdy mýlila. Cítila jsem přesně tohle a daleko víc.
Cítila jsem souznění našich duší, spřízněnost. Posledních patnáct let jsem strávila životem s ním. Společně jsme se radovali a společně jsme truchlili. Vnímala jsem jeho bolest stejně, jako on vnímal mou, a vnímala jsem jeho nadšení, jako by bylo mé. Kdyby naše srdce mohla tlouct, bila by ve stejném rytmu.
Spojovalo nás daleko víc než jen prchavá tělesná přitažlivost, než jen pobláznění smyslů. Dal mi moji dceru, můj život, dal mi všechno – a já mu dala sebe.
 „Hmhm…“ zabručel spokojeně.
Souhlasila jsem bez výhrad.
   ---
Mirabella si samozřejmě všimla okamžitě, k čemu došlo, a navzdory truchlivým okolnostem našeho shledání projevila tolik radosti a nadšení, kolik jí její spontánní entusiastická duše dovolila.
Ostatně její rodiče se konečně dali dohromady – jeden z jejích životních cílů tím byl splněn.
„Maminko, tatínku!“ vykřikla, sotva nás uviděla v jedné z vzácných klidných chvil v zahradách. Široce se usmála a vyběhla nám naproti a zmáčkla nás v medvědím objetí.
„Mirabello, princezno! Konečně jsi zpět,“ Aro se usmál a vzápětí nakrčil nos a začichal. „Och, dítě, kdy sis pořídila psa?“
Rovněž jsem slabě nadzvedla obočí nad vyčpělým pachem velkého, zabláceného a velmi mokrého psa, který se slabě držel Bellina svetru, a políbila ji na tvář: „Vítej doma, Bello.“
„Mám z vás takovou radost!“ vypískla a absolutně ignorovala poznámku o svém novém mazlíčkovi. „Ale že to trvalo!“
„Tím se myslím vysvětluje, proč se Felix začne pokaždé tvářit, jako by se mu chtělo vybuchnout smíchy,“ zamumlala jsem k Arovi. „Jsme tak průhlední, drahý.“
„Nemůžeš se tomu divit, moje Isabello,“ Aro odvětil hravě a přehodil levou paži kolem Belliných ramen, zatímco pravou obtočil kolem mého pasu a přidržel si nás u sebe ve volném objetí. „Myslím, že členové naší stráže mezi sebou měli uzavřené sázky, jak dlouho vydržíš vzdorovat mému neodolatelnému kouzlu. Felix vyhrál.“
„Byl rozhodně nejblíže,“ Bella se zahihňala v dokonalé imitaci pobaveného smíchu svého otce.
„Tak, moje princezno,“ Aro se vzápětí blýsknul nevinným úsměvem. „Nějaká šance, že jsi konečně přivezla toho svého chlapce s sebou?“
„Tati,“ Bella se slabě ušklíbla. „K Jayovi se jen tak snadno nedostaneš.“
„Říkáš to, jako bych měl v plánu mu něco udělat,“ povzdechl si. „A to jsem myslel, že máš ve svého starého otce alespoň nějakou tu víru, Mirabello.“
„Jistěže v tebe mám víru, tatínku,“ nevinně se na něj usmála a na mě zamrkala. „Jen tě ale taky znám a ráda bych, aby můj přítel zůstal v jednom a neporušeném kuse.“
„Isabello, drahoušku, no slyšíš to? Kde jsem jen udělal chybu? Ona mi nevěří!“
Zavrtěla jsem hlavou a začala se slabě smát. Milovala jsem svou rodinu. Potřebovala jsem je u sebe o to víc s každou minutou, která se blížila smutečnímu ceremoniálu za Marca, neboť Cullenovi měli rovněž přijet – nejspíše jako jediní bez postranních úmyslů.
Carlisle býval dobrým přítelem Volturiových, než se jejich cesty rozdělily. Cullenovi bývali moje rodina, než se i naše cesty rozešly. Svým způsobem jsem se následujícího setkání obávala, ale svým způsobem jsem k němu i vzhlížela s jakousi nepopsatelnou nedočkavostí.
Příliš dlouho jsem se skrývala před svou minulostí a toužila jsem vyrovnat se s ní.
O několik dalších dní později se mi dostalo té perfektní příležitosti.
   ***
Smuteční ceremoniál na Marcovu počest se konal v otevřené toskánské krajině několik kilometrů severně od Volterry.
Z roviny zde vystupoval částečně zalesněný kopeček, na jehož vrcholku byla umístěna soukromá hrobka našeho klanu. Za dlouhá staletí, po která Volturiovi sídlili v Itálii, zde byly uloženy k odpočinku tělesné pozůstatky všech členů stráže, kteří padli při výkonu služby – a pokud nebylo možné nalézt jejich popel, měli zde alespoň pohřební desku.
Na tomto kopci odpočívala rovněž Didyme, vůbec první z Volturiových, kdo zde nalezl svůj mír ve věčnosti. I když bych toužila prolévat slzy, musela jsem se usmívat při pomyšlení, že Marcus bude odpočívat po boku své milované ženy.
Jejich láska a vzájemná oddanost neměla ve světě obdoby, všechny velké tragédie zlomených srdcí a zklamaných lásek se nikdy nemohly vyrovnat jejich příběhu.
Upíři z celého světa se shromáždili té noci s námi. Pod hvězdným nebem a slabým světlem dorůstajícího měsíce zaplnili celý kopec, celé volné prostranství. Všichni do jednoho, kdo kdy slyšeli o Volturiových a podřídili se jejich vládě.
Vstup do katakomb byl zdobený antickými sochami, které sám Marcus kdysi tesal ve svém žalu, a celá mramorová stavba měla silné starověké prvky.
Aro měl slavnostní proslov, a přestože promlouval tiše, jeho hlas se nesl až k tomu poslednímu z posledních. Stál na vyvýšeném stupni a hovořil o časech, o kterých se mi ani nesnilo. Hovořil o svém setkání s mladým Marcem a Caiem, přátelství a bratrství a společné vizi. Mluvil o budoucnosti a jednotě, o odhodlání a uctění Marcovy vzpomínky. Působil mocně a autoritativně, každým coulem jako král, kterým můj Aro byl.
Stála jsem v černém hávu s kápí přes hlavu společně s Mirabellou, rovněž zahalenou kapucí, a s Caiem a Athenodorou jen pár kroků pod stupínkem. Kolem byla volně rozestavěná stráž; Demetri a Renata se skrývali z druhé strany stupínku za Arem a Felix, Jane, Alec a Santiago obkružovali nás. Já stínila nás všechny. Nevěřila jsem takovému velkému shromáždění upírů.
O kus dále po naší pravici se nacházeli Stefan a Vladimir, poslední vůdci rumunského klanu, a jejich vlastní stráž. Co chvíli jsem po nich střelila pohledem, stejně jako podmračený Caius, a snažila se vyčíst výrazy jejich tváří.
Bylo to prakticky nemožné, protože jejich obličeje byly za dlouhá staletí proměněné téměř v kámen – ale v jejich očích jsem nenalézala nepřátelství, jen neochotný respekt, kdykoliv pohlédli k nám. To mě donutilo se pochmurně usmát.
Jak mě Aro informoval, za těch několik týdnů, během kterých jsem spravovala stráž, jsem si získala vlastní druh respektu a podařilo se mi dát najevo přesně to, co jsem chtěla – především mou poslední akcí a vlastnoruční popravou. Nikdo zatím nezachytil mé jméno, jelikož před cizinci jsem byla vždy oslovována jen jako ‚má lady‘. Všichni věděli pouze to, že jsem Arova družka a převzala jsem jeho povinnosti po dobu jeho zaneprázdněnosti.
Volturiovi a královská rodina byli stále ve hře, stále silní – a dvě tajuplné zahalené postavy v jejich středu vzbuzovaly zvědavost a probouzely obavy.
Po naší levé straně stál egyptský klan a hned za nimi dočista jiná rodina. Cullenovi. Jejich směrem jsem se dívala jen obezřetně, protože mě náhle bolelo a mrzelo, jakým způsobem jsem od nich odešla. Nebylo to možná mé nejšťastnější rozhodnutí a litovala jsem provedení naší separace. Možná jsem měla už před lety dát vědět, kde jsem a proč jsem utekla.
Mirabella sledovala převážně Ara, ale postřehla jsem, jak často bloudí očima ke klanu, který mohl velice dobře být naší rodinou, pokud by byly okolnosti jen nepatrně jiné.
Nemusela jsem mít žádný zvláštní dar, abych postřehla chladnou odtažitou nevraživost, kterou moje dcera cítila k mé bývalé rodině – a převážně k upírovi, jehož jsem svého času bláznivě milovala.
Edward stál po pravici svého otce, stále stejně krásný a dech beroucí jako toho prvního dne, kdy jsem jej potkala. Jeho bronzové vlasy byly stejně divoké a jeho zmučené zlaté oči v sobě držely zlomené prázdno, stín zrady a výčitky. Nevěděla jsem, jestli se cítí zrazen, nebo jestli si myslí, že to on zradil.
Každopádně jsem věděla, že já jsem příčinou jeho prázdného pohledu, a cosi pevně zmáčklo mé mrtvé studené srdce.
Neubránila jsem se srovnání dvou osudových lásek mé existence, těkajíce očima ze svého zlatookého anděla na svého rudookého pokušitele.
Edward byl chlapec. V tolika ohledech, že mě to nyní při zpětném pohledu omračovalo. Ovšem v těch dobách bylo snadné mě ohromit – měl o sto let zkušeností více než já, čímž úspěšně na krátkou chvíli vyrovnal naše rozdílné stupně zralosti.
Jeho vědomí, jeho emocionální a duševní stav, stejně jako jeho tělo totiž zamrzly ve věku sladkých sedmnácti let. Měl dokonalé tělo, ale bylo to tělo teenagera, jen rýsované kontury svalů a přísliby do budoucnosti, které nikdy nebudou skutečností. Můj milovaný Edward zůstal navěky na prahu dospělosti – byly v něm vidět náznaky muže, kterým by se býval mohl stát, ale stále byl chlapcem.
Jaká byla jeho odpověď, vyskytl-li se problém? Útěk nebo nerozvážné jednání. Chtěl se mnou prožít věčnost, jako mladí chtějí se svojí první láskou, ale neměl dostatek vyzrálosti, aby to mohl ustát. Život není perfektní, není jako v pohádce – a problémy, které na své cestě střetneme, jsou přirozené a normální.
Nic, co má skutečnou hodnotu, nepřichází snadno nebo zadarmo.
Chtěl mě opustit po konfrontaci s Jamesem. Opustil mě po nehodě během té nešťastné narozeninové oslavy. Jakkoliv jsem oceňovala to romantické gesto, pokusil se zabít, když se dozvěděl, že jsem domněle mrtvá. Milovala jsem svého Edwarda, velmi jsem ho milovala, ale naše společná věčnost nikdy neměla šanci přežít. Já jsem chtěla problémy a strasti překonat, on před nimi utíkal.
Aro byl zralý muž ve všech ohledech. Nemluvím o třech tisících letech zkušeností, které formovaly jeho současné jednání – mám na mysli jeho vyzrálost a jeho přístup k řešení konfliktů. Nikdy se nevzdal, trpělivě se snažil dosáhnout toho, co chtěl.
Byl proměněný ve věku, kdy jeho osobnost i tělo byly plně rozvinuté a dosáhl i emoční a psychické dospělosti, kdy v sobě měl zakořeněný pevný smysl pro zodpovědnost. Jeho odpovědí na problémy byla snaha je vyřešit. Aro mi byl vždy oporou a pomocí a neobrátil se ke mně zády, když jsem ho potřebovala.
Hodili jsme k sobě, protože jsme v tomhle ohledu byli tak podobní. Vždycky jsem byla duševně na vyšší úrovni než mí vrstevníci – na vyšší úrovni než Edward a další mladí chlapci mohli být. Mamka kdysi žertovala, že jsem stará duše a už jsem se musela narodit jako čtyřicátnice.
Sdíleli jsme s Arem pouto, které se neutvořilo ihned, ale o to pevnější bylo s každým vlákenkem, které jsme pracně přidali, které jsme s opatrností a jemností spletli dohromady a nakonec zpevnili v ohni.
Naposledy jsem se zahleděla na Edwarda. Pouto, které jsme sdíleli společně, bylo čisté, nevinné – nespletené nezdolnou trpělivostí a vytrvalostí – bylo tak křehoučké, že i slabý poryv větru by jej zpřetrhal. Jak jen tedy mohlo odolat tvrdé realitě?
V ten moment zafoukal vítr a přinesl ke Cullenovým můj pach. Byla jsem cítit jako upír, ale hlavní substance mé vůně zůstávala rozpoznatelná. Sledovala jsem, jak Edward trhl hlavou a upřeně se k nám zahleděl, pohled plný nerozluštitelných emocí. Jak Carlisle přenesl na vteřinu pohled z Ara k Esme a oba se na nás krátce zahleděli. Jak Rosalie ztuhla, Emmett vytřeštil oči a obrátili se. Jak Jasper přenesl váhu z nohy na nohu a zhluboka začichal, zatímco Alice vyskočila a začala se houpat na špičkách, oba oči soustředěné naším směrem.
Edward se chystal vykročit, ale Carlisle jej jemně přidržel na místě – Jasper zachytil ve stejnou chvíli svou ženu a Rosalie zaryla nehty do Emmettova předloktí. Bylo by velmi nezdvořilé, kdyby způsobili povyk uprostřed smutečního obřadu za Marca.
Zbytek ceremonií jsem strávila vědoma si příležitostných pohledů, které naším směrem Cullenovi vrhali – Felix si jim brzy stoupl do výhledu a jeho mohutná postava mě a Bellu částečně zakrývala. Letmo jsem rovněž také postřehla krátký záblesk iritace na Arově tváři, když jeho pohled sklouzl k mému bývalému muži.
Vlastně stále ještě k mému manželovi, mírně nepohodlně jsem se zašklebila a zajela rukou do kapsy, v níž jsem měla snubní prsten. Neměla jsem ho na ruce patnáct let. Věděla jsem, že dnes to skončí, a byla jsem připravená.
Aro skončil svůj proslov a všichni jsme jeden po druhém sestoupili do podzemí rozloučit se s Marcem. Jeho náhrobek byl tesaný z černého mramoru a socha skvostného truchlivého anděla ostře kontrastovala, ale zároveň se podivně doplňovala se sochou anděla z bílého kamene, jenž se slabě usmíval z náhrobku Didyme.
V chaosu kolem se mi nepodařilo dostat se k Arovi, jenž byl obležen kondolujícími, blíže než na deset metrů. Věnovala jsem mu tedy slabý úsměv, zatímco mi pokynul, a pošeptala jsem Belle: „Musím si promluvit s Cullenovými. Vyřiď otci, že se uvidíme doma, a potom se ke mně připoj u vřídla. Ráda bych, abys některé z nich poznala.“
Bella se mi vážně podívala do očí a přitakala.
Dostala jsem trochu stranou od valné většiny vampýrů směřujících k hrobce, a začala se rozhlížet se kolem sebe. Po dvaceti minutách jsem zahlédla Alice stát asi 50 metrů ode mě.
Nadzvedla jsem mírně kápi a sledovala její oči rozjasnit se neprolitými slzami. Potom jsem mírně pokynula a začala utíkat k vřídlu východně od Volterry. Nebylo to čistě vzato vřídlo, ne ve zdejší krajině – jednalo se o pramen malé lesní říčky, který bublavě vyvěral přes několik balvanů a vytvářel tak dojem, že je horký.
Po pár okamžicích jsem se zastavila a stáhla kápi úplně, skloněná nad vodou. Nečekala jsem dlouho – za chvilku jsem slyšela jejich kroky a narovnala se, otáčejíc se k nim čelem.
Alice byla první a zastavila se jen slabý kousíček ode mě, houpajíc se na špičkách a ruce nervózně spojené před sebou.
„Ach, Bello, Bello!“ zapípala. „Bello, můj bože, smím tě obejmout?“
Zaraženě jsem přitakala. Zapomněla jsem, jak bezprostřední Alice dokáže být, a jemně jsem se usmála, když ta dívenka podobná neposednému skřítku obtočila svoje paže kolem mě a vydechla radostí.
„Všichni jsme si mysleli, že jsi mrtvá! Neviděla jsem tě, jak je možné, že jsem tě neviděla?“ zatrylkovala, když se oddálila.
Ostatní se obezřetněji přiblížili, vědomi si a obávající se – nejspíše právem – mého černého pláště a přívěšku na krku. Edward se držel co nejdál.
Alice ode mě odstoupila úplně a pospíšila si k Jasperovi, který se na ni široce usmál a přitakal, když nadšeně vykřikla: „Jezzi, podívej, Bella je naživu!“
„Bello, drahá,“ Esme se na mě slabě pousmála a křečovitě se držela přemýšlivě se tvářícího Carlislea.
Emmett se široce zazubil a vykročil ke mně: „Dostanu taky objetí, eh?“
Nechala jsem se zmáčknout v medvědím sevření, zatímco Emmett zaburácel: „Už nejsi tak rozbitná jako posledně!“
„Co se stalo, Bello?“ promluvil konečně Carlisle a studoval mě svýma zlatýma očima. Dříve by mě ten pohled donutil cítit se snad provinile nebo nejistě, ale teď jsem mu jej upřeně oplatila a postupně si přejela očima všechny jejich tváře, snažíc se odhadnout jejich myšlenky.
Carlisle měl obavy, stejně jako Esme. Strachovali se o svou rodinu a nejspíše také o Edwarda, možná dokonce o mě – za jakých normálních okolností bych jen mohla nosit plášť elity stráže a přívěšek Volturiových?
Emmett a Alice byli předně a hlavně rádi, že mě vidí a že jsem naživu – a překrývalo to všechny jejich další myšlenky. Byli příliš bezprostřední a dobrosrdeční, aby v tento pro ně šťastný okamžik hleděli hlouběji pod povrch.
Jasper hodnotil situaci, to jsem na něm poznala, a také jsem si byla vědomá toho, že užívá svůj dar, aby odhadl moje reakce. Nicméně ani jeho mimořádný talent nefungoval, ne na mě. Byla jsem naprosto nedostupná pro všechny nefyzické talenty ostatních upírů.
Rosalie mě upřeně sledovala a poprvé jsem v jejích očích viděla sympatie a snad i souhlas.
Edward se neuvěřitelně pomalu doploužil ke zbytku své rodiny a jeho vyčítavý, uhrančivý pohled mě zanechával rozpačitou. Nevěděla jsem, co bych mu měla říct. Co se říká manželovi, od kterého jste před patnácti lety utekla, protože chtěl zabít vaše dítě?
„Bello,“ zamumlal skoro neslyšně a kývl slabě na pozdrav. Jeho pohled říkal, že chce také vědět, co se stalo. Proč jsem udělala, co jsem udělala.
„Musela jsem zachránit své dítě,“ řekla jsem prostě. Nebylo co víc dodat.
Edward se mírně zohnul, jako bych jej udeřila do žaludku, a odvrátil se, oči pevně zavřené.
Esme a Rosalie se zhluboka nadechly a sympatie v jejich pohledech mi vehnala slzy do očí. Emmett a Alice přišli o své úsměvy a Jasper a Carlisle chápavě kývli.
„Proč jsi utekla?“ zašeptal můj manžel, aniž by se na mě podíval.
„Protože jsi chtěl zabít moje dítě, Edwarde,“ odvětila jsem. „Nebyl jsi ochotný o tom ani diskutovat, nechtěl jsi nic slyšet. Nebyla to ani otázka volby, bylo to samozřejmé a jednoznačné jak pro tebe, tak pro mě.“
 „Jak ses dostala k Volturiovým?“zeptal se Carlisle.
„Jednoduše,“ pokrčila jsem rameny. „Přišla jsem sama a prosila Ara o pomoc. Byl ten jediný, kdo mi mohl v takové situaci pomoci přežít porod a postarat se o to, abychom zůstaly i s dítětem v bezpečí. Upsala jsem se mu oplátkou na sto let služby ve stráži.“
„Dítě přežilo?“ vyhrkla Rosalie.
„Chlapec nebo dívka?“ zašeptala Esme.
„Dívka,“ oznámila jasně Mirabella a vystoupila k nám z druhé strany mýtinky. Cestou si stáhla kápi a ukázala svou bledou krásnou tvář. Jak Aro řekl, byla mi částečně podobná – hlavně očima. „A ano, přežila jsem. Očividně.“
„Bello,“ zašeptala jsem a zavrtěla mírně hlavou. Mohla jsem bez obav říct, že v ní Cullenovi nevzbudili nadšení.
„Omlouvám se, to bylo trošku nezdvořilé,“ souhlasila a povzdechla si.
Obezřetně k nim přistoupila s napřaženou rukou a nezpochybnitelným Arovým úsměvem ve tváři; stejný vždycky měl, když se chystal někoho přečíst. Kdyby to byla jakákoliv jiná situace, musela bych se usmívat nad tím, kolik Bella po svém otci povahově pobrala.
„Nesetkali jsme se zrovna za nejšťastnějších okolností,“ řekla jen. „Jsem Mirabella Volturi.“
Postupně si s ní každý potřásl rukou a Bella se dokonce upřímně usmála a mohla jsem říct, že podle toho, co viděla v jejich životech, si ji nakonec Cullenovi získali na svou stranu. Dokonce i se svým biologickým otcem si potřásla pravicí, a ačkoliv její tvář byla v ten moment bez výrazu, její oči v sobě už nedržely tu nevraživost.
„Máš matčiny oči,“ řekl jí slabě.
„Já vím,“ odtušila.
Pak se ke mně krátce obrátila a mrkla, načež oslovila všechny ostatní: „Co kdybychom se vydali na lov? Ne že bych měla zrovna chuť na jelena, ale znám hodinku běhu odtud nádherné místo.“
Cullenovi se narychlo rozloučili s přísliby brzké shledané a nakonec jsme zůstali jen Edward, já a bolestivé ticho.
„Takže ses stala monstrem,“ promluvil pak. „Kvůli své vlastní hlouposti jsem tě nahnal přímo do náruče těch nejhorších možných upírů. Je mi to tak líto, Bello.“
„Neměl bys soudit druhé, o kterých nevíš zhola nic,“ řekla jsem mu poklidně. Nebyla jsem v pozici vyvracet mu jeho domněnky – Volturiovi si žárlivě střežili krutou pověst, k níž jsem už i já přece přispěla.
„Vidím tvoje jasně rudé oči,“ řekl truchlivě a zavrtěl hlavou. Oba jsme věděli, že jsem se musela před krátkou dobou krmit, a oba jsme věděli, jaká je moje dieta. „Kdybych jen byl…“
„Ale nebyl jsi! Nebyl jsi mi oporou a chtěl jsi mě připravit o to nejcennější, co v životě mám,“ přerušila jsem ho a otočila se zády.
„Nechci se takhle rozejít,“ povzdechla jsem si vzápětí. Nechtěla jsem zahodit všechny krásné vzpomínky, které jsme sdíleli, nechtěla jsem skončit naše manželství v hořkosti. Na to jsem měla Edwarda příliš ráda.
„Rozejít,“ zopakoval.
„Vidíš snad jinou možnost?“
„Jsme oddáni jako muž a žena, Bello,“ řekl na to zlomeně. „Přísahal jsem ti věrnost, stejně jako jsi ji ty přísahala mně. Měli bychom se… mohli bychom…“
Otočila jsem se zpátky ke svému zmučenému krásnému andělovi a moje srdce se sevřelo nad zoufalstvím v jeho nádherných zlatých očích a bolestí v jeho pohledné tváři.
„Prosím,“ zašeptal a padl na kolena. „Když jsi zmizela, myslel jsem, že se zblázním. Hledal jsem tě, až jsem narazil na tvou stopu vedoucí na letiště. Mohla jsi být kdekoliv, mohla jsi kamkoliv. Nikdy jsem necítil takovou bolest a proklínal jsem se za to, co jsem způsobil.“
„Och, Edwarde,“ zamumlala jsem a přikročila k němu.
„A když tě Alice neviděla a nezachytila ani útržek tvé budoucnosti, část mě odumřela, jako by život přestal mít smysl a svět se přestal otáčet kolem slunce. Najednou tu pro mě nebylo už nic… Bello…“
Objala jsem ho kolem ramen a Edward mě pevně zachytil jako tonoucí se záchranného kruhu. Ničilo mě vidět jej tak a přála jsem si mu nějak ulevit.
„Počkám, počkám na tebe těch dalších 85 let,“ zamumlal. „Prosím. Všechno vyřešíme, slibuji. Budu se snažit být ti lepším mužem, větší oporou. Já vím, že jsem udělal tu největší možnou chybu… Dej mi ale ještě šanci, prosím. Miluji tě víc než samotný život.“
Moje srdce se roztříštilo na tisíc kousků a prsten v mé kapse mě palčivě pálil. Sklouzla jsem na zem před Edwarda a dlaněmi obkroužila jeho tvář.
„Jistá moje část tě bude už navěky milovat,“ řekla jsem mu tiše a viděla jsem v jeho očích, že pochopil, že skutečně chci věci mezi námi ukončit. „Mohla bych ti jednoho dne odpustit, co jsi řekl a co jsi chtěl udělat, lásko, ale nikdy bych nezapomněla. Nakonec by nás to zničilo, Edwarde, jako pomalý, krutý jed.“
„Ne, ne…“
„Podívej se mi do očí,“ opřela jsem si čelo o jeho a vyhledala v kapse svůj snubní prsten. Našla jsem potom jeho ruku a jemně vtiskla ten zlatý kroužek do jeho dlaně. Něžně jsem jej pohladila po tváři a odolala nutkání znovu opřít své čelo o jeho.
„Nejsem ta dívka, kterou jsi poznal před všemi těmi lety ve Forks,“ vysvětlila jsem jemně. „Už bych mezi vaši rodinu nezapadla, nepatřím k vám. K tobě.“
„Je tu někdo… jiný?“ vydechl a sevřel kolem prstenu pěst. Očima mě žadonil, ať zalžu.
„Je.“
„Měl bych tě tedy nechat jen tak jít? Bez boje?“ Edward vykřikl a vyskočil na nohy, odbíhaje daleko ode mě. Rukou si projel zoufale vlasy a zamumlal sám k sobě: „Je tohle nakonec ta správná volba po všem, co jsem způsobil?“
Nevěděla jsem, co na to říct. Věděla jsem, že mě chtěl ochránit, logicky jsem chápala jeho smýšlení; jako matka jsem to nemohla nikdy přijmout. Jakkoliv bych mu ale chtěla vyčítat, co se stalo, nemohla jsem při pohledu na jeho utrpení.
Zhluboka dýchal a ramena se mu mírně chvěla napětím. Několik dlouhých minut chodil sem a tam v kruzích, načež se sklonil k zemi a zvedl drobný oblázek. Několik předlouhých vteřin si jej obracel v ruce.
„Jsi s ním… šťastná?“ vypravil ze sebe velmi tiše, jako by došel k rozhodnutí.
„Ano,“ odpověděla jsem rovněž slabě. Nenáviděla jsem v tu chvíli, jak moc šťastná jsem ve Volteře byla. Nenáviděla jsem, kolik bolesti to způsobovalo Edwardovi.
Přikývl a vyhodil kamínek vysoko do oblak. Potom se obrátil ke mně a já zahlédla v jeho tváři letmý, smutný úsměv.
„To vědomí mi tedy bude muset stačit,“ pronesl měkce. „Nechci nic víc, než abys byla spokojená a milovaná, Bello. Jestli je to tady a někým jiným, než jsem já… Potom ti přeji, abys o to nikdy nepřišla.“
„Děkuji,“ zašeptala jsem a jen jsme na sebe hleděli. Vzpomínala jsem na všechny ty okamžiky, které nás kdysi spojovaly, a cítila hořkosladkou lítost nad způsobem, jak jsme skončili.
„Mirabella,“ pročistil si pak hrdlo. „Myslíš, že bych ji mohl později kontaktovat? Poznat ji?“
„Měl by ses zeptat jí,“ odpověděla jsem se slabým úsměvem. „Je to – jako jsi viděl – značně svéhlavá mladá dívka.“
Edwardovi se podařilo navzdory situaci se slabě zasmát a přikývl. S našimi spojenými geny a Arovou výchovou Mirabella nemohla být ani jiná. Rovněž jsem se tiše zasmála a v ten okamžik se na mě toužebně zadíval.
„Chyběl mi tvůj smích,“ pronesl a studoval mě pár dalších vteřin, zatímco jsem se chabě pousmála. Chyběly mi jeho oči – teprve teď, když jsem měla možnost znovu do nich hledět, jsem si uvědomila, jak moc mi jeho okrový pohled scházíval, v těch prvních týdnech a měsících.
„Opatruj se, Bello,“ zamumlal potom rychle, jako by už neunesl pohled na mou tvář, otočil se a zamířil pryč z mýtiny.
„Edwarde?“ zašeptala jsem prosebně. Cítila jsem se příšerně – stalo se, co jsem si přála, a my se rozešli… přesto jsem se necítila jako bych dosáhla svého, jako bych vyhrála. Cítila jsem jednoduše příšerně.
„Ano?“ zastavil se, ale neohlédl se zpět na mě. Jestli ho tento okamžik bolel jen z poloviny tak, jako drásal uvnitř mě, nedivila jsem se.
„Chtěla bych, abys rovněž našel svoje štěstí. Slib mi, že se o to pokusíš.“
Edward zavrtěl hlavou a trpělivě, hedvábně zašeptal: „Ty jsi moje štěstí… Ale slibuji ti, že se pokusím, platí?“
„S tím mohu žít,“ souhlasila jsem a pozorovala ho odejít z mého života se ztěžklým srdcem, ale se slabou nadějí. Přála jsem Edwardovi všechno štěstí na světě a krásnou mladou dívku, s níž by mohl strávit svou vlastní dokonalou věčnost. Přála jsem mu jen to dobré, jen to nejlepší.
Po době, která mi připadala jako pár minut, ale muselo to být pár hodin soudě dle polohy měsíce, jsem vyrazila domů. Můj krok byl lehký – i když mě slabě bodalo u srdce, cítila jsem se konečně osvobozeně od posledních stínů minulosti.
Aro na mě čekal v předpokoji, jen v černé košili bez zdobného svrchního roucha, které měl na ceremonii, a s rozpuštěnými vlasy, jež mu dodávaly nezvykle divoký vzhled.
Stál opřený o krbovou římsu a jen pootočil hlavou, když jsem vešla. V místnosti byla tma a jedině měsíční paprsky pronikající dovnitř vysokým oknem prosvětlovaly temnotu.
„Jak se daří mému drahému příteli Carlisleovi?“ zeptal se neobvykle upjatým tónem. Téměř každému při prvním setkání přečetl veškeré jeho myšlenky a vzpomínky, takže Aro ke všem promlouval zásadně familiárně a přátelsky.
„Nejspíše dobře,“ odpověděla jsem unaveně a mírně překvapená, o čem tohle jen mohlo být. „Vlastně jsem s ním zase neprohodila tolik slov.“
„Ach tak,“ Aro se odvrátil i tou částí obličeje, kterou jsem mohla částečně vidět, a sledoval vyhaslý krb. Viděla jsem napjetí v každičkém jeho svalu. „Nebudu tu tě tu držet dalších pětaosmdesát let, Isabello, když si přeješ odejít. Naše dohoda padá, tvoje služba mezi stráží skončila.“
„Prosím?“ zeptala jsem. Cítila jsem nevíru, jak mě pomalu zaplavuje. Tohle mi přišlo skutečně velice zvláštní a po emocionálním vypětí, které jsem měla za sebou, jsem doopravdy neměla ani špetku chuti prokousávat se něčím, co mi nedávalo vůbec smysl.
„Jsem si jistý, že jsi mě dobře slyšela,“ pronesl ostře. „Když chceš jít, nebudu tě prosit, abys zůstala.“
„O čem to mluvíš, Aro?“ pronesla jsem pomalu a sledovala, jak jeho napjatý postoj ještě víc ztuhl.
„Moc dobře víš, o čem mluvím!“ řekl nakonec, otočil se ke mně a udělal krok do místnosti. Měsíční světlo se zatřpytilo na jeho kůži a ozářilo mu tvář. Měl dehtově černé oči – a protože dnes ráno bylo krmení, nemělo to nic společného se žízní, ale s hlubokými temnými emocemi.
„Kde jsi byla uplynulé čtyři hodiny, když ne s Cullenovými, Isabello? Se svým mužem? Potřásl jsem si s ním dnes večer rukou, viděl jsem všechno, co s tebou chtěl udělat, jak tě chtěl,“ pohrdavě zkřivil ret, „uvítat zpět ve svém životě.“
„Aro…“ zavrtěla jsem hlavou, podstatně klidnější. Pošetilec bláhový, copak nevěděl, že on je mou volbou už patnáct let?
„Od chvíle, co zachytil tvůj pach, nemyslel na nic jiného, než jak ti vynahradí, co řekl a způsobil. Myslel jedině na to, jak padne na kolena a bude se válet v prachu, abys mu odpustila, abys mu dala šanci. Myslel na tisíce způsobů, jak ti vyznat lásku…“
Aro se ode mě znovu odvrátil, došel opět ke krbu a spojil ruce za zády. Očividně se snažil získat kontrolu nad tím, co jeho ústa zrádcovsky říkala.
„Tak proč bys nešla? Je to tvůj muž, otec naší… tvé dcery. Co tě jen drží ve Volteře? Nic, absolutně nic. Běž, když chceš.“
Přiblížila jsem k němu a objala jej.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tě to právě popadlo za hloupé myšlenky?“ zeptala jsem se klidně a pevně ho držela, když se pokusil uvolnit. Podařilo se mu vysvobodit ruce a zapřel se dlaněmi o krbovou římsu, dýchaje ztěžka.
„Neřekl jsem ti, jestli tě miluji, Isabello – neřekl jsem ti to a ty ses neptala, stejně jako jsi ta slova sama nevyslovila za celou tu dobu, co jsi tu se mnou.“
„Snažíš se mi naznačit, že chceš, abych se sbalila a odešla?“ zeptala jsem se s nevírou a šokovaně nechala svoje paže klesnout.
„Ne! Jistěže ne, má nejdražší!“ Aro vykřikl a prudce se obrátil. Krátkou chvíli na mě hleděl divokýma očima, a potom jeho pohled zjihl, slabě se usmál a obmotal kolem mě své paže. „Nechci tě vidět nikde jinde, než kde právě teď jsi.“
„V tom případě se ti povedlo mě kompletně ztratit, drahý,“ povzdechla jsem si a přitulila se k jeho hrudi. „Nemám ani tušení, o čem vedeme tenhle rozhovor.“
„Co se ti snažím říct je… že ano, že tě miluji,“ promluvil pak tiše. „Jenom jsem nechtěl naléhat, dokud nebudeš připravená, nechtěl jsem, abys cítila povinnost říct to zpět. Velice nerad bych se opakoval, ale jsem trpělivý.“
Cítila jsem, jak se jeho objetí kolem mě sevřelo, jak mě obklopil dokonalý pocit bezpečí a tepla a vřelosti a Arova vůně. Měla jsem obličej přitisknutý k jeho hrudi, proto jsem nemohla odpovědět a jen naslouchala jeho dalším slovům.
„Jestli si přeješ odejít, jsi volná,“ pokračoval potom jemně a opřel si bradu o mé temeno. „Vím, že tě ten naivní chlapec skutečně miluje – a pokud tě k němu stále táhne volání srdce, potom jsi volná, Isabello.“
Když Aro říkal ta slova, jeho paže se kolem mě nicméně ještě pevněji sevřely, jak zbytek jeho bytosti dával vehementně najevo, že mě nechce nechat jít.
„Když Sulpicia chtěla odejít, protože tu nebyla šťastná, protože necítila to samé, prosil jsem, aby nešla,“ pokračoval pak ploše. „A když se mi vysmála, v hněvu jsem ji roztrhal na kusy a její popel vysypal do řeky.“
Ta informace mnou otřásla, přestože jsem samozřejmě věděla, že se v mém druhovi skrývá temnější stránka – i já ji měla.
„Bylo to velmi dávno, Isabello,“ Aro mě zachytil ještě pevněji, jako by mě chtěl ujistit, až to téměř bolelo. „Moje láska k tobě sahá dál než hranice mého sobectví, než moje touha mít tě u sebe. Nebudu tě prosit, abys tu zůstala, nebudu ti bránit.“
„Nikdy bych tě ani nežádala o takovou prosbu,“ řekla jsem mu, když se mi povedlo se částečně vymanit z Arova stisku. Láska byla nezištná a proseb by nemělo být nikdy zapotřebí.
Přitáhla jsem se na špičky a částečně stáhla jeho hlavu níže, abych jej mohla letmo políbit. Po vteřině jsem odstoupila a Aro mě nechal, aniž by se na mě podíval. Vzala jsem ho následně pravicí za levou ruku, přitiskla si ji nad své srdce a začala se usmívat do jeho překvapených tmavých očí.
„Kdyby toto srdce z kamene tlouklo, bilo pro mou rodinu. Bilo pro naši dceru a pro tebe, můj nejdražší Aro,“ zašeptala jsem. „Patřím k tobě, odevzdávám se tobě. Jak bych tě jen mohla nemilovat? Jsi neodmyslitelně součástí mého života, součástí mé duše. Nikdy o tom nepochybuj.“
„Isabello…“ široce se usmál, jeho pohled veselý a jeho tvář rozjasněná. Rukou přejel po mé tváři a objal mě a přitiskl k sobě, šeptaje: „A já vkládám vše, co jsem a co mám, do tvých dlaní, má nejdražší.“
Tohle byla součást lásky – přijmout bezpodmínečně toho druhého takového, jaký byl, milovat jej se všemi chybami, které měl, sdílet s ním všechny jeho starosti a radosti v časech dobrých i zlých a věrně při něm stát, ať se děje cokoliv.
Nevybrala bych si svůj život s Arem ve světě, kde bojujeme o moc a postavení. Nevybrala bych si takový osud, který mě čekal vedle něj.
A přece bych neměnila, protože jsem mu patřila stejně nenávratně, jako on byl můj.


3 komentáře: