pátek 1. listopadu 2013

3 Obliviate

Odšpuntoval lahvičku s lektvarem na dokrvení a vypil ji na ex. Hustá tekutina mu sklouzla do krku a zanechala v jeho ústech nahořklou železitou pachuť. Na chvíli se opřel o stěnu poblíž Vstupní síně a přiložil své čelo na studený kámen, zatímco držel prázdnou ampulku v dlani.

   Přál by si, aby ta migréna skončila, ale s jeho štěstím se ho bude držet do té doby, než vyřeší tenhle problém. Další z mnoha. Proč si osud vybírá jeho? Proč je to pokaždé on, kdo řeší podobné potíže?
   Zavrčel, vděčný, že studenti a profesoři jsou na svých hodinách a nikdo ho nemůže vidět. Na pár minut může upustit od přetvářky a dovolit maskám, aby sklouzly.
   Zadíval se na hodinky: čtvrt na deset – to ten den začal opravdu krásně.
   V myšlenkách se znovu zaobíral událostmi dnešního rána a snažil se potlačit stále se vracejí pocit ublížení, který se v něm rozprostřel, když mu došla pravda. Neměl být tak naivní a myslet si, že Snape je alespoň člověk dost na to, že by s vlastním synem vědomě nezacházel jako s odpadem!
   Přidal se přece ke Smrtijedům – bez ohledu na to, jak toho údajně lituje, jak se kaje za chyby svého mládí, tehdy v něm bylo něco, co jej přitáhlo do temnot. A je to v něm stále, někde hluboko, dobře skryté před Brumbálem a celým světem… ale Snape to nedokáže skrýt před ním, protože Harry je jeho krev…
   Odlepil se od stěny a zavrtěl hlavou. Dal by všechno na světě, aby to mohl změnit. Ovšem jediné, co teď může dělat je ujistit se, že mu to nezničí život, o který tak bojoval. Měl přátele, měl i cosi jako rodinu, a nedovolí, aby Snapeova chyba to všechno zruinovala.
   Pomalu zamířil do knihovny. Madame Pomfreyová ostatně říkala, aby se dnes nenamáhal, což by si mohl vyložit jako propustku z vyučování. Má před sebou spoustu práce…
   Zbytek dopoledne strávil pročítáním knih. Musel být obezřetný, aby na sebe nepřitáhl moc pozornosti zvláštním výběrem, takže se obklopil pro jistotu celou hromadou svazků zabývajících se středně pokročilými zaklínadly a složitě vyhledával detaily o použití Obliviate a dalších paměťových kouzel. Když zamířil na oběd, tvářil se docela spokojeně, třebaže bylo pár věcí, které mu dělaly starosti.
   „Harry! Vynechal jsi hodiny!“ ozvalo se za ním a když se ohlédl, spatřil Hermionu s výrazem bohyně pomsty a Rona, který protočil oči a zakřenil se.
   Zazubil se nad tím pohoršeným tónem a jednu paži obtočil kolem Hermioniných ramen, zatímco tu druhou kolem Ronových. „Taky vás tak rád vidím!“
   „Co že máš tak dobrou náladu?“ podivil se jeho kamarád a poplácal ho po zádech. „Hej! To voní jako sekaná!“ a začal své přátele táhnout ke stolu. Vzhledem k jeho výšce to bylo docela snadné – Harry se jen zasmál a společně s Hermionou se protahovali uličkou, kterou Ron obstaral v zástupu dalších studentů.
   Někdy bylo tak snadné zapomenout na všechny starosti, když byl s nimi. Nehorázně si užíval Hermionino peskování kvůli vynechaným hodinám a Ronovu snahu zmírnit její studijní zápal neumělým: „V klídku! Vždyť už se stejně nic novýho neučíme! Není to jakože žádná extra ztráta, víš jak.“
   „Nikdy neškodí zopakovat si starší látku… A kde jsi vlastně byl, Harry?“
   „Madame Pomfreyová chtěla, abych se šetřil, takže jsem byl v ložnici a doháněl spánkový deficit,“ pokrčil rameny.
   „Madame Pomfreyová? Nezmínil ses, že ti je špatně,“ poznamenala. „Nemá to co dělat s těmi-“ ztlumila hlas, „-vizemi?“
   Harry se rozhlédl kolem sebe a zamračil se. „Ne! A nemám vize.“
   „Jasně, kámo,“ souhlasil Ron. „Proto každou noc mizíš na hodinku do koupelen, jako kdyby ses chystal vyklopit i to, cos jedl minulý týden?“
   „O tom ses nezmínil!“ Hermiona se na zrzka ostře zadívala, zatímco Harry na něj temně zamžoural. Nepostřehl, že ho Ron vůbec zpozoroval odcházet.
   „Nemusíš vědět o všem, mamko,“ uklidňoval ji a ignoroval oba vražedné pohledy přesně tak, jak to uměl jedině on. „Ale jinak… koukni, Harry, víš, že nám můžeš říct všechno, že jo?“
   Harry se na oba zamračil. Nemohl jim říct ani polovinu toho, co ho tížilo. Nedokázali si představit, jaké jsou jeho vize, a nebyl schopný je ani zasvětit do svých současných problémů. Dělal všechno proto, aby ochránil nejen svoje tajemství, ale i je – před světem, na který jeho přátelí nebyli připravení. Hermioně a Ronovi bylo jen šestnáct, pro Merlina! Byli to děti, nepoznamenané hrůzami toho venku.
   Zvládli společně několik pěkně divokých dobrodružství, ale ti dva nebyli jednoduše emočně a především mentálně připravení čelit válce, která se rozhořela za zdmi Bradavic, a zvěrstvům, která ji provázejí. Jak by mohli reagovat tváří v tvář tak brutálnímu aktu násilí? Jak by snesli konfrontaci s realitou? Vědomí, že dva lidé, které znali po dobu svého dospívání, po značnou část svých mladých životů, jsou přímo zapletení do jednoho z těch nejodpornějších porušení lidské důstojnosti?
   Že jejich profesor je zrůda? A že on, Harry, je jen nešťastný následek…
   Vnitřně se otřásl a odvrátil od svých přátel oči. Někdy měl dojem, že ani on se vším, co viděl a přetrpěl, není připravený žít v tomhle světě.
   Oba postřehli rapidní změnu jeho nálady, jak se ponořil do chmurných myšlenek a jeho výraz potemněl, a oba jej nechali na pokoji.
   Dojedl mlčky svou porci a bez zaváhání si přidal. Byl zdravý teenager stále v růstu a potřeboval hmotu pro ten proces. Nemluvě o tom, že ve skutečnosti musel zásobit energií tělo o hlavu vyšší a pár kilo těžší než se zdálo. Byl patrně jediný chytač v bradavické historii, který měl rozměry brankáře a stále dokázal natrhnout… stále dokázal chytit zlatonku jako nic. Možná by skutečně měl uvažovat o profesionální dráze…
   Ovšem všechno má svůj čas, napomenul se. Teď je třeba vrátit se ke konkrétním problémům. Nejdříve jej bláhově napadlo, že by mohl vygumovat paměť všem zúčastněným, kromě sebe, ale tu myšlenku rychle zavrhl, když si přečetl popis u většiny paměťových kouzel, včetně populárního Obliviate, pro nějž se nakonec rozhodl:
   Čím starší vzpomínku chceme odstranit z paměti oběti, tím více energie potřebujeme na aplikaci kouzla, a rovněž je třeba mít i více zkušeností s manipulací s lidskou myslí, aby byl tento proces stoprocentně úspěšný. Starší vzpomínky jsou více propojené s dalšími myšlenkami a emocemi a je tedy komplikovanější je vyhledat a úspěšně odstranit. Nedokonale provedené paměťové kouzlo by mohlo trvale poškodit mysl subjektu nebo se začít hroutit.
   To samozřejmě Harrymu vzalo vítr z plachet a rozhodl se tedy, že Brumbálovi a otci ponechá jejich vzpomínky. Ovšem Remus a madame Pomfreyová nebudou mít to štěstí. Neměl obavy z provedení Obliviate, protože disponoval silnou vůlí a byl si téměř jistý, že se mu podaří provést lehčí stupeň kouzla bez problémů.
   Samozřejmě si pohrával i s myšlenkou, že by zkonstruoval nějakou falešnou vzpomínku a překryl jí tu reálnou, ale vzhledem k tomu, že to patřilo už ke složitějším úrovním, k nimž bylo důrazně doporučeno mít nastudované přinejmenším základy nitrobrany a nitrozpytu, což netušil, co je, upustil od ní. Koneckonců, nebude to nutné – krása paměťových kouzel spočívala v tom, že i když si subjekt pod jejich vlivem uvědomil slepé místo, kouzlo jej nutilo tomu nepřikládat žádnou váhu.
   „Harry, jdeš?“ zeptal se ho Ron.
   Zadíval se na něj poněkud nechápavě a nakrčil obočí. Neuvědomil si, že síň téměř vyprázdnila, zatímco se zabýval vlastními myšlenkami.
   „Víš přece – škola, hodiny…“ zazubil se zrzek a rukou obkroužil síň. Hermiona na ně koukala od dveří a netrpělivě mu naznačila, že čas běží.
   „Uch, ne, běžte. Já si ještě musím zajít za madame Pomfreyovou,“ řekl Harry a rovněž vstal od stolu. „A jsem v pořádku,“ dodal, když se Ron nezdál být příliš nadšený. „Běžte. Hagrid bude určitě potřebovat morální podporu.“
   Ron se nejistě ušklíbl a vystřelil ze síně, aby společně s Hermionou pospíchali na hodinu s Hagridem. Harry se pomaleji vydal v jejich stopách a potom se proplížil oklikou kolem skleníků do sovince. Nestál o zbytečné otázky, co pohledává během vyučování venku, namísto aby by byl na patřičné hodině, a neměl chuť vysvětlovat například Filchovi, že ho Pomfreyová omluvila na celý den.
   „Ahoj, holka,“ usmál se, když k němu Hedvika slétla s radostným zahoukáním a usadila se mu na rameni. Začal bezmyšlenkovitě hladit její peří a přitom zuřivě prohledával svoje kapsy ve snaze najít soví pamlsek. Vždycky s sebou nějaké nosil…
   Když jí konečně jeden podal, žertovně ho klovla do prstu a poodlétla stranou, aby si ho vychutnala. Harry se mezitím usadil v rámu obrovského neproskleného okna a zíral do hloubek pod sebou, dumaje nad slovy, která naškrábal do krátkého vzkazu pro Lupina.
   Drahý Náměsíčníku!
   Docela mě mrzí, jak rychle jsi se dnes ráno ztratil. Chtěl jsem se tě na něco důležitého zeptat, ale nejsem si jistý, jestli by bylo moudré to napsat na kus papíru. Nechtěl bych, aby někdo další věděl… Tedy, myslíš, že bys mohl na skok zpět do Bradavic? Je to důležité… týká se to právě dnešního rána. Prosím, nikomu o tom neříkej – ani Čmuchalovi – a dej co nejdřív vědět. Nevím, co si o tom myslet. H.
   Byla to trochu nízká rána, uznával. Remus si o něj bude dělat starosti, bude se domnívat, že si Harry dal dvě a dvě dohromady a teď je zmatený a vyděšený – dokonce si dal záležet na tom, aby měl rozházený rukopis, jako by psal pod velkým tlakem. Přijde, tím si byl Harry jistý, aby mu pomohl překonat šok a chaos. Oklepal se – někdy pro něj bylo tak těžké lhát jim, Ronovi, Hermioně, Removi… Síriovi… ale byla to nutnost.
   Přivázal vzkaz Hedvice k noze a pozoroval ji, dokud se neztratila v dálce.
   Ještě pár minut zůstal lelkovat mezi sovami, jimž jeho přítomnost příliš nevadila, a rozhlížel se po bradavických pozemcích. Už jen pár dnů zbývá do konce roku a ještě se nestalo nic katastrofálního, jak bylo donedávna obvyklé. Odečetl-li by od svého života krvavé vize, posedlost záhadnými dveřmi, nenávist vlastního otce a všechnu tu přetvářku, skoro by mohl říct, že tohle byl jeho první klidný rok ve škole. Skoro.
   Náhle jeho pozornost zaujala blonďatá hlava, která se objevila za skleníky, a jejíž majitel se začal obezřetně plížit k sovinci.
   Harry se utvrdil pohledem na hodinky, že skončila péče o kouzelné tvory, a pár dalších vteřin ho podezíravě pozoroval, načež se stáhl z otevřeného výhledu a skryl se za nosným trámem, takže nebyl zvenku vidět, ale mohl mít blonďáka na očích. Sledoval jeho postup a pro jistotu si nachystal hůlku do rukávu. Když mu zmizel ze zorného úhlu pod věží, Harry se ukryl do stínu nad schodištěm a naslouchal zavrzání spodních dveří a poté jeho krokům a záhy zrychlenému dechu.
   „Pottere?“ zašeptal Malfoy tlumeně, když Harryho minul a vešel do hlavního prostoru sovince. „K čertu, netvrď mi, že jsem se sem trmácel zbytečně!“ zabručel.
   Ranní setkání s ředitelem a otcem vyčerpalo hranice Harryho sebeovládání a trpělivosti a teď ještě řešit Malfoye? Zhoupl se na špičkách, vplížil se za ním a nechal dveře, aby se s rachotem zabouchly. „Co po mně chceš?“
   Draco nadskočil a prudce se obrátil, ruku automaticky napůl cesty ke kapse s hůlkou, ale potom zaťal dlaň v pěst a s námahou svěsil obě paže podél těla.
   „Mluvit s tebou,“ řekl klidně a narovnal se. Během několika vteřin se z plíživého malého hada proměnil v mladého povýšeného aristokrata se vším všudy a jeho tvář zdobil pohrdlivý úšklebek, jako kdyby snad bylo samozřejmé, že s ním chce mluvit.
   Harry se studeně usmál a opřel se o zeď vedle dveří s pažemi zkříženými před sebou. Draco se mohl snažit kopírovat nedbale elegantní způsoby svého otce, ale pořád potřeboval zapracovat na tom nervózním tiku v očích. „Poslouchám.“
   „Chci s tebou projednat jisté… můžeme říct obchodní záležitosti,“ pronesl škrobeně.
   „Nejsem nakloněn obchodnímu styku se Smrtijedy ve výcviku,“ podotkl Harry a zašklebil se nad jeho výrazem. „Všechno? Tak můžeš zase vypadnout.“
   „Abys jednou nelitoval, Pottere! Abys nelitoval,“ zasyčel. „Vím něco, co by se ti moc hodilo, ale jak chceš…“ vykročil ke dveřím, ale Harry se jen lehce posunul a teď se o ně opíral a v ruce si točil s hůlkou. Malfoy ani neměl šanci postřehnout pohyb, kterým ji vyklepl z rukávu.
   „Nicméně jsem ochotný vyslechnout si tvou nabídku,“ protáhl a se zábleskem temného pobavení sledoval, jak Malfoy rychle, s trochou snahy by to možná mohlo být i působivé, hmátl po své hůlce.
   „Expelliarmus,“ pronesl téměř líně a s křivým úsměvem zachytil kousíček dřeva, který mu právě vyrazil z ruky, zatímco Draco přistál velice nelichotivě na zadku na druhé straně kruhové místnosti a sovy pohoršeně zahoukaly na tím randálem.
   „Nuže?“
   Blonďák sesbíral svou otřesenou důstojnost a sebe z podlahy a chladně na něj zíral: „Vrať mi mou hůlku.“
   „Nemyslím si,“ zavrtěl pomalu hlavou. „Mluv.“
   „Varuju tě, Pottere, vrať mi mou hůlku!“ zasyčel Malfoy a udělal krok směrem k němu.
   „A!“ Harry jedním skokem překonal vzdálenost k oknu a natáhl ruku s Dracovou hůlkou ven. „Být tebou, už bych se ani nehnul. Řekni mi svůj návrh a já ti pak vrátím tohle.“
   Draco na něj vztekle zíral přibližně třicet pět vteřin, načež vysunul bradu a krátce přikývl.
   Harry se na něj ušklíbl, stáhl ruku z okna a vyčkával.
   „Chci, abys mi zařídil…“ nakrčil nos, „slyšení u Brumbála.“
   „Proč si to nezařídíš sám? Brumbál má úřední hodiny, víš, a v těch se obvykle i baví se studenty na téhle škole.“
   „Ha-ha, vtipné. Ale já s ním nechci probírat školní záležitosti,“ naznačil delikátně. „Potřebuji, abys zařídil, že mě skutečně vyslechne…“
   „No pokračuj,“ usmál se Harry a Draco se zamračil. „K Brumbálovi se nedostaneš, když nepřesvědčíš mě,“ vysvětlil sladce a Malfoyův výraz ještě víc potemněl.
   „Mám informace, cenné,“ řekl nakonec pomalu. „Týkají se…“ zapolykal, „Pána zla… a… mého o-otce…“
   Harry na něj hleděl bez hnutí několik vteřin. Nevěřil vlastním uším a očím. Zdálo se mu, že před sebou má Draca Malfoye, který se právě chystá zradit Voldemorta i svou rodinu. Zamrkal a zamrkal znovu – ach, Malfoy nezmizel v obláčku kouře a navíc si ho začínal podezíravě prohlížet.
   „A co za ně chceš?“ zeptal se Harry, když si byl jist, že netrpí halucinacemi.
   „To nebudu řešit s tebou!“ zafrkal.
   „No jasně, to je pravda,“ souhlasil Harry a pokýval hlavou. „Takový věci bys měl řešit s někým dospělým, to je fakt. Jsem si jistý, že Snape by si tě strašně rád poslechl…“ nepodařilo se mu zcela potlačil zlomyslný úsměv, když Malfoyův obličej opustila veškerá barva a skutečně se roztřásl. Ukročil dozadu a opřel se o jeden z nosných trámů.
   „To bys- to bys neudělal!“
   „Vyzkoušej mě,“ vyzval ho Harry.
   Malfoy na něj vyloženě nevěřícně zíral, ve tváři směsici strachu a hněvu, a především šoku. Harry měl chuť se začít srdečně smát – tohle bylo zábavné. Má před sebou jediného dědice skutečně čistokrevné a starobylé rodiny Malfoyů, odpradávna věrných temným tradicím a respektovaných napříč kouzelnických světem od třináctého století, a je to pohled pro bohy.
   Pod všemi těmi superlativy, které musel Draco o své rodině a vlastní výjimečnosti slýchat, se nejspíše zlomil a přeměnil v něco velice malého a odpudivého – v bezpáteřní hmyz. Nebo možná byl tenhle konkrétní exemplář Malfoyovy rodiny nepovedený? Nějakým způsobem poškozen při narození?
   Harry jej naposledy přejel pohledem, zavrtěl hlavou a vykročil ke dveřím.
   „Chci beztrestnost a neobstavené účty,“ řekl tiše, kňouravě, a stále na Harryho hleděl tím znepokojivě vyděšeným způsobem. Harry o něm nikdy neměl vysoké mínění, ale očekával, že bude stát za svou rodinou a svými vlastními názory, ne že je prodá za neobstavený majetek.
   „Proč?“ zeptal se a upřel na Draca nic neříkající pohled. Nicméně si ho uložil do paměti – takhle vypadá bezcharakterní ubožák, slaboch. Ať už je jeho odpověď jakákoliv, Harryho to vlastně nezajímalo; Draco Malfoy se chystal vědomě zradit svou vlastní rodinu. Rodinu!
   „Nechci… riskovat…“ odmlčel se.
   Harry k němu nakročil, roztrpčení evidentní v jeho výrazu. Vlastně nechápal, proč se vůbec kvůli Dracovi rozčílil, proč jej tak iritovalo, co se chystá udělat, proč jím byl tak znechucen. Měl by být spokojený – získají informace a dostanou Malfoye seniora za mříže, možná se jim podaří výrazně zkřížit Tomovy plány… Ale bylo tu něco, co uvádělo Harryho krev do varu.
   „Snažíš se mi naznačit, že se bojíš o svou kůži, Malfoyi? Už to nevypadá tak dobře, co? Vychloubat se spojením s Voldemortem najednou není tak super, když se od tebe očekává, aby ses zachoval jako chlap, eh? Copak, uvědomil sis, že jednou taky dostaneš značku,“ sugestivně si poklepal na vlastní levé předloktí, „a potom tu nebude nic, co by ti zachránilo zadek? Žádný papínek, aby za tebe vyžehlil pochybení před Starým Tomem, hm?“
   Malfoy se před Harryho hněvem přikrčil, ale potom si uvědomil, že se kryje před ´mrňavým skrčkem´ a narovnal se. „Co tobě je do toho, Pottere?“
   „Vlastně nic,“ přitakal Harry. „Jen si myslím, že jsi hromada sraček, Malfoyi, to je všechno.“
   „Zopakuj to a já-“ nevěřícně vytřeštil oči a pozoroval, jak jeho hůlka právě vyletěla oknem – alespoň on si myslel, že to byla jeho hůlka. Po vteřině se vzpamatoval a rozběhl se k němu.
   „Co to děláš, ty idiote?!“ vykřikl a zkoumal hloubky pod nimi.
   Harry pozoroval jeho siluetu proti jasnému nebi a v myšlenkách se neubránil srovnání jeho situace se svou vlastní, vrátil k dnešnímu ránu a k bolesti nad zjištěním, že jeho brutální otec pro něj má jen nenávist a pohrdání, v jehož očích Harry není nic víc než prach na jeho botách…
   Zatímco Draco Malfoy se narodil dvěma milujícím rodičům, byl celý život hýčkán a oba na něj byli pyšní. Harry to mohl říct ze svých krátkých pozorování jejich rodiny – jak Malfoy starší položil svému synovi ruku na rameno, jak výraz paní Malfoyové zjihl, když na něj pohlédla…
   A přesně tohle se právě chystal zahodit kvůli své zbabělosti. Chystal se obětovat rodinu, aby zachránil svou kůži… něco s tím klukem bylo prostě špatně.
   „Řekni mi ty svoje informace. Jestli to bude nějaká hloupost, zapomeň na dohodu, zapomeň na cokoliv, co bys mohl získat,“ vyzval ho ledově.
   Draco se otočil a zazíral na něj: „Právě jsi zničil mou hůlku, Pottere! Za pětatřicet galonů – zvláštní kousek dělaný na objednávku!“
   „Vysyp to, nebo mi obsah našeho rozhovoru vyklouzne před Snapem!“ zavrčel Harry.
   Krátký okamžik se zdálo, že Malfoy zůstane trucovitě zticha, ale nakonec řekl: „Vím, že na ministerstvu, Odboru záhad, je něco, co Pán zla chce, jakousi věštbu. Několikrát se ji pokusil získat, a zkusí to znovu. Znám přesné datum a složení útočné skupiny.“
   Tak věštbu? Zajímavé…
   „To není zase tolik, Malfoyi,“ ušklíbl se Harry a začal si poklepávat hůlkou o levou dlaň. Dracovy oči nevědomky ten pohyb sledovaly s rostoucím neklidem. „Na beztrestnost a neobstavený účty hodně slabý.“
   „Jsem schopný jmenovat tři Smrtijedy z vnitřního kruhu a jsem ochotný…“ tady jeho hlas přece jen selhal, „odhalit otcovy skrýše artefaktů černé magie a dvě tajná sídla, v nichž se několikrát pořádaly schůze. Ve sklepeních jsou ještě pořád kosti.“
   Harry sevřel svou hůlku pevněji a pak si ji zastrčil do rukávu. Dýchal zhluboka a jeho sebeovládání procházelo opět těžkou zkouškou. Nejen že zradí rodinu, on dokonce aktivně dopomůže pádu vlastního otce, který ho miluje? Naposledy se sípavě nadechl.
   „Je ti jasný, že budeš muset svědčit proti vlastnímu otci, potom, co ho potopíš?“ zeptal se bezvýrazně. Něco v jeho prázdném výrazu a mrtvém tónu Malfoye varovalo, protože zamžoural ke dveřím. Harry se nehezky ušklíbl a pomalým krokem se mu postavil do cesty.
   „Je mi z tebe zle, Malfoyi, opravdu je. Podívej se mi do očí, když s tebou mluvím!“ zasyčel a v jeho ruce se objevila Dracova vlastní hůlka, jejíž iluzi předtím poslal z okna. Počkal, než k němu blonďák zvedl vystrašený pohled, a teprve pak mu ji namířil do obličeje.
   Jeho šedé oči se ještě víc rozšířily a Harry briskně vyřkl: „Obliviate!“

3 komentáře:

  1. Zírám ... Ako to že Harry nie je v Slizoline ? Pokojne sa pripraví na mazanie pamäte , ešte to aj zamaskuje inými knihami , chráni priateľov lžami , naláka Rema naozaj zaujímavým spôsobom a napokon priam rozdrví Draca na prach spôsobom ktorý je naozaj , ech ... Nemám slov . Draco ma sklamal , také bledé roztrasené podlé nič ( mohol by ísť do páru s Červíčkom ) ale azda o to viac zažiaril Harry . A ten ma vážne pripravuje o slová . Na jednej strane je starostlivý ohľadom svojich priateľov a snaží sa robiť to správne , na druhej strane hádže zlomyseľné úsmevy , maže pamäť a tvrdo vyjednáva . Napísané naozaj skvelo .

    OdpovědětVymazat
  2. Když jsem našel doktora Johna, zoufale jsem potřeboval přivést svého bývalého milence zpět. Nechal mě pro jinou ženu. Stalo se to tak rychle a já jsem v situaci vůbec neřekl. Prostě mě po 3 letech vyhodil bez vysvětlení. Kontaktuji Dr.Johna prostřednictvím jeho webových stránek a řekl mi, co musím udělat, než mi může pomoci, a udělal jsem, co mi řekl, poté, co jsem poskytl to, co chtěl, vrhl milostné kouzlo, aby nám pomohl dostat se zpět dohromady . Krátce poté, co udělal své kouzlo, můj přítel mi začal znovu posílat textové zprávy a cítil se hrozně za to, co mi právě dal. Řekl, že jsem nejdůležitější osobou v jeho životě, a to ví teď. Vstoupili jsme spolu a on byl vůči mně otevřenější než předtím a pak začal trávit více času než dříve. Od té doby, co mi Dr. John pomohl, je můj partner velmi stabilní, věrný a blíž ke mně než dříve. Vřele doporučuji Dr. John každému, kdo potřebuje pomoc. E-mail: drjohnsoco@gmail.com, zavolejte mu nebo přidejte jej na WhatsApp prostřednictvím: +2348147766277

    OdpovědětVymazat
  3. AUTENTICKÁ LÁSKA PRÁCE PRÁCE ZA 48 HODIN
    Svou bývalou přítelkyni jsem měl zpět s pomocí DR ISIKOLO na isikolosolutionhome@gmail.com. Viděl jsem lidi, kteří psali svědectví o kouzlu, s nímž byli požehnáni, a kterým tedy chci také říct můj. Také s těmito svědectvími jsem se setkal s doktorem Isikoloem a kontaktoval ho, aby mi přivedl moji ex Katrinu zpět, abychom mohli spolu strávit dovolenou, protože jsme se rozpadli téměř rok a mé srdce nebylo stejné. Miluji tuto ženu z celého srdce. S pomocí doktora Isikola se můj ex vrátil ke mně za 48 hodin poté, co jsem vyhověl a udělal to, co od mě požadoval. Je to velmi skutečné. Také jsem byl šokován a nemohl jsem uvěřit, že to ve skutečnosti fungovalo. Řekl bych vám, abyste se obrátili na tohoto muže, pokud si přejete, aby vám váš milovaný byl zpět s rychlými výsledky na jeho e-mailu: isikolosolutionhome@gmail.com nebo Whats App / Call +2348133261196. dík

    OdpovědětVymazat