Mýtina se prozářila prvními slunečními
paprsky, když se obyvatelé nedalekého hradu konečně dostali ke zdroji těch nic
dobrého nevěstících otřesů. Nejdříve se to zdálo být téměř nepostřehnutelné,
jen slabounké chvění, které shazovalo zbytky listů ze stromů, ale postupně
sílilo s každým dalším úderem, jako kdyby někdo znovu a znovu s větší
a větší intenzitou bušil.
Byly to ale
magické tlakové vlny, které vyděsily polovinu dospělých kouzelníků a většině
studentů zavařily na celodenní bolest hlavy.
Albus Brumbál v těsném závěsu s vedoucími jednotlivých kolejí
se objevil u ochranné hranice obětiště a zůstal beze slov a naprosto šokovaný
zírat na výjev před sebou, oděn v kanárkově žlutém županu, pod nímž měl
červené pyžamo se vzorky naducaných obláčků.
Rituální místo bylo chráněno před objevením a před narušením
probíhajícího rituálu. Mohli cítit téměř hmatatelně vědomí toho prostoru, jak
jim jednoznačně upírá vstup – a kupodivu, nikdo z nich si ani nedovolil
pomyslet na to, že by se pokusil vkročit.
Nehybné tělo Remuse Lupina,
jehož považovali několik měsíců za mrtvého, leželo poblíž poutacích kruhů,
v nichž bylo cosi zlého spoutáno,
a stovky let nepoužívaný kamenný oltář, na němž svého času prastaří černí
mágové prováděli oběti, se v ranním slunci znovu leskl zasychající krví.
Nikdo z nich neměl ani tušení, že se jedno ze starobylých obětišť
nachází slabých pár desítek minut chůze od školy. V Zapovězeném lese
existuje mnoho podivných míst a žije mnoho netušených tvorů, ale tohle? Jak jen
bylo možné, že nic nevěděli? Necítili? Jak jen mohli zakladatelé vystavět školu
tak blízko tomuto děsivému místu?
Během několika vteřin se k nim začali přemisťovat členové Fénixova
řádu a obkličovat místo – a stejně jako profesoři zůstali němě přihlížet na
pokraji mýtiny.
Jen Moody, v bojové pozici o něco dál než profesoři, ze sebe dokázal
dostat: „A do prdele!“
„Vskutku,“ poznamenal ploše Snape v odpovědi, bílý jako smrt. Jeho
ruce se silně chvěly, přestože je měl zaťaté v pěst, a díval se nehnutě
přímo před sebe, ztracen v panice a vlastních provinilých myšlenkách. Ano,
jako jeden z mála z nich věděl, kdo má toto na svědomí; jen to
pomyšlení jej takřka sráželo na kolena a zanechávalo chvějícího se strachem o
svého syna a jeho příčetnost…
To byla jediná slova, která byla pronesena mezi odpůrci temnoty, mezi
bojovníky světla, mezi těmi nejstatečnějšími a nejinteligentnějšími členy
Fénixova řádu, kteří odpověděli na ředitelovo varovné zavolání.
Takový hluboký šok byl způsobem především dvěma fakty: Lupinovo tělo
bylo důkazem, že se někdo pokoušel zvrátit působení Devatera. Někdo, kdo to měl
dobře promyšlené a strávil posledních několik měsíců přípravou a plánováním
této chvíle. Někdo, kdo byl jedním z nich, jinak by nevěděl, jaký osud
vlkodlaka potkal – jak pravděpodobné bylo, že by se jej rozhodl zachránit
Smrtijed z dobroty svého srdce? A za druhé… byl tu spoutaný démon, kruhy
zářily, bariéry stály… tak kde byl
vyvolávač?
BANG! BANG! BANG!
Odpověď jim všem přinášela mrazení.
Vlny čiré magické síly dostoupily během několika krátkých minut svého
vrcholu a kousek od modrého ochranného kruhu se začal tetelit vzduch. Hromové
údery zesílily rovněž a přetavily se v jednolitý táhlý zvuk gongu
doprovázený strašlivým zvukem prasknutí.
V místě tetelení vzduchu se zhmotnil černý obdélník vedoucí
zdánlivě do nicoty, na okrajích nesouměrný. Portál, jak někteří věděli a
ostatní uhodli, byl nestabilní, proto měl tak zvláštní tvar.
Na jednu vteřinu se absolutně nic nedělo; démon, lidé, všichni se jako u vytržení dívali na tu
černou skvrnu v jinak obyčejné kouzelnické realitě. A pak z ní
vystoupil s klidem muž; vysoký a sálající mocí, oděný v krvi. Mystik
se prudce otočil na patě se zavířením svého pláště a tetování pokrývající jeho
tvář a odhalená předloktí, vzory a runy a čáry po krku mizejíce pod rudou
látkou, zářilo a pulsovalo rozžhavenou, zlostnou bílou. V jeho dlani se
cosi nepatrně blýskalo, zacloněné však vzteklým jasem z linií na jeho
kůži.
Ti z lidí, kteří zachytili lesk jeho očí, by mohli přísahat, že se
na okamžik střetli pohledem se ztělesněním něčeho úžasného a děsivého současně.
Se ztělesněním samotné magie.
Albus Brumbál zhluboka a unaveně vydechl a jeho napjatý postoj se
částečně uvolnil, rukou se zapřel o rameno vedoucího zmijozelské koleje a jeho
modré oči působily náhle velice zarmouceně. Snape samotný jen zapolykal a
sledoval každý pohyb svého syna. Oni jediní jej rozpoznali a se zatajeným
dechem pozorovali, jako všichni ostatní, jak dokončil elegantní otočku a
zadíval se na bytost uvnitř rudého kruhu.
V okamžiku, kdy se jeho oči upřely na démona v černi, to
nebohé stvoření ze sebe vydalo kvílivý výkřik připomínající brzdění staré
lokomotivy a sesunulo se k zemi, závoj stínu klesaje s ním.
***
„Nééé!“ zakřičel znovu, když k němu Harry nakročil. „Netrestej mě,
ó Ty, jenž neseš moc! Jsem jen posel, jenom posel vůle našeho pána!“
Harry se zastavil, aby vypustil dvě bílé duše do ochrany modrého kruhu.
Jedna z nich, ta o ždibínek větší a robustnější měla i o trošku víc
našedlou barvu, zatímco ta menší byla dokonalé, zářící bílé světlo.
„A co vzkazuje tvůj pán?“ vyprskl iritovaně. Nebyl zase tolik iritovaný,
ale mírně otrávený námahou, kterou musel vynaložit na projití portálem, který
byl blokovaný, a zjištěním, že se mu celý Fénixův řád nalajnoval kolem. Neměl
nic proti Řádu, to ne – jen měl několik připomínek k jeho zakladateli a
vůdci a několika dalším bývalým a současným členům. Rozhodně se s nimi
nehodlal vypořádávat teď.
„Odvedl jsi dva,“ řekl démon. „Pán nepřistoupil na tuto podmínku a jako
trest jsi měl zůstat v jeho kruhu na věčnost.“
„Škoda, že poutací kouzlo vyprchá až za pět minut, že?“ Harry nenuceně
zkontroloval stabilitu své práce. „Ještě okamžik a podařilo by se vám to. Jednu
radu do budoucna, nepřipoutávej k sobě existenci průchodu, vyhneš se pak podobným
situacím.“
Procházel se s mírným kulháním kolem oltáře a pozoroval
nemilosrdnýma očima démona, zatímco jas jeho tetování slábl a měnil barvu do
příjemné temně modré, jež postupně dál uhasínala takřka dočerna, jak uklidňoval
své divoké síly. Jako by viděl skrze clonu stínu a věděl, jak jeho přítomnost
na tu bytost působí. Byl děsivý a impozantní a neměl v plánu tento fakt
výrazněji popírat.
Kompletně ignoroval publikum za zády, všechny ty vznešené idealisty,
jimiž pohrdal.
„Vyřiď pánovi, že si beru oba… toho kluka navíc dorovnám později,“ řekl
nakonec a dokončil další kolečko kolem oltáře a poutacích kruhů. Pomalu se
sklonil pro schránku s Bellatrixinou duší a prohlédl si ji ve své dlani.
Litoval jí… och, ano. Krátce zavřel oči a zavrtěl hlavou – bylo tak
snadné zmařit lidský život a tak snadné odsoudit něčí duši k věčnému
utrpení. Soucítil s ní a litoval ji, ale nevyčítal si, když schránku hodil
démonovi, jenž ji zachytil a ztratila se v jeho šeru.
„Teď se ztrať,“ pronesl Harry a opřel se jednou rukou o oltář, ležérní a
znuděn. Jeho myšlenky však zatěkaly na krátko k milovanému kmotru a jedno
z mnoha břemen, které nesl, se uvolnilo. Pomstil jej, pomstil Siriho…
Démon chtěl něco namítnout, znovu se protivit nezvratné vůli mystikově,
a to Harry nehodlal připustit. Jakkoliv se to mohlo zdát naduté, toto byl jeho
svět – a jeho slovo tu mělo konečnou platnost, i když to lidé dosud nevěděli.
Ale brzy na to přijdou.
„Řekl jsem, ať se ztratíš!“ vyprskl syčivě a nebezpečně a démon udělal
tu chybu, že zaváhal.
Během mžiku Harry překonal – nějak – vzdálenost mezi nimi a dostal se do
rudého poutacího kruhu, jeho tetování vybuchlo v čerstvé erupci bílého
světla. Vztáhl ruce a zachytil za spánky bytost zahalenou v temnotě a
najednou, stín ustoupil před jeho září a všichni měli možnost spatřit skutečnou
podobu démona, jenž byl zachycen ve smrtelném sevření.
Byla to bytost nevýslovné krásy a síly, o tom nemohlo být pochyb; jasné
oči, kůže světlá a jemná, nadýchané kadeře barvy půlnoční modři doplňovaly tvář
vytesanou z mramoru některým ze starých mistrů. Vzhlížel sražen na kolena
k postavě mystika a jeho jasné oči hovořily o bolesti a rty zkřivené
v němém výkřiku dávaly tušit, že zdánlivě jemný dotek na jeho spáncích je
pro něj utrpením.
„Nestarám se o nebe a peklo, Padlý,“ zašeptal Harry skloněný nad ním.
„Nestarám se o lidstvo jako takové. Ale toto je moje říše, moje dominium a když
řeknu, že máš jít, ty půjdeš. Vrať se domů, ke svému pánu. Teď.“
S posledním slovem jej v melodramatickém gestu propustil a
rozpažil. V jediném mrknutí oka zmizel i s duší Bellatrix
Lestrangeové, kruhy uhasly, portál se s třísknutím uzavřel a
v chladném listopadovém ránu a mdlém slunečním světle zůstal na mýtině
stát pouze Harry.
Pomalu svěsil ruce a záře vycházející z linií na jeho těle uhasla a
utlumila se, tetování bylo opět jen černým vzorem pokrývajícím jeho kůži. Ve
světle nového dne, skutečném úsvitu nového věku, se jeho plášť blyštěl jako
rubíny a při pohybu přecházel od jasné červené tepenní krve po línou, tmavou
krev žil, aby náhle zazářil jako víno v křišťálové čísi, když zachytí
záblesk světla, a znovu se stal jen téměř černou připomínkou krveprolití.
Dva světelné body z modrého kruhu mu kroužily kolem hlavy.
K té menší promluvil: „No neříkal jsem ti, že nás dostanu ven všechny?“
Sehnul se a nabral do pravé dlaně mrtvou zeminu obětiště, sevřel kolem
ní dlouhé prsty a transformoval ji v maličkou schránku z křišťálu, zatímco
druhou rukou vztáhl k Tomově duši.
„Pojď, na chvíli si odpočineš a až se znovu probudíš, všechno tohle bude
jenom zlý sen. Slibuji,“ promluvil a jeho hluboký hlas byl jasně slyšitelný pro
všechny přítomné, kteří neschopní slova jen sledovali jeho počínání.
Tomova duše vlétla do jeho dlaně a Harry ji obezřetně uzamkl ve skříňce,
kterou následně strčil kamsi do skryté kapsy svého roucha. Jeho pozornost se
upírala k té druhé duši, Remově, a pousmál se.
„Hej, Náměsíčníku. Je to nějak ten pátek, hm? Dáme tě do kupy…“
Remus zakroužil kolem něj v pohybu, který byl více ne váhavý, a
cik-cak popolétl vzhůru, než se vrátil zpět k němu a vznášel se pár
centimetrů před ním. Bylo v tom cosi naléhavého, cosi žalostného, a
Harryho výraz se proměnil z mírného úsměvu v hluboké soustředění a během
mžiku v pochopení a smutek.
„Reme…“ pronesl měkce. „Bude to lepší, přísahám.“
Remus jej znovu obkroužil a Harry jej koutkem oka pozoroval. „Jsi
jediný, komu můžu věřit, Remusi, tak se ke mně neobracej zády… Já vím, že to
bolí, jak je to těžké… Remusi, prosím…“ nechal svůj hlas se zlomit.
Pomalu a váhavě se zářivá duše zastavila ve svém pohybu a potom se
nechala zachytit v Harryho dlani. Donesl ji k Remově tělu a vypustil
nad jeho hruď. Se zaváháním se zatřepotala nad svou nehybnou schránkou a Harry
zrušil statické kouzlo na svém příteli a napjatě čekal, jestli se jeho duše
nakonec přece jen nerozhodne přejít na druhý břeh, daleko od utrpení a boje.
Nevyčítal by mu to…
V hrobovém tichu bylo bolestivě zřetelné, jak bez podpůrných kouzel
na ošetřovně a bez statického kouzla slábne dech jinak nehybného těla Remuse
Lupina, jak se stává trhanějším a slabším…
A najednou se Remova duše ponořila hluboko do hrudi svého těla a během
mžiku Lupin vydal povzdech a zalapal po dechu jako topící se muž vylovený
z vody. Zachvěl se, jeho víčka se zatřepotala a přes poklidnou tvář
přelétl stín – nicméně se neprobral.
Harry se zakřenil, na jeho tváři to byl znepokojivý obraz, a natáhl se a
slabě poklepal svého přítele po rameni, čímž jej pro jistotu i tvrdě uspal.
Plynulým pohybem se zvedl na nohy a Remus se vznesl do vzduchu, přešel
k oltáři a hromádce svého šatstva a prohrabal se svými věcmi. Nasadil si
zpět pouze Blackův prsten, tentokráte na levý ukazovák, a sledoval jej
zneviditelnit se, načež s jistým zaváháním vzal i svou náušnici a strčil
si ji do kapsy.
Nebyl si vlastně jistý, jak bude postupovat dál; poněkud se nechal unést
svými emocemi a patrně se dostal do slepé uličky ve svém tažení. Ovšem jedno
bylo jisté – už nebude skrývat, co je
zač.
Musí svolat radu, přehodnotit plány, ujasnit si priority, zase zavolat
Tonyho – chudák kluk, moc se dnes nevyspí – a někde mezi řešením potíží
s ovládnutím světa, rozdrcením veškerého odporu proti svojí nevyhnutelné a
spravedlivé vládě, snahou nepřizabít otce a Albuse, jakmile na něj promluví, najít
pár hodinek spánku…
S lusknutím prstů nechal zmizet své staré oblečení a lehce se opřel
o hůl. Kdyby to měl počítat, byl na nohou zhruba třicet dva hodin a prošel si
mezi tím bitvou a peklem – jak emočním, tak skutečným. Je jen pochopitelné, že
se zašklebil, když se obrátil čelem k dvěma mužům za hranicí obětiště,
jimiž se právě teď chtěl zabývat ze všeho nejméně.
Eventuálně by si s nimi měl promluvit, aby ulehčil napjaté
atmosféře – přece jen, otec a Brumbál byli poměrně důležití spojenci a rád by
s nimi pracoval alespoň v imitaci poklidné pracovní atmosféry… ale
nic víc.
Jeho emoce mohly být odtrženy, ale to neznamenalo, že stále necítil
dozvuky bolesti. Nic ji nedokázalo plně utlumit a skutečně měl obavy, že
v současnosti by mu ani jeho nepřirozený stav nezaujatosti nezabránil
v jejich usmrcení.
Nedokázal si představit, že by s některým z nich mohl mluvit
jinak než o pracovních záležitostech. Nestál o jejich vysvětlení a jejich
omluvy – protože by byly jen prázdné…
Vykročil jejich směrem, skoro tak nějak samovolně, protože si
neuvědomoval, že by se k tomu vědomě rozhodl. Nemyslel právě na to, že by
se měl zabývat něčím jiným?
Inu, nevadí…
„Pánové,“ pronesl poklidně a trhl hlavou v úkloně. Zamžoural na
Kratiknota a profesorky McGonagallovou a Prýtovou v pozadí, ale jinak svou
pozornost věnoval Albusovi a otci. „Hezké ráno přeji.“
„Cos to udělal, drahý hochu? Bylo to tak nebezpečné, mohl jsi ztratit…
ztratil jsi…“ promluvil Brumbál tiše, oči a tvář zarmoucená. Vypadal jako starý
a unavený muž, zmožený životem a zklamaný jeho počínáním. „Tvoje oči…“
„Jsou zajímavé, že?“ pousmál se křečovitě. „Jejich barva je zvláštní,
hádal bych, že shodná s barvou Avady Kedavry, té nejméně milosrdné kletby
z těch nepromíjivých. Osobně se domnívám, že to něco naznačuje…“
„Chlapče…“ začal Brumbál.
„Než bude tento úžasný rozhovor pokračovat,“ přerušil ho drze, rozhodně
nestál o to, aby mu ti dva jakkoliv kritizovali jeho počínání, „musím vás
upozornit, že jsem byl v devátém kruhu pekla.“
Jeho prohlášení doprovázelo ticho, oči všech pevně upřené na něj,
ačkoliv jen pětice bradavických učitelů jej zřetelně slyšela. Snape se roztřásl
vědomím, co všechno mohl Harry spatřit, a když se na něj jeho syn zahleděl,
málem se pod ním podlomila kolena a Albus jej musel zachytit. Mystik zkřivil
rty v dokonalé imitaci pohrdavého úsměšku svého otce.
„Svoje místo tam naleznou zrádci, víte? A kdokoliv se tam nachází,
spatřuje vize zrad, jež spáchal na druhých… nebo zrad, jež byly spáchány na něm
či jinak ovlivnily jeho život,“ řekl pomalu, jen pro jistotu, protože se
nezdálo, že by Brumbálovy vědomosti obsahovaly rozčlenění pekla a jednotlivých
kruhů.
„Vezměme si pro příklad dítě, chlapce, jemuž po většinu života lhali,
kdo jsou jeho rodiče,“ řekl lehce, s leskem v očích. „Takový kluk by
tam třeba spatřil přesně, co předcházelo jeho početí…“
Snape se začal dávit.
„…a později, co následovalo zjištění o tom nešťastném těhotenství…“
pokračoval Harry stále lehce, aniž by si všímal svého otce, pohled upřený na
Brumbála.
„Pamatuješ si návštěvu v Godrikově Dole? Potterovi nebyli ani
zdaleka tak dokonalí a ušlechtilí, jak si každý myslel, hm?“ zašklebil se.
„Najednou pro ně měla vražda dočista jiný význam, že?“
Kdosi za dvojicí mužů, na které Harry soustředil svou pozornost, zalapal
po dechu. Hádal by, že to byla McGonagallová. O vteřinu později se mu jeho
domněnka potvrdila šokovaným: „Potterovi?! Harry?“
„Kdysi dávno,“ zamumlal a naklonil se k Brumbálovi s očima
naplněnýma chladem a morbidní zvědavostí, štít stále mezi nimi. Tiše poděkoval
vědomí obětiště, že mu tak úžasně kryje záda – ne že by se kdokoliv z Řádu
odvážil jej napadnout potom, co byli svědky jeho umravnění údajně nezkrotitelné
pekelné bestie.
„Zajímalo by mě, proč jsi mě zachránil…“ pronesl. „Myslel sis prve, že
bych mohl být nástrojem tvého proroctví? A potom, tušil jsi nějak – nebo věděl
dokonce – že to já budu třímat moc mudrce? Skutečně, jak to děláš, že věci
prostě víš, Albusi?“ zavrtěl hlavou a
narovnal se.
„Harry, můj chlapče…“ zašeptal a po tvářích starého muže začaly téct
slzy.
„Ne, ne, ne!“ zarazil ho ostře. „Nedělej to, nemluv na mě, jako kdyby ti
na mně záleželo! Ve své podstatě tvoříš monstra, Albusi. Dáváš naději a potom
ji bereš, hraješ si na skvělého vůdce světla, úžasného Brumbála, a přitom nejsi
nic víc, než jen další lhář, další zrádce. Nechal jsi mě u mudlů, zas a znovu –
a teď nemáš nárok se divit a nemáš nárok mi vyčítat. Viděl jsi přece, co se
stalo Tomovi, nebo ne? Byl jsi varován…“
Trhl rameny v pokusu o uvolnění podivné strnulosti v nich.
Neměl v plánu rozhovořit se o tom všem, ale když už byl u toho, nedokázal
přestat. Albus chtěl něco dalšího říct, ale Harry jej umlčel zvednutou rukou a
zadíval se na svého otce.
Snape se přestal dusit před několika okamžiky a najednou bledý a
vyděšený čekal, co řekne jemu. V ten okamžik se Harry vrátil o několik
hodin zpět v čase do chvíle, kdy s otcem mluvili před strýčkovým
pokojem. Jak se tehdy podivně zachoval… téměř zpanikařil… teď to Harrymu dávalo
smysl. Harryho slova jej na okamžik přivedla k přesvědčení, že věděl o
tom, co otec udělal té osudové halloweenské noci.
Pousmál se a naklonil se pro změnu k němu. „Znám tvoje nejhlubší
tajemství, tvou největší hanbu, otče.“
Harry se narovnal, zatímco Snape klesl na kolena s výrazem naprosté
odevzdanosti a porážky. Jeho oči zračily myriády protichůdných tužeb a emocí a
raději je sklonil ve chvíli, kdy z nich vytryskly slzy.
„Měli byste jít!“ vykřikl Harry na všechny přítomné. Cítil se podivně
zavázán odehnat je, hodlal si vychutnat pokoření svých trýznitelů sám – a tak
měl přece jen nějaký takt. „Nemám v plánu vám ublížit a nejste tu nic
platní. Běžte!“ poslední slovo
zahřímal a nechal svým rozkazem problesknout odlesk své síly.
Výrazně pomohlo, že Albus jim sdělil skoro jako ozvěna to samé, jen
trošku zdvořileji. Váhavě nakonec odešli i profesoři, s dobře patrnou
výjimkou Brumbála a Snapea, kterým otřásaly tiché vzlyky, a McGonagallové, jež
odmítala odejít.
Trvalo to deset minut, než osaměli, a teprve poté Harry povolil obětišti
stáhnou bariéru a jedním krokem se přiblížil k otci.
Sklonil se ke klečícímu muži a gestem zarazil cokoliv, co by chtěl
ředitel či jeho zástupkyně říct nebo udělat. Zdálo se, že se profesor dostal do
jakéhosi před světem uzavřeného stavu šoku, Harry si byl jistý, že pořádně
nevnímá okolí…
„Stál bys tam a pozoroval mě zemřít? Jak dům nakonec pohltí plameny?
Stál bys tam a nechal mě shořet…“ zašeptal jenom pro něj, tak hebce, tak jemně,
jistý, že jeho hlas pronikne až do hlubin otcovy duše. „Zavraždil bys mě…“
Nevšímal si Albuse ani Minervy, pozornost soustředěnou jen a jen na
otce. „Holýma rukama, tati…“
Snape stiskl víčka k sobě a dosedl těžce na paty, vrtěl usilovně
hlavou, aby si vyčistil mysl od toho obrazu, zablokovat jeho hlas… ale nemohl
popírat pravdu… nemohl a přec by chtěl.
„Měl jsem chvíli chuť tě zabít, otče,“ zašepotal pak, narovnávaje se, a
studeným pohledem propaloval jeho skloněnou hlavu. Neodkázal v sobě
probudit při pohledu na toho zlomeného muže nic z dřívější zloby, ale jeho
vnitřní bolest jej pomalu začínala zaplavovat ve vlnách, hluboká jako oceán.
„Tak to udělej…“ pronesl najednou otec a zvedl k němu svůj uštvaný
zrak a trochu pozvedl ruce ze země, napůl rozpažil, aby poskytl Harrymu snadný
cíl. „Nemám omluvu.“
Harry strnul jen na zlomek vteřiny, očima bez slitování, bez milosti,
bez soucitu vyhledal otcův pohled a ponořil se do něj. Nespatřil tam nic, co by
neviděl předtím – lítost a zlobu na sebe samého, rozervanost a nerozhodnost,
žal a bolest, sebepohrdání a nenávist… lásku.
Přistoupil o kousek blíž k němu, přičemž ignoroval Albuse i
Minervu, jak volali jeho jméno, a natáhl ruku, aby se otce dotkl v místě
srdce. Jeho oči, naprosto prosty jakýchkoliv emocí, neopustily ty otcovy,
z nichž kanuly tiché slzy a prosily jej… nikoliv o odpuštění, nikoliv o
pochopení… o konec utrpení.
Stačí jediný dotek a jedna
myšlenka… a otcovo srdce přestane bít.
Žádné komentáře:
Okomentovat