16 Vidět dál

   Severus cítil něco velice blízkého frustraci, když zíral na další z mnoha Harryho kreseb. Na této byla zobrazena slečna Grangerová… ech, paní Weasleyová, jak v poklidu sedí u jejich jídelního stolu a povídá si s Minervou a Harrym.

   Byl dokonale spokojený s Harryho kresbami domu, zahrady a Malého Dolíku. Neměl námitky proti tomu, když je chlapec často portrétoval, aby jim udělal radost a sebe zabavil. Byl schopný se vyrovnat s výjevy z Harryho minulosti, z nichž některé chlapci přivodily noční můry (v takových chvílích to byl Severus, kdo ho šel uklidnit a znovu uspat léta prověřeným způsobem)… ale neměl ani to nejmenší tušení, jak přistupovat k těm několika kresbám, které fakticky věštily budoucnost.

   Georgem rozpláclým na zemi to začalo. Následně jej varoval, aby si dával pozor při nákupu zimního oblečení na Příčné: ukázal výčep Děravého kotle a Percyho s Ronem zabrané do diskuze a George, jak se plíží za jejich zády k východu (Weasleyovi ho hledali, naprosto neuklidněni jeho strohým vzkazem, že je ok). Předpověděl, že učebnu Formulí jakýsi nervózní student vytopí, když bude Minerva na inspekci. Upozornil, že divoká bouřka a prudký vítr vyvrátí několik stromků v zahradě…

   A teď Grangerová. Frustrující.

   Ta holka nemá ani ponětí, že se Harry stále nachází v Británii, neví vůbec nic! Tak jak by ji mohl přivést k sobě domů, posadit ji ke stolu a nechat ji – zrovna ji – povídat si s Harrym? Co by jí asi tak říkal? Bzzz?!

   Ne…

   A chlapec zatvrzele odmítal vysvětlit, jak přesně by si měli jeho věštecké kresby vykládat. Fred neuspěl, když se pokoušel z něj něco dostat. Georgeovo přemlouvání nepomáhalo. Minerva byla k celé té záležitosti skeptická – předně proto, že nedůvěřovala jakémukoliv druhu věštění…

   Severuse z těch úvah bolela hlava. Seděl pozdě v noci v kuchyni, díval se na kresbu slečny Grangerové a neměl ani tušení, co s tím vším podniknout. Jeho oči zatěkaly směrem ke skříňce, kde byla i nadále uložená Harryho myslánka, už několik měsíců dokonale prázdná. Bylo to… lákavé. Ulevit trochu bolesti hlavy, na chvíli zapomenout na některé tíživější věci… och, ano, už Harryho dokonale chápal…

   Harry se objevil o několik minut později, celý rozespalý a s kresbou v ruce.

   „Měl bys už spát,“ poznamenal Severus s mírným náznakem nesouhlasu. „Je pozdě.“

   „Bzzz,“ došel k němu a položil před něj rychlý náčrtek, v němž Severus poznával sám sebe u stolu s myslánkou.

   Chvilku na to zíral a pak se zadíval na Harryho: „Znamená to, že ji mám použít?“

   Harry přešlápl. „Bzzz…“

   „Neměl bych, chápu,“ přikývl zachmuřeně. „Vzato na vědomí, teď můžeš jít zase spát.“

   Harry se stále nechystal k odchodu a pozoroval Severuse svýma ustaranýma očima.

   „Spát, Harry, hned,“ unaveně si povzdechl a natáhl se, aby Harrymu prohrábl vlasy. „Dřív, než tě tam donesu,“ pohrozil.

   „Bzzz?“ otázal se drze.

   „Nevěříš mi? Nechceš vidět ten tanec, mladý muži. Mazej do postele, okamžitě,“ Severus ke svému překvapení zjistil, že se na Harryho šklebí. Ten chlapec měl pozoruhodný talent pomáhat všem kolem sebe už jen tím, že byl sám sebou.

   „Bzzz,“ ukázal ke dveřím s významným pohledem.

   „Za chvíli půjdu taky, přijdu si tě zkontrolovat,“ usmál se Severus a pozoroval jej, jak opouští kuchyň.

   ***

   „Tak jsem přemýšlel,“ protáhl George druhý den ráno u snídaně. „Co kdybych napsal Ginny a požádal ji, aby přišla na návštěvu a přivedla i Hermionu? Mohli bychom jí všechno vysvětlit…“

   „Mohli? No jistě!“ vyštěkl Severus podrážděně a třískl příborem o stůl. „To je geniální myšlenka!“

   „Hej, klídek, profesore, vůbec nechápu, proč se tak…“ George mžoural na Harryho, jenž nechápavě zíral na ten nenadálý výbuch hněvu.

   „Slečna Grangerová už skoro rok nemá zájem o cokoliv, co se Harryho týká. A na vaše varování nedbala. Proč myslíte, že by vám uvěřila teď?“

   „Když už, tak paní Weasleyová,“ mírně ho opravil George. „Vdávala se přece letos v…“

   „Jako kdyby mě to zajímalo,“ zafrkal. „A vaše sestra! Vy jste tu býval pečený vařený, nemluvě o tom, že jste se sem teď nastěhoval, ale vaše sestra se tu ani jednou neukázala. Nepřeji si, aby se kdokoliv z těch takzvaných přátel, které Harry míval, jen přiblížil na sto metrů k hranicím ochranných kouzel tohoto domu!“

   „Takhle o Ginny nemluvte! Není pravda, že se o Harryho přestala zajímat! Zakázal jsem jí chodit!“ George se načepýřil. „Nechtěl jsem, aby ho viděla takhle! Neřekl jsem jí o detailech, vůbec neví, co přesně se Harrymu stalo!“

   „Bzzz!“ zmateně se ozval Harry a koukal z jednoho na druhého.

   „Podívejte, vystrašil jste ho!“ řekl George a natáhl se k Harrymu, aby mu stiskl rameno. „Hej, všechno v pohodě, chlape. Nemusíš se bát.“

   Harry se zadíval naléhavě na Severuse, jako kdyby si žádal ještě jeho ujištění.

   „Nic se nestalo,“ zabručel Snape s hlubokým výdechem. „Jen jsem s panem Weasleyem vedl menší diskuzi.“

   „Bzzz,“ uvolnil se po chvíli zkoumavého pozorování sklenice jahodového džemu, vzal si toast a začal jej svědomitě potírat přesně dvoumilimetrovou vrstvou.

   „Harry viděl, že Hermiona přijde… takže si říkám, proč to nezařídit?“ ukončil George trošku stísněně.

   „Budiž, ale ne moc brzo,“ zavrčel Severus, a když se na něj Harry znovu tázavě zadíval, donutil se do kyselého úsměvu. „V pořádku, Harry. Nic zlého se neděje…“

   ***

   To odpoledne Severus Georgovi pomáhal s jeho pokojem. Venku se už pořádně ochladilo a brzy čekali první sníh – a do té doby by bylo moudré dodělat všechno potřebné, než se může nastěhovat. Šlo jim to pomalu, protože ani jeden z nich nebyl extrémně manuálně zručný a George si na nářadí teprve zvykal.

   „Merline, vy jste za trest, Weasley, víte to?“ zavrčel Severus a sebral mu kladivo z ruky. „Takhle se spíš zabijete, než abyste ten hřebík přitloukl.“

   „Hej!“ vyhodil ruce do vzduchu. „Vidíte tu podlahu? Vidíte ji? Tak tu jsem položil sám, bez vašich připomínek!“

   „Taky vám to trvalo týden. Harry měl podlahu dodělanou za dva dny.“

   „Vypadám jako Harry?“ odtušil kysele a prohrábl si vlasy. „Tak to tam zatlučte, ať můžeme začít malovat! Nemůžu se dočkat, až to bude hotové! Co myslíš, Frede? Jakou barvu si sem dáme?“

   „Bílou,“ řekl Severus, když pečlivě přitloukl poslední hřebík a s úlevným povzdechem odstoupil od zdi. Teď stačilo jen vymalovat… a potom se může barák připravit na zimu. Ještě bude potřeba zkontrolovat topení, ale měl dojem, že stačí jen utáhnout trubky a půjde to; Harry se o to patrně postaral už loni.

   „Hm,“ George odpověděl velice neurčitě na obyčejnou bílou a vyrazil ke dveřím. „Zeptáme se Harryho…“

   „Harry,“ zvesela zahalekal, když vrazil k němu do pokoje. „Chlape, jakou barvou bys nám vymaloval pokoj, co?“

   Harry se neochotně otočil od své kresby a podmračeně na něj zíral. „Bzzz.“

   Severus byl jen krok za Georgem: „Otravujete ho při práci, je mrzutý.“

   „Copak tak důležitého děláš, Harry?“ vyptával se George zvědavě a naklonil se nad stůl. „Hej, tohle jsem ale už viděl. Kreslíš to znovu, nebo co s tím provádíš, chlape?“

   „Bzzz,“ ještě otráveněji řekl Harry a odmítl mu kresbu znovu ukázat. George ho ukecával asi minutu, než mu ji chlapec znovu strčil pod nos, patrně proto, aby ho umlčel.

   Vědoucně se obrátil na Severuse a řekl: „Bzzz.“

   „Ano, pan Weasley dokáže být otravný, když chce. Mají to v rodině, hádám,“ souhlasil Severus. „Nemáš hlad? Je pomalu čas na svačinu.“

   George mezitím zalapal po dechu a prošel si Harryho další kresby na stole. „Profesore!“

   „Och, co je to tentokrát?“

   „Podívejte!“ podal mu Harryho výkresy a Severus si je vzal a zadíval se na ně. Hýbaly se jako kouzelnické fotografie a jako obrazy…

   „Harry?“

   „Bzzz?“

   „Nechceš nám to vysvětlit?“

   „Bzzz…“ protáhl na to.

   „Pane Weasley, mohli byste překládat? Pokud je váš bratr přítomen?“

   George byl stále otřesen, ale přikývl. Chvilku naslouchal Fredovým slovům, stále si nedůvěřivě prohlížeje jeden z Harryho výkresů, a pak roztřeseně řekl: „Fred mi to nemůže říct.“

   „Prosím?“

   „Fred mi právě řekl, že Harry mu o tom zakázal mluvit!“ naprostý šok se zračil ve tváři mladého pana Weasleyho a Harry se na něj tak zvláštně zadíval.

   „Bzzz?“

   „Ne, díky, ale… cože?“

   Severus zafrkal a vzal Harryho za ramena: „Co se děje, Harry? Řekneš mi to?“

   „Bzzz,“ odtušil pomalu a zagestikuloval k Fredovi.

   „Och, prý je to překvapení,“ poznamenal dutým hlasem George. „Překvapení…“

   Severus nenáviděl překvapení, to byla první myšlenka, která jej v tu chvíli napadla. Zíral na Harryho nevinný a usměvavý výraz a nemohl – prostě nemohl – uvěřit, co Weasley tvrdí. Jestliže tohle Harry rozkázal (rozkázal?!) znamená to, že se mu daří podstatně lépe! I jeho magie je zpět, když vdechl život svým kresbám…

   „Harry,“ řekl naprosto vážně. „Prosím, já tě prosím… nehraj si s námi, slyšíš?“

   Harry se otřásl a zkoumavě se na něj zadíval. Potom se široce usmál, objal Severuse a vzápětí objal i George. „Bzzz.“

   Najednou se radostně zadíval z okna a přešel k němu. Jako ten letní den, kdy jej Severus potkal poprvé v tomto stavu, Harry přilepil ruku na sklo, zatímco se široce usmíval a fascinovaně pozoroval první sněhové vločky, jak se pomalu snášejí z ocelově šedého nebe. Ale jeho oči nebyly prázdné, naopak. Bylo v nich něco, čeho si teprve teď Severus povšiml – třebaže se tak Harry musel dívat už nějaký čas.

   „Co to zatraceně znamená, profesore?“ ptal se George. „Je to… znamená to… ech! Může být zpátky?“

   Severus přešel k oknu a položil Harrymu ruku na rameno. Harry se na něj zazubil a obrátil svou pozornost znovu ven.

   „Ne, myslím, že starý Harry Potter se nikdy nevrátí,“ zašeptal. „Ale náš Harry, to je záhada…“

   „Bzzz?“ zeptal se.

   „Obleč si bundu a neběhej!“ řekl a Harry s dalším radostným Bzzz zmizel na chodbě a Severus urovnal Harryho kreslící potřeby.

   Zaujat jednou z kreseb řekl: „Minerva bude mít radost, až jí tohle ukážu!“ V rukou držel její obrázek, na němž se právě bradavická ředitelka proměnila v mourovatou kočku.

   „Takže… Harry… Jo, Frede, už mi to taky došlo!“ zabručel podrážděně George a protočil oči. „Nejsem zase tak blbý, víš? Pokud jsi zapomněl, dávivé dortíčky a krvácivé kokosky jsem vymyslel já…“ byl přerušen a podmračeně zíral do volného prostoru, kde se nacházel Fred.

   „Samozřejmě že už neřeším tyhle malichernosti, ale jen…“ znovu umlkl a s výrazem, že se začíná cítit dotčeně, zastrčil ruce do kapes.

   „Hej! Nemůžeš srovnávat dortíčky a Angelinu!“ poukázal pak se slabým zarděním. „A potom, já ti ji nepřebral…“

   „Jestli vás nevyrušuji, pánové, doporučil bych vám, abyste se pohnuli ke dveřím,“ řekl jim Severus, hluboce pobaven. Ušklíbl se, když se George krvavě zarděl, až mu uši zářily jako majáky, ale hlavním zdrojem jeho vynikající nálady bylo něco jiného; Harry se pomalu vracel k příčetnosti, opouštěl svůj stav, ať už byl vlastně jakýkoliv, a vracel se k nim. Ale na konci tohoto procesu to bude jejich Harry – ne ten kluk, který nevydržel s vlastními myšlenkami delší dobu, ale jejich hodný hoch. Svým způsobem.

   „Ne, nevyrušujete… i když, mohl byste nám dát chviličku?“ George se pokoušel posbírat zbytky své důstojnosti a přešel vše se svou typickou drzostí. Zadíval úkosem ke dveřím, pak zavrtěl hlavou s pohledem upřeným z okna. Zdálo se mu, že zahlédl Harryho lítat po zahradě mezi vločkami.

   „Kašlu na to, jdem se bavit! Pojďte, profesore!“ vykřikl pak rozjařeně. „Připojíme se k Harrymu, ne? Kdy naposledy jste pobíhal mezi prvními sněhovými vločkami?“

   „Nikdy, díky Merlinovi,“ zabručel. „A Harry nemá běhat…“ bručel dál, když ho následoval po schodišti do chodby.

   „O hodně jste přišel,“ zarýpal si George a otevřel dveře. „Je to sranda!“

   „Hej, Harry!“ zvolal směrem k chlapci, jenž viditelně zpomalil, jakmile postřehl Severuse v pozadí. „Viděl jsem tě! A řeknu ti, seš pomalej… Chytnu tě, o tom nepochybuj! Radši zdrhej, chlape, až tě dostanu, tak…“ a vyběhl za ním.

   Harry se rozesmál a zamával na něj, jak začal kličkovat po zahradě. Trochu výsměšně a rozhodně drze to doprovodil: „BZZZ!“

   „Weasley!“ zakřičel Severus. „Nemáte bundu!“

   Sám si hodil přes ramena černý kabát a pečlivě za sebou zavřel dveře. Líně pozoroval ty dva blázny pobíhat mezi sněhovými vločkami a občas je umravňoval varovnými výkřiky – když se v běhu otáčeli a nedávali pozor, kam šlapou, nebo když se dostali příliš blízko k němu. Zvláště Harry měl sklony pokoušet se skrýt za jeho zády a přitom se potěšeně chechtal, jakmile mu Severus dal přátelský pohlavek a vykázal jej jinam.