19 V Devátém kruhu

Krvácel. Bylo to zvláštní, uvažoval, když pozoroval svou krev, tu nejcennější tekutinu na světě, ukapávat do sněhu a zabarvovat jej. Vypadala skoro jako dobré víno, karmín na bílém prostírání…

   Harry se zasmál, byl to smích zoufalství, jež přešel ve vzlyk a dlouhý, roztřesený výdech. Necítil konečky prstů na nohou a rukou, a neuvědomil si, že krvácí. Šel dál a dál – a najednou zastavil a sledoval jednu kapku za druhou.

   Jistěže bude krvácet, nebyl snad smrtelně raněn?

   Přišlo mu jen zvláštní, že krvácí z dlaně, když jeho srdce bylo zlomeno…

   Pomalu se rozhodl posadit. Byl uprostřed ničeho, jen zmrzlé pustiny, pronásledován mučivými vidinami z vlastní minulosti; a když jej zavalilo ticho a mrtvo kolem, nebyl si ani jistý, proč by měl vůbec vstát ze země, proč by mělo vadit, že klečí nahý uprostřed sněhu a z jeho dlaně uniká život.

   Neměl ani myšlenky na to pozastavit se, jak jedna malá ranka může tolik krvácet.

   Co z věcí, které kolem sebe slyšel a jež jeho vnitřní oko vidělo, byly vzpomínky na zničené dětství? Co se skutečně stalo a co byl jen klam? Co byla pravda a co byla lež? Část byly vize, část útržky dávné reality…

   Zabušil na dveře, ale nikdo neotvíral – dům byl tichý a temný. Dursleyovi odjeli na večeři do města a podívat se na poslední chvíli ještě po vánočních trzích. Harry zůstal sám venku, za šera. Ochladilo se a začalo znovu sněžit…

   „Jsem tu proto, abych předal Harryho jeho tetě a strýci,“ zazníval Albusův hlas.

   „Snad nemyslíte – přece nemůžete myslet ty lidi, co bydlí tady!“ McGonagallová…

   Byl to otec – stál na okraji parku a pozoroval, jak Harry utíká před tlupou dalších hochů, vedených Dudleym. Stál ve stínu mohutného dubu, neviděn svým synem, a jen se díval, jak jej dostihli…

   „Zlato, to bys nevěřil, co…“ jakási žena zvědavě pročítala novinový článek s titulkem: Harry Potter – narušený a nebezpečný…

   „Severusi,“ znovu Brumbál. „Myslím, že bychom měli zvážit…“

   „Jestli se znovu pokusíte navrhnout, abych si toho spratka vzal na léto k sobě, odpověď je ne. Byla loni a bude i napřesrok,“ otec. „Loví bazilišky, u Salazara! V žádném případ tu pohromu nenechám potloukat se po mých chodbách!“

   „Ty jsi ale neviděl, jak zdrcený Harry byl vyhlídkou zavření školy, Severusi. Ten chlapec je očividně u své tetičky a strýčka nešťastný, možná se k němu dokonce nechovají dobře. Nemyslíš, že by…“

   „Když je to tak očividné, proč jej odtamtud nevezmete vy sám, Albusi?“ ušklíbl se…

   Nemám vykládat lži – krví napsáno na pergamenu a vyryté na jeho ruce…

   „Mně se to nelíbí, Hermiono,“ Ronův hlas. „Viděla jsi, jak se občas kolem sebe dívá? Sakra strašidelný… nevěřím mu, to není Harry. Nemůže být…“

   „Mlč, Ronalde! Jistěže je to on…“ Hermiona.

   „Tak proč se tváříš tak ustaraně, hm?“ zeptal se…

   Nemám vykládat lži… narušený a nebezpečný… Polepšovna svatého Bruta pro nenapravitelné nezletilé delikventy… dát to pryč… nikdo není doma… to není Harry… očividně nešťastný… ta pohroma… uškrtit… ne… ne… ne…

   Stovky vzpomínek, stovky drobných vizí – tisíce ran do zad, znovu a znovu… hlasy, ach, ty hlasy!

   Zrůda. Omyl. Pohroma. Lhář. Kriminálník. Kluku. Pane Pottere. Drahý chlapče. Kamaráde. Synu. Harry…

   Ó, vy pokrytci!

   „PRÓÓÓČ???!!!“

   Ta bolest byla příliš. Když se bouře utlumila, jediné, co zůstávalo, byl žal a pocit nevýslovné zrady. Cítil na svém těle mučící kletbu, prošel si mnoha vypjatými chvílemi a myslel si, že byl seznámen s bolestí velice dobře, ale v tu chvíli a na tom místě se nic nedokázalo vyrovnat… tomuhle.

   „Proč já?“ zašeptal zlomeně.

   Dusil se bolestí, topil se v ní, pálila jako plameny, jako by stál na hranici a hořel zaživa, drtila jej a měl dojem, že ztratí rozum. Možná ho ztrácel. Možná už ztratil. Proč to tolik bolelo?

   Znovu se uchechtl a prsty pravice rozjitřil řez na své levé dlani, zahýbal rukou, rozpumpoval krev a sledoval, jak se její proud zesílil, jak víc sněhu zčervenalo. Začal se smát.

   No a co, že krvácel?

   S každou kapkou jej opouštěl život, to nejdražší, co měl, to jediné, co bylo jenom jeho. Jeho největší právo. To, co mu jiní chtěli vzít a co tak bránil, za co bojoval nejusilovněji. A přece, jeho bitva byla prohrána ještě předtím, než začala. Jeho život nebyl jeho, nikdy mu nepatřil. Neměl se ani narodit. Neměl nikdy existovat. Ze zlomyslnosti jednoho muže a ze šlechetnosti druhého, Harry vznikl.

   Nebýval pomstychtivý, nežízníval po moci a po krvi, ale v ten jediný okamžik strašlivých odhalení se to změnilo. Kromě bolesti cítil ještě hněv. Proč dbát o lidi, kteří jej pomlouvají, kteří si o něm šeptají za jeho zády, kteří mu nevěří? Proč dbát o ně všechny? Svět by ho nechal umřít, lidé by pro něj nehnuli ani prstem. Co na tom, že se zahubí nevinné dítě? Tak jakou cenu měl lidský život, co výjimečného na něm tedy je? Nebýt Brumbála, nikdo by Potterovi nezastavil v jeho usmrcení. Fakt, že mu chtěli vzít život, nikdy neodpustí a skutečnost, že ty své pro něj položili, to nezmírní.

   Jsou mrtví a dobře pro ně.

   Otec, na druhou stranu, a Brumbál… věděli, oba věděli, nebo tušili… přesto… a Ron a Hermiona – za jeho zády, jako všichni ostatní… Podvedený, och, ano. Ani nebyl schopný několik okamžiků formovat jasné myšlenky.

   K čertu s tím vším! Jestli je údělem člověka trpět a cítit jen bolest, potom nechce být člověkem a nebude jím. A najednou vedle hněvu, bolesti a zklamání cítil ještě něco – jeho nitro zpívalo nad tou náhlou svobodou, nad odřeknutím lidskosti. Balancoval na hranici; nyní padl za její okraj a ten pád mu přinášel úlevu. Absence čehosi v něm tišila hněv, mírnila utrpení, otupovala bolest, plnila jeho srdce ledem, aby nemohlo být znovu zlomeno, uváděla jeho krev do varu, aby se nemohl nikdy rozčílit…

   Zavřel oči.

   Harry se narovnal, o pár vteřin či o pár desetiletí později, napjal svaly a protáhl zkřehlé údy. V jediném plynulém pohybu vzdušné lehkosti a smrtelné elegance pomalu povstal ze svého místa ve sněhu. Kdyby jej kdokoliv spatřil, zachvěl by se strachem, neboť ta chvíle byla zrodem někoho… nečeho víc; nebezpečnějšího, smrtonosnějšího, nemilosrdnějšího.

   Harryho kůže byla bledá jako porcelán a jeho vlasy proti ní ostře kontrastovaly – a karmín na jeho rukou dodával černobílému obrázku mrazu a ledu kolem zákmit barvy, barvy, jež ležela u jeho nohou, jako jednou bude svět.

   Jak příznačné, že se zrodil v samotném srdci pekla…

   Když rozpažil a nadechl se vzduchu, jenž škrábal v krku, na jeho rtech se objevil slabý úsměv. Prozřel totiž.

   Bylo v tu chvíli tak snadné ztotožnit se s Voldemortem, tak snadné jej pochopit…   byl mu spíše bratrem než čímkoliv jiným. Tohle je způsob, jakým se svět stará o své děti? Talentované a schopné zavřít daleko od svých lidí, od míst, kam náleží, odepřít jim jejich vrozené právo žít mezi kouzelníky, nechat je trpět, nechat je projít peklem na zemi… a potom ještě žádat, abych chápali, že tak to prostě být musí? Sdíleli s Tomem stejný osud zrady, utrpení a velikosti… svět z nich obou učinil to, čím jsou – svou zkázu.

   Nikdy tolik neviděl nutnost změnit kouzelnické společenství jako právě teď. Bude jejich soudcem, protože proti němu se provinili.

   Tetování skryté pod jeho kůží pomalu začalo znovu vystupovat na povrch, černé jako dehet. Pokrývalo jeho nohy, paže, trup i tvář, celé jeho tělo – runy moci, znaky velikosti. Mystik kráčel mezi lidmi, och, to ano, ale od tohoto okamžiku mezi nimi bude existovat teprve ten skutečný mystik-vládce, pro jehož zrod bylo nutné zříci se spojení s člověčenstvím. Jeden člověk totiž nedokáže obsáhnout pravou podstatu tohoto úkolu, jeho mysl toho není schopná. Avšak Harryho příchod byl očekáván dlouhá staletí, jeho existence zajišťovala přežití kouzelnického světa; a jeho vůli budou všichni podřízeni.

   Sníh potřísněný Harryho krví se pohnul, transformoval a vznesl do vzduchu jako jemná třepetavá pára. Obkroužila jej, usadila se na jeho ramenou a pažích, zahalila jej jako plášť, jako roucho barvy krve, z které vzniklo. Zaklonil na vteřinu hlavu a užíval si ten pocit čiré svobody, oproštěn od tíhy lidskosti a pochyb.

   Když otevřel oči, byly zelené. Nebyla to však jasná zeleň očí jeho matky, na jakou býval zvyklý s iluzí Harryho Pottera – jeho oči měly stále snapeovský tvar a stejnou hloubku, jen barva duhovek byla ostře, zářivě zelená, skutečně smaragdová – zelená jako barva Avady kedavry, vražedné kletby; nepromíjivá. A jeho zorničky se změnily také – byly svislé jako Voldemortovy, ovšem nikoliv hadí; měly jasný tvar klikatého blesku jako již neviděná jizva na jeho čele, kterou nosíval po většinu svého života.

   Ten blesk byl jeho znakem – a jako blesk z čistého nebe mystik udeří proti těm, kteří mu oponovali. Otřel si zbytky krve z rukou do svého pláště, jenž ji hladově vpil, a ranka na jeho dlani se téměř zatáhla. Znovu vykročil pomalu dál, oproštěn od bolestivých emocí, od zdrcujících vzpomínek – něco více než člověk, něco méně než on.

   Cítil v mnoha ohledech to samé jako Voldemort té noci na hřbitově, když povstal ze své vlastní smrti, stejně jako dnes Harry učinil. Oděn ve stínu své moci, v krvi, kterou na něm ostatní prolili, kráčel bosý krajinou věčného chladu a po dlouhé době v míru.

   Šel dál, neomylně vstříc Remusovi, netečný k zvukům v pozadí, jež už pro něj neměly žádnou cenu, odolný proti vlastním vzpomínkám. Bolest jej neopustila, ale stáhla se do pozadí, tlumena silou, která zpívala v jeho krvi, rezonovala jeho tělem a nechávala jej schopného snést už cokoliv.

   Krajina kolem se po nějaké chvíli proměnila. Zamrzlá řeka pod jeho nohama vtekla do jakéhosi pseudo-háje, kde pokřivené bažinné stromy vyrůstaly z ledu, jejich kořeny a větve navzájem propletené, a kde křoviny měly trny dlouhé jako pletací jehlice. Zapletení mezi ledem, trny a větvemi, napůl ponoření v nehybné vodní ploše, jej mrtvýma očima, dočista nehybní, pozorovaly duše zatracených zrádců, lhářů a křivopřísežníků.

   „Synu!“ zazněl jakýsi hlas.

   Harry se zarazil a napjal, poté se pomalu otočil a očima pročesal směr, z něhož se zvuk ozýval. Postava, jež jej k sobě volala, mu byla povědomá a po vteřině mu to došlo: byl to lord Snape, v krkolomné pozici připíchnut větvemi ke kmeni malého stromu a obtočen drobnými zmrzlými šlahouny s pěticentimetrovými trny. Jeho oči však nebyly mrtvé, dva černé body ze ztuhlé tváře jej bedlivě pozorovaly a bledé rty se znovu s obtížemi rozpohybovaly: „Ne, nejsi on, teď tě vidím jasněji…“

   Harryho ruka sebou zaškubala, když jej rozpoznal, a udělal několik kroků jeho směrem. Kdo by očekával zuřivý hněv, byl by zklamán mystikovou skoro netečností.

   „Můj ty Salazare, jestlipak to není děda Augustus!“ zvolal s falešnou veselostí a přiklekl si k němu. Při bližším prozkoumání jeho tváře viděl zmrzlé slzy u jeho očí a na tvářích. Kdyby se podíval kolem pečlivěji, všiml by si, že každá zmučená duše zde ronila slzy za své hříchy, že každá litovala svých chyb.

   Snape se s rostoucím strachem zahleděl do jeho nepromíjivých očí. „Co jsi zač?“

   „Černý měsíc,“ řekl a v jeho pohledu to zajiskřilo. Lord Snape měl štěstí, že už je mrtvý a zatracený, jinak by měl opravdu vážný problém. Harryho soudem by neprošel dobře.

   Augustovy oči se rozšířily – jediný další pohyb, kterého byl schopen – a mlčel.

   „Chceš vědět, co to znamená, dědečku?“ šepotal Harry pobaveně. „Neliboval sis v utrpení? Snapeové byli vždycky poněkud krutí, že? Nemilosrdní – nesnažil ses snad vychovat otce, aby byl stejný? Nehledal jsi v tom slabém napůl-Malfoyovi něco, cokoliv, co by podnítilo šílenství ukryté v naší krvi, hm? Nechtěl jsi z něj udělat sobě podobného? Nechtěl jsi, aby tvůj dědic, nositel tvého jména, s hrdostí sloužil lordu, jenž bude vládnout světu, aby byl jeho pravou rukou? Stejně bez milosti jako vládce samotný? Ošklivý, ošklivý Augustus! Nepřál sis víc moci skrze Temného pána? Víc vlivu pro rod Snapeů? Zaprodal jsi nás všechny…“

   „Mlč, mlč, mlč!“ zakvílel. „MLČ!“

   „Dobře se podívej,“ Harry se k němu sklonil. „Neboť já nesu tvé jméno, jsem pokračovatelem tvého rodu, jsem následkem tvých činů… tvé mistrovské dílo.“

   Harry se pomalu ušklíbl a narovnal, jen jedním prstem oddrolil zmrzlé slzy z tváře svého děda. „Řekni mi, viděl jsi tu bloudit volnou duši? Která tu nemá co pohledávat?“

   „A-ano,“ zapolykal. „Jsou tím směrem, hlouběji v lese.“

   „Oni? Kdo ještě?“ prudce povstal a plášť kolem něj zavířil. Nedokázal si představit, že by zde mohl najít ještě někoho dalšího zrádným Devaterem odsouzeného bloudit peklem. Jak velká byla pravděpodobnost, že ti dříve prokletí skončili ve stejném kruhu jako Remus?

   „Byl to kluk,“ zašeptal Snape. „Povědomý… chodí tudy už dlouho, přišel dřív než já. A potom jakýsi odrbaný šupák,“ býval by pohrdavě ohrnul ret, kdyby jeho zmrzlá tvář dovolovala takový pohyb. „Ten je nový.“

   Přikývl a velice pomalu v něm začalo uzrávat podezření. Ta samotná myšlenka byla poměrně šílená, ale Harry znal dost z černé magie, aby věděl, že je to možné… znovu přitakal, spíše pro sebe a zahleděl se dál do háje, kde je nejen Remus ztracený.

   Najednou se něco stalo; jen několik metrů od nich se zčistajasna zmaterializovala postava, jakási žena. Několik krátkých vteřin zůstala ležet ve sněhu a najednou zavřískala, když k ní vyrazily šlahouny nejbližšího keře a větve stromů.

   „Ne, ne, né! Pomoc! Prosím, pomozte mi!“ vztahovala k němu ruku.

   Harry bez pohnutí sledoval, jak s křikem zoufale bojuje, ale je nemilosrdně zachycena a přitáhnuta ke kmeni, vstrčena do ledového hrobu, že jen polovina jejího těla trčí ven, obmotána trnitými výhonky, odsouzena na věky k nehybnosti. S posledním záchvěvem pohybu zvedla hlavu k nebesům, jež byla tak daleko, a po tvářích jí začaly téct slzy, jež nikdy nepřestanou kanout. Potom její hlava poraženě klesla a ticho vyplnily mumlané prosby.

   „Vždycky naříkají,“ zašeptal Snape. „Než usnou… ale i ve spánku tu není vysvobození…“ blábolil. „Není cesty zpět… ne… už nikdy…“

   „Bylo to okouzlující setkání, dědečku, ale pro teď mě omluv…“ řekl Harry pomalu vykročil, nechávaje starého muže napospas jeho nočním můrám.

   „Počkej!“ zachraptěl Snape freneticky. „Jdeš… uvidíš… jeho?“

   „Otce? Ach, ano, určitě se uvidíme,“ pousmál.

   „Vyřiď mu, že lituji,“ zašeptal lord Snape potichu. „Vyřídíš mu to?“

   Harryho výraz ztvrdl a znovu k němu přiklekl. Pravým ukazováčkem oddrolil rychle mrznoucí slzy ze Snapeovy tváře a sklonil se k němu.

   „Nepochybuji, že lituješ,“ pronesl jemně a nehtem prořízl kůži pod jeho pravým okem. Snapeovy oči se rozšířily a bylo vidět, jak se snaží vzdálit se od Harryho, ovšem nemůže. „Každý tady lituje, není-liž pravda?“ pokračoval a protrhl kůži i pod jeho levým okem.

   Několik okamžiků pozoroval krůpěje krve stékat po jeho tvářích, než se smísily s nekonečným přívalem slzy z jeho očí a zamrzly. Zvedl se na nohy a s poslední větou lordu Snapeovi vykročil: „Informuj ho o své lítosti osobně…“

   Jak mířil hlouběji do srdce velkého háje a míjel hříšníky, jakýsi neidentifikovatelný pocit se mu usadil na hrudi. Nebyl to strach, nebyl to neklid, bylo to cosi jiného. Obavy, možná, a… ne, byly to pouze obavy.

   Nebyl si jistý, v jakém stavu Remus bude, jakou podobu jeho duše mít.

   A potom je našel, dvojici zbloudilců, kteří tu neměli co dělat, příliš nevinní, příliš čistí na pobyt v pekle. Dvě duše odsouzené ne vlastní vinou a vlastním přičiněním k tomuto strašlivému osudu.

   Remus ležel na zádech pod keřem s trním, které se jej ani nedotklo, nehybný. Jeho tvář byla přesto zkroucená do bolestivého výrazu, trpěl i ve spánku, a na tvářích měl jako všichni v této truchlivé zemi přimrzlé slzy.

   Vedle něj, a to bylo znepokojivé, seděl malý bledý chlapec; až příliš malý a až příliš bledý. Měl tmavé vlasy a přivřené oči, pohled upřený do sněhu a stranou od Harryho. Byl velice roztomilý, krásné dítě, jehož rysy ovšem byly mírně podmračené, jak s něčím hluboce nesouhlasil nebo nad něčím usilovně přemýšlel.

   To jest odpověď na jeho obavy o podobě Removy duše.

   Jeho bosá chodidla jej nesla téměř bezhlučně, ale křupání sněhu jej prozradilo, než stačil k prapodivné dvojici dojít blíž.

   Chlapec se s trhnutím posadil rovněji a zazíral na něj trošku vystrašeně, očima těkaje přes jeho tetovanou tvář k rukám, od zápětí bílých. Harry postřehl, že mu nebude víc jak sedm, maximálně osm – ale typoval by možná i méně, protože byl malý a hubený, stejně jako Harry býval v tom věku u Dursleyových.

   Pousmál se a ukázal chlapci obě prázdné dlaně, na jeho levé byla dosud dobře viditelná rána. Pár tmavých očí sledoval každý jeho pohyb zatímco si Harry pomalu sedl do sněhu naproti jejich majiteli: „Ahoj, Tome. “

   „Ahoj,“ odpověděl plaše a zároveň nadšeně, že může s někým mluvit. „Jak to, že mě znáš? Kdo jsi?“

   „Jsem Harry,“ překřížil nohy do tureckého sedu a položil si hřbety rukou na kolena, obezřetně, aby neotevřel znovu řez. Už přišel o dost krve.

   „Máš zvláštní oči. Skoro jako on,“ vyslovil pak se strachem a stáhl se.

   „Koho tím myslíš?“ zajímal se zvědavě a sledoval koutkem oka Remuse, načež postřehl, jak na něj Tom hledí. Co měl s očima? Tetování si všiml – jistěže, vždyť v sobě cítil pulsovat tu sílu a viděl svoje paže od zápěstí dál – ale nebyl si vědom, co se evidentně během toho procesu stalo s jeho očima. Trochu ho znepokojilo, že svým vzhledem právě vystrašil malé dítě. Jistě, byl to malý Pán zla, ale o to bylo horší. Jak by na jeho vzhled reagovalo normální dítě? Nedej Merlin mudlovské?

  „Jeho,“ zašeptal nakonec. „Přivedl mě sem. Když jsem se na něj podíval, měl rudé oči a vypadal jako had!“

   „Jaké,“ odkašlal si. „Jaké mám já oči?“

   Tom na něj chvilku hleděl a potom se zamračil: „Ty to nevíš?“

   „Když jsem se naposledy díval, měl jsem je černé. Jsou celé černé, jakože úplně?“

   „Zelené, ale ne jakože celé zelené,“ odpověděl mu a zvědavě se naklonil trochu blíž a soustředěně se mu do nich zadíval. Potom se mírně začervenal a dosedl zpět na paty. „Zato tak zvláštně zelené. Divný odstín. A máš v nich blesky místo teček.“

   Harry pomalu přikývl a po chvíli pronesl: „Jak dlouho jsi tu?“

   „Nevím, nic se tu nemění,“ řekl tiše. „Je tu nuda,“ dodal.

   „To chápu,“ přitakal Harry a zkoumavě si prohlížel. Není divu, že se hoch vydal za Remem a zůstal u něj – u jediné společnosti, která byla k mání. Musel být velice osamělý. „Víš, kde jsi?“

   „V pekle,“ odpověděl pomalu, oči jako dva talíře. „Ale… nic jsem neudělal. Nevím, proč mě sem přivedl. Řekl mi, že tu musím zůstat, že nemůžu odejít. Měl pravdu, zkoušel jsem najít nějakou cestu, ale pokaždé jsem došel tady k tomuhle lesu… a ten led kolem… a ty… ty… lidi…“ otřásl se.

   „Je ti zima?“ zajímal se Harry najednou. Tom byl oblečený v jakési ohavné staré uniformě z počátku století; krátké kalhoty, vysoké ponožky a ošoupaný šedavý kabátek přes zašedlou košili. Zavrtěl hlavou.

   „A neměl jsi… neviděl jsi něco zvláštního? Neslyšel jsi třeba hlasy?“

   Znovu zavrtěl hlavou a skousl ret. Potom váhavě řekl: „Oni asi něco vidí, něco ošklivého. Občas je můžeš slyšet naříkat…“

   Několik okamžiků seděli v tichosti a Harry jej úkosem zkoumavě pozoroval. Jeho podezření se tedy potvrdilo – tohle byla duše Toma Raddlea, důvod, proč nebyl Voldemort zabit, když se proti němu obrátila jeho vlastní vražedná kletba. Byl zabit fyzicky, jeho tělo přestalo žít, jenže jeho zkažený duch neputoval do pekla, kam patří, ale hledal útočiště v lesích v Albánii a cestu zpět k moci, zatímco jeho místo zastával tento chlapec.

   Harry pomalu natáhl ruku a s výrazem šokovaného dítěte se Toma udiveně dotkl, když mu naplno došlo, co vidí. Skutečnost, že hoch nemá vůbec žádné vize zrady, jež se na něm zákonitě dopustila jeho rodina – otec přesněji řečeno – ani se mu nevracejí vzpomínky na kruté dětství – je přece tak hubený – znamená, že je čistý. Že je jenom esence toho dobrého a nezkaženého z Toma Raddlea, jeho obětovaná lidskost, jeho nevinnost.

   Tom na něj stejně udiveně zíral a potom ucuknul.

   Harry se musel pousmát: „Neboj se, neublížím ti.“

   „Jsi strašidelný,“ zapípal.

   „Neublížil bych nevinnému – někomu, jako jsi ty,“ podal mu pomalu ruku a mrštně se zvedl na nohy. Tom zaváhal jen chvilku a potom se nechal Harrym vytáhnout do stoje rovněž. Nicméně zamrkal směrem k Lupinovi, jako by váhal, zda jej opustit. Byl mu přece jen společníkem pár měsíců, i když čas zde nebyl měřitelný.

   „Copak se mu stalo?“ zajímal se Harry.

   „Hm,“ Tom nejistě přešlápl. „Viděl jsem ho, tak jsem za ním šel. No, a potom usnul asi… nechal jsem ho spát, protože když byl vzhůru, tak… viděl.“

   „A ty nespíš?“

   Zavrtěl hlavou a trhl rameny: „Jenom občas, když se už hodně nudím.“

   „Ten chlapík tady dole je Remus. Je od tebe hezké, že jsi ho za mě pohlídal,“ zašklebil se na něj. „Remus je můj přítel a dostal se sem omylem, úplně stejně jako ty-“ ukázal na něj prstem, „-takže jsem pro něj přišel, abych ho odvedl.“

   Tom na něj vytřeštěně zazíral.

   „Samozřejmě půjdeme pryč všichni společně, Tome, nemůžu tě tu nechat, to dá rozum…“ Jistěže ho tady nenechá – právě nalezl klíč k Voldemortově porážce, aniž by se musel bát, že Pán zla znovu povstane. Jaký by mělo smysl Voldemorta zabít, když by za pár dalších let znovu získal další tělo a dělal opět problémy?

   „Dostaneš mě ven?“ hoch se na něj šokovaně a vděčně zahleděl. „Opravdu?“

   Harry se upřímně zakřenil nad chlapcovým šokovaným výrazem a přikývl. Kdo by to jen řekl, že Pán zla mohl být jako dítě tak moc roztomilý? Hlavním důvodem Harryho úsměvu však bylo něco jiného.

   Voldemort se zbavil své lidskosti, roztříštil svou duši na dvě části, aby získal nesmrtelnost, provedl řadu zakázaných rituálů, aby toho dosáhl – a patrně až zde, když své nevinné já dovedl do pekla, když úplně odřízl svou lidskou podstatu, se jeho vzhled a oči změnily.

   Harry přišel o to samé – nebyl hloupý a cítil ve svém nitru nedostatek toho, co z něj dělalo člověka. A fakt, že jeho oči měly barvu kletby – a té smrtící, žádné jiné! – a prošly téměř identickou přeměnou jako Voldemortovy, svědčil o tom, že svou lidskost skutečně ztratil. Nedokázal najednou intenzivně cítit – na jednu stranu za to byl vděčný a na druhou jej to mrzelo, protože emoce pro něj byly jedním z hlavních hnacích motorů.

   Sklonil se pro svého jediného věrného přítele, neboť Lupin proti němu nikdy nekul pikle, nikdy jej nezradil a nikdy mu neublížil. Křoviny nad ním vyrazily proti Harryho rukám a musel ucuknout.

   „Stáhněte se! Nemáte na něj právo! Zpátky!“ zasyčel na něj a poslechly. Chlapec po jeho boku na něj obdivně zazíral.

   Harry si přehodil Remuse přes rameno jak nejjemněji dokázal a Tom se jej v obavách, aby ho tu náhodou nenechal, zachytil za rukáv krvavého roucha. „Neboj se, věř mi.“

   Chlapec jen přitakal a pomalu vykročili.

   Neodřízl od sebe svou lidskost úplně, nerozštěpil sám sebe na dvě části… takže možná bude stále pohřbena někde hluboko v něm, pod nutnou osobností mystika, jenž musí spravit svět a nesmí si dovolit být nestálý vlivem silných emocí, pochybovat o tom, co je třeba udělat, a nebýt schopen objektivně soudit ty, jež je třeba soudit…

   Tomova drobná ruka zdánlivě náhodou rafinovaně vklouzla do Harryho dlaně, velice jemně, aby nepodráždila čerstvě zavřenou ránu, a Harry prsty stiskl chlapcovu ruku, zatímco oba tak zmijozelsky nedali nic najevo a kráčeli dál devátým kruhem pekla.

   Možná jednoho dne najde, co dnes ztratil, a bude schopný být znovu člověkem.