26 Konec hry

Lucius byl inteligentní muž, pomyslel si Harry a chmurně se usmál. Poprvé mu nechal možnost úniku, ale teď všechno se změnilo pouhou formulací té otázky. Jedno souviselo s druhým, to drobné slovíčkaření a přetahování se o písmenka a významy.

   Jsi chlapec, který přežil? Přežil co? Smrtící kletbu? Ano. Pád letadla? Ne. To byl další volný únik… to ta druhá část byla svazující, pevnější než okovy…

   Známý jako Harry James Potter. Znali ho tak, Merline, celý svět ho znal jako Harryho Pottera. Nezeptal se, jestli je Harry Potter – v tu chvíli by vyklouzl, ale teď?

   Nadechl se a na okamžik sklonil hlavu. Jeho strýc byl inteligentní muž, ale na jednu důležitou věc zapomněl.

   „Ano,“ řekl jen a nohou poslal tác s jídlem přímo proti němu. Než byl blonďák vůbec pokrytý směsicí zeleninového salátu, už se stačil odvalit ze svého místa právě včas, aby jej těsně minulo naslepo vykřiknuté: „Mdloby na tebe!“ a skončil na zemi. Imaginárně zachytil okraj postele, nadechl se a vypustil svou sílu. Naznačil prudce pohyb, jako kdyby ji zvedal, a převrátil ji na bok.

   Malfoy uskočil a namířil na něj hůlku, jednou rukou si vytíraje z očí dýňový džus, zatímco se mu postavil do cesty ve dveřích. Harry se pomalu pohyboval s ním, paže uvolněné, mírně vzdálené od těla, a jemně hýbal prsty. Brněla v nich magie, kterou použil, a cítil vzduch ztěžknout napětím.

   Měl si uvědomit už ráno, že strýc něco vytušil – jeho oči ho vždycky prozradily – měl tomu věnovat víc pozornosti…

   „To bylo velice zajímavé,“ řekl podivně ploše Malfoy. „Jaké další triky máš v rukávu, Pottere? Jak jsi oklamal Severuse? Naprosto jistě vím, že by se tvé matky nedotkl ani dlouhou tyčí, natož ji miloval. Hm?“

   „Miloval?“ tohle Harryho trochu rozptýlilo a musel uskočit další dávce rudého světla.

   Chňapl po imaginárním předmětu a hodil jej po něm. Z jedné z poličky se vymrštila těžká kovová figurka draka, vyplivla oheň během svého letu a těsně minula Luciusovu tvář. Přesto jej hrotem ocasu škrábla.

   Zasyčel a výpadem hůlky srazil Harryho pozpátku k zemi. Překulil se do kleku a zalapal po dechu. Uvědomil si, že je zahnaný do kouta; za sebou měl zavřené dveře do koupelny, po pravé straně okno, po levé převrácenou postel a Malfoy k němu kráčel s vražedným výrazem a krví stékající mu levé tváři. Jeho šedé oči žhnuly hněvem.

   „Nikdo netušil, že se z tebe vyklube mystik, že? Veliká čára přes rozpočet! Znovu jsem si to prošel, Pottere, a zjistil, že jsi jen malý špinavý lhář, podvodník,“ řekl mu, pohrával si s ním.

   „Prozradilo tě, čím jsi. Mudrc je zrozen z lásky, to je to specifické pravidlo, věděl jsi to? Láska je mnohými považována za veličinu stejně nebezpečnou jako sama magie, jsou považovány obě za rovnocenný druh energie, jen s jistými odlišnostmi. Láska otevírá cestu magii, aby přesytila vznikající život,“ vyplivl na něj v děsivé imitaci školní přednášky a těkal hůlkou mezi jeho srdcem a očima, jako kdyby se nemohl rozhodnout, kam udeřit.

   „Jak jste s Brumbálem dokázali zmást Severuse? Je to ten zatracený nejlepší mistr nitrobrany, jakého znám. Čím jste ho zlomili? Jak jsi oklamal krevní magii? Protego Sangue?!“

   Harry na něj pár okamžiků jen nechápavě zíral. Miloval? Láska? Oklamal? Cože?! Ale vždyť…

   „Když si uvědomím, že jsem uvěřil těm srdceryvným historkám, kluku…“ zavrčel tiše. „Měl jsi to dobře vymyšlené,“ uznal, o další krok blíž.

   „Ale nikdo si se mnou beztrestně nezahrává…“ napřáhl ruku s hůlkou a Harry rozpoznal ten počáteční pohyb smrtící kletby…

   Čas se zastavil, zatěkal očima mezi hrotem strýcovy hůlky a jeho očima, které připomínaly dva tvrdé křemeny, a polkl. V uších slyšel vlastní prudce bušící srdce a dech se mu zadrhl v hrdle přívalem adrenalinu. Rozhlédl se naposledy kolem, nebylo kam utéct, nebylo za co se skrýt.

   Na špičce Luciusovy hůlky se už utvořil náznak zeleného světla, v houstnoucím šeru jasné jako sluneční svit. Viděl jej pohybovat rty, již vyslovil první polovinu kletby…

   V jediném zoufalém okamžiku se vymrštil na nohy a proskočil oknem. Jeho pokoje nejenže měly výhled na oceán: jeho pokoje byly nad oceánem. Volný pád by byl za jiných okolností úžasný – kolikrát jen se střemhlav řítil k zemi v honbě za zlatonkou?

   Protitah studeného večerního vzduchu mu škubal za oblečení, sledoval blížit se ostrá skaliska a temnou vodu a vztáhl ruku, zoufale k sobě přivolávaje Kulový blesk. Vzhlédl vzhůru právě včas, aby jej spatřil letět k němu – bylo to Octaviovo zbrusu nové koště… jeho koště, k čertu s tím! Pevně se chytil jednou rukou kolem násady a urgoval jej nahoru… Blesk sotva stačil zpomalit jeho pád, když…

   Málem se rozbil o skály! Nohou křísl o černý vrcholek, cítil, jak mu zakřupal kotník, sklouzl podél svislé stěny, tvář, paže a hrudník rozedřené o drobné výčnělky. Nestačil se ani nadechnout a černá hladina se nad ním uzavřela.

   Ztratil koště v hlubokých podvodních vírech, smýkán nemilosrdně mezi skalisky. Probojovával si cestu vzhůru s vypětím všech sil, jeho rány jej štípaly, v plicích jej bodalo a konečně, po chvíli delší než celá věčnost, prorazil na vzduch a se zalapáním se nadechl.

   Zadíval se nad sebe, byl skrytý z výhledu z hradu mírně převislou skálou, desítky metrů od místa svého dopadu. Polykal hluboké doušky vzduchu, zatímco šlapal vodu a snažil se ovládnout paniku. Nenáviděl zelené světlo…

   Merline! Když zavřel oči, slyšel svoji maminku…

   Nemohl ale zůstat ve vodě celou věčnost, musel jednat rychle! Ignoroval bolest v kotníku a doplaval ke skále, na kterou by mohl vylézt, vydrápal se na ni a kličkoval mezi velkými kameny, neomylně směrem do mokřin.

   Těžce dýchal a kulhal, většinou hopsal na jedné noze a opíral se rukama o co šlo, pokud mohl, a následujících několik desítek minut strávil stále s nezdravě vysokou dávkou adrenalinu v krvi, hledaje bylinky na svoje slanou vodou roznícené odřeniny, zatímco tma kolem něj houstla a vzduch, už tak docela studený, zchladl ještě víc.

   Kotník měl bezesporu zlomený, celý oteklý, a měl strach, že hlubší škrábance na jeho tváři a hrudi se zanítí, pokud se neošetří. Měl štěstí, že se Malfoy rozhodl jej konfrontoval za setmění – v noci a na mokřinách je nepravděpodobné, že by jej pronásledoval a našel…

   Díky Saffymu znal bažiny docela dobře a věděl, kde roste, co potřebuje, mohl se skrývat a zamířil rychle nejkratší cestou do lesů, přece jen pryč z otevřeného prostoru. Nemohl se spoléhat na tmu, že jej bude chránit dokonale…

   Jeho mysl mu podsouvala, že Luc… Malfoy jej viděl skočit z okna. Sice za ním vystartovalo koště, ale jak je pravděpodobné, že by přežil pád mezi skaliska a podvodní víry? Nicméně Harry ten hlásek ignoroval. Nehodlal riskovat, že by ho chytil bez hůlky… a otec… Snape, vynadal sám sobě, Snape…

   Dokulhal mezi první stromy, les byl tichý a černý, zvláště v noci, a Harry se zhroutil po prvních pár desítkách metrů vyčerpáním.

   Byl v noci na okraji lesa, bez hůlky, zraněný, mokrý a hladový. Jen několik kilometrů od něj byl hrad, v němž byl jeho otec a strýc… v němž byl profesor Snape a pan Malfoy, opravil se v duchu znovu a zašklebil se, opíraje se o mechem porostlý padlý kmen.

   Pokud tomu rozuměl dobře, Malfoy dospěl k názoru, že se mu jako Harrymu Potterovi podařilo nějak proklít Snapea, aby si myslel, že je jeho otec a vzal ho k sobě. Jako kdyby o to stál! Ale Malfoy musel předpokládat, že má nějaký specifický úkol… zapřemýšlel. Možná se dostat k Voldemortovi? Och, ano, to je ono! Dvakrát jej požádal, aby jej předvedl před Voldemorta!

   Do pekla s tím, byl neopatrný. Možná, kdyby se tak nehnal k Tomovi, Malfoyovi by to tak rychle nesepnulo…

   Začal si opatrně prohmatávat kotník a v naprosté tmě očichávat bylinky. Rozpoznával je podle vůně a podle toho si je přikládal buď k noze nebo k odřeninám. Bohužel neexistoval způsob, jak si ošetřit těch pár škrábanců na zádech, ke kterým přišel, aniž by si to uvědomil.

   Podařilo se Malfoyovi touhle dobou už přesvědčit Snapea, že byl obětí klamu?

   Zachechtal a zafrkal. Svým způsobem to bylo k smíchu…  zdá se, že prohrál, prostě jen game over a dostaň se přes to, hochu! Neříkal mu snad profesor, že jeho hry jsou šílené?

   Byly.

   Jak ho jen mohlo napadnout provokovat dva Zmijozely? Vecpat se přímo k Voldemortovi jenom proto, aby dostal ruce na Bellatrix? Hrát skutečně na obě strany, po nějakou dobu, než by mohl poměrně zákeřně – až by se naučil, co by potřeboval o Devateru – skolit Pána zla?

   Byly šílené a on byl blázen, když na vteřinu uvěřil, že část z toho není jen falešné předstírání. Dnešní ráno… Merline! Byl blázen.

   Chmurně se zašklebil do tmy. Vlastně je dobře, že prohrál; čas na hraní skončil, Harry Potter, který tak miloval svoje hry, zemřel zhruba před hodinou ve vodách pod Snake Rock.

   Harry ho nechá mrtvého.

   Snape, pokud nepodlehne Malfoyovu tlachání, se přes jeho smrt přenese – má přece Octavia, aby ho nahradil, nebo ne? Vystačil si šestnáct let s imaginárním synem, takže by to neměl být problém. Bude mu dál kupovat učebnice a nová košťata, a doplní do jeho pokojů věci z Harryho kufru, aby tomu dodal víc autentičnosti…

   Och ano, byl zatrpklý vůči tomu muži. Měl veškeré právo být!

   Možná se Snape strachoval o jeho život, ale k čemu to bylo dobré? Musel vědět tak jako tak, že Harry jednoho dne zemře. To byl přec jeho osud, ne? Zabít Pána zla, nebo zemřít během snažení. Byla tu šance, ani ne padesát na padesát jako spíše devadesát na deset, že padne. Jestliže ho miloval, proč nepřišel? Proč mu nevysvětlil svoje důvody? Proč…

   Zamračil se a vybavil si Malfoyova slova o mudrci. Musel mu lhát. Bylo nemožné, aby Snape něco cítil k jeho matce, správně? Řekl mu přece, že se potom drhl dezinfekcí, ne? Jakkoliv by bylo příjemné vědět, že jeho rodiče se nakonec skutečně milovali, byla to falešná naděje a Harry odmítal spoléhat na něco tak neuchopitelného jako je pouhé přání, sen. Koneckonců měl od obou, od svojí maminky i od něj potvrzení, že se jednalo o znásilnění!

   Naslouchal zvuků kolem sebe a podařilo se mu přesvědčit svou pochybující mysl, že Malfoy prostě lhal. A jestli ne… v což nevěřil, lhal někdo jiný. Neměl odpovědi a tolik otázek! Snape dostal šanci mu odpověď a zahodil ji, přesně jako arogantní pitomec, kterým byl. Harry s ním skončil, definitivně.

   Kdo další by mohl mít potíže pochopit, že Chlapec, který přežil, stupidní hrdina světla, tentokrát nepřežil?

   Brumbál… Harry se nepohodlně zavrtěl. Starý pán pro něj byl důležitý, nechtěl by mu způsobit žal, stejně jako by nechtěl způsobit žal lidem, kterým na něm záleželo – skutečně záleželo.

   Vzpomínal s nostalgií na dny, kdy všechno bylo jednodušší. Když měl problém, mohl se spolehnout, že Brumbál mu pomůže… ale teď?

   Kdo bude zaštiťovat mudrce proti ministerstvu? Jak si může být jistý, že jej Brumbál nezradí? Když jeho vlastní strýc byl schopný použít proti němu smrtící kletbu? Muž, jenž ho chtěl chránit? Když jeho vlastní otec…

   Harry zastavil tok svých divokých, ublížených myšlenek. Nemůže nikomu věřit, teď více než kdy jindy. Brumbál by ho mohl chránit proti ministerstvu, po nějaký čas, než by odhalil pravdu. Potom… co potom? Možná by jej chránil dál, možná by byl vyděšený z jeho moci.

   Zvedl ruce a přiblížil si je před tvář. Ve tmě byly téměř nerozpoznatelné, jen dva světlé fleky… ale věděl, jak vypadají. Měl dlouhé a útlé prsty, přesto schopné silného stisku, velké, ale jemné ruce, za léta práce pro Dursleyovi plné drobných jizviček od spálenin a řezů.

   Zahýbal jimi a usmál se.  Cítil ve svých prstech pulsovat moc, procházela celým jeho tělem, ale v jeho rukou byla… nejzřetelnější.

   Byly to ruce mystika, dřímala v nich síla. Rád pracoval rukama – nevytvořil takto ochranné iluze na svém prstenu, jež je pro něj stejně dobrý ztracen? Neupravil tak svou druhou hůlku, kterou potkal stejný osud? Není to tak, že daleko raději a daleko přirozeněji používá svoje ruce jako ohniska své magie? Nepotřeboval hůlku, nepotřeboval nic, dokud měl své ruce a svou hlavu a chuť bojovat.

   Proti komu? Pro co?

   Stiskl pěsti. Nikdy se neprosil být Vyvolený. Nechtěl být mudrcem. Celý život nedělal nic jiného, než se přizpůsoboval plánům a přáním jiných.

   Nejprve Dursleyovi – fungoval pro ně jako domácí skřítek, jako jejich osobní otrok, někdo, do koho je v pořádku si kopnout, pokud dřív neuhne…

   Potom Brumbál – nikoliv přímo, ale očekával od něj věci, které mu Harry zpočátku rád dával. Chtěl, aby byl silný a dobrý, a Harry chtěl takový být! Je to jeho vina – nebýt Brumbálovy víry, víry v něj…

   Následovali všichni ostatní a celý zatracený svět. Jejich plány, jejich intriky a Harry uprostřed zoufale se snažící vyváznout živý a vydobýt si trošku toho štěstí.

   Nepřítomně ulomil suchou větvičku z kmene, o nějž se opíral, a začal ji protáčet mezi prsty, sytil ji energií, vnucoval jí svou vůli. Bylo to tak snadné…

   Nechtěl moc, jenom maličko. Místo, kterému by říkal domov, a lidi, které by mohl milovat. Sírius byl ten, kdo mu chtěl toto všechno dát, bezpodmínečně – a Siriho ztratil. Remus byl druhý v pořadí – vždy zastíněn svým živelnějším přítelem, ale o nic méně srdečný a dárný. A i o něho přišel…

   Ovšem ne na dlouho. Bude bojovat proti komukoliv, kdo se pokusí vzít mu jeho štěstí, protože na štěstí má právo. Bude bojovat pro ty, kterým to dluží…

   Je Removou poslední nadějí, poslední nadějí světla vůbec a Brumbál v něj stále věří. Harry nemá v plánu jej zklamat, protože si důvěry starého pána váží. Jak mu řekl – není hrdinou, kterého si zaslouží, je tím, kterého potřebují.

   „Portus,“ zašeptal jemně a větvička se rozzářila slabým modrým světlem, nabitá energií a připravená k použití. V duchu odpočítal a na nevyslovené tři zmizel z lesa, z kouzelnického Cornwallu, pryč…

   Vysoko nad korunami stromů se zablesklo a hrom rozechvěl vodu v bažinách. Brzy se velké dešťové kapky řítily vstříc zemi, té černé noci, kdy Harry Potter zemřel, smývajíce jakékoliv stopy po jeho přítomnosti.

   Nebude již nikdy víc využíván, nebude štítem proti temnotě, protože je jeho součástí. A nebýt temnoty, jak bychom jen mohli ocenit světlo?