2/3 V časech dobrých i zlých

Ze tří bratrů, kteří vládli na kamenných trůnech Volterry tři tisíce let, byl Marcus můj nejdůvěrnější společník. Milovala jsem jeho tichou, klidnou přítomnost. V jeho blízkosti neexistoval spěch, neexistoval nepokoj. Nebylo kam se hnát, nebylo proč si zoufat. V jeho přítomnosti se zastavil čas.

Měl smutné zakalené oči, které mnohdy bývaly černé jako ta nejtmavší noc, protože se nekrmil často, dávaje přednost svým vzpomínkám před přítomností. Byl pravým opakem temperamentního Caie a jeho neustálé intenzivní soustředěnosti. Byl dalek i Arovi a jeho entusiasmu, jeho vitální stabilitě.

Marcus mě dokázal upokojit ve chvílích, kdy jsem potřebovala najít rovnováhu a utřídit myšlenky. Stačil jediný pohled na jeho smutnou tvář a propastné oči, abych věděla, že nejsem sama. Nebyla jsem jediná, kdo kdy trpěl, a často jsem se styděla za svou slabost a za svou sobeckost.

Nebylo to spravedlivé k Arovi. Nebylo ode mě správné nebrat v úvahu jeho myšlenky a emoce, žádat od něj ujištění a připisovat mu za vinu, když mě nedokázal utišit, nebo ubezpečit, že všechno bude v pořádku. Zapomínala jsem často, že se mnou nejen soucítí, ale rovněž prožívá stejné obavy jako já.

Někdy bylo tak snadné zapomenout, že za maskou toho mnohdy tvrdého muže se nachází duše schopná milovat a cítit bolest stejně jako my všichni ostatní. Aro měl zodpovědnost, a proto se nemohl pod tlakem hroutit. Ne zbůhdarma to byl on, kdo měl hlavní slovo, komu připadala do rukou největší moc.

Viděla jsem jeho vladařskou stránku téměř každý den v trůnní síni, a byl to děsivý, ale nadmíru impozantní pohled. Nebylo se čemu divit, že jsem se ho jako člověk tak bála. Jen blázen by neměl respekt z Ara Volturiho.

Mohl někdy působit jako zvědavé dítě, ale každé jeho rozhodnutí bylo pečlivě promyšlené a všechny klady a zápory byly důkladně zvážené. Nejednal z náhlých popudů, ačkoliv velice rád nechával všechny ostatní si to myslet.

Krom toho ta jeho dětinská stránka bylo to, co dokázalo okouzlit Bellu a vykouzlilo mnohdy i mně úsměv na rtech. Jak bych mu ji někdy mohla vyčítat? Pokaždé, když jsem je viděla spolu, se mi vehnaly slzy do očí. Byl to tak hořkosladký obrázek!

Často jsme trávili i večery společně a Bella měla ve zvyku na něm usínat. V těch chvílích bylo dočista snadné si představit, že bych jej jednoho dne mohla milovat.

Arova tvář byla pokaždé podivně zranitelná, když hleděl na Bellu ve svém náručí. Vždy ji sledoval několik přemýšlivých, užaslých sekund s dech beroucí něhou, letmým úsměvem a opatrnou nevírou. Její narození pro Ara bylo – a vždy bude – stejně velkým zázrakem jako pro mě.

Dovoloval jí pobíhat po paláci, dovolil jí vyšplhat mu do klína před zraky všech kolem a smál se společně s ní nad všelijakými pošetilostmi, které mu ukazovala. Měli mezi sebou unikátní porozumění – oba jediným dotek dokázali tolik zjistit a tolik vidět – a bylo snadné vidět, že se v ní jednoduše shlédl. Svazek mezi Arem a mou dcerou byl srovnatelný s rodičovským poutem.

Nikdy nevynechal příležitost, aby moji dceru uložil ke spánku; pravidelně jsme se v tom střídali každou noc. Rád jí vyprávěl tím svým jemným hlasem pohádky nebo dočista smyšlené bajky o starých vegetariánských upírech a hloupých jehňátcích, zatímco jsem naslouchala ve dveřích.

Měl podmanivý hlas, tak hebký, tak lehký. Občas jsem v Arových příbězích nalezla stopy škádlivého humoru, kterým si dobíral Cullenovi a jejich volbu stravy a mě jako hloupého človíčka, a často v sobě obsahovaly ponaučení a dávku moudrosti. Upír nežije tři tisíce let, aniž by něco nepochytil.

Když mu začala nekompromisně říkat ‚tatínku‘, aniž by se dovolila mě nebo jeho, věděla jsem, že Bella není jen moje dcera. Byla naše.

Občas jsme s Arem, v těch prvních týdnech, jen tak hovořili; v našich pokojích – mých a Belly – jsme měli k dispozici daleko více soukromí než během dne, a ten čas jsme využívali k povolení ledů. Nebylo možné nežasnout nad tím, co všechno viděl a co zažil, a v Arově blízkosti jsem si někdy připadala tak pošetile a naivně, tak mladě.

S každým dnem, s kterým Bella rostla, se však ten dojem zmírňoval. Do měsíce, během kterého se z mého malého děťátka stala skotačící dívenka, jsem si připadala jako životem zmožená a ztrápená žena. Jako kdybych prožila stovky let, cítila stovky druhů radosti a tisíce odstínů žalu.

Každá vteřina s Mirabellou nám s Arem byla tak hořce vzácná.

Sdílel moje obavy, společně jsme bojovali proti neúprosnému času, společně si zoufali. Po dvou měsících, když se zdála být jako dítě zralé akorát do školky, jsem si nedokázala představit existovat bez jeho podpory. Držel mě pohromadě, jako to kdysi dělával Jacob, ale na rozdíl od mého nejlepšího přítele mi dával slabou naději. Aro neuznával možnost prohry a nepřijímal porážku.

Nechal svoje lidi v tajnosti pátrat ve všech pověstech a ve všech záznamech po celém světě po jakékoliv zmínce o poloupířích dětech. Bohužel kromě lidových pověr, které se ani zdaleka nezakládaly na pravdě, jsme zatím nic nenacházeli.

Zhruba v té době jsem rovněž začala poznávat na dalších sto let svou novou rodinu, abych se rozptýlila, jak mi Aro doporučil. Byla jsem konečně plně zvyklá na své nové síly, nové studené tělo, a bylo bezpečné začít se pohybovat mezi ostatními.

Po krátké době testování mého talentu se ukázalo, že jsem skutečně mimořádně účinný mentální štít, u sebe mohu blokovat jakoukoliv nefyzickou schopnost jiných nadaných (včetně Alice a jejích vizí), a po dalších pokusech se zjistilo, že část té blokace mohu projektovat i do prostoru a štítit ostatní před mentálními útoky.

To mi zajistilo místo osobní strážkyně tří králů a seznámila jsem se s Renatou, fyzickým štítem. Překvapivě skvěle jsme spolu vycházely, jelikož jsme se pravidelně setkávaly zahalené kápí a v dlouhých tmavých pláštích za trůny pokaždé, když králové zasedali. Identity soukromých stráží byly před cizinci utajované, a moje dvakrát tolik.

Bella Swanová Cullenová byla pro svět mrtvá a nikdo nevěděl, co se s ní stalo po jejím útěku z líbánků. Dokud jsem žila ve Volteře, měla jsem jiné příjemné, které sdíleli všichni z mé rodiny: Volturi.

V té době jsem poznala blíže Marca, Caia a jeho ženu Athenodoru, Aleca, Felixe, Demetriho, Heidi. Dokonce i Jane začala být přátelštější – o něco. Zdálo se, že když jsem nyní upír, je ochotnější se mnou uzavřít příměří.

Ostatní z rodiny mě přijali poměrně rychle mezi sebe a nebylo třeba se jen zmiňovat nebo poukazovat na fakt, že zaujímám mezi stráží zvláštní místo, že jsem blíže postavením spíše králům než jim, protože moje dcera byla rovněž Arovým dítětem.

 Byly dny, kdy nás bylo možné zahlédnout v zahradách, Ara, Bellu a mě, jak připomínáme skutečně malou, šťastnou rodinu. Zatímco si naše dcera hrála ve spadaném listí, my ji pozorovali zavěšení jeden do druhého a tiše mezi sebou hovořili o tom či onom.

Jeho úmysly ke mně byly očividné a všem na očích. S nezpochybnitelnou sebejistou se stal otcem mého dítěte a zaujal pozici mého druha, mého muže. Jen čekal, až budu připravená jej tak přijmout.

Netlačil na mě, věrný svému slovu o trpělivosti, a stejně jako byl pevnou konstantou upířího světa, byl pevnou konstantou i mého života. Nikdy ani nedokážu nalézt slova pro to, kolik pro mě znamená, co pro nás s Bellou udělal, jak mi zachránil život a pokračoval v tom zas a znovu. Arovo objetí mě drželo nad vodou v těch chvílích, kdy se můj svět hroutil, když jsme oba ztráceli naději.

Co když Bella zemře stejně rychle, jako roste? Dospívala několikrát rychleji než běžné dítě, kolik roků s ní jen máme, než bude nenávratně pryč? Každá chvíle radosti byla podbarvená tím strachem a nejhorší ze všeho byla ta bezmoc.

   ***

Dívenka to byla maličká, s hnědými vlasy a velkýma očima, s bledou porcelánovou pokožkou a širokým úsměvem. Začala se nesmírně chichotat.

„Tady!“ zavolala vesele a skrčila se za keř. Kolem ní se nacházelo stovky let staré velké bludiště z živých, celoročně zelených křovisek, které se pravidelně zastřihovaly do výšky pasu dospělého člověka. Byly to pečlivě udržované skvosty palácové zahrady.

O kousek dál stál muž v černém s rudýma očima. Krátce se zhoupl na špičkách a otočil se zády směrem k ní, rozhlížeje se po bludišti.

„Princezno, má nejdražší!“ zvolal falešně zoufalým hlasem, skrze nějž probublával smích. „Och, kde jen může?“

„Copak mě nevidíš, tatínku?!“ zahihňala se znovu a vystrčila hlavu. „Jsem tad-och!“

Muž se během mrknutí oka, tak nepřirozeně rychle, přesunul za ni a vyzvedl ji do vzduchu.

„A mám tě, poklade!“ prohlásil vítězoslavně a vyhodil ji vysoko nad hlavu se silou, kterou by normální člověk neměl mít. Dítě se začalo hlasitě smát a vypísklo při cestě vzhůru.

V ten moment se hradba lehkých mračen protrhla a mdlé zimní slunce oba dva ozářilo. Muž se začal diamantově, oslnivě třpytit, zatímco dívenka slabě, nenápadněji zářit.

Zachytil ji pevně do náruče a zafrkal: „Mám tě, a nepustím!“

Holčička se znovu zahihňala a vlepila mu pusu na tvář. „Taky tě mám, tatínku!“

   ---

Bella stáhla ruku zpět a povzdechla si. Nějakou dobu trvalo, než jsme ji přesvědčili, ať při komunikaci používá ústa místo myšlenek. Promnula si dlaně v gestu podezřele připomínající Ara, když něco plánoval.

„Že vypadal strašně hezky, maminko, že? Jak se blýskal na sluníčku!“ zašeptala pak spiklenecky, úmyslně nahlas.

„Mirabello,“ povzdechla jsem si tentokrát já se slabým úsměvem a zahlédla Arův úšklebek. Naše dcera si kladla za osobní bojový úkol své existence postarat se o to, aby se její rodiče skutečně dali dohromady. Na svůj věk byla až příliš vyzrálá – v případech, kdy se nechovala na domnělý věk pětileté.

„Každý upír se na slunci třpytí,“ odpověděla jsem jí. Pak jsem zamrkala: „Ale je pravda, že tvůj tatínek to umí velmi dobře.“

„Vynikám v mnoha ohledech, má Isabello,“ prohlásil Aro samolibě. Seděl usazený vedle mě s dostatečnou mezerou mezi námi, kterou Bella poměrně nadšeně vyplňovala. Rozhodně nenamítal, když si maličká hrála na dohazovačku.

Jeho sebejistota, že naše společná budoucnost je nevyhnutelná, byla neotřesitelná. Byl to rys, který jsem shledávala na domýšlivých upírech značně iritující. Po sto letech to pro všechny byl nejspíše charakteristický rys.

„O tom nemám pochyb,“ ujistila jsem ho a Aro spokojeně zapředl. To byla další, podivně důvěrná stránka jeho osobnosti, a ten samotný zvuk ve mně probouzel teď už dobře známé rozechvění, zatímco v Belle evokoval pokaždé záchvat smíchu. Pro ni neměl žádný, ehm, intimnější, smyslnější význam.

Nikdy předtím jsem neměla ani tušení, že by upíři mohli vrnět – spokojeně bručet, povzdechnout si jako každý normální člověk mohl, to ano… ale vrnět? Přesto to nebylo předení kočky, ale spíše daleko větší šelmy. Ostatně vedle mě seděl král, žádný králíček.

Bella se natáhla mezi nás na břicho. Polovinu těla měla v Arově klíně a druhou v mém a nechala si ode mě probírat vlasy, zatímco nám vyprávěla o svém odpoledni s Giannou a Felixem. Byli to její nejoblíbenější ‚chůvy‘ a dnes ji hlídali, zatímco Aro přijímal návštěvu několika spřátelených nomádů.

„…a pak Felix řekl, že mě někdy vezme do zoo. Ukáže mi slony a opice a žirafy a zebry a… uáá…“ široce zazívala a zavrtěla se. „Taky velké kočičky, říkal… uáá… a ještě…“

Vyměnili jsme si s Arem vědoucí pohled a začal jí rozvazovat boty.

„A jedna malá holčička půjde pěkně do hajan,“ prohlásil rozhodně.

„Ne, tati, ne!“ protestovala okamžitě. „Podívej, mami, já přece nejsem ospalá, a ještě jste neslyšeli, co Gianna říkala na můj obrázek, co jsme kreslily… uáá…“

„To je vidět,“ zkonstatoval pobaveně a tleskl. „Jak jsem řekl, do postele.“

„A budeš mi vyprávět pohádku?“ začala smlouvat, jak se stalo naším rituálem. Pokaždé smlouvala o pohádku.

„To záleží na několika věcech,“ zamyslel se Aro. „Co mi nabídneš oplátkou?“

Přikryla jsem si ústa dlaní a otočila se do strany. Moc dobře jsem věděla, o co mu jde. Aro nepatřil k mužům, kteří by si nechali proklouznout příležitost mezi prsty – a jistým způsobem to samé učil naši holčičku. Svět, náš svět, nebyl krásné, nevinné místo, žádný růžový sad. A v paláci Volturiových to platilo dvojnásob.

„Tatííí,“ protáhla a zavrtěla se.

„Ty víš, co chce,“ řekla jsem jí tiše. „Tak buď hodná holčička a běž si vyčistit zuby bez další protestů.“

„Mamííí,“ protáhla znovu. Pak si povzdechla, sladce se usmála a dala mi pusu: „Tak jo, dobrou noc.“

„Pojď, příšerko,“ řekl na to Aro a popadl ji do náruče a přehodil si ji přes rameno, zatímco jsem je pozorovala se širokým úsměvem. Jakmile zmizeli z dohledu, přestala jsem se usmívat a tentokrát nešla poslouchat pohádku, kterou si Bella vyškemrala. O půl hodiny později se ke mně Aro připojil a usadil se znovu na pohovku.

„Od minulého týdne vyrostla aspoň o pět centimetrů,“ řekla jsem mu mírně se chvějícím hlasem. Pokaždé jsem si toho všimla – jak delší měla vlasy, jak se změnil tvar jejího obličeje, jak se jí natáhly kosti.

„Já vím,“ řekl rozvážným, zarmouceným hlasem a bez zaváhání obtočil paže kolem mě. Nebylo v tom nic romantického nebo nepatřičného, cítila jsem jen hřejivé teplo.

„Přemýšlel jsem,“ pronesl potom. „Ti lidé, Gustavo a Kaure, rozpoznali, co je Cullen. A poznali, co je s tebou, správně?“

Slabě jsem přitakala, tvář přiloženou k jeho hrudi, kde se nacházelo jeho nebijící srdce. Bylo zvláštní o něm tak přemýšlet. V mnoha ohledech měl skutečně srdce z kamene, a přece kdyby bylo schopné tlukotu, bilo by pro naši dceru. Cenila jsem si možnosti znát a užívat si jeho druhé stránky. I když jsem si mnohdy připadala sobecky.

„Je jen pár míst, kde nemáme styky, o kterých ani my mnoho nevíme,“ pronesl pak. „Domorodci z jihoamerických džunglí mohou mít svoje vlastní pověsti, předávané jen ústně, nejdražší. Napadlo mě, že bychom mohli nalézt odpovědi tam.“

Zarazila jsem se a zvedla k němu oči. Byla to první stopa něčeho, co by mohlo být doopravdy užitečné. Jižní Amerika, mohly by tam být odpovědi, které tak zoufale hledáme? Byl to kousek země, který jediný mohl úspěšně skrývat takové tajemství dokonce před Volturiovými.

Cosi v jeho hlase mě upozornilo na hluboké pohnutí, jako by zvažoval, že se do hlubin Amazonie snad sám vypraví. Věděla jsem, že já bych tam chtěla jít, tak moc bych tam chtěla jít.

„Zvažoval jsem, že bych poslal Demetriho a Jane. Nemohu si dovolit opustit palác na neurčito, stejně jako nehodlám riskovat tebe,“ pokračoval a jemně vykresloval prsty obrazce na mých zádech. „Krom toho, obávám se, že nechci ztratit ani minutu s Mirabellou, a jsem si jistý, že ani ty ne.“

Díval se na mě vědoucíma, soucitnýma očima. Když se jednalo o naše dítě, mysleli jsme stejně, jednali jsme shodně. Stejně jako já, udělal by pro Mirabellu cokoliv. Přiložila jsem dlaň k jeho tváři, nabízejíc tu samou oporu, kterou mi vždy poskytoval.

„Demetri je dobrá volba, umí jednat s lidmi,“ souhlasila jsem nakonec a slabě jsme se na sebe usmáli. Být v Arově blízkosti mi dodávalo naději. Vyzařoval pokaždé tolik sebedůvěry, že jsem mu v ten moment musela věřit. Všechno se vyřeší.

   ***

Čas pro nesmrtelné plyne. Není to ani rychle, ani pomalu; pokud se zrovna neděje něco mimořádného. Demetri a Jane se k nám navrátili s dobrými zprávami – růst a vývoj poloupírů je kompletní sedm let po jejich narození, načež přestávají stárnout. Tak se stalo, že těch sedm let uplynulo rychleji, než bych si přála.

Ty první roky, kdy Bella zůstávala povahově dítětem, byly roztomilé a sladké. Jakmile vstoupila do puberty, přísahala bych, že s jejím otcem začínáme šedivět.

   ---

PRÁSK!

„Mirabello Marie Volturi!“ zahřímal vzápětí hlas, který jsem dobře rozpoznávala. „Vrať se zpět, nedomluvili jsme!“

Urychleně jsem zaklapla svou knihu a přesunula se chodbou do našich komnat. Sotva jsem otevřela dveře do předpokoje, našla jsem Ara přecházet sem a tam před zavřenými dveřmi naší dcery.

„Aro?“ zeptala jsem se ho jenom.

Zastavil se a s hlubokým nádechem se ke mně obrátil: „Ano, moje nejdražší?“

„Nechceš mi vysvětlit, proč tentokrát hodláte tím hlukem zbořit palác?“ zajímala jsem se tiše se slabým úsměvem.

„Očividně jsem se dopustil vážného hříchu,“ poznamenal klidně a přešel za mnou. Opatrně uchopil mé dlaně do svých a obě políbil.

Široce se usmál a zvýšil o něco hlas: „Nepojede na koncert Tokio Hotel a nezajímá mě, co je to za skupinu, a už vůbec se nestarám o to, že je to jediný plánovaný koncert na ‚celý následující rok!‘“

„Nenávidím tě!“ ozvalo se tlumeně zpoza dveří. „Vůbec nerozumíš hudbě!“

Nadzvedl obočí a pootevřel a zase zaklapl němě ústa. Troufalost nařknout sběratele a patrona umění, který se nejspíše osobně znal s každým významným hudebníkem a malířem v historii, že nerozumí hudbě, jej připravila o řeč.

Proti své vůli jsem se začala slabě smát a vymanila jednu ruku z jeho sevření, abych ji mohla přiložit k Arově šokované tváři. Miloval hru na klavír a klasiku. Moderní hudba jej nikdy příliš neuchvátila.

Když začaly z Bellina pokoje hrát první tóny ‚Durch den Monsun‘, Aro bolestně semkl víčka k sobě, žalostně si povzdechl a opřel se o mou dlaň.

„Copak to dítě nemá ani špetku vkusu?“

   ---

„Už jsem řekla, Mirabello,“ pronesla jsem nekompromisně. „Není pro tebe bezpečné, abys šla sama ven. Bez ohledu na to, jak skvělý chlapec tě pozval na schůzku.“

„Ale, mami,“ zaprotestovala moje pět a půl let stará dcera a těkala očima ze mě na Ara. „Nemůžu jít na rande s Felixem za zády! Tati, no řekni!“

„Plně souhlasím s tvou překrásnou matkou, má drahá,“ Aro zkřížil nohu přes nohu a oba jsme ignorovali, když protočila oči nad slovem ‚překrásnou‘.

Byla zrovna v tom období, kdy jí vztah rodičů a jakákoliv myšlenka na intimitu, nebo vztah obecně, mezi nimi přišla… znepokojující. Vzpomínala jsem dobře na ty chvíle, kdy se Renée poprvé rozplývala nad Philem, a já vážně nechtěla nic slyšet.

„Stále jsem v pokušení přestat ti povolovat vycházky do města,“ pokračoval pak jemným tónem, jak to jen Aro uměl. „Kolikátý je to chlapec? Třetí? Čtvrtý? Nemůžeš oslňovat všechny turisty ve Volteře, Mirabello.“

„Cože?!“ vykřikla. „Nemůžete mi přikazovat, koho a jak chci vidět!“

„To je přesně to, v čem se mýlíš, Bello,“ řekla jsem jí klidně a vyhledala Arovu ruku. Nenesl dobře, nikdy, když se mu odporovalo, a naše dcera měla patent na nejrychlejší způsob, jak jej vyprovokovat. „Bez svolení neopustíš palác.“

„Nemůžete mě tu držet jako ve vězení!“

„Mirabello,“ Aro zvýšil hlas, aby ji překřičel. Zmáčkla jsem mu dlaň silněji a nadechl se, než pokračoval: „Nebudeš takhle mluvit ani se mnou, ani se svojí matkou, rozumíš mi, princezno?“

„Budu mluvit, jak budu chtít! Nemáš právo mi nic nařizovat, stejně nejsi můj otec!“ vmetla nám do tváře a oddupala k sobě do pokoje.

PRÁSK!

„To šlo poměrně dobře,“ utrousil a vyzvedl si mou dlaň k ústům. „Když bude trucovat, alespoň máme jistotu, že nebude lámat srdce toho chudáka.“

„Zkusí utéct oknem,“ oznámila jsem unaveně a složila si hlavu na Arovo rameno, zatímco mi věnoval nevěřícný pohled.

Samozřejmě, že to zkusila.

   ---

Naštěstí se přes to stádium dostala velice rychle a dospěla v okouzlující a především nesmrtelnou mladou ženu, která s radostí zaujala pozici mezi stráží, ačkoliv její přístup byl docela laxní. Její srdce a její zvědavost, o níž bych přísahala, že podědila po Arovi, ji táhly dál než byly palácové zdi, dál než byly hranice Volterry nebo dokonce Itálie.

Bella chtěla poznat svět a věděla jsem, že dříve či později ji budeme muset nechat jít. Ačkoliv Aro byl poměrně spokojený s myšlenkou, že to bude zaručeně později. Osobně jsem ho podezírala, že nechce ztratit naši holčičku z dohledu, a upřímně, ani já jsem nechtěla. Sedm let bylo tak málo; jen kapka v moři pro nesmrtelné.

Ale to byla věc patřící k životu – nechat naše milované jít, až přijde čas.

   ***

To byla lekce, kterou jsem se naučila o pár let později, když k nám dorazila zpráva o Charlieho infarktu, a o dalších několik později o autohavárii mamky s Philem. Aro měl rád přehled, co se děje, a udržoval se v obraze o pohybu většiny osob, které jej nějak zaujaly. Moji rodiče nebyly výjimkou, už jen proto, že to byli moje rodiče a věděl, že mi na nich záleželo.

Nebyly to nejlehčí dny mého života, ačkoliv jsem věděla, že jednou to přijít muselo. Byli lidé, věděla jsem, že jednoho dne budu stát nad jejich hroby. Co jsem ale nikdy nepředpokládala, bylo, že Aro a naše dcera budou stát po mém boku.

Návštěva Charlieho hrobu pro mě byla těžší, než poslední rozloučení s mámou. Žila jsem s Renée většinu své lidského života, milovala jsem ji a věděly jsme to obě. S tátou jsem byla jen pár týdnů ročně a potom slabý rok a půl, který jsem strávila tím, že jsem ho děsila k smrti. Nikdy jsem mu neřekla, jak moc ho mám ráda a kolik toho pro mě znamená. Pamatuji si ten den tak jasně…

Ve Forks  pršelo. Nečekaně.

Bella stála pod deštníkem dva kroky za mnou, tichá a přemýšlivá, a ačkoliv nikdy svého dědečka nepoznala, truchlila kvůli mému smutku. Pamatovala si s děsivou přesností všechno, co jsem jí říkávala o svých rodičích; jako ostatně žádný nesmrtelný, nikdy nezapomínala.

Položila jsem kytici prostých kopretin na Charlieho náhrobek a nechala déšť nás smáčet. Aro stál hned za mnou, paže zezadu kolem mě. Opírala jsem se o něj, křečovitě se držíc jeho dlaní spojených na mém pasu. Když jsme se dozvěděli tu hrůznou novinku, nedovolil mi ani vyslovit tu prosbu nahlas – soukromé letadlo bylo připravené k odletu jen o hodinu později.

Bylo bezpečné přiletět; Cullenovi městečko opustili krátce po mém zmizení, a vlci pro nás na tak krátkou chvíli nepředstavovali riziko. Nebyli jsme nebezpeční pro ně a oni nebyli nebezpeční pro nás.

„Nikdy jsem tě neviděla zmoklého,“ oznámila jsem Arovi mimoděčně.

„Nemám ve zvyku se procházet v dešti,“ zasmál se tlumeně a cítila jsem jeho hruď vibrovat tím příjemným zvukem.

„Nemusíš moknout kvůli mé vlastní hlouposti, Aro,“ odvětila jsem a koutkem oka zachytila pohyb na hranicích lesíka, který obklopoval zídku hřbitova. Jako by mezi stromy procházel velký rezavý stín.

Jacob, kdysi dávno mé krásné jasné slunce.

Zalila mě nová vlna smutku, dnešek byl dnem vzpomínání a lítosti. Neubránila jsem se ani myšlenkám na Edwarda a Cullenovi, svoji úžasnou bývalou rodinu, a na všechny věci, na které jsem neměla čas předtím myslet. Bylo zvláštní vzpomínat na ně vřele, ano, ale… bez nutnosti je vidět, nebo jim zkusit zavolat.

Patřili minulosti; a tam zůstanou, dokud nebudu připravená se jim postavit čelem.

„Mrzí mě bolest, kterou prožíváš, má nejdražší,“ zašeptal mi Aro soucitně do ucha a nechala jsem svou hlavu klesnout dozadu a týlem se opřel o jeho rameno. Pokaždé když jsem cítila jeho dech polechtat mě na šíji, pokaždé když ke mně tiše šepotal, jsem se neubránila tomu zachvění v nitru. Patřilo to ke mně stejně jako moje ruce nebo oči.

„Děkuji, že jsi tu se mnou,“ odpověděla jsem mu tiše. Bylo to poprvé po dlouhých letech, co jsme opustili hranice Volterry – a předtím to pro Ara byly dekády. Jeho přítomnost mi dodávala sílu, jako tolikrát před tím.

„Na světě není jiné místo, kde bych chtěl být více, Isabello.“

„Myslím, že jsem ti vlastně nikdy nepoděkovala, ne dostatečně, za všechno, co jsi mi dal, můj drahý příteli,“ zamumlala jsem.

„Dáváš mi všechno, co mi můžeš dát, a víc od tebe nemohu a nechci žádat,“ pronesl vřele. Dešťové kapky mi padaly do tváře a nahrazovaly slzy, které nemohu ronit. Bylo dobré cítit něco stékat po své tváři. Stýskalo se mi po možnosti plakat, vyplavit smutek a lítost.

Z hrdla se mi vydral nářek, suchý, škrábavý, a cítila jsem, jak mě stiskl pevněji, nabízeje znovu oporu, pocit bezpečí, jistotu, vřelost. Po krátké chvíli jsem cítila horké paže naší dcery, jak je omotala kolem nás obou. Dcery, kterou mohl sice zplodit můj manžel, ale kterou mi dal Aro.

Bez Ara, co bych byla?

   ***

„Bella nám píše a posílá dárky,“ oznámila jsem Arovi a usadila se vedle něj. Na kolena jsem složila velký balík a začala ho rozdělávat.

Po patnácti letech společné existence jsme byli my. Ta změna mě samotnou zaskočila, protože nebylo možné určit, kdy k ní došlo. Jakákoliv rozhodnutí týkající se naší dcery byla vždy společná, a Bella na nás nemyslela jako na dvě samostatné jednotky: nikdy nemluvila o mě nebo o Arovi zvlášť – pokaždé používala množné číslo.

Bella se rozhodla poznat své kořeny a vyrazila do Spojených států žít na chvíli na vlastní pěst. Neobešlo se to bez dramatu, samozřejmě, ale nakonec se Aro nechal ukonejšit a usmlouvat, že tedy smí.

Za uplynulé roky jsme spolu s Arem trávili tolik času – v trůnní síni nebo v našich komnatách – že bylo podivné nebýt v jeho blízkosti každý večer, i když byla Bella pryč. Bylo tedy tak nějak logické se přestěhovat z našich prázdných pokojů k Arovi.

Vzápětí jsem zvolala: „Knihy!“

Široce se usmál, když jsem se rozesmála, a natáhl ke mně ruku. Poklidně jsem vložila svoji dlaň do jeho a druhou začala vytahovat jednu po druhé. Novinky začínajících slibných severoamerických autorů, hm.

„Knihy pro tebe, ale nic pro nebohého otce?“ zajímal se a nahlížel do útrob krabice, jeho výraz otevřeně zvědavý. „To mě tedy zklamala.“

„Posledně ti poslala sbírku CD,“ oznámila jsem mu hravě a Aro pokýval hlavou na znamení porážky.

„Ano, ano, má drahá,“ přitakal. „Kompletní diskografie její zrovna teď milované hudební skupiny. Jak jsem mohl zapomenout.“

Několik vteřin jsem pozorovala jeho rozzářené oči, načež se ke mně otočil a pronesl: „Jsem mimořádně hezký, že?“

„A jak skromný jsi, Aro.“

„Ano, musíš žasnout nad mou dokonalostí každý den,“ zavrněl a já se rozechvěla. Aro se samolibě usmál a pomalu převzal mou krabici a všechny knihy a odložil je k zemi.

 „Co psala?“ zajímal se. Jakmile byly všechny knihy bezpečně z mého dosahu, Aro si mě přitáhl blíž a složil si mě do klína. Přivřela jsem oči a nechala jeho jemné prsty přejíždět po mé tváři a hrát si s mými vlasy.

„Všechny nás tu velmi zdraví, stýská se jí,“ začala jsem shrnovat obsah velmi krátkého dopisu. „Nicméně…“

„Hm?“

„Našla si chlapce.“

Aro se na vteřinu zarazil a potom se začal slabě usmívat a shlédl na mě. „Opravdu? Kdy nám ho přiveze ukázat?“

Znala jsem ten lesk v jeho očích a zavrtěla jsem hlavou.

„Och, ne, ne, jestli Bella aspoň trošku zná svého otce, ten hoch se v Itálii jen tak neobjeví.“

„Nemám v plánu mu cokoliv udělat, jen jej chci poznat,“ protestoval. „Jsem pouze zvědavý, jaký druh muže okouzlil naši dceru. To je všechno, má nejdražší.“

„Bella si ho dokáže přečíst i bez tebe. Nestrkej svůj velký všetečný nos do věcí, kam nepatří,“ natáhla jsem se a jemně zmíněnou část Arova obličeje pohladila konečkem prstu.

Zapředl a zašklebil se na mě. Vyžíval se ve chvílích, kdy jsem mezi námi iniciovala tělesný kontakt.

Zůstali jsme takhle celý zbytek noci – a bylo to tak přirozené. Aro byl skutečně věrný svému slovu; necítila jsem nátlak, necítila jsem žádnou povinnost oplatit mu. Byla jsem mu vděčná, byla jsem mu oddaná, byl mým blízkým přítelem…

Byla tohle láska?

   ***

Pospíchala jsem chodbou, do schodů, a znovu kolem mistrovských děl vystavených na zdech volterrského paláce. Ta zpráva byla otřesná. Nemohla jsem tomu uvěřit a jen stěží se mi podařilo zadržet vzlyk.

Před dveřmi Arovy pracovny jsem se zastavila a zhluboka nadechla. Neslyšela jsem sebemenší zvuk vycházející z pokoje přede mnou, a cítila jsem strach. Opatrně jsem vešla.

„Aro?“ zašeptala jsem.

Stál u okna zády ke mně, ruce spojené za sebou. Ani se nepohnul, neotočil se, nedal najevo, že by zaregistroval mou přítomnost. Připomínal sochu.

Pomalu jsem vkročila dál do místnosti a sledovala Arovu nehybnou siluetu. Světlo rychle ubývajícího dne jej rámovalo, jinak pracovna tonula ve stínech. Neměla jsem Jasperovu schopnost vnímat emoce, ale přesto jsem ve vzduchu cítila hutnou atmosféru depresivního smutku a žalu.

Celý hrad byl ponořený ve stejné cloně bolestivé nevíry.

Dřív, než jsem se nadála, stála jsem u něj a letmo se dotkla jeho ramene. Potom jsem si hluboce povzdechla a obtočila svoje paže kolem jeho pasu a opřela si čelo o jeho záda. Bylo to zvláštní – obvykle byly naše role obrácené.

Cítila jsem jeho napnuté svaly, ztuhlý postoj. Emoce z něj vycházely ve vlnách. Aro trpěl a pod tím nehybným zevnějškem zuřila bouře. Zmáčkla jsem ho pevněji, chtěla jsem ho uchránit té bolesti, zaštítit vlastním tělem.

„Isabello,“ zamumlal a obrátil se ke mně. Jeho oči byly černé, zatažené bolestí a zradou, a jeho pohledná tvář zkřivená v masku smutku a zoufalství. Obtočil ruce kolem mých ramen a zabořil tvář do ohybu mého krku, zatímco jsem posunula svoje paže a začala jemně přejíždět prsty po Arově páteři.

Začal se třást, nejprve slabě a následně silněji a já jej držela pevně. Pomalu jsme sklouzli k zemi, aniž bych Ara pustila. Každý z nás kdysi byl člověk a ta část nás nikdy nemohla opustit, nikdy. I Aro měl právo truchlit, být pro jednou slabý.

„Bude to v pořádku,“ šeptala jsem mu zase a znovu, stále dokola, zatímco se den změnil v noc. „Bude to v pořádku…“

Můj hlas byl zlomený a zalykala jsem se, mým tělem otřásaly vzlyky stejně jako ním. Ale nemohla jsem ho pustit, nikdy.

„Jsem tu s tebou.“

Ztratit někoho, koho milujete, kdo je vaší rodinou… není to snadné. Bolí to. Nečekáte, že se to může stát, ne když jste nesmrtelní, když před vámi je věčný život.

Aro mě zachytil za ruku a přitáhl si mou dlaň k ústům, přiložil si ji k tváři. „To jsi.“

„Na světě není jiné místo, kam bych patřila víc,“ zašeptala jsem mu. Byla to téměř ta samá věta, kterou mi řekl na Charlieho pohřbu. A byla to pravda. Nebylo jiné místo, kde bych měla být, kde bych chtěla být, kam bych patřila.

„To není,“ pevně stiskl mou dlaň a zhluboka si povzdechl.

Seděli jsme na studené zemi, dva otupělí, ztrátou zmožení lidé. Bylo by hloupé o nás smýšlet jinak. Měli jsme svoje radosti, svoje starosti. Žili jsme. Po nějaké chvíli jsem se opřela o stěnu pod oknem a Aro zůstal ležet na boku, s hlavou v mém klíně a mou dlaní pevně uvězněnou ve své.

„Nerozumím tomu. Proč?“ zasípal potom. „Proč nás opustil?“

„Byl už dlouho očekávaný někde jinde, Aro,“ odpověděla jsem slabě, hledajíc útěchu v tom pomyšlení, že by tomu tak mohlo být. „Jednou mi vyprávěl.“

„Co ti vyprávěl? Ten jeho ‚sen?‘“

„Vyprávěl mi, že tvoje sestra na něj čeká a jakmile bude mít možnost, bude ji následovat. Takže nás neopustil, jen zamířil tam, kam v první řadě patřil.“

„Měli jsme ho hlídat lépe, snažit se mu pomoci víc.“

„Nemohli jsme se snažit mu pomoci, spravit ho,“ namítla jsem. „Nebyl žádná rozbitá věc, nebylo co spravovat. Byl unavený ze své vlastní existence, byl prázdný, a i když to bolí, jsem ráda, že došel pokoje.“

Doufala jsem, že došel. Jeho smutné oči byly tak srdcervoucí, jeho bolest po všech těch letech tak čerstvá, jako by přišel o svou ženu teprve včera. Líbila se mi myšlenka, že je ten tichý smutný muž na lepším místě a pro jednou se usmívá jemně na svou milovanou Didyme.

„Pokoje? Až se změníme na prach, pokoj nás nečeká, jen zatracení,“ oponoval mi Aro ostře. „Pro monstra bez duše jako jsme my není nebe, není další život.“

„Nejsi monstrum, a už vůbec bez duše,“ zavrtěla jsem hlavou a přiložila prst k Arovým ústům. „Nikdy nebudu věřit ničemu jinému. Mám víru v naše duše, stejně jako měl Marcus, a jestli někdy skončí tato fyzická, pozemská věčnost, shledáme se v té další.“

Otočil hlavou a jen na mě hleděl s tmavýma, smutnýma očima, které mi v tu chvíli připomínaly Marca. Jak jen mi bude chybět, co jen si počnu bez jeho pokojné přítomnosti a chraptivého hlasu?

„Ale jak mohl odejít? Jak nás mohl tak zradit?“ Aro zanaříkal. „Vždy jsme byli tři, tři! Co budeme dělat teď, když je jeden trůn prázdný a Marcus pryč?“

„Společně na něco přijdeme, můj drahý,“ řekla jsem mu prostě a prsty volné ruky projížděla Arovy černé kadeře. Ta slova, nebo to gesto snad, jej uklidnilo a zhluboka si povzdechl a uvolnil se. Kdyby upíři mohli spát, řekla bych, že usnul.

Venku začínalo svítat a tahle strašlivá noc byla konečně za námi. Přicházela změna pro celý upírský svět, to bylo očividné, a chápala jsem Arovy obavy. Ale věděla jsem, že společně to zvládneme – stejně jako to věděl Marcus, protože jinak by se mu nepodařilo zpřetrhat pouta loajality, která jej držela při životě ve Volteře.

Zavřela jsem oči a opřela se týlem o zeď za sebou, na rtech polosmutný slabý úsměv a v mysli vzpomínku na poslední slova, která mi Marcus, můj nejdůvěrnější společník ze tří volterrských králů, kdy řekl.

„Viděl jsem pouta mezi druhy, mezi milenci a mezi přáteli,“ řekl Marcus slabě a přemýšlivě mi hleděl do tváře. „Nejsilnější svazky vznikají mezi těmi, kteří s nadějí společně kráčí životem, s vírou společně překonávají překážky a s oddaností společně prožívají to dobré i to špatné. Takové pouto potom ani člověk, ani upír a ani smrt nezlomí.“