pátek 1. listopadu 2013

10 Vzpomínky a upomínky

Snape se k němu otočil, sotva vešel do vstupní síně. Harry sledoval směr otcova pohledu a uvědomil si, že se stále konečky prstů dotýká kamenů. Hleděl na ten úkaz celou jednu vteřinu a poté ruku pomalu spustil a rozhlédl se po hale.

   Neušlo mu, že je jeho otec něčím hluboce znepokojen, třebaže se mu tento fakt daří výborně skrývat. Ale Harry nebyl o nic horší pozorovatel než on, když se pro to rozhodl, takže jej odhalil.
   Klade si zneklidňující otázky? Jestlipak Harry cítí to samé spojení se zemí, jaké musí cítit i on – a jaké patrně cítily generace před nimi. Jestlipak vnímá reakci hradu, která je dost dobře nepřehlédnutelná pro každého s trochu vyvinutým smyslem pro magii. Jestlipak si dá dvě a dvě dohromady a spojí tohle všechno s jejich shodným druhem magie a krevní skupinou…
   Dobře, jen ať se milovaný tatínek znepokojuje, jen ať je v pochybách, ať se bojí pravdy, stejně jako se jí bál Harry rok předtím, sám a naprosto bez pomoci.
   Harry už nestál o nic, co by mu mohl Snape nabídnout v roli otce. Jako dítě sníval o tom, že pro něj někdo přijde a vysvobodí ho z jeho přístěnku pod schody, ale nikdo nepřišel a Harry přestal snít. Smířil se s tím, že nebude mít rodinu, že nebude mít to samé, co měly ostatní děti, co měla Hermiona, Ron, co měl i ten ztracený rozmazlený Draco Malfoy. A přitom… to všechno mohl mít, kdyby jeho otec nebyl sobecký šmejd.
   V tu chvíli před sebou viděl všechno, co mohl mít a co neměl. Nejde už o to, že Snape znásilnil jeho maminku, že se choval k vlastnímu synovi jako k odpadu, ale že mu odepřel pohled na místo, které přinášelo úlevu Harryho trpící duši, které ulevovalo od vnitřní, nikdy nekončící bolesti a usnadňovalo žití… že jej nechal až doteď neúplného.
   „Pokud jste skončil s důvěrnostmi se zdejší stěnou, Pottere…“
   „Kompletně hotov, pane,“ odpověděl bez mrknutí oka a dál studoval síň. Byla to velká místnost s vysokým stropem a několika okny, rozpoznával převážně gotický sloh, i když si nemohl být jistý, protože mudlovský dějepis a stavební slohy viděl naposledy před šesti lety a jen zběžně. Na jeho vkus tu bylo trochu moc temna, ale předpokládal, že na stíny a šero si musí zvyknout, je to přece jen Snapeův domov, takže…
   Profesor luskl prsty a s tichým POP! se před nimi objevil domácí skřítek v černém, pečlivě udržovaném povlaku na polštář. Hluboce uklonil: „Pán volal Saffyho?“
   Malé stvoření zvedlo svoje nepřirozeně žluté oči a zadívalo se na svého pána, a potom na jeho hosta. V ten okamžik se Saffyho oči zdvojnásobily překvapením, uniklo mu tiché vykviknutí a strčil ruce s dlouhými prsty za záda, aby se ubránil pokušení se Harryho nadšeně dotknout.
   Harry se na něj rozpačitě zazubil, třebaže mu to nebylo příjemné. Na podobnou reakci byl už zvyklý od skřítků v bradavických kuchyních, kteří rovněž považovali jeho přítomnost za zázrak a obletovali ho se zbožnými pohledy. Tak nějak doufal, že tím nebude trpět i zbytek skřítčí populace…
   „Odvedeš tohoto mladého muže do jeho pokoje,“ nařídil mu nevrle Snape. „Budeš na něj dohlížet a budeš mu k ruce.“
   „Ano, pane, Saffy udělá, co pán nařídil! Postará se o mladého pána, ano!“ horečně přikyvoval – třebaže neměl tak velké uši jako Dobby, i ty jeho zvládaly to vtipné pleskání sem a tam docela obstojně.
   „Pottere,“ profesor se na něj znechuceně zadíval. „Půjdete s tímhle skřítkem a zůstanete ve svém pokoji, dokud pro vás Saffy nepřijde a neodvede vás na oběd. Rozumíte?“
   Harry na něj chladně zíral a pak kývl.
   „Pravidla pod mou střechou jsou jasná a stručná, takže ani vy s vaší omezenou inteligencí nebudete mít problém je dodržovat. Nesmíte se toulat po domě bez mé přítomnosti nebo bez Saffyho, pokud vás přistihnu samotného, pocítíte následky. Kdykoliv budete chtít opustit zdi Snake Rock, musíte si vyžádat mé povolení, v opačném případě pocítíte následky. Když nepřijdete včas na jídlo, nebudete jíst. Lekce nitrobrany budou probíhat každý den mezi třetí a pátou odpolední, pokud se nedostavíte do mé pracovny přesně, pocítíte následky. Nestrpím, abyste strkal nos do mého soukromí a mých záležitostí, jestliže tak učiníte, pocítíte následky. Zapomněl jsem na něco?“ přemýšlivě si ho změřil a Harry mu vracel kamenný pohled.
   „Ach,“ ošklivě se usmál. „Ochrany kolem Snake Rock kolidují s ministerským monitoringem kouzlení nezletilých. Nehodlám riskovat nějaký váš hloupý kousek, takže mi dejte svou hůlku.“
   Harry se zamračil: „Na to zapomeňte! Nejsem blázen, abych tu pobíhal bez hůlky – říkal jste sám, že mě tu patrně bude chtít sežrat každá druhá potvora.“
   Snape se k němu o krok přiblížil: „Nezkoušejte mou trpělivost, Pottere. Budete poslouchat, nebo-“
   „Pocítím následky?“ nabídl mu Harry sarkasticky.
   „Přesně tak,“ zašeptal, teď už jen kousek od něj. „A nebuďte drzý, Pottere. Jste v mém domě a budete se ke mně chovat s úctou! Nezapomínejte, že jste daleko od svých ochránců. Brumbál nepřiběhne, aby vás zachránil, jakmile začnete kňučet… a už nemáte svého zablešeného kmotra, ani svého vlkodlačího přítele…“
   Harry sebou trhl.
   „Ach, bolí to?“ zajímal se Snape s leskem v očích. „Snad jsem neranil vaše city, Pottere? No tak, jsou to už dva dny, co Black a Lupin natáhli brka. Nejste děcko, abyste nad svou smečkou ronil krokodýlí slzy… ještě pořád.“
   Zaťal ruce v pěst a pomalu se nadechl. Mlčel, protože se bál, co by mohl říct. Snape má pravdu. Ve chvíli, kdy se dotkl přenášedla, ztratil možnost couvnout, není tu nikdo, na koho by se mohl obrátit. Musí vydržet, musí přijmout cokoliv, co přijde, a vytěžit z toho co nejvíc.
   „Ale, ale, tak slavnému Harrymu Potterovi došla slova,“ protáhl pak.
   „Remus se uzdraví!“ vyštěkl Harry. Půjde do pekla a zpět, aby se tak stalo – doslova.
   „Och, pokud to tvrdíte vy, musí to být pravda, všichni přece víme, že jste neomylný,“ řekl Snape výsměšně. „Hůlku! Hned!“
   Harry na něj vzdorovitě zíral, ale pak sáhl do kapsy a dal mu svou milovanou jedenácti palcovou cesmínu s Fawkesovým perem, hlohovou bezpečně v rukávu mikiny, uklidněn aspoň tím, že nebude bezbranný.
   „Saffy! Odveď to patetické štěně z mých očí! A dohlédni, ať nedělá problémy, slyšíš?“
   Skřítek nadskočil – doteď sledoval jejich spor mírně přikrčený u země, s očima vykulenýma a plnýma strachu. Harrymu se dokonce zdálo, když se na něj zadíval, že se mu v koutcích nahromadila podezřelá vlhkost.
   „Saffy odvede mladého pána do pokoje a postará se o něj, to Saffy udělá. Mladý pán půjde se Saffym,“ urychleně přikývl skřítek, chňapl Harryho za ruku a začal ho táhnout velkolepým hlavním schodištěm do vyšších pater hradu.
   Harry tiše soptil, ale nechal se drobounkým stvořením odvést do prvního patra a do pokojů za zdobně kovanými dveřmi.
   „Tady bude mladý pán spát, Saffy musí zamknout, a potom pomoci s obědem v kuchyni, ale kdyby mladý pán něco potřeboval, může Saffyho klidně zavolat. Potřebuje mladý pán něco teď, než Saffy odejde?“
   Harry zavrtěl bezmyšlenkovitě hlavou a skřítek s dalším POP! zmizel.
   Rozhlédl se kolem a byl docela překvapený. Očekával, že jej otec šoupne do nějakého malého pokojíku v odlehlé části hradu, Snake Rock je na to velký dost. Rozhodně nečekal apartmá v hlavním křídle, dokonce poblíž pokojů pána domu. Ale na druhou stárnu, možná ho chce mít co nejvíc na očích…
   Harryho pokoje se skládaly ze tří místností s výhledem na oceán, jak zjistil z rychlé prohlídky.
   Předpokoj byl velká vzdušná místnost, jíž dominoval set pohodlných křesel a sedačky se stolkem mezi nimi. Vše od polstrování, přes závěsy až po koberec bylo zařízeno v tlumených zemitých barvách a nad krbem visel portrét, v tuto chvíli prázdný s neutrálním pozadím tvořeným černo-stříbrným závěsem. Na stěnách byly vystaveny mudlovské sečné zbraně, které Harry shledával zajímavými a strávil jejich zkoumáním dobrou půlhodinu.
   Nepodivoval se nad jejich výskytem v domě čistokrevné temné rodiny, protože si byl dobře vědom, že mnoho rodin považuje šerm stále ještě za vznešený sport a někteří mladí aristokraté – slyšel Malfoye se tím vychloubat – se učí s mečem zacházet.
   Na předpokoj navazovala studovna – menší pokoj v tmavě modré a stříbrné s bohatě vyřezávaným pracovním stolem a policemi plnými knih. Byly tu zajímavé svazky, specializované na obranu proti černé magii a jednotlivé aspekty přeměňování a formulí, které ho docela zajímaly, dokonce tu našel i pokročilé spisy o lektvarech, které ho sice tolik nezajímaly, ale dokázal by si je přečíst a pochopit. Nemluvě o působivé sbírce o famfrpálu, nad níž se začal hloupě culit.
   Ovšem pak jeho pozornost zaujalo cosi zvláštního.
   Harry zvědavě vytáhl Černá magie – příručka sebeobrany a několikrát ji obrátil v dlaních. Neměla oslí uši, vazba držela perfektně v celku, dokonce ani jediná stránka nebyla pošramocená. Tu učebnici nikdo neotevřel od té chvíle, kdy byla koupená, což bylo před skoro šesti lety. Sám si ji tehdy kupoval jako prvák, předepsal jim ji profesor Quirell, takže věděl naprosto jistě, kdy to bylo.
   Prozkoumal další tituly a ke svému překvapení našel pokaždé kompletní set bradavických učebnic, shodných s jeho vlastními, tak nešetrně naházenými v kufru v jeho kapse. Jediný rozdíl mezi těmi jeho a zdejšími byl v tom, že tyhle nikdo neotevřel – stejně jako všechny další knihy.
   Přejel mu mráz po zádech a přešel k dalším dveřím, pryč ze studovny, která jej skutečně začala znervózňovat. Proč by Snape kupoval učebnice, každý rok nový set pro další ročník, a pak je nechal v knihovně, aby na ně usedal prach?
   Ložnice byla velkolepá, vyvedená v temně rudé, černé a stříbrné. Postel s nebesy se nacházela naproti dveřím, z každé strany obklopená nočním stolem a vzadu dvířky do koupelny a šatníku.
   V jejích nohách byla masivní truhla, v níž se nacházely míče na famfrpál a všechno potřebné vybavení, jak okamžitě poznal díky svým četným návštěvám ve famfrpálových potřebách. Stěny byly polepené plakáty vedoucích mužstev irské a britské famfrpálové ligy a čestné místo na držáku uprostřed jedné z nich měl hned vedle zmijozelské vlajky… Kulový blesk.
   Na stolcích a poličkách všude možně po ložnici byly různé drobnosti, kameny a kousky zajímavě tvarovaného dřeva, figurky a modely draků, set kouzelnických šachů a dalších her, lotroskop a žertovné předměty od Taškáře a pár novinek od Freda a George… což bylo velice, velice znepokojivé.
   Harry nejistě přešlápl z nohy na nohu, stále otáleje na prahu, očima těkaje sem a tam. Ložnice odrážela osobnost dospívajícího chlapce a společně s učebnicemi ve studovně vše poukazovalo na to, že se jedná o mladíka v jeho věku.
   Harryho vnitřní alarm na něj začal křičet. Žádný předmět v celé ložnici nevypadal, že by kdy posloužil svému účelu, pokoj vypadal krásně a pohodlně zařízený, ale chybělo mu něco, jiskra života…
   Pomalu přešel do prostorného šatníku plného tenisek a bot na různé účely a kvalitního mudlovského i kouzelnického oblečení pro odhadem patnácti až sedmnáctiletého mladíka, včetně školních uniforem – ale ani jedny šaty nenesly známky po tom, že byly vůbec kdy nošeny. Na druhé straně šatníku byly další dveře, tentokráte do komory, v níž byly uskladněny další, menší šaty, boty a hračky, plyšáci a dětské knihy… všechno staré, ale přesto nikdy nepoužité.
   Naskočila mu husí kůže – skutečně se tu jednalo o něco velice nezdravého, a Harry nechtěl přemýšlet nad tím, co právě vidí. Jako by narušoval klid a nehybnou atmosféru památníku vybudovaného na něčí počest…
   Vycouval ze šatníku a zamířil pryč z ložnice, ale krátce před dveřmi se zarazil a obrátil se. Nejistě došel ke Kulovému blesku a zkoumal ho – jednalo se  o model prvotřídního závodního koštěte, které měl on, ale byly tu drobné rozdíly – násada z černého dřeva, širší pedály, vhodnější pro prudké brzdění…
   Tenhle Kulový blesk, který se nikdy nevznesl do vzduchu, byl vyrobený na zakázku, o čemž svědčily i na násadě stříbrem vyleptané iniciály O.S. Harry pocítil nutkání zvednout ruku a přejet prsty po těch dvou zdobených písmenech, ale nedostal se k tomu.
   „POTTERE!“
   Hlas přeskakující hněvem jej zmrazil uprostřed pohybu a než se stačil nadát, byl surově chycen za rameno a otočen čelem ke svému otci. Unikl mu prudký bolestivý nádech, jak se mu profesorovy prsty zaryly do ramene, ale to nebylo nic oproti tomu, když jím Snape třískl o stěnu vedle koštěte a ostrá bolest mu vystřelila podél páteře při kontaktu s tvrdým kamenem.
   „Co jsem vám říkal?!“ řval Snape. „Vysloveně jsem vám zakázal, abyste strkal svůj nos do mého soukromí! Máte nějaké vysvětlení, co tu děláte?! Jak jste se sem dostal?! Mluvte, Pottere, nebo nedej Merlin, neručím za sebe!“
   Pustil jeho ramena, sevřel prsty kolem Harryho paží a každé slovo doplnil zuřivým zatřesením. Harry se několikrát udeřil hlavou o stěnu a poprvé se svého otce začal skutečně bát; byl nepříčetný, ve tváři bílý vzteky, a křečovité sevření bylo tak silné, že nepochyboval, že mu zůstanou modřiny jak na nadloktích, tak ramenech.
   Nejhorší ale bylo, že ten strach ze Snapea jej jakoby paralyzoval. Věděl, že by měl něco udělat, vytrhnout se mu, proklít ho, omráčit, cokoliv… ale nešlo to a poprvé po šesti letech si připadal bezbranný a k ničemu.
   „Já…“ znovu zeď, tvrději než předtím, a na okamžik se mu zatmělo před očima. Neslyšel, co dalšího na něj Snape křičí, ale najednou postřehl, že už jej nepřidržuje u zdi, ale odhodil jej doprostřed pokoje. S úlevou přijal tvrdý střet s podlahou, protože to znamenalo, že mezi ním a otcem je alespoň kousek volného prostoru. Vyškrábal se na nohy a začal se podvědomě přesouvat ke dveřím, dál od něj.
   „Odpovězte!“ zařval na něj a začal se k němu znovu blížit.
   „Přivedl mě Saffy!“ vyštěkl Harry a přímo mezi dvojicí rozlícených kouzelníků se zhmotnil skřítek.
   „Mladý pán volal Saffyho?“ zeptal se a pak si všiml, jak pochroumaně Harry vypadá a že je s ním v pokoji i Snape. Okamžitě se přikrčil a odskočil z horké zóny.
   „Proč jsi toho spratka přivedl sem?!“ zahřímal profesor a nebohý skřítek se snažil vmáčknout do podlahy a celý se třásl.
   „Saffy myslel, že mladý pán-“
   „Nemáš co myslet! Copak jsem to dovolil? Vyžehlíš si uši, ty jedna mrňavá kreaturo! Zmiz mi z očí!“ Snape trhavě mávl rukou a zaměřil svou pozornost znovu na Harryho.
   Pozoroval svého otce, jak bojuje o získání sebekontroly, a pomalu sám začínal ovládat svoje přerývavé dýchání a nutil paniku, která v něm explodovala, znovu se stáhnout do těch nejhlubších koutů jeho nitra. Začínal cítit sám strašlivý vztek, že se nechal zaskočit, že se nechal paralyzovat, že nebyl schopný Snapea okamžitě odmrštit přinejmenším dobře mířeným kopancem!
   Snape se několikrát zhluboka nadechl a zatínal a uvolňoval pěsti. Jeho strnulý postoj však nezmizel a profesor se  stále chvěl hněvem i po několika tichých minutách, kdy jeden druhého ostražitě sledovali.
   „Běžte na chodbu, Pottere, a počkejte tam,“ řekl mu nakonec pečlivě ovládaným hlasem, v němž však stále byly stopy hrozivé zuřivosti a jeho ruce se stále ještě křečovitě zatínaly.
   Harry vystřelil z pokojů a zabouchal za sebou zdobené dveře. Se srdcem bušícím jako po maratónu se zády opřel o chladný kámen a svezl se podél stěny do dřepu, nedbaje na protesty svého pochroumaného těla. Bolest z pohmožděných zad, ramenou a paží mu vystřelovala až do mozku, svaly jej pálily a začínal cítit migrénu. Na zátylku se mu jistě pod milosrdnou záštitou vlasů formovala obrovská podlitina…
   Opatrně si prohmatal jednou rukou lebku a na prstech ucítil vlhkost – takže se jeho otci přece jen podařilo mu způsobit otevřené krvácení… parchant!
   Na několik mučivých okamžiků zažil flashback z dětství, kdy byl ochromený řevem svého strýce a nedovažoval se ani pohnout, když jej nemilosrdně chytil za paže a zatřásl jím, když jej za ucho dotáhl do přístěnku a drsně jej prostrčil dveřmi s takovou silnou, že se udeřil hlavou o protější stěnu a koleny o své malé lůžko.
   Naposledy se tak stalo, když nechal zmizet sklo v zoo a poštval na Dudleyho hroznýše. Předtím bývalo podobné zacházení docela obvyklé a Harry nenáviděl vzpomínky na svou vlastní slabost, a od té chvíle jej nikdo nenachytal ve stavu, aby aspoň nepřemýšlel o nějakém odporu… až do teď.
   Teď se nechal smýkat jako hadrová loutka, jako dítě, aniž by jej na jednu krátkou chvíli napadlo se bránit! Jeho skutečná konstituce je jen o něco málo menší a lehčí než Snapeova, ve fyzickém boji by měl být schopný se vyvléct a přinejmenším odporovat dost dlouho na to, aby vytáhl hůlku!
   K čertu s tím!
   Příval nechtěných vzpomínek na nepříliš veselé dětství jej zaplavil. Zavřel oči, levým loktem se zapřel o koleno a dlaní si podepřel čelo, zatímco pravou ruku nechal sklouznout k zemi. Vzpomínky, které by raději zapomněl, všechno ponížení a lítost, se mu míhaly před očima jako ve zrychleném filmu. Myslíval si jako malý, že dělá něco špatně, protože ho jeho rodina nemá ráda, protože se k němu chovají tak zle – hned poté, co zjistil, že jejich chování skutečně není mezi lidmi běžné. Teprve později pochopil, že on se ničím neprovinil.
   Nikdy se ničím neprovinil a byl to pokaždé on, kdo platil, kdo tak draze platil… a za celou jeho zbídačenou existenci může…
   „Pottere,“ ozvalo se nad ním bez jakékoliv emoce.
   Otevřel oči a zvedl k otci bezvýrazný pohled. Snape se na něj díval zhruba s takovým zájmem, s jakým by pozoroval brouka u cesty. S obtížemi se vydrápal na nohy a musel se zapřít pravicí o stěnu – nechal na ní krvavý otisk, který ovšem zůstal nekomentován, třebaže byl postřehnut.
   „Pojďte za mnou.“
   Po několika krocích se mu podařilo získat stabilitu a jistotu v chůzi. Matně přemýšlel, jestli neutrpěl otřes mozku, protože mu opravdu nebylo nejlépe, ale sesbíral svou důstojnost a bez protestů, v naprosté tichosti, následoval svého otce.
   Snape jej vyvedl po bočím křivolakém schodišti do odlehlé severní části, která byla oproti hlavnímu křídlu podstatně stísněnější, temnější a studenější. Nebyly tu ani obrazy na zdech, nic, dokonce i pochodně v držácích chyběly a všechna okna, která míjeli na cestě úzkými a nízkými chodbami, byla malinká a nezasklená.
   Bylo patrné, že tato stará část sídla je naprosto nepoužívaná, třebas pečlivě udržovaná v čistotě. Harry pochyboval, by sem nezabloudila ani živá duše, pokud by se nějaká vůbec dostala na Snake Rock…
   Snape jej konečně zavedl do malého pokoje na konci jedné z chodeb a beze slov otevřel dveře.
   Harry prošel dovnitř.
   „Oběd je ve dvanáct, pokud se neobjevíte včas, neobtěžujte se přijít vůbec. První lekce začíná ve tři, zde je vaše přítomnost bohužel nezbytná. Saffy vás odvede – jinak za žádných okolností tento pokoj neopustíte,“ řekl úsečně a odešel.
   „Jistě,“ přisvědčil Harry ironicky zabouchnutým dveřím a posadil se na úzkou postel s prostým bílým povlečením u černé stěny.
   V porovnání s třípokojovým apartmánem, kde byl ještě před chvílí, byl tento pokoj ubohý, ale Harrymu se zamlouval. Dokonce tu měl i skutečné okno, což bylo v této části hradu patrně vzácností, a pod ním stabilně vyhlížející dřevěný stůl a židli. Nad postelí visely dvě prázdné police a šatní skříň se tísnila v rohu za dveřmi. Před postelí byl položený huňatý kobereček, sepraný tak, že jeho původní barva byla nerozpoznatelná, a v druhém rohu u dveří se stála na zahnutých nožkách malá kamínka, kdyby mu byla zima. Nic víc k životu nepotřeboval.
   Tak nějak doufal, že vydrží otce nevyprovokovat aspoň jeden den, ale co se stalo, stalo se. Teď je třeba napravit škodu a sesbírat informace, které by mohl k něčemu využít. Není to tak, že by chtěl znát Snapeova špinavá tajemství, kterých musí být spousta, ale… pokud se má vyhnout podobným situacím, kdy ho nevědomky přivede na hranici záchvatu, musí vědět, nač si dávat pozor, nebo ne? Rád by přežil léto, má před sebou přece tak veselou a světlou budoucnost!
   „Saffy!“ zavolal Harry slabě, s lokty opřenými o kolena a skloněnou hlavou. Trvalo to chvíli, ale pak se domácí skřítek objevil – už si stačil přežehlit uši, protože je měl zafačované.
   „Mladý pán volal Saffyho?“ zeptal se ustrašeným hláskem. „Mladý pán chce Saffyho taky potrestat? Saffy nechtěl způsobit problémy, Saffy nevěděl…“
   „Ne, vím, že jsi nechtěl. A říkej mi Harry,“ zvedl hlavu a prohlédl si vynervovaného skřítka s lehkým úsměvem. „Poslyš, co to bylo za pokoje?“
   „To byly pokoje mladého pána,“ Saffy sklonil hlavu a začal se nejistě tahat za uvolněný konec obvazu, čímž si ho více rozmotával. „Proto Saffy přivedl pána Harryho tam, Saffy si neuvědomil, že to pána rozčílí, i když si to Saffy uvědomit měl…“
   Harry se na něj usmál víc, sklouzl z postele a vzal mu ho jemně z ruky. „Pomůžu ti.“
   Saffy stál bez hnutí, velké oči naplněné slzami a překvapením, že mu Harry upravuje obvazy.
   „Tak, není to lepší? A kde je mladý pán teď?“ zeptal se zlehka.
   „Mladý pán tu nikdy nebyl,“ řekl skřítek nakonec přiškrceně. „Žádný skřítek mladého pána nikdy neviděl. Saffy jednu chvíli doufal, že pán Harry je mladý pán… než na něj začal pán být zlý. Pán by nikdy nebyl zlý na mladého pána, nikdy, nikdy, nikdy…“ začal vzlykat a popadl cíp svého povlaku, aby se vysmrkal.
   „No, Saffy, v klidu dýchej,“ Harry jej rozpačitě poplácal po zádech a podal mu kapesník.
   Saffy hleděl na nabízený kapesník jako na největší poklad pod sluncem, pak jej vzal a hlasitě se vysmrkal, načež objal Harryho nohu. „Pán Harry je tak hodný na Saffyho, i když je kvůli Saffymu zraněný!“
   „Jak se mladý pán jmenoval?“ zeptal se ho jemně Harry, vzpomínaje na iniciály na Kulovém blesku.
   „Saffy slyšel pána mluvit o mladém pánu jako o Octaviovi,“ zašeptal důvěrně. „Ale pán Harry to od Saffyho neví! Saffy si není jistý, jestli o tom smí mluvit…“
   Harry vážně přikývl a soustředěně se na skřítka zadíval. Velice dobře tušil odpověď na svou další otázku, ale musel se pro jistotu zeptat.
   „Proč tu Octavius nikdy nebyl, Saffy?“
   „Pán Octavius…“ znovu se zajíkl a propukl v srdceryvný pláč. „Pán je mrtvý.“

1 komentář:

  1. Další skvostný díl za mnou a ja tleskám . Severusova protivnosť nepozná hraníc a Harry to zvláda obstojne . Saffyho som si ihneď zamilovala . Octaviov apartmán bol naozaj pôsobivý a všetky tie nepoužité starostlivo pripravené predmety na mňa pôsobili dojímavo a znepokojujúco . Načrtlo sa tam nejaké ohromné tajomstvo a odrazu tam vletel Severus ktorý by vydesil aj strašiaka . Moc , moc , moc chci odhalit co za tím vším je , obzvlášť keď je to v tvojej réžii .

    OdpovědětVymazat