17 Kladivo a kovadlina

Harry slabě přikývl a obrátil se k vodě. S přimhouřenýma očima si vybavil rozhovor s Dracem v sovinci, jeho zbabělost a svoje vlastní dojmy z mladého rádoby aristokrata. Tehdy nevěřil vlastním očím a uším, když Malfoy junior zaprodal svou rodinu. A byl rozhořčený, že to udělal, že zahodil, co Harry sám nikdy neměl, že se dobrovolně vzdal toho jediného, co mu Harry záviděl.

   „Nabídl bych vám asistenci,“ prohodil pak ploše.

   Několik dlouhých okamžiků bylo naprosté ticho, zdálo se, že i moře pod nimi se utišilo, a potom se Malfoy rozesmál a na Harryho rameno opět dopadla jeho dlaň, několikrát jej poplácávajíc.

   „Ó, můj ty Salazare!“ vydechl. „Ty skutečně jsi Snape.“

   Nadzvedl obočí a tázavě se na něj zadíval. „Pardon, pane? Mám to brát jako kompliment, nebo urážku?“

   „Definitivně kompliment, Octavie, definitivně,“ Lucius zafrkal, naposledy mu stiskl rameno a rozhlédl se kolem sebe. „Nemyslíš, že jsme měli čerstvého vzduchu pro dnešek dost, hm? Pojďme dovnitř, už je dávno čas na večeři!“

   Harry se nechal odvést dovnitř a do jídelny, kde společně se strýcem usedli k pozdní večeři. S mrzutým výrazem vytáhl hůlku a osušil se, než se pustil do jídla, a Malfoy jej po celou dobu nepřestal upřeně sledovat, s jakýmsi pokřiveným úsměvem na rtech. Harry nabyl dojmu, že se v jeho hlavě rodí poněkud nezdravé myšlenky.

   „Jsi bradavický student,“ řekl najednou. Velice nezdravé myšlenky.

   „Co vás vede k té domněnce?“ podivil se nevzrušeně, jen s optimální dávkou překvapení a zvědavosti.

   „Jen jsem si spojil pár věcí dohromady. Jsi docela dobrý hráč, mladý muži,“ usmál se. „Obezřetný na to, co říkáš… abys nikdy nemohl být nařčen ze lži,“ jeho úsměv se ještě rozšířil. „Ovšem musíš víc kontrolovat svůj projev, zvláště ve vypjatých situacích, a neztrácet  ze zřetele, že lidé mohou poslouchat,“ mrkl.

   Harry si ho dlouze měřil a potom se rovněž usmál a sklonil hlavu: „Budu se snažit na to pamatovat, děkuji.“

   „Rádo se stalo,“ Lucius také kývl. „Mohl bych ti nabídnout několik dalších lekcí…“

   Posadil se rovněji a přimhouřil oči. Myslí mu prolétl nápad, skvělá myšlenka, unikátní příležitost. „Jen tak? Nebudu vystaven výslechu? Nejsem v podezření, pane?“

   „Ach!“ Lucius jej odmávl. „Tímto ti výsostně dovoluji mi znovu tykat, synovče.“

   „S radostí,“ kývl, ale stále očekával odpovědi, přičemž v mysli formoval možnosti, jak zavést konverzaci na to správné téma.

   „Řekni mi…“ Malfoy zvážněl. „Myslel jsi upřímně nabídku, že se budeš podílet na stopování a smrti svého bratrance?“

   „Ten kluk není můj bratranec!“ odsekl Harry, bytostně dotčen, že je s tím slabochem jakkoliv spojován, třebaže s ním sdílí nešťastné genetické spojení. „A myslel jsem ji vážně… smrtelně vážně,“ ušklíbl se.

   „Vezmu tě za slovo,“ varoval Lucius a na Harryho přitakání mu pokynul, aby se zvedl. „Předpokládám, že jsi navštěvoval školu pod falešnou identitou?“ otázal se konverzačně.

   „Donedávna jsem se domníval, že byla pravá,“ zamumlal a následoval ho do jeho oblíbeného zeleného salonku.

   „Vrátíš se na podzim jako Snape?“

   „Nad tím jsem nepřemýšlel, ale otec nebude patrně ani chtít,“ pokrčil rameny a usadil se naproti svému strýci. „Nechce se mnou mít nic společného… kdyby nemusel, ani by mě nikdy neuznal jako svého.“

   „Tedy, jsi jeho dědic,“ pokrčil Lucius rameny. „Větší uznání nepotřebuješ.“

   „O tom pochybuji,“ Harry se oklepal. „Myslím tím, jsem nemanželský. A nesnáší mě. Vlastně ani nevím, jestli smím používat jeho jméno. Natož si nárokovat cokoliv dalšího.“

   „Určitě potřebuješ pár lekcí,“ řekl Lucius zaraženě a náhle se široce usmál. „Velice rád tě zasvětím do našich způsobů, když to Severus opomněl udělat, Octavie. Byla by hanba, abys neznal tradice!“

   „Bude mi ctí,“ Harry se zakřenil s elegantní děkovnou úklonou.

   Lucius jeho gesto souhlasně pozoroval a potom se pohodlněji usadil.

   „V majetkových otázkách se v naší společnosti přihlíží k příbuzenským a kouzelným svazkům, samozřejmě,“ lehce se ušklíbl. K čemu také jinému. „Obvykle dědí nejstarší vhodný mužský potomek krevní linie…“ odmlčel se. „Pokud žádný není k dispozici, hledí se na magické svazky – adopce, poručnictví, ve vzácných případech učednictví.“

   „Co je myšlenko vhodným potomkem?“ zeptal se Harry.

   „Splňující několik specifických podmínek. Rád bych řekl, že každá rodina má jiné požadavky, ale pravdou je, že v tomto bodě se všichni naši předci vzdali tvořivosti. Nástupce musí být tělesně a duševně zdráv, musí dosahovat určité magické úrovně a vykazovat vhodné charakterové rysy,“ na okamžik přes jeho tvář přelétl stín jakési neurčité emoce a jeho oči zasvítily, když na něj pohlédl.

   „Žádné manželství?“ podivil se Harry a nepohodlně se ošil pod jeho zrakem. Nebylo mu to na chvíli příjemné, jako kdyby jej Lucius hodnotil – dělal to často, opravdu – a byl náhle až příliš spokojený s tím, co vidí.

   „Žádné,“ souhlasil. „Po pravdě, Snapeové jsou více méně známí faktem, že… neuzavírají příliš často manželské svazky.“

   Musel jedině souhlasit, že Snapeové rozhodně nebyli vhodný materiál na manželství, pokud měl brát svého otce jako typického představitele rodu – a nějak nepochyboval, že profesor se za typického Snapea považovat musí. „Chápu.“

   Zbytek večera strávili hovorem o dávných tradicích, příbězích předávaných víc jak tisíc let a počátcích rozmachu čistokrevných rodin. Harry později v noci nedokázal dostat Malfoyova slova z hlavy, a v tichých hodinách, během nichž spánek nepřicházel, se nad nimi zamýšlel i roky poté. Byl to Lucius, kdo mu přiblížil pravý smysl slov rodina a loajalita.

   ***

   Harry byl následujícího rána probuzen opět svým strýcem. Lucius pro dnešek svlékl kompletně svrchní róby a zůstal pouze v krémové vestě a kalhotách a v dokonale bílé košili, jejíž rukávy měl vyhrnuté k loktům. Znamení zla na jeho levé ruce bylo matné, had prolézal očním důlkem lebky téměř ospale.

   Opřel se o sloupek v nohách Harryho postele a přeleštil si nehty pravé ruky o náprsenku v ležérním gestu: „Je horko, obleč si něco lehkého.“

   „Nebylo náhodou zamčeno?“ řekl Harry nevzrušeně a seskočil z postele.

   „Ne, Severus včera nebyl ve stavu, aby zaktivoval zámky,“ poznamenal a nepřestal zkoumat své nehty. „Ačkoliv jsi měl na dveřích fungující alarmy. Považuj je za zneškodněné.“

   Harry pobaveně zachrochtal: „Díky!“

   „Zajímalo by mě… proč?“

   „Humpf,“ pokrčil rameny a zamířil do koupelny. „Nevěří mi.“

   „Pospěš si, počkám tu,“ zavolal za ním Lucius pobaveně.

   O pár minut později už procházeli chodbami do jídelny. „Mimochodem, jak se ti podařilo zlomit otcovy zámky?“

   Lucius se ušklíbl a poklepal si na nos. „Bratránek zapomíná, s kým má tu čest.“

   „A s kým má tu čest?“ Harry se na něj zakřenil.

   „Specializovaný odeklínač,“ sdělil se skromnou úklonou. „Severusova kouzla jsou proti některým, s nimiž jsem pracoval, poměrně jednoduchá.“

   Harry přitakal a přemýšlivě se na něj zahleděl. „To zní docela jako zajímavá profese. Proč ses jí nezabýval?“

   „Kdo říká, že nezabýval… a nezabývám?“ koutky mu zacukaly. „Pojď, pojď, Octy, pojď!“ popohnal jej pak a prostrčil široce otevřenými dveřmi do jídelny. „Co sis to udělal s vlasy? Vidělo tohle dnes ráno hřeben? I kdyby jen z rozhledny?“

   Harry se zachechtal, když jej zaškubal za vlasy na týlu a rozkašlal se, když mu zrak padl na otce, už usazeného u stolu.

   Snape se pootočil, aby viděl zdroj toho nenadálého ranního rozruchu, a jeho propastné oči sjely zdánlivě bez zájmu přes Harryho a Luciuse. Jeho bratranec svěsil ruku, kterou ještě před okamžikem pobaveně škubal za rozčepýřené prameny Harryho vlasů, a nasadil neutrální výraz.

   „Dobré ráno, Severusi,“ pronesl zdvořile a jemným dloubnutím pobídl Harryho k pohybu. Oba se usadili vedle sebe, naproti Snapeovi a Harry mu kývl na pozdrav.

   Za jiných okolností by se necítil v jeho přítomnosti dobře, rozpačitý a stále rozhněvaný z minulého setkání, a jedl by v naprostém tichu. Nicméně v tuto chvíli měl vedle sebe svého strýce, který vyslal na mlčenlivého Snapea krátký pohled a začal s Harrym konverzovat, už jen čistě proto, aby otrávil svého bratrance.

   Po nějaké chvíli se nechal zatáhnout do naprosto hloupé debaty o zahradních trpaslících a způsobech, jak se jich zbavit, přičemž postřehl, že otec začal pozorně sledovat každý jeho pohyb a gesto, a zdálo se, že mu pečlivě naslouchá.

   To samo o sobě bylo velice znepokojující, ale ve chvíli kdy Lucius odložil příbor, zamžoural na Harryho pravou líci a jemně jej uchopil za čelist, aby si prohlédl hojící se modřinu, Snape zúžil oči a jeho nozdry se rozšířily potlačovaným hněvem.

   Připomínal náhle dravce, velice hladového a iritovaného dravce.

   „Nedělejte z jedné modřiny takové drama!“ vyštěkl a udeřil svým šálkem o podšálek, podstatně silněji, než by bylo moudré.

   Harry k němu otočil hlavu a mlčky si jej měřil pár dlouhých vteřin, jeho oči prosty jakýchkoliv emocí jako dvě hluboké černé propasti. Nehodlal s ním prohodit ani o slovo navíc, než bylo nezbytně nutné.

   Úkosem se zahleděl na Luciuse, jenž zíral na svého bratrance s podivným přemýšlivým výrazem v obličeji. Dotaz, jestli skončil se snídaní, odložil na později, zvědavý na následující vývoj událostí.

   Snape přesunul pohled z Harryho na Malfoye a vyhrnul horní ret v pohrdlivém úsměšku, který pro něj byl tak typický. Jeho oči hovořily o troufalosti a hněvu, o tom, že Lucius překročil mez.

   Výraz ve tváři blonďatého muže se mírně proměnil a ušklíbl se. Potom odrhl oči od Snapea a kývl na Harryho: „Hotov, mladíku?“

   „Ano, řekl bych, že ano,“ odpověděl a těkal očima z jednoho na druhého. Oba se na něj dívali velice intenzivně.

   „Co kdybys mi po zbytek dopoledne dělal společnost, Octavie? Jsem si jistý, že nalezneme další zábavné téma…“ navrhl mu pak a natočil se, aby nebylo vidět, že zamrkal. „Zahradních trpaslíků se nemohu nabažit!“

   „Obávám se, Luciusi, že vám musím s lítostí překazit plány. Potřebuji ho, aby dnes vydrhl laboratoř. Nechal tam včera neskutečný nepořádek a já nemíním tolerovat něco podobného,“ ozval se hedvábně Snape a ušklíbl se nad Harryho omráčeným obličejem.

   Nenechal tam vůbec žádný nepořádek! Než otevřel ústa, aby se ostře ohradil, promluvil Lucius: „Svěř to nějakému elfovi.“

   „Nejsou tak spolehliví, a krom toho…“ střelil po Harrym zlomyslným pohledem, „si jsem naprosto jistý, že to zvládne. Není to tak, že nemá dostatek praxe.“

   „Dovoluji si ti odporovat,“ pronesl Malfoy ostře a narovnal se na židli. „Octavius může být více než kompetentní ve smýčení, zvláště s praxí po tvých pověstných školních trestech, ale přijde mi velice nevhodné, aby se stejnou podřadnou činností zabýval i mimo školní rok.“

   „Neptal jsem se na tvůj názor,“ zavrčel Snape, „ani nežádal o tvoje svolení zadat svému synovi úkol!“

   Harry jej pozoroval hledal nějaká vodítka, jež by vysvětlovala jeho podivné chování. Jistěže mu otec mohl zadat ten úkol čistě proto, aby ho podráždil, ale bylo něco zvláštního ve způsobu, jak se na něj předtím díval…

   „Ale, ale,“ Lucius se uvolnil a s přezíravým pohledem přes stůl se natáhl pro šálek kávy. „Není to roztomilé?“ upil a obrátil se na něj se znechuceným výrazem, jako kdyby dokonale chápal, co se mu honí myslí. „Stále stejně háklivý na svoje věci, Severusi? Myslel jsem, že tě ta dětinskost přešla už před lety.“

   Oba Snapeové se na ně otočili, Harry tázavě a jeho otec s varováním v očích. Malfoy se nicméně elegantně zvedl od stolu a dotkl se Harryho ramene v přátelském gestu.

   „Čekám tě za deset minut v zeleném salonku,“ s tím naposledy střelil pohledem po svém bratranci, rty zkřivené v rozčilujícím úšklebku a odešel.

    Otočil se otočil k otci a pár vteřin na sebe bezvýrazně hleděli, jejich tváře kamenné, oči prázdné. V mysli mu prolétly všechny možnosti které měl v dané situaci k dispozici, ale nenacházel žádné správné řešení, protože neměl tušení, jakým způsobem se změnila pravidla hry.

   Nepochyboval o tom, že se náhle změnila – včerejšek byl svým způsobem přelomový a dnešní ráno zamíchalo kartami… kdyby jen věděl, co to znamená!

   „Co je?“ zeptal se ostře Snape, když se jeho oči zúžily.

   „Vaše laboratoř je perfektně čistá,“ odpověděl ploše a odsunul se od stolu a vyskočil na nohy. „A kdyby ne, opravdu to zadejte raději skřítkovi.“

   Drze vyrazil ke dveřím, prošel jimi a dál chodbou k zelenému salonku – a k jeho velkému překvapení se to vše obešlo bez incidentu. To jen potvrdilo jeho teorii a – třebaže byl o několik minut napřed – vešel do Malfoyovi oblíbené místnosti.

   Lucius jej přivítal s širokým triumfálním úsměvem a pokynul mu, aby se posadil. Sám se opřel a sledoval ho usedat.

   Měl dost rozumu na to, aby se neptal Zmijozela, co se děje – bylo to neslušné, takhle hloupě vyzvídat, a potom měl na srdci jiné záležitosti než nečekané škorpení mezi bratranci. Vnitřně se ušklíbl a střelil po Malfoyovi zkoumavým pohledem.

   „Tak jsem přemýšlel,“ začal obezřetně, „jestli bys mi nepomohl s takovým malým projektem…“

   ***

   Harry se prudce vymrštil do sedu a jedině fakt, že si už zvykl na nečekané probuzení někým, kdo jej pozoruje, mu zabránil hmátnou po hůlce a přimáčknout ji otci ke krční tepně. Snape nadzvedl obočí, narovnal se a spojil ruce za zády, když o krok ustupoval.

   „Konečně vzhůru, jak vidím,“ poznamenal bez valného nadšení a studoval pár okamžiků Harryho rysy. Potom, jako kdyby si uvědomil, že na něj bezostyšně zírá, briskně pronesl: „Byl jsem pověřen úkolem dopravit vás dnes k řediteli. Oblečte se, za deset minut vyrážíme.“

   Němě přitakal a pozoroval Snapea opustit ložnici. Měl by zvážit vlastní kouzla, kterými by udržel jak otce, tak strýce mimo své pokoje… než z toho jednoho krásného rána dostane infarkt. Byl samozřejmě příliš mladý na srdeční choroby, ale všechen ten stres by se na něm mohl podepsat i jinak… opravdu, začínat každé ráno návalem adrenalinu, když na něj všechny smysly křičí, že je pozorován buď vraždícím Smrtijedem nebo vraždícím Smrtijedem – ten rozdíl mezi nimi byl obrovský, nenechte se zmýlit – není dobré pro jeho duševní zdraví.

   Uplynulých několik dní probíhalo poměrně klidně, přemýšlel na cestě do koupelny. Pokud nepočítal asi sedm hádek s otcem, přibližně pět střetů Luciuse s otcem a jeden jejich skoro duel, uplynulé čtyři dny byly skutečně, skutečně velice klidné.

   Otřásl se pod proudem studené vody a kýchl z toho šoku. S tichou kletbou pootočil zdobnými koutky a zavřel oči, vychutnávaje si teď perfektně horkou sprchu, zapřený o světle zelené dlaždičky.

   Od oné zvláštní snídaně byl vystaven velice zevrubnému zkoumání obou mužů a dostával z toho málem tiky. Proč? Nezávisle na sobě hlídali každý jeho pohyb, takže musel si dávat dvojnásobný pozor na to, co říká a dělá.

   U Luciuse bylo celkem pochopitelné, že se nudil, proto vyhledával jeho společnost, ale jeho otec? Neměl ten člověk nějaké patoky na míchání nebo něco podobného? Přešel na nehezký zvyk být pořád někde na dohled, zjevoval se v neočekávaných chvílích a kladl požadavky typu, aby mu Harry nasbíral ingredience v močálech nebo přerovnal knihovnu… Snapeovou neustálou stínovou přítomností byl Lucius podobně iritován jako jeho vyrušováním, když Harryho s nadšením zasvěcoval do základů černé magie. A iritovaný Malfoy je stejně hrozný jako iritovaný Snape – takže se spory mezi bratranci, jejichž středem byl Harry, nebezpečně vyostřily.

   Připadal si jako uvězněný mezi dvěma mlýnskými kameny.

   Ovšem co osobně Harrymu nejvíc vadilo, to byly lekce nitrobrany. Krom toho, že byl Snape příjemný jako vždy, neustále mu připomínal, s kým tráví většinu dne – jako kdyby to Harry nevěděl. Jistěže si uvědomoval, kdo jej začal učit zakázanou magii. Jistěže tomu muži nevěřil, ale okázale ignoroval jakýkoliv otcův pokus jej odstranit ze strýcovi blízkosti. Snape mu odepíral informace, co se děje ve světě tam venku, takže možnost se učit, co potřebuje znát pro svoje přežití, co jej posune dopředu  v jeho cestě triumfovat nad Voldemortem, si vzít nenechá…

   Nicméně nebyl úplně hloupý, aby věřil důvodům, které mu tak zmijozelsky prezentovali. Lucius jej držel celý den u sebe a nelibě nesl pravidelné lekce nitrobrany – ne proto, že se nudil a chtěl, aby mu Harry dělal společnost… stejně jako se jej otec snažil udržet mimo vliv jeho strýce – ale ne proto, že by mu to mohlo být nebezpečné, kdepak.

   Harry si uvědomoval, že oba muži soupeří mezi sebou o něj. Nebylo mu jasné, co způsobilo ten náhlý rozruch, čím u nich vzbudil tak zuřivou odezvu, ale oba jej chtěli mít pod kontrolou. Zatraceně, stal se hlavní výhrou v tomto kole… Jenže ani jeden z nich nepočítal s tím, že Harry neplánuje být jen nějaká figurka na zmanipulování.

   Rychle se umyl a oblékl do tmavě modrých džínů a zelené košile, s Jamesovým prstenem a brýlemi v kapse. Vyrazil ze svých pokojů, kde mu Snape předal do ruky přenášedlo, a s něčím podobným úlevě se jej dotkl.