pátek 8. listopadu 2013

2 Pozdvižení u sv. Munga

Harry se přirozeně nehnul ani o milimetr a v mžiku mířil Ollivanderovi mezi oči. Jeho pohled zčernal; kompletně zčernal, z jeho zorniček se pohnulo cosi živelného a přelilo se to přímo přes jeho tmavé duhovky a pohltilo bělmo.

   Cítil v obchodě další přítomnost, nějakého kouzelníka.
   „Koho jste zavolal?“ zasyčel a přitiskl mu hůlku k čelu. Živoucí temno v jeho pohledu se převalovalo sem a tam a pan Ollivander na něj jen bezhlesně zíral.
   Harry cítil nárůst hněvu, jenž jej začal naplňovat. Po včerejšku a událostech v noci měl právo být poněkud… méně dobře naložen, nebo ne? Byl nevyspalý, měl bolesti – pořád – a potřeboval opustit Británii, ideálně hned. Měl by jít, než by způsobil panu Ollivanderovi něco trvalého… koneckonců neměl by si to brát osobně, ne? Lidé přirozeně oznámí ministerstvu, že se setkali s mudrcem. Tři sta let se vybíjejí!
   „Prosím,“ řekl pak. „Nechtěl jsem vám způsobit újmu, lorde mystiku. Nemáme zlé úmysly, prosím, pane Pottere… uklidněte se…“
   V jeho tak podivných očích se zračila upřímnost a Harry se několikrát zhluboka nadechl a pomalu sklonil ruku. „Kdo je tam vzadu?“
   „Léčitel od sv. Munga, pane Pottere, prosím tudy…“ znovu jej velice naléhavě zatahal za ruku a odváděl do zadní části krámku.
   Harry se nechal, mírně zaražený neobvyklou pomocí – nedokázal přijít na důvod, proč mu Ollivander pomáhá, proč pro něj riskuje. Nedělal si iluze, kdokoliv, kdo by mu vědomě pomáhal by byl v ohrožení. Ne že by to byla zase taková změna oproti normálu, samozřejmě.
   Zadní místnost byla kombinací účtárny a opravny hůlek. Na jedné straně měl pan Ollivander obrovský stůl a regály s velkou spoustou svitků, u stěny naproti dveřím malé sofa a stoleček a na druhém konci vysoký pultík, na němž bylo několik rozličných předmětů užívaných k výrobě hůlek, stejně jako vzorníky dřeva a jader. Před pultem stála třínohá stolička, na níž pravděpodobně sedával, v ten okamžik okupovaná neznámým kouzelníkem.
   Léčitel byl menší postavy a doposud na sobě měl zelený hábit s emblémem zkřížené hůlky s kostí na hrudi. Prohlížel si vzorky žíní z jednorožce, otočený zády k nim, a pár okamžiků si nebyl vědom jejich přítomnosti.
   „Antony,“ promluvil pan Ollivander přísně.
   „Dědečku, musel jsem utéct bystrozorům, abych se k tobě mohl přemístit tak rychle. Kdo je ten tak důležitý pac-“ začal se otáčet s drzým úsměvem, jeho stříbřité oči se rozšířily, šokovaně ze sebe vypravil: „Pan Snape?“ a seskočil ze stoličky.
   Byl mladý, možná jednadvacet. Takže pamatoval lektvary se sarkastickou napodobeninou netopýra. Co chtěli bystrozorové u Munga? Už ho hledají?
   „Ne,“ Harry se nadechl a jemně prsty přejížděl po své nové hůlce.
   „Och, promiňte, já jen…“ zavrtěl hlavou. „Nevadí. Ta vaše… eh, sádra, správně? Nevypadá moc dobře! Co kdybyste se posadil tadyhle…“ navigoval ho k sofa, dojem profesionálnosti poněkud utlumen jeho doposud legračním výrazem, „ať se na to podívám? Jmenuji se Tony Ollivander a dnes budu vaším léčitelem!“ žertovně zparodoval obvyklou frázi léčitelů, když se na pohotovosti věnují svým pacientům.
   Ollivander starší zmizel zpět do krámu se slovy: „Nenechte se rušit, mně a mojí rodině můžete věřit, pane Po- nenechte se rušit, ano, ano…“
   Tony ho podepřel a nervózně po něm pokukoval. Harry z toho byl značně frustrovaný – jistěže chápal, co je to zvědavost, byl ochotný si přiznat, že on sám byl mnohdy až nezdravě zvědavý, že jeho strýc – stop, že Malfoy patří ke zvědavým šňupalům na uškrcení… ale nějak v sobě nenalézal pro tuto chvíli trpělivost se vypořádat s tím klukem.
   I když klukem, byl starší než on…
   „Co?“ zavrčel. „Mám na nose snad nějaký flek?“
   „Ne!“ řekl spěšně. „Jen…“ zavrtěl hlavou. „Co se vám stalo, pane…?“
   „A s vaší prací to souvisí…?“ oplatil mu, protočil oči a zhroutil se na pohovku. Ollivander pokrčil rameny, vyzvedl jeho nohu se sádrou na stolek a vytáhl hůlku.
   „Jen se snažím být zdvořilý,“ odpověděl, zatímco obezřetným poklepáváním odstraňoval tu zvláštní bílou věc z Harryho nohy. Bylo na něm vidět podle jasu v očích, že si to neskutečně užívá – patrně poprvé, co přišel do kontaktu s mudlovskou medicínou. Čímsi Harrymu připomněl pan Weasleyho, jen očekával, až…
   „To by jeden neřekl, na co všechno ti… doktoři, správně? Doktoři přijdou! Zajímalo by mě, jak to udělali… vypadá to úplně přesně jako obrázek z učebnice mudlovských studií…“
   „Bradavický student, hm?“ Harry zafrkal. „Kdy jste ukončil školu, léčiteli Ollivandere?“
   Nechtěl, aby jeho hlas, už tak nepříjemně podobný Snapeovu, nabral takový… snapeovský tón, ani neměl v úmyslu zpochybňovat mladíkovu kvalifikaci.
   „Před třemi lety,“ řekl dotčeně. „Pro vaši informaci potřebnou kvalifikaci mám.“
   „Nebylo mým úmyslem naznačovat cokoliv jiného. Odpusťte, jsem trochu… špatně naložen,“ Harry se na něj ušklíbl a pohodlněji se zavrtěl. „Uklouzl jsem na schodech. Mudlovská doktorka říkala, že ten kotník je zničen. Zkusíte se na to podívat?“
   Ollivander si ho chvilku měřil a po tu dobu až nepříjemně připomínal svého dědečka – mohla za to ta barva očí a znepokojivě pronikavý hodnotící pohled, naprosto mimo na tváři někoho tak mladého.
   „Víte, dnes v noci se stala skutečně zajímavá věc,“ řekl pomalu. „Nastupoval jsem zrovna na směnu a všechno to vypadalo na další normální nudný večer, když tu jsem uslyšel veliké pozdvižení v atriu. Tak se běžím podívat, byl to příšerný humbuk…“ vyprávěl procítěně. „A najednou vidím, že Malfoy, jakože ten Lucius Malfoy, leží uprostřed haly jako hromádka zkrvaveného masa, totálně bez kostí v pravé polovině těla.“
   Harry znatelně ztuhl, když zaslechl strýcovo jméno. Malfoyovo jméno, připomněl si ostře. Jen s obtížemi se uvolnil a nonšalantně prohodil: „Zajímavé. Jak se tam dostal?“ zatímco jeho mysl začala horečně přemýšlet.
   „To je něco neuvěřitelného,“ Ollivander opatrně oddělal poslední zbytky sádry a ze zvyku použil na Harryho nohu čistící a diagnostické kouzlo. „Páni, tomu říkám zlomenina! Ale…“ zmateně nakrčil obočí a poté se regulérně zamračil. „Kdy jste z toho okna spadl?“
   „Včera,“ odpověděl automaticky a poposedl. „Co se děje?“
   Ollivander mu věnoval zvláštní pohled a řekl jen: „Hm,“ načež se věnoval zkoumání jeho kotníku. „A ty rány na obličeji,“ ozval se profesionálně. „Ty jste utrpěl rovněž při svém pádu?“
   „Ano, proč?“ Harry přimhouřil oči.
   „Zdá se, že jste můj nejzajímavější pacient, pane!“ zvolal žoviálně. „Kolik času uplynulo od chvíle, kdy jste byl ošetřen mudlovským lékařem? Čtyři, pět hodin?“
   „Zhruba. Co-se-děje?“ zopakoval svůj dotaz zdaleka ne trpělivě.
   „Och, učí se to až u Munga v kurzech pro léčitele a ošetřovatele,“ řekl zvesela. „Ale kouzelníci mají rychlejší regeneraci oproti mudlům. Samozřejmě díky magii, že ano, v krvi, která spolupracuje s látkami v lécích a navazuje na práci léčitelů, že. Jak se zdá, ve vašem případě… stačila asistence mudly. Zvláštní…“ zakřenil se a pronesl hlasem podobným Ollivanderu staršímu: „Ano, ano, velice zvláštní…“
   Harry zaraženě zvedl ruku a dotkl se své tváře. Tam, kde měl mít čerstvě zatažené ranky, nahmatal kompletně vyléčené drobné jizvičky. Nadzvedl obočí a zadíval se na Ollivandera.
   Mladý muž se zdál být najednou kompletně ponořený do vlastních myšlenek, s mírně podmračeným výrazem, a pak se rozzářil jako sluníčko. „Ale to je zajímavá teorie!“ a zatleskal. Byl svému dědečkovi skutečně docela podobný, nemusel ho ani tolik parodovat.
   Vesele zavrtěl hlavou. „Bylo by třeba možné, že pokud je poskytnuto kouzelníkovi jakékoliv ošetření, i mudlovské, jeho magie začne pracovat na hojení, jako by tomu bylo při poskytnutí léčitelských služeb? Jen s tím rozdílem, že nemá protivazbu na jiné zdroje magie, čili nemůže být tak rychlá…“ poškrábal se ve vlasech. „No ano, proč by to nešlo? Je známou věcí, že díky naší síle je třeba zpomaleno krvácení či postup selhávání orgánů, než se dostaneme k pomoci – bylo by jen logické, že jakmile je zranění ošetřeno, začne se urychlovat proces hojení…“
   Hleděl na něj, naslouchal mu a spatřoval tu logiku. Bylo to docela dobře možné, jen obtížně prokazatelné – zkuste najít kouzelníka ochotného nechat se ošetřit mudlovským způsobem a nechat se pozorovat. A také aby něco takového mohlo být skutečně zřetelnější, potřebovali by na pozorování kouzelníka o něco víc než nadprůměrně silného – někoho jako je Brumbál nebo Voldemort či další s vyšší hladinou magie…
   Pokud si samozřejmě nevezmou mudrce, že.
   Ollivander ještě chvilku dumal a pak se vytrhl z transu a omluvně na něj zašklebil: „Vzato kolem a kolem, vaše hojení nám zkomplikovalo situaci, pane. Budeme to muset znovu zlomit, kost začala špatně srůstat, a i tak nezaručuji, že se vyhnete trvalému postižení. Podle diagnostiky je kloub kompletně zničený a zaklínadlo na jeho obnovu vyžaduje stabilitu prostředí, které dílnička mého dědy nezaručuje moc dobře.“
   Harry na něj krátce přemýšlivě pohlédl. „Pusťte se do toho.“
   „Raději bych vás viděl v nemocnici,“ zavrtěl pomalu hlavou. „Aplikoval jsem tohle zaklínadlo jen třikrát, pokaždé pod pečlivým dozorem, nechci nést zodpovědnost…“
   „Nepůjdu k Mungovi. Pusťte se do toho,“ řekl mu na to Harry tvrdohlavě.
   Tony Ollivander vypadal ještě několik minut na pochybách, ale potom si přitáhl stoličku a usadil se na ni, s odhodlaným profesionálním výrazem ve tváři. „Pokud na tom trváte. Nejprve zlomím kosti, bude to bolet, a nechám je srůst správně. Samotný kloub se pokusím obnovit samostatně až na konec.“
   Jen přitakal a pokynul mu, ať se do toho pustí. „No, byl jste v polovině nějaké historky.“
   „Správně,“ Tony pokýval hlavou a vhrnul si rukávy. Jednou švihl hůlkou a tichou dílničkou se rozlehlo ošklivé zakřupání. Zabolelo to, ale Harry jen zakroužil krkem.
   „Hm, tak tedy. Měli jsme tam pana Malfoye, bezmocného a napůl mrtvého. Vykostěný, páni, někdo na něj měl pifku, řekl jsem si…“ pokračoval ve vyprávění stejně procítěně jako předtím.
   Harry si v ten moment uvědomil, že je to vlastně velice dobrý léčitel, mladý, to jistě ano, ale dokázal odvést pacientovu pozornost od bolestí a zaměstnat jeho mysl. Přinejmenším u Harryho to fungovalo skvěle.
   U Merlina, zmrzačil Malfoye otec?
   „Přemístil se, což v jeho stavu vedlo k rozštípnutí… ošklivý, ošklivý případ. Řeknu vám, na tom chlapíkovi toho moc v celku a nepoškozeného nezůstalo. Byl jsem asistující léčitel, starší mistři se mu začali věnovat okamžitě v atriu, bylo nebezpečné jej přesouvat, a ostatní vyklidili síň a zahnali zvědavce…“ dokončoval léčení kostí. „Jak se držíte?“
   „V pořádku,“ odpověděl. „Co se stalo dál?“
   „Teď přichází ta nejzajímavější část! O pár minut později se k nám přemístil druhý kouzelník. Mezi námi, byl to ten nejděsivější pohled, jaký jsem kdy měl tu smůlu spatřit. Snape, profesor Snape, je náladový chlapík a viděl jsem ho na škole rozčíleného snad tisíckrát, ale tohle byl extrém, ztělesnění zuřivosti…“
   „To si dokážu představit,“ řekl na to.
   „Ne, to teda ne,“ odporoval mu Tony a zvážněl. „Myslel jsem, že se skutečně zbláznil. Bylo to… něco nepopsatelného. Vypadal, jako naprostý šílenec, vzteklý a zuřivý a zlomený a v agonii…“ odmlčel se a otřásl se nad tou vzpomínkou. „Podle jeho výrazu mi bylo jasný, že tohle je ten člověk, co pana Malfoye chtěl vykostit, ale ne tak docela se trefil.“
   Ollivander přestal pracovat a jeho pohled nabyl hloubky a znepokojivosti. „Když si uvědomil, že nemůže pokračovat v tom, co začal, trochu se sebral. Byl jsem dost blízko, bylo nás jen pár, co ho slyšeli zašeptat Malfoyovi, že ho dostane za to, že vyhodil jeho syna z okna. Ten muž se potom jednoduše sesypal a začal prosit o odpuštění, že prý to nevěděl, ale profesor Snape prostě jenom zmizel.“
   „V ranním vydání Věštce psali, že Harry Potter umřel v duelu s Malfoyem,“ řekl pak. „Než jsem se přemístil sem, přečetl jsem si pár řádků – zrovna, když nás svolávali bystrozoři Tonksová a Pastorek, na pár paměťových kouzel, nepochybně.“
   Na nekonečně dlouhou minutu mezi nimi zavládlo mlčení. Potom se Harry zadíval na mladého léčitele a nemělo smysl si na nic hrát. Ollivander ho poznal, spojil si jeho vzhled s tím, co slyšel, a teď tu seděl, sympaticky na něj zíral a čekal na nějakou reakci.
   Jakou reakci? Harry nevěděl, jak by vlastně měl reagovat. Bylo to jen pár hodin, co jej Snape setřel a Malfoy chtěl zabít… pár hodin, co se rozhodl všechno tohle smést ze stolu a soustředit se na svůj život. Nepátrat v minulosti, nechat Harryho Pottera a Octavia Snapea za sebou… a oba ho dostihli.
   „Pokračujte s tím kotníkem,“ pronesl jen ploše, opřel se a zaklonil hlavu se zavřenýma očima. Už mu to skutečně nemyslelo. Potřeboval by spánek, dlouhý a nerušený…
   Cítil, jak bolest v jeho kotníku nabírala pomalu na intenzitě a zároveň se z něj ve vlnách šířilo horko, docela nepříjemné. Zamrkal a zahlédl naoranžovělou září vycházející mu z nohy a pečlivě soustředěný výraz léčitele Ollivandera.
   Trvalo to pár minut a světlo začalo slaboučce pulzovat, chvílemi slabší a chvílemi silnější, a na Tonyho čele se objevily kapičky potu, přesto se jeho ruce, které držel s hůlkou nad Harryho kotníkem, ani nezachvěly. Všechno šlo docela dobře…
   „Tony!“ hlas Ollivandera staršího se ozval zpoza závěsu ve vchodě a během mžiku se objevil samotný kouzelník, přesně ve chvíli, kdy drobný zvoneček v krámku oznámil něčí přítomnost.
   Soustředění, tak nutné pro správné provedení kouzla, se sesypalo jako domeček z karet, oranžová záře přímo pod Tonyho rukama získala ošklivou narudlou barvu a vpila se Harrymu do kotníku. Zalapal po dechu, bylo to jako by někdo úspěšně prorazil dlouhý rezavý hřeb jeho kotníkem a ještě několikrát zatočil v ráně.
   „Zatraceně!“ zaklel léčitel.
   „Bystrozor Pastorek!“ varoval jeho dědeček. „Zmizte!“
   Harry se pokusil podvědomě vyskočit na nohy, ale Tony jej přitlačil zpět na sofa, pevně jej chňapl za ruku a přemístil v tandemu. Poslední, co Harry zahlédl ze zadní místnosti Ollivanderova obchodu byla záda starého pána, jak se vracel do hlavní částí krámku.
   Objevili se oba na podlaze na jakémsi huňatém hnědém koberci.
   „Přemístil jsem nás k dědovi domů, přes den se tu nikdy nikdo neobjeví; každý ví, že je v krámku a nebo v dílně – a to je potom moudré ho nerušit,“ Tony se na něj ustaraně zadíval.
„Co noha? Ta červená byla zatraceně špatně! Bolí?“
   „Jako čert,“ odpověděl popravdě a rozhlédl se kolem. Nacházel se v malém obývacím pokoji, v němž vládla velice podobná archaická atmosféra jako v Ollivanderově obchůdku – všechno tu působilo staře a napůl posvátně, a prachu tu bylo dost a dost, jako kdyby se tu majitel neobjevil už pár měsíců.
   Léčitel se rovněž rozhlédl kolem a pokrčil rameny. „Musím se zmínit mamce, ať se tu občas staví. Děda se pohybuje jen po trase ložnice, kuchyně a dílna, sem evidentně už dlouho nezabloudil. Nechcete si sednout na něco pohodlnějšího, pane Pottere? Nebo pane Snape?“
   Harry se na něj studeně zadíval a neodpověděl, když mu léčitel pomohl na vybledlou, původně sytě žlutě polstrovanou pohovku. Jakmile dosedl, zvedl se velký oblak jemného prachu a oba se rozkašlali.
   „No, nebo to taky můžu vzít do vlastních rukou,“ řekl zamyšleně a zamával hůlkou v několika praktických kruzích. Harry jej koutkem oka pozoroval – nikdy neměl moc možností sledovat kouzla pro domácnost v praxi.
   Jakmile mohli volně dýchat, spustil několik diagnostických kouzel nad jeho nohou a zatvářil se pohřebně, provinile a bolestně zároveň. „Ups.“
   Harry se jen zhluboka nadechl a upřel na něj studený pohled. Nějak si, velice překvapivě, vyvodil, že se kouzlo nevydařilo zrovna dobře. Ostrá bolest v jeho noze toho byla důkazem.
   „Jak jsem se obával, naše malé vyrušení vyústilo v komplikace. Obávám se, že jsem to… pohnojil, abych tak řekl,“ úzkostlivě zapolykal. „Potřeboval bych vás dostat tak… no, když přihlédnu na rychlost vaší regenerace… tak na tři týdny na oddělení trvalých poškození kouzly. Možná, že zkušený odeklínač a jeden ze starších mistrů by mohli… ech, obrátit tohle nepovedené zaklínadlo…“ zamrkal.
   „A když ne?“ zeptal se klidně Harry.
   Znovu zapolykal a celý špatný odvětil: „No, potom by se musela noha v kotníku amputovat a nechat narůst znovu. Dva až tři měsíce na oddělení.“
   Harry jej klidně pozoroval a potom se rozesmál. Nemohl tomu pomoct, ale Tony Ollivander byl v tu chvíli opravdu legační, jak tam tak stál, evidentně přesvědčený, že mu ukousne hlavu. Zase tolik se svému otci nepodobal, nebo ano? Nicméně vyhlídkou na byť jediný den v nemocnici pod ministerským nosem, nemluvě o těch pánů Brumbála a Voldemorta, nebyl nadšený.

Žádné komentáře:

Okomentovat