pátek 1. listopadu 2013

13 Mladý pán

Více než týdenní pobyt v péči ministerstva Luciusi Malfoyovi neubral na jeho aroganci ani eleganci. Přijal Harryho gesto a formálně si s ním potřásl rukou, přičemž ukázal své dokonale bílé zuby v afektovaném širokém úsměvu.

   „Lucius Malfoy, rád vás – ach prosím, nejsi starší než můj syn-“ tady jeho tvář na vteřinu potemněla, „-rád tě poznávám,“ dokončil opět s úsměvem, třebaže jeho oči zůstávaly studené.
   Snape nehybně stál a ostražitě sledoval jejich interakci. Už se mu podařilo překonat prvotní šok a jeho obličej připomínal kamennou masku, ačkoli byl stále evidentně neschopen slova, nespouštěje s notnou dávkou fascinace zrak z Harryho tváře.
   Harry po něm střelil rychlým pohledem, trochu úzkostlivě si odkašlal a obrátil se znovu k Malfoyovi: „Omluvte otce, ještě si nezvykl, že mě má pod nohama.“
   Lucius nadzvedl tázavě obočí a zadíval se na Snapea. Profesor se konečně vzpamatoval a věnoval oběma temný pohled.
   „Řekl jsem ti, abys byl z cesty, kluku!“ zavrčel nízko položeným, hlubokým hlasem, čím donutil Harryho vytáhnout se do plné výšky a zlostně na něj zamžourat.
   „Vlastně,“ protáhl a jeho vlastní sytý basbaryton rezonoval stejnou dávku rozmrzelosti, jaká se objevila v jeho podmračeném obličeji, „to jsi neřekl. Jen jsi trhl hlavou. Mohlo to klidně znamenat něco ve smyslu ´Přestaň se válet v těch troskách a pojď sem!´“
   „Já shledávám především fascinující, Severusi, že jsi se nikdy ani nezmínil, že vůbec máš nějaké dítě,“ ozval se Malfoy, očima podezíravě těkaje mezi otcem a synem.
   „To bude tím, že jsem velkým rodinným zklamáním,“ pokrčil Harry nonšalantně rameny a zašklebil se. Ignoroval vražedný pohled, který od otce obdržel po této poznámce, a pokračoval zvesela: „Chápu to tak, že jsme příbuzní, pane Malfoyi? Doufám, že nejsem smělý se tak otevřeně ptát.“
   „Tak to bude. Pověz mi, Octavie,“ Lucius se zarazil a věnoval svému bratranci překvapený pohled, neboť Snape se viditelně zachvěl, „čím přesně sis vysloužil nemilost mého drahého bratránka? Samozřejmě, Severus není kdovíjak přátelský…“ zamrkal na něj, „ale očekával bych od něj, že…“
   „To stačí!“ vykřikl Snape a pevně chňapl Harryho za loket. „Luciusi, když odmítáš opustit můj dům, budiž. Poradíš si tu sám, že? Já a můj syn,“ zesílil stisk, až Harry nedobrovolně zamrkal, což neušlo Malfoyovým pozorným očím, „si potřebujeme promluvit. Teď.“
   „Rád jsem vás poznal, pane Malfoyi!“ zamával mu Harry těsně předtím, než ho otec zlostně prostrčil dveřmi na chodbu. Znovu ho pevně zachytil za paži a bez milosti jej vlekl za sebou.
   „Ty-jeden-malý… IDIOTE!“ ztěžka ze sebe dostal, jakmile Harryho prohodil dveřmi do Octaviova předpokoje. Zabouchl za nimi a několika agitovanými pohyby hůlkou zabezpečil místnost.
   Harry vklopýtal dovnitř a zabrzdil svůj postup až o pohovku. Prudce vydechl a křečovitě se jí zachytil, odmítaje ukázat, jak vážná jsou jeho zranění. Jeho nápad nebyl zase tak geniální, jak si právě začal uvědomovat. Otec ho zabije.
   „Co tohle má znamenat?!“ vyštěkl Snape vzápětí a zamával rukou, aby naznačil, že myslí Harryho vzhled.
   Harry se na něj krátce zadíval, užívaje si stále trvající šok, v němž jeho otec podle všeho byl. Tedy, tohle za to rozhodně stálo, opravdu ano. Přinejmenším si mohl být jistý, že ho zasáhl stejně krutě, jako otec jeho svým chováním a tím, jak mluvil o mamince. Pozoroval jej a rozhodl se vše vsadit na jednu divokou kartu. Možná je blázen, hazardér, gambler. Možná?
   Zasmál by se, kdyby to bylo vhodné. Určitě.
   Seskládal obličej do masky bolesti – nedalo to tolik práce, protože opravdu měl nalomená žebra, jak mu potíže z dýcháním a bodání na hrudi oznamovalo – a posadil se vyčerpaně na pohovku, přičemž jedním okem sledoval otcovu odezvu.
   „Hádej, na muže tak hrdého na svou inteligenci ti to dnes nemyslí zrovna bystře, hm?“ zparodoval Luciusova předešlá slova, zaklonil hlavu a předstíral, že zavřel oči.
   Snapeova reakce byla stěží postřehnutelná, jen záblesk něčeho… nejistoty? Obav? Jaký na něj má účinek konečně vidět na tváři svého syna – je zbytečné to popírat, důkazy jsou jasné – tolik bolesti? Bylo to velice rychle pryč a zavrčel: „Budete mi prokazovat patřičnou úctu, Pottere…“
   „Nebo co, Snape? Prokleješ mě do třetího kolene?“ zafrkal. „Do toho. Nikdy jsem neměl rád další představitele temných rodin.“
   Otevřel jedno oko, sledoval opařený výraz na otcově tváři a potom se zachechtal: „Dáš mi výprask? Už se stalo. Uložíš mi domácí vězení? Jako by to byla nějaká změna. Ó, dostanu práci navíc? Třeba pilněji cvičit nitrobranu?“ posmíval se. K jeho nekonečnému údivu, ta slova na profesora měla znovu zdrcující účinek. Jako kdyby mu znovu vlepil s každou větou ostrý políček.
   „Nebo mě snad vyhodíš z domu?“ teď zvážněl a zadíval se na svého otce. Veškerý hněv a chuť mu ublížit jej opustila, zůstal jen Harry, unavený a zraněný, s nezhojenými ránami jak na těle, tak na duši. Dnešní jednání bylo neakceptovatelné. Chyboval a ztratil jedno ze svých největších tajemství. Ohrozil sám sebe a patrně i otce, kvůli dětinské touze mu ublížit.
   Strašně rád by si myslel, že ví, co to ksakru dělá – ale po většinu svého života byl prostě jen tažen vírem událostí.
   „Co má tohle znamenat?“ zopakoval jeho otec naléhavě, jako kdyby se nedokázal soustředit na rozhovor, a trhl hlavou směrem k němu. Harry viděl v jeho očích bolest, a na chvíli se vrátila znovu lítost, kterou k němu cítil. Snape se potácel na okraji propasti – jeho oči byly uštvané, pohyby promlouvaly o vnitřním napětí, o rozrušení.
   Vnitřně se ušklíbl a zavrtěl hlavou nad svou pošetilostí. Pořád ho litoval, když odezněla zlost. Bylo to dobře, i když v tu chvíli svou měkkosrdcatost nenáviděl. Byla to jeho slabost, byla to jeho síla. Na chvíli si myslel, že se zlomil, že klesl na Voldemortovu úroveň… ale ne, pořád má naději zvítězit, když dokáže soucítit a litovat, i když to tak zatraceně bolí.
   „Tohle?“ pronesl tlumeně. Merline, stačilo by málo, aby otce zlomil – nebyla to ironie? Donedávna si myslel, že je to přesně obráceně. Prohrábl si vlasy, cuchaje si ofinu, která mu kryla jizvu. Pomalu po ní palcem přejížděl a zíral na svého otce. Jednou, dvakrát, třikrát. Když počtvrté přejel přes místo, kde se nacházela, už nebyla vidět. „Takhle prostě vypadám. Domnívám se, že Voldemortův rituál minulý rok zlomil vzhledovou složku adopčního kouzla.“
   „A to jméno?“ zeptal se, kdyby jen o trošku rozrušeněji, Harry by jeho hlas označil za přiškrcený.
   „Harrison de facto je moje jméno,“ pokrčil rameny. „Příjmení očividně tvoje. Octavius… líbí se mi osmička.“
   „Lžeš,“ Snape se pomalu posadil do křesla napříč od něj a pomalu, pomaličku… se zhroutil. Tedy přesně natolik, jak se jen Snape mohl zhroutit. Prostě jen zapřel lokty o kolena, sklonil hlavu a zůstal nehybně zírat na podlahu.
   „To každý,“ odtušil Harry a skutečně byl rozpolcen při pohledu na svého otce. Přál si vidět ho trpět – gratulace, stalo se – ale na druhou stranu věděl, co za druh utrpení to je a jak moc to musí bolet, a začínal krom lítosti cítit i výčitky.
   Nějakou dobu seděli oba pohroužení ve svém vlastním světě. Harry po otci několikrát střelil pohledem a došel k názoru, že s Luciusem Malfoyem v domě není moudré, aby byl Snape vyvedený z míry – je to dokonce nebezpečné. Co by měl udělat, aby ho vytrhl z toho podivného transu, v němž, jak se zdálo, profesor byl? Inu, odpověď byla docela lehká.
   Harry si odkašlal a řekl: „Pane? Omlouvám se.“
   „Za co konkrétně, hm?“ zavrčel otec a zvedl k němu oči. „Za svou mizernou existenci? Nebo za svou debilitu?“
   Och, takže už je v pořádku a stačila jen jedna poznámka, jak milé. Harry se kysele usmál. Bylo lehčí jednat se Snapem, který je trošku mimo, podstatně lehčí, popravdě, ale tak nudné… opravdu, kdo by si neužíval jeho vlídná slova?
   Studeně odvětil věcným hlasem, jako kdyby odpovídal na otázku ve třídě: „Nemůžu se zbavit dojmu, po četném pozorování a několika konzultacích s učenými knihami, pane profesore, že ani jedno není moje chyba. Některé rysy jsou prostě dědičné.“
   „Říkal jsem vám už jednou, Pottere, že mi budete prokazovat respekt!“ narovnal se profesor, trochu šokovaně – ne že by to bylo snadno rozpoznatelné, ale Harry se pomalu učil v něm číst.
   „Jistě, mám tolik důvodů vás respektovat, že?“ nadzvedl obočí a díval se na něj s vyzývavým výrazem, kterým jeho otec účinně ukončoval debaty se svými kolegy. Některé rysy jsou skutečně dědičné. „Omlouval jsem se za to, že jsem vás předem nevaroval – ale chápejte, nebylo jak. Jednal jsem pod tlakem.“
   „Vaše jednání pod tlakem má pokaždé katastrofální následky!“ kontroval nebezpečně. „Proč jste prostě nezmizel druhými dveřmi a neztratil se?! Musel jste vtančit přímo za námi a udělat tu největší pitomost, jaká vás napadla?! Lucius si teď nedá pokoj, dokud nerozřeší záhadu, kterou představujete!“
   „Ušetřil jsem vám nutnost vymýšlet vysvětlení,“ odsekl Harry. „Na hradě jsme teď my tři a hejno skřítků – jak asi předpokládáte, že byste utajil mou přítomnost, jestliže je váš bratranec tak nemožně slídivý? Ach, já zapomněl, pokud samozřejmě stále neplánujete hodit dnes v noci moji mrtvolu do močálů, že?“
   Zlostně na sebe zírali.
   „Nemám v úmyslu vás uškrtit, jakkoliv lákavá je to myšlenka,“ procedil pak. „Ředitel by nebyl spokojen.“
   „Teď se mi bude opravdu klidněji usínat,“ pokýval Harry hlavou a vysloužil si další nevěřícný pohled, pečlivě maskovaný za podrážděné zírání, samozřejmě. Snape evidentně nečekal, že by mu Harry mohl snadno vmést do tváře něco málo ze zásob svého sarkasmu.
   „Budete se od něj držet dál, nebude s ním vůbec mluvit, když už jsme u toho. Slyšíte? Nedovolím vám, abyste ohrozil oba naše životy ještě víc, než se vám to podařilo,“ oznámil důrazně. „Rozumíte?“
   Harry se opřel a přimhouřeně jej pozoroval. „Nemá cenu odporovat, že?“
   „Neradil bych vám to.“
   „Fajn,“ briskně přitakal. „Nechte ale historku na mně. Mlžte, umíte to dobře, doufám?“
   Obdržel další zlostný/nevěřícný pohled. „Co si to dovolujete, vy jeden mrňavý skrčku? Pořád jsem váš profesor – pokud nechcete, aby Nebelvír začínal nový školní rok v minusových hodnotách, okamžitě přehodnotíte svůj přístup!“
   „Samozřejmě,“ krátce kývl Harry a začal se zvedat na nohy, na rtech křivý úsměv.
   „Omlouvám se za svou hrubost, pane profesore, ale nezbývá mi nic jiného, než poukázat na fakt, že se mezi zdmi vašeho skvělého domova nachází uprchlý trestanec,“ řekl perfektně uctivým, medovým hlasem. „Promiňte mi mou nevychovanost, ale neměl byste věnovat svou pozornost i jemu? Nerad bych byl natolik sobecký a usurpoval si váš čas jen pro sebe,“ skončil velice zdvořile.
   Snape na něj několik dlouhých vteřin zíral. „Saffy!“ zařval pak a nebohý skřítek se v mžiku objevil.
   Drobounké stvoření vypísklo nadšením, když zahlédlo Harryho, a jen taktak se zarazilo, aby jej neběželo obejmout. Pohled na mladší kopii jejich pána musí být pro skřítky na Snake Rock, kteří žili ve stínu Octaviovy nepřítomnosti, velice emotivní. Jsou to přece jen skřítci, a ti jsou fanatičtí co se pánů týká.
   „Saffy, ošetři Pottera a přestěhuj jeho věci sem,“ nařídil ploše otec a temně na ně oba zahlížel, když mu věnovali tázavé pohledy.
   „Lucius bude očekávat, že budete v pokojích určených pro dědice,“ zavrčel. „Kdybyste nebyl takový idiot…“ dlouze se nadechl a vyrazil ke dveřím, prudkým pohybem zápěstí efektivně zneutralizoval ochranná kouzla a zmizel.
   „Pane Harry?“ zeptal se Saffy pomalu, jeho velké žluté oči naplněné nadměrnou vlhkostí.
   „Saffy,“ pomalu se zhroutil na sedačku. Musí svému malému skřítčímu příteli vysvětlit, o co se jedná. „Poslyš, to jsem já, Harry, rozumíš? Ale je tu Lucius Malfoy, znáš ho?“
   „Ano, pána Luciuse Saffy zná,“ přitakal.
   „Malfoy se nesmí dozvědět, že jsem tady, proto… budu chvíli předstírat, že jsem…“
   „Pán Octavius!“ vypískl nadšeně a skončil na něj, otevřeně vzlykaje, a velké krokodýlí slzy mu kanuly z očí, když ho objal. „Pane Harry, nemůžete být mladý pán Octavius už napořád? Pán si tolik přál, aby tu mladý pán byl!“
   „Saffy,“ zasípal rozpačitě a odvedl jeho pozornost jinam: „To bolí! Můžeš trochu uvolnit svůj stisk, prosím?“
   Následující půl hodinu strávil Harry v Saffyho péči, načež byl znovu pečlivě obvázaný kolem hrudníku – ty poslední obvazy ze sebe sundal teprve před dvěma dny – namazaný mastí proti pohmožděninám a nadopovaný kostirostem a lektvarem proti bolesti.
   Saffy – viditelně nadšený vývojem událostí – zmizel shromáždit jeho věci a Harry se vypravil do ložnice s úmyslem lehnout si před večeří. Pokoje byly stejně velkolepé jako ten den, kdy je viděl poprvé, ale jakmile vkročil do ložnice, postřehl slabou změnu.
   Na stěně s Kulovým bleskem byla přidělaná nová polička a na ní stříbrný stojánek vymodelovaný do přesné podoby lidské ruky a zápěstí. Prsty byly pečlivě zohnuté, jako kdyby se chystaly kolem něčeho pevně semknout – a mezi nimi se volně vznášelo cosi zlatého.
   Harry přišel blíž – police byla zhruba ve výšce jeho ramen – a prohlédl si skvostné řemeslné dílo a drobnou zlatonku s jejími křidélky. Zíral na malý míček několik dlouhých vteřin, jeho myšlenky naprosto zmatené.
   Proč ji sem Snape dal?
   Natáhl ruku a opatrně ji vzal ze stojánku. Stříbrná křidélka se mu třepetala kolem prstů, jak zlatonku otáčel ze strany na stranu a prohlížel si ji jen kousek od svého nosu, dokonce cítil slabé víření vzduchu, které vytvářela, jemné jako pohlazení po tváři. A pak to postřehl – na dokonale hladkém zlatém povrchu byla malá prohlubeň.
   V šoku míček upustil a ten se rozlétl po pokoji.
   Saffy se v tu chvíli zhmotnil přímo před ním s jeho věcmi. „Pane H-Octavie?“
   Přenesl pohled, kterým sledoval frenetické poletování zlatonky sem a tam, na skřítka a zamrkal. „Ano?“
   „Má Saffy vybalit pánovy věci, nebo to chce udělat mladý pán sám?“
   „Hm,“ zamyslel se. Ve svém předchozím pokoji si vybalil jen nějaké oblečení a pár knih, zatímco zbytek svých věcí nechával v kufru. Rozhlédl se po plně zařízeném pokoji – věcmi k jeho spokojenosti – a zrak mu sklouzl na dveře do šatníku.
   „Počkej chvilku, musím se rozmyslet…“ zamířil k němu a přestal se věnovat myšlenkám, které jej ve své podstatě hluboce znepokojovaly. Podařilo se mu vytlačit ze své mysli i slabý bzučivý zvuk, který zlatý míček vydával při svém poletování kolem. Nebude nad ním teď přemýšlet…
   Znalecky si prohlédl hábity, společenské róby i mudlovské šatstvo, stejně jako boty vyrovnané v botnících. Všechno bylo v barvách, které preferoval, a jednalo se o oblečení, které by si sám pořídil, kdyby patřil mezi marnivé snobské kluky a potřeboval by jej takové množství. Vzal jednu bílou tenisku a obul si ji – přesně dle jeho očekávání se smrskla a zvětšila, až se ustálila na jeho velikosti. Nazul si i druhou a převlékl si natržené triko za černou košili, která zopakovala stejný proces jako obuv. S potměšilým šklebem se rozhlédl o délce šatníku.
   Uvolnil horní knoflíček u krku a vyšel ven: „Ne, Saffy, děkuji. Myslím, že využiji otcovy pohostinnosti naplno.“
   Saffy na něj němě zazíral a Harry si uvědomil své uklouznutí. Přešlápl z nohy na nohu a nadzvedl obočí, když skřítek dalších několik vteřin jen zíral. „Saffy?“
   „Saffy věděl, že jej smysly nešálí!“ vypískl a znovu se na něj vrhl, objímaje mu kolena. „Saffy věděl, že pán Harry je mladý pán! Věděl to a věděl! Saffy je tak šťastný!“
   „Ehm, dobře…“ Harry po poklepal po hlavě a po delší chvíli se mu podařilo skřítka přesvědčit, aby ho pustil. Vysvětlil mu, že by se rád na pár minut před večeří natáhl a Saffy se vrátil do kuchyní.
   Hluboce povzdechl a přiklekl ke kufru. Začal se jím prohrabovat až na samé do, kde držel své nejcennější poklady – obvykle Pobertův plánek, neviditelný plášť a další věci, které pro něj měly zvláštní význam.
   Madame Hoochová mu před lety, když si užil svou premiéru jako nebelvírský chytač, dala zlatonku, jež právě toho dne chytil. Tehdy mu řekla, že dobře ví, jakou sentimentální hodnotu pro famfrpálového hráče mají drobnosti. Sama se přiznala, že její otec – stejný blázen do tohoto kouzelnického sportu jako ona a tisíce dalších fanoušků – vystavil její první Camrál na čestném místě u nich doma a nedovolil až do své smrti, aby se s ním cokoliv udělalo, načež si ho vzala k sobě domů ona.
   Harry jí byl vděčný a zlatonku s radostí přijal. Neměl samozřejmě otce, který by zlatý míček hrdě vystavil, vlastně nemohl udělat nic jiného než jej pečlivě uschovat na dno svého kufru, ale i přesto pro něj byl velice důležitý. Jednak to byla jeho první chycená zlatonka, kterou zajistil vítězství pro tým ve svém prvním zápase, a potom se mu také líbilo, jak kuriózně ji chytil – málem se na ní zalkl a skoro se mu podařilo vylomit si o ni zub; od té chvíle byla poznamenána drobnou prohlubní v jinak dokonalém povrchu.
   Prohledal svůj kufr skrz naskrz, ale po okřídlém míčku tam nebylo ani stopy. Přitahován šelestem stříbrných křidélek zvedl oči od nepořádku na zemi a trénovaným zrakem chytače vyhledal malou zlatou kuličku, ne větší než vlašský ořech… Míček hrdě vystavený na čestném místě v Octaviově ložnici, který měl ve svém hladkém povrchu, přesně nad levým křídlem, jak věděl, prohlubeň způsobenou jeho dolním špičákem.

1 komentář:

  1. Tohle byl zážitek ! Harry bol neskutočný . Rozohral to s Malfoyom starším ( což asi nebyl nejchytřejší nápad , ale čte se to skvěle ) , zdeptal Snapea staršieho pravdou a ďalšími slovnými útokmi ( skvostné dialógy ) , vkĺzol do roly Octavia a zakopol o ďalšiu krásnu záhadu. To so zlatonkou j naozaj prekvapivé a mätúce .

    OdpovědětVymazat