10 Do roka a do dne

   Severus dřel, ignoroval bolesti i vyčerpání a tvrdě pracoval. Každý den, znovu a znovu. Donutil Pottera, aby přesvědčil doktora Mudlofila, že se mu musí ošetřovatelé věnovat každý a celý den. Nepřestával, nevydechl si… a v dubnu už pajdal o berlích.

   S tím, jak se Severusovi dařilo lépe, Potter na tom začínal být hůř a hůř. Samozřejmě si nestěžoval, vlastně se snažil nedávat nic najevo, ale Severus jej znal až příliš dobře. V nestřežených chvílích si kluk masíroval spánky a bylo jasné, že jeho migrény se jen zhoršují. Muselo to být něco vážného.

   „Zase vás bolí hlava?“

   „Och, nestojí to za řeč. Hlava mě bolí docela často, pane,“ usmál se strojeně. Jakmile to počasí dovolilo, začal pracovat zase na opravě domu. Utřel si umazané ruce do montérek a vyhlédl otevřeným oknem na zahradu. „Tak jsem si říkal, že se vám už dobře daří. Možná byste se chtěl jít porozhlédnout po nějakém domě?“

   „Celý nedočkavý se mě zbavit, že?“ zachechtal se Severus. „Máte samozřejmě pravdu, Pottere. Budu potřebovat dům.“

   „Myslel jsem si to,“ Harry se obrátil k němu s hlavou na stranu, jako zvědavé dítě, a pozoroval profesora. „Navrhoval bych, aby to bylo mimo dosah kouzelníků. S vaším dovolením bych se rád stal Strážce tajemství a aplikoval Fideliovo zaklínadlo…“

   „Nemám námitek,“ kysele se ušklíbl. Samozřejmě by byl raději, kdyby byl Strážcem tajemství on sám, ale jelikož nemůže kouzlo aplikovat… a Potter prokázal, že mu může věřit.

   „Skvěle,“ Harry se zazubil. „Našel jsem vám domek, který se vám bude líbit. Byl v trochu špatném stavu, ale už jsem to zařídil. Do měsíce se můžete nastěhovat… pokud se do té doby obejdete bez berlí.“

   Severus na kluka nevěřícně zíral. Jistěže jeho cílem bylo dostat se pryč z Potterova domu, co nejdříve to půjde, ale tohle… tedy, bylo to trochu nečekané. Možná se cítil poněkud… dotčeně. Ano, dotčeně.

   „Obejdu,“ řekl ostře. „Už brzo, Pottere. Už brzo…“

   ***

   Zvláštní porozumění, které mezi nimi během zimy zavládlo, bylo pryč. Potter se uzavřel do sebe, vzdaloval se skutečnému světu a Severus, i přes svou nechuť tak činit, se jej pokoušel dostat zpátky. Nesnášel kluka, jehož poznal loňského léta – toho, kterým se znovu stával. Vzdálený, s debilním úsměvem, skrývající se za jakousi obrannou hradbou. Nemusel být psychiatr, aby věděl, že to nemůže být zdravé.

   „Pottere!“ zavolal jednou a hodil po něm drobný kámen. Nakláněl se dokořán otevřeným oknem pracovny a jednou rukou se zapíral o jeho rám. Už na tom byl dobře – chodil bez berlí – a blížila se chvíle, kdy se přestěhuje pryč. Chtěl by odejít s vědomím, že se Potter nesesype, nebo něco podobného. Ne že by mu na něm záleželo, to samozřejmě ne, ale…

   Harry si vyndal sluchátka a zmateně se na něj zadíval: „Potřebujete něco?“

   „Nudím se. Tak pojďte ven.“

   „Och,“ díval se na něj stále stejně zmateně. „Ale já mám práci, pane. Musím to dodělat.“

   „Krb vám neuteče. Bude tu i zítra ráno,“ poznamenal Severus. „Pojďte ven, mám dobrou náladu a příšerně se nudím.“

   „Nějak nechápu, jak do toho zapadám já.“

   „Běhat, Pottere, půjdeme běhat.“

   „Ještě ale nemůžete běhat…“ podmračeně si poposunul brýle na nose.

   „Říká kdo?“

   ***

   Uběhl rok od Bitvy, od chvíle, kdy se to málo, co Severus mohl nazývat svým životem, proměnilo v prach. Přesně rok poté, co bylo všechno zničeno, stál na vlastních nohou a díval se na dům, který se mu stal na deset měsíců útočištěm. Potter s nic neříkajícím výrazem stál vedle něj a sledoval směr jeho pohledu.

   „Neříkejte, že vám bude můj blázinec chybět, profesore. Víme, jak je to pravděpodobné, že?“ ušklíbl se. „Pojďte, hodím vás k vám.“

   Zvláštní – necítil se dobře, když nasedal do auta a Potterův dům mu zmizel ze zorného pole. Jeli dlouho, hodně daleko od místa, kde kluk žil. Celou cestu oba mlčeli, protože nebylo co vlastně říct.

   Severusův nový dům se nacházel v centru malého mudlovského města jménem Doune a v okruhu sta kilometrů nebyla ani stopa po nějakém kouzelníkovi. Byl velice malý, čerstvě zrekonstruován a zařízen moderním nábytkem. Harry nechal všechnu práci na designérovi, takže to bylo i vcelku vkusné.

   „Tak, pane,“ řekl Harry, když vytáhl z kufru jeho věci a pomohl mu je donést dovnitř. „Mějte se. Kdybyste něco potřeboval, můžete samozřejmě napsat,“ vyndal z kapsy obálku a podal mu ji. „Tady je moje adresa a také klíček od vašeho trezoru u Gringottů.“

   „Skvěle, Pottere,“ pokýval Snape hlavou a převzal si obálku. Měl jisté podezření, že Potter ovšem peníze na dům čerpal ze svého trezoru.

   „Měl byste tu být v bezpečí,“ pokračoval kluk dutě a rozhlédl se kolem. „Tomuhle místu se kouzelníci obvykle vyhýbají – není tu nic, co by je zajímalo. Můžete chodit ven. Dělat cokoliv.“

   Severus jen přikývl a pozoroval ho. Tohle bylo patrně naposledy, kdy měl příležitost s klukem mluvit, takže položil otázku, která jej velice zajímala už dlouhou dobu. „Pottere, proč používáte myslánku?“

   „Myslím, že to víte,“ poznamenal Harry bez zájmu.

   „Stejně mi to řekněte. Chci to slyšet z vašich úst,“ Snape se ušklíbl a Harry se na něj dlouze zadíval, pohled prázdný a skelný, jako kdyby se vracel ve vzpomínkách k nepříjemným záležitostem.

   „Jistě, já skoro zapomněl,“ povzdechl si. „Bojím se. Spokojený?“

   Ne, Severus rozhodně nebyl spokojený tím, co slyšel. Nějak mu nedocházelo, proč se na něj kluk zadíval tak ublíženě – přece mu nic neudělal, ne teď…

   „Nikoliv.“

   „Bojím se svých vzpomínek. Jsem příliš slabý, abych je unesl. Teď, když jsem to řekl, jste už spokojený, pane?“

   „Nebylo mým úmyslem vymáčknout z vás takovéhle doznání, Pottere,“ řekl po chvíli.

   Harry na něj nedůvěřivě zamžoural: „Ale bylo. Víme to oba. Tohle byla jen poslední kapka k vaší spokojenosti. Teď víte všechno.“

   Severus na vteřinu zavřel oči. Nebylo příjemné to slyšet… už nějakou dobu netoužil po tom, aby viděl Pottera na dně. A nelíbilo se mu, že si o něm kluk myslí takové věci. Rozhodně se mu to nezamlouvalo.

   „Podívejte, Pottere…“ zadíval se na něj. „Nemyslel jsem to zase tak vážně. Je mi to líto.“

   „Co je vám líto?“

   „V jaké jste situaci.“

   „To ale nemusí,“ poznamenal.

   „Přesto je. A nemyslím si, že jste slaboch. Možná dřív… přiznávám,“ ušklíbl se. „Ale ne teď. Naopak, nabyl jsem dojmu, že jste silný člověk. A dám vám radu. Bojujete se svými démony a prohráváte, že?“ zavrtěl hlavou, když na něj Potter nepřestal hledět nechápavě.

   „Zkuste přijmout to, co jste. Přijměte, čím jste se stal, přestaňte utíkat. Jste dost silný na to, abyste to ustál.“

   Harry se nejistě ošil a zadíval se do ztracena. Byla to jeho rozervanost, co jej dovádělo k hranicím šílenství. Severusova rada by mu mohla pomoci najít stabilitu. A nebo zničit tu křehkou rovnováhu, kterou se snažil uchránit.

   „Sbohem, profesore,“ otočil se na patě a vyšel z domku. Severus došel k oknu a pozoroval Potterovo auto, jak ujíždí ulicí a potom mizí za rohem. Ne, stále nebyl spokojený. Ten kluk potřebuje pomoc a není tu nikdo, kdo by mu pomohl. Není tu nikdo, komu by to Potter sám dovolil.

   ***

   Den za dnem se Severus probouzel s tím, že je svobodný a má před sebou ještě pořádný kus života. Nebyl na nikom a ničem závislý, mohl míchat lektvary, mohl číst knihy, mohl dělat, cokoliv chtěl. Chodil, běhal, žil.

   Všechno díky Potterovi.

   Potter… Severus se nemohl zbavit občasných myšlenek na toho kluka. Zajímalo ho, jak postupují práce na jeho domě, jak zvládá svůj stav, jestli se třeba neprozradil…

   Ale jediným jeho informačním zdrojem byla Minerva – sdílela s ním své obavy, že mu nesvědčí osamělý život, ale neposkytovala potřebné údaje o tom, co Severuse skutečně zajímalo. Před Minervou si Potter dával pozor, neměla ani tušení, v jakém stavu se kluk nachází…

   Ale přestože o něj měl skutečně obavy, něco mu zabránilo požádat ji, aby jej k Potterovi přemístila. Bylo to něco veskrze malicherného, jakási pýcha. Nezáleželo mu na klukovi celých 18 let, odmítal si připustit, že by se to mohl změnit. Pohrdal jím, nenáviděl ho, litoval jej… ale rozhodně mu ten idiot nemohl přirůst k srdci.

   Bylo to hloupé, ale bylo to tak. Potter nepotřeboval dalšího fanouška a Severus nebyl nijak nakloněn tomu, aby se jím stal.

   ***

   Kuchyně jediného kouzelníka v Malém Dolíku byla slabě ozářená stříbřitým světlem z myslánky, nad níž Harry seděl, oči upřené na hladinu svých vlastních vzpomínek.

   Byl to přesně rok od chvíle, kdy ji poprvé použil. Už celý rok nebyl kompletní – ale teď se rozhodl to změnit.

   Uposlechne Snapeovu radu a ať se stane, co se stát má.

   Bolesti hlavy jej zabíjely. Každé ráno se probudil s migrénou a každý večer s ní usínal, nikdy ho neopouštěla… Věděl dobře, co to je; vyčerpával se, poškozoval si mozek neustálým přendáváním vzpomínek. Věděl to už dlouho a nebyl si jistý, kolikrát ještě by to mohl udělat, než by došlo k nevratnému poškození. Už nikdy by nemusel být schopný vrátit si svoje vzpomínky a to mu přišlo líto. Bylo tolik věcí, kterých se nechtěl vzdát – všech těch dobrých věcí, které zažil, i když mu nyní způsobovaly tolik bolesti…

   Ale přesto, nechtěl by je navždy ztratit.

   Začal s těmi, které mu byly drahé. Vkládal si zpět do hlavy vzpomínky na šťastné chvíle svého života, s přáteli, s těmi, kteří mu nahrazovali rodinu a nyní se jej zřekli, jako kdyby byl prašivý. Nevyčítal jim to, ne… Když skončil, v očích jej pálily slzy – zčásti dojetí a zčásti bolesti. Zoufale zalapal po dechu, srdce mu bušilo o překot, jako kdyby uběhl maratón, a bolest hlavy byla příšerná.

   Mezi jednotlivými trhavými nádechy a agónií jej matně napadlo, že to přehnal. Bylo pozdě? Dostal se k hranici, kterou jeho mozek už nevydrží?

   Odsunul myslánku stranou a udeřil několikrát čelem o desku a poté složil ruce na stůl a opřel se o ně. Nevěděl, jak dlouho tak zůstal.

   Přitáhl si zpět kamennou nádobu a zamžoural na ni. Tohle by ta horší část, všechno, za co se styděl a co mu zvedalo žaludek. Harry Potter, kterého nenáviděl a jenž by neměl existovat. Bylo by snadné se ho zbavit… zničit myslánku a zapomenout, že takový šílenec a vrah někdy skutečně existoval…

   Ale Harry nebyl zbabělec, ani slaboch. Mohl to ustát. Jaká to ironie, že zrovna Snape mu pomohl dojít k tomuto rozhodnutí.

   I tenhle Potter je jeho součástí a nebyl by nikdy úplný, kdyby jej zničil. Hůlka se chvěla, když nabral první pramen stříbřité hmoty a přiblížil jej ke svému spánku. A znovu a znovu…

   Skončil nad ránem. Obě ruce se mu silně třásly vyčerpáním, oči měl horečnatě lesklé a na čele se mu perlil studený pot. Vrávoravě vstal od stolu a nejistým krokem opustil kuchyni. Svět se s ním točil, všechno bylo tak vzdálené a tak blízké…

   Začal stoupat do schodů, neschopný se soustředit na cokoliv jiného než na vidinu své postele a přinejmenším celého dne odpočinku. Cítil se tak vyčerpaný, bylo mu zle…

   Na posledním schodě ztratil rovnováhu, zpomaleně se pokusil zachytit zábradlí, ale nepodařilo se mu to. Pozpátku se skutálel ze schodů a zůstal nehybně ležet na jejich patě, v rozšiřující se kaluži krve.