5 Prohnilý

   Potter se na něj přes stůl mile usmíval, navzdory tomu, že Severus se tvářil zabijácky. „Proč se šklebíte jak měsíček uprostřed hnoje?“

   Harry se po tomto prohlášení rozesmál. „Netušil jsem, že máte smysl pro humor.“

   „Nemám,“ odtušil Snape mrazivě.

   „Ovšem,“ chápavě se usmál. „Dnes bych chtěl začít pracovat na obývacím pokoji. Opět se ke mně připojíte?“

   Neodpověděl, nepovažoval to za nutné. Copak je ten kluk opravdu tak hloupý? Když řekl, že ho bude pozorovat a zjistí jeho tajemství, znamená to, že mu bude nablízku dost nato, aby vyřešil záhadu jeho podivného chování. Čím dřív pochopí, co za problém Potter má, tím dřív to může obrátit proti němu…

   „Myslel jsem si to,“ pokýval Harry hlavou. „Jelikož se zdáte být plný energie, profesore, rozhodl jsem se, že je třeba začít něco dělat s vaším volným časem. Máte ho až příliš a určitě se tu se mnou nudíte. Nejsem moc dobrý společník.“

   Severus zúžil oči a pečlivě odložil prázdný hrnek od kávy. „Co máte na mysli, Pottere?“

   „Objednal jsem vás na rehabilitace, pane. Chcete podat cukr?“

   „Cože jste udělal?“ zeptal se Severus nebezpečně nízko položeným hlasem a temně na něj zahlížel. Potter se šklebil jako sluníčko, ale byl to trochu pokřivený úsměv. Jistěže to udělal, aby se Severuse zbavil… Vida, tak možná nebude tak hloupý, jak se Snape prve domníval. O to zajímavější bude všechno, co se skrývá za tím jeho stupidním úsměvem.

   „Rehabilitace, pane,“ zopakoval Harry, začal si mazat toast máslem a dodal: „Mudlovské.“

   Vzápětí sklonil hlavu; bylo s podivem, jak rychle Severus dokázal popadnout šálek a mrštit jej Potterovým směrem.

   „Cože?!“

   „Ach,“ nadechl se klidně. „Možná jsem se zapomněl zmínit, že? Inu, nevadí… Budete navštěvovat mudlovská rehabilitační cvičení.“

   Talíř. „Nic takového dělat rozhodně nebudu!“

   „Už jsem vás objednal. Vlastně nás čekají za hodinu. Dosnídal jste?“

   Příbor. „Jste hluchý, Pottere? Nic takového dělat nebudu!“ Nádoba s jamem.

   „Je to velice důležité, pane,“ Harry si setřel jahodovou marmeládu z čela, aniž by se jeho spokojený výraz změnil. „Rozumějte – tak můžete na chvíli přestat házet věcmi? – rozumějte, doktor Morule předpokládá, že je možné zmírnit, nebo dokonce odstranit účinky Naginiho jedu.“

   Severus se zarazil a vrhl na něj nevěřícný pohled.

   „Doktor?“ zasyčel. „Doktor?! Deset léčitelů došlo k názoru, že můj stav je nezvratitelný, Pottere! Nějaký doktor a jeho nepodložené výmysly, kterým samozřejmě vy hned uvěříte…“ ale jeho hlas postrádal to živelné přesvědčení, s nímž se Severus tak rád hádal. Kdyby to jen mohla být pravda… i malá naděje znamenala hodně… a proto je třeba tyhle myšlenky utnout dřív, než by se jimi příliš začal zabývat, než by jim skutečně uvěřil… „Pro mě nemají žádnou váhu!“

   Harry přetrpěl jeho záchvat bez mrknutí oka, doslova. „Morule je vlastně léčitel,“ řekl pak. „Má stejnou slabost pro mudlovské záležitosti jako pan Weasley a před několika lety vystudoval medicínu.“

   „Další mudlofil!“ Severus povýšenecky zafrkal.

   „Snaží se najít způsoby, jak ji zkombinovat s léčitelstvím. A daří se mu to,“ mladík se na vteřinku odmlčel. „Nespoléhá se jenom na kouzla a podařilo se mu zjistit, že Naginiho jed se pomalu vstřebává a nervová spojení nebyla vůbec poškozena, pouze zablokována, takže by teoreticky měla pracovat jako dřív, jakmile jed zmizí…“ vysvětloval. „S trochou snahy můžeme tento proces urychlit.“

   „Proč to nezjistili u Munga?“

   „Protože nejsou zvyklí přemýšlet jako mudlové,“ vyložil Harry obezřetně. Potom se usmál a vytáhl z kapsy malou krabičku, otevřel ji a… k Severusově šoku a překvapení vyndal malý tmavý bonbon, podobný Brumbálovým oblíbeným dropsům, a strčil si jej do úst.

   „Kouzla mají okamžitý nebo rychlý efekt a kouzelníci jsou zvyklí brát je tak. Provedli důkladné vyšetřené, zjistili přítomnost jedu a jeho účinky a hledali magické způsoby, jak je odstranit …“ přemýšlivě se zadíval do prázdna, jako kdyby mu unikalo něco podstatného, ale otřásl se a široce se usmál. „Samozřejmě neuspěli. Vůbec je nenapadlo, že by se mohl sám pomalu vytratit, jednoduchou cestou.“

   Severus na krátkou vteřinu bezhlesně zíral na mladého muže před sebou. Neviděl v tom Potterovu snahu mu pomoci, ne… a rozhodně odmítal, že by mohl mít pravdu.

   „Je to další způsob, jak mě zesměšnit ještě víc, Pottere?“ zasyčel. „Chcete mě vidět ještě poníženějšího? Jako by nestačilo, že jsem přinucen bydlet tu pod vaším zatraceným dohledem. Chcete, abych…“

   „Pane profesore,“ Harry se přestal usmívat. „Špatně jste mě pochopil…“

   „Ne,“ zastavil ho Severus. „Vy jste špatně pochopil mě. Odcházím. Nestrávím ve vašem rozpadajícím se domě ani jednu minutu navíc.“

   „Kam chcete jít?“ zeptal se Harry klidně a opřel se na židli. Seděl si tam s klidným výrazem v obličeji a zbytky špatně setřené marmelády ve vlasech, jako kdyby se ptal, co chce Severus k obědu.

   „Co nejdál od vás, než se zblázním z toho, že vás nemůžu zabít.“

   „Chcete mě zabít?“ podivil se a zamrkal.

   „Chci vás naprosto zničit, Pottere!“ zasyčel Severus a zamířil ke dveřím. Řekl mu to už jednou, hned v tu první chvíli, kdy se dostal do domu, ale je evidentní, že idiot Potterova kalibru si to nezapamatoval. „Úplně, totálně, ve všech ohledech!“

   „Ve všech?“ ozval se za ním plochý hlas, bez emocí, bez zájmu. Přesto Severus věděl, že se Potter zajímá – jakýmsi zvráceným způsobem.

    „Ano. Jedině tohle si skutečně přeji,“ pronesl, než projel do chodby.

   „Nemáte kam jít,“ dolehlo k němu tlumeně. „Dům na Tkalcovské zničili, do Bradavic nemůžete. Nemáte kam jít.“

   Severus chtěl něco ostře odpovědět, ale najednou věděl, že už nemá co říct. Vyjel k sobě do pokoje, rozčílený a ponížený – opět. To dokázal jen Potter, jenom on… A Severus si tiše přísahal, jako už tolikrát předtím v podobných chvílích mezi zdmi tohoto domu, že ho prostě dostane.

   ***

   Mizerná nálada mu vydržela skoro týden, protože mu nezbývalo nic jiného, než přiznat, že Harry Potter má pravdu. Nikde na světě v tu chvíli nebylo místo, kde by mohl Severus zůstat.

   Potterův dům byl bezpečný – bylo to jediné místo, kam se Severus mohl uchýlit, aniž by byl vystaven soucitným pohledům a otázkám tupých imbecilů. Bylo to jediné místo, kde mu nehrozila bolestivá smrt z rukou bývalých kolegů. Bylo to jediné místo, odkud mohl Pottera zničit.

   Občas kluka pozoroval při práci; když Potter nahazoval omítku, když Potter pokládal podlahu, když Potter maloval… Nebylo divu, že nabral nějakou tu svalovou hmotu, protože dělal úplně všechno, i těžkou fyzickou práci, jedině a pouze ručně.

   „Bavíte se?“ zeptal se Harry jednou odpoledne, když za sebou uslyšel slabé skřípění koleček. Tentokrát neměl sluchátka. „Pořád můžeme stihnout odpolední rehabilitace…“

   Než Severus stačil pronést svou poznámku o ´malebném obrázku ze života mudly´, někdo zaklepal na dveře.

   Oba se přesunuli do předsíně a Harry otevřel.

   „Dobrý den, Harry, Severusi,“ usmála se na ně Minerva.

   „Potřebuješ s něčím pomoci? Všechno v pořádku?“ zajímal se Potter s úsměvem, zatímco Severus vzadu vysílal ředitelčiným směrem kyselé pohledy.

   „Přišla jsem se na vás jen podívat. A taky poreferovat o novinkách ve světě,“ zamrkala na mladíka.

   Jistě, trochu kultury…

   Potter se totiž kompletně odřízl v tomhle svém baráčku od kouzelnického světa. Žádné návštěvy, kromě Minervy, žádný Denní věštec, nic… podmračeně oba následoval do kuchyně.

   „Našli Lestrangeovo tělo,“ dodala už vážněji, když se usadila na židli.

   Severus v tu chvíli pozoroval mladíkův obličej a postřehl, jak se jeho pohled na krátký okamžik zatáhl a jeho výraz se přetavil do něčeho podobného obavám, ale zvláštní ostražitost, velice podobná obezřetnosti špiona na neprozkoumaném území, byla snadno rozeznatelná ve způsobu, jakým nakrčil obočí… pokud člověk věděl, jak se dívat. A to Snape věděl.

   „Ne, opravdu?“ řekl Harry pomalu. „Smím ti nabídnout něco k pití, Minervo? Mám tu skvělý jablečný mošt… i když, profesoru Snapeovi nechutnal.“

   Narážel tím na ranní incident, kdy Severus zase jednou házel nádobím.

   Minerva se zakuckala něčím podezřele připomínajícím pobavený smích. „Prosím, Harry.“

   Oba pozorovali mladého muže, jak se natahuje do kredence pro skleničky a potom nalévá vychlazený džus z lednice.

   „Takže, co s tím Lestrangem?“ zeptal se, když jim podal pití, a sám se opřel o linku.

   „Včera večer…“ Minerva si povzdechla a zaváhala. „Nechceš radši odebírat noviny?“

   Harry se zasmál. „Ne, děkuji. Víš, že…“ odmlčel se a zamrkal. „Mimochodem, my si opravdu tykáme? Už jsem ani nedoufal, že mi to nabídneš.“

   Vyměnili si pobavené úsměvy a Severus se ošklivě zamračil. Potterův škleb byl upřímný skrz naskrz, ale v jeho pohledu stále bylo něco…

   „Našli… zbytky,“ promluvila nakonec. „Ve Věštci toho příliš nepíšou, ale Kingsley mi prozradil, že nemají ani ponětí, kdo a jak mu tohle udělal. Něco takového prý ostřílení bystrozoři ještě nikdy neviděli.“

   Harryho tvář byla absolutně bezvýrazná, pohled nejistý a ztracený, načež se slabě otřásl a zamrkal. „A… tedy…“

   „Zvraceli.“

   Severus upřeně pozoroval Potterovu reakci a v mysli mu rostlo podezření; byl ten kluk nakolik hloupý, aby stopoval prchajícího Smrtijeda, navzdory tomu, že by byl snadno zabit? Mohl Potter, při vší své nezodpovědnosti a aroganci, skutečně chtít osobně pomstít smrt svých příbuzných a…  mohl chytit Lestrangea? Mohl mu udělat něco takového, aby se z toho bystrozoři skutečně pozvraceli? Ta krev, jeho podivně lesklé oči té noci…

   Přesto se zdálo, že Potter neví, jak vlastně reagovat, jak se tvářit a co říct, jako kdyby skutečně neměl ani ponětí, co se Smrtijedovi mohlo stát.

   Severus se napil a stočil oči na sklenici. Sklenice… skříňka… myslánka… Myslánka.

   Prudce se nadechl a znovu zabodl ostrý pohled přímo do zmateně se tvářícího Pottera. To je onen chybějící kousek skládačky, no jistě. K čemu by Potter měl jinak myslánku, kdyby do ní neukládal méně příjemné vzpomínky? Aby se pro jistotu neprozradil, kdyby byl konfrontován s následky svých akcí…

   Severus nebyl jediným člověkem na světě, který dokázal sbírat informace díky pozorování řeči těla… přelstít takové cvičené pozorovatele chtělo značnou dávku sebekontroly, kterou Potter tak zoufale postrádal. Jediným východiskem, jak předstírat nevinnost, bylo vytáhnout si z paměti kompromitující vzpomínky.

   Zlomyslně se usmál a s uspokojením postřehl, že Harryho oči se nepatrně zúžily.

   Och, donutí ho to přiznat, a potom… inu, potom se uvidí.

   ***

   Na Malý Dolík pomalu padal soumrak a dům na konci vesnice, trochu odstrčený na kopci a za záhybem silnice, se propadal do hlubokého stínu.

   Severus byl u okna svého pokoje, neklidný, naplněný obavami…

   Potter toho rána vypadal zvláštně. Pryč byl jeho úsměv, nahrazen vyrovnaným kamenným obličejem, za který by se nestyděl ani on sám. Bez emocí, bez čehokoliv, co by odhalovalo jeho možné slabiny… A byl skoupý na slovo. Ne že by Snape miloval jeho poznámky a bezpředmětné tlachání u stolu, ale…

   Ticho, které je toho rána provázelo, bylo nepříjemné.

   „Kam jdete?“ zeptal se proti své vůli, když Potter vstal a zamířil dlouhými kroky do předsíně. Následoval ho a sledoval, jak si kolem strohého tmavě zeleného kouzelnického saka přetahuje černý plášť a kontroluje pouzdro s hůlkou.

   „Vrátím se pozdě,“ Harry si prsty projel rozcuchané vlasy v marné snaze je uhladit dozadu.

   „Kam jdete?“ opakoval Severus.

   „Mám pochůzky,“ pronesl a úkosem se na něj zadíval. „Nedělejte hlouposti. Jste stále pod dohledem, pane profesore.“

   „Neopovažujte se mě poučovat, Pottere!“

   „Jak je libo. Berte to tedy jako varování,“ řekl s pokrčením ramen a bez úsměvu vyšel ze dveří.

   Nikdy předtím nebyl Potter pryč víc jak půl dne. Pokaždé zmizel buď na celé ráno a dopoledne, nebo naopak odpoledne, ale většinu dne trávil v domě a opravoval jej, nebo vařil… nebo něco podobného.

   Jeho pozornost cosi zaujalo. Nějaký vytáhlý kluk s tmavými vlasy nakukoval přes plot a tvářil se docela útrpně. A potom se natáhl k brance a zmáčkl zvonek. Jeho zvuk Severuse zaskočil, nicméně sjel dolů, otevřel dveře a zavolal: „Co chceš?“

   „Dobrý!“ odpověděl kluk a zamával mu. „Spadl mi k vám za plot míč. Mohl bych si ho vzít?“

   Severus jej chvilku zkoumavě pozoroval a potom pročesal očima část divoké zahrady. Znovu se zadíval na chlapce u branky a ztuhle kývl. Vyjel na chodníček a pozoroval ho, jak se probírá křovisky a vysokou trávou, a potom s úsměvem a míčem pod paží míří zase zpátky.

   „Díky moc, pane. Kluci mi to udělali schválně… že prý si sem netroufnu.“

   „Hmpf,“ zafrkal Severus. „Proč?“

   „No,“ zaváhal. „Barák byl dlouho opuštěnej, ve vsi říkali, že tu straší a tak…“ odmlčel se.

   „Jak se jmenuješ?“ zeptal se pak Snape a začal se mírně šklebit. V jeho mysli se formoval geniální nápad.

   „Mike Berts,“ zamumlal.

   „Tak, Miku,“ protáhl Severus. „Když tě tu mám, potřeboval bych tvou pomoc. Můžeš na chvíli dovnitř?“

   Mike znejistěl, rozhlédl se kolem a potom váhavě vešel.

   Severus se rozjel do kuchyně a kluk jej následoval, rozhlížeje se zvědavě kolem. Všude byly stopy po horečném stavebním ruchu, ale jeho pohled nejvíce zaujala plošina u schodiště.   

   „Podej mi, prosím, tu velkou kamennou mísu na nejvyšší poličce, Miku,“ požádal ho a ukázal ke kredenci.

   Chlapec přešel k lince a otevřel skříňku, nicméně tam nedosáhl, a tak si musel přitáhnout židli.

   „Páni, to je pěkně těžká věc, to vám řeknu. K čemu je?“ podivoval se.

   Severus byl rád, že ten malý zvědavý mudla nevidí vířící stříbřitý obsah, a opatrně si ji od něj převzal a  položil na kolena. „Jen mísa. Děkuji za pomoc.“

   Mike se dostal ven sám, Severus ho pozoroval jen jedním okem, ruce pevně sevřené kolem okrajů myslánky. Brumbálovy vlastní myslánky, která mu byla tak důvěrně známá. Kde k ní Potter přišel? S vítězným úsměvem se zadíval z okna. Rychle houstnoucí šero mu nedávalo moc času, ale Severuse upřímně nezajímalo, jestli ho Potter načapá. Jakmile jednou odhalí jeho tajemství, bude ho mít v hrsti.

   Položil nádobu s drahocennými vzpomínkami Svatého Pottera na stůl a bez zaváhání, s nepotlačitelným pocitem triumfu, se nechal vtáhnout do stříbřitého víření myslánky.