pátek 8. listopadu 2013

Intermezzo: Naděje

Poslední věcí, kterou bylo třeba vyřešit před zahájením dalšího školního roku v Bradavicích, byl výběr nového učitele obrany proti černé magii. Albus měl značné potíže letos někoho sehnat na to vskutku prokleté místo.

   Po madame Umbridgeové a její eskapádě s kentaury se ministerstvo raději zdrželo dalšího vměšování a široká kouzelnická veřejnost nejevila o kariéru ve školství takový zájem jako kdysi. Tedy, kdyby se rozhodl nahradit jakéhokoliv jiného profesora, byl by zaplavený životopisy, ale tohle konkrétní místo bylo prostě neslavně proslulé…
   Jediným letošním uchazečem – a na poslední chvíli – byl jakýsi mladý muž s podivným jménem Moon, A. F. Moon, který měl dnes odpoledne, přesněji za jednu minutu, dorazit letaxem na pohovor.
   Albus se již rozhodl pro jeho přijetí nehledě na výsledek tohoto pohovoru, takže přítomnost profesorky McGonagallové a profesora Snapea byla spíše formální záležitostí a on ji trpěl jen s pomocí svého citrónového řezu.
   Držet ty dva v jedné místnosti déle jak pět minut nebyla moudrá volba, žel jeho zástupkyně musela být přítomna a Severus nevynechal do této chvíle ani jeden pohovor s uchazečem o jeho vysněné místo – už jen proto, aby poskytl svoje trefné připomínky a zdeptal onoho člověka.
   Vztahy mezi vedoucími Nebelvíru a Zmijozelu byly napjaté od počátku července, přesněji od chvíle, kdy Snape uhodil svého syna, a rapidně se zhoršily ve chvíli, kdy před čtyřmi týdny dorazila ta chmurná zvěst v podobě zhrouceného profesora lektvarů.
   Albus shledal, že od té chvíle nenalézá vůbec žádné potěšení v konzumaci čehokoliv citrónového nebo sladkého, ne tak jako kdysi. Někdo prostě a jednoduše vzal něco velice důležitého z jeho života a už neměl v plánu to vrátit.
   Ve chvílích, kdy truchlil za Harryho promarněný život, nemyslel na ztrátu hrdiny a Vyvoleného, jež měl zachránit jejich svět před temnotou. Myslel na ztrátu hocha, jenž se pro něj stal samozřejmostí, jenž mu dělal radost a přidělával trápení jako každý vnuk svému dědečkovi, pokud to tak mohl nazvat. Litoval, že nebyl pro mladého pana Pottera více oporou, více vzorem, jaký tolik potřeboval…
   Mohl s klidným svědomím říct, že v hlavě jeho drahé kolegyně se honily podobné, či dokonce stejné myšlenky. Několikrát ji přistihl se zarudlýma očima a kapesníčkem zmuchlaným v ruce. V průběhu let bylo tak žalostně zřejmé, že Harry potřebuje blízkou  duši rodičovského charakteru, a přec – nikdo z nich podle toho nejednal.
   Přenesl zarmoucený pohled na svého mladšího kolegu. Vycházet se Severusem bylo v posledních týdnech o dost těžší než předtím – byl uzavřenější, jízlivější a zahořklejší, pokud jej vůbec potkal…
   Ta těžká rána se podepsala na nich všech; prvních pár hodin té noci bylo chaotických a nabitých emocemi od vzteku a nevíry až k vražedné zuřivosti a hlubokému zoufalství. On sám málem ztratil své sebeovládání, a to patřil k těm nejklidnějším z nejklidnějších, a Minervu musel omráčit, jinak by tu s ním dnes Severus neseděl. Jen s obtížemi se mu podařilo vydolovat pozadí celého příběhu ze zničeného muže, a teprve když spatřil jeho ryzí žal, Albusův vlastní hněv dočista vyprchal.
   Na Snake Rock se prvního srpnového dne odehrálo rodinné drama s tragickými následky a nedokázal si ani představit, jak obtížné musí být pro členy rodiny, rodiny tak pevně svázané tradicemi a představou věrnosti a povinností, vypořádat se s dopadem vlastních akcí, jež vedly ke zmaření chlapcova života.
   Slyšel ze spolehlivých zdrojů, že Lucius Malfoy přežil prvotní zuřivý útok svého bratrance díky přemístění se do vstupní haly sv. Munga. Prý se během toho rozštípl a přidal tak ke svým vážným zraněním, a následně prodělal nervové zhroucení, když jej Severus dostihl a nevybíravě mu sdělil pravdu. Albus došel k názoru, že bezpečná cela na ministerstvu, dokud se Malfoy plně nezotaví, a poté dlouhý pobyt v Azkabanu výrazně zlepší jejich rodinné vztahy, stejně jako udrží blonďatého muže při životě. Věděl minimálně o třech lidech, včetně sebe, kteří by nic nenamítali proti jeho okamžitému skonu.
   Postaral se, aby léčitelům, jež tehdy měli službu, byla upravena paměť, a Voldemortovi byla prezentována historka, že Malfoy byl zraněn v souboji s Harrym, nikoliv svým bratrancem během pokusu o bolestivou popravu. Více než kdykoliv jindy nyní bylo důležité, aby si Fénixův řád zachoval špiona v užším kruhu stoupenců Pána zla. Teď, když jejich naděje téměř pohasla…
   Plameny v krbu se rozzářily zeleně a vystoupil z nich vysoký muž, strhávaje na sebe pozornost všech v ředitelně, lámaje tak truchlivou a chmurnou atmosféru. Narovnal se a smetl si z ramene prach. „Dobrý den ve spolek.“
   Jeho hlas byl chraptivý, povědomě zadrnčel Albusovi v uších a pozorněji se na pana Moona podíval, když k němu kulhavě vykročil, mírně dopadaje na pravou nohu.
   Nemohlo mu být víc jak dvacet, byl o kousek nižší než on sám nebo Severus, hubený a s černými vlnitými vlasy s modravými odlesky. Měl zdravě opálenou hnědou barvu, několik drobných, uzoučkých jizev různě po obličeji a znepokojivě temné modré oči. Kdesi na pozadí podvědomí jej cosi varovalo – rysy jeho tváře mu byly podivně známé a zároveň cizí, aniž by dokázal vysvětlit proč. Pan Moon s sebou přinesl cosi znepokojivého, záhadu, jakýsi stín.
   „Ater Moon, rád vás osobně poznávám,“ potřásl si s nimi postupně rukou a ignoroval Severusovo zafrkání, když poprvé vyslovil své jméno skrývající se za písmenem A, stejně jako Albusův vlastní překvapený pohled.
   Po několik dalších minut zabředli do odborného rozhovoru a všichni tři členové profesorského sboru Bradavic byli tiše udiveni výčtem jeho zkušeností. Pan Moon za svůj krátký život procestoval půl světa; vypořádal se s pěknou řádkou temných stvoření, krotil draky, lovil divoké bazilišky, čelil několika černokněžníkům… a jeho diplom z Krásnohůlek vypovídal o jeho výborných teoretických znalostech.
   Byl to velice nadaný mladý muž a skutečnost, že svými schopnostmi chce pracovat na prokletém místě, byla velice zarážející.
   „Pane Moone,“ zavrčel Severus, jako kdyby četl Albusovy myšlenky, „proč někdo takovýchto, ehm, zřejmých kvalit hodlá plýtvat svým očividným talentem na prostý post kantora? Jež je navíc známý svou… nechvalnou pověstí.“
   Moon upřel svoje temné oči na něj a naklonil hlavu na stranu, neznepokojen útočným tónem. Potom se křivě usmál: „Nabyl jsem dojmu, že musí být pro pana ředitele,“ mírně sklonil hlavu směrem k Albusovi, „nepříjemné každý rok hledat někoho vhodného. Jsem ze srdce dobrák, samozřejmě, takže jsem se rozhodl vyzkoušet své štěstí a zlomit tu údajnou kletbu.“
   Jeho odpověď byla pronesená lehkým vzdušným tónem jen s náznaky ironického humoru a profesor Snape se na něj nepřátelsky zahleděl. To bylo snad poprvé, kdy se někdo cizí nezalekl jeho přístupu a dovolil si dokonce odporovat s vlastní dávkou jízlivosti.
   „Smím vám nabídnout něco k pití nebo nějaké jiné občerstvení?“ zasáhl Albus dříve, než se mohl jeho mladší kolega na Moona utrhnout.
   „Zajisté,“ pousmál se a v jeho očích se objevily podivné jiskřičky pobavení. „Jste všeobecně znám svou zálibou pro cokoliv sladkého, profesore Brumbále, doufal jsem tedy, že bych mohl ochutnat třeba šálek kakaa?“
   Albus pocítil vlnu zármutku, jak se znovu přelila přes všechny z nich – s očividnou výjimkou mladého muže. Jeho poslední slova, která kdy pronesl k Harrymu, byla o šálku kakaa. Minerva se neklidně ošila.
   „Omluvte mě,“ řekla svým přísným profesorským hlasem, vyslala Moonovým směrem chabý úsměv, úsečně kývla na Severuse a zvedla se k odchodu. „Vzpomněla jsem si na neodkladnou záležitost, jíž je třeba se věnovat.“
   „Kakao, pane Moone? Stále se držíte infantilních radostí?“ ušklíbl se Snape.
   Budoucí profesor povstal zároveň s McGonagallovou, jak se sluší na pravého gentlemana, a vřele se s ní rozloučil. Snape zůstal tvrdohlavě sedět, pouze s pohrdavým úsměškem na tváři, a Albus následoval mladíkova příkladu, poněkud zahanben sám sebou, že mu někdo nepoměrně mladší musí připomínat dobré vychování.
   „Shledávám občas nutným osladit si život,“ odtušil lehce a se zavířením svého krvavě rudého pláště se elegantně usadil zpět, obraz aristokratické uhlazenosti. „Měl byste to taky občas zkusit. Pokud mi prominete, ale váš výraz je v tuto chvíli kyselejší než nezralý citrón.“
   Severus na něj temně zahlížel. „Děkuji za vaši starostlivost, pane Moone, ale doporučuji vám hledět si svého, pokud víte, co je pro vás dobré. Nestrpím, aby mi někdo jako vy-“
   „Když je řeč o citrónech, nedal byste si raději vynikající citrónový čaj?“ přerušil je Brumbál, vysílaje velice varovný pohled na profesora lektvarů.
   „Ne, děkuji,“ odtušil s úklonou. „Pokud jsme skončili, pane profesore, raději bych se vzdálil…“ jeho intenzivní pohled se přenesl na Albuse a ušklíbl se. „Doufám ale, že si pro mě necháte ten šálek kakaa na někdy příště.“
   Ředitel se na něj zneklidněn zadíval. „Zajisté. Gratuluji, pane Moone, tedy profesor Moone. Byl jste přijat.“
   „Děkuji, velice si této šance vážím. A pokud to ode mě nebude příliš smělé, mohl byste mi říkat Ater? Když se řekne pan Moon, mám tendenci očekávat spíše zjevení svého otce,“ oslnivě se usmál. „Jemu to označení sedí daleko lépe než mně.“
   „Jak si přeješ, Atere,“ souhlasil ředitel. „Na druhou stranu trvám na tom, abys i ty využil této možnosti a říkal mi Albusi, jako ostatní profesoři.“
   „Velice rád, Albusi,“ zatěkal pohledem k podmračenému profesorovi lektvarů. „Jsem si jistý, že na nějakých zvláštních detailech se nepotřebujeme domlouvat, prvního se stavím o něco dříve, abychom mohli podepsat smlouvu… pokud nic nenamítáš?“
   „Nikoliv, na shledanou prvního září, Atere,“ souhlasil ředitel a společně se Severusem pozorovali nového učitele zmizet v zelených plamenech, jeho adresa jim však zůstala skryta, chráněná Fideliovým zaklínadlem.
   „Podivné,“ zamumlal si pro sebe Albus. Žili v těžkých časech, ale proč by místo jeho bydliště mělo být tak pečlivě střežené? Nebyl přece nijak výrazným Voldemortovým odpůrcem, pokud vůbec…
   „Ater, jak trefné,“ poznamenal Severus kysele. „Na tom klukovi je něco podivného, řediteli. Nepředpokládám, že bych změnil váš názor na jeho přijetí?“
   „Je to velice zvláštní mladý muž, a jeho jméno mu skutečně sedí dokonale,“ souhlasil s pokýváním, hluboce ponořený do vnitřních myšlenek. Náhle se jeho oči projasnily a zatřpytily se veselým, nadějným plaménkem, který v nich chyběl po dlouhé čtyři týdny. „Obávám se však, že se budeš muset naučit jeho přítomnost snášet. Chci, abys na něj dohlédl.“
   „Měl jsem to stejně v plánu,“ zavrčel Snape nevrle. „Moon, a co je tohle za jméno? Nevěřím mu.“
   „Nepochopil jsi mě,“ řekl. „Chci, aby ses s ním spřátelil a zajistil jeho loajalitu Řádu. Pan Moon, Ater, je velice nadaný – a právě takové potřebujeme na naší straně, více než kdy dřív, pokud si máme udržet naději.“
   „Neočekáváš snad, že-“ začal se rozčilovat.
   „Nežádal jsem tě o laskavost, Severusi,“ skočil mu do řeči nesmlouvavě. „Potřebujeme pana Moona.“

Žádné komentáře:

Okomentovat