pátek 1. listopadu 2013

2 Hra

Harry seděl v koutě ředitelny, ve tváři pečlivě předstíraný výraz zmatení, a těkal očima z Remuse na Brumbála a zpět.

   Seděl tu už pět minut v naprosté tichosti, zatímco ti dva se zuřivě o něčem dohadovali za clonou Silencia. Harry začínal být skutečně iritovaný jejich chováním – ukázali značnou dávku kouzelnické nezdvořilosti. Remus byl ztělesněná taktnost a Brumbál zaručeně znal žebříčky společenského chování mezi magicky nadanými lidmi, takže oba věděli, jaké chyby se dopustili. Věděli to a bylo jim to jedno, protože ani jeden z nich nepředpokládal, že by Harry kouzelnickou etiketu znal také?
   Skvělé, prostě skvělé.
   Konečně cítil slabý záchvěv ředitelovy magie, jak zrušil kouzlo, a oba muži se zaklonili na židlích a zadívali se na něj. Harry postřehl, že Remus se mračí a je rozčílený, zatímco Brumbál vypadá jen trochu znepokojeně.
   „Nějaké problémy?“ zeptal se ustaraně.
   „Dalo by se to tak říct,“ souhlasil Remus. „Profesor Snape byl dnes nad ránem vážně zraněn při službě Řádu.“
   Harry nakrčil obočí: „A bude ok?“
   „Je kompletně vyčerpán, ale do týdne bude jako rybička,“ řekl Brumbál.
   Mladík přikývl s neutrálním výrazem. Jak věděl díky svému unikátnímu spojení se Starým Tomem, dnes večer se má uskutečnit další shromáždění, na němž by Snape neměl chybět. Jestli se neukáže, vzbudí pochyby, což mu vyslouží tvrdý trest, který by patrně nepřežil, přihlédneme-li k Tomově mrzuté náladě. Ne že by to by to byla zase taková ztráta, uvažoval, ale informace, které jeho otec přináší, skutečně jsou – občas – užitečné.
   „Dnes večer ovšem musí být přítomen velice důležité události,“ pokračoval ředitel a Harry potlačil úšklebek. „A musí být perfektně zdráv.“
   „Tak to je potom problém,“ poznamenal Harry a dával si pečlivě záležet, aby nezněl pobaveně.
   „To tedy je, chlapče, to tedy je. A proto s tebou potřebujeme něco velice důležitého prodiskutovat.“
   „VY s ním chcete diskutovat, pane profesore,“ zavrčel Lupin a střelil po Harrym smutným pohledem. „Nesouhlasím s tím.“
   „S čím?“ zeptal se Harry podezíravě a zadíval se nejdřív na Remuse a pak na Brumbála. „Co se děje?“
   „Jak se ukázalo, Harry, máš velice vzácný druh magie,“ začal ředitel. „Shodou okolností shodný s profesorem Snapem…“
   Harry ztuhl; jistěže má shodný druh jako Snape, většinu svých schopností po tom muži bohužel podědil. Ale jak to může Brumbál vědět? Testoval ho snad? Bez svolení?! Další porušení kouzelnické etikety – a velice hrubé. Potlačil rostoucí podráždění a vymáčkl ze sebe: „Nějak nechápu…“
   „Díky naší magii je možné, abychom se uzdravovali rychleji, Harry. Magie proudící v našich tělech společně s hojivými lektvary a zaklínadly dokáže hotové zázraky během krátké chvilky…“
   „Jo, to vím, kvůli tomu taky stárneme pomaleji a tak,“ přerušil ho a začal si točit Jamesovým prstenem na prstě. Doufal, že Brumbál nehodlá navrhnout, co si myslí, že hodlá navrhnout. Magické transfúze byly velice neobvyklé, hned ze dvou podstatných důvodů – najít shodný druh magie bývá obtížné a magie proudí kouzelníkům v krvi, čili jedině tak je možné ji přenášet. Najít dva kouzelníky se stejným druhem magie a navíc stejnou krevní skupinou je opravdu velice, velice těžké. Pokud nejsou rodinní příslušníci, že.
   Harry zúžil oči a začal si Brumbála prohlížet pozorněji. Jak pravděpodobné je najít dvojitou shodu v tak krátkém čase? Vypadá to, že šel najisto…
   Střelil pohledem po Lupinovi a stiskl rty k sobě, aby se udržel pod kontrolou. Remus to taky ví? Jistěže to musí vědět! Nebo přinejmenším mít podezření, pokud nemá místo mozku slámu! A dle jeho výrazu Harry soudil, že to ví.
   S trnutím mu přejel mráz po zádech, když pozoroval oba muže. Skrýval tu pravdu skoro rok, porušoval výnos o kouzlení nezletilých, porušoval několik školních předpisů a riskoval vyloučení a zlomení hůlky… a co víc, lhal svým přátelům do očí, aby se ochránil! Nemohlo to všechno být marně, zbytečně, nebo ano?!
   „Chtěl bych tě požádat o obrovskou laskavost, Harry,“ řekl ředitel. „Profesor Snape by byl za normálních okolností schopný dostat se do funkce schopného stavu vlastními silami, ale vzhledem k jeho magickému vysílení to není možné. Potřeboval by tak trošku nakopnout, jestli to smím říct takto.“
   „Nakopnout,“ opakoval po něm Harry a tvářil se nechápavě, i když všechno uvnitř něj začínalo vřít. Opravdu od něj Brumbál očekává, že půjde a daruje svou krev a magii tomu chlapovi? Aniž by kladl otázky? Aniž by se divil? Čeká, že půjde a poslechne ho na slovo jako nějaký zatracený otrok? „Jakože mu má dát kus svojí magie? To je možné?“
   „Je to možné, Harry, a pokud bys souhlasil, je třeba to udělat co nejdříve, ať má profesor dost času se připravit na večer.“
   „Jak?“ zeptal se pomalu.
   „Vzali by ti krev, protože magie proudí v krvi, alespoň z určité části,“ ozval se Remus.
   „A tu krev byste pak dali Snapeovi?“ ptal se dál. Musí hrát svou roli dobře, musí předstírat, musí se ochránit… třeba je tu ještě šance, jak vyváznout netknutý… nějak… jakkoliv… hlavně nepodléhat panice…
   „Ano, je to vlastně velice jednoduchý proces, jako obyčejná mudlovská krevní transfúze…“
   „Ale co krevní skupina?“ ozval se Harry pomalu a zamračil se. „Co když nemáme shodnou krevní skupinu? Když mudlovi dáte špatnou krev, obvykle to neskoční dobře. U kouzelníků je to jinak?“
   S potměšilým upokojením postřehl, že Lupin vrhl na Brumbála pohled Já-to-říkal a že se ředitel zatvářil na vteřinku zahnaný do koutka, ale skutečně na vteřinku. Opravdu si myslel, že je Harry tak hloupý, aby se nezeptal? Jak lichotivé!
   „Ach, tedy, ne, samozřejmě že není…“ zamumlal. „Citrónový bonbón, Harry?“
   „Ne, díky,“ odmítl a prohrábl si své krátce střižené vlasy.
   „Půjdeme tedy?“ spokojeně se usmál ředitel, vstal od stolu a gestem je vyzval, aby se pohnuli ke dveřím. Harry bez výraznějších protestů vstal a následoval je.
   Pod schodištěm se ale stejně zeptal: „Co když ho zabiju? Co když to přežije? Nechci začínat nový rok měsícem trestů!“
   „Podle záznamů madame Pomfreyové máte shodnou krevní skupinu,“ ujistil ho Brumbál a poplácal jej po zádech. „Žádný strach.“
   „Není to neobvyklé?“ podivil se nevinně a v duchu se zašklebil nad výrazem obou mužů.
   Následoval je na ošetřovnu, vnitřně stále kypící. Ta otázka se mu vracela jako bumerang, jeho mysl vířila v kruzích, bylo to k zbláznění: věděli to celou tu dobu, nebo se to dozvěděli nedávno? Možná právě teď? Remus vypadal rozčíleně, třeba na to přišel teprve před chvílí, když je napadla možnost transfúze. Harry doufal, že to tak je. Myšlenka, že by Remus znal pravdu a nic mu neřekl, byla příliš bolestivá. Pokládal vlkodlaka za jednoho ze svých blízkých přátel, za rodinu… ale na druhou stranu, jestliže to Remus právě zjistil, jak přesně zareaguje? Řekne to Síriovi?
   Och, Merline, to ne! Ne, Sírius to určitě neví a nikdy se to dozvědět nesmí! Roztřásly se mu ruce, jak jím projela vlna čisté a nefalšované paniky, a strčil je hluboko do kapes. Ztratil by ho. Ne proto, že by poklesl v jeho očích o stupínek níž, protože není Jamesovým synem, kdepak, ale protože by Sírius ztratil nervy a pokusil by se Snapea konfrontovat, patrně pěstmi, pokud by byl natolik rozčílený, že by jej ani nenapadlo použít hůlku…
   Harryho očima problesklo temné odhodlání. Za žádnou cenu nedopustí, aby se Sírius dozvěděl, kdo je jeho otcem. Je toho tolik, co musí skrýt, co musí ochránit – nejen sebe, ale i památku své matky! Nesnesl by, kdyby se její potupa dostala na veřejnost! Musí to všechno pečlivě utajit… Hrál tu hru příliš dlouho, příliš riskoval, aby teď prohrál kvůli Snapeově neschopnosti ohlídat si záda!
   Očima vyhledal ředitele a úkosem si prohlédl jeho spokojený, senilní úsměv. Och, Harry není jediný hráč u stolu; nebyl by příliš překvapený, kdyby to Brumbál věděl – od prvního okamžiku. Ví přece tolik věcí! Každý důvěřuje v jeho úsudek, hledá u něj radu a pomoc… je jen málo tajemství, která mu zůstanou neodhalena… i ty nejhorší a nejšpinavější tajemství…
   „V pořádku?“ zeptal se ho Remus, který sám vypadal poněkud ve stresu. Harry se vyplísnil za to, že neuhlídal svůj vraz, a nasadil nucený úsměv.
   „Jasně, jen zamyšlený,“ vymluvil se a pokračovali dál.
   Dumal nad ředitelem mnohokrát a stále častěji docházel k závěru, že Brumbál znal pravdu celou dobu, nebo přinejmenším se ji dozvěděl před nějakým časem. Dnešní situace to definitivně potvrdila, nebyl ani příliš překvapený a příliš rozčílený. Pogratuloval si, že se mu nesvěřil, protože Brumbál očividně není hoden jeho důvěry.
   Ale i tak by ho zatraceně zajímalo, proč to zamlčel. Chtěl tu informaci využít pro svoje vlastní účely někdy v budoucnu? Nebo si třeba myslel, že bude pro Harryho lepší vyrůstat v nevědomosti? Proč?!
   Vstoupili na ošetřovnu a zatímco Brumbál šel za madame Pomfreyovou do kanceláře, Harry očima vyhledal jedinou obsazenou postel, na níž ležel jeho otec. Už dávno si vnitřně zvykl mu tak říkat – nemělo smysl se skrývat před pravdou. Byl to jeho otec, kolovala v nich stejná krev, kterou ten muž nyní požaduje, sdíleli stejné geny, jež se projevily na Harryho skutečném vzhledu víc, než by se mu zamlouvalo.
   Nevypadal příliš zraněně, ale byl bledší než je obvyklý snapeovský standard, a pod očima měl temné kruhy a ve tváři vyryté téměř smrtelné vyčerpání.
   Copak se asi stalo? Těžce raněn při službě Řádu, hm? Harry přistoupil blíž a se znechuceným výrazem pozoroval otcův obličej, jehož některé rysy s ním měl téměř shodné a některé hodně podobné. Hlídal tu věc na Odboru záhad? Je to docela dobře možné.
   Harry snil o Odboru záhad celé měsíce, v těch chvílích, kdy Tom nebyl zaneprázdněný mučením mudlů, mudlovských šmejdů a kouzelníků smíšeného původu. Věděl, že Smrtijedi se několikrát pokoušeli probourat za ty dveře na konci chodby, věděl, že Řád je střeží dnem i nocí… ale jediné, co vědět chtěl a potřeboval, bylo, co se za nimi skrývá, po čem Pán zla tak prahne…
   „Pottere,“ zavrčel Snape, otevřel oči a změřil si ho nenávistným pohledem, zatímco jeho výraz se seskládal do pohrdání a zhnusení.
   „Profesore,“ řekl Harry tónem, kterým se Snape mluvil celý uplynulý rok – dutě, pokud možno bez emocí, aby neexistovala šance, že by se prozradil, že by se prořekl… byl v tom už zatraceně dobrý, už necítil spalující nenávist pokaždé, když na něj pohlédl, už necítil nutkání mu přelámat nohy a ruce a hodit zaživa sežrat krysám za to, co udělal jeho matce…
   „Co tu děláte?“
   „Brumbál po mně chce, abych vám daroval magii,“ odtušil a bedlivě sledoval jeho reakci.
   Ach, bylo to tam, krom samozřejmého znechucení tam byl i drobný záchvěv čehosi podezřele připomínajícího uvědomění!
   Harry na něj bezhlesně zíral, příliš otřesený, aby hlídal svoje reakce. Nezáleželo na tom, jak se to Snape dozvěděl, proč pátral po té informaci. Chtěl vědět, jestli si Lily odnesla z jejich rozkošného malého setkáníčka suvenýr? Byl hrdý na bolest, kterou jí způsobil? Vysmíval se ve skrytu duše Jamesovi, že bude vychovávat jeho bastarda?
   „Pottere?“ zeptal se profesor nedůvěřivě.
   Samotný zvuk jeho hlasu v Harrym vyvolal mohutnou vlnu nezkalené nenávist, zaťal pěsti a neodpověděl, protože si nebyl jistý svým hlasem. Místo toho se přesunul na druhou stranu ošetřovny zírat z okna. Snape věděl, že Harry je jeho syn… Nebyl rozčílený, protože mu to neřekl – stejně by to nechtěl vědět – ale pálilo jej, že s ním zacházel jako se špínou i přes to… nebo právě proto, že to věděl…
   Harry si přísahal, že se tím mužem už nikdy nenechá ranit, neočekával od něj nikdy nic dobrého, jejich nenávist byla dokonale vzájemná… a přece tu teď stál, rozervaný na tisíc kusů, na krátkou chvíli tak zranitelný – a tak zraněný… odmítnutý.
   Seber se, u Merlina!
   Měl by být teď na přeměňování, uvažoval laxně a sbíral své rozervané kusy dohromady. Měl by se učit přeměnit krtky v hraboše, nebo nějakou podobnu hloupost, a pak by měl jít na formule a učit se něco stejně užitečného. Jenže ne, on je tady, aby zachránil kůži svému mizernému násilnickému otci, kterého v tu chvíli chce sám zabít, protože ho potřebují jako špeha… Zatímco jeho malý svět lží se hroutí a on s tím nemůže nic dělat…
   Dost! Dost! Není přece bezmocný, není loutka ve spárech jiných!
   Musí z toho nějak vybruslit – koneckonců, má silný pud sebezáchovy, nebo ne? A nějaké mozkové buňky taky podělil, jeho matka byla talentovaná a inteligentní, a jakkoliv byl z té myšlenky stále nepříliš nadšený, jeho otec je vychytralý slizký šmejd, takže by se dalo předpokládat, že podědil i něco z typicky zmijozelských vlastností, nebo ne?
   Zhluboka dýchal a pozoroval ranním sluncem zalité pozemky. Existuje cesta, musí, a on ji prostě najde.
   Jakmile Brumbál osvětlil madame Pomfreyové vše potřebné, Harry přistoupil zpět k lůžku se Snapem a rozhlédl se kolem. Teprve teď mu došlo, že s nimi není Lupin a ani neví, kdy zmizel.
   „Kam šel Remus?“ zeptal se.
   „Ach, musel naléhavě odejít,“ odpověděl mu Brumbál. „Nebylo ostatně nutné, aby tu zůstával, že?“ a usmál se na Harryho i Snapea.
   Přes Snapeovu tvář přelétl náznak neklidu a Harry se nad tím ušklíbl. Mít v patách vzteklého vlkodlaka by nezpůsobilo neklid málokomu. Nicméně to nebylo vůbec dobré – když Harrymu zmizel z dosahu, jak asi dohlédne na to, aby držel jazyk za zuby? Musí se teď spoléhat jedině na Removu ohleduplnost, než to vyžvaní Síriovi…
   Madame Pomfreyová mu začala vysvětlovat krok po kroku, co bude dělat a jak by to mělo probíhat, čímž úspěšně přerušila tok jeho myšlenek. Harry se snažil nedat najevo podráždění, když tak učinila. Potom mu napíchla žílu očarovanou jehlou, k níž byla připevněná hadička, na jejímž druhém konci byla jehla zabodnutá do Snapeova předloktí.
   Harry se pohodlně uvelebil na vedlejší posteli a v tichosti pozoroval svou krev líně proudit hadičkou v prostoru mezi lůžky. Madame Pomfreyová poté odvedla ředitele stranou, aby s ním něco probrala – Harry nemusel dvakrát dumat co… další člověk, s nímž si dělat starosti.
   Zamračeně se zahleděl na Snapea. Ten chlap opravdu uměl komplikovat věci, že? Má zvláštní smysl na to, jak efektivně ničit Harryho život a duševní zdraví, že? Zavřel na vteřinu oči, začínal mít ze všech těch nepříjemných myšlenek migrénu.
   Snaž se najít na celé věci něco pozitivního, říkal si. Přece musí mít i trochu štěstí, nebo ne? Jedna věc tu byla, to je pravda. To uvědomění jej pálilo už nějaký ten pátek…
   „Proč to děláte?“ zeptal se Snape a vyrušil ho z jeho úvah.
   „Protože musím,“ odtušil Harry kysele, už neschopen dál předstírat klid. „Není to jakože by mi Brumbál dal na vybranou, že?“
   „Pozor na jazyk, Pottere, pro vás to je profesor Brumbál…“
   „A taky se tím srovnají druhy,“ přerušil ho hlasitěji Harry a zamžoural na něj, než přesunul pozornost na strop. „Teď budeme vyrovnaní. Já nedlužím nic vám, vy nedlužíte nic mně.“
   „Trocha krve vás tak snadno nevyváže z kouzelnického dluhu, Pottere,“ výsměšně podotkl Snape.
   „Kdybych vám ji nedal, musel byste na dnešní schůzičku zraněný. Och, poučte mě, Snape, ale nebylo by náhodou Voldymu podezřelý, proč je jeho Smrtijed raněný, když čistě náhodou dneska v noci utrpěl jeden z Řádu stejný rány?“ Harry se na Snapea zahleděl úkosem a se zadostiučiněním postřehl, že profesor ztuhl.
   „Je trochu paranoidní, Starý Tom, že?“ usmál se pak.
   „Mlčte! Nevíte vůbec nic! Nerozumíte…“
   „Dluhy jsou srovnaný!“ přerušil ho znovu Harry. „A chci, aby to tak zůstalo. I kdybyste mě viděl dusit se vlastní krví, dejte si odchod. Nechci od vás nic.“
   „Jak si přejete, vy jeden arogantní malý sople,“ zavrčel Snape a ušklíbl se: „Tak nadutý, tak hloupý, přesně jako-“
   „Můj otec,“ dokončil za něj Harry, v očích se mu zablesklo a zkroutil rty do nehezkého úsměšku. Jak s ním právě teď souhlasil! Jak dobrý to byl pocit oplatit mu urážku, aniž by na to přišel! „To už jsem slyšel, díky moc.“
   V tu chvíli se vrátila madame Pomfreyová a propustila Harryho s lahvičkou dokrvujícího lektvaru a doporučením, aby se dnes příliš nenamáhal. Velice zvláštně si ho prohlížela…
   Harry se útrpně ušklíbl, když k nim byl zády, a nuceně lehkým krokem opustil ošetřovnu. Nenechá si zničit život, protože jeho otec se nechal hloupě zranit. Bude to chtít trochu průzkumu, ale jednoduché Obliviate by mělo jeho problém efektivně vyřešit, ne?

2 komentáře:

  1. Starý Tom ? To je podarené , páči sa mi , ako to znie . Mrzí ma , že je to medzi Severusom a Harrym takto pošramotené (slabý výraz) a že už nechce veriť ani Dumbledorovi , je to veľmi , veľmi , veľmi bezútešný stav . Ale zároveň je mi tento Harry strašne sympatický . Myslí mu to , je tam dávka sebestačnosti a obdivuhodná vôľa . Táto poviedka si ma získava .

    OdpovědětVymazat
  2. Oh, to vypadá dobře (tedy zatím, soudě dle prvních dvou přečtených kapitol).
    Vzhledem k tomu, že již několik let čtu fanfikce především v anglickém jazyce (na stránkách jako je ff.net či AO3...), je pro mě četba v češtině poměrně dosti vzácná záležitost. Na tyto stránky jsem narazila poměrně náhodou (dosud jsem o jejich existenci nevěděla), a to při hledání nějaké dobré temnější (co do vztahu mezi Harrym a Severusem chladnější, odtažitější, nenávistnější) Severitus povídky. U cizojazyčných jsem měla problém (po přečtení "In Blood Only" od E.M. Snape) nějakou najít - prtž Severitus fanfikcí je přemnoho (hledání jehly v kupce sena) a já jsem dosti vybíravá. Zkusila jsem tedy místní končiny (i v naději, že se mi podaří najít povídku tohoto typu, kterou jsem kdysi dávno četla - no, již si nepamatuji ani název ni autora/překladatele, jen útržky děje). Místo toho jsem našla tvé stránky, tuto povídku... A vypadá to slibně? Zatím? Snad i nadále v následujících kapitolách bude povídka zajímavá.
    Každopádně pro teď mohu říci, že si čtení v češtině i jistým způsobem vychutnávám, neboť se mi líbí tvůj způsob psaní a především některé slovní obraty, které mi zkrátka vykouzlily úsměv na tváři. (Čtení v JČ je trošku odlišné od AJ.) Například: u Remuse: "(...) pokud nemá místo mozku slámu!" či později při transfúzi mezi Harrym a Snapem: „Je trochu paranoidní, Starý Tom, že?“ a „Jak si přejete, vy jeden arogantní malý sople.“ Ha! Prý sopl! Rozkošné slovíčko. Hahaha.
    Líbí se mi i dynamika mezi postavami... Harryho mentální rozpoložení... to jak vztahy mezi charaktery rozkošně "skřípou"... :)
    Tedy mohu říci, že první dvě kapitoly jsou dobré-vynikající (pokud nechci být hnidopichem a poukazovat na v zásadě nepodstatné detaily).
    Nuž, je čas psaní komentáře ukončit (neb chci číst dál povídku a též kdo ví, zda tento komentář někdo vůbec uvidí).
    Zdraví,
    Glorilian :o)
    glorilian@seznam.cz

    OdpovědětVymazat