6 Zhroucná věštba

Harry seděl v ředitelně. Neuplynul ani týden od chvíle, kdy seděl na tom samém místě, nepřítomně si pohrával s Jamesovým prstenem a pozoroval pletichaření starého pána. Seděl v prázdné ředitelně, v jasném světle se třpytila všechna ta profesorova udělátka a v nočním tichu byl jediným zvukem jeho přerývavý dech.

   Nebyl to ani týden, co se začalo všechno hroutit.

   Nebyla to ani hodina, co se probudil z vize.

   Nebyla to ani půlhodina, co…

   Během mrknutí oka bylo všechno pryč, zničené, kompletně. Proč ho osud tak nenávidí? Čím se provinil? Co udělal špatně? Proč?!

   Krev na jeho rukou a pyžamu už zasychala.

   Dveře se tiše otevřely a ředitel setrval nehnutě mezi veřejemi, zkoumaje ho starostlivým pohledem. Harry nevzhlédl, oči zafixované k podlaze. Neviděl, že Brumbál vypadá v tu chvíli přesně na svých sto dvacet devět let, neviděl, jak se mu v očích zračil hluboký smutek a ve tváři účast, neviděl, jak těžce přešel místností a stanul před ním. Necítil, jak mu položil ruce na ramena a donutil ho vzhlédnout. Neslyšel, jak jemně pronesl jeho jméno.

   Jeho oči neviděly, jeho uši neslyšely, necítil… nic…

   „Pane profesore!“ vydechl, když bez zaklepání vpadl do ředitelny. „Ministerstvo! Musíte je stáhnout! Voldemort je zmasakruje! Nemají šanci!“

   Když vklopýtal do místnosti, byl na Harryho strašlivý pohled: zalitý potem, rozcuchaný a bílý jako stěna. Viditelně se třásl a na nohách se držel jen silou vůle a intenzitou zoufalství. Musí jim říct, že…

   „Co to žvaníte, Pottere?“ vyštěkl Snape o vteřinu šokovaného ticha později, během níž se Brumbál starostlivě stačil napůl nadzvednout ze židle za svým stolem.

   Harry přenesl oči z ředitele na svého otce a zíral na něj bez hnutí. Co tu dělá?

   „Jsi v pořádku, Harry?“ Brumbál obešel stůl a zachytil ho, když pod ním podklesly kolena a zalila ho další vlna nevolnosti. Přivolal stoličku a posadil ho na ni, zatímco ho přidržoval vzpřímeně.

   Ředitel očima zachytil pohyb u dveří a vděčně se usmál na Rona: „Děkuji, pane Weasley. Můžete se vrátit do ložnice.“

   Ron setrval mezi dveřmi několik okamžiků, dokud se na něj vražedně nezadíval Snape, a pak neochotně zmizel. Profesor lektvarů následně s úšklebkem vykouzlil kbelík a přistrčil ho Harrymu před ústa. Právě včas.

   Harry dávil ještě několik minut, lapal po dechu a bojoval s křečemi prázdného žaludku. Neuvědomoval si vůbec, že ho Brumbál starostlivě podpírá, aby nepadl, a přitom jej druhou rukou poklepává po zádech.

   „Co jsi to říkal, Harry?“ zeptal se jemně.

   „Musíte je stáhnout. Voldemort je tam! Všechny zabije!“ vyrazil ze sebe trhaně a zvedl k řediteli zmučený pohled. „Přišel si pro věštbu!“

   Brumbál se tvářil velice vážně a vyměnil si se Snapem rychlý pohled.

   „Slyšíte?“ Harry ho zachytil za lem hábitu. „Zabije je!“

   „Harry,“ Brumbál opět promluvil, ale Harry jej nevnímal, se zaváháním pozvedl ruce a v tu chvíli se cosi v něm zlomilo. Zakryl si obličej a začal trhaně naříkat, jako raněné zvíře, jako umírající zvíře, každý nádech bolel, bolelo myslet, bolelo žít…

   Ale slzy nepřicházely a všechno, co mu zbylo v životě, byl ten otřesný pocit ztráty, prázdna. Nicota se v něm rozlévala, utápěl se v ní… a nebylo čeho se chytit…

   Nikdo nestačil reagovat, žádná další otázka nebyla položena, protože se stalo něco jiného; uprostřed ředitelny přistáli dva muži a Harryho srdce přestalo na okamžik bít, čas se na jednu nekonečně dlouhou vteřinu zastavil, aby měli ti tři příležitost si dvojici prohlédnout.

   Remus Lupin držel v náručí zkrvavené tělo svého přítele, sám popálený a zraněný. Vlkodlakovy oči se zaměřily na Harryho rozšířené překvapením, zakalené bolestí. Slzy mu stékaly po tváři, tvoříce světlé cestičky mezi nánosy sází a prachu.

   Harry v tu chvíli věděl, že…

   „Ustoupili jsme. Má věštbu. Počet ztrát…“

   Z Remových ztuhlých prstů vypadlo nouzové přenášedlo, dutě dopadlo na podlahu, odrazilo se od koberce a jo-jo bez provázku se odkutálelo, provždy zapomenuté… a Remus sám se neskutečně pomalu sesunul k zemi.

   Harry se vymrštil ze stoličky, srazil stranou ruce, které jej chtěly zadržet, a dopadl na kolena vedle nich.

   „Ne, ne, ne, ne…“ dech se mu zadrhl v hrdle, když k sobě přitáhl nehybného Síriuse. A potom ho někdo zachytil za ramena, chtěl ho zastavit, chtěl ho od nich vzít…

   „Ne! Pusťte mě! Ne!“ křičel a kopal, bojoval zuby nehty a snažil se dosáhnout na Rema. „Nechte mě!“

   Ale bylo to marné – Snape obtočil obě paže kolem jeho pasu a hrudníku a zvedl do vzduchu, otočil se na patě a surově Harryho odhodil. Zády narazil na úzký stolek s několika Brumbálovými lesklými přístroji, ten pod jeho vahou praskl a Harry mezi střepy a úlomky dřeva padl na zem. Když se zadíval svému otci do tváře, viděl jen chlad, jen posměch – a špičku jeho hůlky namířenou přímo mezi oči.

   A najednou tu byla bolest – jeho jizva vzplála, jeho hlava se rozskočila! Byl sevřený v drtivých kleštích, neschopen se pohnout, neschopen ničeho, a existovala jen bolest, agonie… Nedalo se to snést, už ne, už nikdy, nikdy víc… nemohl to vydržet…

   Zhroutil ze se stoličky v křečích, zkroucený na podlaze.

   „Zssssabij ho raději teď, Brumbále!“ jeho rty se pohnuly, jeho hlas zazněl v tichu, ale Harry nepromluvil.

   Brumbál se zachmuřil a narovnal, oni zvedli hlavu a dívali se mu do přímo do obličeje – s výsměchem, triumfálně.

   „Milosssrdnějšššší sssssmrt ho nečeká! V mých rukou bude trpět tisssíckrát vícsss!“

   „Dobrý večer, Tome,“ odpověděl ředitel, v jeho hlase ještě nikdy předtím nebylo slyšel tolik chladu ani takový ocelový podtón.

   Harry si jen přál, aby to Brumbál udělal, aby je zabil…

   „Zssssabij násss!“

   Tak už to udělej, ty starý blázne! křičel i Harry. Bolest odezní, všechno skončí a nebude muset čelit tomu prázdnu. Už nikdy víc nebude muset čelit sám sobě, ani druhým, odhalovat lži a vytvářet svoje vlastní. Nemá už sílu bojovat proti bolesti, proti osamění, proti smrti – proti všem a všemu… už není pro co, není koho chránit… už je tak unavený, tak strašně unavený…

   „Harry, poslouchej mě, chlapče,“ promluvil tiše Brumbál a sklonil se k nim, přičemž ignoroval výraz na jejich tváři. „Podařilo se nám stabilizovat Remuse, slyšíš? Je to s ním vážné, ale žije. Rozumíš, Harry? Remus žije. Pojď, hochu, no tak… vím, že mě slyšíš, že tam někde jsi… Bojuj, nic není ztraceno…“

   Remus žije? Na krátkou chvíli nevěděl, kdo to Remus je – a proč by mělo být důležité, že žije. V tu chvíli nevěděl ani, kdo on sám je… a pak ho zalila vlna neskutečné úlevy, navzdory všemu ostatnímu, Rem přežil! Kdyby mohl, zajíkl by se radostí, rozesmál by se a rozplakal zároveň!

   A znenadání… bolest zmizela. Harry zůstal bezvládně ležet na zemi, lapaje po dechu, a zatímco se horká krev proudem řinula z jeho jizvy, byl jemně vyzvednut, zachycen, jako tolikrát ten večer, něčíma rukama… rukama přítele.

   „Ššš, to je v pořádku,“ řekl jemně Brumbál a pomohl mu na nohy. S rukou kolem jeho ramen jej dovedl ke křeslu, podpíral jej, kdykoliv klopýtl, a nechal ho se do něj nazad zhroutit.

   „Co to bylo?“ vyrazil ze sebe roztřeseně, vděčně přijal podávaný kapesník a začal si otírat krev z tváře.

   „Obávám se, že to byl Voldemort,“ promluvil ředitel a s pochmurným výrazem se posadil za stůl.

   Harry to věděl, cítil, že to tak bylo – ani nepotřeboval ředitelovo potvrzení. A nepotřeboval ani položit otázku jak. Podařilo se mu to díky jejich spojení, samozřejmě – spojení, které bylo jeho prokletím, díky jizvě, kterou mu sám Tomy dal.

   „Posedl mě?“ ujišťoval se, třebaže si i tímto byl naprosto jistý. Přitlačil si kapesník k jizvě ve snaze zastavit krvácení a pomalu se uklidňoval, dostával rozbouřené emoce pod kontrolu, nevolnost ustupovala a zůstávaly pouze rozbolavěné svaly – jako kdyby ho někdo natahoval na skřipci či podobném mučícím nástroji – a s tím, jak se začal znovu ovládat, začal i uvažovat.

   Rána v jeho nitru byla čerstvá, krvácející, ale Harry se už nemohl znovu poddat zoufalství, nemohl se ukrýt a zahrabat v prázdnotě, nemohl dovolit bolesti ze ztráty milovaného kmotra, aby jej pohltila.

   Jeho pud sebezáchovy jej zalarmoval, přitáhl zpět do reality, vrátil mu smysly.

   Harry se s posledním otřesem oprostil od emocí, od slabosti, a zadíval se na ředitele. Jsou tu věci, které je třeba vyřešit.

   „Vezme-li v úvahu, že je Voldemort stovky mil vzdálen od Bradavic, a v uplynulém roce se nedostal do tvé blízkosti, aby tě uřkl…“ Brumbál se odmlčel a zabořil do něj pohled. Harry zamrkal a uhnul očima – rozhodně nestál o to být podroben nitrozpytu.

   „Nechceš mi prozradit, jak jsi věděl o útoku na ministerstvo?“

   Harry do teď mlčel o svých vizích, stejně byly pouze a jedině brutální a nechutné – copak o nich mohl někomu říct? Nedokázal by při nejlepší vůli popsat, co viděl…

   Ron a Hermiona samozřejmě tušili, že má děsivé noční můry, vyvodili si, že jsou to vize, když mu z neopatrnosti něco tu a tam uklouzlo. Otravovali ho, že by měl mluvit s Brumbálem… Jako kdyby ho starý pán vyslechl! A navíc, ve chvílích, kdy se skutečně dostal k útržkům informací většinou bez zvláštní důležitosti, byl jeho otec vždy přítomen, takže Harry nebyl ani sžírán výčitkami a necítil povinnost ředitele o něčem informovat…

   Několik vteřin mlčel, ale poté přiznal pravdu: „Zdálo se mi o tom.“

   „Měl jsi někdy předtím podobné vize?“ ptal se ředitel dál.

   „Ne,“ Harry zapolykal a střelil po něm rychlý pohled. Ach, Brumbál mu nevěřil.

   „Tedy… nikdy ne tak… tak… reálné,“ odmlčel se. „Mívám… noční můry…“ a roztřásl se. Pomalu kolem sebe obtočil paže, jako kdyby mu náhle byla zima a potřeboval se ochránit. Neunikl mu starostlivý výraz na tváři starého pánu, ale nedovolil, aby jej emoce ovlivnily. Potlačil pocit viny, že mu lže a způsobuje obavy. Naučil se být tajnůstkář, čím méně o něm lidé věděli, tím méně toho mohli použít proti němu.

   Možná… že Brumbál byl jeho přítelem… dnes to byl on a jeho přítomnost, jeho slova a jeho podpora, co Harryho vyvedlo z temnoty, která jej hrozila pohltit, ale… Starý pán přesto neměl jeho důvěru.

   „O čem?“ zeptal se jemně.

   „Já…“ Harry se zakoktal, tentokráte doopravdy. „Nevím. Když se probudím, nepamatuju si to. Vím jen, že to… nebylo… že…“ znovu se otřásl a prosebně se na něj podíval: „Můžeme o tom přestat mluvit? Jak jsou na tom ostatní?“

   „Dnes jsme ztratili soustu dobrý žen a mužů,“ povzdechl si Brumbál a sundal si brýle. Unaveně vytáhl další kapesník a opatrně je leštil. „Přál bych si, abys měl příležitost některé z nich poznat. Byli to skvělí lidé, dobrotiví, stateční…“

   „A co Remus? Říkal jste, že je to s ním vážné. Můžu ho vidět?“

   „Ach…“ nasadil si brýle a zadíval se na něj. „Momentálně by to nebyl dobrý nápad, Harry. Ošetřovna je zaplněná a Poppy a Severus mají plné ruce práce. Ani jeden by neuvítal, kdyby ses tam objevil.“

   Harry se zamračil, ale přikývl. „Takže…“

   Oba na sebe po několik vteřin tiše zírali. Harry začínal mít nepříjemný dojem, že tohle není všechno. Bylo tu něco podezřelého v tom, co Voldemort řekl. Zabij ho raději teď, milosrdnější smrt ho nečeká, v mých rukou bude trpět tisíckrát víc… tedy, Harry věděl, že po něm Voldemort jde, ale proč cítil nutnost to oznamovat tak pompézním způsobem? A proč ho posedl – Harry se znechuceně otřásl – teprve dnes? Právě teď? Mohl to udělat kdykoliv předtím…

   V tu chvíli mu to došlo: mohl by ho posednout kdykoliv znovu, pokud mu v tom nějak nezabrání. Rituál Amddiffyn mind mohl chránit jeho mysl, ale nedokázal zabránit brutálnímu útoku, posednutí… což byla ta nejčernější magie, čerpající základy z nitrozpytu. Harry na krátkou chvíli pocítil rostoucí strach, než byl nahrazen odhodláním se mu nepoddat.

   Soudě dle ponurého výrazu v profesorově tváři, Brumbálovy myšlenky vedly po stejných kolejích.

   „Je mi velice líto, že k tvé bolesti-“ Harry zamrkal a zakázal si myslet na Síriuse, „-musím přidat ještě další břímě,“ řekl s evidentním smutkem.

   „Zdá se, že mezi vámi, tebou a Voldemortem, existuje velice zvláštní spojení, Harry,“ pronesl pomalu a Harry přikývl. „Je možné, že by se dnešní situace mohla opakovat – měli jsme štěstí, že k tomu nedošlo dříve, že tvé… sny… byly doposud nejasné. To všechno se ovšem dnešním dnem mění. Obávám se, že od nynějška…“ bolestně se odmlčel a Harry došel k dalšímu poznání – Brumbál je skutečně jeho přítel, skutečně mu leží na srdci jeho blaho. Jinak si nedokázal vysvětlil uštvaný pohled v profesorových modrých očích a tak hluboký smutek vyrytý v jeho tváři.

   A pak se stalo něco, o čemž byl Harry doposud přesvědčen, že je nemožné. Brumbál se zlomil. Nijak viditelně, ale Harry to poznal. Starého pána pokaždé obklopovala aura moci a moudrosti, to nemohl popírat bez ohledu na svoje vlastní názory a dojmy. Teď, právě v tu chvíli, tohle všechno zmizelo a Harry se díval na skutečně starého a skutečně unaveného muže. Brumbál vedl dlouhý a namáhavý život, bojoval v mnoha bitvách a vítězil i prohrával, v mnoha ohledech i vedl celou kouzelnickou Británii, určoval svým příkladem, co je dobré a správné, a co už není… lidé k němu vzhlíželi, obraceli se k jeho moudrosti, hledali ochranu pod jeho křídly…

   Harry sám nebýval jiný, neviděl muže za maskou hrdiny, neviděl člověka ve stínu slavné ikony. Viděl velikého Albuse Brumbála, nejmocnějšího kouzelníka 20. století, vítěze, vůdce… a přitom před ním seděl celou tu dobu jen člověk, stejně omylný a stejně chybující jako on sám.

   Seděli delší dobu v tichu a Harry pomalu cítil, že veškerá nevraživost, kterou k Brumbálovi cítil, živená měsíci ignorace a bolestí z odmítnutí, pomalu mizí a nahrazuje ji lítost, porozumění.

   „Od Voldemortova vzkříšení jsem byl připraven na tuto možnost, Harry. Předvídal jsem, že krev, kterou si násilím ukořistil, pouze posílí již existující spojení mezi vámi,“ řekl smrtelně vážně a zadíval se mu do očí. „A přesto doufal, že k tomu nedojde. Nepřál jsem si, aby sis to musel protrpět, abys…“ odmlčel se.

   Harry na něj hleděl a pomalu mu docházelo, co se mu snaží ředitel naznačit. „Abych mu nechtěně naservíroval všechny informace o Řádu. Proto jste mě držel v nevědomosti a vyhýbal se mi.“

   Přikývl s neveselým úsměvem.

   Harry oddálil kapesník od čela a shledal, že jizva přestala krvácet. Najednou všechno začalo zapadat. Zaměřil se na rudou látku ve svých dlaní a pak obezřetně promluvil: „Má to něco společného taky s tou věštbou, že?“

   Opět přikývl.

   Harry zapolykal: „A ta věštba má něco společného i se mnou. Proto mi to říkáte, protože už ji zná. Týká se nás. Mě a Voldemorta. Možná je to dokonce důvod, proč…“ zavřel oči, jeho mysl mu ukázala výbuch zeleného světla a smích. Nikdy předtím se neptal, proč měl zemřít jako dítě. Proč se jeho rodina skrývala pod Fideliovým zaklínadlem, když ostatní bojovali. Proč Voldemort nabídl jeho matce možnost zachránit se… Potterovi nebyli nikdy cílem. On byl.

   Zapadalo to dokonale. Jaký důvod by měl Pán zla, mocný černokněžník, před nímž se strachy třásl celý svět, zabít dítě? Proč jedno konkrétní dítě, jestliže je nespojovalo něco víc? Něco mocného, něco hrozivého… jestliže je nespojoval osud?

   Slyšel Brumbála pohybovat se po místnosti, ale netroufal si otevřít oči. Pálily ho něčím velice zvláštním… Nebrečel roky, nebyl toho schopný, a přesto v tu chvíli se cítil znovu tak přemožený emocemi, že zoufale toužil nechat je kanout.

   „Harry,“ ředitel tiše promluvil a Harry rozlepil víčka. Na stole mezi nimi byla kamenná nádoba, kterou poznával. Zamrkal a tázavě se na něj zadíval.

   Brumbál se však upřeně zadíval na stříbřitou hladinu a Harry následoval jeho pohled. Okamžitě rozpoznal obraz profesorky Trelawneyové, v poněkud mladším vydání. S mrazením sledoval její výraz, který mu byl známý, a když se rozezněl chraplavý, drsný hlas proroctví, nedokázal potlačit zachvění.

   „Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží… narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku… a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná… proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu… Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat…“

   Ticho bylo ohlušující, Harry hleděl na obraz své profesorky, jak sklouzl zpět do stříbřitých hlubin, a připadal si nesmírně, nesmírně dutý a prázdný, ne tak jako před chvílí, když si myslel, že ztratil naději. Tohle bylo jiné, tohle bylo…

   „To je…“ promluvil konečně. „To… nejsem já.“

   „Obávám se, že už nemůže být nejmenších pochyb, že se jedná o tebe,“ odpověděl po delší době Brumbál, zvedl oči od myslánky a zadíval se na něj. Ten pohled byl odzbrojující, plný zármutku a přece jasného světla naděje.

   „Ne…“ Harry zavrtěl hlavou, aniž by sklonil zrak. Kdesi v něm se začal vzdouvat hněv, mrazivý a přece pálil víc než oheň. Zalykal se, třásl se tím hněvem, energie v něm chtěla ven, musela ven.

   „Nejsem to já!“ zařval a všechno skleněné v místnosti, včetně oken, se rozprsklo. „Je to jiný kluk!“ dodal stejně hlasitě a další křehké předměty, mezi nimi hodně Brumbálových zvláštních přístrojů, se setkaly se svým osudem.

   Brumbál na něj hleděl tím samým pohledem po další nekonečně dlouhou chvíli, než se Harry začal zase ovládat. Vyčerpáním se sesunul hlouběji do křesla, těžce dýchal a nepřítomně zíral před sebe.

   A potom se hořce rozesmál, nestaraje se, že Brumbál spatří tuto část jeho osobnosti, že mu dovolí vidět kluka za maskou Harryho Pottera. Celá ta situace byla bizarní, k smíchu! Celý jeho život byl ovlivněn tou věštbou. Chlapec, který přežil… milovaný a nenáviděný, odsuzovaný ještě předtím, než ho lidé vůbec poznali. Každý si myslel, že ho zná, protože si o něm přečetl v knize. Hrdina, který porazil Pána zla jako batole!

   A všechna ta smrt a ta bolest a to utrpení… všechno… pro nic. Nebyl to osud, nebyl v tom smysl – právě naopak. Všechno, co si prožil, bylo zbytečné.

   Koutkem oka spatřil, že je profesor vyveden z míry. Dobře… vyvede ho z míry trochu víc. Zaklapl víčka a začal si točit s prstenem.

   „Nebudu váš obětní beránek. Nejsem dítě proroctví – nemůžu být,“ rozlepil jedno oko a tím se na ředitele zadíval.

   „Narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili,“ odcitoval a sledoval, jak Brumbál okamžitě pochopil. Ušklíbl se. „Víme oba, profesore, že tu podmínku nesplňuju.“

   „Jak dlouho to víš, Harry?“ zeptal se zarmouceně.

   „Jak dlouho to víte vy?“ kontroval a bez pohnutí sledoval bolestivý výraz, který ředitel nasadil.

   Cítil se zase jednou zrazeně. Není tím, koho Trelawneyová prorokovala, nemá naději Voldemorta porazit… Domníval se Brumbál, že přijme roli jejich spasitele, když jím není? Že obětuje ještě něco dalšího ve jménu jejich věštby? Ve jménu jejich pitomé války? Ztratil rodiče, přišel o dětství, vzali mu ideály a vzali mu nevinnost – teď odešel i Sírius… nebude čekat, až si vezmou i jeho další přátele, nehodlá ztratit Hermionu a Rona a Remuse… a nepoloží svůj život pro nic!

   „Od konce tvého prvního ročníku,“ promluvil tiše a zadíval se do dálky, do časů daleko odsud, kdy Harry svět byl o tolik jednodušší. „Po své konfrontaci s Voldemortem jsi trpěl masivní ztrátou magie, tvé zásoby energie byly vyčerpané, neměl jsi ani dost síly na udržení stabilního srdečního rytmu… tvůj život visel na vlásku. Zoufale jsme hledali dárce a Severus se přihlásil. Vážně nebylo těžké si vyvodit, jaké vás spojuje pouto. Předpokládám, že událost minulý týden rovněž i tebe inspirovala k hledání odpovědí a dovedla k nalezení pravdy?“ mrkl na něj.

   Harry se ošil. Bylo těžké hněvat se na ředitele, když byl tak zarmoucený, když promlouval s takovým smutkem, když na něm bylo vidět, jaké měl tehdy o Harryho život obavy.

   „Vlastně to vím už rok,“ objasnil. „Ale byl bych radši, kdybyste mi dávno předtím řekl pravdu vy. Proč jste mlčel?“

   Znenadání si studený vítr našel cestu skrze rozbitá okna, zhasl všechny svíce a temnota je pohltila – a možná to bylo pro oba lepší. Harry se zachvěl, když ředitel promluvil znovu, a byl pro jednou vděčný, že nevidí jeho tvář.

   „Proč, to je skutečně dobrá otázka, chlapče můj drahý. Protože jsem jen starý a chybující blázen. Lidé dělají z lásky ty nejpodivnější věci, neřekl bys?“

   Otázka visela ve vzduchu jen krátkou chvíli, než Brumbál pokračoval: „Umírají pro lásku, zabíjejí pro lásku. Dává jim křídla a přináší tu nejpalčivější bolest. Láska, Harry, je veliký dar – ale pro někoho může být ona sama i prokletím. Odkrývá to nejhorší a to nejlepší v nás. Ty ani já nejsme výjimkou.“

   Harry přikývl. Ředitelova slova mu dávala smysl, veliký smysl. Vždyť nedělal všechno pro lásku? Pro to, aby zajistil svým přátelům bezpečí? Aby je ochránil před krutým světem? A v tu chvíli chápal Brumbála a jeho rozhodnutí.

   „Záleželo mi víc na tvém pohodlí než na pravdě. A ta pravda by byla bolestivá, nemám pravdu, Harry? Chtěl jsem tě uchránit zbytečného utrpení. Už tak pro tebe muselo být těžké snášet Severuse v hodinách, o co těžší by bylo vědět, že je to tvůj vlastní otec? Pověz mi, stále to bolí, nemám pravdu?“

  Harry zavřel oči a vrátil se ve vzpomínkách pět let do minulosti, do chvíle, kdy zvedl hlavu od nebelvírského stolu a poprvé se střetl pohledem se svým otcem. Tehdy si byl jistý, že se tomu muži nezamlouvá – jeho jedenáctileté já ještě nebylo schopné rozpoznat hlubokou nenávist a naprosté znechucení, které teď Harry při zpětném pohledu tak jasně viděl ve Snapeově tváři toho večera… a znovu a znovu každý den od té chvíle.

   V jediném jasnozřivém okamžiku si Harry dokázal přiznat, že to odmítnutí bolí a bude bolet tak dlouho, dokud v něm bude aspoň kousek něčeho lidského, dokud se jeho srdce nebude z kamene.

   „Říká ti něco pojem zhroucené proroctví?“ zeptal se Brumbál a mávl rukou. Všechny svíce se znovu rozhořely a zničená okna se zasklila.

   Harry zuřivě mrkal v jasném světle a přitom zavrtěl hlavou.

   „Měl jsi pravdu v tom, že nejsi tím, jehož příchod Sybil předpověděla,“ řekl obezřetně a Harry zafrkal – jistěže má pravdu.

   „Abych byl upřímný, prorokovaný Vyvolený je synem dvojice skvělých bystrozorů, bývalých členů Řádu, kteří se dokázali Voldemortovi třikrát postavit a přežít, a narodil se na konci července, přesně jako věštba hlásá. Budeš možná překvapen, ale je jím mladý pan Longbottom.“

   „Neville?“ podivil se Harry. Ale zase ne tolik – znal ho pět let a za ty roky prokázal, že může sice vypadat jako nešika, ale není hlupák, že je odvážný a čestný a věrný přítel. S trochou snahy a sebevědomí…

   „Mohl bych s ním promluvit, Nev je v pohodě, jen trochu nejistý. Potřebuje ze začátku maličko podpořit, ale jsem si jistý, že bude skvělý…“

   „Jsi velice laskavý, Harry, ale jak jsem již řekl, v současnosti se věštba vztahuje na tebe,“ přerušil jej ředitel se zvednutou rukou. „Nesplňuješ všechny podmínky stanovené proroctvím – za normálních okolností bys byl jen obyčejným chlapcem a břímě osudu by nesl na svých bedrech Neville. Ale Voldemort tě tvojí jizvou označil za sobě rovného, čímž ses neodvolatelně stal hlavním aktérem věštby a uvedl ji do chodu.“

   Harry na něj vzdorovitě zíral.

   „Každé proroctví chce být naplněno, neboť hovoří hlasem osudu. Zhroucené proroctví je takové, které se začalo naplňovat, třebaže svým plněním popírá své vlastní znění. Neville se narodil jako Vyvolený, ale ty jsi se jím stal. Jsi svázán s věštbou a s osudem našeho světa. Rozumíš tomu, Harry?“

   Harry na něj hleděl několik dlouhých minut, ale neviděl ho. Stačilo málo a v Harrym by proroctví mohlo žít, aniž by se stalo paradoxem. Stačilo být jen Harrym Potterem. Problém ale byl, že Harry není… ale na tom nezáleží. Možná mu nebylo určeno, aby nesl toto břímě, možná, že k němu osud nechtěl být tak krutý, a proto dovolil, aby Snape ublížil jeho mamince… aby Harry unikl a nestal se jeho nástrojem. Ale tak jako tak, nesl na svých ramenou váhu věštby a není šance uniknout.

   Zamrkal jednou a podruhé. „Chápu to. Musím ho zabít.“

   „Je mi to velice líto, Harry,“ řekl upřímně Brumbál. „Kdyby bylo v mých silách…“

   „Není,“ přerušil ho bezvýrazně a představil si svého dobrotivého spolužáka s jeho nejistým úsměvem a hlínou na hábitu od toho, jak se věnoval bylinkám ve sklenících ve svém volném čase. Nikomu by nepřál tíhu toho proroctví, a zvlášť ne Nevillovi – ten kluk si prošel taky vlastním druhem pekla.

   Možná bylo vlastně dobře, že on je teď Vyvolený…

   Protože Harry byl odhodlaný donutit Voldemorta zaplatit za smrt jeho maminky a Jamese, za Siriho, za Cedrika, za svůj zničený život, za všechny, kteří zůstávají nepomstěni. A co víc?

   Věděl, že přesně tohle může udělat.