4 O profesorech a záhadách

„Potter, Harry!“

Harry s poklidem v moři šumu usedl na stoličku a nechal si Moudrý klobouk spadnout přes oči. Nevěděl, co přesně čekat, ale tohle nebylo rozhodně ono.

Nedělo se totiž vůbec nic. Několik vteřin seděl v tichu a tmě, a nebyl si přesně jistý, co by měl jiného udělat. Byl ten užvaněný klobouk rozbitý, či co?

Potom mu v hlavě zazněl hlas: „Bylo by zdvořilé otevřít brány, pane Pottere. Nemůžu vás rozsortovat, když máte svou mysl zabarikádovanou.“

Harry nadzvedl obě obočí a trhl rameny. Rozhodně se nechystal začít odpovídat nahlas.

„Máte v hlavě vybudovanou pevnost. Velice působivá stavba, ale – máte zavřenou bránu. Prostě otevřete.“

Harry se v tuhle chvíli uchechtl. Měl v hlavě palác vzpomínek, byla to mnemotechnika, kterou jej otec naučil, aby si mohl uložit a utřídit všechny svoje vzpomínky a myšlenky. Harryho by nenapadlo, že pro něco, co čte myšlenky, to může představovat takový problém.

Pomalu se ponořil do své mysli, do prostorných mramorových sálů, a otevřel hlavní vstupní dveře. Byly dvoukřídlé a ulité z bronzu s vyobrazenými harpyjemi, jejichž drápy připomínaly nůž v Harryho rukávu.

„Och, drahý Merline!“ zašeptal klobouk ochromeně. Harry vnímal, jak se něco protáhlo dovnitř a prolétlo dlouhé, vzájemně se křížící chodby, bez toho aniž by se pokusilo otevřít jediné dveře vedoucí k jeho myšlenkám a emocím. Zastavilo se to u soch lemujících vstupní halu. Byly to kopie předních uměleckých děl z mnoha muzeí, které s tátou Harry navštívil.

Budoval ten palác podle doporučení svého otce, samozřejmě, a ten se jednou zmínil, že v jeho paláci pár soch také stojí.

„Nemám nejmenší tušení, co s vámi!“ prohlásil klobouk vyčítavě. „Nehodíte se k žádné koleji, nemohu vás přirovnat k nikomu, koho jsem za dobu své existence potkal!“

Harrymu to nápadně připomnělo skutečnost, že jeho otec se rovněž nedal přiřadit k žádnému psychologickému profilu, když se jej pokusili kdysi testovat. Vymykali se.

„Och, Merline, Merline! McGonagallová začíná vypadat netrpělivě,“ odfrkl si pak klobouk. „Dobře, nechte si svoje tajemství, pane Pottere. Protože vás nemohu roztřídit, tak to uděláme takhle. Kam byste rád?“

Harry stále nebyl připravený zkoušet mluvit ve své vlastní hlavě k všetečnému klobouku. Místo toho se ve vstupní hale jeho paláce zmaterializovala socha lva vyobrazeného uprostřed mohutného zařvání a s tlapou zvednutou k úderu.

S tím zabouchl bránu a cítil, jak cizí přítomnost opouští jeho hlavu.

„NEBELVÍR!“ zařval klobouk konsternovaně na celou ztichlou síň. Harry se zazubil, sundal si ho z hlavy a zdvořile s úklonou předal profesorce McGonagallové. Usadil se vedle Rona a zamrkal na něj.

„To byla legrace!“

Magie byla… Harry pro ni nenacházel jiný popis než pěkná a blýskavá. Nicméně zase tolik jej neoslovila. Vypadalo to všechno hezky, ale pragmatik v něm si nedokázal představit, že by něco z běžných dovedností vyučovaných ve škole využil nějak rozumě v životě.

Bradavice byly úchvatné, ale bizarní mluvící obrazy a pohyblivá schodiště byly na obtíž a Harryho pozornost zaujala spíše starobylá architektura než hradní kouzla. Ovšem to mu nemohlo vydržet dlouho.

Brzy po začátku školního roku se Harry začal téměř smrtelně nudit. Dokonce to zašlo tak daleko, že se dal na famfrpál a to takovým způsobem, že donutil ostatní si myslet, že to byl jejich nápad.

Jeho přirozená fyzická zdatnost a koordinace pohybů mu dodávala pocit jistoty na koštěti a jeho smysly mu dovolovaly snadno odhadovat změny ve větru a také zahlédnout bez problémů zlatonku. Byl to přirozený talent pro pohyb.

Nicméně došel k názoru, že stojí nohama příliš pevně na zemi, aby si užíval létání. Daleko raději měl svůj ranní běh podél lesa a následný trénink v malém hájku na druhé straně jezera, kde byl skrytý před zraky kohokoliv z hradu. Nikdo nemusel vědět, že pilně praktikuje bojová umění.

Začátkem října poprosil otce, aby mu poslal nějaké mudlovské učebnice. Upřímně řečeno, chyběly mu obyčejné věci jako cizí jazyky, literatura, matematika, přírodověda, zeměpis…

Ne že by měl problémy ve svých hodinách, nepatřil sice ke špičce mezi studenty, ale držel se blízko třetímu místu, aby se neřeklo, že je úplně neschopný. Hodiny jej totiž přestaly zajímat, bylo to tak únavné: švihnout a mávnout, poklepat, prudce trhnout – a ono to udělá hezký efekt.

Po prvních třech týdnech ztratilo kouzlení svoje, ehm, kouzlo.

Tak se stalo, že Harry začal bedlivě pozorovat svoje spolužáky i učitele a snažil se podle toho odhadnout, s jakými lidmi to denně přichází do kontaktu. Prvotního zkoumání se všichni dočkali ještě prvního večera, aby Harry zjistil, komu věřit a na koho si dávat pozor, ale teď byli podrobeni pečlivé studii pro zkrácení volného času.

Stejně jako ho nenadchla sama magie, Harry nebyl příliš ohromený schopnostmi ani vědomostmi čarodějek a kouzelníků kolem.

Fascinovala ho jejich psychika a myšlení.

Je vážně skvělé, že můžete proměnit sirku v jehlu. Ale proč byste to chtěli udělat?

Krátce poté, co omráčil onoho horského trolla výpary z čistících lektvarů určených pro dezinfekci umýváren, se kromě Rona spřátelil i s Hermionou Grangerovou a společně se začali toulat po venku. Byla to vítaná změna oproti školním chodbám, kde na ně číhali jen tříhlaví psi a otravní duchové.

Netrvalo dlouho a zavedli řeč s místním klíčníkem Hagridem; brzy poté u něj byl trojlístek nebelvírských výtečníků častým hostem. Harry si vybudoval pověst zdvořilého, ale přesto uličníka – za to druhé vděčil Ronovi, který jej skutečně dostával do zábavných situací a Harry se pobaveně nechal.

Doufal jen, že jeho táta zvládá svou porci monotónní nezáživnosti stejně dobře.

Harry shledal, že už se nenudí tolik jako předtím – protože nalezl několik krásných záhad, na které se mohl zaměřit. Na některé i se svými přáteli, což bylo daleko zábavnější, než kdyby se tím zabýval o samotě. Jednu speciální si ale nechával pouze pro sebe.

Ve svých pozorováních totiž pokračoval. Třídil své učitele i spolužáky a zaznamenával si k nim všechny užitečné informace. Jak koho vyprovokovat, jak uklidnit, jak si s kým pohrát, pokud by měl chuť.

Většina z nich byla velmi fádní – normální lidé se svými normálními životy a předvídatelnými reakcemi. Zato ředitel Brumbál, to bylo zajímavé.

Měl bystré vědoucí oči, kolem sebe auru síly – a choval se jako bláznivý stařík. Pokud mu to někdo baštil, musel to být idiot.

Na druhou stranu, Harry uvažoval a rozhlédl se kolem sebe, nedivil by se, kdyby jeho okolí Brumbálovy schopnosti manipulátora podceňovalo. Byl dobrý, zatraceně dobrý, a většina lidí nebyla zvyklá analyzovat druhé tak, jako Harry byl.

Ředitel byl taktik, šachový velmistr. Harry mu tiše salutoval – a rozhodl se vyzvat ho na partii trvající přibližně sedm let. Reagoval dobře na nevinnost a úžas, měl slabost pro svoje schovance jako starý ovčácký pes; neměl rád, pokud něco ohrožovalo jeho školu a studenty.

Snažil se tak moc uchránit je světa tam venku za hranicemi Bradavic, až to Harryho nutilo zamyslet se nad tím, koho Brumbál kdysi musel zklamat a neochránit, hm?

Profesor Snape byl zcela z jiného těsta. Pohrdal svou prací, pohrdal dětmi – a pohrdal sám sebou. Nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady – emocionálně vyprahlý, oběť šikany, z které vyrostl jen další přízemní tyran vybíjející si svoje frustrace na dětech. Aby taky věděly, jaké to je: být naprosto bezbranný.

Ovšem nejvíc ze všeho Snape pohrdal Harrym. Cokoliv chlapec udělal, to si vysloužilo zuřivou násilnou odezvu. Po určité době to začalo být únavné – předně proto, že chudáček profesor Snape vůbec nemluvil k Harrymu, ale očividně k nebožtíku Jamesovi.

Prohlášení, že je Harry úplně stejný jako jeho otec, chlapce nesmírně potěšilo. Škoda, že nemohl názorně demonstrovat tomu hrubiánovi, kolik toho po doktorovi pobral.

Učitel kouzelných formulí byl veselý chlapík, tak veselý, až to zavánělo hluboko zasunutým popíráním, kdy ta falešná rozjařenost byla jen obranným mechanismem. Šikovně obrátil zdroj všech svých problémů – vzrůst – v něco, co bořilo ledy a dělalo z něj toho milého, malého profesůrka. Naprosto neškodný, že ano? Ale kdykoliv se Kratiknot usmál, jeho ostré skřetí zuby vyprávěly zcela jiný příběh.

Kdo však zaujal Harryho pozornost ze všech nejvíc?

Profesor Quirrell, samozřejmě. Harrymu stačil jediný nádech, aby věděl, že to byl Quirrell, kdo o Halloweenu pustil dovnitř trolla, a že se vzápětí pokusil dostat kolem tříhlavého psa. Obě monstra páchla přímo otřesně a Harry se nepotřeboval přiblížit víc než na dva metry k jeho postavě, aby to svým citlivým nosem zaznamenal.

Rovněž mu vrtalo hlavou, proč se kolem něj vznáší takový nepříjemný puch rozkladu. Jednalo se o něco velmi podivného, to tedy ano – a Harry by nebyl synem svého otce, kdyby se nerozhodl se tím zabývat.

Zvlášť, když profesor Quirrell, pokud to bylo jeho jméno, projevoval tak špatně skrývaný zájem o Harryho osobu. Pozoroval ho, zkoumal a hodnotil. Občas zatínal pěsti, jako by měl chuť Harrymu něco udělat. Ano, chlapec si byl jistý, že jej profesor nenávidí se skutečným zápalem.

Otázkou bylo, co mu Harry mohl udělat. Odpovědí bylo, že Quirrellovi nic. Kdopak se tedy skrýval pod jeho identitou?

Quirrell se nikdy nedíval do očí svým studentům, jako kdyby se nehodlal obtěžovat. Něco ve způsobu, jakým vždy nakláněl hlavu při výkladu, také prozrazovalo, že celé tohle snažení je něco naučit považuje za naprostou ztrátu času.

Dával si extra pozor, aby nikdy nepohlédl do očí řediteli, a pokaždé, když je Harry pozoroval v interakci, působil Quirrell, jako by měl ne zrovna strach, ale něco velmi podobného ostražitým obavám. Brumbála nebylo třeba se bát, dokud a pokud k tomu někdo neměl důvod.

Při jednání se Snapem Quirrell předstíral hrůzu, ale jeho oči nevypadaly vůbec vystrašeně – spíše otráveně z toho, že musí předstírat, a rovněž profesorovi lektvarů ani jednou nepohlédl do očí.

To Harryho po určité době utvrdilo v tom, že někteří kouzelníci mohou druhým nahlížet do hlavy, stejně jako to uměl Moudrý klobouk. Harry byl jediný, komu se Quirrell nevyhýbal pohledem, a vždy se tvářil mírně frustrovaně, když svůj zrak zase odvrátil.

Harryho zajímalo, jestli se profesorovi líbí jeho harpyje na dveřích.