pátek 1. listopadu 2013

1/3 Pod jiným sluncem


Odstraníme z tebe tu věc, než ti bude moct ublížit.
Můj bože, pane bože. Tohle byla ta poslední slova, která jsem naplno zaregistrovala, než se můj svět zhroutil. Zkoušela jsem mu to vymluvit, ale nedal si říct. Nikdy jsem neplánovala být matkou. Nikdy. Ale jakmile můj manžel začal plánovat vraždu našeho dítěte, pane bože, věděla jsem, že to nedovolím.
Nevím, jak se mi to povedlo. Nepřemýšlela jsem, bylo to instinktivní jednání, prosté jakékoliv racionalizace. Viděla jsem příležitost a chopila se jí. Potom jsem už nemyslela na nic jiného, než jak se dostat pryč.
Ukradla jsem Edwardovi nějaké peníze v hotovosti z jeho železné zásoby, vzala svoje doklady. Když přijel Gustav, vkradla jsem se na jeho loď a skryla se. Pořád nechápu, jak je možné, že mě Edward nenašel, že mě necítil. Bylo to, jako bych ho na krátkou chvíli prostě zablokovala. Lidé v krizových situacích dokážou neobyčejné věci. Mohl se můj talent projevit?
Vím jen, že jsme se dostali z ostrova, že mě Gustavo dovezl do malého městečka na pevnině, odkud jsem si vzala taxík na nejbližší mezinárodní letiště.
Tu cestu v malém, nepohodlném a smradlavém starém autíčku si pamatuji tak jasně. Byly to nejhorší chvíle mého života. Ty pocity nekonečné temnoty, to zoufalství, strach, bezmoc. Beznaděj, tu neuvěřitelnou bolest, zradu. Ovšem nejvýraznější ze všech emocí a myšlenek, které jsem v tu chvíli měla, byla touha ochránit ho. Moje dítě. Moje maličké dokonalé dítě.
„Neměj strach, moje malá příšerko,“ šeptala jsem si pro sebe s rukou přitisknutou ke svému břichu. „Nedovolím, aby ti kdokoliv ublížil.“
Kolem ubíhala noční krajina, aniž bych ji viděla. Ztrácela jsem se ve smutku. Jak jen mohlo všechno přejít z dokonalé na v troskách tak rychle?
„Nevím jak, ale nějak to vyřešíme, dobře? Všechno bude v pořádku. Na něco přijdu. Nemusíš se bát, maminka tě ochrání. Budeš žít.“
Myslím, že jsem musela každému, kdo na mě pohlédl, každému, kdo mě zaslechl si mumlat, připadat šílená. Snad jsem i byla. Na letišti jsem vystoupila, zaplatila jsem a roztřásla se zimou. Noční vzduch byl chladivý.
V ostrých neonových světlech odletové haly jsem zůstala opřená o sloup a očima těkala kolem. Pořád jsem měla strach, že se tu každou chvíli objeví, a nebyl čas přemýšlet, nebyl čas se zastavit a nadechnout, vyčistit si hlavu. Nebyl čas.
Musel to být osud, protože nejbližší dostupný let mířil do Evropy. Do Itálie.
Jakmile jsem uviděla Řím, věděla jsem, že nemám na vybranou. Začínala jsem panikařit a Edward se tu mohl objevit každou chvílí, takže jsem potřebovala co nejdříve pryč. Rychle jsem si koupila letenku, vděčná, že měli volno, a můj osud byl zpečetěný.
„Pojedeme do Itálie, zlatíčko,“ šeptala jsem svému dítěti konejšivě. „Je to jediné místo, kam si tvůj otec netroufne. Je to jediné místo, kde nás nebude hledat. Je to jediné místo, kde můžeme možná přežít.“
Byla to pravda. Jak jsem o tom uvažovala, věděla jsem, že největší šanci máme v Itálii. Mohla to být moje nejhorší chyba, ale doufala jsem, věřila jsem. Neměla jsem nikoho jiného, na koho se obrátit.
„Žijí tam silní upíři a jejich vůdce Aro je ten nejzvědavější tvor na planetě. Sotva uvidí nás, bude hned vědět, jak jedinečná jsi. Už jen proto nám pomůže, aby viděl ten zázrak do konce. Nebo nás zabije, protože bude mít strach jako tvůj otec. Ale nemáme na vybranou, příšerko. Potřebujeme pomoc a nikdo jiný nám nepomůže.“
Byla to v mnoha ohledech tak bezvýchodná situace! Neznala jsem jiné upíry než Cullenovi a obrátit se na lidské doktory s hybridním dítětem pod srdcem rozhodně nepřipadalo v úvahu, stejně jako kontaktovat moje rodiče. Porušili bychom tajemství a Volturiovi by nás nemilosrdně pobili všechny, bez zbytečných otázek. Nedávali druhé šance. Potřebovala jsem – my jsme potřebovaly – pomoc a nenapadalo mě nic jiného než se právě Volturiovým vydat na milost.
„Je to hloupé, moje maličká, nevěřím jim. Nejsou to vyloženě zlí upíři, ale mám z nich strach. Doufejme, že Aro bude překvapený, že bude zvědavý. Pane bože, prosím pomoz nám.“
   ***
Chladivý stín mě obklopil, sotva jsem vešla dovnitř, a zavřela jsem unaveně oči, zády se opírajíc o masivní dveře za sebou. Během letu jsem téměř nespala, a přítmí a úleva od horkého italského vzduchu a jejich žhavého středomořského slunce byly velmi příjemné.
Nevěděla jsem, jak je najít. Jediné vodítko byla hodinová věž na hlavním náměstí, odkud měli jeden z nepochybně mnoha vchodů do podzemí. Rozhodla jsem se proto nechat je najít mě. Nečekala jsem dlouho.
„Co ty tady děláš? Sama? Bez ochrany?“ ozval se krásný hlas studeně, nedůvěřivě. Znala jsem majitelku.
„Ahoj Jane,“ zašeptala jsem. „Potřebuji mluvit s Arem, je to moc, moc naléhavé. Prosím.“
Můj vlastní hlas mi zněl tak cize, tak prázdně a zlomeně. Otevřela jsem oči a pohlédla na andělské stvoření jen kousek před sebou. Její oči mě bez mrknutí zkoumaly a její tvář byla nehybná.
„Něco je s tebou špatně, človíčku,“ řekla pak, znějíc lehce nejistě, a její pohled se soustředil k mému bříšku. „Ara bude velice zajímat, proč jsi přišla.“
Zamířily jsme tedy tou samou cestou, alespoň myslím, do podzemí. Trvalo to téměř celou věčnost a únava z nevyspání a emoční vyčerpání se na mě začínalo projevovat v podobě pomalého kroku a těžknoucích víček. Zakopávala jsem o dost víc, než je i pro mě obvyklé, a zkoušela prokazatelně omezenou trpělivost své nedobrovolné průvodkyně.
Minuly jsme sekretariát – s jinou dívkou – a zamířily opačným směrem, než byla trůnní síň. Neptala jsem se na tu neočekávanou změnu. Vlastně nevím, proč jsem si myslela, že tři králové zůstávají po celý den na svých trůnech.
Po několika dalších odbočkách a dvou schodištích jsme zastavily před vyřezávanými dveřmi a Jane slabě zašeptala: „Aro, pane, Cullenův človíček si s tebou přeje mluvit. Je sama.“
Aro jí musel odpovědět stejně tiše, protože moje uši nic nezaslechly, ale Jane otevřela dveře a poslala mě dovnitř.
Vteřinu jsem si myslela, že neudělám ani krok, ale nakonec jsem vešla. Pamatovala jsem si jasně své minulé setkání s Arem Volturim a měla jsem strach, veliký strach. Byl to podivně děsivý upír. Seděl za obrovským tmavým psacím stolem a s úsměvem na nás hleděl. Jeho sako bylo pověšené na opěradle židle a rukávy černé košile měl vyhrnuté k loktům. Tleskl.
„Isabello, jaké překvapení! Stále člověk, jak vidím,“ podotkl, jeho nálada stejně veselá jako kdykoliv jindy. Věděla jsem ale, že pod tou mírnou, jemnou fasádou a zdánlivou křehkostí se skrývá nepředvídatelný predátor. Upřeně se na mě zadíval a musel zaregistrovat to samé, co Jane, protože okamžitě opustil své místo a stál najednou jen pár centimetrů přede mnou.
Slabě jsem ucukla a zvedla pohled k jeho tváři, odhodlaná překonat svou hrůzu. Jeho oči byly rozjasněné uchváceným světlem. Aniž by přerušil oční kontakt, natáhl ruku a přečetl Jane.
„Děkuji, drahá, můžeš nás nechat o samotě,“ řekl jí a Jane zmizela.
„Co pro tebe mohu udělat, má milá Isabello,“ zeptal se pak měkce. „Co tě jen přivedlo do našeho skromného města? Bez společnosti svého statečného muže?“
Očima krátce zatěkal z mé tváře k mému bříšku. Musel vidět slabou vybouleninu, musel… co? Mohli slyšet třeba slyšet tlukot srdce mojí malé příšerky? Cítila jsem ji pohnout se a položila si ruku na břicho ve snaze ji uklidnit.
„Jsem těhotná,“ řekla jsem ploše, bez paniky. „Můj manžel je otec.“
„Rozumím,“ odpověděl Aro pomalu a o krok ustoupil, paže zkřížené na hrudi a s jedním prstem podepírajícím si zamyšleně bradu. Mohla jsem vidět kolečka v jeho hlavě, jak se zběsile roztáčejí. „Je to… vskutku neobvyklá situace. Za celá má léta jsem slyšel jen pověsti, jen legendy. Nemělo by to být možné.“
„Je,“ zapolykala jsem. „Potře-potřebujeme pomoc.“
„Od nás?“ zeptal se pochybovačně, ačkoliv jeho tvář byla naplněná jakousi samolibou pýchou, zářila uspokojením. „Jak tomu mám rozumět, drahoušku?“
„Přišla jsem prosit o pomoc,“ odpověděla jsem roztřeseně. „Nemohu… nemohu to zvládnout sama. Můžete něco vědět, třeba jenom z vyprávění, nebo mýtů. Já…“
„Ale drahá, upokoj se,“ Aro uchopil moje dlaně do svých a zvědavě se mi zadíval do očí. Podle mírně frustrovaného výrazu, který mu přelétl přes tvář, stále nebyl schopný mě přečíst.
„Proč jsi vyhledala moji pomoc, Isabello?“ zeptal se jemně a nepouštěl mě. Snad čekal, že skrze můj štít unikne nějaký záblesk, nějaká myšlenka.
„Neměla jsem na vybranou, nevím, na koho jiného se obrátit, kdo by mohl… kdo ví…“ blábolila jsem.
„A co tvůj muž? Co Carlisleova rodina?“ zajímal se všetečně. Skutečně nerozuměl, proč jsem přišla za ním, místo abych se obrátila na rodinu svého manžela.
Nedovolila jsem si myslet na svou rodinu. Padala jsem, topila se v černočerné tmě. Bylo toho příliš, příliš mnoho v tak krátkém čase. Ale musela jsem být silná, měla jsem zodpovědnost, bojovala jsem nejen za sebe, ale za život svého dítěte, a stále existovala slaboučká naděje.
Vyčerpaně jsem se svezla na kolena před vůdcem Volturiů a semkla krátce víčka. Cítila jsem, jak mírně změnil pozici a skláněl se nade mnou, aby lépe slyšel.
„Edward chtěl dítě zabít,“ zašeptala jsem a zadívala se do Arových zkoumavých očí. Při mých slovech se v nich cosi pohnulo a pevněji stiskl moje ruce. „Nemohla jsem to dovolit. Je to… je to něco úžasného. Nemohla jsem mu to dovolit, tak jsem utekla.“
„Za mnou,“ zamumlal s úsměvem. Potom se částečně narovnal a věcněji dodal: „Řekni, proč myslíš, že tě nepotká stejný osud z našich rukou, drahá?“
„Nevím to jistě,“ odpověděla jsem s mrazením v zádech. Rozhodně jsem nechtěla narážet na Arovu pověstnou zvědavost, rozhodně jsem nechtěla poukazovat na jeho i teď očividnou fascinaci novými věcmi. „Jen jsem doufala…“
„Jestli to dítě bude nebezpečné, rozumíš, že bude muset být zničeno?“ zeptal se lítostivě.
„Jestli bude nebezpečné, rozumím,“ zopakovala jsem, a ta jiskřička naděje ve mně začala doutnat. „Ale nevěřím tomu, nikdy.“
„Co mi dáš oplátkou, když ti dnes, v hodině tvé nouze, pomohu?“
Ten plamen se začínal rozhořívat, pomaličku sílil. Bože, prosím.
„Cokoliv, za podmínky, že neublížíš mému dítěti,“ ujistila jsem ho. Vzdala bych se čehokoliv, vzdala jsem se všeho a všech. Udělala bych cokoliv.
„Pokud nebude hrozbou,“ dodal a já přitakala se zadrženým dechem. Mé srdce se bolestně rozpumpovalo, v očích mě začalo pálit a já zmáčkla jeho dlaně. Krátce na mě hleděl, sledoval moje slzy, moji vděčnost.
„Sto let služby v mojí stráži, Isabello. Za život tvůj a tvého dítěte,“ řekl pak. „Budeš tu s námi celých sto let bez ohledu na to, jaký výsledek tohle všechno přinese. Pokud dítě bude v pořádku, zůstane samozřejmě s tebou.“
V mém nitru nehořel jen plamen naděje. Bylo to jasné a horké jako supernova, jako moje vlastní osobní slunce. Moje dítě bude žít, zachráním ho, věděla jsem to, a na ničem jiném nezáleželo.
Sklonila jsem hlavu a přitáhla jednu jeho ruku blíž k sobě a políbila ji. „Děkuji, děkuji…“
   ***
Dny pomalu utíkaly a léto mizelo. Většinu svého volného času jsem trávila v pokoji, který mi Aro nechal zařídit. Jak s postupem času začalo kolísat mé zdraví, přibývaly tu lékařské přístroje a ubývalo hřejivé přívětivosti, na kterou jsem si tak zvykla.
Byl to krásný vzdušný pokoj v teplých a nadějných barvách a uklidňoval mě. Trávila jsem hodiny předčítáním své malé příšerce a další hodiny vyprávěním o svých rodičích. Sedávali jsme na balkonu, vyhřívali se na slunci, poslouchali jemné tóny klavíru z nahrávek, které Aro obstaral.
Některé dny se sám zastavil a čas od času zůstal na pár bezpředmětných slov, s pohledem naplněným stále tou uchvácenou nadšeností a nevírou kdykoliv na mě pohlédl. Kromě něj byli mými jedinými společníky Jane a později lékař, který byl uplacený nehoráznou sumou peněz. Nikdo další neměl dovolený přístup k ‚experimentu mistra Ara‘, jak celou mou situaci onálepkovala Jane.
Oceňovala jsem, jak se Aro snaží dodržet svou část úmluvy a pomoci mi v těhotenství, jak jen může. Podle pohledů, které mi tu a tam Jane věnovala, to vypadalo, že nikdo v paláci není nadšený z mé přítomnosti, a mohla jsem si živě představit, co takový Caius mohl říkat. Přesto Aro zařídil vše potřebné, včetně mé nové krvavé stravy, postaral se o naše maximální pohodlí, a dokonce se podělil o výsledky svého bádání. Podle zaznamenaných pověstí dítě ani matka v naší situaci nepřežily porod.
Nemůžu říct, že by mě to nevyděsilo, ale Aro byl překvapivě pozitivní, že přinejmenším jednoho z nás dokáže zachránit. Mě. Ostatně jsem mu dlužila sto let služby. Chtěla jsem křičet a prosit, ať se soustředí na moji příšerku, ať ji zachrání, ale věděla jsem, jaká by byla jeho odpověď.
Během těch týdnů jsem toužila po svém Edwardovi, ale nikdy jsem nezapomněla na jeho slova, a ačkoliv to bolelo, nikdy jsem mu nezavolala, stejně jako jsem nekontaktovala nikoho jiného. Co oči nevidí, to srdce nebolí, a neunesla bych jejich bolest, jejich naléhání.
Jak jsem slábla a můj stav se rapidně zhoršoval, byly dokonce chvíle, kdy jsem v Arových rubínových očích zahlédla nepokoj a starost. O co horší by bylo vidět tváře svých milovaných a nebýt schopná je utěšit? Už tak jsem mívala občasné noční můry. Ale takhle to muselo být, to byla cena, kterou jsem musela zaplatit.
A jednoho rána přišel čas.
   ***
Ze samotného porodu jsem si nepamatovala nic než bolest, a z proměny nic než žár. Po třech dnech mě místo mého muže přivítal na světě a v novém životě Aro Volturi a políbil mě na obě tváře, jeho oči nezvykle vřelé a jeho úsměv nezvykle upřímný.
„Isabello, drahoušku,“ řekl mi, „vítej mezi námi.“
Nikdy předtím mi nepřipadal blíže člověku a já si v tu chvíli uvědomila, jak stejně a zároveň rozdílně se cítím. Žádná touha po krvi, a přece jen jsem necítila vlastní tep. Žádné běsnění, a přece jen jsem byla nade vší pochybnost nově zrozený upír. Možná jsem já teď byla blíže jemu, než on mně. Ostatně jsem nebyla člověk a měla bych tak přestat uvažovat.
 „Moje dítě, Aro?“ zeptala jsem jen a jeho úsměv se o něco rozšířil. Opatrně jsem zkusila vstát a sledovala jej. Všechno bylo tak jiné, ostré, jasné.
„Máš zdravou dceru, Isabello, a roste jako z vody. Skutečně pozoruhodné.“
„Chci ji vidět,“ požádala jsem okamžitě. Dcera. Má malá Bella. „Musím ji vidět.“
„Je to příliš nebezpečné, drahá,“ odvětil jemně. „Nemáš žízeň?“
Sotva to zmínil, jako bych si uvědomila pálení v mém krku a slabě jsem přikývla. Luskl prsty a Jane mi donesla balíček krve. Věnovala mi nic neříkající pohled a znovu odkvačila pryč.
„Kde je moje dcera?“ zeptala jsem se, zatímco jej opatrně rozdělala. Po takové době pití lidské krve mi to nedělalo problém. Byl to dobře známý pohyb, naučené gesto. Krom toho, teď to vonělo dobře.
„S naší lidskou sekretářkou a Felixem na stráži. Jakmile si budeme jistí, že se dokážeš ovládat, přinesu ji.“
„Aro…“ zavrčela jsem.
„Chceš ji riskovat? Po všem, co jsi udělala, jenom aby mohla žít, drahoušku? Počkáme pár dní. Projevuješ na novorozenou nezvyklou sebekontrolu. Potom se uvidí.“
Jeho hlas byl rozhodný, pod tím mírným tónem zazněl ocelový rozkaz, který nepřipouštěl žádnou další diskuzi. Dlouze jsem na něj hleděla, do jeho zakalených očí, do jeho průsvitné tváře. Nenašla jsem v jeho výrazu ani stopu po zlomyslnosti, jen obavy.
O moje dítě.
To uvědomění mnou natolik otřáslo, že jsem nakonec jen kývla a posadila se zpátky na postel. Aro mě krátce vzal za ruku a stiskl. Jeho dlaň mi připadala teplá.
„Uvědomuji si, drahá Isabello, jak těžké to pro tebe je, ale musíme být opatrní,“ řekl vřele. „Jen několik dní, slibuji.“
Když odešel a nechal mě samotnou s mým poloprázdným balíčkem krve a zmatenými myšlenkami, nedokázala jsem potlačit suchý nářek, který se mi vydral z hrdla. Nedokázala jsem potlačit vtíravé myšlenky, že na jeho místě měl stát můj muž, můj Edward. Bylo matoucí a bolestivé si uvědomit, jak ze všech lidí na světě zrovna Aro zastal jeho pozici tak dobře.
O několik dní později, když jsem si zvykla na nové tělo a novou sílu, když jsem se setkala s několika členy stráže a neprojevovala klasické příznaky novorozeného upíra, Aro dodržel své slovo. Seděla jsem napjatě v křesle u okna, venku zatažený podzimní den, a čekala.
Nejprve jsem zaslechla prudké bušení srdce. Nebyl to pomalý lidský tep, ne, ale mým uším zněl nádherně. Potom jsem slyšela Ara, jak zmáčkl kliku, a obrátila jsem se čelem k nim, nedočkavá.
Aro vešel dovnitř, v rukou moji dceru. Varoval mě, že skutečně roste rychle, až příliš rychle, přesto byl šok vidět ji jako batole. Další věc, kterou jsem postřehla, byl jeho prazvláštní výraz ve tváři a obezřetnost, s jakou ji držel. Velice opatrně, velice ochranitelsky.
„V pořádku, drahoušku?“ zeptal se a upřeně mě pozoroval.
Přikývla jsem a promluvila: „Pomalu teď vstanu, žádné prudké pohyby, slibuji.“
Přitakal a pokročil dál do pokoje, zatímco jsem jim vyšla v ústrety. Moje dítě bylo dokonalé, přesně jako jsem věděla, že bude. Mělo tmavé vlasy a tmavé vědoucí a inteligentní oči, bledou pokožku a andělský obličej. Perfektní.
„Ráda bych si ji pochovala,“ řekla jsem mu a váhavě mi ji předal.
„Podobá se ti, nejdražší,“ řekl Aro šeptavě, nakloněný nad námi oběma. „Jaké má jméno? Nikdy ses mi o tom nezmínila, proto jsem neměl na vybranou a musel jí říkat princezno. Líbilo se jí to, samozřejmě.“
Cítila jsem, jak se mi zvedají koutky vzhůru a střelila jsem po něm očima. Usmíval se a pro jednou mi jeho úsměv nepřipadal nepříjemný, pro jednou se za ním neskrývala šelma.
Než jsem ovšem stačila odpovědět, Bella zvedla malou ručkou a přiložila mi ji k tváři. Její dlaň byla horká – a její dotek kouzelný. Moje mysl byla náhle zaplavená barvami, zvuky, útržky…
   ***
V pokoji vládlo šero a v rohu stála ztlumená lampa vyzařující slaboulinké oranžové světlo. V křesle u okna seděla nehybná silueta muže s tváří skrytou v nejhlubším stínu opěrky. Zdálo se, že ustrnul v čase, nebyl nic než z mramoru vytesanou sochou.
Potom se naklonil a jeho oči se rudě zaleskly. Měl černé vlasy a jeho tvář byla přemýšlivá, jako by dumal nad velice něčím zvláštním, jako by se snažil porozumět neuchopitelné myšlence, naprosto cizímu konceptu. Teď bylo vidět, kam upírá svůj upřený pohled a veškerou pozornost.
Sledoval postel, na níž ležela tmavovlasá žena. Nevypadala zdravě, ani spokojeně. Spala neklidně a občas jí z pootevřených rtů unikl slabý povzdech.
   ---
Ticho ztemnělého pokoje bylo přerušované hlasitými vzlyky. Jejich zdrojem byla žena na posteli: nemocnější, ztrhanější než předtím. Nyní na ní bylo jasně vidět pokročilé stádium těhotenství.
Muž s rudýma očima stál tentokrát u čela postele a jeho pohled byl upřený do její i ve spánku zmučené tváře. Jeho vlastní obličej odrážel rozpor, jisté nepohodlí, oči nejistotu.
Pomalu zvedl ruku a obezřetně odhrnul pramen vlasů z jejího obličeje. Zdálo se, že ten nepatrný dotyk na ni má uklidňující účinky, protože se podvědomě obrátila tváří k němu, hledajíc útěchu. S nevírou položil dlaň na její čelo a zkoumavě pozoroval, jak se utišila.
   ---
Znovu noc, ten stejný pokoj, ten rudooký muž a spící žena.
Tentokrát seděl na okraji postele, obočí mírně nakrčené, a ve své dlani držel její ruku. Tělesný kontakt, zdálo se, uklidňuje oba dva. Žena byla opět o něco vyčerpanější, hubenější, nemocnější. Připomínala groteskní postavičku z válečného filmu. Jako by z ní něco vysávalo život.
Muž přestal zkoumat rysy jejího zmoženého obličeje a přesunul oči k jejímu nepřirozeně velkému břichu. Potom obezřetně pustil její ruku a na zkoušku se dotkl té monstrózní vybouleniny. V tu chvíli se jeho pohled rozšířil a tvář naplnila překvapením. Naklonil se blíž, pohnul rukou a mírně obepnul prsty kolem ní.
„Neuvěřitelné! Slyším tě, maličká!“ zašeptal to ticha a začal se usmívat. „Neuvěřitelné!“
   ---
„… zvonec a pohádky je konec!“ šeptem dokončil a jednou rukou zaklapl knížku. „Nebyla to zrovna ta nejlepší pohádka, na kterou jsme mohli natrefit, co myslíš, zlatíčko?“
 Ležel pohodlně natažený na posteli vedle spící ženy. Byla mezi nimi široká mezera a dotýkal se jí pouze jednou dlaní, kterou měl položenou lehce na jejím předloktí. Odložil knížku a přejel prsty z ženiny hubené, křehké paže k jejímu velkému břichu.
Několik vteřin zůstal nehybný a potom se zahihňal.
„Ano, jsem si jistý, že by to nebylo fyzicky proveditelné,“ souhlasil.
Znovu zdánlivě něčemu naslouchal a jeho výraz zvážněl.
„Tvoje maminka tě miluje,“ promluvil jemně. „Určitě ví, že jí nechceš ublížit. Neměj obavy, princezno.“
Posadil se, aniž by přerušil kontakt.
„Máš mé slovo, že udělám všechno, co bude v mých silách. Přežijete obě, maličká,“ prohlásil slavnostně.
   ---
Krev.  Byla všude. Nad zničeným tělem oné ženy se napjatě skláněl ten muž, jeho oči černé jako dehet, jeho tvář zkřivená úzkostí a obavami, vírem emocí. Byl pokrytý šmouhami karmínu, z brady mu odkapávala ta životodárná tekutina, jeho oblek byl prosáklý.
Sklonil se k ní.
„Slíbil jsem to vám oběma, Isabello,“ zašeptal a zakousl se jí do krku.
„Dám ti nesmrtelnost,“ posunul se níž a zakousl se jí do ramene.
„Dám ti domov,“ zakousl se do druhého ramene.
„Dám ti všechno,“ jeho zuby protnuly kůži z druhé strany jejího krku.
„Neopustíš svou dceru,“ zavrčel a přejel níže, špičkou nosu se neustále dotýkaje její kůže. Zakousl se do místa nejblíže k srdci.
„Neopustíš nás.“
   ---
„A tady, princezno, pracujeme a plníme si naše povinnosti,“ promluvil, procházeje masivními dveřmi do něčeho, co připomínalo trůnní síň. V rukou držel malé dítě zabalené v narůžovělých přikrývkách.
Na druhém konci komnaty se nacházely na vyvýšeném stupni tři trůny, z nichž dva krajní byly obsazené rudookými muži. Jeden měl tmavé vlasy a druhý světlé a oba se na dvojici dívali. První bez přílišného zájmu, druhý se zúženýma očima; přesto mlčeli, zatímco došli až k nim a uvelebili se na prostředním trůnu.
„Takhle si tu sedím s tvými strýčky, třeba i celý den, když to situace vyžaduje. Není to příliš zábavné, ale nikdy nevíš, kdy se dozvíš nějakou skvělou novinku nebo narazíš na něco zajímavého,“ vysvětlil a houpal batole na kolenou, k nadšení malého děvčátka.
Dítě vztáhlo drobnou ručku a dotklo se tváře svého opatrovatele.
„Jistěže tě Caius miluje,“ ujistil ji a úkosem se výhružně zahleděl na světlovlasého muže, jenž briskně kývl. Potom vesele pokračoval: „Kdo by nemiloval takovou krásnou holčičku, jako jsi ty? Nemusíš se vůbec obávat, můj poklade, nikdo ti neublíží.“
„Aro,“ protáhl unaveně druhý. „Tohle není místo pro dítě.“
„Pravdu máš, drahý bratře,“ souhlasil a zase se zvedli. „Půjdeme se podívat do zahrad, drahoušku?“
   ***
Cítila jsem, jak se svět pohnul a zapadl zase na své místo. Aro stál za mnou, zapírala jsem se o něj, a jeho paže byly obtočené kolem mých a zajišťovaly, že jsem svoji holčičku držela pevně a neupustila ji v tom podivném stavu.
„Naše maličká je velice talentovaná,“ řekl. Jeho rty se pohybovaly jen kousíček od mého ucha a cítila jsem podivné zatřepotání… něčeho. Potom, co jsem právě viděla, mě rozechvíval a nevěděla jsem proč.
„Něco ti ukázala, že?“ zasmál se. „Poprvé je to poněkud ochromující. Pojď, Isabello, posadíme se.“
Dovedl nás zpět ke křeslu u okna a usadil mě. Zatímco se otočil a šel si přitáhnout židli, Bella se na mě usmála a znovu se mě jemně dotkla ručkou.
‚Je Aro můj tatínek?‘
Ohromeně jsem hleděla do jejích velikých očí, tak zralých a moudrých, a nevěděla jsem, co říct.  Nakonec jsem jen zavrtěla hlavou a odpověděla slabě: „Ne, poklade.“
Její oči pohasly a maličká tvář posmutněla. Obě jsme se obrátily k Arovi a zahleděly se na něj. Posadil se naproti a věnoval nám úsměv, který mírně pohasl, když spatřil protaženou tvář mojí dcery. Přesto byl zdánlivě plně připravený nechat nás užívat si jedna druhou, zatímco bude spokojeně přihlížet.
Nešlo nedívat se na něj jinýma očima. Cosi v jeho tváři – cosi prastarého, hlubokého a znepokojujícího – bylo potlačeno. Ne úplně pryč, ale dívala jsem se na jiného upíra, než toho, kterého jsem potkala poprvé v trůnní síni před těmi dlouhými měsíci.
Jeho oči byly klidnější, nedržely ten samý, sotva zkrocený chaos, který mě na něm tak děsil. Vypadal spokojený, v míru se svým vnitřním démonem. Ne jako můj Edward, který s monstrem uvnitř neustále bojoval. Vypadalo to spíše, jako by Aro s tím svým našel společnou řeč, uzavřel příměří.
„Bella,“ řekla jsem, jak jsem si náhle uvědomila jeho nezodpovězený dotaz. Pak jsem se zadívala na svoji posmutnělou dceru. „Mirabella, abychom to měli přesně.“
‚Skoro jako tvoje, maminko!‘ pohladila mě a usmála se, živější, zatímco Aro zvesela tleskl.
„Nádherná volba, má Isabello! Vynikající, unikátní jméno.“
Přiklekl si k nám a Bella se vykroutila, aby na něj viděla. Široce se na ni usmál, když se sklonil a zašeptal: „Je to jméno latinského původu, Mirabello, a znamená to úžasná. Nenapadá mě nic vhodnějšího pro takovou skvělou holčičku, zlatíčko.“
Bella se zahihňala a přitiskla svou drobnou dlaň k jeho tváři, zatímco Aro krátce zavřel oči, vstřebávaje její zprávu stále s tím samým úsměvem.
Ten prostý, v jistém ohledu sladký obrázek mě hluboko uvnitř zabolel jako ostrá dýka vší silou zabodnutá do mého srdce. Bylo snadné vidět, proč by si Bella myslela, že je její otec, proč by chtěla, aby byl. Bylo snadné, v ten krátký moment, soucítit s ní a na okamžik si přát to samé.
Náhle sklonil hlavu a zapřel se rukama o zem, než ladně vyskočil zase na nohy a posadil se zpátky na své místo. Arův úsměv byl o něco slabší a nerozsvěcoval jeho tvář jako před chvílí.
„Naše princezna má zvláštní dar,“ řekl mi. „Krom toho, že je tak neuvěřitelně bystrá a vyspělá, komunikuje svoje myšlenky telepaticky jediným dotekem.“
Zamrkal na Bellu: „A podobně jako já dokáže také jediným dotekem vstřebávat obrazy z cizích vzpomínek… a dál je předávat druhým, i tobě – evidentně ji tvůj štít považuje za bezpečnou. Jsou to objektivní vize, naprosto autentické a nezkreslené emocemi, cizím smýšlením nebo názory. Jen obraz a zvuk.“
Mlčela jsem neschopná zvednout k němu pohled. Aro mě pozoroval, jeho výraz vážný, a ruce spojené před sebou. Bella se zahanbeně zavrtěla a já ji k sobě pevněji přivinula.
„Přiznala mi, že ti ukázala naše malé tajemství,“ promluvil pak Aro a já na něj musela v ten okamžik pohlédnout. Díval se mi bez rozpaků do očí a pokračoval: „Načež se mě zeptala, jestli bych mohl být její tatínek. Velice rád bych byl – se vším, co k tomu přináleží, má Isabello.“
Vyčkávavě se odmlčel a já se upřeně zadívala do nadějných očí své dcery. Nevěděla jsem, co jim odpovědět. Na ruce mě tížil snubní prsten, značící, že můj muž je na druhé straně planety a patrně si myslí, že jsem mrtvá.
Necítila jsem k Arovi žádnou z těch emocí, které mě poutávaly k Edwardovi: žádnou touhu, natož lásku, tu bouřlivou, dokonalou vášeň. Bylo příliš brzy přemýšlet nad jiným vztahem, protože jsem svého muže stále milovala.
Bella se mě dotkla znovu, s očima plnýma obav.
Najednou jsem byla obklopená jenom černočernou tmou a z dálky slyšela hlas, krásný sametový hlas promluvit: „Odstraníme z tebe tu věc, než ti bude moct ublížit.“
‚Je tohle můj tatínek?‘ zeptala se vyplašeně, když kratičká vize skončila. V jediné otázce bylo tolik smutku a zrady. Skoro stejně tolik, kolik jsem cítila já.
„Ty si to pamatuješ?“ zašeptala jsem a v očích cítila shromáždit se slzy, které nikdy nebudou moci skanout.  „Ano, to je on.“
Moje dcera byla slz schopná a propukla v usedavý pláč. Nedokázala jsem zastavit příval nechtěných emocí a myšlenek, který mě zneschopnil, a musela se suše rozvzlykat také. Aro se k nám přiblížil a jemně, tázavě, se mě dotkl na lokti.
Vzhlédla jsem k němu a jen přikývla, ten dotaz byl vepsaný tak otevřeně v jeho starověké tváři.
Když nás obě bez otázek objal, nabízeje útěchu a bezpečí, nepřestala jsem myslet na tu velikou ironii. Měl by to být Edward. To on měl po celé ty týdny trávit noci u mého lůžka a zahánět pryč děsivé noční můry jen svým studeným dotekem. Měl to být Edward, kdo výhružně bránil naši Bellu před dalšími upíry.  Měl to být Edward, kdo jí předčítal pohádky, kdo ji přivedl na svět. Měl to být Edward, kdo mě přeměnil, jeho jed, a jeho zuby všude na mém těle. Měl to být můj manžel.
Jakkoliv jsem ho ale milovala, věděla jsem, že můj život s ním skončil. Navěky bude mít místo v mém nebijícím srdci, ale některé věci se nedají překonat, nedají se zapomenout. Nezáleželo totiž na mně, záleželo na mojí malé Belle.
Co bych byla za matku, kdybych se k němu vrátila? Nedokázala jsem odpustit, co chtěl udělat. Ta prohlubeň by mezi námi zůstala na zbytek věčnosti a já nemohla svou dceru vystavit ještě většímu utrpení.
„Nebudu na tebe nijak tlačit, moje nejdražší Isabello,“ zašeptal Aro a vykresloval mi na zádech líně jakési vzorce. „Všechno se pro tebe změnilo příliš rychle, příliš drasticky, a jsi stále tak mladá, drahoušku. Potřebuješ čas, rozumím tomu. Tvoje prvořadá pozornost patří naší malé princezně.“
Slabě jsem přitakala, dumajíc nad tím, jak samozřejmě používal slova moje a naše, když mluvil o mně a maličké. Jak podivně dobře, nepochybně správně to znělo: slyšet ho tak k nám referovat.
 Bella ho pohladila po tváři a Aro ji cvrnkl do nosu.
„Jistěže mezi námi se nikdy nic nezmění, zlatíčko,“ ujistil ji. „Pořád budeš naše princezna, až do konce všech dní.“
„Aro,“ promluvila jsem, ale zastavil mě s křivým úsměvem a oběma dlaněmi zakryl Belle uši. Vytřeštila oči a zatěkala pohledem z jednoho na druhého, načež se slabě zahihňala, když pochopila, že by tohle asi neměla slyšet.
„Jsi moje na dalších sto let, nejdražší. To je dost času, abych tě dokázal přesvědčit,“ zavrněl mi do ucha a já to znovu ucítila. To slabé, nepatrné rozechvění. „A já jsem velice trpělivý muž, když čekám na to, co skutečně chci.“
Pustil Belle uši a stáhl se zpět na židli. Krátce jsem se na něj zadívala a viděla ještě jednou dočista jiného upíra, jako by nasadil další tvář. Byla to zvláštní kombinace Volturiho, který sedával každý den v trůnní síni: tvrdého a mocného, samolibého a prohnaného vůdce se zuřivou silou; a Ara, jehož jsem poznala do teď jen v útržcích skrze cizí oči: vřelého, trpělivého muže s věkovitým nadhledem a pochopením, který představoval jistotu a stabilitu.
Můj vztah s Edwardem byl úžasný, rychlý, spalující. Byla jsem jím okouzlená na první pohled a ta vášeň, neustálá kontrola o dominanci a ovládnutí plamene, nás stála tolik úsilí a tolik obětí. Neustále jsem se přizpůsobovala tomu, co chtěl, co potřeboval, a dojít kompromisu bylo téměř nemožné, natož dosáhnout toho, co jsem po něm chtěla já. Přesto to byl tak nádherný vztah, první bouřlivá, horoucí láska, která nás oba hluboce sežehla. Teď se ale zdá, že nezbývá než rozfoukat stále žhavý popel, co z toho ohně zbyl.
Pomalu jsem přitiskla Bellu k sobě a uvolnila si obě ruce. S očima upřenýma na upíra před sebou jsem si stáhla snubní prsten a nechala ho klesnout k zemi, kde dutě dopadl na koberec, odrazil se a odkutálel pod křeslo.
Cítila jsem bodnutí výčitek, ano, a cítila jsem se zle. S jakou lehkostí jsem právě ukončila naše manželství. Bez jediného slova, bez vysvětlení, bez pokusu to napravit. Ale nebylo možné to napravit, nebylo co vysvětlovat. Jednoho dne se Edwardovi podívám do očí a budu doufat v pochopení, v porozumění, a snad i v odpuštění, jak to všechno skončilo. Ale nebudu litovat, že jsem si vybrala svou dceru.
Krátce jsem uvažovala, jestli se moje vlastní mamka cítila podobně, když se mnou utekla z Forks jen pár měsíců po mém narození. Možná jsme to měly v rodině.
Aro se zapřel na židli se širokým spokojeným úsměvem a samolibým výrazem a spojil před sebou ruce, oči naplněné vítězstvím.
„Co kdybychom se šli projít do zahrad?“ navrhl lehce. Bella vypískla a pokusila se vrhnout se k němu. Aro se zahihňal a v mžiku byl u nás a převzal si ji do náručí.
„To bych mohl považovat za kladnou odpověď,“ řekl zvesela. Zadíval se na mě, přesunul Bellu v náručí a nabídl mi galantně ruku: „Má drahá?“
„Zajisté, Aro,“ odvětila jsem a přijala. Pomohl mi vstát a zavěsila jsem do jeho rámě, zvědavá na ty proslulé zahrady, které tak okouzlily moji dceru. Bella spokojeně odpočívala zapřená o Arovo rameno, zatímco ji druhou rukou snadno přidržoval.
Koutkem oka jsem je oba pozorovala, jak snadno spolu komunikují, jak dobře spolu vycházejí. Zbožňoval mou dceru, to jsem viděla na první pohled. Přesunula jsem svou pozornost víc na něj a podle Arova vytočeného koutku a další samolibé jiskry v očích jsem věděla, že ví, že ho zkoumám.
Aro byl pohledný, ale necítila jsem k němu žádnou magnetickou přitažlivost. Chyběl tu ten žár, nebyla tu vášeň, jen jakási vřelá spřízněnost, souznění v naší společné oddanosti a lásce k Belle.


S Arem není kam spěchat, není tu ta palčivá touha, ta nutnost. Možná, že s postupem času se z toho opatrného semínka vděčnosti, kterou k němu cítím, stane oddanost. Z oddanosti náklonnost. Z náklonnosti přátelství a pod žhavým italským sluncem… Kdoví?

Žádné komentáře:

Okomentovat