21 Krev skutečně není voda

„Harry, chlapče!“ a najednou tu byl Brumbál a zachytil jej za předloktí v neočekávaně silném stisku. Harry ustrnul, pohled zabořený do otcových očí a tvář naprosto nečitelnou. Nevěděl, co v nich stále hledal, proč by měl něco hledat v těch černých tunelech do prázdnoty…

   „Albusi,“ zachraptěl Snape a zavřel oči. „Nezasahuj, prosím…“

   Jakmile byl kontakt přerušen, mystik pomalu sklonil hlavu a zahleděl se na svou paži v ředitelově sevření. O několik vteřin později vedl zrak a kamenně se zadíval na Albuse.

   „Vím, jak se cítíš,“ řekl tiše stařec. „Ale to se zlepší, věř mi. Přál bych si, abych ti mohl ulevit od té bolesti, Harry, a zloby… tak moc mě mrzí, že nemohu…“

   „Nevíš nic!“ zaprskal Harry a vytrhl se mu. Jeho pohled vzplál, roztřásl se hněvem, jak se jakási vnitřní hráze povolila. To byl výsměch! Jak je si to může dovolit tvrdit? Očima zatěkal zpět k otci, jenž stále čekal na smrt z jeho rukou.

   „Nedokážete si ani představit…! Netušíte, jaké to je! Stát venku na mrazu před zamčeným domem, když vaše rodina odjela strávit Štědrý večer do města a nechala vás bez jediné výčitky za sebou! Nevíte! Tak mi tu netvrď, Brumbále, že víš, jaké to je, když všichni, ke kterým jsi vzhlížel, všichni, kterých sis vážil, které jsi miloval, tě bodli do zad a nechali tě napospas šelmám a smrti! Nevíte ani jeden, jak se cítím!“

   A byla to pravda; jako předtím v mrazivém devátém kruhu pekla, i nyní jím znovu a s čerstvou intenzitou pulsovala bolest jako nikdy předtím, společně s hněvem nad tím, co mu to udělali, co z něj společně všichni vytvořili – každý jeden z nich měl podíl na tom, kým se stal.

   Zatřásl hlavou a tři profesoři mohli spatřit, jak zelená barva na okamžik ustupuje z jeho duhovek a jeho živé černé oči vypovídají o všech těch emocích, které se v mystikovi znovu pokoušely dostat na povrch a udělat z něj opět člověka.

   Prudce se obrátil na patě, bez sebemenšího ponětí, o co se vlastně snaží, co chce dokázat. Proč s nimi mluvit? Proč jim něco vysvětlovat? Proč se o ně starat jinak než jako o pěšce v monstrózní šachové partii?

   Ten hněv byl veliký a ta bolest obrovská z jednoho jediného důvodu: Harry je miloval.

   Pohledem vyhledal Remuse vznášejícího se ve vzduchu jen kousek za ním; přítele, rodinu – toho jediného, kdo mu zbyl. Šel pro něj do pekla a zpět, jako by to udělal pro kohokoliv z nich… jako by to udělal stále pro kohokoliv z nich.

   To jen přispívalo k jeho vnitřnímu zmatku. Netušil, jak se vyrovnat s emocemi takového rozměru, když se k němu vrátily. Měl předtím dobrý důvod je odvrhnout, protože se nedaly obsáhnout a pochopit, protože by se s nimi jinak nedokázal vyrovnat…

   Řešení situace bylo poměrně jednoduché a ta prostota Harryho šokovala do té míry, že se začal uklidňovat. Trochu. Každopádně barva jeho duhovek se znovu ustálila na zelené a jeho zorničky měly pořád podobu klikatých blesků.

   „Tom měl pravdu,“ zašeptal. „Není dobro ani zlo, je jen moc, síla – a lidé, kteří jsou slabí a kteří jsou silní. Vy jste moje slabost. Vy jste ti jediní, kdo mi dokáže ublížit, kdo mě dokáže zranit; vážně bych vás měl všechny pozabíjet.“

   Otočil se znovu k nim a pousmál se nad Brumbálovým nepopsatelně truchlivým výrazem, nad otcovou odevzdaností a nad Minerviným stále přetrvávajícím šokem. Matně jej napadlo, že svou profesorku přeměňování má vlastně natolik rád a stále ještě jej nezradila do té míry jako jiní, že by ji měl vypustit ze své odvety.

   „Kromě tebe, Minervo,“ dodal.

   „Och,“ hlesla a projevila se její výchova vtisknutá Starým McGonagallem – a jeho naprosto úžasný smysl pro humor. „To je od tebe laskavé, Harry. Ale nechcete si o tom všem zabíjení ještě trochu pohovořit, pane Pottere?“

   Harry se upřímně zašklebil a zavrtěl hlavou, oči upřené na otce a Brumbála. „Moon, profesorko, Moon.“

   Periferně postřehl, jak přikývla – ostatně to dávalo smysl, že je Moonem.

   Několik vteřin bylo ticho, jen další bledé listopadové ráno. Kdesi pár kilometrů lesem, ale nějakým podivným způsobem nepopsatelně daleko od těchto míst, se bradavčití studenti začali probouzet s migrénami, zatímco se další profesoři dozvídali od dvou vedoucích Havraspáru a Mrzimoru, k čemu došlo. Všichni se společně s několika členy Řádu, například s Moodym a podivně mlčenlivým – a až nechutně vědoucně se tvářícím – Arturem Weasleyem sestavovali konspirační teorie, kdo byl ten neznámý a co se to děje.

   Remus za Harryho zády klesl k zemi, což značilo, že se jen tak nikam nechystá.

   „Harry…“

   „Pššt, Albusi,“ usmál se na něj, pohled do jeho tetované tváře to byl vskutku děsivý, oči poklidné a úžasně zelené. Brumbál náhle nebyl schopný dokončit větu, zahýbal jednou marně ústy a zůstal na něj jen hledět. „Podej mi ruku, starče, a vyhneme se mnoha a mnoha komplikacím…“

   Snape v ten moment začal vstávat na nohy, vytržený ze svého transu. „Ne, ne…“

   „Och, ne, ne,“ imitoval krátce jeho syn velice podobným hlubokým hlasem. „Žádné předbíhání, otče. S tebou si vyřídím účty za okamžik.“

   Otec ustrnul, zmrazený v půlce pohybu.

   Harry natáhl ruku k řediteli s varovným pohledem k Minervě, jenž ji donutil ustoupit o krok dozadu.

   „Albusi, příteli, podej mi ruku,“ vyzval jej znovu, pohled hluboký jako oceán. „Ze začátku to bude bolet, ale to se zlepší – věř mi,“ zopakoval mu posměšně slova, která před okamžikem sám obdržel.

   Brumbál se zahleděl k zemi, potom k Minervě, jež se nepokoušela ani promluvit, ani pohnout – inu dobrá, nemohla – a k Snapeovi, který se nacházel ve stejné situaci. Poté pohlédl na toho mladého muže, jemuž vedl život – a jehož vlastně přivedl tohoto dne na toto místo svými činy.

   Harry mohl v jeho modrých očích spatřit lítost a smutek tak veliký, že by mu snad býval i odpustil, kdyby neprošel kvůli jeho přičinění příliš mnoha druhy utrpení. Být jen o stupínek slabší povaha, s jeho minulostí by jiný puberťák patrně zvažoval sebevraždu.

   „Doufám v tvé odpuštění, synu,“ pronesl rozechvěle a natáhl k němu svou věkovitou ruku, smířen, vědom si svých chyb a ochoten za ně pykat.

   V okamžiku, kdy mystik obtočil své dlouhé prsty kolem Brumbálovy křehce vyhlížející dlaně, starým mužem zazmítala křeč a jako podťatý padl k zemi. Harry minutu stál nad jeho nehybným tělem, oči zářící  nadšením, o maličko méně lidské, o maličko méně příčetné. Potom se jeho pohled stočil na otce.

   McGonagallové tekly po tvářích slzy, když nekonečně dlouhou vteřinu ti dva hleděli jeden na druhého, otec a syn v mnohém tak podobní a přitom propastně jiní, až to bralo dech.

   Bylo to podivně mrazivé ráno – slunce se začínalo skrývat za tenké pásmo mraků a třebaže bylo dobře viditelné jako velké světlé kolo na obloze a den byl jasný, jakýsi příkrov šera pokrýval zemi.

   Nebylo se čemu divit – Nezastavitelný a Veliký, jak si jej navěky pamatují další generace, poprvé kráčel po tváři světa, vrhaje stín, vrhaje světlo – Černý měsíc na vrcholu.

   Harry se díval na svého otce a přemýšlel o všech těch věcech, co se udály. Stále mu nerozuměl, ale jako kdysi předtím, i teď spatřoval v jeho chování a jednání jakousi zvrácenou logiku. Chtěl ale vědět proč, slyšet přímo od něj, co jej vedlo k jeho jednání, co zapříčinilo jeho činy – chtěl znát jeho argumentaci, jeho důvody; chatrné, že nemá omluvu, Harrymu nestačilo.

   „Udělej to, synu,“ požádal jej unaveně. „Je jen podivně spravedlivé, že mě čeká stejný konec jako potkal mého otce – a před ním jeho otce a před ním jeho…“

   „Zabil jsi dědu Augusta?“ podivil se lehce. Upřímně, nedivil se tomu. „Nevadí… než vyrovnáme účty, otče, něco od tebe chci.“

   Otec zamrkal a sklonil znovu hlavu. Málokdo měl možnost jej vidět jednat, jako by byl z masa a kostí a v žilách mu proudila krev namísto hustého cynismu. Málokdo z těch lidí ještě žil.

   „Nechci omluvy, nic podobného. Chci vědět proč – a věř mi, když říkám, že si dokážu najít nepříjemné způsoby, jak z tebe vytáhnout odpověď,“ Harry k němu přikročil a začal kolem něj těsně kroužit, hrál si jako kočka si hraje s myší, šelmovský úsměv na rtech.

   „Jsi silný muž, otče,“ zastavil poté kus za ním a šepotal mu do ucha. „Nicméně i tebe by mučení z rukou Pána zla a jeho odborníků na bolest zlomilo… dříve či později…“

   Harry si hravě vybavil, že Voldemort trpívá podobnými manýry, které sám právě předvádí. Asi to má něco společného s posedlostí vládnout světu či co, ale faktem je, že se líně vrátil do otcova zorného pole a sugestivně si pohrával s duší svého soka v neproniknutelné schránce – idylický obrázek pána nad životem a smrtí, nad zatracením a spasením. Obrázek mystika jak vyšitý.

   „Viděl jsem, jak Voldemort mučí ty, kteří se mu znelíbili. A viděl jsem, jak pracovala drahoušek Bella,“ trošku úmyslně zdůraznil ten minulý čas. „Dnes nemáš možnost odejít, odtud nevede jiná cesta, otce. Takže buď jednou upřímný a otevřený. Odpověz mi proč.“

   Po dlouhé chvíli, kdy se snad Země přestala točit kolem své osy, otec vydechl: „Ptej se, co konkrétně chceš vědět.“

   „Mé jméno,“ začal poměrně prostou otázkou, klidným hlasem, jako by hovořili o počasí. Nebyl ani zdaleka tak klidný, ale musel si zachovat hlavu, pokud se nechtěl dopustit nějaké… nehody. „Octavius. Proč zrovna Octavius?“

   „Lily slavila tvoje narozeniny jednatřicátého,“ pronesl přiškrceně. „Věděl jsem… věděl jsem, že ses narodil úderem půlnoci… jako m-můj syn, jsi se tedy narodil prvního. V naší rodině je tradicí pojmenovat dítě příznačně dle měsíce, v němž se narodilo…“

   Harry se zahleděl na svého otce poněkud překvapeně, vyveden lehce z míry snadností, s níž tu byl právě pronesen rodinný fakt. Jeho myšlenky se podvědomě zatoulaly na zlomek vteřiny k uvažování, že leden musel být krutý toho roku, kdy se jeho otec narodil – a ke zjištění, že jeho děd musel být narozen rovněž v srpnu.

   Na krátkou chvilku si připadal vytržený z kontextu situace, tak podivně vyzněla ta odpověď a jaký na něj měla jen účinek! Jako kdyby mu otec mezi řečí osvětlil jednu z rodinných tradic… jako kdyby…

   „Moje pokoje a věci v nich,“ pokračoval, i když znal odpověď. Ovšem navádělo jej to dál v jeho výslechu, posouvalo kupředu k bolestnějším pravdám. „Hračky, oblečení, knihy, plakáty…“

   „Vždy jsem je kupoval…“ Snape se odmlčel a s povzdechem se zadíval k zemi. Harry mu dovolil dosednou zpět a zrušil kouzlo, takže se spíše zhroutil do prachu než usedl. Nezvedl hlavu, nezvedl pohled, a promlouval k duchům minulosti: „Věci pro tebe, pokaždé pro tebe. Později to bylo snazší – vidět, co tě baví, co rád děláš… komu fandíš… když ses mohl volně projevit bez obav z těch… mudlů…“

   Otcův hlas se různě zabarvoval a klesal a stoupal podle toho, jak a o čem hovořil – byl podbarven dokonce slabým úsměvem, když zmiňoval Harryho zájmy, a zlobou, když se dostal ke zmínce o Dursleyových.

   „Pořád jsi mě pozoroval,“ Harry zavrtěl hlavou a otočil se k němu bokem, zíraje do slunce, lhostejný k přítomnosti profesorky McGonagallové. Bylo to způsobeno tím, že mu pražilo do očí světlo, že se v nich zaleskly slzy… možná. „Tak, až jsem si myslel, že mě chceš dostat do maléru a nechat vyloučit.“

   „Chtěl jsem,“ přiznal pak.

   „Proč?“ Jak jen to slovo Harry začínal nenávidět.

   „Bylo by to jednodušší… méně… méně bolestivé; vidět den za dnem repliku Jamese Pottera a vědět, že je to můj syn!“ zavrčel. „Nenáviděl jsem to – jak se věčně taháš s tím proklatým pláštěm, jak hrdý a pyšný na něj jsi… jak spokojený… jak toho chudáka neustále bráníš… jak…“ hlas se mu zlomil. „Málem se to nedalo snést. Tolikrát jsem chtěl dát věci do pořádku…“

   „A proč jsi to nikdy neudělal?“ zeptal se Harry ploše a pootočil hlavu. Nehleděl na otce přímo, jen koutkem oka zahlédl, jak pevně stiskl víčka k sobě a zaťal pěsti. „Měl jsi šance, otče, víš? Čekal jsem roky…“

   „Nešlo to,“ zašeptal. Harry se znovu zahleděl ke slunci a zavřel oči. Zpod víček vyklouzly dvě třpytivé slané kapky, jak poslouchal dál zlomený šepot muže, jehož život byl ovládán vnitřními démony, utopen ve výčitkách, sebepohrdání, nenávisti:

   „Po válce nebylo prostě možné vystoupit ze stínu – jak taky? Podezřelý ex-Smrtijed, ušetřený Azkabanu jen na Brumbálovo zaručení, a nárokuje si Chlapce, který přežil? Ne… Nevěřím ani, že jsem byl ve stavu schopném se postarat o dítě; bylo to bezpečnější, lepší, když jsi byl v těch letech daleko ode mě.“

   „Když se situace uklidnila? Když zapomněli na Harryho Pottera?“ zajímal se tiše.

   „Přemýšlel jsem,“ odpověděl pomalu. „Neměl jsem nárok, nezasloužil jsem si… potom, co jsem všechno udělal…“ místo dalších slov z něj vyšel už jen vzlyk. „Chtěl jsem tě mít u sebe, až to bolelo, ale… prostě to nešlo. Nebyl bys v bezpečí… před Pánem zla, přede mnou… raději, když mě nenávidíš, než abys kvůli mně zemřel…“

   Harry se otočil a nechal jej chvíli naříkat, načež se postavil přímo před svého otce. Jemné ruce nabité magií, ruce mystika, jej donutily zvednou tvář a když se Snape zahleděl do očí svého syna, pochopil pravdu.

   „Jsi sobec,“ řekl jen. „Chápu, že jsi měl svoje důvody, tati, ale nenapadlo tě, že právě proto, co se stalo, nezáleželo na tom, co sis zasloužil ty, ale co jsem potřeboval já?“

   Otec odvrátil pohled, třesoucí se, slabý a zničený.

   Harry na pár okamžiků zavřel oči a pečlivě zvážil svá slova: „Rozumím, že lidé chybují… ale nemohu omluvit neomluvitelné… nemohu zapomenout… a nedokážu odpustit, ne teď… Krev není voda, otče, a já nechtěl nikdy být krvezrádce…“

   Přiklekl ke Snapeovi a zadíval se mu do očí. V podivně uklidňujícím gestu stiskl otcovo rameno svou levou rukou a pravou mu téměř přiložil k srdci; konečky jeho prstů se zastavily jen pár milimetrů od látky otcova černého pláště

   Vteřinu na něj hleděl a potom zašeptal: „Trpěl jsi, mučil sám sebe za hříchy, které jsi spáchal v mládí… a tím nechal trpět mě, ubližoval jsi mi – a podívej, kam nás to dnes přivedlo. Svoje tehdejší chyby jsi odčinil pokáním, zaplatil za ně bolestí, tati, už dávno… ale neměl jsi právo žádat i po mně, abych platil s tebou. Zasloužíš si, co dostaneš…“ a jeho dlaň se dotkla otcovy hrudi.

   V krátkém, avšak podivně zpomaleném okamžiku Snape zakusil chvilkou křeč, zazmítal se a padl do prachu, zatímco Harry stoupal na nohy. Byla to magická, působivá chvíle, kdy všechno další ustrnulo a svět, jako už předtím, se zastavil, aby tento okamžik proběhl v majestátní tichosti a důstojně.

   Mystik zapolykal, jeho pomsta byla dokonána.

   Slunce mu pražilo do očí, svět nabral jasnějších barev pro jeho oči, uši mu zaplnily zvuky a šelest podzimního rána a jakási tíže z něj opadla. Nadechl se a… po dlouhé chvíli se zhroutil na kolena vedle Snapea, nedbaje na nic dalšího než bolest, kterou v něm znovu probudil jeho otec svým doznáním, jež Harrymu přineslo uvědomění a pochopení jeho zvrácené logiky.

   Svým zatraceně hloupým způsobem jej otec ochraňoval. Idiot, sebemrskačský Nebelvír!

   Bolest, s níž byl obeznámen, nebyla ta ostrá, řezající, drásající do živého – byla to najednou tupá bolest uzavřené rány, jejíž dozvuky nikdy nezmizí a kterou bude cítit za špatného počasí. Jako jeho zmrzačená noha, i toto poškození si ponese zbytek života – připomínku zrady a nenávisti, sobectví… duše zjizvená, srdce zlomené a víra otřesená.

   Pochyboval, že někdy bude důvěřovat, jako věřil dřív, že někdy bude milovat tak prostě a úplně, jako tomu bývalo, že se dokáže podívat do tváří svých blízkých a nevidět jejich provinění a necítit osten hořkosti. Ta trpká příchuť na jazyku jej neopustí už nikdy.

   Věděl už dávno, že je nějak poškozený – emočně, psychicky.  Dítě proroctví, dvou přesně, dítě osudu. Syn magie… jak se to říká? Co tě nezabije, to tě posílí – v tom případě je Harry velice silný a Bůh, Merlin, jakákoliv jiná vyšší síla to ví… pokud… pokud na ním ještě něco vyššího vůbec stojí.

   Kouzlo, jímž poutal McGonagallovou, povolilo, ale Harry na to nepříliš dbal. Těžce na něj dolehly události uplynulých dní, hodin, minut, a netoužil po ničem jiném, než zapomenout na to všechno, jen pár okamžiků blaženého spánku. Cítil se najednou velice vyčerpán, věkovitý téměř, jako kdyby v krátké chvíli zazářil jasněji než slunce a rychle vyhořel. Svět v ten moment neměl co nabídnout a Harry nechtěl přijímat, ne teď.

   Rád by si prostě jen odpočinul, a potom… potom si ten svět vzal. Ležel mu ostatně u nohou, jako strnulý otec a Brumbál. Jako ležela Bellatrix, jako srazil do prachu démona… jako srazí každého, kdo se mu bude protivit… ale až za chvíli… teď chce jen…

   „Zabil jsi je…“

   Slyšel McGonagallovou pohybovat se za sebou; přišla k němu blíže, stála teď těsně za ním, a její ruka se chvěla, když mu přiložila hrot své hůlky k místu, kde se jeho lebka napojovala na páteř. Nevěděl, co profesorka udělá, a hádal by, že to neví ani ona sama.

   „Cítím se ztracený, nadbytečný, beze smyslu… víš jak to myslím?“ zašeptal. „Najednou je celý tvůj život jen zasraná lež a všichni tě podvedli…“ odmlčel se. „Co mi sakra zbylo, Minervo? Jakou mi nechali možnost?“

   Profesorka mlčela.

   „Znala jsi Toma? Já vím, že ano… byl… o kolik? Rok níž než ty?“ otočil se k ní a postřehl, že její oči jsou naplněné slzami a cestičky po nich jí dosud brázdí tvář.

   „Byl to parchant jako kluk, o tom není pochyb, ale nebyla to jeho vina. Nikdo se nerodí zlý… nikdo se nerodí jako monstrum. To ten svět kolem nás vytváří…“ zafrkal a popotáhl nosem. „Krvezrádce, otcovrahy, černokněžníky… a já vím, co si každý jednotlivý z nich musel říkat, na co se ptal sám sebe za dlouhých nocí, když ležel nehybně a spánek nepřicházel…“

   Měl Minervu skutečně rád – přísná, nekompromisní, spravedlivá a svým způsobem srdečná… vážil si jí jako kluk a ten dojem stále přetrvával, jen posílen přátelstvím a důvěrou z posledních měsíců… tedy důvěrou do takové míry, jak Harry byl schopen důvěřovat. Proto mluvil.

   „Jak jen mi to mohli udělat? Čím jsem si to zasloužil? Zač mě trestají? Jsem zlý, když mi tak ubližují?“ ztichl na pár chvil. Minerva sklonila hůlku a cítil, jak její hřejivá dlaň jemně dolehla na jeho rameno v utěšujícím gestu. Malinko, skutečně nepatrně, to pro Harryho byla úleva a zhluboka vydechl. Nehleděl jí do očí, místo toho pohlížel na svého nehybného otce.

   „Chtěli mě zabít…“ zašepotal téměř nezřetelně. „Jak jen to mohli chtít udělat?“ zeptal se naléhavě, i když to byla spíše řečnická otázka.

   „Byli velice mladí, Harry,“ pronesla jemně a i druhou rukou se jej dotkla na druhém rameni. S trochou zaváhání mu pročísla vlasy ve veskrze mateřském gestu, jako by byl jejím zbloudilým chlapcem. Harry vlastně byl.

   Možná litovala, že jej nevedla po trnitých cestách osudu, kterými procházel sám a opuštěn – i když, Minerva by jej nemohla provádět těmito stezkami… nikdo nemohl. Pro Harryho však v ten okamžik bylo podstatné vědět, že chtěla. V tu chvíli víc nepotřeboval a zcela nedůstojně se rozbrečel jako dítě, jako kluk tak zraněný a tak zničený, že nemohl udělat ani nic jiného.

   Dlouho naříkal a slabě a polehoučku, něco z té tíhy na jeho srdci a duši mizelo. Když se sesbíral, došlo mu, že jej jeho profesorka přeměňování kolíbala a uklidňovala, jako kdyby mu bylo šest a ne… ehm, šestnáct.

   Ne, opravdu si nepřipadal na svůj věk. „V tom případě jsem nikdy nebyl tak mladý jako oni,“ poznamenal suše a šetrně se vymanil z jejího sevření. Povstal zpět na nohy a podal jí galantně ruku s jakýmsi pokřiveným úsměvem. Světe, div se, ale jeho oči byly černé – nicméně při bližším pohledu bylo možné spatřit, že jeho černé zorničky zůstávají podivně tvarované.

   Minerva byla rovněž poněkud emočně otřesená, a zahleděla se na dvě těla na zemi a potom na mladého muže před sebou.

   Harry se znovu pousmál a zavrtěl hlavou: „Nezabil jsem je. Jen jsem jim dal ukázku toho, co jsem cítil já… Aby Albus mohl směle prohlásit, že skutečně ví, jak se cítím. Jak vidíš, seklo to s nimi oběma,“ pokrčil rameny, v jeho pohledu krátce probleskávajíc zelená.

   Pod profesorkou úlevně podklesla kolena a Harry ji přidržel vzpřímeně. Šetrně ji podepřel a ležérně si přicvakl k uchu Moonovu náušnici – jeho rysy se pomalu přetavily ve známou kombinaci tváří tří Pobertů a jeho oči zmodraly, stopy po blescích mizeje spolu s černou barvou. Nicméně tetování zůstávalo stále jasně viditelné a Harry se zamračeně soustředil, zatímco se rozhlížel kolem sebe.

   Asi nestihne první hodinu, napadlo jej. Inu…

   Pomalu linie na jeho kůži vybledly a shlédl na svou kolegyni, které v ten moment vděčil za hodně. Minerva hleděla s úlevou na Albuse a bylo velice snadné říct, s jakou emocí na ředitele zírá. Harry měl jakýsi neurčitý dojem, už od prvního ročníku… ach, nevadí.

   „Až se probere, měli byste to nějak vyřešit,“ řekl. „Nechci vám do toho kecat, Minervo, ale ve škole je skutečně jenom minimum lidí, kteří netuší, o co mezi vámi s Albusem jde,“ zarýpal si zase přátelsky a shledal s překvapením, že se dokáže usmívat a že jej baví být povzneseně veselý. Poněkud znepokojivé bylo, že je evidentně velice emočně nestálý, když střídá nálady jako ponožky. Možná by toho cvokaře potřeboval pro sebe…

   Stiskl jí dlaň ve své ruce, a objal kolem ramen, dočista poklidně, jako by to nebylo něco neobvyklého. „Omlouvám se, musí toho být na tebe příliš,“ povzdechl si.

   „Co kdyby sis ještě na pár hodinek lehla a já se postarám o školu? Ti dva,“ pohodil hlavou k otci a Brumbálovi, „se ještě hodnou chvíli neprobudí…“

   Začal ji šetrně odvádět zpět ke škole a tři nehybná těla se vznášela za nimi.

   „To zní jako dobrý nápad… Atere,“ zamumlala a kupodivu se nechala. Dokonce se o toho mladého muže, jenž pro ni byl jako vlastní, těžce opřela. „Musím se přiznat, že dnešní ráno bylo… informativní.“

   „To nepochybně,“ souhlasil. „Odkáži tě na Albuse pro podrobné vysvětlení, protože nemám čas; ovládnutí kouzelnické Británie, poražení Voldemorta a to všechno, však víš…“ zakřenil se.

   „Nezanedbáváš svůj zvěromágský trénink, doufám?“ zeptala se briskně, v jejím tónu však probleskovala vřelost. Harry se pousmál – vlastně to pro ni dopadlo všechno velice dobře – nikdo jí blízký nezemřel, dokonce jí obživl jeden student a jeden bývalý student… taky by byl asi šťastný za podobných okolností.

   Pravda byla, že ten pocit v sobě nedokázal vyvolat, ale hřálo jej, že udělal někomu radost.

   „Uvázl jsem, to přece víš,“ řekl s falešnou ztrápeností. „Ale plus je, že už vím barvu. Budeš se divit, že to je červená a černá? Nicméně pořád netuším, co za opeřence to budu…“