pátek 1. listopadu 2013

14 Střípky

   George se od onoho večera začal stavovat častěji a s bolestivým úšklebkem vysvětloval: „Mamka je fajn, opravdu… pokud se zrovna nezblázní a nepopadne ji tenhle přehnaný záchvat starostlivosti… jo, profesore, zase jsem vzal roha…“

   Harry si Georgovu přítomnost velice oblíbil – když byl rusovlasý mladík v domě, šklebil se a smál se podstatně častěji… i když byl dočista sám v prázdné místnosti a Severus s Georgem jej pozorovali otevřenými dveřmi.
   „Fred mu vypráví vtipy,“ řekl George na vysvětlenou, jako kdyby to bylo všechno naprosto jasné.
   „Pardon?“
   „No, vtipy. Jako když jdou rabín a kněz po ulici…“
   „Já vím, co je to vtip, pane Weasley,“ utnul ho Severus. „Jen se podivuji nad tím, že Harry jaksi… vnímá vašeho bratra…“
   „Fred mi jenom řekl, že Harry je teď tak trošku… jinde.“
   „Pozorovací schopnosti vašeho bratra jsou obdivuhodné…“ zavrčel Severus.
   „Pozor, to slyšel,“ zašklebil se na to mladý pan Weasley, ale vzápětí zvážněl: „Fred nemá dovoleno odhalit nám určité zákonitosti… chápete… podle toho, co říkal, ale hádám, že Harry nás všechny vnímá – přes nějakou clonu. To je to poškození mozku, myslím… a jeho jednání prochází tím samým filtrem. Pozměněný stav vědomý, nebo jak se tomu říká… a Fred, jestli bych to mohl tak říct… se nachází na jiné úrovni existence, víte? Je fakticky mrtvý… a prostě má přístup k Harrymu tak nějak… přes nejslabší místo clony, jestli mi rozumíte.“
   ***
   Harry nosil za uchem malou tužku, jak ho to naučil George, a malý bloček v kapse. Od té chvíle, kdy jej napadlo si kreslit, si většinu svého volného času něco čmáral – do bločku nebo na velké archy papíru, záleželo na tom, jestli chtěl kreslit něco konkrétního, aby to ukázal ostatním, nebo aby se zabavil. Rozhodně u něj v tomto ohledu došlo ke zlepšení – všechno bylo lepší než jeho zírání do prázdna.
   Měl skutečný výtvarný talent, pokud mohl Severus soudit; nepovažoval se za znalce umění, ale Harryho kresby byly dokonalé, propracované do nejmenších detailů, působily naprosto realisticky a živě – stačilo by jen málo, aby se pohnuly, aby vystoupily z papíru a začaly žít.
   Kreslil všechno, co viděl kolem sebe – dům, divokou zahradu, když jej Severus vzal na procházku, tak pole a louky kolem Malého Dolíku a samozřejmě Minervu, George a Severuse.
   Jednou odpoledne nakreslil i sebe. Z toho portrétu čišela ničím nezkalená radost ze života – Harry ležérně ležel v houpací síti pod dubem a smál se, jednu ruku zdviženou na pozdrav, zatímco v druhé držel sklenici s limonádou. Donesl svůj čerstvý výtvor ukázat Severusovi a vtiskl mu ho opatrně do ruky, aby se nepomačkal, a čekal, co na to poví.
   „To je krásná kresba, Harry, opravdu,“ řekl Severus a jemně ho poklepal po rameni. „Co kdybychom ji zarámovali a pověsili k tobě do pokoje?“
   „Bzzz, ne,“ řekl na to Harry s hlavou nakloněnou k rameni a vzal ho za rukáv a dovedl k němu do ložnice. Ukázal na holou stěnu nad Severusovou postelí. „Volný.“
   „Mám ji mít u sebe?“ podivil se.
   „Volný,“ souhlasil Harry a široce se usmál. Chvilku postál na místě a potom se otočil a odešel. Severus jej nenásledoval – Harry se po domě pohyboval sám a bez nejmenších potíží, hledal si zábavu a nedělal nic, co by neměl. Prostě zlatý chlapec. Místo toho odložil Harryho drahocennou kresbu na stůl, posadil se na okraj postele a s hlubokým povzdechem skryl obličej v dlaních.
   Po nějaké chvíli se sebral dostatečně na to, aby sešel dolů a uvařil Harrymu večeři. Minerva s Harrym seděli u stolu a zabavili se i bez něj.
   „Podívej se na tohle, Harry,“ říkala zrovna, když Severus vcházel, a ukazovala mu čokoládovou žabku. Otevřela obal a Harry nadšeně zavýskal, jak žabka vyskočila, a prudkým pohybem ji chytil a pozoroval. Kouzlo už vyprchalo a v ruce držel pouze kousek čokolády. I tak se široce usmíval. „Bzzz!“
   „Dobrý večer, Minervo,“ pozdravil Severus. „Bavíš se, Harry?“
   Harry se zazubil: „Volný.“
   „Díky, žes ho pohlídala tu chvíli,“ pokračoval a začal si připravovat zeleninu. „Kdys vlastně přišla?“
   „Před chvílí,“ odtušila. „Zabavili jsme se s Harrym opravdu dobře, že, Harry?“
   „Bzzz,“ souhlasil.
   „Dnes jsi ale upovídaný. Máš dobrou náladu?“ podivovala se s leskem v očích.
   „Volný.“
   „Povídáš si s ním? Zdá se mi, že Harry na rozhovor reaguje opravdu dobře,“ poznamenala a usmívala se na chlapce. Harry vytáhl svůj bloček, vzal si svou tužtičku a začal cosi čmárat. Občas vzhlédl a zašklebil se na ně.
   „Och,“ Severus zavrtěl hlavou a zašklebil se. „Ty a Weasley s ním mluvíte. Myslím, že to stačí. Krom toho, nejsem si jistý, že by ocenil konverzaci zrovna se mnou.“
   „Jistěže ocenil, Harrymu se líbí, když si s ním lidé povídají,“ odporovala Minerva. „Už je na tom podstatně lépe, Severusi.“
   „Tak, toho bych si bez tebe nevšiml,“ utrousil. „Harry, co kdybys mi pomohl nakrájet zeleninu?“
   Harry zabroukal na souhlas, pečlivě si zastrčil tužku za ucho, zaklapl bloček a uhladil přední stranu, než si jej vložil zpět do kapsy. S úsměvem vykročil k lince, pustil si vodu a velice svědomitě si umyl ruce, přesně, jak mu to Severus ukazoval.
   „Rád vidím, že jsi tak pečlivý, Harry,“ poznamenal Snape a podal mu ručník.
   „Bzzz,“ odpověděl vážně, osušil si ruce a vrátil mu ho. Potom čekal, až mu Severus nachystá prkénko a podá nůž, a začal krájet papriku na přesně stejné proužky.
   „Dávej si pozor na prsty.“
   „Bzzz,“ zabručel Harry a ukázal mu ruce na znamení toho, že si bude dávat pozor.
   „Podvodníku!“ vykřikla Minerva pohoršeně. „Lháři! Nedivila bych se, kdyby sis s ním povídal každý den několik hodin!“
   „Jistěže,“ zašklebil se na ni. „Harry skutečně oceňuje, když se na něj mluví – a ano, opravdu reaguje lépe než předtím. Doopravdy rozumí…“
   „Volný,“ souhlasil Harry a natáhl se pro další kousek papriky.
   „Severusi?“ ozvala se potom tónem, který jej nenechal na pochybách, že něco plánuje.
   „Ano?“ odtušil obezřetně.
   „Ukládáš ho do postele?“
   „Cože?“ otočil se od linky a temně na ni zahlížel. Ten nevinný výraz by jí neuvěřilo ani pětileté dítě.
   „Jestli ho ukládáš do postele.“
   „Jistěže neu-“ začal protestovat.
   „Volný,“ prozradil ho Harry, otočil se k nim a široce se na ně oba usmál. „Bzzz.“
   Minerva se skutečně rozesmála, zatímco Severus zlostně zahlížel na Harryho: „No výborně, práskači. Tohle ti tedy nezapomenu…“ hudroval, ovšem bez svého obvyklého zápalu – spíše sám zněl pobaveně.
   „Možná by se ti hodilo tohle,“ poznamenala Minerva a vytáhla ze záhybů svého pláště zmenšené knížky. „Promiňte, pánové,“ omluvně se usmála a zvětšila je. Harry jen cosi zabroukal a Severus mávl rukou a zamžoural na ně.
   „Bajky barda Beedleho? Pohádky na dobrou noc? Co já s tím, Minervo?“
   „Napadlo mě, že by pro Harryho bylo dobré, kdybys mu před spaním trošku četl.“
   „Četl. Na dobrou noc. Já.“
   „Netvař se tak, jistěže ty. Máš velice působivý hlas, Severusi… a bude jen dobře, když si k tobě Harry utvoří nějaké pouto…“
   „Pouto. On.“
   „Nech toho,“ zamračila se. „Samozřejmě že Harry. Jestli sis toho nevšiml, jsi všechno, co mu zbylo, jediné pojítko s minulostí – a jediná naděje na nějakou budoucnost! Tak přestaň předstírat, že se o něj nezajímáš a že ho nemáš rád, protože my ti to, Severusi Snape, už nebaštíme.“
   „Volný,“ přitakal Harry a vzal si mrkev. Začal vykrajovat hvězdičky.
   „To jsem až tak nepřesvědčivý?“ zavrčel kysele, ale s mírným úsměvem. „Hezké, Harry, vážně,“ poznamenal pak po přezkoumání první hvězdičky a prohrábl mu jednou rukou vlasy.
   „Je velice snadné si Harryho zamilovat,“ Minerva se mírně usmála. „A dovoluji si poznamenat, že jsi teď snesitelnější než za celých těch dvacet let předtím dohromady.“
   ***
   Severus se cítil provinile – četl Harrymu, mluvil s ním, chválil jeho práci a jeho pokroky a užíval si sobecky každý zatracený úsměv, který mu chlapec poslal. Jeho zlepšení bylo očividné – ale pořád to bylo všechno tak špatně. Tenhle Harry byl tak jiný, měl velice daleko k tomu klukovi, kterého poznal minulý rok… a Severus se cítil provinile, protože tohohle Harryho si skutečně zamiloval, jako všichni, kteří se s ním setkali, a i když chtěl, aby se uzdravil, jeho větší část se toho okamžiku děsila.
   Harry byl teď tak spokojený, tak veselý, tak nevinný. Přál si, aby to tak už zůstalo.
   Před chlapcem se samozřejmě pokoušel skrývat svoje chmurné myšlenky – ale zdálo se, že Harry něco tuší.  Toho večera se tvářil velice zvláštně. Nikdy se moc nemračil, pokaždé z jeho obličeje vyzařovala hluboce zakořeněná spokojenost, ale teď měl více méně smutný, ztuhlý výraz, který se k němu nehodil. Daleko více by patřil na tvář jeho minulého já.
   „Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se ho opatrně a položil mu ruku na rameno. Moc často se chlapce nedotýkal, protože si nebyl jistý, jak na to bude reagovat. George si s tím hlavu nelámal a často Harryho zlákal k nějakému drobnému pošťuchování (dostal vždy co proto,  Harry měl nezvyklou sílu), ale Severus nebyl George.
   „Bzzz,“ povzdechl si Harry a pravici zaťatou v pěst přiložil Severusovi na hruď, přímo na srdce. Chvilku tak zůstal a vážně se díval do stropu, potom setřásl Snapeovu ruku ze svého ramene, chytil ho za rukáv a dovedl k sobě do pokoje. Ze stolu vzal čerstvou kresbu, na které pracoval celé odpoledne a kterou mu do té doby neukázal.
   Hrdě mu ji podal a smutný úsměv se dotkl jeho rtů: „Volný.“
   Severus se zadíval na arch papíru a svět pod jeho nohama se pohnul. Harry ho pevně zachytil za paže a dovedl k posteli, stlačil ho dolů a s hlavou na stranu jej pozoroval.
   Kresba znázorňovala Lily Evansovou-Potterovou. Byla to ona – každý jednotlivý detail byl perfektní, i její oči obsahovaly tu jiskru života, kterou Severus miloval.  Vydechl v naprostém překvapní, ani si neuvědomil, že zadržoval dech, a podíval se na Harryho. Chlapec neuhnul pohledem po celou jednu dlouhou chvíli a usmál se. „Bzzz.“
   „Děkuji ti moc, Harry,“ zašeptal Severus.
   To byla první skutečná známka, hmatatelný důkaz, že si Harry všechny a všechno, svým vlastním způsobem, uvědomuje a že někde za tou clonou skutečně je jeho staré já. A že Harry, tenhle Harry, může být stále spojován s tím klukem, kterým býval předtím.
   To Severuse příliš neuklidnilo – naopak. Měl ještě větší obavy, ještě větší výčitky – jestliže tam uvnitř je stále vnímající Harry, jak nefér vůči němu je, když si všichni daleko víc oblíbili jeho zmrzačené já?
   Druhý den ráno se v domě objevil George, trochu rozcuchaný, trochu udýchaný, ale veskrze spokojený. Drze si to namířil rovnou do kuchyně, vzal si pro sebe talíř ze skřínky a připojil se k nim na snídani.
   „Hej, ani nechtějte vědět, co jsme museli udělat, abych se sem dostal,“ řekl a věnoval jim kyselý úsměv.
   „Fred mi ovšem říkal, že bych měl přijít co nejdřív, tak jsem tu,“ zamrkal pak na Harryho a usmál se. „Cos potřeboval, chlape?“
   „Bzzz!“ Harry mu odpověděl šklebem a zuřivě zagestikuloval do prázdného prostoru.
   George se zatvářil udiveně, zadíval se na stejné místo a s hlavou na stranu chvíli soustředěně naslouchal Fredovi. Severus těkal pohledem z jednoho na druhého a potom si unaveně protřel oči. V tu chvíli si opravdu připadal jako jediný příčetný člověk na světě.
   Ale v tomhle domě bylo jejich chování úplně normální. V tomhle domě, chmurně uvažoval, bylo běžné všechno, co jinde bylo divné a podezřelé a tak trochu na hlavu…
   „Dobře,“ přitakal George a zašklebil se. „Teda, kluci, to je novinka… ale fajn.“
   Nejistě na Severuse zamžoural a odkašlal si: „Harry po Fredovi vzkazuje, že byste se měl vykašlat na to, co vás teď… tíží. Fakt použil slovo tížit, Frede?“ otočil se k prázdnému prostoru, na který se předtím s Harrym tak soustředěně dívali.
   „Bzzz, ne,“ ozval se Harry nesouhlasně. „Ne!“
   „No hned jsem si říkal, chlape,“ ušklíbl se George a podíval se zase na Severuse. „Prostě, přestaňte se tím deptat. Harry je smutný, když jste smutný vy,“ mrkl na něj a potom jeho pozornost zaujalo něco jiného: „Jé, marmeláda! Borůvková… podáš mi ji, Harry?“
   „Bzzz,“ Harry mu ji podal.

   Jistě, všechno je naprosto normální…

4 komentáře:

  1. Velice děkuji za tuto poučnou kapitolu, děj se posouvá diametrálně jinam. Pěkně.

    OdpovědětVymazat
  2. Bzzz! Nádherná kapitola, moc povedená!

    OdpovědětVymazat