1 Prolog: Cizí tvář

Harry Potter zíral na svůj odraz v zrcadle dobrou půl minutu. Pozoroval svou tvář, jednotlivé rysy, které dohromady tvořily jeho obličej – obličej, jenž nepoznával jako svůj vlastní – důkladně zkoumal barvu svých očí, tvar obočí a strukturu svých vlasů. Stál v koupelnách, zapřený o umyvadlo, ramena svěšená. Jeho postoj vyjadřoval únavu, odevzdanost.

   Zašlo to už příliš daleko!

   Frustrovaně zavrčel a pěstí udeřil do tváře v zrcadle. Praskliny utvořily pavučinu na lesklém povrchu a Harry začal zkoumat svou bledou ruku s dlouhými prsty a rudou krev prosakující drobnými rankami na kloubech.

   Každou noc, když se probudil s křikem ze svých vizí mučení a utrpení, třesoucí a dezorientovaný za závěsy se Silenciem, lapal po dechu a snažil se uklidnit své zběsile bušící srdce. Každou noc se cítil stejně jako teď – špinavý. Musel se jít umýt, zbavit se těch vidin, zbavit se svých emocí. Stál pod horkou vodou a drhl každičký centimetr své kůže ve snaze očistit se od hrůz, jichž byl svědkem, a potom se zapřel o umyvadlo a sejmul iluzi, kterou už téměř rok nosil.

   Poprvé si všiml, že se mění, krátce před návratem do Zobí ulice loňského léta, po Turnaji. Jeho vlasy už nebyly jeho. Jistě, barva se nezměnila, ale struktura ano. Už to nebyly jeho divoké a nezkrotné tuhé vlasy, které nebylo možné učesat, ne. Změnily se v jemné, hedvábné a poddajné kadeře. Ostříhal se nakrátko, aby se nemusel každé ráno obtěžovat s jejich česáním, a od té doby je tak udržoval. První týden v Zobí postřehl, že jeho oči temní – nejdříve se utlumil jejich smaragdový jas, a po několika dnech byly černé jako dehet. To už nemohl ignorovat – rozhodně ne!

   Byl vyděšený a zmatený, nechápal, co je s ním špatně. Nejprve si myslel, že se začal měnit ve Voldemortovu kopii. Kdoví, jaký zatracený účinek mohl mít ten rituál na hřbitově? A Raddle míval podobné vlasy a oči!

   Harryho panika vzrůstala s každým dalším dnem, protože se neustále měnil. Rostl, prodlužovaly se mu kosti, cítil to uvnitř sebe, jak se natahuje a přeměňuje, a bolelo to. Týden kolem jednatřicátého července byl nejhorší. V noci trpěl agónií z vidin, cítil každý Cruciatus, každou kletbu, kterou Voldemort použil, a ráno se probudil do svého těla, spalovaného podobnou bolestí. Protože v sobě nedokázal udržet jídlo a jeho tělo potřebovalo materiál na růst, ztratil během toho jediného týdne alespoň patnáct kilo.

   Když bolest odezněla a nevrátila se, došel k názoru, že jeho přeměna je hotová a sesbíral odvahu, aby se zahleděl do zrcadla. Vykřikl šokem, sotva tak učinil, protože na něj nehleděla jeho vlastní tvář – ale obličej cizince. Měl ostré rysy, vysoké čelo a orlí nos, jeho černé oči mu oplácely studený pohled a když tázavě nadzvedl obočí, poznal, čí tvář na něj hledí. Drobné rozdíly tu samozřejmě byly, to ano, ale…

   Je Snapeův bastard…

   Setřásl ze sebe nepříjemné vzpomínky, nerad myslel na nejhorší dva měsíce svého života, na zradu, kterou cítil, zoufalost. Pamatoval si ty spalující pochyby… Co to všechno znamená? Co má dělat? Jak se zachránit? Jak se skrýt? Jeho instinkty mu velely skrýt se. U Merlina, cítil se tak sám, nemohl se obrátit na žádného ze svých přátel, nemohl nikomu věřit. Kdo další věděl o tom malém špinavém tajemství? Kdo další znal tu krutou pravdu? Věděl to Brumbál? Věděl to Snape?

   Harry na to nedostal odpověď a byl si jistý, že ji nechce znát. Nepřekvapilo by ho, kdyby to Snape celou dobu věděl…

   Znechuceně se otřásl. K čertu se Snapem, stejně toho chlapa nenávidí a kdyby jej najednou uznal za svého, tak jako tak by z toho nevzešlo nic dobrého. Sírius by se ho pokusil zabít, nebo sám zemřel během svého snažení… vznikly by zbytečné dohady o tom, jestli má Harry nárok na užívání Potterova zlata, musel by prokazovat, že jej James adoptoval týden po jeho narození, vyšlo by najevo, že jeho rodiče to věděli, že jeho matka byla znásilněna…

   Spalující vztek se vzedmul kdesi hluboko v jeho hrudi, když si vybavil tu konkrétní myšlenku.

   Hned druhý den poté, co byla transformace dokončená, se Harry sebral a odjel do Londýna hledat nějaké odpovědi. Plánoval navštívit knihkupectví a pořídit si spousty učených knih na téma přeměny a maskovacích iluzí nebo něco podobného, ale nejprve musel do banky. Měl takové obavy, že jej nepustí do trezoru! Ale pustili a Harry jej celý prošel a nalezl adopční papíry, kterými jej James oficiálně přijal za svého dědice, a připojené slavností prohlášení, v němž se dočetl…

   Zavřel oči a dlouze se nadechl. Ta slova se mu vryla do paměti jako nic předtím: Náš Harry se mohl zrodit z bolesti a toho nejkrutějšího aktu násilí, ale bude vyrůstat obklopený láskou, protože ho milujeme bez ohledu na zvěrstva, která předcházela jeho početí, bez ohledu na to, kdo je za to zodpovědný…

   Veškerý hněv jej opustil a zůstal jen hluboký smutek. Byla to tato věta, která jej tolikrát zachránila před výbuchem v učebně, když čelil svému otci a poslouchal nenávistné poznámky o Jamesovi. Tolikrát měl chuť jej proklít! Ale neudělal to.

   Zvedl ruku a dlaní přejel po prasklinách na zrcadle – všechny do jedné zmizely, sotva se jich dotkl. Bylo úžasné, jak se jeho magie rozvinula v posledních měsících. Ve starých rodinách se dědily určité vlastnosti, specifické dary, které ovšem postupem času vymizely, jak se krev křížila – a jen ty nejčistší temné rodiny, věrné tradicím, jako jsou Malfoyovi, Blackovi, Lestrangeovi a Snapeovi si dosud udržely svoje dary. Potterovi coby pokroková rodina ztratili svoje dědičné dary už před sto lety a Harry netušil, že by někdy ovládal bezhůlkovou magii, nebo že by měl predispozice excelovat v černém umění…

   A hle, tady stál. Narovnal se, zadíval se na svůj odraz a usmál se. Byl to studený úsměv, spíše výsměšný než cokoliv jiného, a Harry věděl, že připomíná svého otce víc, než by mu bylo milé. Už skoro rok si nesl to tajemství hluboko v sobě, a bude to tak až do konce jeho dní.

   Zvedl masivní zlatý prsten, který patříval Jamesovi, a nasadil si jej. V létě právě s tímto kouskem zlata spojil všechny svoje ochranné iluze – protože ohnisko se nacházelo mimo něj, nebylo možné kouzla prohlédnout ani zlomit, a prsten sám byl zajištěn proti tomu, aby mu jej kdokoliv sundal bez jeho svolení, a byl chráněn před zničením.

   Hleděl na svůj odraz, jak se zavlnil a rozostřil, a potom se smrskl a znovu projasnil – a najednou se díval do tváře, kterou důvěrně znal, do tváře Harryho Pottera, kterým byl.