12 Svítí se

   Severus nemohl jíst – nějak na to neměl nervy. Stejně jako neměl ani pomyšlení na žádnou ze svých oblíbených činností, jimiž obvykle vyplňoval poklidné letní dny. Na tom dnešním nebylo nic klidného.

Potter ležel v nemocnici, neměl o něm žádné zprávy a musel nějak přečkat několik dlouhých hodin až do večera, kdy si konečně bude moci promluvit s doktorem Mudlofilem. Nikdy by nevěřil, že přijde den, kdy se nebude moct dočkat chvíle, až s tím chlapem bude mluvit.

   George se po jejich rozhovoru přemístil informovat Minervu, která Severusovi obratem poslala vzkaz, že se večer staví, a poté se mladý Weasley musel přemístit domů. Fred mu prozradil, že Molly byla na pokraji záchvatu.

   Pomalu mu věřil, že si svého bratra nevymyslel – jistěže není asi úplně v pořádku, ale bylo tu něco krajně znepokojivého na způsobu, jakým o všem věděl. Vztahy mezi dvojčaty byly odjakživa něčím výjimečné, i mudlové to věděli, a bratři jako tihle dva spolu byli evidentně spojeni na takové úrovni, že ani smrt jednoho z nich je nemohla rozdělit a tak je prostě nerozdělila…

   Nějakým způsobem se mu podařilo vydržet do večera. Minerva se v půl šesté objevila na jeho prahu, celá nervózní a napjatá.

   „George Weasley mi řekl, že měl Harry nehodu. Severusi,“ úpěnlivě se na něj zadívala, „řekni mi, že to není pravda.“

   „Je,“ poznamenal a vzal si kabát. „Pokud nic nenamítáš, mohla bys nás přemístit do Nemocnice svatého Augustina v Newburghu?“

   Rázoval jako první po nemocničních chodbách, které měl za dobu svých rehabilitací hezky prozkoumané. Mnozí členové personálu jej zdravili a on jim odpovídal strohým pokýváním hlavy.

   „Co se stalo?“ Minerva jej následovala stejně ostrým krokem.

   „Spadl ze schodů a udeřil se do hlavy. Několik minut byl mrtvý.“

   „U Merlina!“

   „Znovu mrtvý,“ kysele poznamenal. „Člověk by řekl, že těch blbostí už nechá…“ zaskřípal zuby. „Kdybys byla tak laskavá a počkala tady… promluvím si s doktorem…“

   „Proč jsi ho nevzal k Mungovi?“ zeptala se, než stačil zabušit na dveře doktora Morulea.

   Prudce se otočil k ní a zafrkal: „Víš jaký by to způsobilo poprask? Ten kluk může mít nevratně poškozený mozek! U Munga by nic takového neutajili…“

   „Ale doktor…“

   „Je to i léčitel,“ štěkl. „Potterův známý…“

   Bez zaklepání vpadl do jeho kanceláře a přibouchl Minervě dveře před nosem. Nechtěl to rozebírat s ní za zády… „Doktore.“

   Morule seděl za stolem ponořený do hromady lejster i pergamenů a podrážděně zvedl pohled od své práce. Když spatřil, kdo narušil jeho klid, zatvářil se soucitně a zarmouceně a pokynul k židli. „Pane Snape, posaďte se, prosím.“

   „Raději postojím. Jak je na tom Potter?“ odsekl. Morule a zdvořilý a soucitný k němu? Potter na tom musí být zle.

   Doktor se tedy zvedl, obešel stůl a odměřeně si potřásli rukama.

   „Vzhledem k tomu, že pan Potter nemá žádné žijící příbuzné… a dá se říci, že vám nejspíše důvěřoval… předpokládám, že mohu sdělit informace o jeho stavu vám, že?“ snažil se oddálit nepříjemnou povinnost co nejvíce to šlo. Jistěže byl Snape jeden z mála, který se v současnosti vůbec staral o Potterův stav.

   „To bych vám radil, doktore. Co je s ním?“

   „Provedl jsem řadu testů a všechna vyšetření ukázala, že…“

   „Mluvte, člověče!“ vybuchl Severus netrpělivě.

   „Váš zásah mu patrně zachránil život, přesto… jeho mozek byl těžce poškozen. Není jisté, co to způsobilo – mohl to být nedostatek kyslíku, stejně jako silná rána… a také jsem nalezl jisté stopy magického vlivu…“ odmlčel se. „Není vám známo, jestli pan Potter experimentoval s nějakými kouzly, ovlivňujícími mysl?“

   „Myslánka,“ vydechl. „Používal ji poměrně často, až příliš často.“

   Morule se na okamžik zamyslel a poté přikývl: „Mohlo by být. Jsou známy případy, kdy nadměrné namáhání mysli – například přendáváním vzpomínek – poškodilo mozek, někdy i nevratně …“

   „Takže…“ Severus na vteřinu zavřel oči, „sdělujete mi, že kluk nebude v pořádku.“

   „Momentálně jej v udržujeme v umělém spánku, ale… ano, obávám se, že se poškození plně projeví ve chvíli, kdy se probere.“

   Severus na několik okamžiků na muže před sebou hleděl, i když bylo zcela zřejmé, že nevidí jeho. Potom si protřel oči a zapřel se rukou o stěnu. „Vezměte mě k němu.“

   Morule přikývl a vyšli na chodbu.

   „Severusi!“ okamžitě se ozvala Minerva. „Co je s Harrym?!“

   „Ach, profesorka McGonagallová,“ smutně se usmál doktor a potřásl si s ní rukou. „Pan Potter se o vás zmiňoval při několika příležitostech… Doktor Morule, těší mě. Předpokládám, že jej rovněž chcete vidět?“

   Rázně přikývla, načež je oba dovedl do separovaného nemocničního VIP pokoje. Harry ležel na strohém nemocničním lůžku, kolem sebe rozličné mudlovské přístroje. Brýle měl položené na stolku vedle postele.

   „Nechám vás tu,“ poznamenal Morule a opustil je.

   „Můj bože, je tak bledý!“

   „Ztratil hodně krve,“ poznamenal Severus laxně a dosedl na jednu židli u okna. Minerva se posadila na druhou.

   „Bude… bude v pořádku, Severusi?“ zeptala se chvějícím se hlasem, a když jí Snape neodpověděl, propukla v tichý pláč; nenaříkala, po tvářích jí však stékaly slzy. Přenesla si židli k posteli a vzala Harryho za ruku. Bylo to mateřské gesto, které Potter nejspíše ani neznal, dumal vzdáleně Severus, zatímco je oba pozoroval.

   „Je to tak nespravedlivé, Severusi. Ten chlapec tolik obětoval…“

   Jen přitakal. Minerva neměla ani tušení, kolik toho Potter obětoval a jakou cenu si po něm vítězství vyžádalo.

   Zůstali u Potterova lůžka ještě pár minut, než se přemístili.

   „Můžeš mě vzít k němu domů, Minervo?“ požádal měkce, když se ocitli před jeho domem v Doune. „Sbalím si jen pár věcí…“

   Zcela systematicky si zabalil vše potřebné, zabralo to jen pár minut, a poté je Minerva přemístila před Potterův dům a společně vešli. Severus se zarazil na prahu dokořán otevřeného vchodu a pozoroval zaschlou krev na první schodě a pod ním. Minerva se tomu místu očima pečivě vyhýbala, zatímco prošla do kuchyně.

   Místnost nejevila známky ničeho neobvyklého, byla přesně taková, jakou si ji Severus pamatoval, že každé ráno bývala. Jedinou známkou toho, že se nedávno stalo něco strašného, byla myslánka na stole. Jejich oči na krátkou chvíli spočinuly na kamenné nádobě a Severus si hluboce povzdechl.

   Potter ho nakonec poslechl – a byl na to sám. V takové chvíli, přemýšlel, ten kluk neměl být sám. Nevěděl přesně, jaké vzpomínky v ní skrýval, ale hádal, že spousta z nich byla stejně špinavých, jako těch pár, které sám kdysi viděl… Potter u sebe měl mít někoho, kdo by mu pomohl to přijmout, kdo by na něj dohlédl,­ kdo by jej zatraceně podepřel na schodišti, když ztratil rovnováhu…

   „Co budeš dělat?“ zeptala se Minerva a přerušila tok jeho myšlenek.

   Severus se opřel o linku úplně stejně, jako to míval ve zvyku Potter, pokud si dobře vzpomínal, a nechal Minervu usednout na židli.

   „Uklidím tu krev,“ řekl nakonec hluše. Měl tu s ním být on, ale nebyl. „Vybalím si. Zkusím, jestli ještě dokážu řídit auto.“

   „Auto?“

   „Jistěže. Nemůžu se přemisťovat, pamatuješ?“ zavrčel. „Kdysi jsem řídíval… otec na tom trval, než konečně zaklepal bačkorama.“

   „Promiň,“ povzdechla si unaveně.

   „Jestli to půjde, přivezu ho asi sem,“ pokračoval Severus a rozhlédl se kolem. „Nevím, co jiného.“

   „Postaráš se o něj?“

   „Máš snad jiný návrh?!“

   „Nerozčiluj se pořád,“ vyštěkla rovněž. „Nejsi jediný, komu na Harrym záleží, Severusi! Nejsi jediný, kdo… Pomůžu ti.“

   Zíral na ni pár vteřin a poté přikývl na znamení, že upouští od zbytečné a malicherné hádky. Měl počítat s tím, že jej Minerva prohlédne. Jistěže…

   „Kdy jsi naposledy jedl?“ zeptala se jej ve snaze odlehčit situaci. Byli oba přetažení, podráždění a ustaraní.

   „Nejsi moje matka,“ odtušil nabručeně.

   „Takže jsi ani nesnídal,“ konstatovala a zvedla s ze židle. „Sednout!“ ukázala na ni a zamířila k lince. „Jestli máš být Harrymu co k čemu, Severusi Snape, musíš jíst.“

   Vražedně na ni zíral po několik dlouhých vteřin a Minerva mu pohled oplácela. Nakonec se rozhodl, že by se jednou za čas mohl podvolit, ale opravdu jen tu a tam… a drobné vítězství Minervu trošku rozptýlí… Merlin ví, že potřebují rozptýlení.

   „Budiž,“ zavrčel a usadil se ke stolu.

   ***

   „Pane Snape,“ pronesl Morule druhý den ráno, více než překvapený, a zvedl se od stolu s papíry s napřaženou pravicí. „Nečekal jsem, že se tu objevíte…“

   „Ne, nečekal,“ zašklebil se na něj kysele a nepotřásl si s ním. „Probral se? Jak reagoval?“

   „Tedy… naše nejhorší obavy se potvrdily. Pan Potter je apatický… a… není si vědom reality,“ zafuněl Morule poněkud dotčeně.

   „Dobře,“ řekl dutě. „Beru si ho.“

   „Prosím?“ Mudlofil na něj nepřátelsky zamrkal. „Asi jsem vám nerozuměl…“

   „Rozuměl jste mi perfektně. Beru si pana Pottera.“

   „Není ve stavu, aby…“

   „Poslouchejte mě pozorně, doktore,“ Severus použil svůj nevýhružnější hlas a nejošklivější zabijácký pohled. „Potter a já teď opustíme nemocnici.“

   „Vy poslouchejte mě,“ kontroval Morule podrážděně. „Pan Potter není ve stavu vhodném k převozu! A rozhodně jej nesvěřím do péče někoho, jako jste vy!“

   „Ne?“ sladce se usmál. „A to proč, smím-li se otázat?“

   „Mám tu vaše záznamy,“ odsekl. „Váš psychologický posudek, kompletní zprávy o vašich sebevražedných pokusech ani ne rok staré. Krom toho, váš nenávistný vztah k panu Potterovi je veřejně znám! Nečekáte, že do péče někoho, jako jste vy, bych svěřil bezbranného člověka? Potřebuje odbornou pomoc a péči…“

   „To je moc hezké, ale mě to ani v nejmenším nezajímá,“ poznamenal klidně. „Potter mě vytáhl z toho nejhlubšího dna, jak jistě naleznete uvedeno ve svých záznamech… a já si ho prostě teď beru k sobě. Je vám to jasné, nebo to mám hláskovat?“

   Morule nakonec velice váhavě a neochotně souhlasil. A dodal, že bude chodit na časté kontroly. Velice časté.

   Po vyplnění hromady propouštěcích dokumentů se Severus konečně dostal k Potterovi a pohled, který se mu naskytl, jím zase jednou otřásl.

   Harry seděl na posteli zády ke dveřím, někdo mu už pomohl se převléknout z nemocničního ošacení do jeho vlastních kalhot a trika, a slabě se kýval dopředu a dozadu, broukaje si tiše jakousi melodii, kterou Severus matně rozpoznával.

   Zamrkal a opatrně vešel.

   „Pane Pottere…“ řekl jemně, do té chvíle na něj nepromluvil podobným způsobem, a Harry se na vteřinu zarazil, trhl hlavou a otočil se k němu. Neměl nasazené brýle a bez nich mohly daleko lépe vyniknout oči jeho matky. O to horší pro Severuse bylo vidět, že v té záplavě nádherné zelené není nic. Myslel si, že Potterův pohled viděl prázdný už předtím, ale mýlil se. Žádný náznak vzpomínky, myšlenky, emoce. Potter byl jako nepopsaný list papíru, nevinný a tak snadno zranitelný…

   Mladík se na něj díval jen krátký zlomek vteřiny, než se vrátil ke své předchozí činnosti.

   „Pottere,“ odkašlal si – měl v krku podivný knedlík – a dodal si odvahu dojít až k němu. „Půjdeme domů, co ty na to?“

   Harry se zastavil v houpání, naklonil hlavu na stranu a podíval se na něj úkosem. Pak se s fascinovaným výkřikem vymrštil na nohy a zhoupl se na špičkách, rozzářené oči plné dětské zvědavosti náhle zafixované na velkého čmeláka u okna, jenž právě vletěl dovnitř a pokoušel se dostat zase ven – bezúspěšně.

  Znovu a znovu zoufale narážel do skla a jeho bzučení naplnilo nemocniční pokoj. Oba dva několik okamžiků pozorovali jeho beznadějné snažení a potom Harry cosi zabručel a udělal pár kroků k oknu. Otočil se na Severuse, aniž by se mu znovu podíval do očí, a zamával rukou.

   „Jistě, Harry,“ zapolykal a přišel k němu. Pomalu se natáhl a velice obezřetně uchopil brouka do hrsti, zatímco byl každý jeho pohyb pečlivě zkoumán zářivýma zelenýma očima, naplněnýma jakýmsi druhem… obdivu. Vystrčil ruku z okna a uvolnil prsty.

   Čmelák se jim ztratil z dohledu během krátké chvilky, jeho bzučení utichlo.

   Harry se široce usmál a položil dlaň na sklo, jako by mu dával sbohem. „Bzzz,“ řekl, otočil se k Severusovi a díval se mu kamsi na nos. „Volný.“