25 Harry James Potter

„Ty jsi nad tím seriózně uvažoval?“ zeptal se Lucius pomalu a narovnal se. Už nebyl tak uvolněný jako před okamžikem, vlastně právě naopak. V jeho tváři se zračilo napětí a hluboké obavy.

   „Není to tak, že bych měl příliš na vybranou,“ pokrčil Harry rameny a úkosem se zahleděl na otce. „Brumbál je tak nějak… docela přesvědčivý.“

   „A měl jsi v plánu mi to oznámit kdy?“ otázal se strýc kysele. „Jak jsi nabyl dojmu, že bych tě mohl chránit jako pitomého Harryho Pottera? Severusi, jak jsi to mohl dovolit? Jistěže Octavius musí odmítnout!“

   „Věř mi, že si nic nepřeji víc!“ vyštěkl Snape a očima upřenýma na svého syna. „Jenže tento mladý muž, pokud jsi to doposud nepostřehl, na můj názor nepříliš dbá. Octavie, doporučuji ti okamžitě vysvětlit, co tímto sleduješ.“

   Harry se natáhl na posteli a přivřel oči. Tohle bylo skutečně skvělé – v poslední době zapomněl, jak je dobré pohrávat si s věcmi… možná to bylo způsobeno tím, že si byl tak nejistý svou vlastní pozicí, že nechtěl riskovat víc, než musel… nehrál naplno. Měl na práci jiné věci a – po pravdě – byl trochu rozhozený.

   Všechny dřívější náčrty plánů, nejasné možnosti do budoucnosti, mu prolétly myslí… a jeden zvláště šílený a nebezpečný, nad nímž ani příliš nepřemýšlel, protože mu připadal neproveditelný, začínal nabírat zřetelných obrysů.

   „Ve světle nedávných událostí, otče a strýčku,“ začal znuděním malfoyovsky formálním tónem, čímž si vysloužil dvojité zafrkání od obou mužů, „mi přijetí Brumbálova úkolu přijde jako rozumný nápad.“

   „Ó, osvětli nás nehodné, synu,“ zavrčel Snape. „Co je rozumného na tom, že se vystavíš dobrovolně hněvu Pána zla?“

   „Nemluvě o tom, že tvůj otec nebo já, popřípadě oba dva, budeme nejen neschopní tě ochránit, ale patrně nucení se aktivně účastnit tvého mučení, budeš-li dopaden ve svém přestrojení!“ dodal Malfoy.

   „Brumbál je vedoucím Fénixova řádu,“ vysvětlil Harry trpělivě. „Když mu prokážu službu a budu pár měsíců hrát Pottera, což by nemělo být obtížné,“ zamrkal na otce, „bude mi dlužit laskavost. Je to… ach,“ ironicky se zašklebil, „Nejvyšší divotvůrce Starostolce a Nejhlavnější hlavoun Mezinárodního sdružení kouzelníků, pokud se zprávy o obnovení jeho funkcí ukáží jako pravdivé…“

   Snape mu briskně přitakal. Brumbál byl odvolán v průběhu školního roku, politické machinace ministerstva, jak Harry věděl, ale po opětovném zjevení se Voldemorta a nové válce na obzoru mu byly všechny pocty vráceny před několika týdny.

   „Vidíte, kam mířím?“

   „Ochrana,“ vydechl Lucius. „To je jednoduše geniální, Octavie! Pomůžeš mu chránit toho kluka, a oplátkou po něm budeš žádat ochranu před ministerstvem, až se odhalí tvůj status! Když náš Pán dal najevo svou přítomnost, je Brumbál hrdinou světla, jejich vůdcem, a Popletal by byl blázen, kdyby mu zkoušel nyní odporovat!“

   „Och, děkuji za poklonu,“ Harry se usmál a sklonil hlavu v gestu výsměšné skromnosti. „Tolik chvály si ani nezasloužím!“

   „Což ovšem neřeší ten závažnější problém,“ poznamenal suše otec. „Pán tě zabije. Netouží už léta po ničem jiném než smrti Harry Pottera, synu.“

   „V tom případě by nebylo na škodu, kdybyste mě představili svému Pánu, abych mu mohl osobně vysvětlit nastalou situaci?“

   Po jeho nevinně proneseném návrhu padlo na oba muže mrtvé ticho. Harry si je prohlédl a nemohl se ubránit úšklebku nad jejich šokovanými výrazy. Skutečně mu bylo otce líto – dnešní den pro něj musel být vyčerpávající a další a další bomby dopadající na jeho hlavu musí být tak těžké strávit!

   Ale na druhou stranu mu neuškodí na chvíli okusit vlastní medicínu.

   „Žádáš o audienci u Pána zla,“ pronesl Snape ploše a díval se na něj prázdnýma očima.

   „Pán zla je velkolepý kouzelník!“ odtušil zapáleně. „Jeho znalosti a schopnosti mohu jedině obdivovat, a krom toho nepochybuji, že musí být rozhodně i charismatický vůdce, pokud jste se k němu připojili, otče, Luciusi. Nikdo jiný než veliký muž by neměl moc strhnout nejvýznamnější a nejstarší rodiny na svou stranu.“

   Otcovy oči se rozšířily překvapením. Zdálo se to jenom Harrymu, nebo v poslední době opravu ztrácel kontrolu nad svým obličejem? Jako kdyby si to Snape uvědomil, jeho tvář okamžitě získala kamenný výraz.

   „Pán bude potěšen, že tě poznává,“ pokýval Lucius, zdánlivě spokojen, nicméně Harry zahlédl v jeho obvykle studených očích ten záblesk nejistoty a podezření. Bude si s ním muset znovu promluvit později a upevnit svůj vliv na ctihodného pana Malfoye.

   „Nepředpokládám, že bude moudré tě označit jako jednoho z nás,“ řekl otec tiše. „Znamení se nedá skrýt a Harry Potter si nesmí dovolit mít na levém předloktí takové tetování.“

   „Myslím,“ Harry se usmál, „že detaily s Pánem dohodneme poměrně snadno. Potřeboval bych akorát, abyste mi zařídili setkání… a od tebe, otče, schůzku s Brumbálem.“

   Ještě nějakou chvíli prodlévali v Harryho ložnici, načež se Lucius zvedl a odešel na oběd, poté, co jej Snape nešetrně upozornil, že chce mluvit s Octaviem o samotě. Když se dveře zavřely a byl si jistý, že jeho bratranec je dostatečně daleko, Severus uvalil na pokoj Silencio a tvrdě se zadíval na svého syna.

   „Vysvětluj, hned.“

   „Co konkrétně, otče?“ zeptal se Harry a nepohodlně se zavrtěl. Ještě před vteřinou se vedle něj cítil pohodlně, ale se strýcovým odchodem měl dojem, jako by se znovu vrátili v čase a nic z toho rána se nestalo. Poposunul se od něj dál, podvědomě připravený se bránit.

   „Kde jsi vzal sebevražedné sklony, například?“ zasyčel na něj a zachytil ho za ruku. „Pán zla tě okamžitě pozná a zabije!“

   Harry na něj vteřinu hleděl a prohlížel si jeho přísné rysy a uštvané oči. „Máš o mě strach?“

   Na okamžik se zdálo, že se Snape ušklíbne, vyskočí z postele a vysměje se mu do očí. Harry se nenáviděl za to, že by byl tímto aktem zničen… zase jednou. Nikdo neměl tolik moci mu ublížit jako otec – no nebylo to ironické? Někdy se dalo naprosto snadno pochopit, proč Tom toho svého zabil, aniž by mu dal jedinou šanci na vysvětlení. Nechtěl riskovat odmítnutí, takový to byl slaboch.

   Ten okamžik byl ale pryč a otec se pomalu zklidnil, zavřel oči a unaveně se zapřel o desku postele. „Je pravděpodobně marné předstírat cokoliv jiného, že?“

   „Naprosto upřímně?“ Harry si dovolil slabý úsměv. „Je.“

   „Jak bych se nemohl bát?“ zašeptal a pevněji stiskl Harryho ruku jako ve strachu, že by zmizel. „Jsem přesvědčený, že tvoje hry jsou šílené a vypovídají jedině o tom, jak moc pokřivená je tvá mysl, perfektně ukazují hloubku pomatenosti, abych tak řekl. Já to vím ze všech nejlépe, samozřejmě,“ ušklíbl se.

   „O tom nepochybuji,“ souhlasil. „Řekni mi… Octavius… nikdy neexistoval, že?“

   Snape otevřel pouze jedno oko a pohlédl na něj s intenzivním zármutkem. „Existuje teď.“

   „Nechápu tě, nerozumím tvé motivaci, není mi jasné, proč…“ začal vrtět hlavou, ale byl přerušen ostrým, vzteklým šepotem naplněným sebepohrdáním a nenávistí obrácenou dovnitř.

   „Proč jsem nikdy nepřišel? Proč jsem tě nikdy nezachránil z přístěnku pod schody? Proč…“ jeho výbuch byl přehlušen hysterickým smíchem. „Je to komplikované,“ řekl a odvrátil se, pouštěje jeho dlaň.

   Harry se nepohodlně ošil podruhé a nejistě se přisunul blíž. Chtěl vědět, proč byl na druhé koleji, proč vyrůstal sám a nenáviděný a když konečně přišel do Bradavic, proč jediné, co mu otec dal najevo, byla nenávist. Chtěl vědět všechno, aby mu mohl odpustit, nebo jej zatratit na věky, aby udělal tlustou čáru za minulostí, zbavil se toho stínu a mohl se věnovat svým plánům bez neustálého rozptylování. Pokud jej otec dokáže pokaždé emočně a duševně rozhodit jako tolikrát předtím a dnes znovu… jak může přežít všechny zkoušky, jež leží na jeho cestě k vítězství?

   „Mám času dost,“ poznamenal nakonec.

   Severus se zvedl z postele a došel ke dveřím: „Zůstaň ležet… nebo vstaň, jak uznáš za vhodné, každopádně ti doporučuji, abys nabral energii.“

   „Nezdá se mi, že jsme dokončili rozhovor, otče,“ řekl Harry ploše.

   „Bezpředmětný rozhovor nemá ani cenu dokončovat, Octavie,“ odpověděl hlasem prázdným, aniž by se k němu otočil.

   „Slyšel jsem tě, víš?“ zafrkal Harry. „Skrz bolest a tmu. Slyšel jsem tvůj hlas. To mě udrželo při vědomí. Přiznal jsi, že…“

   „Že jsi zjistil, že mi nejsi úplně lhostejný, neznamená nic!“ přerušil ho, nikoliv chladně nebo s posměchem, ale naprosto bez emocí. „Moje prvotní slova, jakkoliv ti to může připadat kruté, jakkoliv ti to může připadat nepravdivé, stále platí. Nebudu ti otcem… takže mi tak přestaň říkat.“

   „Proč?“ zeptal se naposledy, zahanbený, jak dětinsky zněl sám sobě. Snape neodpověděl, jen zmizel a zavřel za sebou s tichým kliknutím.

   Harry na ně zůstal zírat, než si přetáhl přikrývku přes hlavu a na chvíli jen ležel v uklidňující hřejivé temnotě. Jeho otec ho mátl… prostě to nedávalo smysl. Vůbec žádný.

   Vyvodil si vcelku logicky, že on je Octavius, ten milovaný ztracený syn – Snape nebudoval Octaviův imaginární život podle jeho vzoru, on budoval pouze jeho prázdnou kopii, aby ulehčil své samotě a skutečnosti, že Harry není poblíž… a na druhé straně po celou tu dobu prostě a jednoduše dělal vše pro to, aby Harryho reálný život byl k nevydržení. Při každé příležitosti jej odstrkoval, jenom aby se mu Harry nepřiblížil, a přece… a přece chtěl být součástí toho, co se kolem něj dělo.

   Nežárlil snad na Luciuse, když ho učil a trávil s ním čas? Nebyl pokaždé neskutečně vzteklý, když Harry mluvil o Jamesovi, nebo Sirim či Removi s úctou a respektem, jaké podvědomě chtěl mít Snape pro sebe, jako jeho otec, jeho logický vzor? Každý syn vzhlíží ke svému otci, správně? Alespoň Harry to dělával.

   Frustrovaně zavrčel a hodil na dveře polštář. Tak proč zatraceně Snape jednal v přímém rozporu s tím, co chtěl? Lusknutím prstů pak očistil postel a šel se osprchovat a obléct do čistého.

   Po zbytek odpoledne zůstal lelkovat v posteli a četl si teorie obranných a útočných kouzel pro mladé bystrozory, unavený přemýšlením na svým otcem. Snape m nedával jinou možnost, než jej zatratit, než mu splnit jeho přání a zpřetrhat všechny sny a naděje… ne že by jich zůstalo mnoho, samozřejmě – nikdy nebýval snílek. Ale dnešní ráno bylo tak zvláštní, tak nadějné… až mu z toho bylo špatně.

   Láska byla slabost – a byla to síla, to nepopíral. Dala mu energie vytrvat a nepodlehnout, a přece měl to odpoledne dojem, že je sražený na kolena a nelíbilo se mu to. Nebyl přesně zraněný krutými slovy, vlastně by je vítal, pálila jej spíš obyčejnost a klid toho sdělení, jež slyšel tolikrát předtím… Nebudu ti otcem…

   Bez toho vzteku v pozadí to znělo daleko reálněji a zasáhlo o to o něco víc, než by očekával.

   A ta záležitost s mudrcem! Není prostě úžasné, jak jej osud miluje? Být hříčkou magie, kterou se snaží ministerstvo vymítit a zabít… přemýšlel, co je lepší. Být Voldemortovým cílem číslo jedna, nebo být ministerským nepřítelem na prvním místě v TOP 10, hned za Tomem? Tak to vypadá, že obě varianty mají značný počet kladů i záporů. Možná by si mohl hodit mincí?

   Z jeho chmurného uvažování jej vytrhl strýček Lucius s podnosem plným jídla. „Jsi tu celý den, kdybych tě neznal, řekl bych, že trucuješ. Co ti Severus řekl?“

   „Jen zopakoval, co už všichni dávno víme,“ odpověděl Harry a posunul se na posteli, zatímco se Malfoy pohodlně uvelebil na okraji a položil podnos mezi ně.

   „Také jsi postřehl, že se Severus po nějakém čase začne opakovat? Kterou oblíbenou spustil dnes?“

   „Rozhodl jsem se přijmout Brumbálovu nabídku,“ řekl místo odpovědi a zatěkal k němu očima. „V žádném případě nepůjdu do školy pod jménem Snape, nikdy. Řekl mi, že ho ani nemám nazývat otcem, strýčku. Pokud je tohle to, co si přeje, budiž… na pár měsíců se stanu Potterem.“

   Lucius jej velice intenzivně pozoroval, oči studené jako led, a potom se pomalu zeptal: „Víš, že tím skutečně riskuješ život? Žerty stranou, snadno tě můžou zabít, pokud to uděláš.“

   Harry pomalu přitakal a natáhl se k podnosu. „Stojím si za svým slovem. Rád bych, abys mě představil Pánovi zla. Vysvětlím mu situaci osobně a nechám na něm, jestli mě přijme jako svého druhého agenta… Potterovy přátelé mají způsoby, jak vyčmuchat informace, k nimž se otec jen tak nedostane.“

   Malfoy na něj stále hleděl.

   „Ačkoliv je možné, že Pán ukončí můj život,“ dodal chmurně. „Tak jako tak, jsem v pasti, víš? Jako mudrce mě ministerstvo zabije, jakmile to zjistí. Nedělám si iluze – už ví, že Kameny zkrocení chybí, a budou mě hledat.“

   „Pochopil jsem, co děláš, Octavie,“ řekl studeně. „Chystáš se hrát na obě strany a počkat na výsledek války – podobně jako tvůj otec,“ ušklíbl se. „Jste oba příliš chytří, abyste se upsali jen jednomu pánu, že?“

   Harry ztuhl a nadzvedl obočí. „Můj otec je věrný Pánovi zla.“

   „Nezpochybňuji, že je,“ ujistil ho Lucius. „Ale kdyby padl, Severus by šikovně loajalitu změnil. Jednou už to udělal – my všichni…“ odmlčel se a uvolnil svou hůlku z vycházkové hole. „Je to tvoje loajalita, o které začínám pochybovat.“

   „Chystáš se mě proklít?“ zeptal se klidně a odložil sklenici dýňového džusu, z níž se chtěl napít. Sledovali se po několik dlouhých minut.

   „Chystám se ti položit tři otázky – a chci, abys přísahal, že odpovíš pravdivě…“ namířil na něj hrot. „Přivolej svou hůlku a dotkni se špičkou mojí.“

   Harry jej obezřetně uposlechl, neměl moc šancí udělat cokoliv jiného – nemohl si dovolit v tuto chvíli ztratit strýcovu pomoc. V jeho chmurných vyhlídkách, jakkoliv bizarně to znělo, byla strýcova spolupráce rozhodujícím faktorem.

   Přiložil špičku své hůlku k té jeho a zopakoval po něm: „Přísahám na svou magii a svůj život, že na následující tři otázky odpovím upřímně a pravdivě.“

   Lucius sklonil hůlku, ale neskryl ji do hole, namísto toho si ji protáčel poklidně v prstech, šedé oči vypočítavé a studené jako led. „Řekni mi, na čí straně stojíš?“

   „Myšleno Pán zla a Brumbál?“ zeptal se Harry krátce a Malfoy přitakal.

   To nebylo zase tak obtížné; vyhnul se nástrahám kouzla velice jednoduše – nepodporoval Voldemorta, ale ani Brumbála, jakkoliv měl starého pána rád… ne oficiálně, v čemž byl zakopán pes. Nebyl členem Řádu a nebyl ani Smrtijedem: „Nestojím na žádné.“

   „Přemýšlel jsem o tobě, Octavie, hodně v uplynulých týdnech. Tady se objevíš, můj synovec, ztracený po dlouhá léta. Až do dnešního rána jsem o tobě nepochyboval – jsi vychytralý jako pravý Zmijozel a ctíš naše tradice. Neměl jsem důvod tě zpochybňovat… jakkoliv to možná ode mě mohlo vypadat… nerozvážně. Druhá otázka: Proč bych ti měl věřit dál?“

   „Protože bych nezradil rodinu,“ zasípal. „Nikdy. Pokusil bych se… našel bych vždy jiné východisko..“

   Lucius přikývl, namířil na něj hůlku a zeptal se: „Poslední otázka: Jsi Chlapec, který přežil, známý jako Harry James Potter?“