pátek 1. listopadu 2013

14 Tenký led

Nedávalo to smysl, definitivně. Harry mechanicky naházel své věci zpět do kufru a odtáhl ho do zadního rohu šatníku s podmračeným výrazem na tváři.
Snape se někdy během uplynulého týdne vkradl do jeho věcí – nevšímal si pláště ani plánku, dvou kompromitujících předmětů, které by mu zcela jistě profesor s radostí zabavil – a vzal si jeho zlatonku, prakticky bezcenný kousek kovu… Aby ji vystavil na čestné místo v pokoji svého syna.
   Dovlekl se k posteli a pomalu se na ni natáhl, zíraje do stropu. Po chvíli zavřel oči.
   Harryho mozek tu informaci prostě odmítal řádně zpracovat, protože šílené teorie, které jej napadly, byly přesně to – šílené. Nedávaly ani v nejmenším smysl…
   „Octavie?“
   Prudce se posadil a zaměřil pohled na muže ve dveřích.
   Lucius Malfoy se musel převléknout z cestovních šatů, v kterých jej viděl v knihovně, protože měl na sobě neformální hábit, jaký nosili obyčejní kouzelníci běžně při každodenních příležitostech – tedy, byl tak neformální, jak jen mohl Malfoyův oděv být: luxusní a na míru.
   „Pane Malfoyi,“ opatrně seskočil z postele a vyrazil k němu. „Nečekal jsem vás.“
   „Tím jsem si jistý, jestliže jsi dostal alespoň z poloviny tak důraznou přednášku jako já,“ zasmál se a znovu si ho tak zkoumavě prohlížel. Harry mu oplácel vyrovnaným pohledem.
   Malfoy senior se od svého syna lišil; Lucius měl několik shodných rysů se Snapem a tudíž i s ním, podobně tvarované obočí – samozřejmě světlé – a stejné vysoké čelo a tvar čelisti, zatímco Draco vzdáleně připomínal, když o tom tak uvažoval, něčím Síriuse – a trošku Tonskovou – silně ovlivněn geny z matčiny strany.
   Avšak byl to ponejvíce dojem, kterým působili na Harryho, jež otce a syna rozlišoval. Draco Malfoy byl pyšný a naplněný představami o své vlastní moci a důležitosti. Lucius Malfoy byl rovněž samolibý, ovšem nebyl naplněný falešným míněním o svých schopnostech; on jimi skutečně disponoval.
   „Nepředpokládám, že vaše uši brní, na rozdíl od mých,“ zavtipkoval lehce, třebaže byl uvnitř celý napjatý – neměl hůlku a před ním byl člověk, který by jej s radostí zabil.
   „Ne, to skutečně ne, třebaže Severus dokáže být velice hlasitý, rozhodne-li se pro to,“ Malfoy se ušklíbl.
   „Byl jsem upřímně zklamán, když tě odvedl, mladý muži,“ prohodil poté. „Abych se přiznal, jsem velice zvědavý, co jsi zač – a můj bratranec nalézá nezdravé potěšení v odpírání přímé odpovědi.“
   Zamířil skrze studovnu do předpokoje a Harry jej ostražitě následoval. Upřímně nevěděl, co od toho muže čekat. Jejich předešlé interakce, když byl v podobě Harryho Pottera, byly… tedy, nejmírnější označení by bylo nepříjemné. Od první falešné zdvořilosti, přes pohrdání a pokus o prokletí… jak odlišné bude jeho chování teď?
   „Tak jsem si řekl, že pro jednou neuposlechnu jeho radu,“ mrkal s pokřiveným úsměvem na rtech, „a prohodím se svým synovcem pár slov.“
   „Otec bude vzteky bez sebe, až zjistí, že spolu mluvíme, pane Malfoyi,“ upozornil pobaveně. Nevěřil by, že někdo tak na první pohled prudérní ve skutečnosti dokáže žertovat s takovou lehkostí. Vůbec výraz v jeho tváři byl velice živý, hodně používal mimiku obličeje a dokonce i jeho studené oči nebyly zase tak studené a střežené. Choval se uvolněně – jistěže sbíral informace jako každý ambiciózní Zmijozel, ale pro tuto chvíli se Harrymu zdálo, že pro něj nepředstavuje nebezpečí.
   „To jistě bude,“ pokrčil rameny a nasadil obličej, kterým imitoval Snapeův nejrozčílenější výraz, načež protočil oči. „Severusův hněv je něco tak snadno vyprovokovatelného, že mě jeho záchvaty přestaly znepokojovat už před lety. Nicméně, něco jsem ti přinesl…“
   Harry trochu ztuhl, když postřehl, že má v ruce najednou hůlkou. Tolik k pocitu, že Malfoy mu není nebezpečný, zatraceně! Byl tak zaujatý jeho grimasou, že jej ani nepostřehl ji vytahovat.
   Lucius ji protočil mezi prsty a se slabou úklonou mu ji podal: „To bude nejspíše tvoje. Šikovně maskovaná…“ jeho tázavý obličej napovídal, že je zvědavý proč.
   „Děkuji, dal jsem si záležet,“ Harry si svou hlohovou hůlku vzal rovněž s mírnou úklonou, obezřetně přitom sledoval jeho další pohyby rukou a rozhodl se nevyslovenou otázku ignorovat.
   „To bych řekl – zakopl jsem o ni u dveří, když jsem odcházel, jinak bych ji nenašel,“ přikývl a přejel jej zkoumavým pohledem – velice intenzivním a velice nepříjemným. Harry se připravil na nějakou ošemetnou otázku. Vzbudil jeho pozornost a zdálo se, že pan Malfoy má velice všetečnou povahu. Je to kluzký Zmijozel ve všech směrech, logická taktika po krátkém odvedení pozornosti by byl prudký útok.
   „Jak se daří tvým žebrům? Můžu s klidem říct, že nevypadáš už tak bledě, takže jsi byl náležitě ošetřen?“ zcela jej překvapil.
   „Ano, jsem na tom lépe, děkuji. Jak jste věděl, že mám něco se žebry?“ podivil se Harry upřímně.
   „Proletěl jsi dveřmi,“ poznamenal poněkud ploše a s nadzdviženým obočím si ho dál prohlížel, hlavu skloněnou na stranu. „Předpokládal jsem, že budeš pošramocen. Mimochodem, proč tě můj bratranec prohodil dveřmi?“
   „Ach,“ Harry se nadechl a nasadil bolestivý úsměv, zatímco si strčil hůlku do rukávu. „Občas se s otcem neshodneme. Prodiskutovávali jsme pouze své názory, a ukázalo se, že oba máme jisté… ehm, námitky vůči tomu druhému.“
   „Chápu,“ Malfoy jej několik dlouhých vteřin pozoroval. Harry se mu díval do očí a s jistým znepokojením sledoval, jak v nich cosi problesklo – zloba smíšená se znepokojením, nesouhlas, následně nahrazen jakýmsi druhem odhodlání.
   „Pokud se nemýlím, bude čas jít na večeři,“ zašklebil se pak, oči stále studené, a znovu zamrkal: „Severus ovšem nemůže nic namítat proti společenské konverzaci u stolu, nemyslíš, Octavie?“
   Proti své vůli, Harry mu škleb oplatil a přitakal: „Bylo by to od mého otce velice hrubé, pane Malfoyi. Koneckonců, patří to k dobrému vychování.“
   Malfoy se rozesmál a otcovsky jej prostrčil dveřmi na chodbu. Během toho procesu mu však smích odumřel na rtech a odkašlal si, zatímco Harry samotný ztuhl.
   „Luciusi,“ pronesl nebezpečně Snape. Stál na chodbě jen kousíček od Harryho a propaloval ho vražedným pohledem, oči tvrdé jako křemen. Další slovo spíše než pozdrav z jeho úst znělo jako nadávka: „Synu.“
   „Otče,“ pronesl Harry ploše, odmítaje ukázat nepohodlí.
   „Severusi,“ Lucius tleskl rukama, zatímco postoupil kupředu, částečně mezi ně. „Právě jsem vyzvedl mého nejmilovanějšího synovce a chystáme se jít do jídelny. Musím říct, že bylo velké štěstí, že jsem se zastavil; představ si, ten mladý muž usnul!“ Položil Harrymu ruku na rameno a vmanévroval jej za sebe, takže se nacházel mezi ním a Snapem úplně.
   „Skutečně,“ zavrčel profesor. Byl o malý kousek vyšší než Malfoy, takže se natáhl a znovu se zadíval na Harryho. „A co přesně jsi dělal v jeho pokojích, Luciusi? Myslel jsem, že jsem se vyjádřil jasně.“
   „Křišťálově jasně,“ přitakal. „Ale pochop, nudím se!“
   „Přečti si knihu a nech toho kluka být,“ odporoval iritovaně otec.
   Harry sledoval oba muže – Snape byl viditelně rozčílený, že jej Malfoy neuposlechl, zatímco Lucius čelil jeho hněvu s klidem a žoviálností, kterou u něj Harry nečekal. Byl nicméně zaskočen dobře rozpoznatelným postojem, který blonďatý aristokrat zaujal – vědomě se před něj postavil v ochranitelském gestu. Nikdy v životě by jej nenapadlo, že by to tak sobecký muž jako je Lucius Malfoy udělal, natož pro někoho naprosto cizího.
   „Pojďme jíst,“ protáhl pak Malfoy. „Hladovím!“
   Harry vykročil téměř okamžitě, následován Luciusem, zatímco Snape je pozoroval pár okamžiků, než vyrazil rovněž. Cesta do jídelny proběhla v naprostém tichu, narušovaném jen dutou ozvěnou Malfoyových kroků, neboť oba Snapeové kráčeli téměř neslyšně, a nikdo z nich nedal najevo znepokojení nad dusivým napětím, skoro nepřátelskostí, když usedli ke stolu.
   Harry se připravil na půl hodiny utrpení a ztratil veškerou chuť k jídlu.
   „Ne, ne, ne!“ frustrovaně pronesl Lucius o několik minut později a s despektem nabodl na vidličku kousek masa, jež Harry rozpoznával jako delikátně připravené telecí. „Kde je nějaký skřítek?!“
   S klasickým POP! se před ním s hlubokou úklonou zjevil skřítek z kuchyní a zeptal se s perfektní zdvořilostí: „Pán Lucius si přál?“
   „Tohle odnes,“ odstrčil od sebe talíř, pozorován dvěma páry černých očí. „A přines mi něco poživatelného, něco, co vypadá, voní, chutná a především je kus grilovaného masa, slyšíš?“
   „Ano, pane, Tinky hned pánovi přinese jiné,“ poklonil se skřítek, poněkud sešle a rezignovaně, luskl prsty a i s talířem s Malfoyovým masem zmizel.
   „Upřímně, Severusi, proč si držíš tak senilní potvory vůbec pod střechou?“ vyštěkl pak na svého bratrance a netrpělivě bubnoval prsty o stůl. „Vyměnil bych je do jednoho.“
   Snape se zdržel odpovědi, stejně jako nekomentoval čtyři další případy, kdy Malfoy povolal chudáka Tinkyho, aby mu přinesl to či ono a vyměnil tohle a tamto; brambory byly nedovařené, hrášek moc suchý, zálivka kyselá, vidlička zohnutá.
   Když bylo konečně vše k jeho spokojenosti, začal jíst. Po několika dalších tichých minutách přimhouřil oči a sledoval Snapea, jenž hleděl před sebe a mechanicky krájel svůj plátek masa. „Tak, Severusi, něco nového?“
   Harry se zakuckal na dýňovém džusu; jakmile Malfoy položil svou otázku, spiklenecky na něj mrkl – evidentně byl rozhodnut převést jejich předchozí teorie o zdvořilé konverzace do praxe. Pozoroval, jak otec nadzvedl obočí a natočil hlavu s jinak kamenným obličejem na stranu, aby lépe viděl na svého blonďatého bratrance.
   „Podstatné události jsme již probrali, pokud se nemýlím. Jinak nejsem nakloněn bezpředmětnému tlachání a ocenil bych, kdybys mě nechal v klidu, Luciusi. Někteří z nás totiž preferují v průběhu večeře skutečně jíst,“ a vrátil se k lhostejnému pozorování prázdného prostoru.
   „Ach,“ protáhl. „Jak si přeješ, Severusi. Octavie, nemohl jsem si nevšimnout tvého nadšení pro famfrpál. Dle té zlatonky soudím, že jsi chytač?“
   Harry v ten moment stále pečlivě pozoroval svého otce. Snape na zlomek vteřiny zamrzl – vidličku napůl cesty k ústům – a jeho oči se stočily k Harrymu. Stejně rychle se zahleděl zase před sebe a vložil si sousto do úst.
   „Miluji famfrpál,“ ušklíbl se. „Práce chytače mě fascinuje, ale jsem příliš velký, abych vůbec přemýšlel nad tím, že bych si v jeho roli zahrál byť jedinou hru.“
   „Pravda, jsi příliš vysoký,“ přemýšlel Lucius. „Ovšem jen o trochu vyšší než můj syn, Draco…“ odmlčel se a Harry vzhlédl zrovna včas, aby viděl, jak přes Malfoyovu tvář přelétl podivný výraz lítosti a zrazenosti. „Tedy, zkušenosti a zručnost ti poskytnou výhodu nad těmi menšími a mladšími. Předpokládám, že jsi schopný letec?“
   „A já předpokládám, že tohle stačilo!“ ozval se Snape, odstrčil se od stolu a dokráčel k Harrymu. Opět jej chytil za loket a vytáhl na nohy. Harry narazil bokem o hranu stolu a zasyčel, k čemuž byl jeho otec naprosto lhostejný, ale Luciuse to vymrštilo na nohy.
   Co to-?
   „Zahrajeme si šachy, Octavie!“ navrhl ostře, ale když se na něj Harry zadíval, zjistil, že Malfoy nehnutě hledí na Snapea, s výrazem vybízejícím k odporu. Zaklonil se – profesor pozoroval svého bratrance očima tak přimhouřenýma, že připomínaly jen dvě úzké štěrbiny, rty pevně semknuté, chřípí rozšířené hněvem.
   „Nemá čas,“ řekl konečně a stiskl Harryho loket pevněji. „Pomůže mi vytvářet lektvary, které minulý týden zničil.“
   Harry nedobrovolně zamrkal. Lektvary? Které zničil? Myslí tím otec ty, které byly poškozeny, když s ním mrštil o zeď? Pochyboval, že by jej pustil k ingrediencím a otevřenému ohni – měl přece svou pověst v lektvarech, a co mu v otcových hodinách nevybouchlo, stejně se nedalo oznámkou lépe než nedostatečně. Což znamená, že si to vymyslel – aby si mohli bezpochyby přátelsky poklábosit.
   Vyslal prosebný pohled k Malfoyovi. Nebylo mu jasné, co Lucius sleduje svým tak zvláštním chováním – skoro by to označil za starostlivé – ale podle všeho pro tuto chvíli měli společný cíl – udržet ho ze Snapeovy přítomnosti.
   „Lektvary! Nemůžeš mi upírat společnost kvůli svým dryákům, Severusi!“ postěžoval si. „Na rozdíl od tebe, já jsem člověk společenský, tudíž-“
   „Tak proč jsi nezůstal v Azkabanu?!“ zařval na něj Snape, pustil Harryho a oběma rukama udeřil do stolu, až nádobí nadskočilo. „Ve společnosti!“
   „Severusi!“ zasyčel Malfoy a rozhodně přestal připomínat marnivého a povrchního aristokratického snoba. Přímo před Harrym se zformoval ve Smrtijeda, hlavu starobylého rodu Malfoyů, jednoho z nejbohatších a nejmocnějších mužů s kořeny tak temnými jako dehet.
   „Ty víš moc dobře, proč jsem nezůstal v Azkabanu!“ pokračoval tím smrtelným sykotem. „Náš Pán mě povolal! Jsem zavázán svou ctí a tradicemi!“ poté se jeho tón změnil a medově se usmál. „Mimochodem jsem si jistý, že jej bude velice zajímat důvod, proč jsi před ním tajil svého dědice!“ Významně se zadíval na Harryho.
   Snape, pokud to vůbec bylo ještě možné, se rozčílil víc. Harry vnímal vlny čiré zuřivosti, které z jeho otce sálaly, v nezdravých vlnách prodchnutých na elementární úrovni magií, černou magií. Bylo to – docela děsivé, pokud měl být upřímný. Znovu Harryho chňapl za paži a trhnutím vybídl k pohybu; když zaváhal, začal ho táhnout z jídelny.
   „Severusi!“ zavolal Malfoy tím svým napůl znuděným tónem. „Hodláš mi opravdu upřít šachovou partii?“
   Harry narazil do nehybného otce, jenž se zastavil přímo na prahu. Profesor se zhluboka nadechl, natočil hlavu a zadíval se přes rameno: „Nezkoušej mi vyhrožovat, bratranče.“ S tím Harryho popohnal před sebe a zabouchl za nimi dveře.
   Opakovala se situace z odpoledne – Harry byl vlečen hradem do Octaviových pokojů a následně prohozen dveřmi. Podařilo se mu znovu získat stabilitu s pomocí pohovky a otočil se, aby čelil hněvu svého otce. Odmítal si to připustit, ale začínal cítit paniku. Konfrontace s rozzuřeným Snapem pro něj ve dvou případech ze dvou skončila zraněním, opravdu nerad by vystavoval své zdraví dalšímu riziku.
   „Nařídil jsem ti, aby ses od Luciuse držel dál!“ zařval, jakmile uvalil na dveře ochranná kouzla.
   „Přišel sem,“ odvětil klidně Harry a nonšalantně se posadil na pohovku. „Nepovažoval jsem za moudré říct Smrtijedovi, aby se sebral a vypadl.“
   Snape se nadechl a vydechl ve snaze se uklidnit. „Budiž. Pokud tě Malfoy vyhledá, chci, aby ses od něj co nejrychleji vzdálil. Dveře do tvých pokojů budou chráněny a zabrání mu vstoupit.“
   „Co tady vůbec dělá? A jak dlouho tu zůstane, pane?“ Harry zdůraznil to oslovení, aby naznačil, že nedal otci svolení mu tykat.
   „To není …“ profesor téměř neznatelně zaváhal, „vaše věc. Pro jednou se zkuste chovat slušně, Pottere, a poslechněte mě. Pohybujete se v nebezpečných vodách, vy samolibý idiote – tohle není žádný váš kamarádíček s mozkem o velikosti fazole; Lucius Malfoy má rovněž daleko k dobrotivému dvojčeti Artura Weasleyho. Kdyby získal jen slabé podezření, že nejste, za koho jste se rozhodl vydávat…“
   „Jestli mě neprozradíte vy,“ zafrkal, „nezíská ani to sebemenší podezření!“
   Otec na něj zlobně zazíral: „Tak arogantní, tak…“
   „Chystáte se zase použít tu hlášku o mém otci?“ ušklíbl se na něj Harry a s pobavením pozoroval, jak Snapeovi náhle docvaklo, kolikrát s ním Harry za uplynulý rok souhlasil, když začal urážet jeho otce, kolikrát mu odkýval, jaký je to ale idiot. Jeho škleb se ještě víc rozšířil, když profesor pevně stiskl čelisti, a zpěvavě dodal: „Nepochybuji, že to byla ta nejpravdivější věc, kterou jste kdy pronesl, pane.“
   „Nezahrávejte si, Pottere. Malfoy není jediný Smrtijed v domě,“ varoval ho. „A dejte mi vaši druhou hůlku.“
   Harry na něj vteřinu zíral v šoku, a potom další vteřinu na jeho nataženou ruku.
   „Nemám ji,“ řekl pak ploše a zadíval se otci na kořen nosu. „Pokud si dobře vzpomínám, než jsem byl prohozen dveřmi do vaší pracovny – mimochodem, upřímná omluva tomu obrazu – upustil jsem ji.“
   Snape se na něj chladně díval několik dlouhých minut. Harry se odmítl nechat zastrašit – nehodlá vydat svou jedinou zbraň, když jeho otec netrpí výčitkami svědomí, že mu láme žebra, a po domě se toulá uprchlý trestanec. Navzdory tomu, že s oběma muži seděl u jednoho stolu klidný a zdánlivě lhostejný k tomu, co jeho otec a strýc jsou, uvědomoval si svou pozici a uvědomoval si nebezpečí, v němž se nachází.
   Jeden z nich by ho mohl zabít omylem kvůli tomu, co skutečně je, jenom proto, že by znovu ztratil kontrolu nad svým temperamentem. Co kdyby ho Snape příště omylem místo dveřmi prohodil oknem? Nebo co kdyby si Harry nestačil včas sundat košili, až by příště skončil v policích s lektvary? Trochu ironické – chce ho zabít jeden z největších černokněžníků, kteří kdy žili, a nakonec umře rukou vlastního cholerického otce…
   Ten druhý ze současných obyvatel Snake Rock – znovu ironie – by ho zabil s plným vědomím a radostně kvůli tomu, co předstírá, že je.
   „Pane,“ řekl pak Harry s úmyslem odvést jeho myšlenky od své druhé hůlky. „Kdy jste mi sebral mou zlatonku?“
   Zabralo to – jakékoliv podezření, že by mu lhal, Snapea opustilo a vyrazil ke dveřím: „Přes noc tu zůstanete zamčený.“
   Jakmile otec zmizel, Harry slyšel zaklapnout zámek a cítil aktivaci dalších kouzel na dveřích. Uvolnil se a zíral napříč jasně osvětleným pokojem do houstnoucí tmy za okny. Rozbolela ho hlava a nechal svoje myšlenky líně proudit sem a tam, aniž by vlastně přemýšlel nad něčím konkrétním.
   Měl tolik otázek, ke kterým nenacházel správné odpovědi! Připadal si ztracený ve stínech lží, v pochybách, v nejistotě. Neměl spojence v téhle hře o všechno, kráčel slepý po stezce, jež mizela ve tmě, a musel našlapovat opatrně, neboť jediné uklouznutí by jej stálo život.

1 komentář:

  1. To není jen tenký led , to je led který přímo touží prasknout . Ale zatiaľ drží priam grandiózne . Lucius sa mení na sympatickú postavu ale s ním si nemôžme byť istý ničím , zatiaľ čo u Severusa si môžme byť istí chronickou zúrivosťou . Proste krásna kombinácia a Harry nech sa vynájde . Ale ide mu to skvelo . Naozaj netuším , ako sa mohol dostať do Chrabromilu . A tebe ide skvelo každá veta ( opisy dedičných rysov atď. ma bavia čím ďalej , tým viac )

    OdpovědětVymazat