pátek 1. listopadu 2013

20 Recidiva

Harryho myslí prolétlo několik věcí najednou, nebo v těsném sledu za sebou, každopádně tak rychle, že neměl šanci svoje myšlenky pořádně prostudovat. Jediné, co bylo jako obrovský červený vykřičník v záplavě nudné šedi bylo: „Jak jste mi to řekl?“

   Snape ztuhl a pak jej pustil, když si uvědomil, co udělal. O krok ustoupil, kamenný výraz ve tváři. Otevřel ústa ve snaze něco říct, ale nakonec je bezradně zavřel – okamžik hodný zapamatování. Zhluboka se nadechl a zamračil.
   „Pottere, probereme to… na příhodnějším místě,“ naznačil hlavou ulici a případné zvědavce kolem. Urovnal si svůj černý plášť a změřil si ho hodnotícím pohledem, v očích stále pozůstatky něčeho velice podobného rozpakům, obavám, šoku a… hrdosti?
   Harry přitakal, nicméně neměl v plánu nechat si to proklouznout. Řekl mu Octavie. Nikdy jej tak před Luciusem nenazval– pokaždé to bylo synu, pěkně pichlavě, či kluku nebo se vůbec neobtěžoval jej jakkoliv oslovit. Tak proč tak najednou a bezdůvodně? Strýc ani nikdo další, komu by jej případně mohl chtít nebo musel představit jako svého syna Octavia, nebyl na dohled.
   Mohlo to být způsobeno tím, že patologickým způsobem miloval svého mrtvého syna a Harry v uplynulém týdnu hrál jeho roli, takže v jeho mozku to nějak zvláštně sepnulo a prostě mu v návalu šoku to jméno vyklouzlo? Harry by mu to nemohl vyčítat právě dnes, kdy jeho vlastní rány krvácely, takže s otcem hluboce soucítil.
   Což jej přivedlo k vlastnímu obsahu rozhovoru, oslovení stranou – proč jej tak silně rozrušila představa o mudrci? Kdo to má být? Co za pojem to je? Mudrcem byl moudrý člověk, uvažoval, někdo s vědomostmi a intelektem, někdo jako Brumbál, nedej Merline i Voldemort… ale způsob, jakým to slovo zvýraznil otec, vypovídalo ještě o jiném, nebezpečnějším významu.
   Kámen mudrců – bájná substance schopná přinést věčný život a přeměnit každý kov na zlato… to bylo to jediné, co jej ještě napadalo, když mlčky pročesával paměť, jestli neslyšel o mudrci v nějakém dalším přeneseném významu. Ale nějak neviděl to spojení.
   Nenáviděl, když mu něco unikalo, když nemohl něco ovlivnit… protože kolem něj se odehrávalo tolik věcí, nad kterými neměl moc, ale které na něj působily tak hluboce…
   „Rychle,“ poklepal mu na rameno otec v netrpělivém gestu. „Do jakého obchodu chcete?“
   Přerušil svoje hloubání a zamračil se na něj. Pokrčil rameny a vkročil rovnou k madame Malkinové, před jejímž obchodem se nacházeli. Najednou se mu nechtělo pobývat na Příčné déle, než bylo nutné. Pevněji stiskl zmenšenou krabičku ve svojí kapse, a zdvořile se usmál na majitelku oděvního obchodu.
   „Dobrý den,“ pozdravil, aniž by měl představu, co by si měl odnést s sebou – něco každopádně potřeboval.
   Snape tiše vplul za ním, založil si ruce na hrudi a probodával pohledem jeho týl, čímž dával najevo nesouhlas nad Harryho nedostatkem zdvořilosti. Mladík protočil oči a znovu se usmál na madame Malkinovou, která k němu vyrazila.
   „S čímpak ti mohu pomoci, drahoušku?“ zeptala se ta usměvavá buclatá ženuška, která nejspíše drahoušku říkala každému, kdo byl jen o něco mladší než ona. Potom zatěkala očima z jednoho na druhého a její ústa zformovala překvapené O.
   „Pane profesore!“ pozdravila Snapea. „Kohopak jste mi to přivedl do krámu, drahoušku?“ zamrkala na něj. Harry se mírně pootočil a jeho oči zajiskřily potlačovaným veselím, jak sledoval otcovu reakci. Nevěděl ani, proč to udělal, ale v tu chvíli mu to přišlo jako dobrý nápad.
   Profesor nasadil iritovaný výraz a zachytil jeho pohled. Byl to jen zlomek okamžiku, ale Harry měl dojem, že na tu krátkou chvilku zahlédl cosi hřejivého v jeho očích, než to bylo znovu pryč. Nemohl si být jistý, že jej neklamal zrak, ale cítil se najednou v otcově přítomnosti o něco uvolněněji.
   „Madame Malkinová,“ protáhl medově Snape, „nevidím žádný důvod, k čemu to potřebujete vědět. Obsloužit zákazníka k jeho spokojenosti a vlastnímu zisku byste měla zvládnout i bez znalosti jeho jména, nemýlím se snad?“
   Trošičku uraženě si cosi zamumlala pod vousy a potom se obrátila na Harryho: „Tak tedy, drahoušku, copak by sis přál?“
   „Potřeboval bych nějakou červenou kravatu,“ odpověděl pohotově a usmál se.
   Zatímco madame vybírala několik kravat, které by se dle jejího názoru Harrymu mohly líbit, prohlížel si obchůdek a zaujatě přešel ke stojanu s vycházkovými holemi. A najednou věděl, co tak postrádal u strýcovy image. Když mu nějakou donese, zmírní to jeho podráždění? Pravda, Lucius by měl podstatně větší radost, kdyby opravdu knokautoval Draca a dotáhl jeho…
   S pokřiveným úsměvem – aniž by si uvědomil, že Snape podmračeně sledoval změnu jeho výrazu – si začal prohlížet jednu po druhé; zvědavě je zvedal do ruky, potěžkal, protočil a vrátil zpět. Hledal nějakou podobnou té, kterou vídával u Luciuse. Byla úzká a černá, pokud jej paměť neklamala, a lehoučká, v horní polovině dutá…
   „Co to děláš?“ zamumlal otec.
   Harry se napůl obrátil a byl překvapen, že stojí těsně za ním a zírá mu přes rameno. Normálně by postřehl, že se za něj přikradl – a normálně by mu to i vadilo, ale teď jen zapřemýšlel nad svou odpovědí, zatímco se natáhl pro kousek zastrčený až vzadu, který jej zaujal. Byla to hůl přesně podle jeho vzpomínek, dokonce i se stříbrnou špičkou a zdobným okováním, rukověť tvarovaná do tvaru hadí hlavy se dala snadno odšroubovat a odhalila dutý prostor ideální pro úschovu hůlky. Harry si ji s uspokojením protočil v prstech.
   „Pottere,“ zašeptal otec podezíravě, nepříliš nadšený, že je ignorován, a vzal ho za loket, čímž mu zabránil v dalším zkoumání hole. „Na něco jsem se vás ptal.“
   Harry na něj zamrkal, proč ten člověk přechází od vykání k tykání tak snadno? Je to poněkud matoucí. Nebo je Snape ten zmatený, že se nemůže rozhodnout, jak by ho měl vlastně oslovovat?
   „Napadlo mě, že bych koupil Luciusovi vycházkovou hůl,“ odpověděl pomalu. „Tahle dokonce vypadá naprosto přesně jako ta, kterou nosíval…“
   Snapeovy oči se zlostně zaleskly a jeho stisk bolestivě zesílil. Naklonil se k Harrymu a zasyčel mu do ucha: „Tak hůlčičku Luciusovi kupujeme, hm?“
   Harrymu přejel po zádech mráz a ztuhl, neboť ten tón dokonale rozpoznával. Tak jeho otec mluvil, když měl špatnou náladu, když mu chtěl ublížit. Zatraceně, co, co ve jméno všemohoucího Merlina udělal během posledních tří minut špatně? Sevřel prsty pevněji kolem hůlky a vzápětí zúžil oči.
   Jistěže ho rozčílila zmínka o Luciusovi – nesnášel, že Harry tráví v jeho přítomnosti tolik času, a teď se mu evidentně nelíbilo, že se rozhodl přinést svému strýci vycházkovou hůl. Jsme zase u té jejich hry, výborně.
   Zhluboka se nadechl, aby se připravil na několik následujících chvil. Tak si přál, aby si Snape dnes nechal svou jedovatost pro sebe, chvíli se mu dokonce zdálo, že by mohl s otcem i vycházet… ten pohled před chvílí, pokud jej nešálil zrak, a civilní hovor…
   „Ano,“ odtušil ploše. Neukazovat emoce byl osvědčený zmijozelský obranný mechanismus.
   „Uvědomujete si, jak je to… smutné?“ promluvil pak, po krátkém nezvyklém zaváhání, a když k němu Harry zvedl oči, ušklíbl se na něj, jako kdyby se vůbec nezasekl. „Když o tom uvažuji, začínám vás chápat, Pottere. Způsob, jakým jste se okamžitě připoutal k vašemu čoklovi a jeho kamarádíčkovi, jak dolézáte za Luciusem…“
   Harry zapolykal a volnou rukou sjel ke kapse se stříbrnou urnou. „Mlčte…“ zaskuhral.
   „No nejsme my ale citlivka, Harry?“ vysmíval se falešně soucitným hlasem, jeho ruka drtila Harryho předloktí. To bylo vůbec poprvé, kdy mu řekl jménem, jeho jménem, a z jeho úst to znělo tak nepatřičně, tak špatně…
   Zavřel oči. Znovu bolest, s velice trpkou příchutí. Jak jen si mohl dovolit snížit v otcově přítomnosti svoje obrany? Je neopatrný hlupák!
   „Jste k smíchu s tou vaší chorobnou potřebou po pozornosti! Něco vám poradím,“ zašeptal Snape. „Lucius vás nevidí jako nic jiného než náhražku za svého milovaného Draca. Proto se vám věnuje, to je jediný důvod. Ztratil toho rozmazleného spratka a vy pro něj nejste nic víc než pouhá náplast na tu ránu, Pottere. Potřebuje si dokázat, že je och-tak-úžasný-otec.“
   Každé slovo bylo proneseno jedovatě, s účelem Harryho zranit. Ten účel byl splněn, nicméně Harry vztekle osvobodil svůj loket a o krok ustoupil, vzhlížeje k otci vzdorovitě.
   „V tom případě si se strýcem výborně padneme do noty, pane,“ řekl jízlivě. „Lucius uspokojí svou potřebu hrát si na otce a já svou patologickou potřebu po pozornosti.“
   V tu chvíli je, naštěstí, přerušila madame Malkinová: „Drahoušci?“
   Harry nasadil uvěřitelný úsměv a s úlevou se vzdálil od vražedně vypadajícího otce. S hůlkou v ruce, klepl její okovaným hrotem o podlahu s každým krokem, což mu dodávalo daleko aristokratičtější vzhled, došel k pultu s nachystanými kravatami a začal si je prohlížet. Matně vnímal, jak Snape vystřelil z obchodu – a upřímně, v tu chvíli se nezajímal, jestli zmizel z povrchu zemského.
   „Och, mladý muži!“ zvolala a poukázala na hůl. „Ta věc se ti zamlouvá?“
   „Docela,“ potvrdil. „Je to pěkný kousek práce, madame Malkinová. Smím se zeptat, za kolik ji prodáváte? Nebyla na ní cenovka jako u ostatních.“
   „Popravdě,“ madame mu věnovala ostýchavý úsměv. „Nikdy jsem neočekávala, že ji prodám, drahoušku. Jen se podívej, podívej!“
   Přitáhl si hůl k očím k detailnějšímu prozkoumání a překvapeně zamrkal na jemně vyryté iniciály na vrchní obroučce.
   „L.M.? Lucius Malfoy?“ vydechl s potlačeným zachechtáním. „U Merlina, kdepak jste to vzala?“
   „Pan Malfoy si u nás nechával vyrábět vycházkové hole na objednávku,“ rozhlédla se kolem v rozpacích. „Nikdy bych do takového urozeného člověk řekla, že patří k Ty-víš-komu! A kdybych to věděla, poslala bych ho s jeho holemi a drahými hábity Ty-víš-kam! Nejlepší zákazník nebo ne, tady tohle je slušný obchod!“ rozohnila se.
   „Já si ji vezmu,“ řekl a na její zaražený pohled dodal: „Můj strýček má stejné iniciály…“ ušklíbl se a vysvětlil: „Pocházím z mudlovské rodiny. Nemyslíte, že ta hůl skončí v těch správných rukách?“
   Poté si vybral několik vázanek v různých odstínech tmavě červené, jednu se stříbrnými proužky, zaplatil za svůj nákup a vyšel před obchod. Během té doby uvažoval o tom, co řekl Snape, a došel k názoru, že i kdyby to byla pravda… to, co mu odpověděl, byla pravda rovněž. Lidé potřebují náplasti na svoje rány… protože to je mnohdy klíč k začátku jejich zhojení.
   Toho dne a té minuty si Harry přísahal, že to bylo naposledy, co dovolil otci jej tak hluboce ranit. Předtím si říkal to samé už několikrát a selhal, ale situace se změnila. Uvědomil si, že Snapeova slova jej oslabují a on musí být silný, nesmí si dovolit být nic jiného, pokud má mít naději triumfovat nad Voldemortem, pokud má mít dost odvahy a duševních sil dojít do pekla a zpět pro Rema…
   „Pottere,“ ušklíbl se Snape a přikročil k němu. Vynořil se jako odnikud z jeho pravé strany a Harry otráveně otočil hlavu jeho směrem. „Nakoupeno k vaší spokojenosti?“
   „Můžeme do Bradavic, pane?“ zeptal se zdvořile.
   „Ne, přemístíme se rovnou na Snake Rock,“ zavrčel.
   Zdálo se to Harrymu, nebo měl ten člověk zlomyslnou radost mu odmítnou splnit i to nejprostší přání? Cítil v sobě vzdouvat se hněv a iritovaně zamlaskal. „Potřebuji probrat něco s profesorem Brumbálem.“
   „Tak to mě upřímně mrzí,“ odtušil neupřímně Snape a začal pochodovat dál po ulici. „Pojďte těm idiotům trochu z očí.“
   Harry se nehezky ušklíbl na jeho záda a jedním prostým mávnutím hůlky proti němu vyslal matoucí kouzlo. Pár desítek minut nebude vědět, co vlastně chtěl udělat, a mezitím Harry už vyřídí, co potřebuje…
   ***
   Konečně vystoupal na vrcholek Astronomické věže a došel k jejímu okraji. Několik tichých minut jen pozoroval klidné pozemky, koupající se v slunečním svitu, nebo hladinu blyštící se jeho jasem.
   S povzdechem zavřel oči a nechal vzpomínky na Síriuse naplnit jeho mysl, duši i srdce. Slyšel jeho štěkavý smích, cítil hravé plesknutí po zátylku, viděl vnitřním zrakem jeho tvář. V jeho mysli vypadal zdravěji a mladší, tváře plnější a opálené, černé vlasy vlnité a s modravými odlesky. Vzato kolem a kolem, vypadal jako dvacátník, jako ten bezstarostný, extrémně pohledný mladý muž, jehož viděl na fotce ze svatby svých rodičů. Šťastný.
   „Hej, Tichošlápku,“ zamumlal tiše a povolil svým emocím, aby nad ním znovu zvítězily. Jeho srdce pukalo, když mu snový Sírius odpověděl rozpustilým zašklebením.
   „Chci ti říct,“ zachraptěl, „že ti odpouštím. Nechtěl jsi mě opustit a není to tvoje chyba. Mrzí mě, že jsi pryč, to zatraceně jo, ale nic ti nevyčítám.“
   Vítr laskal jeho tváře, pohrával si s jeho vlasy a jemné sluneční paprsky jej prosakovaly. Rozpouštěly chlad v jeho kostech, mráz v jeho nitru.
   „Podívej se na mě, brečím jako malý… zase,“ zadusil se skrze slzy při pokusu vymáčknout ze sebe trošku smíchu – zrodil se z něj vzlyk, jehož zvuk o pár okamžiků později zanikl.
   „Chybíš mi,“ pokračoval pak. „Nikdy ti nebudu moct poděkovat za to, co jsi mi dal, co jsi mi ukázal. Siri…“
   Všechno dobré v životě Síriusovi to vzali. Jeho přátele, jeho rodinu, jeho svobodu, málem i jeho chlapeckou duši… dvanáct let v Azkabanu mu vzalo i jeho tvář a nakonec to byla Bellatrix, kdo mu vzal samotný život… A Harry věděl, co musí udělat.
   Rukama pevně stiskl stříbrnou schránku a natáhl se nad cimbuří věže. „Vždycky jsem věděl, že tohle jsi ty… nezkrotný, eh? Takže, Čmuchale, kamaráde…“
   Poslepu vyndal západku a otevřel víko, pomalým plynulým pohybem vysypávaje obsah krabičky do hlubin pod sebou. Jemný popel byl okamžitě zachycen větrem a Harry jej pozoroval rozplynout se nad výšinami, v nekonečném čistém prostoru prozářeném odpoledním světlem… pozoroval jej zmizet na jeho křídlech k Černému jezeru a nad Zapovězený les a dál, až k vrcholkům vzdálených hor… pozoroval jej zakroužit uličnicky kolem větví Vrby mlátičky… a naposledy jej vnímal, cítil, zavířit zpět kolem něj, naplněný zaštěkáním, které mohlo vzejít jen z hrdla velkého černého psa, ne nepodobného Smrtonoši.
   „Jsi volný,“ zašeptal se slabým úsměvem. Konečně byl.
   Ještě pár dlouhých minut jen stál na vrcholku té věže, nedbaje na okolní svět. V tu chvíli nic jiného neexistovalo. Vnímal svou bolest, vnímal svou bolest a ona jej opouštěla, jako kdyby ji zrníčka jemného prachu, unášeného do všech koutů světa, odnášela s sebou.
   Po bolesti v něm zůstávalo příjemné prázdno, jen prosté nic, čekajíc na naplnění…
   „Pane Pottere,“ zašeptala náhle McGonagallová a Harry nadskočil, otáčeje se za jejím hlasem.
   Profesorka přeměňování stále hned vedle ředitele, vlastně se pevně držela jeho paže jako pro podporu, a oba na něj upírali pohledy plné soucitu a porozumění. Všiml si, že její oči se třpytí.
   Neměl tušení, jak dlouho tam stáli. Nevšiml si, kdy přišli.
   „Paní profesorko, pane řediteli…“ zakoktal se. „Jak… dlouho?“
   „Harry,“ Brumbál se na něj pousmál. „Všimli jsme si, jak se ploužíš chodbami, a rozhodli se tě následovat. Vypadal jsi skutečně roztržitě a velice přepadle…“
   „Och, Merline,“ zamumlal a byl si náhle velice dobře vědom, že má na tvářích cestičky od slz a jeho oči budou nezdravě napuchlé po dvou intenzivních citových výlevech v jednom dni. Začal okamžitě červenat, nejdřív od lící, a potom všude v obličeji a na šíji, až jeho uši zářily jako rudé majáky.
   Zpětně se cítil trapně i za svoje představení v bance…  jak vybruslit se zbytky důstojnosti?
   „Nechceš trošku horkého kakaa?“ zeptal se ředitel nadějně. „Třeba se ti podaří přesvědčit tady paní profesorku McGonagallovou, netvař se Minnie, že by si se mnou mohla taky dát šálek.“
   „Albusi,“ varovala ho dobromyslně a Harry na něj zaraženě zazíral. Minnie? Slyšel dobře?
   „Abys tomu rozuměl,“ ředitel, stále s profesorkou na jedné paži, vztáhl volnou ruku a zachytil Harryho za rameno. „Minerva je tvrdohlavá. Že prý přeslazené nápoje jsou vhodné pro děti a ne pro zralé čarodějky a kouzelníky! No není to nesmysl, chlapče?“
   Než se kdokoli z nich nadál, byli jak profesorka tak Harry odváděni směrem do ředitelny za účelem vychutnat si dobré a silné kakao, protože podle Brumbálových slov nic neprozáří den jako doušek dva…
   Harry se nakonec podrobil, a dokonce se mu během cesty z vrcholku věže vrátila normální nečervená barva. Proti kakau nic neměl, vlastně to bylo dobré pití, a mohl se ředitele při té příležitosti zeptat na tu věc s mudrcem – velice opatrně, samozřejmě.
   Otec mu mohl naznačit, že celou záležitost proberou později, nicméně to bylo předtím, než mu utekl. Nějak se mu nechtělo vytahovat informace ze Snape v jedné z jeho děsivých nálad – která se bezpochyby dostaví, jakmile vyprchá matoucí kouzlo.
   Zabočili za poslední roh a Harry zapolykal, pro změnu ztráceje veškerou barvu z tváří. Proti nim stál uprostřed chodby vzteky nepříčetný profesor lektvarů, který v ten okamžik připomínal ze všeho nejvíc maďarského trnoocasého draka, jemuž někdo šel po vejcích. Ne, bylo to horší, Harry zapolykal znovu a nadskočil, jeho bubínky naříkajíce.
   „POTTERE!!“

Žádné komentáře:

Okomentovat