8 Všední rutina

   Během dnů, které následovaly, Severus získal poměrně dobrou představu o životě Harryho Pottera. V jeho přítomnosti se kluk už nepřetvařoval, neskrýval, co si skutečně myslí a co skutečně cítí, nepředstíral nic… Znepokojivé ale bylo, že po většinu času se stále tak debilně culil.

   „Proč?!“ zaskřípal Severus zuby, když mu Harry jednoho dne předložil oběd s tím šklebem.

   „Co proč?“ nechápal a hladově se pustil do své porce.

   „Kde jste vůbec vzal tenhle pitomý výraz? Leze mi na nervy víc, než si dokážete představit.“

   „Och,“ Harry se usmál ještě víc. „Omlouvám se. Je to už nevědomý zvyk, hádám.“

   „Protivný zvyk!“

   „Nepochybně.“

   „Zase to děláte.“

   „Co?“

   „Přitakáváte jako idiot. Nabyl jsem dojmu, že s tím jsme už skončili?“

   „Jistě,“ usmál se. „Další zvyk – na uklidnění. Násilí nic neřeší, poradil mi jeden pan psychiatr, víte? A s úsměvem jde všechno lépe…“

   Severus se na něj ošklivě zadíval a pak zavrčel: „Na toho idiota chci kontakt. Dozvěděl by se můj názor na tuhle radu.“

   Harry se rozesmál. „Pořádá kurzy sebeovládání. Počítejte do deseti, pane, a potom zvažte svá předchozí slova…“

   „Ále, zmlkněte!“

   „Někdo je dnes nabručený…“

   „Někdo si každé ráno negumuje vzpomínky!“

   „Už vím, co vám dám k Vánocům. Vlastní myslánku!“ Harry se znovu zazubil a odsunul od sebe talíř s nedojedeným jídlem. Od oné osudné konverzace se nezdráhal přímo před Snapem prohazovat vzpomínky, takže se zvedl a donesl zpět ke stolu myslánku. Něco přidal, něco ubral, a nakonec se přestal usmívat.

   „Kam jdete?“ zeptal se Snape se zájmem. Jestliže si Potter přibral vzpomínky, které mu smazaly veselý úsměv z obličeje, chystal se na něco velkého.

   „Chytili Silničku. Musím svědčit,“ odtušil zachmuřeně a posunul myslánku dál od sebe. Nechal ji Snapeovi přímo na dosah – jako už několikrát předtím – protože oba věděli, že si Severus další výlet do špinavých zákoutí Potterovy mysli odpustí.

   „Byl pod Imperiem, nebo jednal z vlastní vůle?“

   „Proč to chcete vědět?“

   Harry se ošklivě usmál.

   „Vlastní vůle,“ odpověděl Severus bez mrknutí. Věděl, že právě odsoudil mladého Smrtijeda k smrti, patrně nepříjemné a možná dokonce bolestivé… ale nedokázal se přimět k tomu, aby soucítil s kýmkoliv ze svých ´kolegů´. Potterova spravedlnost byla neúprosná a jen blázen by se jí stavěl do cesty.

   „Výborně. Večer se zpozdím, profesore.“

   ***

   Severus se každý den díky rehabilitačním cvičením dostal na několik hodin z Potterovy přítomnosti – což uvítali oba. Měl podezření, že jakmile jej zavezl do nemocnice a vrátil se zpět do domu, vytáhl si z hlavy všechno, co mohl, a s přiblblým úsměvem a sluchátky v uších pokračoval v opravě domu. Šťastný, spokojený, s inteligencí kapusty.

   Samotné léčení bylo přesně tak ponižující, jak se Severus domníval, ale ošetřovatelé naštěstí měli bohaté zkušenosti s protivnými pacienty s negativním přístupem, takže snášeli jeho výbuchy vzteku s nebetyčnou trpělivostí. Ale ponížení, pot a námaha přinesly svoje ovoce. Severus pomalu sílil, třas z rukou zmizel docela a občas měl dojem, že cítí brnění v konečcích prstů na nohou. Stálo to za to.

   Opravy na domě postupovaly pomalu – Harry dodělal obývací pokoj a zařídil jej pohodlným nábytkem právě včas, aby zprovoznil topení, než se začne ochlazovat.

   „Nechápu, proč nepoužíváte magii, jste přece kouzelník, Pottere,“ poznamenal Severus, když pozoroval Harryho, jak zatepluje spáry. Vytápěly se jen ty části domu, které byly použitelné – kuchyně, obývák, koupelna, jejich pokoje a chodba s předsíní, odkud zmizela většina špíny a otrhaných tapet, i když stále zůstávaly v žalostném stavu – zbytek domu byl zabezpečen a Harry se postaral, po mudlovsku, aby tudy neunikalo teplo.

   Setřel si trochu potu z čela, se zakřupáním protáhl paže a zašklebil se. „Nemám magii rád.“

   „Bylo by to rychlejší, pohodlnější. To, co vám trvá měsíce, byste měl hotové za jeden den.“

   Harry pokýval hlavou a znovu si klekl, aby pokračoval. „To je pravda.“

   Severus se samolibě ušklíbl – jistěže je to pravda.

   „Ale zkuste mě pochopit, profesore,“ pokračoval mladík. „Nemohl bych žít v domě, který drží pohromadě díky kouzlům. Je mi zle z kouzelnického světa.“

   „Říká kouzelník…“

   „Netvrdím, že mi ze mě zle není, Snape,“ zachechtal se. Potom se na Severuse přemýšlivě zadíval a poškrábal se ve vlasech.

   „Představte si, že byste měl rýmu,“ začal vysvětlovat. „Co byste udělal?“

   „Vzal bych si lektvar proti nachlazení,“ odpověděl Severus samozřejmě.

   „Přesně… ale raději byste si ho koupil v lékárně, nebo sám namíchal? Kdybyste ho koupil, bylo by to rychlejší a pohodlnější.“

   Snape na kluka zíral pár vteřin. „Myslím, že mi to došlo.“

   „Jistě, taky mám ten dojem.“  

   ***

   Přestože si ale Potter hrál na mudlu, jediné, co měl u sebe doma, byl jeho mobilní telefon. Žádná taková vymoženost jako počítač, televize či rádio…

   Večery v domě byly dlouhé a nudné – zvláště pro Severuse, který býval zvyklý vařit lektvary, opravovat eseje, hlídkovat na hradních chodbách… A svoje knihy přečetl už dávno. Několikrát.

   Potter si, jak vidno, vystačil se zíráním do prázdna, pokud si vyndal dostatek vzpomínek, ale Severus potřeboval něčím zaměstnat mozek a zabavit ruce.

   „Zkuste si vyřezávat,“ poradil mu jednoho zachmuřeného podzimního večera. Seděl v křesle před ohněm, myslánku na kolenou a hrnek horkého čaje na stolku vedle sebe. Prohlížel si vzpomínky, které mu v obličeji zanechávaly toužebný výraz, ale nevracel si je do hlavy, nechával je vířit na povrchu a Severus měl dojem, že tu a tam zahlédl obraz tří nejmenovaných dětí v jistém hradě…

   „Prosím?“ zeptal se, neochotně na prahu pokoje. Neměl ani tušení, co jej nakonec dovedlo do Potterovy společnosti – nejspíše děsivá nuda.

   Harry si unaveně protřel oči a otočil se tváří k němu: „Vyřezávat. Ze dřeva… nožíkem, dlátkem…“

   „K čemu by to bylo dobré?“ popojel do místnosti a připojil se k mladíkovi u krbu, před nímž byl dostatek volného prostoru přesně pro jeho kolečkové křeslo.

   „Zaměstnáte ruce, pokud si dáte pozor, možná si zachováte i všech deset prstů,“ zasmál se. „Je to zkrácení dlouhé chvíle a dobré cvičení drobné motoriky, hádám.“

   Severus jen cosi zabručel a vyhýbavě pokýval hlavou.

   „Nudíte se,“ poznamenal Harry o několik minut později.

   „Neříkejte.“

   „Asi hodně, když vás to dohnalo až sem,“ ušklíbl se. „Můžeme si zahrát šachy, ale nejsem si jistý, jestli mám zkoušet vaše nervy takovým způsobem.“

   Severus protočil oči v sloup: „Merline, chraň!“

   „Pohlídejte mi to na pár minut,“ řekl Harry a podal mu myslánku. „Donesu vám čaj.“

   Jestliže byl Severus zaražený Potterovým přístupem, nedal to najevo. Položil si nádobu na kolena a snažil se nedívat na vířící obrazy na stříbřité hladině… ale nedařilo se mu to tak úplně. Po několika okamžicích své počínání vzdal a zvědavě sledoval, jak Harryho podstatně mladší verze s Weasleyem a Lockhartem stojí v nepoužívaných dívčích koupelnách – těch samých, kde Potter napadl Malfoye. Sledoval, jak otevřel jakýsi vstup – jistě do Tajemné komnaty – a jak se všichni sklouzli potrubím hluboko pod základy hradu. Opravdu ho nezajímalo, do jakého dobrodružství – pěkně nezodpovědného, mimochodem – se Potter ve druhém ročníku dostal. Mohl zabít Weasleyho i Lockharta… nemluvě o tom, že mohl v první řadě zabít sebe.

   „Poutavé, že?“ řekl Harry a položil Snapeův čaj na stolek mezi ně.

   „Nemůžu uvěřit, že jste se jen s těmi dvěma imbecily spustil do Tajemné komnaty. Bylo to nebezpečné, neměl jste tušení, do čeho strkáte nos.“

   „Věděl jsem, že dole je bazilišek – víc jsem nepotřeboval,“ pokrčil rameny. „Voldemort dole držel Ginn. Co jiného jsem měl dělat?“

   „Říct něco profesorům,“ ukázal na něj prstem.

   „Měl jsem s sebou Lockharta.“

   „Opakuji, profesorům,“ zafrkal.

   „Technicky vzato, byl to učitel.“

   „Ano, technicky!“ vyštěkl. „Lockhart se vás pokusil uřknout!“

   „No,“ Harry se ušklíbl, „všichni učitelé obrany proti černé magii se mě pokusili zabít.“

   Severus zúžil oči. „To jsou příliš silná slova.“

   „Quirell – Voldemort mu trčel vzadu z hlavy,“ Harry začal počítat na prstech. „Lockhart – málem nás pohřbil pod sutinami. Lupin,“ bolestně se pousmál, „mě chtěl sežrat. Moody nebyl Moody. Umbridgeové… prosím vás, poslala na mě mozkomory. A vy…“ odmlčel se.

   „Nepokoušel jsem se vás zabít, vy idiote!“ teď už skutečně vytočený Snape vykřikl. „Nikdy jsem se vás nepokusil zabít!“

   Byl rozčílený tak samozřejmým výčtem osob, které jej měly rovněž chránit, ale namísto toho jej ohrožovaly na životě. I Lupin! Merline, nikdy by ho nenapadlo, že ten vlkodlak skutečně mohl zajít až sem…

   Harry na něj pár okamžiků nechápavě zíral.

   „Zapomeňte na to,“ řekl nakonec, natáhl se pro myslánku a Severus mu ji beze slova podal.

   ***

   Vyřezávání nebylo zase tak špatné, rozhodl se nakonec Severus; jeho prsty postupně získaly zpět svou sílu, mrštnost a jistotu, po nějaké době jej to dokonce začalo bavit. Zpočátku se mu nedařilo, pravda, ale brzy v jeho rukou vznikaly řezby svým vzhledem skutečně připomínající zvolené předměty. Harry sice nebyl nadšený z neustálého přívalu pilin, které po sobě Snape se zlomyslnou radostí zanechával, ale s mlčením zametal.

   Stalo se běžnou rutinou, že se večer oba potkali v obývacím pokoji u krbu, Severus si vyřezával a Harry procházel vzpomínky. Občas mluvili a Harry tu a tam vyprávěl a objasňoval záhadné události své školní docházky – tedy, dovolil Severusovi nahlédnout na hladinu myslánky, případně dodal slovní vysvětlení, pamatoval-li si potřebné informace.

   „Vlastně nebylo tak těžké jít za ním,“ řekl Harry jednoho večera na konci listopadu. „Měl jsem kámen… a byli se mnou; rodiče, Siri a Rem. Doprovodili mě až na konec cesty…“ jeho oči zůstávaly zafixované na hladinu myslánky, která začala ukazovat shromáždění Smrtijedů tu noc bitvy. „Zůstali se mnou…“

   Severus by to nikdy nepřiznal, ale během té doby, kterou poznával nového Harryho Pottera, musel chtě nechtě změnit názor. Pozoroval kluka, jeho prázdný výraz, jeho ztracený pohled, únavu v očích…

   Před několika měsíci přišel do jeho domu na dně, možná sám až příliš blízko šílenství, naplněný jediným přáním – zničit ho. Ale nezůstalo v něm nic, co by mohl zničit.

   Kdyby to nebyl Potter, možná by jej i litoval… zatraceně, Severus jej litoval i tak.

   Malý chlapec, příliš malý, na Snapeův vkus, působil tak nepatřičně ve vzpomínkách, které viděl – scény ze Zapovězeného lesa, střety s Voldemortem, vzdor stovkám mozkomorů… každá jednotlivá vzpomínka Potterových úžasných dobrodružství byla naplněná nebezpečím, neustále přítomnou hrozbou smrti a často bolestí. Pro mladou mysl, zranitelnou mysl dítěte, to muselo být neúnosné…

   Kdy přesně došlo ke zlomu? Potterova duševní porucha musela něčím odstartovat, mohlo to být něčím velice drobným, nenápadným… a každý traumatizující zážitek ji jen prohluboval, až nakonec kluk neměl sílu vzdorovat vnitřním démonům. 

   Harry zavřel oči a promnul si spánky – dělal to často v poslední době – a nechal myslánku odpočívat na svých kolenou. Severus zahlédl záblesk zeleného světla, než se vzpomínka vsákla zpět mezi ostatní.

   A možná nikdy nebyl jiný.