6 O tužbách a přáních

Harry se váhavě podělil se svými přáteli o Kameni mudrců a potom je nechal naprosto bezpředmětně podezírat Snapea, že ho chce ukrást. Sám si dával velký pozor, aby se nechoval ve společnosti profesora Voldemorta jinak, než byl zvyklý před vánočními prázdninami, a začal se věnovat trochu víc svému studiu.

Vypadalo to, že přece jen bude potřebovat v nejbližší době trochu té magie. To ovšem neznamenalo, že ho to bavilo. Nepovažoval kouzla za něco, co by mělo cenu studovat. Nebyla to žádná věda.

Získání neviditelného pláště mu značně usnadnilo jeho obvyklé ranní běhy podél lesa a následné proslídění se zpět do hradu. Mohl si nyní dovolit věnovat svým cvičením o dvacet minut déle, když už se nemusel strachovat o to, aby ho nikdo neviděl opouštět hrad.

Jeden večer v týdnu také věnoval procházce po chodbách hradu beze strachu, že by ho kdokoliv mohl zahlédnout. Jednou se tedy dostal do odlehlé chodby, a osud nebo náhoda – nebo tak nenápadně pootevřené dveře – jej dovedly do místnosti, kde kromě velkého zrcadla nebylo nic jiného.

Harry na chvíli sledoval nápis na něm a přehazoval si písmenka sem a tam. Jeho táta zbožňoval anagramy a Harry by nebyl Harry, kdyby po něm nepřevzal, co mohl. Neodrážím tvou tvář, ale touhy tvého srdce.

Chlapec na jednu krátkou chvíli zaváhal a zhoupl se na špičkách. Pak se pohnul kupředu, stáhl plášť dolů a bez strachu se zadíval do zrcadla. Měl hlubiny svého srdce prozkoumané – to se stává, když vás vychovává sociopatický psychiatr k obrazu svému.

Harry věděl lépe než kdokoliv jiný, co se uvnitř jeho samotného skrývá a nebál se čelit nejniternějším obrazům své mysli. Přijal svoje démony už dávno, proto taky mohl žít v míru sám se sebou a svou přirozeností – a proto mohl respektovat a milovat svého otce.

Usmál se, když spatřil obraz na blýskavém povrchu.

Stál tam Harry s vlasy sčesanými z čela. Jeho jizva byla viditelná, ale jen při bližším pohledu, a na nose měl brýle s tmavými skly. Oblečený byl ve svých oblíbených černých kalhotách a zelené polokošili s tmavým svetrem přehozeným přes ramena. Široce se usmíval.

Po jeho pravém boku stál táta, oblečený do neformální tmavě rudé košile s bílým sportovním sakem a kalhotami. Doktorovu tvář stínil částečně bílý klobouk. Jednu ruku měl položenou na Harryho rameni a druhou obtočenou kolem pasu třetí osoby v zrcadle.

Jeho máma vypadala elegantně v krátkých šatech stejně rudé barvy, aby s tátou ladili. Měla rozpuštěné vlasy – spíše hnědé než rusé a se světlými proužky od sluníčka, a její šedé oči se na Harryho usmívaly. Pomalu zvedla levou ruku, na níž se zablyštěl snubní prsten, a upravila svému synovi vlasy, které mu náhle spadly do očí, jak se chlapec pohnul. 

Harry se zakřenil, když jeho otec naklonil hlavu na stranu a poté se sklonil k jejímu uchu a cosi zašeptal.

Obraz se němě rozesmál a máma jej jemně dloubla do žeber. Harry vyčetl z jejích rtů: „Na moučník zapomeň.“

Stál přikovaný k zrcadlu asi půl hodiny. Sledoval fascinován, jak doktor následně zachytil svou manželku kolem pasu a roztočil ji ve víru neslyšené hudby. Rukou odhodil svůj klobouk a Harry v zrcadle ho zachytil a bez rozpaků si jej nasadil na hlavu. On i ten skutečný pak pobaveně pozorovali, jak pár absolvoval několik tanců.

Potom se máma vymanila z doktorova sevření a vytáhla k tanci svého syna.

Harry se zachechtal, když spatřil na tváři svého dvojníka vyděšený výraz, ale chlapec přijal a se vší vážností jedenáctiletého kluka vedl svou matku v několika neohrabaných kolečkách. Doktor se k nim krátce připletl a přivlastnil si zpět svůj klobouk, přičemž Harrymu rozcuchal vlasy.

Všichni tři se smáli.

Harry se do té místnosti následně nikdy nevrátil. Dovolil si jen tu krátkou půlhodinu snění, než se usídlil zpět v realitě, kam patřil. Nebyl snílek – ačkoliv si v nitru držel naději, že by se ten výjev někdy mohl stát skutečností.

Tuto planou vizi koncem jara podpořil otcův dopis. Z neobvykle tlusté obálky vypadlo několik kopií novinových výstřižků a fotografií a Harry se zamračil, když se jeho spolužáci pokusili zahlédnout, co jsou zač.

„Seamusi, pokud dovolíš,“ zavrčel, vtrhl mu z ruky svou korespondenci a odkráčel na druhou stranu společenské místnosti.

Ron a Hermiona si vyměnili krátký pohled, ale nechali ho na pokoji. Harry si střežil dopisy od svého otce jako ty největší poklady.

Po krátkém zaváhání se ale přesunul do ložnice, kde měl garantovaný klid.

Krátce poté, co pečlivě rozložil první článek, měl dojem, že se mu pod nohama propadl svět. Hleděl na tvář své matky. Vypadala rozčíleně, na hlavě kšiltovku a na tváři kapičky krve.

Obrovský titulek zlomyslně hlásil: Federálové mají vlastní stroj na zabíjení.

Další, tentokrát italský list měl v hlavičce: Pět zabitých během přestřelky s agentkou FBI.

Francouzský deník: Neschopnost velení stála několik životů.

Harry bez meškání přečetl všechny články, které mu táta poslal, a pak se ponořil do jeho krátkého dopisu.

Milý synu,

Jak si jistě dokážeš představit, tvoje matka zrovna prochází těžkým obdobím. Nemám nejmenších pochyb, že to, co se ti právě dostalo do rukou, je jen první a mírnou vlnou veřejného zostuzení, které ji v následujících dnech a týdnech čeká.

Po dlouhém rozjímání jsem se rozhodl, že jediným možným krokem, který mohu učinit, je poskytnout jí oporu – nebo alespoň drobné rozptýlení. Od toho jsme přeci jedna rodina.

Co myslíš, byl Hannibal Kanibal příliš dlouho v hibernaci? Já si myslím, že je nejvyšší čas dát o sobě znovu vědět. Užijeme si spoustu zábavy.

Nemrač se, Harrisone. Doufám, že tě nemusím znovu ujišťovat, že nemám v nejmenším plánu ohrozit naši rodinu. Upřímně doufám spíše v její oficiální rozšíření.

Máma byla pryč až příliš dlouhou dobu, měl jsi pravdu. Odloučení jí rozhodně nesvědčí o nic víc než tobě nebo mně, a supové v jejím okolí se už nemohou dočkat, až ji rozsápají na kusy.

To nemohu dovolit, můj synu.

V několika následujících týdnech nebudu schopen reagovat na tvé zprávy, jako tomu bylo doposud, a za to se ti předem omlouvám. Ovšem pevně věřím, že až skončí školní rok, shledáme se v našem pohodlném domově už ve třech.

Pokud dojde k nějaké změně, najdu způsob, jak tě informovat.

Opatruj se, tvůj otec.

PS: Není tvoje matka nádherná, takto zborcená krví? Probouzí se, Harry. Není to skvělé?

Pá pá, táta.

Harryho ruce se třásly, když opatrně složil všechny články a zastrčil je společně s dopisem do obálky. Potom se jemně usmál a pokýval hlavou. Jeho matka byla nádherná, zuřivá ochránkyně nevinnosti.

Následující dny a týdny plynuly v naprosto nesnesitelně pomalém tempu. Jediné rozptýlení, kterého se Harry dočkal, bylo dobrodružství za padacími dveřmi.

Vzato kolem a kolem, nebyla to žádná sláva. Prošel s Ronem a Hermionou skoro všechny překážky bez větších potíží, a když stanul tváří v tvář Voldemortovi, neubránil se jistému zklamání.

Byl na něj veskrze ubohý pohled, jak parazitoval na těle slabocha. Nechutné. Copak neměl Voldemort špetku vkusu?

Během nepříliš záživného hovoru se nenápadně rozhlížel kolem. O hůlku přišel, ale v rukávu měl stále svůj nůž. Preferoval nůž – bylo to daleko osobnější, a Harry se rozhodl, že spor mezi ním a Voldemortem je osobní.

Zabil jeho biologické rodiče. Táta by souhlasil, že trocha pomsty je na místě.

Začal scházet dolů a odpovídal, jak by Voldemort čekal, že odpovídat bude. Potřeboval se dostat dost blízko na to, aby ho mohl trošku poškádlit ostřím.

Když v kapse ucítil tíhu Kamene mudrců, nedokázal potlačit překvapení, které se mu rozlilo po tváři. Nestál o ten pitomý šutr, neměl by pro něj žádné využití, chtěl jen, aby se nedostal do pracek toho ubožáka.

„Společně dokážeme neobyčejné věci, Harry,“ nabídl Voldemort a přikročil blíž. „Stačí, když mi dáš ten kámen, co máš v kapse.“

Harry na krátkou chvilku sklonil hlavu a pak zvedl oči zpět k jeho znetvořenému obličeji. Stál blíž, než měl.

„Ne, děkuji,“ řekl zdvořile a připravil se uskočit a tasit nůž.

„Zabij ho!“ zaječel Voldemort a Quirrell po Harrym poslušně skočil.

Harry reagoval instinktivně a místo, aby uhnul, přijal energii jejich skoku a obrátil ji proti nim. Podařilo se mu odstrčit od sebe Quirrellovo tělo a s kopnutím jej poslal nazad.

Bohužel pro Voldemorta a Quirrella, hned za nimi stálo zrcadlo z Erisedu a zbídačené tělo jím propadlo. Ozvala se rána, sklo se roztříštilo a profesor, stále se ještě pohybující díky síle Harryho kopu, dovrávoral do stěny ohně a okamžitě vzplál jako suchý papír.

Voldemort zaječel a šedavý přízrak se vznesl ke stropu a pryč, zanechávaje svého služebníka umírat v bolestech. Quirrell učinil několik kroků do středu místnosti, kde se zhroutil. Harry by čekal asi něco víc. Jak dlouho mu zabrala tahle konfrontace? Dvě minuty i se světelnými efekty?

Harry si pozorně prohlédl zničené zrcadlo. Když z něj vyprchala jeho magie, nezbylo z něj nic než hromádka střepů a prázdný rám. Kdyby býval Kámen zůstal uvnitř, byl by ztracen.

Vyndal ho z kapsy kalhot a pořádně si ho prohlédl. Byl to pěkný rudý kamínek, jak jinak než blýskavý, a celkem malý; vešel se mu hravě do dlaně.

Tolik povyku pro nic, ts, ts, ts. Zavrtěl hlavou a spolkl jej. Kdoví, kdyby se mohl hodit?

„To bychom měli,“ zauvažoval Harry poklidně a zamířil ke schodům. Po cestě věnoval profesorovým pozůstatkům svačinový úsměv.

„Jak se to říká, hm? Prach jsi a v prach se obrátíš? Tak nějak,“ ušklíbl se a posměšně se uklonil.

„Doufám, že vám nebude vadit, když se vzdálím. Čeká mě kupa vysvětlování, víte?“ začal stoupat po schodech a s klidem si vzal svou opuštěnou hůlku a zastrčil ji zpět do rukávu.

„Pá pá.“