18 Lord Black

Nesnášel přenášedla… a když tvrdě a naprosto neelegantně – na rozdíl od otce – dopadl na chodidla před hlavní bradavickou bránou, jen se utvrdil v tom, že si je jen tak neoblíbí. Snape se na něj ušklíbl a smetl si z ramene neexistující prach.

   „Nikdy nepochopím, jak vy můžete excelovat na koštěti, Pottere… vůbec žádná koordinace!“ poznamenal a pokynul mu, aby jej následoval do hradu.

   Harry udělal obličej na jeho záda, narovnal se a zakroužil rameny a krkem. Se slabým úsměvem dovolil vlídné atmosféře a mírumilovné magii Bradavic jej přivítat v jeho vůbec prvním domově, a letmo se dotkl drsného dřeva brány, když vcházel na pozemky.

   Bradavice byly tak jiné než Snake Rock! Teprve v porovnání se svým rodovým domovem doceňoval ten rozdíl. Starobylá pevnost v kouzelnickém Cornwallu pro něj byla útočištěm, v němž se cítil dokonale v bezpečí, svázán s každým kamenem a zrníčkem půdy v okolí, zatímco hrad ve skotské vysočině laskal jeho duši jako milující matka.

   Vylovil z kapsy prsten a nasadil si jej, společně se svými falešnými kulatými brýlemi… a následně musel potlačit úšklebek.

   Snape se při chůzi pootočil, aby se ujistil, že jej následuje, a když za sebou místo svého neoblíbeného syna viděl svého neoblíbeného syna Harryho Pottera, velice vtipně zakopl na naprosto rovné pěšině a se zamračením zavrčel: „Co má tohle znamenat?“

   Harry si rozčepýřil vlasy v jamesovském gestu a palcem přejel po místě, kde se skrývala jeho slavná jizva, která se znovu objevila. Neodpověděl a chtěl ho předejít, jenže otec jej zachytil za loket a zatřásl jím. „Na něco jsem se ptal!“

   „Pro Merlina!“ Harry protočil oči a vytrhl se mu. „Měl jste snad chuť vysvětlovat řediteli, kam se ztratil Harry Potter?“

   Snape zafrkal a zrychlil krok, do ředitelny došli v naprosté tichosti.

   „Harry!“ zahlaholil zvesela Brumbál a s úsměvem mu pokynul, aby se posadil. „Děkuji, Severusi.“

   Profesor krátce přikývl a zmizel kudy přišel.

   „Dobrý den, pane,“ Harry se usadil a zvědavě na něj koukal. A potom: „Můžu navštívit Rema? Už je mu líp? Snape mi nechtěl vůbec nic říct. Co se dělo? Nějaká pohotovost?“

   Brumbál pod záplavou jeho otázek překvapeně zamrkal a poposunul si své půlměsícové brýle na nose. Harry postřehl, že jiskřičky z jeho očí prakticky vymizely a nasadil velice vážný obličej, který značil, že je Harry buď v potížích, nebo že jsou v potížích všichni, popřípadě je obtíže očekávají za nejbližší zatáčkou.

   „Obávám se, můj chlapče, že pan Lupin už déle není v naší péči,“ řekl nakonec obezřetně.

   Harry vytřeštil oči a otevřel ústa, aby promluvil, ale jen třebaže se jeho rty pohybovaly, žádný zvuk z nich nevycházel. Zapolykal a zkusil to chraptivě znovu: „Není…?“

   „Třebaže jsem sám sebe nalezl v této pozici již mnohokrát, Harry, pokaždé bojuji se slovy, kterými vyjádřit nevyhnutelné,“ ředitelův obličej se zachmuřil a v jeho očích se zračila upřímná účast. „V tuto chvíli je Remus mrtev.“

   Harry na něj chvíli zíral a v koutku duše cítil výčitky svědomí, že obelhává starého pána. Potom přitakal a sklonil hlavu. „Kdy?“

   „Nevíme přesně, co se stalo,“ řekl Brumbál jemně. „Poslední školní den, krátce před polednem, zmizel… a v jeho stavu…“

   Protřel si oči a zamžoural na ředitele odhodlaně: „Třeba jste se spletli. Není mrtvý a já ho najdu.“

   „Harry…“

   „Ne!“ vykřikl a vyskočil na nohy. „Já ho najdu!“

   Brumbál upadl do soucitného ticha a Harry se cítil opravdu špatně, že mu tak lže, že jej tak vodí za nos, ale bylo to nezbytně nutné. Zklidnil své zrychlené dýchání a zdrceně se usadil se zpět. „Proč jsem musel sem? Mohl jste mi poslat dopis, víte? Nebo přijít na Snake Rock.“

   „To by nebyl moc dobrý nápad, Harry,“ v jeho hlase zazníval slabý úsměv. „Slyšel jsem, že máte se Severusem nevítaného společníka…“

   Harry trhl hlavou a zadíval se na něj podezíravě. Co tím sleduje? „Snape se zmínil o Malfoyovi? A vy ho tam necháváte?“

   „Jistě chápeš, jak důležitá je pozice tvého otce u Voldemorta,“ pronesl důležitě. „Lucius Malfoy je jedním z vedoucích Smrtijedů, v této chvíli zahnaný do kouta, ale přesto velice významný. Severus si nesmí dovolit jej vydat, jinak by čelil hněvu svého krutého pána.“

   „V sobotu v noci,“ Harry se ošil, „byli oba pryč. Celou noc a polovinu neděle. Došlo… k nějakému útoku?“

   „Ach,“ Brumbál sáhl do stolu a vytáhl misku s bonbóny, mlčky Harrymu rovněž nabízeje, a vhodil si jeden drops do úst. „Té noci proběhl útok na Zobí ulici číslo čtyři.“

   Harry na něj skutečně šokovaně zazíral a posadil se rovněji. „Cože?“

   „Neměj strach, povšimli jsme si o několik dní dříve, že ochranná kouzla kolem domu začínají selhávat, a bezpečně jsme je evakuovali. Tvůj otec byl samozřejmě přísně potrestán za včasné neposkytnutí této informace, ale důležité je, že z celé té situace všichni vyvázli v pořádku, nemyslíš, Harry?“

   Zůstal na ředitele hledět několik dalších vteřin a potom zavrtěl nevěřícně hlavou. „Nemám rád, když se přede mnou drží informace, řediteli. Myslel jsem, že jsme si tohle už vyjasnili.“ Jeho hlas byl nepříjemně studený – byl si jistý, že starý pán pochopil současnou situaci. Bez jeho spolupráce je válka prohraná, neměl by se tedy snažit s Harrym vycházet? Ne jej dráždit a strkat na druhou kolej!

   K jeho velkému překvapení se Brumbál zatvářil rozpačitě. „Ach… myslím, že mezi námi dvěma jsme skutečně dosáhli jistého stupně porozumění… nicméně… zdá se, že tvůj otec nepokládal za nutné se s tebou podělit o svoje vědomosti.“

   Zamrkal a ušklíbl se. To nebylo zase tak nečekané, že…

   „Proč selhaly kouzla?“ zajímal se pak.

   „Ochrany byly postaveny na krevním spojení mezi tvou maminkou a Petúnií a byly silné a aktivní do chvíle, kdy jsi její domov považoval za svůj. Domnívám se, že se tvůj názor někdy během uplynulých dvou týdnů musel proměnit, čímž došlo k selhání zaklínadel,“ vysvětlil a zamrkal na něj.

   „Nikdy jsem nepovažoval Zobí za svůj domov,“ poznamenal ploše. „Jednoduše jsem neměl kam jinam jít, když skočila škola. Teď…“ pokrčil rameny a v jeho očích se na chvíli zračila jeho vnitřní zranitelnost. „Snake Rock, i kdybych tam už nikdy nevkročil…“ pokrčil rameny a zahleděl se z okna.

   Několik okamžiků bylo ticho.

   „Obávám se, že pro tebe ani tvoje příbuzné nebude bezpečné, aby ses k nim vracel toto léto, ani to příští, než dosáhneš plnoletosti. Jejich paměť byla upravena a Dursleyovi žijí pod jinou identitou…“

   „Nemusíte mi ani říkat kde a jak se jmenují,“ řekl Harry spěšně. „Není to tak, že bych měl chuť svou rodinu,“ ušklíbl se, „někdy v budoucnu vyhledat.“

   Znovu to ticho, až se Harrymu zdálo, že jej Brumbál prohlédl skrz naskrz. Nicméně nedal najevo nic ze svých rychle se zvětšujících obav, namísto toho kontroloval svůj výraz a koukal se na kořen jeho nosu jako poslušný chlapec.

   „Jsi si jistý, že budeš v pořádku, když zůstaneš do konce prázdnin u profesora Snapea?“ zeptal se nakonec ustaraně. „Podle mých informací je velice nepravděpodobné, že Lucius Malfoy opustí bezpečný úkryt během té doby, a nerad bych tě vystavil nebezpečí.“

   Harry se na něj usmál, jeho přeměněným rysům ten úsměv vůbec neseděl. „Budu.“

   „Není tu něco, co bys mi chtěl říct, Harry?“ ředitelovy oči jej velice intenzivně propalovaly s naléháním, vybízely jej k důvěře. Váhavě se zavrtěl a potom rezignovaně povzdechl. Brumbál by neměl být jeho protivník, kterého je třeba oklamat, měl by být jeho spojencem – možná prvním a posledním vůbec. Starý pán o něj má obavy, starý pán ho má rád jako vlastního vnuka… možná, možná je to dost na to, aby jej nezradil?

   „Věříte mi, pane?“ zeptal se tiše a sundal si brýle z nosu.

   „Jistěže ano,“ odpověděl mu upřímně.

   „Dobře,“ povzdechl si a protočil na prstě zlatý kroužek. Nicméně jej nesundal. „Pokračujte v tom. Věřte mi… stejně jako já věřil vám.“

   „Nejsem si jistý, jestli…“

   „Podívejte, pane,“ Harry se nadechl a strhl si prsten z ruky. Během pár okamžiků vyprchala jeho maskovací kouzla a před ředitelem seděl jako vysoký mladý muž s černýma bezednýma očima, jehož tvář byla seskládaná do pochmurné odhodlané grimasy.

   „Nejsem dítě. Vím, co je v sázce. Udělal jste pořádný kus práce za uplynulých třicet let. Nebýt vás, nikdo z lidí, které znám, které obdivuji, kterým říkám přátelé a kteří jsou pro mě jako rodina…“ odmlčel se.

   Brumbál si jej prohlížel s úžasem, modré oči rozšířené překvapením, brýle až na špičce dlouhého nosu.

   „Budu k vám brutálně upřímný, protože vám rovněž věřím a respektuji vás jako nikoho jiného,“ nadechl se a zúžil oči. „Vidíte mě?“ poklepal si na hruď a nadzvedl obočí. „Vidíte?“

   Řediteli se podařilo ovládnout svůj šok a narovnal se, s prsty spojenými do stříšky před sebou. „Ano, myslím, že začínám.“

   „Výborně,“ Harryho rtů se dotkl slabý, hořký úsměv. „Zapamatujte si to, pane, a přiřaďte si k té vzpomínce štítek s nápisem Náš falešný Vyvolený… protože jiného už mít nebudete. Zhroucená věštba se začala naplňovat a až skončím, budu vítězný. Ale do té doby mi musíte jít z cesty, profesore.“

   Hodnotil Harryho s novým respektem, s ocelí v očích, a jeho výraz byl zachmuřený.

   „Roste v tobě temnota, Harry,“ pronesl náhle, se zklamáním, s bolestí dokonce. „Jako bys odkryl pokličku a já pohlédl na dno hrnce… spatřuji temnotu a rmoutí mě to. Tak mladý, tak rozpolcený, stejně jako býval Tom…“ zašeptal, pohled zatažený, upřený do minulosti.

   Harry zamrkal a vnitřním zrakem si vybavil mladého Toma Raddlea, tmavovlasého, tmavookého, už v šestnácti vraha. Jejich podoba byla v této chvíli ještě viditelnější. Doposud nezabil, ale neplánoval to snad? Byl už několikrát tak blízko, chystal se zavraždit a mnohem, mnohem víc.

   Pomalu vstal, obešel Brumbálův stůl a poprvé to byl on, kdo poskytl řediteli útěchu položením ruky na rameno.

   „Není to vaše vina… Nemůžu být hrdinou světla, jakého chcete a jakého si zasloužíte,“ řekl jemně. „Máte pravdu – vzmáhá se ve mně temnota, protože byla mou součástí od chvíle, kdy jsem se narodil. A díky tomu můžu být tím, koho potřebujete.“

   Modré oči se k němu zarmouceně obrátily a Harry neuhnul pohledem. „Voldemort a já jsme stejní, musíme být stejní, abychom si byli rovni, jak praví proroctví… ale přesto nás odlišuje jedna věc. Víte, o které mluvím?“

   Otázka visela ve vzduchu po několik vteřin, než se ředitel téměř neznatelně usmál. „Láska, Harry, odlišuje vás láska.“

   „Moje cesta vede do temnot,“ přikývl, „ale s vaší pomocí, s Hermionou, Ronem a Weasleyovými… nesejdu a zvítězím.“

   Brumbál přikryl mladíkovu ruku na svém rameni svou vlastní dlaní a lehce stiskl. „Jistěže, chlapče. Odpusť pošetilému starci, že se nechal zaslepit minulostí a na okamžik tě soudil za činy jiných.“

   Harry se na ředitele jen slabě ušklíbl a vrátil se na své místo. „A vy odpusťte, že jsem vás zklamal.“

   „Nesmysl, Harry,“ usmál se na něj, v očích znovu povědomé jiskřičky. „V tuto chvíli bych na tebe nemohl být pyšnější.“

   Ta slova Harryho hluboko uvnitř zahřála a usmál se na ředitele, zatímco si nasazoval brýle a prsten zpět. „A proč tu vlastně dnes jsem?“

   „Tvoje přítomnost je dnes v deset hodin přesně vyžadována u Gringottů,“ řekl mu s vážným obličejem. „Jako jeden z dědiců musíš být při čtení vůle Síriuse Blacka.“

   Harry cítil, jak se jeho vnitřnosti stáhly a očima se zahleděl z okna. Jen přitakal a následujících několik minut, než si jej otec vyzvedl, aby byl eskortován do skřetí banky, strávil ve vzpomínkách na svého milovaného kmotra, který mu nahrazoval dva úžasné roky otce, který mu byl přítelem, bratrem… a v očích cítil podivné štípání. Přesto ani jediná slza neskanula z jeho očí.

   ***

   Soukromá místnost určená právě pro tyto příležitosti v prvním patře kouzelnické banky se zdála být menší a stísněnější, než ve skutečnosti byla; mohla za to především nepřátelská atmosféra, která zavládla ve chvíli, kdy Harry vkročil do dveří.

   „Potter? Co ten tu chce?!“ protáhl nepříjemný hlas.

   Harry popošel dál, rozhlížeje se kolem, zatímco Snape jako stín zůstal mlčky u dveří. Za velkým stolem naproti dveřím seděl skřet a před sebou měl na stříbrném tácku oficiálně vyhlížející zapečetěný dokument. Kolem něj bylo v polokruhu několik křesel a dvě pohovky.

   Studeně se zahleděl na Draca Malfoye, jenž seděl vedle svojí matky právě na jedné tmavě modře polstrované pohovce. Myslí mu proletělo asi deset různých způsobů, jak mu odpovědět, ale nakonec se jen ušklíbl a obrátil se na Tonksovou a její matku, jež seděly na druhé pohovce.

   Harry srovnal obě ženy před sebou s vnitřním obrázkem Bellatrix a došel k názoru, že sestry Blackovy si byly na první pohled podobné, jediným skutečně výrazným rozdílem byla barva jejich vlasů.

   „Ahoj Tonksová,“ zašklebil se na mladou bystrozorku a ignoroval Draca i Narcisu, která mu věnovala pohrdavý pohled, a dvorně se uklonil její matce: „Paní Tonksová, jsem Harry Potter, rád vás poznávám.“

   S úsměvem mu podala ruku a Harry si přiblížil její hřbet k ústům, zatímco mu odpověděla: „Nápodobně, pane Pottere.“

   „Páni, nevěděla jsem, že umíš být i gentleman!“ zamrkala na něj její dcera a Harry se na ni sladce usmál.

   „Snažím se to tajit, víš jak…“

   „Pokud už jsme všichni, začali bychom,“ skřet přerušil další konverzaci a naznačil Harrymu, aby se usadil, takže sklouzl na pohovku vedle Nymfadory a zkřivil rty do vlastního pohrdavého úšklebku, kterým obdařil Draca.

   Malfoy vypadal trochu pobledle a celý přepadlý, jako kdyby měl těžké spaní – což by měl mít, protože Lucius po něm půjde, jakmile se situace trochu uklidní. Přenesl krátký pohled na paní Malfoyovou, hledal stopy po vině, nebo čemkoliv dalším, co by mu napovědělo, jakou hrála roli ve strýcově pádu, ale nedokázal z ní vyčíst víc než její nepohodlí nad přítomností své rebelantské sestry, její nečistokrevné dcery a jeho samotného.

   Vypustil většinu oficialit, kterými skřet Grinhook zahájil jejich smutné shledání, a ztratil se znovu v myšlenkách. Jednu chvíli dokonce uvažoval, že by mohl knokautovat svého bratrance a donést jej strýci jako překvapení, aby nebyl Lucius tak moc podrážděný jeho dnešní absencí – o čemž nepochyboval, že bude, protože bylo nepravděpodobné, aby mu otec řekl, že vůbec opouští hrad. Tu myšlenku byl ovšem nucen zavrhnout, protože by mu to otec nedovolil.

   „…přistoupit k samotnému přečtení poslední vůle lorda Síriuse Oriona Blacka III.,“ skřet se nadechl a rozlomil pečeť.

   Harry fascinovaně pozoroval, jak se svitek vznesl do vzduchu a podobně jako hulák zformoval do tvaru úst. Vzápětí místnost zaplnil hlas jeho kmotra.

   „No, lidičky, tohle vypadá hodně špatně z mého úhlu pohledu.… Merline, jsem mrtvý?! Pěkně depresivní!“ jeho hlas zněl vesele a Harry těžce zapolykal.

   „Každopádně, je tu pár věcí, které vám chci říct a tohle je moje poslední příležitost,“ zvážněl.

   „Náměsíčníku, kamaráde… nevím, co ti naposledy říct. Snad jen: mrzí mě, že propásnu další měsíc. Zmeškal jsem jich za uplynulých pár let až moc. Nechal jsem pro tebe připravit truhlici s věcmi, které chci, aby sis nechal. Trvám na tom, takže neprotestuj a vyzvedni si ji u Gringottů. A samozřejmě si přeji, abys vedl život podle tří P! Á, červenáš se? Dobře! Pravidla Parádních Pobertů budiž ti zákonem!“

   Harry zavřel na vteřinu oči, víc než kdy dřív odhodlaný přivést Rema zpět. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli Sirimu.

   „Dromedo, sestřenko… i pro tebe mám truhlici, stačí si ji jen vyzvednout. Zdá se, že můj život byl trošku hořký, protože i s tebou se loučím se slovy lítosti – lituji, že jsem neměl čas poznat nejohnivější a nejtvrdohlavější z děsivého tria Blackovic sester trochu víc. Odjakživa jsem obdivoval tvou odvahu a byla jsi mou inspirací. Díky, Dro, že jsi mi ukázala cestu.“

   Andromeda Tonksová, čistokrevná čarodějka, která utekla za svou láskou, za kouzelníkem mudlovského původu, se jemně usmála a sklonila hlavu.

   „Nymf, neteřinko! Dovol mi to říct alespoň jednou, ale zato nahlas: NYMFADORA! Tak, jsem už mrtvý, víš, takže mě nemůžeš proklít. Och, to je skvělý pocit! Čeká tě taky bedýnka s tvým jménem… a co najdeš uvnitř, použij moudře… na prvního chlapa, kterého potkáš, neee-eeee! Slyšíš?“

   „Si piš, Siri,“ zasmála se Tonksová, slzy jí volně tekly po tvářích, ale její oči vesele zářily.

   „Draco Malfoyi, uch, Draco, Draco, Draco… to je hloupé jméno, víš to? Nevadí. Pro tebe mám jenom dobrou radu, takže dobře poslouchej: přestaň používat ten peroxid, opravdu. Vypadají ti vlasy.“

   Harry a Tonksová vybuchli smíchy, zatímco Draco Malfoy uraženě zafrkal, vypadaje jako pětileté děcko.

   „Ciss, Zlatovlásko. Jsem z tebe v rozpacích! Jsi vlastně docela fajn sestřenka, i když tvůj syn je idiot a tvůj manžel se tvářil jako výsostný blbec pokaždé, když jsem ho viděl. Nemluvě o tom, že je to takový snobský parchant. Co bych ti měl dát, když peněz máš dost a vypadáš šťastně? V dnešních dnech, v dnešní době, je to vzácnost, víš? Takže ti jen ze srdce přeji, aby sis to štěstí udržela i do budoucna. Bylo špatně, ale bude hůř.“

   Tvář Narcisy Malfoyové stále neodhalila žádnou emoci, jen její modré oči zračily, že byla dojatá přáním štěstí od svého neoblíbeného buřičského bratrance. Navzdory jejich sporům, třebaže stáli proti sobě na různých stranách barikády, byli rodina.

   „Bella tu patrně nebude, že? Nevadí, nevadí, stejně by neocenila to, co chci dát jí. Harry, chlapče! Nakopej té ženské, proklej ji, cokoliv. A vyřiď jí, ať shnije v pekle,“ Siriho hlas byl zabarven antipatií.

   Harry se křivě usmál. Přesně to se stane.

   „Dobře, Grinhooku, starý brachu, teď už můžeš vypoklonkovat Malfoyovi ven. Díky…“ Sírius si začal hvízdat, zatímco skřet se významně zadíval na blonďatou dvojici. Odešli bez protestů a následně znovu pokračoval, hlasem naplněným emocemi:

   „Kmotřenče, Dvanácteráku juniore, Harry… přemýšlel jsem dlouho nad tím, co bych ti řekl, co by měla být má poslední slova, která ode mě kdy uslyšíš. A zjistil jsem, že prostě nevím. Mohl bych ti říct, jak jsem pyšný na to, kdo jsi a co dokážeš. Mohl bych ti říct, že bych pro tebe udělal všechno na světě. Mohl bych ti říct, že jsi mi dražší než samotný život. Ale upřímně, všechny tyhle řeči by to nevyjádřily přesně. Chtěl bych ti říct daleko víc, ale nenapadají mě vhodná slova, která by to dokázala popsat. Koukni na mě! Blábolím jak Jamie, když zval Lil poprvé na rande!“ zachechtal se a Harry se matně pousmál, knedlík v krku.

   „Tohle je moje jarní závěť,“ pokračoval jeho hlas potom vážněji. „Jeden si nemůže být jistý v dnešních dnech a já rozhodně nechci riskovat, že bych umřel, aniž bych se s tebou řádně rozloučil. Ještě budu trochu sentimentální – dovol to svému kmotrovi, ok?

   Pamatuješ si ten rok, kdy jsme se poznali? Věřil jsem tehdy, že jsem se už zbláznil, byl jsem zlomený – ne že to někomu napráskáš, jasný – a pak jsem uviděl Červíčka a vzpomněl si na tebe. A najednou jsem věděl, že tam někde venku jsi a že mě potřebuješ. To mi stačilo a najednou nebyly mříže a zdi dost silné, aby mě zadržely, a moře dost hluboké a kilometrů tolik, aby mi zabránily dostat se k tobě.“

   Nádech výdech, nádech výdech… Harry zuřivě zamrkal a Tonksová ho vzala za ruku, všichni zbylí v místnosti bez dechu pozorujíce mluvící pergamen.

   „A pak jsem tě konečně našel, viděl jsem tě a slyšel jsem tě… a ty jsi byl úžasný. Pravý Nebelvír, silný a smělý, věrný a statečný, se srdcem dost velkým pro celý svět. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsi souhlasil, že půjdeš se mnou. Merline! Byl jsem tak překvapený, tak nadšený!

   A ty jsi mě nepřestal udivovat ani poté. Pokaždé znovu a znovu jsi dokazoval, jak výjimečný jsi. V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem nesmírně poctěn tvou důvěrou… a tvou náklonností… smím to říct, mladý Dvanácteráku? Mezi námi chlapi… no, nevadí. Uvědomil jsem si tohle všechno, jaké mám vlastně štěstí, že to jsem já, komu věříš, u koho hledáš pomoc a radu, kdo zaujal ve tvém tak velikém srdci to zvláštní místo respektu.

   Musím to říct teď a tady, kdybych… kdybych v létě nedostal šanci to říct osobně. Jsi pro mě jako můj syn, Harry… a chci to udělat oficiální. Vlastně už jsem to udělal, ať jdou všichni k čertu – tady zmiňuji tisíceré díky Grinhookovi za rychlou tajnou práci s papíry… Adoptoval jsem tě. Tak, a je o venku. Chci, aby to bylo překvapení k tvým šestnáctinám, juniore…“

   Harry překvapeně zvedl svou volnou rukou a dotkl se své tváře. Když ji oddálil, spatřil něco velice nečekaného. Bezmyšlenkovitě přiblížil prsty k ústům a okusil slanou příchuť svých slz, prvních po tak dlouhé době.

   „Je strašně těžké jen uvažovat o tom, že tohle uslyšíš… já… tedy…“ odmlčel se a několik okamžiků bylo ticho. Potom jeho hlas pokračoval a Harrymu se zdálo, jako kdyby jeho kmotr namlouval následující zprávu skrze slzy: „Tolik si přeji, abys byl pro jednou šťastný, víš? A jestli tohle právě teď posloucháš, nedostanu šanci, abych ti to štěstí zajistil. Za to se omlouvám. Omlouvám se, že jsem teď pryč. Omlouvám se…“

   Harry zavřel oči a cítil, jak mu po tvářích kanou další a další drobné slané kapičky.

   „Všechno další co mám, peníze, pozemky, domy… to všechno je tvoje. Jsi můj jediný dědic, poslední lord Black, můj syn ve všech ohledech kromě krve…“ sípavě se nadechl. „Jak já se právě teď nenávidím! Snažím se koupit si tvoje odpuštění a peníze přitom znamenají tak málo… ale jen tohle po mně zbude, abych ti to dal…“ ve zprávě bylo zřetelně slyšel, jak s obtížemi zapolykal.

   „Není to nic ve srovnání s tím, co ti chci dát, co ti dám… Merline, bože, kdokoliv! Doufám, že tenhle blábol nikdy neuslyšíš! Ale kdybys to slyšel, Harry, přeji ti štěstí a přeji ti život a přeji ti všechno dobré. Opatruj se… s-s láskou Siri.“

   Pergamen se úhledně složil na Grinhookův stůl a v místnosti zavládlo naprosté ticho. A pak, najednou, se z Harryho hrdla prodral srdceryvný vzlyk a Tonksová jej vzala do náruče, zatímco naříkal za život, který nikdy nebude mít.