4 Na Harryho!

První, co Harry spatřil, když vypadl z krbu v ředitelně, byl samotný Brumbál ponořený  hluboko ve myšlenkách. Seděl tiše za svým stolem, lokty položené na stole a prsty spojené do stříšky před sebou. Nezdálo by se, že si vůbec uvědomil jeho příchod po několik dlouhých vteřin.

   „Pane Moone!“ zvolal najednou a vyskočil na nohy, upíraje plnou silu svého jiskřivého pohledu na něj. „Tak konečně jste tady, chlapče drahý! Atere, Atere!“ dodal se širokým úsměv jako doplňující myšlenku.

   Harry se na něj rozpačitě usmál a marně přemýšlel, jestli ředitel rozluštil jeho nápovědu a odhalil jej – indicií měl dost – nebo nadále zůstává v nevědomosti.

    „Albusi,“ potřásl si s ním rukou a během krátké chvíle byli zabraní do písemných formalit a ujasňovali si věci ohledně povinností profesora. Jako poslední Harry dostal ministerstvem doporučené osnovy a srdečnou radu neřídit se jimi.

   Po celou tu dobu Harry nepřestal odhadovat, co se hodí řediteli hlavou – byl k němu neskutečně srdečný, ale na druhou stranu, byl to Albus Brumbál, tohle bylo jeho normální chování.

   „Jsem si jistý, že se na hradě zorientuješ velice rychle,“ v tu chvíli na něj zamrkal, „ale přesto jsem požádal Severuse, aby tě doprovodil do tvých pokojů. Jestli je v to pořádku?“

   Harry potlačil úsměv a protočil oči; i když nebyl zrovna nadšený vyhlídkou na otcovu společnost, bylo to milé gesto – jednu věc nevěděl. Kde jsou osobní pokoje učitelů. Vždycky když nějakého potřeboval, našel ho v učebně nebo v kabinetě či sborovně.

   „Profesor Snape nebyl posledně příliš nadšený z mé osoby,“ pronesl pomalu.

   „Nesmysl! První zdání mnohdy klame, není-liž pravda?“

   Ve chvíli, kdy se Harry chystal odvětit, se dveře bez zaklepání otevřely a veskrze rozmrzelý profesor lektvarů vplul dovnitř s tradičním pohrdavým úsměškem na tváři.

   „Řediteli, Moone,“ řekl jen a znechuceně se na ně oba díval.

   Při jejich minulém setkání se Harry soustředil spíše na ředitele a otci věnoval jen zběžnou pozornost, dočista vypouštěje Tonyho slova z hlavy, ale teď musel uznat, že Snape skutečně nevypadá moc dobře.

   Mohl to postřehnout samozřejmě jen někdo, kdo profesora zná dlouho a osobně a je zcela navyklý na jeho obvyklé způsoby – někdo jako Harry, možná profesor Brumbál a třeba i Lucius. Zajisté nikdo ze studentů a těžko kdokoliv z profesorského sboru nebo z Řádu.

   Snape rozhodně nevypadla jako někdo zmožený žalem, jak jej popisoval Ollivander prvního dne, ale v jeho pohledu za vrstvami a vrstvami lhostejnosti, pýchy a zlomyslného chladu bylo hluboké rozrušení, které mohl skutečně jen pojmenovat smutkem a výčitkami.

   S podezřením se úkosem zahleděl na culícího se ředitele – že by ve vzduchu cítil nějakou z mnoha jeho pletich?

   „Profesore Snape,“ natáhl k němu ruku a potřásli si pravicemi, otcův stisk byl pevný, ale naštěstí se nerozhodl Harrymu pochroumat prsty, nebo alespoň ne moc.

   „Pan ředitel mě požádal, abych vás provedl kolem. Takže pojďte.“

   Harry jej následoval z ředitelny v naprostém mlčení, přičemž se velice snažil a podařilo se mu neprotřepat ruku, jak se do ní vracel cit. Brnělo to.

   Kráčeli v totálním tichu, jediné, co bylo slyšet, byl klapot Harryho hole, o níž se mírně opíral pro tuto chvíli spíše pro komedii než potřebu, a jemný zvuk jeho podrážek o kamennou podlahu. Musel si dávat pozor, aby kráčel slyšitelně; velice, velice nezvyklé po takové dlouhé době, kdy piloval k dokonalosti svoje schopnosti pohybovat se bezhlučně.

   Snape jej provedl celým hradem, aniž by bral ohledy na jeho postižení – právě naopak, skoro se zdálo, že kráčí zlomyslně rychleji, než bylo nutné, ale Harry jednoduše zatnul zuby a následoval ho v těsném závěsu. Občas z profesora vypadlo něco jako: „Přeměňování,“ či „Síň.“

   Harry byl skutečně dojat, jak detailní popis hradu obdržel, a kdyby byl skutečně cizím profesorem, ztratil by orientaci během pěti minut a stejně by neměl tušení, kde se co nachází.

   „Neustále se divím,“ prohodil pak, „proč Albus nařídil zrovna vám, abyste mě provedl.“

   „Myšlenkové pochody našeho ředitele jsou naprosto mimo mě. Obrana,“ řekl a ukázal mu jeho naprosto normální učebnu.

   „Kabinet,“ dodal pak ke dveřím na druhém konci místnosti, došel k nim a vešel.

   Harry následoval a vkročil dovnitř právě včas, aby jej viděl poklepat na panel dřeveného obložení a otevřít klenutý průchod vedoucí do jeho pokojů.

   Kabinet se nezměnil od chvíle, kdy měl s madame Umbridgeovou svůj poslední školní trest – její věci byly pryč, to ano, alespoň většina z nich, bohužel ne dostatečná většina. Na stěnách stále zůstávaly talíře s kočkami, na doposud světle růžových stěnách, tak je to. Harry nedokázal zabránit výrazu znechucení, když to viděl, a přísahal by, že se Snape potměšile zašklebil a pokynul mu, aby prošel průchodem za ním.

   „Merline!“ zalapal po dechu, když tak učinil, a byl si jistý, že si jeho otec náramně užívá jeho obličej právě v tento konkrétní okamžik.

   „Vskutku,“ Snape stál čelem k němu s nezpochybnitelným zlomyslným úšklebkem na tváři uprostřed něčeho, co by za jiných okolnost bylo obývacím pokojem.

   Byl plně vybavený, nábytek vypadal pohodlně – přímo naproti vchodu zvesela praskal oheň ve velkém krbu, pohovka a set křesel stál opodál, aby bylo možné užívat vnitřní letaxovou síť. Jídelní stůl s kuchyňským koutem byl po jeho levici, na opačné straně byl velký psací stůl umístěný pod oknem a knihovna čekající na zaplnění. Poličky a stolky různě po velkém pokoji jen čekaly na jeho osobní věci…

   Jediný problém byl, že všechno, všechno bylo v různých odstínech růžové – všude! Na růžových stěnách byly další a další obrázky koček, růžové koberečky s kočkami ležely na podlaze, růžová pohovka a křesla měla růžové háčkované přehozy s kočkami, na stolcích a poličkách byly sošky koček a všechno bylo růžové.

   Růžové – kočky – růžové – kočky – růžové…

   Snape s neskutečně zlým úsměvem mlčky poukázal k nenápadným dveřím za kuchyňským koutem vedoucím do ložnice a Harry kulhavě spěchal rozvalit je dokořán…

   Zarazil se na prahu, na pokraji pláče.

   „To není možné! Neměly by být věci předchozích majitelů odstraněny?“ není ani možné popsat, jak strašlivý jej přivítal pohled.

   „Ukázalo se, že madame Umbridgeová, vaše předchůdkyně, podnikla více než… ach, razantní kroky, aby zabránila nekalým živlům narušovat její soukromí a například přemisťovat její věci. Kouzlo trvalého přilnutí… ale jako expert si s tím snad nějak poradíte, nebo ne?“

   Harry nepřítomně přikývl a už sahal pro hůlku. Žerty Freda a George miloval a skutečně si užíval chvíle, kdy si stříleli z Umbridgeové… ovšem v tu chvíli je za to nenáviděl, jestliže tím donutili tu ženštinu udělat tohle. Kouzlo trvalého přilnutí…

   „Nechávám vás vybalit a zabydlet se,“ zašklebil se Snape a odešel.

   „Expulso!“ vykřikl Harry a zredukoval na třísky tu věc, kterou madame ropucha považovala za postel.

   ***

   K jeho velké nelibosti byl usazen mezi Brumbálem a otcem, a když studenti začali plnit smutečně vyzdobenou síň, mnohé oči se k němu stočily, chvíli prodlévaly, a potom se upřely jinam.

   Harry se ušklíbl a natočil mírně hlavu, aby mu volné prameny vlnitých vlasů kryly částečně tvář a mohl bez obav zírat kolem sebe. Občas se netrpělivě zadíval k nebelvírskému stolu a toužebně vzpomínal na chvíle, kdy tam sám sedával.

   Nemohl si ovšem dovolit být sentimentální s profesory Snapem a Brumbálem z každé strany, takže se rychle vzpamatoval a ve chvíli, kdy do síně vešli Hermiona, Ron a Ginny, odvrátil oči.

   Nechtěl vidět jejich žal, nechtěl přemýšlet nad tím, kolik bolesti jim způsobil.

   „Jakpak ses zabydlel, Atere?“ zajímal se ředitel a spokojeně se usmíval. „Doufám, že jsi neměl nějaké problémy?“

   „Nikoliv, děkuji,“ nonšalantně mávl rukou. Na zahajovací hostinu bývalo zvykem obléci se do nejlepší hábit, alespoň tohle většina učitelů každý rok udělala, a Harry nebyl pozadu. Jako toho dne na pohovoru vypadal jako rozený aristokrat, kromě svého kulhání se pohyboval s přirozenou elegancí, na níž poměrně těžce pracoval, a tvrdě vytvářel svou image profesora Moona, který měl být úplně jiný než Harry Potter a odlišný od Octavia Snapea.

   „Och, jistě, kolega Moon byl nadšen výzdobou,“ zarýpal Snape a Harry se na něj jen bezvýrazně zahleděl.

   Zdálo se mu, že se drží poněkud zkrátka. Viděl, jak zacházel s Nevillem, byl svědkem, jak rozbrečel nejednoho páťáka, věděl, že z principu nesnáší všechny učitele obrany proti černé magii… tak proč je k němu mírný a jeho obvykle pichlavé komentáře – prozatím komentář – jsou spíše… vtipné? No, ne zase tolik, ale Harry v nich spatřuje spíše více humoru než jedovatosti.

   Neunikl mu varovný pohled, který Brumbál vyslal jeho směrem, načež začal pozorovat studenty, a Harryho mysl vyrazila vpřed. Pokud jej ředitel odhalil, bude se snažit jej udržet na jejich straně. Neměl tušení, s čím počítá a co všechno mu řekl otec, ale musel předpokládat, že všechno. Pokud jej neodhalil, Brumbál by byl blázen, kdyby jej nechat spojit se s Voldemortem, protože bude potřebovat každého schopného kouzelníka. Takže musí mít někoho, aby Moona přesvědčil o věrnosti Řádu.

   Málem se rozesmál. Očekávají od něj, že se upíše světlu? To těžko. Křivě se pousmál. Takže otec dostal rozkazem být k němu milý. Co na to říct? Střelil pobaveným pohledem po Brumbálovi, jenž jej evidentně zanechával Snapeovi na pospas. Jak milé.

   „Jste pozoruhodně potichu, Moone. Ohromen Velkou síní?“

   „Třebaže je úchvatná, mlčel jsem především proto, že se v mém okolí nenalézá nikdo dostatečně způsobilý vést společenskou konverzaci, zatímco je Albus zaneprázdněn,“ pronesl lehce a jeho oči zářily veselostí, když pohlédl úkosem na otce a spatřil jeho vražedný výraz.

   Bohužel pro něj v tu chvíli dorazili prváci a celá síň se utišila. Harry si nedokázal pomoct a začal se pokřiveně usmívat a shrnul si vlasy z tváře.

   Několik z těch dětí se už tak vystrašeně dívalo kolem sebe, ale jakmile se zadívali na něj a jeho křivý škleb a hned vedle něj uviděli Snapea, jenž byl připraven patrně někoho uškrtit, musely se skutečně vyděsit.

   Bylo mu jich skutečně líto, pamatoval si svoje vlastní obavy na jejich místě.

   Jako by proti jeho vůli, pohled mu sklouzl k nebelvírskému stolu a svému obvyklému místu. Nikdo na něm z piety neseděl a Ron s Hermionou se posadili na úplně jiná. Celý stůl a všichni jeho spolužáci byli podivně zkrotlí, pryč byl hlasitý hovor a smích a Harry uvnitř sebe cítil osten viny ostřeji než předtím.

   Pár vteřin procházel jejich tváře – šestý ročník zvlášť vypadal přepadle a jeho přátelé se drželi trošku stranou od všech ostatních, vrhajíce  příležitostné kradmé pohledy k učitelskému stolu, plné podezíravosti a hněvu v Ronově případě a odhodlání rozřešit záhadu v tom Hermionině.

   Přesněji ke Snapeovi.

   Harry poté přesunul zrak i k dalším stolům, aby nebyl nápadný, načež věnoval poloviční pozornost rozřazování a vlastním provinilým a nepohodlným myšlenkám. Nebyla jiná možnost, neměl na vybranou…

   Když poslední student zařazen, ředitel povstal, rozpřáhl ruce a upoutal pozornost každého v síni.

   Jeho výraz byl vážný a veselé jiskry z jeho očí zmizely. Byl čas okomentovat černými praporci vyzdobenou halu.

   „Studenti,“ začal. „Na úvod bych chtěl přivívat všechny naše nové prvňáčky, jakožto i nového učitele obrany proti černé magii, profesora Atera Moona!“

   Harry se znovu pokřiveně usmál, ladně povstal s vahou pouze na levé noze a s extravagantní úklonou studentům a následně řediteli se znovu usadil. Jeho potlesk byl ke konci daleko procítěnější než ze začátku.

   „Ano, ano, profesor Moon vskutku bude skvělým přídavkem k našemu úžasnému sboru, ano…“ Brumbál se krátce usmál a Harry znovu sklonil hlavu jeho směrem.

   Žel, jeho úsměv pohasl a opět požádal o pozornost a naprosté ticho zdviženými pažemi. „Mohli jste si všimnout, že dnes tu s námi nesedí a nebaví se jeden z našich drahých studentů. Když pohlédnete na srdce Nebelvíru, spatříte prázdné místo, které skutečně reprezentuje naši hlubokou ztrátu.

   Mnozí z vás znali Harryho, byli jeho přáteli či jeho oponenty… potkávali jste jej na chodbách a ve vyučování a dojem, že tomu tak bude i nadále, byl neotřesitelný. Samotná myšlenka ztráty někoho, kdo je nám blízký, jehož vídáme každý den, je nemyslitelná. Kdo z nás si jen připouští nebezpečí, jemuž v dnešních dnech čelíme?

   Rozhlédněte se kolem po tvářích svých přátel a zamyslete se – je toto naposledy, co je vidím? Co když zítřejší den přinese místo školní rutiny tragédii? Jak je lidský život křehký a jak málo stačí k jeho ukončení. Dvě slova, přátelé, jen dvě slova.“

   V síni bylo ticho a Harry zíral na ředitele, impozantní postavu po své pravici, a přál si, aby to přestal natahovat. Dělá to kvůli němu, aby jej donutil cítit se provinile? Že si dovolil udělat rozhodnutí bez porady? Že si dovolil vycouvat ze své povinnosti hrdinsky padnout z Voldemortových rukou, že jim vzal symbol? Že má v úmyslu přežít tuhle válku?

   „Dvě slova a přijdeme o naše milované – o děti či rodiče, sestry a bratry a drahé přátele, aniž bychom mohli cokoliv udělat. A přece tomu tak není!“ Brumbálův hlas zaburácel síní.

   „Přece se můžeme snažit chránit ty, které milujeme! Jak, ptáte se? Naší vírou a naší oddaností. Pokud dvě slova vezmou život tak snadno, jak těžké může být zabránit někomu je vyslovit?“ téměř zašeptal, jeho oči jasné a zářící.

   Postupně se zadíval do očí každému, kdo k němu vzhlédl, a jako poslední na dvojici nebelvírských studentů, kteří hledali oporu jeden v druhém.

   „A někdy…“ ztěžka se nadechl a jednou rukou se opřel o stůl, náhle vyčerpán. „Někdy není způsob, jak zastavit nezastavitelné, jak uniknout osudu. Někdy nezáleží, jak moc milujeme své přátele či své děti – není v naší moci je chránit a uspět…“

   Harry se úkosem se zahleděl na svou druhou stranu, očima letmo přejížděje přes studentstvo a jich pobledlé tváře. Mnoha dívkám se leskly oči, některé otevřeně plakaly.

   Jeho otec byl studený a bez výrazu jako vždy, pro tuto chvíli opět nosili identické masky lhostejnosti, pokřivené jen rozdílnými rysy jejich tváří, ale Harry tu jeho dokázal prohlédnout a náhle pochopil a zastyděl se.  Ředitel promlouvá, aby ulehčil jeho vině.

   „Harry Potter patřil k těm, kteří milovali bez podmínek. Byl přítelem, který by vložil ruku do ohně pro své blízké a bojoval, och, ano, Harry bojoval v bitvách, jež se zdálo být nemožné vyhrát. A přesto, on vítězil. Dnes, přátelé, uctěme jeho památku.“

   Zvedl číši a podržel ji vysoko ve vzduchu. „Na Harryho!“

   Všichni v síni následovalo jeho příkladu.

   „Na Harryho!“

   Harry sám cítil v ústech cosi hořkého místo svého dýňového džusu a pečlivě skrýval podráždění. Cítil se provinile… a připadal si příliš starý a příliš zádumčivý a snad dokonce i zahořklý, protože v sobě nemohl nalézt ani špetku, špetičku té osoby, kterou býval.

   Během minuty ticha za své jiné já mu nezbývalo nic jiného, než pohřbít chlapce, na jehož počest Brumbál zvedl pohár, jehož jméno velebil. Protože ten chlapec byl skutečně mrtev.

   Po nějaké chvíli se hovor obnovil a na Brumbálovu výzvu se všichni pustili do skvostné hostiny, jež se před nimi objevila. Třebaže se mu na jazyku každé sousto měnilo na prach a popel, neměl dovoleno prodlévat v hořkých a trpkých myšlenkách.

   Připadal si v tu chvíli velice odtržený od světa a od všech, které miloval, pro které bojoval. Ještě před pár chvilkami si přál mít odstup od života, jež vedl jako Harry Potter, protože ten život byl bolestivý…

   V tuto chvíli by dal cokoliv, aby se to vrátilo. Chtěl by sedět se svými přáteli u nebelvírského stolu, diskutovat s nimi, jestli ten nový profesor bude ok nebo jestli bude poděs, chtěl by se těšit se na famfrpál, chtěl by být zbrklý a odvážený a srdečný, chtěl by…

   Ovšem některá rozhodnutí jsou nezvratná a někdy není cesty zpět. Bude muset žít s následky svých akcí, jako vždycky žil.

   Velice hořký úsměv se dotkl jeho rtů.