9 Dlouhá zima

   Minerva se tu a tam stavila na návštěvu a od začátku prosince trousila nenápadné poznámky o pobytu v Bradavicích… které Severus naprosto ignoroval a Harry předstíral, že neslyší.

   Severus vždy patřil k lidem, které Vánoce nenaplňovaly radostným očekáváním, ani klidem, mírem a pohodou… Vlastně kdyby nebylo Brumbála a jeho posedlosti, nechal by ´nejkrásnější svátky roku´ přejít bez povšimnutí. A k jeho nesmírné úlevě Potter nevypadal, že by měl na toto několikadenní období v roce, kolem nějž lidé tolik nadělali, nějaké konkrétní plány.

   Ovšem trochu zneklidňující bylo, že Potter se v mnoha ohledech začínal podobat Albusovi – a Severus neměl na mysli jeho zálibu v bonbonech napuštěných uklidňujícím lektvarem, nýbrž jeho vytrvalý úsměv a dobrou náladu. Došel k závěru, že se tak projevuje každý, kdo ujíždí na sladkostech.

   Týden před Štědrým dnem se jeho nejhorší obavy potvrdily.

   „Nějaké vysvětlení?“ zajímal se znechuceně, celý podrážděný, když přijeli k domu z rehabilitací. Už na tom byl dobře – slabé brnění cítil v celých nohách téměř neustále, zvláštně po cvičení, což byla neklamná známka toho, že nervy začínají skutečně reagovat.

   Harryho dům měl vánoční světýlka ověšená kolem rámu dveří a pod střechou. Nebylo to vůbec ošklivé, naopak – dodávalo to zchátralému stavení konečně nádech čehosi veskrze pozitivního – ale to neznamenalo, že se to mrzoutskému ex-profesorovi zamlouvá.

   „Nelíbí se vám to?“ zeptal se Harry trochu přešle. „Můžu to zase sundat, no.“

   Severus se na něj úkosem zadíval a zavrtěl hlavou. „V první řadě mi není jasné, proč jste to vůbec udělal. Měl jsem dojem, že nejste zapálený do takových podniků.“

   „Tedy…“ zamrkal a běžel otevřít rozvrzanou starou bránu na druhé straně. Severus jej pozoroval a občas zatěkal očima zpět k domu. Nechutné.

   „Nejsem,“ přiznal, když zajel dovnitř motor zhasl. Šel opět zavřít bránu, zatímco Severus se dostal na vozíček. Jistěže není celý nadšený z takového nesmyslu – Snape by se vlastně divil, kdyby byl. Ten kluk neměl nic, pro co by byl skutečně nadšený…

   Potter se vrátil a pomohl mu dostat se do domu. Jak se ukázalo, nezůstalo jen u světýlek vně domu. Vnitřek byl provoněný jehličím, skořicí a hřebíčkem, stejně jako sušenými pomeranči a jablky – a v obývacím pokoji byl zdroj všech těch vůní.

   „Poradil mi to jeden kamarád,“ prozradil nakonec Potter. „Ozdoby, stromeček…“

   „Psychiatr?“ zarýpal Severus.

   Místo odpovědi se jen zašklebil: „Je to prospěšné, opravdu. Trochu klidu a pohody, vánoční atmosféra… evokuje to vzpomínky na šťastné, bezstarostné dětství…“

   Snape se na něj nedůvěřivě zahleděl. Šťastné, bezstarostné dětství – a kde by ho asi tak zrovna oni dva vzali? Ale Harry jen spokojeně pokýval hlavou.

   Kromě tohoto drobného incidentu vlastně celá ta věc nebyla tak špatná. Vánoce s Potterem – Merline, to je pomyšlení – byly jedny z nejklidnějších svátků, jaké kdy Severus zažil. Především proto, že Potter byl po většinu času pryč a donesl mu několik nových knih, aby se zabavil.

   ***

   Doktor Morule byl šedivějící chlapík střední postavy, kterého Severus viděl jen třikrát, díky Merlinovi, neboť jej neměl příliš v lásce a tato antipatie byla vzájemná, takže Morule dával přednost komunikaci s Harrym, z velké části protože nabyl dojmu, že z nich dvou je Potter ten duševně příčetnější.

   „Doktor říkal,“ referoval Potter v polovině února, „že se vám daří opravdu skvěle. Podle testů se jed téměř vstřebal…“

   Severus pokýval hlavou. „Vynikající. Zmiňoval se také, jak dlouho to ještě bude trvat?“

   „S vaší tvrdohlavostí a vůlí se vyléčit?“ Harry se na něj zakřenil. „Pár měsíců. Co nevidět se postavíte na nohy a jakmile se tak stane, vše další bude už jen otázkou procvičování svalů.“

   „To jsou skutečně dobré zprávy, Pottere,“ ušklíbl se.

   „Nepochybně…“ přitakal a potom naklonil hlavu na stranu a přemýšlivě se na něj zadíval. Následně se široce usmál: „Morule rovněž přišel s další zajímavou teorií. Jed bude pryč, takže logicky vzato, vaše magie by neměla být vůbec blokována.“

   „Jeho genialita mě šokuje. Tak jaké je vysvětlí pro mou…“ nakrčil nos, „indispozici?“

   „Hlavně to zkuste vzít v klidu,“ poradil mu nejprve, což Severuse donutilo zamračit se ještě víc. „Myslí si, že vaší magii brání nějaký psychický blok.“

   „Ne, ne, ne, Pottere!“ vyštěkl. „Problémy s hlavou tu máte vy. Rozhodně odmítám, že bych já byl v nepořádku, co se duševní způsobilosti týká.“

   „Morule si nic takového nemyslí a já nic takového nenaznačoval. Není to… stejný či podobný problém jako u mě. Prostě šok, psychický blok… výsledek stresové situace, trauma… kdoví?“

   „Ne,“ zavrtěl Severus hlavou a odmítl se dál na toto téma bavit.

   ***

   Za dlouhých zimních večerů spolu stále častěji mluvili a Severus začínal chápat podstatu Harryho šílenství. Svým způsobem byl Potter jednoduchý na pochopení, ovšem byl velice složitou osobností – především z toho důvodu, že trpěl těžkou poruchou právě osobnosti.

   Zdálo se, že má dvě hlavní role, ve kterých vystupuje; byl hrdinou, před celým kouzelnickým světem i mezi mudly vystupoval jako milý mladý muž se širokým úsměvem a mírnou povahou. Každý ho miloval a každý jej obdivoval… a svým způsobem, protože to byla jedna jeho část, takový i byl.

   Zároveň měl ale druhou stránku povahy, muže, který byl nebezpečný a kterého skrýval utopeného v myslánce, aby nenarušoval jeho život více, než bylo nutné. Tahle jeho část k němu patřila stejně neodmyslitelně a o to byla děsivější – Severusovi naháněla husí kůži a Harryho samotného doháněla k panice. Dovoloval svému druhému já projevovat se za temných nocí, aby dal průchod svému vzteku a frustraci, aby prosazoval svou spravedlnost… ale měl strach z toho, kým se stával v těch chvílích. Byl tak blízko Voldemortovi, tak blízko tomu, proti čemu bojoval…

   A potom tu byl ten kluk, který neustále balancoval na hraně mezi těmi dvěma možnostmi – mezi miláčkem lidí a nebezpečným šílencem, pravý Harry Potter, kterého měl příležitost vidět a poznat jedině Severus. Kluk, který se nestaral o svůj vlastní život, který se snažil jen najít nějakým způsobem cestu.

   Potter měl skutečně plány, přesně jak kdysi Snapeovi řekl – jeho jediným plánem bylo udržet se co nejdéle pod kontrolou a tomu zasvětil úplně všechno.

   „Víte, když se podívám kolem sebe…“ odmlčel se Harry a zíral do ohně. „Viděl jste dost, abyste to chápal, pane. Nedošlo k žádné změně, nepoučili se z Voldemorta, jako kdyby uplynulá léta neexistovala. Tohle není svět, který jsem zachraňoval. Dal jsem jim všechno, a oni si to vzali a zahodili.“

   „Vítejte v mém světě, Pottere. Teď přesně víte, jak jsem se cítil po každé hodin lektvarů,“ utrousil Severus.

   Harry se pobaveně zašklebil. „To není pravda. Myslím, že jsme si z vašich hodin přece jen něco odnesli; jednu důležitou lekci.“

   „Jakou, smím-li se otázat?“

   „Překonat svůj strach.“

   „Takže přiznáváte, že jste byli vyděšení?“ vyptával se ex-profesor se stále rostoucím pobavením.

   „Jste velice působivý, když chcete děsit, pane,“ Harry sklonil hlavu a potom si odkašlal. „A naučili jsme se něco i o lektvarech. Přinejmenším Hermiona.“

   Severus pozoroval, tak se Potterův výraz změnil, z pobavení nahrazen zase tou nepříjemnou prázdnotou. „Bude se vdávat, na začátku léta. Ron se konečně vyjádřil.“

   „Nevím, jestli mám litovat ji, nebo jeho.“

   „Ani nepovažovali za nutné mi to říct. Psal mi to George. A Fred.“

   Harry se zvedl a došel do rohu pokoje, kde měl v malé dřevěné skříňce shromážděno těch několik málo dopisů, které dostal za celou tu dobu. Od Minervy, povětšinou, několik listů od Ginny a pár od George. Dopisy od fanoušků chodily na ministerstvo, kde je úředníci pečlivě třídili a kontrolovali, jestli nejsou prokleté, a poté předávali Harrymu jednou týdně.

   „Pan Weasley se nevypořádal se smrtí svého bratra moc dobře, že?“

   „Ne… i když, kdo ví. George si Freda prostě vytvořil ve své hlavě znovu. Podle toho mála, co vím, je pevně přesvědčený, že nikdy nezemřel a že je pořád s ním. Mluví spolu…ach…“ promnul si spánky. „Z těch úvah mám migrény.“

   „Máte migrény skoro pořád, Pottere.“

   „Hm,“ souhlasil Harry a prohraboval se poštou. „Tady to je. Pozvánka od Minervy – mám dojem, že je pořád trošičku nabručená, že jsme odmítli pozvání na Vánoce. Trvá na tom, že o Velikonocích se prostě musíme vrátit do Bradavic. Všimněte si, s jakým předstihem to oznámila,“ trochu se usmál.

   „Rozlícená Minerva?“ Severus se skutečně bolestně zašklebil. „Musíte tam jít, Pottere.“

   „No vy půjdete se mnou, to si nemyslete, že se z toho vyvléknete.“

   „Já mám adekvátní omluvu,“ bránil se.

   „V září jste na tom byl daleko hůř, a jak hezky jste to zvládl, pane.“

   Chvilku na sebe podmračeně zírali.

   „A proč se tam vlastně obtěžujete jít? Oba víme, že je vám to proti srsti,“ zajímal se Severus.

   „Och, to ano, ale tady jde o image. Očekává se ode mě, že se občas stavím v Bradavicích,“ pokrčil rameny. „A Minerva nás ráda uvidí.“

   „Ta vaše image, Pottere. K čemu ji vůbec udržujete, hm?“ zeptal se vzápětí, vraceje se k původnímu tématu hovoru.

   „No, to je poměrně lehké,“ ušklíbl se Harry. „Můžete si myslet cokoliv libo o mé domýšlivosti, ale obyčejní kouzelníci ke mně vzhlíží. Jsem pro ně vzor, hrdina… a tím, že se tak budu chovat… nevím, možná se mi podaří určitým způsobem docílit nějaké změny. Příští generace by nemusela být tak zatvrzelá a  zpátečnická, jako ta současná.“

   ***

   Poslední sníh už odtával, nezbylo z něj nic víc, než stružky špinavé vody na chodnících a u cesty. V Malém Dolíku, jen kousek od konce světa, dle Severusova názoru, se sníh držel přesně do poloviny března. A ten den, kdy se slunce vyhouplo nad mraky a ptactvo začalo otravně vřeštět, byl Severus tak frustrovaný zvuky jara, že vstal a zabouchl okno.

   Sotva tak učil, zachytil se pevně okenního rámu a překvapeně zíral na svoje nohy. Stál. Nenatáhl se, aby dosáhl na kličku od okna – prostě si stoupl a udělal to. Zavřel okno… Merline, stál!

   „Pottere! Pottere!“ zakřičel.

   Netrvalo to dlouho a Harry vrazil k němu do pokoje, zvědavý a zároveň trochu ustaraný. Zamrkal a široce se usmál, když ho uviděl. „Páni, profesore! To je úžasné!“

   Severus nedokázal potlačit spokojený úsměv. Po bezmála půl roce rehabilitací se dostavil hmatatelný výsledek. Svaly jej pálily, cítil bolestivé brnění v každém kousíčku svých nohou, ale stál. A teď už je to jen otázka dalších několika měsíců, než bude chodit!

   „Vydržte, jasný?“ zavolal Harry a odběhl pryč. Severus nic nenamítal, i když se pevněji zachytil ještě hrany stolu, nebyl si totiž jistý, jak dlouho se vzpřímeně udrží.

   O okamžik později byl kluk zpět a v ruce držel foťák. „Řekněte sýr…“ zakřenil se a zmáčkl spoušť.

   „Pottere!“ vyštěkl Severus, ale nedokázal být podrážděný déle než vteřinu. „Óh!“ pustil se stolu i okna a těžce dosedl zpět do křesla. „Ani se mi nechce věřit, že jste měl nakonec pravdu, Pottere!“

   „Docela vás chápu. Kdo by mi věřil?“ Harry se nepřestal zubit, stejně jako Severus. „Převlečte se do něčeho pořádného, profesore, za chvíli vyrážíme.“

   „Kam, Pottere?“ podezíravě zúžil oči a zabodl vražedný, jen dalších pár okamžiků trvající pohled přímo do rozjařeného Harryho. Opravdu se nedokázal tvářit zle, ani se mračit, když měl tak skvělou náladu. Ani deset Potterů by mu ji nezkazilo – a tím myslel deset Jamesů Potterů dohromady i se všemi Poberty.

   „Tohle chce oslavu, profesore,“ Harry si prohrábl vlasy. „Myslím, že Minerva oželí pár hodin papírování… a Bradavice se bez ní taky nezboří. Chcete pozvat ještě někoho jiného?“

   „Například?“ zamračil se Snape. Jako kdyby se chtěl obtěžovat s kýmkoliv jiným. Minervu byl ochotný tolerovat, jako jedinou ze všech kouzelníků, které znal. Dobře, hned vedle Pottera.

   „Nevadí…“ mávl nad tím rukou – nejspíše taky neměl chuť snášet přítomnost ještě někoho dalšího. „Takže, oblíkat, pane.“