14 Druhá polovina

Bylo to značně frustrující, rozhodl se Harry, když se srdečně rozloučil s Minervou a v mrtvém nočním tichu se s klapotem své hole vydal zpět k sobě.

   Nereferoval ke vztahům se svými přáteli či rodinou, kterým se dařilo buď skvěle nebo dle očekávání. Ron si těžce zvykal, že si nemůže dovolit s Harrym ani v soukromí jednat, jako byl zvyklý, protože Harry už nebyl ten Harry, jehož znali. Hermiona na druhou stranu byla změnou jeho osobnosti méně zaskočená a s nadšením s ním debatovala o teoretické látce, k níž se dostanou až v příštím pololetí.

   Jeho kolegové mu projevovali respekt a se všemi si rozuměl, i přes jisté nesrovnalosti ohledně bodů… přinejmenším nikdy nedocházelo ke sporům, ovšem menšímu škorpení se nevyhnuli. S Minervou si vybudoval překvapivě pevné přátelství za dlouhých večerů, kdy se zabýval svou zvěromágskou přeměnou, a oceňoval její úsečnost a podivný smysl pro humor, který sdílela se Starým McGonagallem. Byla to patrně mcgonagallovská záležitost.

   Snape trucoval a více méně se mu vyhýbal; ve chvílích, kdy byli nuceni snášet přítomnost jeden druhého, mezi nimi vládlo studené mlčení. Harry si uvědomoval, že se otec cítí patrně zrazený a zraněný, a rozhodl se mu dát prostě čas to překonat. Přesto mu pokaždé řekl přívětivý pozdrav jako první a vytrvale se pokoušel být zdvořilý a dokonce přátelský. Nebylo to tak, že by se ho doprošoval… ne. Ale nemínil jej ignorovat a nemínil zničit naději na nějaký vztah mezi nimi. Koneckonců jim v žilách proudila stejná krev a otec jej svým zvláštním způsobem miloval. Jen byl z neznámého důvodu neschopný to dát najevo, pokud se neoctili v extrémních okolnostech.

   S Albusem vycházel skvěle – občas zašel do ředitelny na šálek čaje, kakaa nebo mléčného koktejlu a bavil se s ním o svých výukových plánech, stejně jako o spoustě dalších věcí, které hodlal udělat ve vzdálené budoucnosti. Starý pán mu sděloval své názory a občas zabředli do hlubokých debat na určitá morální dilemata a případné možnosti řešení svízelných situací, k nimž musí ve světě s novými pořádky a starými předsudky nevyhnutelně dojít. Nejednalo se přímo o nějaké probírání konkrétních válečných plánů, na to měl týdenní zasedání rady mudrců v oné kamenné síni na Orknejích, mimo radary ministerstva – vlastně mimo radary kohokoliv. Kdo soudný by taky rokoval na Orknejích? S Albusem si chodil uklidňovat nervy, protože starý pán pro něj měl vždy připravený nějaký pamlsek, dobrou radu nebo jen povzbuzení a poklepání po rameni.

   Vytížený mystik, jakkoliv silný, potřeboval morální oporu, zvláště když se cítil frustrovaný. A v tu chvíli se cítil opravdu hodně, navzdory Minervině povzbuzení. Bylo to prostě k zbláznění!

   A to neměl na mysli ani převrat, který začal nabírat příjemně zřetelných obrysů – to šlo dobře. Začal pomalu, jako správný Zmijozel, a Holoubková a Applegate dohlíželi, aby šlo všechno bez zádrhelů, a Artur a Rufus se snažil uhladit věci přímo na ministerstvu.

   Celý říjen byly noviny zahlcené šokujícími odhaleními prapodivných praktik v kruzích blízkých samotnému Popletalovi, a široká kouzelnická veřejnost byla pohoršená; v těch chvílích, kdy se nekrčila strachy pod Voldemortovým stínem. Jeho útoky byly brutálnější a Harry měl upřímné obavy, jestli zůstane vůbec co zachraňovat. Ovšem pohlédl-li na to ze správného úhlu, Tom mu vlastně svou zvýšenou aktivitou nahrával.

   Evidentní neschopnost ministerstva efektivně vyřešit problémy a zastavit útoky, spolu s faktem, že se jedna za druhou odhalovaly korupční aféry vysoce postavených ministerských hodnostářů, jen přispívaly ke zničení Popletala a jeho poskoků. Lidé se ještě nezačali bouřit, ale Applegate s radostí zveřejňoval apelující žádosti po rychlém řešení… a pomalu i po změně ministra.

   Popletal se samozřejmě pokusil zasáhnout a diktovat Dennímu věštci, co psát – zatím bez úspěchu, ale dozrával čas přejít k dalšímu stádiu. Harry se musel ušklíbal – tato část se mu příliš nezamlouvala, protože nikdy nebyl ten typ, co by se rád viděl v záři reflektorů, ale neměl jinou možnost…

   Do druhé fáze převratu chtěl vstoupit už jako zvěromág, protože by mu jeho zvířecí forma mohla poskytnout značnou výhodu v případných potížích – možnost rychle zmizet. Ale ne, on stále ještě, ani po měsíci intenzivních meditací pod přísným dohledem profesorky McGonagallové, nedosáhl bodu, kdy mu bylo odhaleno jeho vnitřní zvíře. A to bylo… více než frustrující a více než k zbláznění.

   Nebyl zvyklý na své vlastní selhání, nechápal, co dělá špatně, proč nevidí tu pitomou potvoru hluboko ve svém nitru…

   Původně předpokládal, že by mohl být nějaká šelma, vzhledem k tomu, že nebyl nejmírumilovnější člověk na světě – a proto počítal s vlkem, protože patroni zvěromágů na sebe berou podobu jejich vnitřního zvířete… ale ne, neměl čtyři tlapky, velké tesáky ani srst. Měl pařáty, zobák a peří – a to byly jediné věci, kterými si byl jistý. Jinak nevěděl, jestli je dravec nebo pitomý papoušek, jakou má barvu, nic.

   Potřeboval velice nutně zjistit, co za zvíře se v něm skrývá, aby byl schopný vyhledat si o něm informace, snadněji se do něj vcítit, než by se začal pokoušet přeměňovat. Musel splynout se svým zvířetem a pochopit své vnitřní já a potřeboval k tomu nutně vědět, co že to jeho vnitřní já je!

   Jeho meditace probíhaly přesně tak, jak měly – ale jako kdyby mu něco pokaždé zabránilo prohlédnout přes vnitřní clonu a plně si uvědomit to stvoření v sobě…

   Prudce zastavil a naklonil hlavu na stranu, vyrušen ze svých úvah šelestem, zdušeným šepotem a zlostným zasyčením.

   To bylo podezřelé.

   Pomalu vyslal svoje smysly vpřed, rozprostřel je kolem sebe a cítil za rohem přítomnost tří lidí. Znepokojivé bylo, že to byl otec, mladý Warrington a ne zase tak mladý Nott III.

   Magii svého otce by poznal i napůl v deliriu, s Warringtonovou stopou byl obeznámen díky jeho účasti v hodinách (třebaže krátké) a Notta poznal podle kombinace síly, kterou cítil z jeho dědečka a jeho syna, jenž se v Harryho hodinách choval slušně a podával uspokojivé výkony.

   Neměl ani čas se zaobírat trochu víc rychlou myšlenkou, že dokáže rozpoznávat specifické dědičné znaky v magických aurách jednotlivých členů starých rodin, ani přemýšlet nad tím, jestli i jeho magii by dokázal dostatečně senzitivní kouzelník propojit se Snapem.

   Otec a jeho dva společníci vyšli zpoza rohu, tak jako tak odhalení Warringtonovou neopatrností, všichni tři odění v černých róbách Smrtijedů a s maskami na tvářích, v noční tmě jen beztvarými kusy světlé hmoty, jež nedůstojně halila jejich rysy.

   Profesor šel jako první a očima mu naznačil, aby utekl. To bylo poprvé za posledních pár týdnů, co mu věnoval víc jak vteřinu své pozornosti, a Harry okamžitě pochopil, že on a jeho parťáci za ním přišli přímo ze setkání – a podle Warringtonova šklebu zpoza Snapeova ramene nemusel ani přemýšlet, co po něm budou chtít.

   Mohl by utéct. Neviděl ale důvod proč.

   „Profesor Snape, pan Warrington a pan…“ odmlčel se a naklonil hlavu na druhou stranu. „Nott,“ dodal a vnitřně se usmál nad zaváháním toho muže. Nemohl s klidným svědomím říct, že mu byl Theodor III. nesympatický, na to jej neznal moc dobře. Na první pohled se jevil jako kterýkoliv jiný čistokrevný kouzelník věrný Voldemortovi, samozřejmě že mohl mít i své kladné stránky.

   „Kolego Moone,“ temně zavrčel Snape a jeho oči se rozhořely neskutečně intenzivním zlobným ohněm. Byl evidentně rozčílený, že zůstal.

   Ale Harry spatřil příležitost a nebylo by zmijozelské ji nevyužít. Velice dlouho toužil spatřit Pána zla tváří v tvář…

   „Profesore, pamatujete si, jak jsem vám slíbil, že vás seznámím s několika svými přáteli?“ vysmíval se mu – alespoň si myslel, že to dělá – Warrington, nafouklý jako balón. Dokonce si sundal masku, ten mladý idiot, aby Harry mohl vidět triumfální – a směšný – výraz jeho obličeje. „Můj mistr vyjádřil zájem se s vámi setkat. Nemusím zmiňovat, jak dobře jsem vás vychválil…“

   Harry jen nadzvedl obočí a zadíval se na něj, záměrně se otáčeje k otci zády, aby nemusel čelit jeho iritovanému pohledu a mohl se soustředit na toho hlupce. Myslel si snad, že se Moon rozklepe strach? Dle jeho výrazu, ano.

   „Skutečně? A kolega Snape a pan Nott jsou mým čestným doprovodem? Jsem poctěn, pane Warringtone, opravdu,“ řekl uhlazeně a samolibý výraz pomalu stekl z mladíkovy tváře.

   „Chápu to tak, že půjdete bez odporu, pane Moone?“ zeptal se Nott, snadno přecházeje na stejně uhlazený zdvořilý tón, jakým mezi sebou mohou konverzovat obchodní partneři či vzdálení příbuzní, když se ptají jeden druhého, jak se daří, a přitom nemají o odpověď sebemenší zájem.

   Harry s úsměvem přikývl, zatímco otec se snažil mu propálit do týlu díru. Nemusel být ani nitrozpytec, ani udržovat se Snapem oční kontakt, aby si v jeho mysli přečetl ten výkřik:

   CO TO ZATRACENĚ DĚLÁŠ?

   Kdyby otec mohl promluvit, Harry nepochyboval, že by mu z toho praskly bubínky.

   „Rád bych vás požádal o vaši hůlku, pane,“ řekl tedy a vyčkávavě nastavil dlaň. Harry se mu zahleděl do očí, o kousíček vyšší než Nott, a vnutil mu myšlenku, že to není nutné.

   Smrtijed zamrkal a zavrtěl hlavou, načež mu nabídl přenášedlo.

   Warrington byl zklamaný, Snape rozhořčený a Nott jen mírně překvapen, když se jej Harry dotkl s příjemným úsměvem – a následně si Moona prohlížel s obezřetností, s níž by pozoroval jakéhokoliv jiného nebezpečného protivníka, jenž si získal jeho respekt.

   Snape Harryho neočekávaně zachytil za rameno a podepřel ho, než měl šanci narazit svou zmrzačenou nohou tvrdě o kamennou podlahu, a Harry se na něj tázavě zadíval, ale rychle pozornost upřel na svoje okolí, jen napůl vnímaje pro efekt utroušené : „Mrzáku,“ a poslušně zaklopýtal, když jej silně odmrštil.

   Nicméně jako Moon rychle našel rovnováhu a narovnal ramena, nacházeje se v přítomnosti několika desítek dalších Smrtijedů a samotného Voldemorta. Nehodlal potopit otce, ale měl přece jen vlastní pověst jako Moon a neměl v plánu ztopit ani ji.

   Ocitl se v tmavé síni na nějakém starém kamenném sídle – cítil to stáří v kostech. Nebyl to hrad s takovou historií jako Bradavice nebo Snake Rock, ale velice se tomu blížil. Osobně by Harry odhadoval, že se musí nacházet ve znovuobjevených troskách sídla Zmijozelova rodu, na jejichž opravě zapracovalo mnoho a mnoho magie. S uznalým pokývnutím si prohlédl gotické klenby u stropu.

   Nemusel ani vysílat své smysly ven z těla, aby cítil těžké ochrany uvalené na toto místo, které propouštěly jen nositele Znamení zla, nebo přenášedla na heslo, vytvořená s využitím hadího jazyka, čili samotným Voldemortem.

   Harry si tu informaci uložil pečlivě do mozku – dá se kouzlit v hadím jazyce? Musí to vyzkoušet.

   „Vrátili jste se brzy, mí věrní!“ Voldemort zvolal, usazený na leštěném, bohatě vyřezávaném trůně. Měl na sobě volnou černou róbu, která splývala se stíny kolem něj, a Nagini se v těsných smyčkách obtáčela kolem jeho natažené nohy, vytrčenou špičku ocasu u jeho kotníku a hlavu položenou na jeho druhém stehně. „A přivedli jste našeho hosta!“

   „Můj pane,“ Snape jako jeden z užšího kruhu vykročil vpřed a poklekl před ním, zatímco Nott zůstal stát a po hluboké úkloně se vpil mezi postavy kolem.

   Profesor vzal do ruku lem Voldemortova pláště a políbil jej, dávaje si dobrý pozor, aby se nedotkl Nagini. Harry jej pozoroval bez výrazu, a musel uznat, že otec, hrdý jako málokdo, byl dobrý při předstírání poslušnosti a servility. „Moon šel dobrovolně.“

   „Vskutku?“ červené oči bledé stvůry, jež zaprodala už dávno svou duši peklu, jeho nepřítele, se upřely na něj. Harry necítil strach, když čelil jeho pohledu, když cítil černé vlny absolutního zla sálat z jeho těla. Neotřásl se hnusem, nedal najevo žádnou emoci, jen hrdě stál, dobře si vědom hrozícího nebezpečí. Kdesi pod dobře skrytou jizvou mu slabě probleskovala bolest, kterou mohl snadno zaměnit za počínající migrénu na konci dne, kdy byl nucen strhnout stovku bodů… nic víc.

   Pryč byla ta děsivá agonie, a co víc, potlačil oslepující hněv a bezbřehou nenávist, kterou se kdysi zalykal, když byl mladý a zraněný, když nerozuměl.

   Dnes mu čelil jako muž, zmoudřelý svými zkušenostmi a odhodlaný zvítězit. Měl toho s ním až příliš společného, mohl směle říct, že dokázal chápat jeho motivy, touhu ukázat ostatním, že za něco stojí. Jaký by mělo smysl nechat se ovládnout zlobou a krvežíznivostí, které by jen otevřely cestu jeho vlastní vnitřní temnotě, jež by jej ovládla, jako se stalo s Voldemortem? Necítil k němu nic než odpor a lítost. Tom měl svou šanci změnit svět k lepšímu, zachránit jejich milovaný svět, který jim oběma ublížil a přitom poskytl poprvé pocit, že někam patří… a zahodil ji.

   Nagini zvedla hlavu a natočila se, její oči rovněž upřené na něj, a ve vzduchu zakmitala jazykem, ochutnávajíc jeho pach.

   Harry byl klidný a ačkoliv se to mohlo zdát podivné, byl pánem situace; jeho sebeovládání se však začalo bortit, když uslyšel ten hlas. Její hlas.

   „Ale, ale, chlapešek má hůlšišku,“ posmívala se a strhávala každou hláskou obrovské kusy z hradeb, jenž vystavěl kolem své zloby, kolem své temnoty. Nevkročil do těch vod, ne doopravdy od chvíle, kdy byly zkroceny jeho síly mystika a přestál souboj se svým horším já.

   Nechtěl.

   Slabý vnitřní hlásek, tak sladký, tak známý, mu začal slibovat pomstu teď a tady, okamžitě. Bez čekání, bez prodlevy. Stačilo by jen odhodit tu hůl, strhnout prsteny, vznést se až k nebesům na křídlech své úžasné síly… tak divoké, tak dravé… přinést zkázu a oheň a agonii…

   Ach, jak jen sliboval! Jak jen sváděl!

   „Kdopak udělal chlapeškovi bebí?“ ten hlas zaplnil Harryho uši, odtrhl pohled od Voldemorta, od jeho pobavením zářících očí, a neomylně vyhledal zdroj toho protivného zvuku, poprvé na ni pohlédl vlastníma očima, ne skrze někoho jiného…

   A tady před ním stála z masa a kostí, tak blízko, na dosah… osoba, kterou nenáviděl… víc než kdy dokázal nenávidět jejího mistra, víc než kdy nenáviděl otce. Voldemort zabil jeho rodiče, jež zbožňuje, ale na které si nevzpomíná… Bellatrix mu vzala rodinu, kterou znal a kterou miloval, a to v jeho očích byl těžký hřích. Každá buňka v jeho těle křičela, ať si vezme její život a její duši teď hned, ať ji zničí, ať jí způsobí muka tisíckrát horší než si jen její zvrácená mysl dokáže představit…

   Byla svým způsobem krásná – její oči, její kůže, celá její bytost vibrovala jakýmsi jasem, svitem vnitřního šílenství, jež z ní dělalo něco míň a zároveň něco víc než člověka. Na krátký okamžik zůstal bez dechu, osvícen. Byla vlastně překrásná, s černýma laníma očima, které místo nevinnosti zářily nevýslovnou krutostí, bledá jako porcelán, rty rudé jako krev, tryskající z čerstvé tepenní rány, jasná, zářivá… dokonale vytesané rysy její tváře, zkroucené do zvrhlé masky posměchu… a černé havraní vlasy v divokých kudrlinách jen doplňovaly bezchybný obrázek pravé a hluboké nepříčetnosti.

   Harryho zamaskované oči i přes jeho iluzi změnily barvu, z hluboké, znepokojivé modři se stala ještě více znepokojující skoro černá, jak se z jeho zorniček pod maskou vylila živoucí temnota a zaplnila úplně jeho pohled, a na rtech se mu objevil pokřivený úsměv v mnoha ohledech děsivější než ten, jenž se kdy dotkl tváře Pána zla.

   Hleděl na Voldemortovu nejvěrnější služebnici a poprvé pochopil touhu ve všech jejích podobách, druzích a formách. Ve všech.

   Bellatrix ustoupila, její sebejistota na krátký okamžik otřesená, oči rozšířené. Viděla snad v Harryho pohledu, co se skrývalo v jeho duši? Mohla nějakou ozvěnou zaslechnout svádivý hlásek v jeho hlavě?

   Toužil prolít její krev, roztrhat tu hebkou kůži, proplést prsty jejími vlasy a přitom sledovat, jak ten sadistický jas pomalu opouští její oči, vzít si její život a zotročit její zmučenou duši…

   A pak zamrkala – byl to náhle strach, co se zablesklo v její tváři?

   Zapamatoval si ten pohled a naplnil jej uspokojením. Jeho mysl se přestala soustředit pouze na ni a bez jejího hlasu bylo najednou jednoduché ovládnout svou touhu. Byl otřesen jejím nalezením, znechucen sám sebou…

   Kdyby Bellatrix nezamžikala, zemřela by té noci a vypustila by na svět monstrum milionkrát horší než byl její mistr. Znovu ovládl své temnější, své horší, děsivější a dočista zkažené já. Jen prodlévající dojmy a blednoucí vzpomínky na oheň temných vášní zůstávaly skryté v jeho mysli, na samé hranici vědomí, na něž však už nikdy úplně nezapomene.

   Neměl by zapomínat, že jeho součástí je i zrůda, a Harry už nikdy nezapomene. Možná to je klíč k jeho zvěromágské podobě? Jak jen by mohl odhalit své vnitřní já, když drží jednu polovinu své duše tak přísně svázanou, za vysokou, neproniknutelnou hradbou?

   Bellatrix stála sama, odstrčená či dobrovolně izolovaná od ostatních Smrtijedů, takže nikdo neviděl pohled, jenž jí věnoval. Každý ale postřehl, jak se zachvěla a jak se Moon uvolnil a se spokojeným úsměvem na rtech se obrátil k Voldemortovi, před nímž stále klečel Snape, neboť nebyl doposud propuštěn.

   „Musíš omluvit její vychování, Atere,“ řekl vzdušně Pán zla, stále ignoroval špiona u svých nohou a mávl rukou k Bellatrix, jenž se rychle vzpamatovala a nasadila pokorný zbožňující výraz. Nagini se znovu složila se zavlněním do jeho klína a zakmitala jazykem, aby na sebe přilákala pánovu pozornost.

   Nelíbí ssse mi, zasyčela. Je jiný. Je ssss ním něco šššpatně.

   Voldemort láskyplně přejel jedním dlouhým prstem po její hlavě, pobavený. Je mladý, měj trpělivossst, má milovaná… je ssslibný. Viděla jsssi jeho ssstín?

   Harry pozoroval hru emocí na jeho tváři, když se dotýkal své společnice, a náhle věděl, že Voldemort ví… Pán zla mu viděl v očích, co Harry cítil sílit ve svém nitru… Viděl a rozuměl. Kdo jiný by měl chápat volání temnot, ten sladký příslib, jež láká dříve slabé a opuštěné, než ten, kdo mu podlehl?

   Bezzz ssstínu, byla její odpověď a pomalu se začala plazit po jeho hrudi, omotávaje jeho tělo v imitaci objetí, zatímco její pán se poslušně zavrtěl, aby měla snadnější přístup, přivíraje s úsměvem, slastně oči. Několikrát volně obkroužila Voldemortův trup, dokud si zezadu nepoložila hlavu na jeho pravé rameno a znovu pohlédla na Harryho. Bezzz ssstínu… ale v šššeru…

   „V pořádku,“ odtušil, když Voldemort skončil s rozhovorem s Nagini. Ne že by hodlal připustit, že je odposlouchával, ale bylo evidentní, že mají konverzaci. Oba jej nyní pozorovali a Harry přenesl váhu na hůl.

   „Jsem zvyklý jednat s neuctivci,“ zamlaskal a jeho oči zatěkaly k Warringtonovi jenž dosud prodléval v popředí, místo aby se klidil mezi mladší rekruty do vzdálenější části síně. „Obvykle je dobré je vytrestat.“

   „Slyšel jsem o tobě z úst mnoha svých mladších společníků. Prý jsi striktní instruktor, a přísně neutrální,“ začal zpříma Voldemort. „Je tomu tak?“

   „Neutralita mi velice vyhovuje,“ souhlasil Harry. „Poskytuje mi nezávislost.“

   „Hm,“ Voldemort se koutkem oka zahleděl na Bellatrix, jež sledovala Moonův každý pohyb. Ne že by se mladý profesor zase tolik hýbal, po svém téměř nepostřehnutelném výbuchu, který by však měl o to katastrofálnější následky, byl dokonale klidný. Jen tři lidé, opomeňme, že dva z nich neměli celou duši a ten třetí byl vlastně mýtický úkaz, věděli, jak blízko byl ztrátě kontroly – a jen jeden z nich si uvědomoval, k čemu přesně by to vedlo.

   „Máš tušení, proč jsem tě pozval na své skromné sídlo, Atere? Mimochodem, velice vkusné jméno. Po nějakém ctěném předkovi?“

   „Matka na něm trvala, je to docela dobře možné,“ pronesl lehkým tónem.

   „Ach, matky mají pozoruhodně zajímavý způsob jak vybírat jména,“ pokýval hlavou a upíral na něj červené oči. „Co tvůj otec? Souhlasil s ním?“

   „Musel, jinak bych se jmenoval jinak,“ odpověděl drze a kdosi za ním cosi pohoršeně zašeptal.

   „Ticho!“ vyzval Smrtijedy líně jejich Pán, zvedl se z trůnu a s Nagini na ramenou a kolem hrudi sestoupil kolem stále klečícího Snapea, jenž se neodvažoval pohnout. Zastavil se před Harrym a jeho milovaná znovu zakmitala jazykem a ochutnávala Harryho pach, jen milimetry od jeho tváře.

   Nedokázal potlačil přirozený reflex zamrkání, ale jinak se nepohnul a vracel jí zdvořilý pohled.

   Měl jsssi pravdu, souhlasila pak. Není úplně marný… výjimečnossst nám dobře possslouží.

   Jsssem ssstejného názoru, Voldemort přikývl a začal Harryho obcházet. Je sssilný… inteligentní… ssspíše ssspojenec než sssluha…

   „Nemohl jsem najít tvou rodinu,“ řekl pak za jeho zády a Nagini Harrymu zasyčela do ucha. Žádná slova, jen jakýsi zvuk, který by se dal považovat za… Co? Výhružku? Výzvu?

   „Nemám žádnou,“ odpověděl. „Matka zemřela, je to pár let, a otce jsem viděl jen jednou od chvíle, kdy se Francie stala mým domovem.“

   „Není snadné ztratit se s tak zvláštním jménem, Moon,“ naléhal pak, stále za Harryho zády. „Přesto moji věrní nebyli schopní tvého otce najít.“

   Málem vyskočil z kůže, ale podařilo se mu potlačit tuto reakci, když ucítil, jak se Nagini začala přesouvat ze svého pána na něj.

   Co to děláššš?

   Jsssem zvědavá…chci trochu víc vidět jeho tvář.

   Obkroužila jeho trup v podobném stylu jako s Voldemortem, ale místo aby si zapřela hlavu o Harryho rameno, zvedla se a bez pohnutí na něj znovu zírala. Harry cítil stahy jejích svalů, jak jej obmotávala, dokud se jí to nepodařilo pevně a k její spokojenosti. Skoro mu bránila dýchat.

   Nezdá ssse ti, že jsssi k tomu mladíkovi ažžž příliššš přilnavá?

   „Možná to bylo proto, že jsem ho zabil?“ nabídl Harry vysvětlení, aniž by se přestal dívat Nagini do očí, ve snaze ignorovat jejich soukromý rozhovor, a Voldemort se uchechtl, jako kdyby právě nebyl uprostřed… žárlivé scény se svou milovanou. Nejspíše rovněž nehodlal připustit před kýmkoliv, o čem si s Nagini běžně povídají… ach, a jakýže vztah to mezi nimi ve skutečnosti je.

   Harry najednou chtěl zoufale, zoufale věřit v platonickou lásku. Opravdu.

   „Dobře, dobře… kdo nemá problémy s otci?“ zeptal se řečnicky a poklepáním připomněl své společnici, po kom se to plazí. Viděla jsssi dossst jeho tváře?

   Nagini k Voldemortovi otočila hlavu, iritovaně trhla ocasem a přesunula se zpět na něj. Majetnicky si ji pohodil na ramenou-

   Nejsssem tvoje hračka, zasyčela. Neházej ssse mnou!

   Usadil se zpátky na trůn a ledabyle si strhl obrovského hada ze svých ramen do klína, což bylo odměněno zasyčením, které Harry osobně odhadoval jako ekvivalent udiveného a pohoršeného výkřiku, a rozhořčeným: Co sssi to dovoluješšš?!

   „Brumbál ti zajisté naznačil, že by stál o tvou spolupráci v tom svém Řádu,“ řekl a jemně začal hladit Nagini po hlavě. Ššššt, omlouvám ssse, má milovaná… Víššš přece, jak nesssnáššším, když věnuješšš pozornossst cizím… odpussstíššš mi?

   Chvíli pokračuj v této činnosssti a rozmyssslím ssse, natočila hlavu, aby ji podrbal i na druhé straně.

   Harry se začal nevybíravě šklebit, a protože stále nehodlal dát najevo, že rozumí naprosto, naprosto soukromé konverzaci mezi Pánem zla a jeho obrovským, lidi požírajícím hadem, vyrazil ze sebe stále s tím úšklebkem, který se mu podařilo změnit na pohrdavý: „Máte na mysli Řád flambovaného kuřete?“

   Mentálně se Fawkesovi omluvil.

   Nagini i Voldemort se na něj tak zvláštně zadívali, a potom se Nagini začala těsně obmotávat kolem jeho trupu, zjevně mu nakonec odpustila. To mládě ssse mi nakonec líbí.

   Líbí?

   Mládě! Sssotva ssse vylíhl, zdůraznila. Přesssvědč ho, ať sss námi zůssstane. Bude dobrým ssspojencem… Pokud odmítne, nebo ssse mi přessstane líbit, chci jej sssníssst.

   Cokoliv sssi přeješšš, má milovaná.

   „Nezníš příliš nadšeně,“ poznamenal pak k Harrymu, kterého pro změnu přešel smích. „Pověz, proč jsi jej odmítl?“

   „Nenabídl mi nic, o co bych stál,“ řekl poklidně a měřil si Voldemorta vypočítavým pohledem. Ano, tohle byla ta chvíle, kterou oba očekávali. Vyjádřil obezřetně ochotu naslouchat lepší nabídce – a Tom mu ji učiní. Dříve či později.

   „Ach, mohl bys hájit zájmy světla, pravdu a čest a mudlovské šmejdy, Atere. Udělal by z tebe vojáka, pokud bys padl, i hrdinu,“ dobíral si jej.

   „Nejsem zrovna hrdinský typ,“ pokrčil rameny. „A záležitosti světla a tmy,“ nechal ve svém hlase zaznít posměch, „se mě netýkají.“

   „Nejsi příliš mladý, abys neměl žádné ideály? V tvém věku jsem ještě věříval na podobné věci,“ Voldemort se na něj pousmál a bylo to nepříjemné. Není divu, že se neusmívá často. „Pokud nevěříš v dobro a zlo, v co tedy?“

   Harry se něj pomalu a přemýšlivě zadíval. „V moc.“

   Vteřinku vládlo ticho, Harry neuhnul očima z Voldemortovy tváře a nechal jej, aby si přečetl upřímnost v jeho pohledu. Pán zla tak učinil a zasmál se, což bylo ještě o něco nepříjemnější než jeho úsměv.

   Připomíná mi tebe, můj milovaný, když jsssme ssse poprvé sssetkali, zapřemýšlela Nagini a zakmitala jazykem.

   Voldemort něžně obkroužil jediným dlouhým prstem její hlavu, oči upřené na Harryho.

   „Můžu ti ji dát,“ slíbil mu vážně vzápětí. „Můžu ti dát všechno, po čem zatoužíš, a víc. Vědění, které nezískáš nikde jinde a od nikoho jiného. Vědění a moc, to je to, co hledáš, správně, Atere? Kráčí spolu ruku v ruce a oboje nalezneš u mě.“

   „Výměnou za co?“ zeptal se obezřetně.

   „Věrnou službu,“ odtušil bez mrknutí oka Pána zla a naklonil se k němu. „Aniž bych tě svazoval… příliš.“

   Harry se vypjal do plné výšky, ramena rovná. „Musím přiznat, že jsem nakloněn… určité… dohodě.“

   „Dám ti zkušební úkol,“ řekl Voldemort pomalu. „Když jej splníš, pohovoříme si detailně o vzájemné spolupráci, Atere. Jsem si jistý, že máme jeden druhému co nabídnout.“

   „O tom není pochyb,“ Harry se ladně uklonil. „Jaký úkol, lorde?“

   Rozhodný… Prossspěje nám mít jej u sssebe. Možná jej nebudu chtít sssníssst, ani když ssse mi znelíbí, řekla souhlasně Nagini nad jeho pohotovostí.

   „Severusi,“ Voldemort položil ruku na rameno svému špehovi. Harry neměl pochyb, že jeho otce musí už příšerně bolet kolena, nemluvě o tom, že je vnitřně patrně silně rozrušen, když právě slyšel svého syna téměř se upsat temnotě.

   „Můj pane?“ zachraptěl a poslušně k němu zvedl fingovaný oddaný pohled.

   „Budeš jistě potěšen, Ater vysvobodí Luciuse z vězení,“ pobavení z Pánova hlasu bylo mrazivé. „Nastal čas, přátelé, aby se všichni věrní sešli pod mojí standartou! Do konce roku ministerstvo padne!“ zvolal zvučně a Smrtijedi propukli v jásot.

   Jak sssnadné je nadchnout ty hlupáčky, zasyčela Nagini, mazlivě šťouchla svého pána do břicha a Voldemort se ušklíbl a pokynul Harrymu, aby přišel blíž.

   Harry uposlechl, ale nepoklekl jako otec, nicméně se hluboce sklonil a upřel oči do země. Snape po něm střelil nic neříkajícím pohledem a zůstával bez hnutí, Voldemort si prohlížel detailně iluzi jeho černomodrých vlasů.

   „Nepoklekneš?“ zeptal se dočista tiše.

   Na okamžik zaváhal a poté se spustil na jedno koleno, pozvedaje hrdě hlavu. Očima vyhledal dva červené body a bez mrknutí do nich hleděl, nezastrašen, nepokořen. A viděl v pohledu Pána zla pobavení a slyšel Nagini se tiše smát – tak, jak jen se hadi smějí.

   „Neselži, můj mladý příteli,“ řekl mu a přenesl ruku ze Snapeova ramene na Harryho temeno. „Vidím v naší zářivé budoucnosti skvělou spolupráci.“

   „Nemám v plánu selhat, lorde,“ ujistil jej Harry a sklonil oči, zrak upíraje na Nagini. Dovolil si na ni zamrkat: „Nikdy jsem neselhal.“

   Natáhla se a naposledy toho večera ochutnala jeho pach, spokojená, že jí věnuje úctu a pozornost, ne jako jiní služebníci jejího pána, kteří na ni pohlíží jako by byla pouhým zvířetem.

   Myssslím, že jej budu mít v oblibě, můj milovaný.