7 Další rány osudu

Zbývala jediná otázka. „Co je moc, kterou Pán zla nezná, profesore?“

   „Domnívám se, že je tím myšlena znovu láska, Harry,“ odpověděl a zabořil do něj opět intenzivní pohled.

   „Voldemort ji zoufale postrádal ve svém dětství a nyní jí pohrdá, protože ji nikdy nepoznal, a odmítá si připustit, že ji potřebuje…“ odmlčel se a smutně se usmál.

   „Nepočítá s její silou,“ řekl pomalu Harry. „Je to víc než touha po pomstě, víc než nenávist,“ pokračoval spíš pro sebe, skláněje hlavu.

   Kdo miluje, udělá cokoliv proto, aby ta láska byla zachována, aby nezanikla… a stane-li se tak, msta ve jménu lásky má hlubší smysl než msta z nenávisti, je čistší. Láska je motivace zvítězit, naplňuje duši, živí plamen odhodlání, stále jitří nezhojitelné rány a ani čas ji nedokáže zcela zničit. Prchavý nádech zůstává v člověku, který miloval a byl milován, až do konce života. A láska je tím důvodem, proč je dobré žít.

   Zvedl oči ke starému muži naproti sobě a problesklo mezi nimi vzájemné porozumění.

   „Co se bude dít teď?“ zeptal se pak.

   „Soustřeďuji informace o Voldemortově vzestupu,“ odtušil ředitel obezřetně. „Víc ti nemohu prozradit.“

   Harry ucítil v ústech hořkost a lehce se dotkl napuchlé jizvy. Nejspíše pátrá po zdroji Voldemortovy síly a po způsobu, jak ji odstřihnout, hledá cestu, jak jej efektivně zničit. Harry by měl být součástí toho výzkumu, jestliže se od něj podle všeho očekává, že právě on ho zničí. To bylo tak frustrující – nemluvě o nebezpečí, v němž se ocital každý v jeho blízkosti.

   Odpověď byla jednoduchá, ale Harry nepředpokládal, že by bylo moudré řediteli ukázat, kolik toho ví a kolik je schopný si domyslet. Jistěže po dnešku nepochyboval, že ho starý pán má rád jako vlastního vnuka – bylo to evidentní, bylo to lichotivé a příjemné zjištění…

   Ale žili ve válce a Brumbál byl jenom člověk, mohl být oklamán, mohl být zlomen… jakkoliv nepravděpodobné to bylo. Nemohl si dovolit riskovat, když teď věděl, že je patrně jediný schopen zastavit Voldemorta.

   Lehce se otřásl nad tím uvědoměním a posunul jej do pozadí, aby se jím zabýval později v soukromí. Teď musí jen lehce vmanévrovat ředitele do pozice, v níž ho potřebuje.

   „Takže mě zase necháte tápat, pane?“ zeptal se ublíženě. Pro dnešek ukázal až moc sebeovládání a až moc bystrosti. Je na čase zase zavolat Harryho Pottera, jak ho znají a milují.

   „Prozatím nevidím jinou možnost, Harry,“ pronesl truchlivě ředitel.

   „Není tu něco, co můžeme udělat? Jakože – zastavit to spojení? Nějak ho zablokovat?“ ptal se dál a trucovitě na něj hleděl. „Chci tím říct, co když to udělá znovu? Jak se ode mě očekává, že ho porazím, když mě může kdykoliv posednout?“

   Brumbál se nadechl, aby mu odpověděl, ale v tu chvíli se plameny v krbu rozhořely a objevila se v nich hlava Harryho otce.

   „Albusi!“ zavrčel Snape iritovaně. „Dolores Umbridgeová se snaží dostat na ošetřovnu. Asistence by byla vítaná…“ a zase zmizel.

   „Pokud mě omluvíš na okamžik,“ ředitel se zvedl ze svého místa a během mžiku zmizel letaxem čelit bradavické vrchní vyšetřovatelce.

   „No jasně, počkám,“ odpověděl Harry do prázdna a podrážděně zíral na opět vyhaslý krb.

   Profesorka Umbridgeová opravdu zkoušela jeho trpělivost. Její hodiny byly minulý týden stejně nepříjemné jako kdykoliv předtím, a Harry se neskutečně těšil na to, až se definitivně zbaví její společnosti – upřímně doufal, že se stane něco, cokoliv, co ji odstraní z cesty. Ovšem jak se konec roku blížil a profesorka stále zůstávala při plném zdraví a stále v ministrově přízni, začínal mít obavy, aby pověstná kletba na postu učitele obrany náhodou neselhala. Upřímně, ani by se nedivil – to by přesně odpovídalo jeho štěstí, že profesorka, kterou nemůže ani vystát, kletbu zlomí nějakým záhadným způsobem. Možná tou růžovou…

   Otřásl se se zhnuseným obličejem. To aby vzal věci do vlastních rukou a vyštval ji, pokud se s ní nechce otravovat ještě příští rok. Už ani na ty kletby není spolehnutí.

   Zapřel lokty o kolena a svěsil unaveně hlavu. Začínalo na něj znovu doléhat všechno, co se dnešní noci událo – uvažování o Umbridgeové a růžové toho bylo důkazem. V tom tichu se rovněž nedokázal ubránit čerstvým vzpomínkám; na tu nepřirozenou strnulost Síriova těla, když si ho přitáhl blíž, na pach krve, na pocit, jaký vyvolávala na jeho rukou… a co bylo nejhorší, když semkl víčka, viděl před sebou jeho vytřeštěné, nevidoucí oči. Ani neměl čas mu je zavřít, než ho otec surově odtáhl…

   V této pozici jej nalezl ředitel, když se o pár minut později vrátil zpět.

   Harry několikrát zamrkal a narovnal se, pomal sbíraje kusy sebe samotného. Loňské léto bylo to nejhorší v jeho životě, myslel si, že se zlomí jako stéblo suché trávy pod náporem divokého věru… a nestalo se tak. Byl od té chvíle silnější, odhodlanější, přizpůsobil se novým podmínkám, naučil se pravidla a naučil se hrát.

   Roztřeseně se nadechl a zadíval se na ředitele s očekáváním. Nenechá se zlomit.

   „Vraťme se k našemu hovoru,“ pronesl Brumbál a usadil se na své místo. „Ano, je tu možnost, že se dnešní situace může opakovat. Do chvíle, než si budeme jistí, že Voldemort nepronikne do tvé mysli, obávám se, že ti nemohu svěřit žádné podstatné informace či ti dovolit zůstat v domě tvých příbuzných.“

   Harry na vteřinu zamrzl. Ne že by život u Dursleyových byl kdovíjaké peříčko, ale… byl tam v bezpečí a byl – pro jednou – kompletně neviditelný pro všechny obyvatele celé čtvrti. Ten Potterovic kluk! Raději se od něj držte dál, nemluvte na něj, nedívejte se na něj! Úplný opak jeho kouzelnického života, kdy byl neustále pod drobnohledem.

   Pro člověka s tajemstvími bylo daleko jednodušší si je udržet, když mu lidé nevěnovali tolik pozornosti. Těžko tomu věřit, ale Harry se těšil na osamělou existenci po celé dva dlouhé měsíce v Zobí ulici. Nemusel se bát, že se prořekne, nebylo nutné hlídat svá gesta a výraz tváře… neočekávalo se od něj, že bude s Dursleyovými nějak komunikovat. Mohl být sám sebou a načerpat duševní sílu.

   „A kde teda budu do začátku školy?“ zeptal se. Daleko raději by slyšel, že mu Brumbál zajistí lekce nitrobrany. Proč se starý pán pořád nechytá na hozenou návnadu?

   „Zřídil jsem ti pobyt po celou délku prázdnin u… profesora Snapea,“ krátké zaváhání v jeho hlase a nejistota v očích  Harry varovaly předem, už ani neslyšel vyslovení otcova jména. Bez dechu na ředitele zíral. To bylo to poslední, co chtěl slyšet. To už by raději přijal oznámení o svém zasnoubení s třaskavým skvorejšem.

   „Je pro tebe nyní životně důležité, aby ses naučil ovládat jedno velice tajemné odvětví magie, Harry. Říká se mu nitrobrana a dopomůže ti k uzavření mysli. S její pomocí budeš schopný odolat Voldemortovu útoku a nebudeš se muset bát, že by se dnešní situace někdy opakovala. Věřím, že s její pomocí skončí i tvé špatné sny… Severus tě bude učit. Už jsem s ním o tom hovořil,“ pokračoval spěšně, využívaje Harryho šokovaného mlčení.

   Harry na něj nepřestal zírat, ale pomalu se sípavě nadechl a pak vyprskl: „To nemůže myslet vážně!“

   „Ach,“ Brumbál se skutečně slabě zasmál – i přes to, že měl nejspíš polovinu Řádu právě na bradavické ošetřovně a jediná naděje kouzelnického světa na něj hleděla s vražedným leskem v očích. „Ten tón, ten výraz! Víš co je zajímavé, Harry? Že profesor Snape reagoval naprosto stejně jako ty.“

   Harry vydal podrážděný zvuk, kombinaci zafrkání a zavrčení. Nebylo to ani v nejmenším zajímavé – byl si bohužel vědom, že v některých rysech se svému otci podobá, nebo začíná přibližovat. Ať už chtěl nebo ne.

   A Harry by se bez toho raději obešel, tisíceré díky!

   „Nemůže mě učit někdo jiný?“ zeptal se stísněně. Rozhodně nechtěl strávit celé léto s otcem – před jeho cvičeným zrakem by se musel mít na pozoru dvacet čtyři hodin denně – a byl si naprosto jistý, že ho nechce mít nikde poblíž svých myšlenek a vzpomínek, právě naopak. A pokud věděl dobře, praktická nitrobrana se nedá naučit jinak než stylem pokus/omyl – v tomto případě útok/odražení.

   „Třeba vy, pane? Kdokoliv jiný?“ zeptal se ještě stísněněji, když Brumbál zavrtěl hlavou.

   „Obávám se, že se potřebuješ učit od skutečného znalce,“ pronesl zarmouceně. „Voldemort sám je mistr nitrozpytec… a v současné době, pokud je mi známo, mu jsou schopní odolat pouze dva lidé. Náhoda tomu chtěla, že já jsem jedním a profesor Snape tím druhým člověkem, ovšem z nás dvou je Severus ten, kdo bude mít přes léto dostatek času věnovat se tvému tréninku.“

   Harry mlčel po nějaký čas. Co měl teď dělat? Nitrobrana pro něj byla životně důležitá, to si dobře uvědomoval, ale dal by přednost studiu s kýmkoliv jiným než s otcem. Dobře, s Tomem raději také ne.

   „Nikdo další není k dispozici po tak dlouhou dobu, nebo nemá potřebné schopnosti tě cvičit, Harry,“ promluvil jemně Brumbál. „Věř mi, že tě nerad vidím v této situaci, a ani nevíš, jak lituji… co se dnes stalo a s čím vším se musíš vyrovnat.“

   Harry přikývl a zatěkal k němu očima.

   „Nemám na vybranou,“ řekl pak, hořkost jasná v jeho hlase. „Mohu se alespoň spolehnout, že mu neprozradíte, že znám pravdu o našem… nešťastném genetickém spojení?“

   „Je-li to tvé přání…“ přikývl ředitel.

   Harry rázně kývl rovněž – bylo to jeho přání, jedno z jeho největších přání, aby byl přesný. Unaveně si protřel oči a zeptal se: „Omluvíte mě, jestli je to vše?“

   „Jistě, jistě…“ ředitel vstal a energicky k němu přešel. Harry nicméně nepotřeboval pomoc vstát z vlastního místa, ani dovést ke dveřím. Přesto určitá jeho část oceňovala gesto podpory a Brumbálovu ruku na rameni po tu krátkou chvíli, než překonali délku ředitelny.

   „Zkus se pár hodin prospat, Harry. Dobrou noc.“

   „Dobrou, pane,“ oplatil mu, natáhl ruku ke klice a zarazil se. V ten okamžik jej napadla jedna palčivá otázka, na níž se vlastně bál znát odpověď. Otočil se k Brumbálovi, nadechl se, otevřel ústa… ale nakonec se jen slabě usmál a odešel.

   Nemělo smysl zabývat se takovými věcmi, nemělo smysl dlít nad minulostí. Harry se rozklepal v průvanu a tiše zamířil k ošetřovně. Doufal, že mu pohled na dobrotivého vlkodlaka pomůže, že jen samotná blízkost přátelské duše zažene ten nepřirozený chlad, který ho začal obklopovat. Jako kdyby vyvoláním té krátké otázky vyvolal i všechny ty vzpomínky, na které nechtěl myslet, znovu všechny ty pochyby a obavy… úzkost a strach, beznaděj, zoufalství a paniku.

   Nemohl být teď sám s tím vším nad hlavou. Se Síriovou smrtí, proroctvím a…

   Nemohl hledat útočiště ani mezi Ronem a Hermionou. Byli to jeho přátelé, byli pro něj jako bratr a sestra, ale Harry v tu chvíli potřeboval jiný druh podpory, jestliže měl potlačit starou bolest, kterou si po většinu roku nepřipouštěl, ale která zanechávala hořkou příchuť v jeho ústech.

   Kráčel na ošetřovnu a snažil sám sebe přesvědčit, že mu nezáleží na tom, proč jej vlastní otec nenávidí. Po většinu doby mu na tom nezáleželo, pravda, ale teď… teď by potřeboval jeho podporu, jeho radu. A jediné, s čím mohl počítat, byla jeho nenávist.

   Potřeboval navštívit Rema a ujistit se, že bude žít, že bude v pořádku, a že mu řekne, že všechno bude dobré, že zažene jeho obavy, že utlumí bolest ze ztráty Siriho, že udělá všechno lepším.

   Jistěže Remus bude lhát, ale na tom nezáleží. Harry potřeboval utěšit, jakkoliv zahanbující to bylo, a Rem byl jediný, kdo mu teď zbyl.

   Harry se zarazil v půlce cesty – jak mohl být tak hloupý? Se zavrčením a poznámkou o vlastní inteligenci se otočil na patě a vyrazil k nebelvírské věži. Byl unavený, rozlámaný a emočně na dně, jistěže přestával pomalu uvažovat jasně. Ošetřovna je plná, Brumbál mu to řekl osobně, takže nemá šanci proplížit se k Removi nezpozorován. A jak vůbec mohl být v první řadě tak nezodpovědný a vyjít z ložnice bez jedné ze svých hůlek?

   Po špičkách prošel společenskou místností do ložnice a zpět, protože Ron a Hermiona neklidně spali v křeslech s výhledem na vchod. Troška toho chladu, vytvořeného patrně jeho osobním mozkomorem, ustoupila, když je tam viděl, a jemně se pousmál.

   Pod pláštěm prošel do koupelen, smyl ze sebe všechnu tu krev, převlékl se do školní uniformy – bylo půl páté a obloha už získávala nad východním obzorem světlejší nádech, takže nemělo ani cenu pokoušet se uvažovat o krátkém spánku – a s hůlkou v rukávu se proplížil na ošetřovnu.

   Tři čtvrtě lůžek bylo zaplněných, závěsy kolem většiny z nich zatažené. Harry byl rád, že nevidí zraněné a jejich tváře – nechtěl je vidět, nebo se zabývat myšlenkami, jestli třeba někteří z nich nebudou do konce života poznamenaní.

   Poppy ošetřovala posledního z pacientů hned u dveří a Harry zadržel dech, když uslyšel chraptivý hlas Pošuka Moodyho, jak tiše nadává. Na vteřinu přemýšlel, že zmizí – ten chlap vidí s tím svým zatraceným okem přímo skrz jeho plášť, a Harry zrovna teď nepotřeboval být chycen.

   „Nevíš aspoň, jestli ti tupci našli moje oko, Poppy?“ zavrčel po extrémně šťavnaté kletbě a zafuněl bolestí.

   „Moc se netvař, Alastore! Kdybys přišel ihned a nepobíhal s otevřenou ránou půlku noci, hledaje to svoje oko, nemusela se ani z poloviny tak zanést špínou!“ napomenula ho ošetřovatelka iritovaně.

   Harry si oddechl a velice tiše postoupil o další krok do místnosti. Nedíval se směrem k lůžku s vysloužilým bystrozorem, místo toho přemýšlel, na které z těch postelí bude Remus.

   „To jsi musel prolézat každou myší díru?“ ptala se dál. „U Merlina, kvůli jednomu oku!“

   „No, no!“ ozval se Moody. „Měl jsem taky práci, ženská! Tak laskavě kroť ten svůj jedova-aah! Zatraceně! Buď opatrnější!“

   „Dobře ti tak!“

   Harry se zašklebil a krok po kroku pokračoval dál. Nahlédl na léčitelský záznam v nohách postele hned vedle Moodyho a usmál se pro sebe – v záhlaví stálo Remus Lupin. Popošel ke straně, kde se otevíraly závěsy, ale nemohl si dovolit riskovat, takže zůstal nehybně stát a čekal.

   Nakonec se zaposlouchal do konverzace mezi vrchní ošetřovatelkou a jejím poněkud vzpurným pacientem. Jak se zdálo, znali se už dlouhá léta – osobně odhadoval, že mohli být zhruba stejný ročník, takže patrně chodili společně do školy – a tato situace nebyla neobvyklá.

   Štěkali se jako starý manželský pár a Harry se nepřestal pošklebovat nad Moodyho peprnými nadávkami a peskováním madame Pomfreyové po dalších deset minut.

   První sluneční paprsky začaly pronikat vysokými okny na východní straně ošetřovny, když mu ten úsměv zmrzl na rtech.

   „Jak je na tom Lupin? Neměla bys dělat rozruch kolem něj? To ti povím, ten kluk to schytal!“

   „Prozatím je stabilizovaný,“ odpověděla nejistě. „Chápu to tak, že jsi byl poblíž něj?“

   „Přesně tak to chápej,“ přitakal. „Ne že bych ho chtěl podceňovat, ale troufat si na Lestrangeovou je nebezpečný i s chladnou hlavou.“

   „Můj ty Merline…“ zamumlala znepokojeně.

   „Ten nikomu ještě nepomohl,“ poznamenal chladně. „Vždycky jsem říkal, že té malé ču-“

   „Alastore!“

   „Humpf! Měli jí dát mozkomorův polibek hned, jak ji chytili. Tak to je! Nevěřila bys, jaké kletby používala, ta malá potvora. Podařilo se jí položit pracky na Blacka a měla jsi slyšet, jak se smála, než s ním skončila! A Lupin! Ten hlupák. Měl tak nehorázné štěstí, že se mu podařilo vyváznout!“

   Harry cítil, jak se v něm vzdouvá vztek. Zaťal ruce v pěst, před očima viděl rány na Síriově těle – tak pečlivé, způsobující co největší bolest!

   Měl sám poznat preciznost, s jakou Bellatrix pracovala, měl by být zvyklý na její styl… začal se dusit tím vztekem, zalykat, pálil jako oheň…

   V hlavě mu rezonovala Voldemortova slova: Chci vidět, jak se umíš bavit… bavit…

   Uvidí se, kdo se bude bavit, Bellatrix, skousl zuby a zkřivil rty v nehezkém úsměvu. Až on položí ruce na ni, tak jí to za Siriho vrátí – s úroky, vysokými úroky. Ta myšlenka jej podivně utěšila, zmírnila žár, dovolila mu několikrát suše polknout a nadechnout se…

   Dostane ji.

   „Kdy se probere?“ zeptal se pak Moody ploše, Harry zadržel dech a madame Pomfreyová mlčela, jako kdyby zvažovala možnosti.

   „Nejsem si jistá,“ řekla nakonec zkroušeně. „Je tu něco… něco znepokojivého na tom, co hlásí diagnostická kouzla. Nevím si rady.“

   Zavřel pevně oči, jak se přes něj přelila vlna nevolnosti. Chvíli měl pocit, že se propadl do nějaké hodně hluboké díry plné ledu – pryč byl žár, pryč byl hněv, zůstával jen mráz a strach. A pak jej napadlo, že je to zlý sen, hodně zlý sen. Pomalu zavrtěl hlavou, jako ve snaze ji vyčistit, a donutil se naslouchat dalším slovům. On nemívá noční můry, on je přece žije…

   „Co přesně?“ podivil se.

   „To je právě to – fyzicky se hojí výborně, jako pokaždé, ale… něco je špatně. Severus měl podezření na jedno z Devatera…“ hlas se jí zachvěl, zlomil, a utichla.

   „Ze všech těch šílených věc-“

   „Tiše! Probudíš ostatní!“ napomenula ho, bez obvyklé síly. „Albus ho přijde prohlédnout, jakmile se uklidní situace na ministerstvu – a Severus musí provést další testy. S konečnou platností si budeme jistí až večer.“

   „Nikdo, nikdo si to nedovolil použít víc jak tři sta let!“ zamručel Moody rozčíleně.

   „Jak to můžeš vědět tak jistě?“ pronesla chmurně madame Pomfreyová. „A kam si myslíš, že jdeš? Musíš odpočívat!“

   „Z cesty ženská! Jestli je to pravda, musíme si začít zatraceně dávat pozor! Víš, co to znamená?! Ti blázni! Idioti! Musím mluvit s Albusem!“

   „Alastore Moody, do postele, a hned!“ rozkázala nebezpečným hlasem. „Otevři si znovu tu ránu a nechám tě svázat!“

   „Poppy!“ protestoval slabě, ale byl poté donucen pozřít uspávací lektvar. Madame Pomfreyová ještě rychle prohlédla, jestli je vše v pořádku, a pak se odešla natáhnout na pohodlnou pohovku k sobě do kanceláře, s dveřmi přivřenými, kdyby se náhodou někdo z pacientů probudil a potřeboval ji.

   Devatero…

   Harry byl otřesen do hloubi duše, vystrašen k smrti, to slovo mu způsobovalo mrazení v zádech… pro svou sílu, pro význam, které skrývalo.

   Byly tři kletby, které se nepromíjejí – za jejich použití proti jiné lidské bytosti skončil pachatel v Azkabanu… a bylo Devatero, za jejichž užití se trestalo nemilosrdně, dotyčný byl prohlášen za vyhoštěnce, navěky za uprchlíka, ztratil práva člověka, stal se nebezpečnou bestií… a každý, kdo jej viděl, měl právo a povinnost jej na místě zabít, uštvat jako tu zvěř, kterou se stal.

   Harry narazil na zmínky o Devateru během svých nočních výzkumů – běžní studenti jsou s nimi jen letmo seznámeni na konci sedmého ročníku, jako s varováním. Studenti pohroužení do zvláštních projektů v obraně proti černé magii, zvláště budoucí pracovníci Odboru záhad, mají možnost se s nimi seznámit detailněji, je jim dovoleno dokonce znát jednotlivé kletby tvořící celek, a účinky… nicméně málokdo touží pohroužit se do této odnože nejčernější magie.

   Je to víc než nepromíjivé, víc než zakázané – je to prokletí samo o sobě.

   Říká se, že kdo příliš dlouho přemýšlí nad Devaterem, přijde o rozum, a kdo použije jednu z kleteb, ztratí duši… Jsou obávané, nenáviděné, jsou zlé a jsou považovány za tzv. mezní kletby – představují hranici, jejíž překročení znamená věčné zatracení duše. Použít jednu z nich je horší než zabít jednorožce a pozřít jeho krev, je to neodpustitelné, nezvratné zaprodání sebe samotného temnotě starší než si kdokoliv dokáže představit.

   Avada kedavra zabije tělo – jedna z Devatera zničí duši oběti, odvleče ji do nejhlubších zákoutí pekla…

   Harry třesoucí se rukou odhrnul závěsy a zahleděl se na Remuse Lupina, jenž byl proklet už předtím jako chlapec, a jehož duše byla přesto tak čistá, tak silná… jehož duše bude trpět v hlubinách Pandemonia navěky.