pátek 8. listopadu 2013

3 Ater Moon

Kulhal po dvorku za Ollivanderovým domem a broukal si, tmavá silueta ozářená měsíčním světlem. Musel si toho dost rozmyslet a konečně měl čas se zastavit, nadechnout se a s jasnou hlavou si utřídit plány.
   Možná bylo trochu ukvapené utéct.
   Reakce jeho otce a strýce, alespoň podle Tonyho výpovědi, jej nechávala velice zmateného. Nedivil se, že by Snape svého bratrance chtěl vykostit, kdyby byl dostatečně rozčílený – měl nechutně výbušnou povahu – ale rozhodně neočekával, že by tak učinil kvůli němu.
   Nechápal, proč by se obtěžoval. Nebylo to tak, že byli rodina – navzdory všem těm kecům o loajalitě a příbuzenských poutech, jeho otec s ním nehodlal mít nic společného a jeho strýc mu ani nedal šanci vysvětlit.
   Neměl jinou možnost…
   Ovšem Lucius jej považoval za nepřítele, který úspěšně obalamutil jeho bratrance. Kdyby na to měl pohlížet objektivně, je docela dobře možné, že on sám by reagoval podobně ukvapeně. Pravda, asi by se jako první neuchýlil hned k Avada Kedavra, ale vyzkoušel Legilimens… nicméně Malfoy nebyl nitrozpytec, byl to odeklínač.
   A to jejich hromadné zhroucení… zavrtěl hlavou a opatrně se otočil na zdravé patě.
   Cítil možná něco podobného provinění, když si vnitřním zrakem vykreslil Tonyho popis událostí v atriu a zničeného otce… ale, k čertu, Snape si za to mohl napůl sám. Musel vědět nebo aspoň tušit, že Harry nepřežije válku, a jestliže byl zlomený žalem a výčitkami nebo čímkoliv takovým, neměl jednat jako královská osina v sedací části těla.
   Znovu se otočil na patě a zašklebil se.
   Jeho útěk byl zaručeně moudré rozhodnutí, stejně jako předstírání vlastní smrti. Několik dní od prvního zveřejnění článku o hrdinském skonu Harryho Pottera byl kouzelnický svět ponořený v hlubokém žalu. Bylo to hlasité, patetické a naprosto, naprosto stupidní. Ještě před necelými dvěma měsíci by o tom psali jako o nějaké hloupém pokusu duševně nevyrovnaného spratka získat pozornost, který se nevyvedl, a najednou byl epickým rekem…
   Nikdo z těch lidí, kteří poskytovali rozhovory o tom, jak moc je mrzí odchod jejich drahého mladého přítele a důvěrníka a jak byl požehnáním a Merlinovým darem světu, jej ani osobně nevidělo
   Pozornost upřená k jeho jizvě Harryho neskutečně iritovala už od prvního okamžiku, kdy se dozvěděl, čímže je tak zvláštní. Díky moc, ale raději by byl milován a proklínán za něco, co si pamatuje a co mohl ovlivnit. Ta pozornost mu už nikdy nebude patřit – jako je pravda, že prokletých jizev se není možné zbavit, byl dobrý v jejich maskování. Pro svět je Harry Potter mrtev a už tak zůstane.
   Nemůže si nicméně dovolit utéct z Británie, jak měl původně v úmyslu, a na chvíli si oddechnout a nabrat síly. Velké události jsou na spadnutí teď a on je jejich nejdůležitější součástí – a taky nemůže nechat Rema v pekle moc dlouho.
   Logickou volbou by bylo vrátit se do Bradavic. Měl by přístup k hlavě Fénixova řádu a tudíž informacím o postupu Voldemortových protivníků, stejně jako poměrně dobrou představu o jeho vlastních pohybech díky Snapeovu špiclování. Výhodná pozice, mohl by se udržet mimo pozornost, zároveň dost blízko, aby mohl okamžitě jednat, vyčkával byl, hýbal by událostmi z pozadí…
   Samozřejmě by se nesměl vrátit jako student – jako který ostatně? Musí si zachovat odstup od všech těch zraňujících myšlenek a věcí, takže upozornit otce na svoje přežití a vmašírovat si to do Bradavic jako Octy Snape ne, rozhodně ne. A kdokoliv jiný by vyvolal podezření; ono je trošku neobvyklé, aby se zčistajasna objevil nějaký student a žádal o zápis do šestého ročníku, nemluvě o tom, že jako student by byl vázaný školním řádem, což by akorát přidělávalo komplikace…
   Pokřiveně se usmál a zahleděl se na jasný měsíc, v úplňku. Člověk by tak nějak usuzoval, že místo učitele obrany proti černé magii bude stále k mání. Už loni se Brumbálovi nepodařilo včas někoho sehnat, jinak by Popletal neměl možnost vpašovat do školy tu svou ropuchu, a letošek pravděpodobně nebude žádnou výjimkou.
   Podívejme se na výčet minulých učitelů za posledních pět let: Quirell – zabit, Lockhart – trvale u sv. Munga, Lupin – vlkodlak, Moody – mozkomorův polibek, Umbridgeová – těžké trauma. Harry byl skutečně zasažen tou zprávou, že nebohá profesorka Umbridgeová nesla tak těžce svůj pobyt mezi kentaury, že dostala panický záchvat, když uslyšela cokoliv vzdáleně připomínajícího klapání kopyt.
   Není potom divu, že o to místo není příliš zájem – a to Harry nemá k dispozici informace, co se stalo s jinými učiteli, než nastoupil sám do Bradavic. Při vzpomínce na Lockharta a jeho inkompetenci nabyl dojmu, že učit zvládne. I Hermiona si myslela, že by měl naučit pár lidí několik triků – samozřejmě, že z toho loni sešlo s Umbridgeovou za zády, ale proč by měl popírat svůj přirozený talent, že?
   „Haló, haló, Země volá pana Moona! Zase letíš na měsíc?“ zažertoval mladistvě znějící hlas a Harry se pomalu otočil a sledoval Tonyho, jak k němu rozpačitě přichází.
   Léčitel Ollivander studoval v Havraspáru, měl rychlé a pronikavé myšlení, ale na druhou stranu mu zase mnohé unikalo. Připomínal prapodivnou kombinaci Hermiony a Rona, když tak o tom přemýšlel – prudce inteligentní a zároveň lehce… ehm, mimo. Proto byl stále přesvědčený, že mu Harry provede něco nepříjemného za to zmrzačení, ačkoliv jej ještě v tu chvíli ubezpečil, že mu tu nehodu nevyčítá – uvědomoval si rizika a vzal v potaz jeho nezkušenost, nemluvě o tom vyrušení v podobě bystrozora Pastorka. Sotva to všechno pomalu a unaveně vysvětlit, upadl do něčeho velice podobného bezvědomí a zaspal většinu dne, naprosto netypicky zůstávaje na milost cizinci. Jeho tělo jednoduše zavřelo krám a stáhlo rolety.
   O to větší byl jeho šok, když se probudil a shledal, že léčitel Ollivander a jeho dědeček jsou ochotní mu pomoci a poskytnout útočiště na jak dlouho bude potřebovat.
   „Proč mi pomáháte?“ zeptal se pana Ollivandera ten večer, on se na něj jen tak znepokojivě podíval a odpověděl:
   „Jsem jen prostý výrobce hůlek, pane Pottere, ale i já vidím, že nepomoci vám by nebylo moudré. Vlastně by to bylo velice, velice nemoudré.“
   Když se později pan Ollivander omluvil a odešel spát, Tony se ušklíbl a řekl: „No, na podobné odpovědi si zvykneš. Děda je hodně zvláštní člověk – ať si říká, co chce, vidí spoustu toho, co jiným uniká. Je to jakási hůlkařská záležitost, možná kapka věštecké krve, nevím. Moje starší sestra je úplně jako on, však to bude ona, kdo po něm převezme krám a tradici…“
   A tak Harry zůstal, vlastně vítaje uvolněnou a nenásilnou atmosféru domu starého výrobce hůlek.
   „Co myslíš tím zase?“ zeptal se klidně a jeho rtů se dotkl jen mírný úsměv. Skutečně, tenhle kluk byl o pět let starší?
   „No, tohle je už podruhé během dvou dnů, co zíráš na měsíc, náměsíčníku. Máš problémy s nohou?“ ke konci svého rozveseleného prohlášení zvážněl.
   „Ne,“ odporoval. „Opakovaně ne a opakovaně ne. Jenom kulhám, léčiteli Ollivandere. I vy to snad poznáte, nebo ne?“ nadzvedl tázavě obočí.
   „Och, tak tohle bylo děsivé,“ otřásl se a mlčenlivě se společně s ním zahleděl na jasné letní nebe. Na Tonym bylo dobré, že si mnohé domyslel a na nic se nevyptával. Byl to pozoruhodně dobrý přítel a Harry byl překvapený, jak snadné bylo mu věřit.
   Jeho zmínka o náměsíčníkovi Harryho trochu zasáhla a jestliže měl vůbec nějaké skryté pochyby o návratu do Bradavic, byly rozptýleny.
   „Jaká byla schůze?“ zeptal se potom. Pastorek a Tonksová upravovali paměť léčitelům u Munga na Brumbálův rozkaz a panu Ollivanderovi se podařilo ušetřit Tonyho stejného procesu – prozradil by tím Harryho – pouze za cenu toho, že se mladý muž připojí k Řádu. Do té doby byli Ollivanderovi striktně neutrální, ale jak starý pán prohlásil, svou stranu si zvolili více než pečlivě už dávno a bylo by jen otázkou času, než by popudili Voldemorta.
   „No, čekal jsem daleko víc parády – nějaké fanfáry a podobně! Ale ne, všichni byli neskutečně zachmuření a paní Weasleyová neustále posmrkávala,“ řekl klidně. „No, tak tohle byl ten Fénixův řád… tvůj otec nevypadal moc dobře.“
   „Už jsem se rozhodl, co udělám,“ Harry se nepohodlně ošil. Očima zatěkal zpět k měsíci a pousmál se. Vrátí se jako Moon, pro Náměsíčníka.
   „Tak to je dobře, to je moc dobře,“ pokýval hlavou Tony a rovněž se zadíval na nebe a zaklonil se. Osamělý mráček zakryl stříbrnou minci na obloze a ztlumil její jasnou záři tmavším příkrovem.
   „Tony? Jak se řekne latinsky černý?“ napadlo jej pak. „Černý, temný?“
   „Ater, proč?“
   ***
   Ater byl vysoký, to ano, ale měl útlou, lehkou postavu vhodnou pro profesionálního famfrpálového hráče, přesněji řečeno chytače, a jeho kůže měla odjakživa zdravý nádech a přes léto byl pokaždé rychle opálený do přitažlivé hnědé. Na první pohled a z velké dálky mohl připomínat Jamese Pottera.
   Jeho vlasy byly jemně zvlněné a modravě černé, nosil je trochu delší, občas k ramenům, občas v koňském ohonu, odhalujíce tak zlatý, půl centimetru silný kroužek v jeho uchu. Jeho oči byly sytě modré, temné a hluboké. Každý, kdo znal Síriuse Blacka, by byl zaražen tou podobností.
   Drobné jizvičky a chraptivý hlas, jako by za sebou měl velice vyčerpávající den, který trval už pár let, mohly někomu připomínat Remuse Lupina – dokonce i způsob, jakým dokázal jemně a přátelsky promlouvat, odkazoval na jakousi spojitost se srdečným vlkodlakem.
   Rysy jeho obličeje mnohým ale připadaly velice zvláštní – ve své podstatě byly všechny obyčejné a každý jednotlivě nezajímavý, ale seskládané dohromady vytvářely pozoruhodně pohlednou tvář zvláštně povědomou a přitom velice odlišnou, každému, jenž znal Poberty. Byly totiž kombinací obličejů právě tří z nich.
   Nicméně Ater Moon, alespoň podle svých slov, nikdy nepřišel do kontaktu s kýmkoliv, kdo je mohl znát, takže ta podobnost musela být logicky čistě náhodná, že ano. Tomuto mladému muži bylo téměř jednadvacet, byl to dospělý kouzelník a strávil polovinu života ve Francii se svou matkou po rozvodu rodičů, kde navštěvoval samozřejmě Krásnohůlky a před třemi lety ukončil studium jako premiant třídy. Vlastně byl dobrým přítelem Fleur Delacour, která byla o tři ročníky níž a teprve letos ukončila studium.
   Harry se ujistil, aby to tak bylo. Jeho diplom z Krásnohůlek byl pravý – madame Maxime byla po krátkém přesvědčování velice ochotná mu pomoci, a Fleur… řekněme, že Fleur neměla zase tolik námitek mu vyhovět. Samozřejmě bylo šikovné umět manipulovat lidskou mysl tak dobře.
   Krátce po svém rozhodnutí se vypravil na týden do Francie a s pomocí zlata a několika kouzel vystopoval jak ředitelku, tak učitele a samozřejmě některé své spolužáky. Nepracoval z vody, ale pouze kopíroval a upravoval vzpomínky, které už měli. Nějak tam vždycky vmáčkl Atera, uhladil okraje a zaonačil to tak, aby jejich výslechem nebylo možné odhalit, že nikdo takový vlastně neexistuje. Obalamutit oficiální dokumenty o jeho studiu bylo o něco těžší, ale i to se mu podařilo. Vzato kolem a kolem, jeho první výlet do zahraničí byl velice uspokojivý…
   Harry prostě miloval kouzla.
   Po většinu volna byl sám v Ollivanderově domě a měl čas cvičit svoje staronové síly; byly jeho součástí odjakživa, jen si jich nebyl vědom a nevyužíval hlubinných zásob čisté magie, která pro něj najednou byla volně dostupná. Meditoval, jak by se to dalo nejpřesněji nazvat, a hledal odpovědi uvnitř svého nitra.
   Na bezhůlkovou magii potřeboval značné soustředí, pokud se mu nepodařilo získat fyzický kontakt s předmětem nebo osobou na níž působil – to byl účinek jeho vůle okamžitý a díky nějaké zpětné vazbě pokaždé přesně podle jeho záměru. Jinak musel uvolnit nějakým gestem a užít patřičné zaklínadlo a zaměřit se na to, co chce – a musel být extrémně opatrný, protože v jeho kouzlech bylo o tolik víc síly, než je běžné, což vedlo mnohdy k nehezkým omylům.
   Byl velice obezřetný na kouzlení bez hůlky, protože málokdy dokázal kontrolovat intenzitu. U jiných fungovala hůlka jako zesilovač kouzla – u něj jako příjemný regulátor. Shledal, že jakkoliv jen mávnutí ruky vypadá impozantně a cool, nemá nervy se s tím pokaždé štvát a strachovat, jestli by třeba někoho nezabil místo omráčil. Hloubka jeho vlastní moci pro něj byla příliš… nová.
   Nebyl žádný zatracený nabušený superhrdina z mudlovských kreslených pohádek, to ne – byl jen mudrc, mystik, mágus… dobře, dobře, možná, že s trochou trpělivosti by to dopracoval do děsivé figurky, od které by se odrážely všechny kletby a která by nadzvednutím obočí srážela protivníky k zemi…
   Ale Harry si to prostě nedokázal představit. Jako Zmijozel a slídivý člověk by byl daleko raději nespatřen než všem na očích se svými schopnostmi. Nehledě na to, že měl sice předpoklady být vynikající, ale potřeboval čas! Mohl by dosáhnout čehokoliv by chtěl, ale… musel by nejdřív vytvořit způsob, jak toho dosáhnout.
   Což jej vracelo zpět k jeho oblíbeným magickým artefaktům. Dokázal je vyrábět s lehkostí a zabralo to jen trochu soustředění a vytvoření potřebných hranic a závazků předmětu – a hle! Měl kouzelnou věcičku. Jeho ruce byly hlavním zdrojem jeho síly, ruce mystika… někdy se zdálo, že pouhý dotek jeho prstů rozechvívá ve zdánlivě obyčejných věcech magii a nechá je zpívat!
   S náušnicí měl spjatý Moonův vzhled – použil ta stejná kouzla jako kdysi na Jamesův prsten – a také vyrážel tu a tam na nákupy na Příčnou i Obrtlou, střídaje identity jako ponožky; jednou blond, podruh zrzavý, mladíček, čtyřicátník, důchodce, a pomalu shromažďoval sbírku věcí, které by si s sebou přivezl.
   Hrdý byl na sbírku svých prstenů, z nichž vytvořil vynikající set útočných zbraní. Blackův rodový prsten bezpečně zajistil neviditelný na palci a na levou ruku si nasadil čtyři platinové kroužky, které byly vytvořeny za účel směřovat jeho čirou sílu a transformovat ji na štítové, zneviditelňující a kompletní zastírací kouzlo a dokonalé Silencio. Na pravou ruku si nasadil čtyři prsteny, jejichž pomocí soustředil čtyři základní útočná kouzla – Mdloby na tebe, Expelliarmus, Petrificus Totalus a Impedimenta. Snažil se být mírný při jejich výběru, a třebaže mu ve výsledku připadaly jako pro prváka, uvědomil si, že se nejlépe hodí.
   Kdyby čelil komukoliv, jehož by nechtěl spoutat nebo omráčit bez hůlky, zatraceně by mu bylo jedno, jestli neodhadne dávku energie a roztrhá ho na kousíčky.
   Svoje kouzelné prsteny zajistil proti jakékoliv detekci a stejně jako náušnici – která na rozdíl od nich zůstávala viditelná – je nebylo možné sundat bez jeho svolení.
   Pak už nezbývalo nic jiného než poslat Brumbálovi životopis a žádost o místo a dostavit se na pohovor.
   ***
   Harry vkulhal k Ollivanderovu krbu a rozhlédl se po jeho stařičkém obývacím pokoji.
   Měl o starého pána trochu obavy, proto na dům uvalil Fideliovo zaklínadlo a udělal z Tonyho strážce tajemství. Bohužel nemohl dělat nic s jeho krámkem, v němž trávil většinu dne, ale doufal, že ani Voldemortovi poskoci nejsou ještě tak drzí, aby se o něco pokusili za dne a na rušné Příčné.
   Drželi se stále při zemi, i když od Potterovy smrti jejich aktivita začala rapidně vzrůstat a kouzelnický svět začal cítit nepohodlí.
   Starý Tomy se asi cítí na koni, když jeho prorokovaný přemožitel jednoduše skápl…
   Což mu nahrávalo do karet, obrazně řečeno.
   S povzdechem se otočil k oběma mužům a potřásl si s výrobcem hůlek přátelsky rukama. „Děkuji znovu a ještě jednou za vaši pomoc a pohostinnost, pane Ollivandere.“
   „Nemáte za co děkovat, lorde mystiku,“ odtušil s drobnou úklonou. „Bylo nám ctí.“
   „No, neřekl bych, že se vidíme naposledy,“ pronesl Tony záhadně. „Dávej na sebe pozor, pane Moone.“
   Potřásl si rukou i s ním a chystal se vkročit do krbu, když ho léčitel zastavil. „Mám pro tebe dárek, ve Skotsku se ti to bude hodit,“ řekl provinile a podal mu útlou vycházkovou hůl z mahagonového dřeva, zakončenou ocelovým bodcem a vyřezávaným držadlem ve tvaru srpku měsíce na druhém konci.
   „Mám dojem, že během špatného počasí by se to mohl nepříjemně ozývat,“ vysvětlil s hanbou. „Nejsem moc dobrý na hůlky, ale hole zvládám, ne?“
   Pan Ollivander poklepal svého vnukla po rameni, Harry mu pokýval díky a zmizel v zelených plamenech.
   Profesor Moon dorazil do Bradavic

Žádné komentáře:

Okomentovat