Kulhal po dvorku za
Ollivanderovým domem a broukal si, tmavá silueta ozářená měsíčním světlem.
Musel si toho dost rozmyslet a konečně měl čas se zastavit, nadechnout se a
s jasnou hlavou si utřídit plány.
Možná bylo trochu ukvapené
utéct.
Reakce jeho otce a strýce, alespoň podle Tonyho výpovědi, jej nechávala
velice zmateného. Nedivil se, že by Snape svého bratrance chtěl vykostit, kdyby
byl dostatečně rozčílený – měl nechutně výbušnou povahu – ale rozhodně
neočekával, že by tak učinil kvůli němu.
Nechápal, proč by se obtěžoval. Nebylo to tak, že byli rodina – navzdory
všem těm kecům o loajalitě a příbuzenských poutech, jeho otec s ním
nehodlal mít nic společného a jeho strýc mu ani nedal šanci vysvětlit.
Neměl jinou možnost…
Ovšem Lucius jej považoval za nepřítele, který úspěšně obalamutil jeho
bratrance. Kdyby na to měl pohlížet objektivně, je docela dobře možné, že on
sám by reagoval podobně ukvapeně. Pravda, asi by se jako první neuchýlil hned
k Avada Kedavra, ale vyzkoušel Legilimens… nicméně Malfoy nebyl
nitrozpytec, byl to odeklínač.
A to jejich hromadné zhroucení… zavrtěl hlavou a opatrně se otočil na
zdravé patě.
Cítil možná něco podobného provinění, když si vnitřním zrakem vykreslil
Tonyho popis událostí v atriu a zničeného otce… ale, k čertu, Snape
si za to mohl napůl sám. Musel vědět nebo aspoň tušit, že Harry nepřežije
válku, a jestliže byl zlomený žalem a výčitkami nebo čímkoliv takovým, neměl
jednat jako královská osina v sedací části těla.
Znovu se otočil na patě a zašklebil se.
Jeho útěk byl zaručeně moudré rozhodnutí, stejně jako předstírání
vlastní smrti. Několik dní od prvního zveřejnění článku o hrdinském skonu
Harryho Pottera byl kouzelnický svět ponořený v hlubokém žalu. Bylo to
hlasité, patetické a naprosto, naprosto stupidní. Ještě před necelými dvěma
měsíci by o tom psali jako o nějaké hloupém pokusu duševně nevyrovnaného
spratka získat pozornost, který se nevyvedl, a najednou byl epickým rekem…
Nikdo z těch lidí, kteří poskytovali rozhovory o tom, jak moc je
mrzí odchod jejich drahého mladého přítele a důvěrníka a jak byl požehnáním a
Merlinovým darem světu, jej ani osobně nevidělo…
Pozornost upřená k jeho jizvě Harryho neskutečně iritovala už od
prvního okamžiku, kdy se dozvěděl, čímže je tak zvláštní. Díky moc, ale raději
by byl milován a proklínán za něco, co si pamatuje a co mohl ovlivnit. Ta
pozornost mu už nikdy nebude patřit – jako je pravda, že prokletých jizev se
není možné zbavit, byl dobrý v jejich maskování. Pro svět je Harry Potter
mrtev a už tak zůstane.
Nemůže si nicméně dovolit utéct z Británie, jak měl původně
v úmyslu, a na chvíli si oddechnout a nabrat síly. Velké události jsou na
spadnutí teď a on je jejich nejdůležitější součástí – a taky nemůže nechat Rema
v pekle moc dlouho.
Logickou volbou by bylo vrátit se do Bradavic. Měl by přístup
k hlavě Fénixova řádu a tudíž informacím o postupu Voldemortových
protivníků, stejně jako poměrně dobrou představu o jeho vlastních pohybech díky
Snapeovu špiclování. Výhodná pozice, mohl by se udržet mimo pozornost, zároveň
dost blízko, aby mohl okamžitě jednat, vyčkával byl, hýbal by událostmi
z pozadí…
Samozřejmě by se nesměl vrátit jako student – jako který ostatně? Musí
si zachovat odstup od všech těch zraňujících myšlenek a věcí, takže upozornit
otce na svoje přežití a vmašírovat si to do Bradavic jako Octy Snape ne,
rozhodně ne. A kdokoliv jiný by vyvolal podezření; ono je trošku neobvyklé, aby
se zčistajasna objevil nějaký student a žádal o zápis do šestého ročníku,
nemluvě o tom, že jako student by byl vázaný školním řádem, což by akorát
přidělávalo komplikace…
Pokřiveně se usmál a zahleděl se na jasný měsíc, v úplňku. Člověk
by tak nějak usuzoval, že místo učitele obrany proti černé magii bude stále
k mání. Už loni se Brumbálovi nepodařilo včas někoho sehnat, jinak by
Popletal neměl možnost vpašovat do školy tu svou ropuchu, a letošek
pravděpodobně nebude žádnou výjimkou.
Podívejme se na výčet minulých učitelů za posledních pět let: Quirell –
zabit, Lockhart – trvale u sv. Munga, Lupin – vlkodlak, Moody – mozkomorův
polibek, Umbridgeová – těžké trauma. Harry byl skutečně zasažen tou zprávou, že
nebohá profesorka Umbridgeová nesla tak těžce svůj pobyt mezi kentaury, že
dostala panický záchvat, když uslyšela cokoliv vzdáleně připomínajícího klapání
kopyt.
Není potom divu, že o to místo není příliš zájem – a to Harry nemá
k dispozici informace, co se stalo s jinými učiteli, než nastoupil
sám do Bradavic. Při vzpomínce na Lockharta a jeho inkompetenci nabyl dojmu, že
učit zvládne. I Hermiona si myslela, že by měl naučit pár lidí několik triků –
samozřejmě, že z toho loni sešlo s Umbridgeovou za zády, ale proč by
měl popírat svůj přirozený talent, že?
„Haló, haló, Země volá pana Moona! Zase letíš na měsíc?“ zažertoval
mladistvě znějící hlas a Harry se pomalu otočil a sledoval Tonyho, jak
k němu rozpačitě přichází.
Léčitel Ollivander studoval v Havraspáru, měl rychlé a pronikavé
myšlení, ale na druhou stranu mu zase mnohé unikalo. Připomínal prapodivnou
kombinaci Hermiony a Rona, když tak o tom přemýšlel – prudce inteligentní a
zároveň lehce… ehm, mimo. Proto byl stále přesvědčený, že mu Harry provede něco
nepříjemného za to zmrzačení, ačkoliv jej ještě v tu chvíli ubezpečil, že
mu tu nehodu nevyčítá – uvědomoval si rizika a vzal v potaz jeho nezkušenost,
nemluvě o tom vyrušení v podobě bystrozora Pastorka. Sotva to všechno
pomalu a unaveně vysvětlit, upadl do něčeho velice podobného bezvědomí a zaspal
většinu dne, naprosto netypicky zůstávaje na milost cizinci. Jeho tělo
jednoduše zavřelo krám a stáhlo rolety.
O to větší byl jeho šok, když se probudil a shledal, že léčitel
Ollivander a jeho dědeček jsou ochotní mu pomoci a poskytnout útočiště na jak
dlouho bude potřebovat.
„Proč mi pomáháte?“ zeptal se pana Ollivandera ten večer, on se na něj
jen tak znepokojivě podíval a odpověděl:
„Jsem jen prostý výrobce hůlek, pane Pottere, ale i já vidím, že
nepomoci vám by nebylo moudré. Vlastně by to bylo velice, velice nemoudré.“
Když se později pan Ollivander omluvil a odešel spát, Tony se ušklíbl a
řekl: „No, na podobné odpovědi si zvykneš. Děda je hodně zvláštní člověk – ať
si říká, co chce, vidí spoustu toho, co jiným uniká. Je to jakási hůlkařská
záležitost, možná kapka věštecké krve, nevím. Moje starší sestra je úplně jako
on, však to bude ona, kdo po něm převezme krám a tradici…“
A tak Harry zůstal, vlastně vítaje uvolněnou a nenásilnou atmosféru domu
starého výrobce hůlek.
„Co myslíš tím zase?“ zeptal se klidně a jeho rtů se dotkl jen mírný
úsměv. Skutečně, tenhle kluk byl o pět let starší?
„No, tohle je už podruhé během dvou dnů, co zíráš na měsíc, náměsíčníku.
Máš problémy s nohou?“ ke konci svého rozveseleného prohlášení zvážněl.
„Ne,“ odporoval. „Opakovaně ne a opakovaně ne. Jenom kulhám, léčiteli
Ollivandere. I vy to snad poznáte, nebo ne?“ nadzvedl tázavě obočí.
„Och, tak tohle bylo děsivé,“ otřásl se a mlčenlivě se společně
s ním zahleděl na jasné letní nebe. Na Tonym bylo dobré, že si mnohé
domyslel a na nic se nevyptával. Byl to pozoruhodně dobrý přítel a Harry byl
překvapený, jak snadné bylo mu věřit.
Jeho zmínka o náměsíčníkovi Harryho trochu zasáhla a jestliže měl vůbec
nějaké skryté pochyby o návratu do Bradavic, byly rozptýleny.
„Jaká byla schůze?“ zeptal se potom. Pastorek a Tonksová upravovali paměť
léčitelům u Munga na Brumbálův rozkaz a panu Ollivanderovi se podařilo ušetřit
Tonyho stejného procesu – prozradil by tím Harryho – pouze za cenu toho, že se
mladý muž připojí k Řádu. Do té doby byli Ollivanderovi striktně
neutrální, ale jak starý pán prohlásil, svou stranu si zvolili více než pečlivě
už dávno a bylo by jen otázkou času, než by popudili Voldemorta.
„No, čekal jsem daleko víc parády – nějaké fanfáry a podobně! Ale ne,
všichni byli neskutečně zachmuření a paní Weasleyová neustále posmrkávala,“
řekl klidně. „No, tak tohle byl ten Fénixův řád… tvůj otec nevypadal moc
dobře.“
„Už jsem se rozhodl, co udělám,“ Harry se nepohodlně ošil. Očima zatěkal
zpět k měsíci a pousmál se. Vrátí se jako Moon, pro Náměsíčníka.
„Tak to je dobře, to je moc dobře,“ pokýval hlavou Tony a rovněž se
zadíval na nebe a zaklonil se. Osamělý mráček zakryl stříbrnou minci na obloze
a ztlumil její jasnou záři tmavším příkrovem.
„Tony? Jak se řekne latinsky černý?“ napadlo jej pak. „Černý, temný?“
„Ater, proč?“
***
Ater byl vysoký, to ano, ale měl útlou, lehkou postavu vhodnou pro
profesionálního famfrpálového hráče, přesněji řečeno chytače, a jeho kůže měla
odjakživa zdravý nádech a přes léto byl pokaždé rychle opálený do přitažlivé
hnědé. Na první pohled a z velké dálky mohl připomínat Jamese Pottera.
Jeho vlasy byly jemně zvlněné a modravě černé, nosil je trochu delší,
občas k ramenům, občas v koňském ohonu, odhalujíce tak zlatý, půl
centimetru silný kroužek v jeho uchu. Jeho oči byly sytě modré, temné a
hluboké. Každý, kdo znal Síriuse Blacka, by byl zaražen tou podobností.
Drobné jizvičky a chraptivý hlas, jako by za sebou měl velice
vyčerpávající den, který trval už pár let, mohly někomu připomínat Remuse
Lupina – dokonce i způsob, jakým dokázal jemně a přátelsky promlouvat,
odkazoval na jakousi spojitost se srdečným vlkodlakem.
Rysy jeho obličeje mnohým ale připadaly velice zvláštní – ve své
podstatě byly všechny obyčejné a každý jednotlivě nezajímavý, ale seskládané
dohromady vytvářely pozoruhodně pohlednou tvář zvláštně povědomou a přitom
velice odlišnou, každému, jenž znal Poberty. Byly totiž kombinací obličejů
právě tří z nich.
Nicméně Ater Moon, alespoň podle svých slov, nikdy nepřišel do kontaktu
s kýmkoliv, kdo je mohl znát, takže ta podobnost musela být logicky čistě
náhodná, že ano. Tomuto mladému muži bylo téměř jednadvacet, byl to dospělý
kouzelník a strávil polovinu života ve Francii se svou matkou po rozvodu
rodičů, kde navštěvoval samozřejmě Krásnohůlky a před třemi lety ukončil
studium jako premiant třídy. Vlastně byl dobrým přítelem Fleur Delacour, která
byla o tři ročníky níž a teprve letos ukončila studium.
Harry se ujistil, aby to tak bylo. Jeho diplom z Krásnohůlek byl
pravý – madame Maxime byla po krátkém přesvědčování velice ochotná mu pomoci, a
Fleur… řekněme, že Fleur neměla zase tolik námitek mu vyhovět. Samozřejmě bylo
šikovné umět manipulovat lidskou mysl tak dobře.
Krátce po svém rozhodnutí se vypravil na týden do Francie a
s pomocí zlata a několika kouzel vystopoval jak ředitelku, tak učitele a
samozřejmě některé své spolužáky. Nepracoval z vody, ale pouze kopíroval a
upravoval vzpomínky, které už měli. Nějak tam vždycky vmáčkl Atera, uhladil
okraje a zaonačil to tak, aby jejich výslechem nebylo možné odhalit, že nikdo
takový vlastně neexistuje. Obalamutit oficiální dokumenty o jeho studiu bylo o
něco těžší, ale i to se mu podařilo. Vzato kolem a kolem, jeho první výlet do
zahraničí byl velice uspokojivý…
Harry prostě miloval kouzla.
Po většinu volna byl sám v Ollivanderově domě a měl čas cvičit
svoje staronové síly; byly jeho součástí odjakživa, jen si jich nebyl vědom a
nevyužíval hlubinných zásob čisté magie, která pro něj najednou byla volně
dostupná. Meditoval, jak by se to dalo nejpřesněji nazvat, a hledal odpovědi
uvnitř svého nitra.
Na bezhůlkovou magii potřeboval značné soustředí, pokud se mu nepodařilo
získat fyzický kontakt s předmětem nebo osobou na níž působil – to byl
účinek jeho vůle okamžitý a díky nějaké zpětné vazbě pokaždé přesně podle jeho
záměru. Jinak musel uvolnit nějakým gestem a užít patřičné zaklínadlo a zaměřit
se na to, co chce – a musel být extrémně opatrný, protože v jeho kouzlech
bylo o tolik víc síly, než je běžné, což vedlo mnohdy k nehezkým omylům.
Byl velice obezřetný na kouzlení bez hůlky, protože málokdy dokázal
kontrolovat intenzitu. U jiných fungovala hůlka jako zesilovač kouzla – u něj
jako příjemný regulátor. Shledal, že jakkoliv jen mávnutí ruky vypadá
impozantně a cool, nemá nervy se s tím pokaždé štvát a strachovat, jestli
by třeba někoho nezabil místo omráčil. Hloubka jeho vlastní moci pro něj byla
příliš… nová.
Nebyl žádný zatracený nabušený superhrdina z mudlovských kreslených
pohádek, to ne – byl jen mudrc, mystik, mágus… dobře, dobře, možná, že
s trochou trpělivosti by to dopracoval do děsivé figurky, od které by se
odrážely všechny kletby a která by nadzvednutím obočí srážela protivníky
k zemi…
Ale Harry si to prostě nedokázal představit. Jako Zmijozel a slídivý
člověk by byl daleko raději nespatřen než všem na očích se svými schopnostmi.
Nehledě na to, že měl sice předpoklady být vynikající, ale potřeboval čas! Mohl
by dosáhnout čehokoliv by chtěl, ale… musel by nejdřív vytvořit způsob, jak
toho dosáhnout.
Což jej vracelo zpět k jeho oblíbeným magickým artefaktům. Dokázal
je vyrábět s lehkostí a zabralo to jen trochu soustředění a vytvoření
potřebných hranic a závazků předmětu – a hle! Měl kouzelnou věcičku. Jeho ruce
byly hlavním zdrojem jeho síly, ruce mystika… někdy se zdálo, že pouhý dotek jeho
prstů rozechvívá ve zdánlivě obyčejných věcech magii a nechá je zpívat!
S náušnicí měl spjatý Moonův vzhled – použil ta stejná kouzla jako
kdysi na Jamesův prsten – a také vyrážel tu a tam na nákupy na Příčnou i
Obrtlou, střídaje identity jako ponožky; jednou blond, podruh zrzavý, mladíček,
čtyřicátník, důchodce, a pomalu shromažďoval sbírku věcí, které by si
s sebou přivezl.
Hrdý byl na sbírku svých prstenů, z nichž vytvořil vynikající set
útočných zbraní. Blackův rodový prsten bezpečně zajistil neviditelný na palci a
na levou ruku si nasadil čtyři platinové kroužky, které byly vytvořeny za účel
směřovat jeho čirou sílu a transformovat ji na štítové, zneviditelňující a
kompletní zastírací kouzlo a dokonalé Silencio. Na pravou ruku si nasadil čtyři
prsteny, jejichž pomocí soustředil čtyři základní útočná kouzla – Mdloby na
tebe, Expelliarmus, Petrificus Totalus a Impedimenta. Snažil se být mírný při
jejich výběru, a třebaže mu ve výsledku připadaly jako pro prváka, uvědomil si,
že se nejlépe hodí.
Kdyby
čelil komukoliv, jehož by nechtěl spoutat nebo omráčit bez hůlky, zatraceně by
mu bylo jedno, jestli neodhadne dávku energie a roztrhá ho na kousíčky.
Svoje kouzelné prsteny zajistil proti jakékoliv detekci a stejně jako
náušnici – která na rozdíl od nich zůstávala viditelná – je nebylo možné sundat
bez jeho svolení.
Pak už nezbývalo nic jiného než poslat Brumbálovi životopis a žádost o
místo a dostavit se na pohovor.
***
Harry vkulhal k Ollivanderovu krbu a rozhlédl se po jeho stařičkém
obývacím pokoji.
Měl o starého pána trochu obavy, proto na dům uvalil Fideliovo
zaklínadlo a udělal z Tonyho strážce tajemství. Bohužel nemohl dělat nic
s jeho krámkem, v němž trávil většinu dne, ale doufal, že ani Voldemortovi
poskoci nejsou ještě tak drzí, aby se o něco pokusili za dne a na rušné Příčné.
Drželi se stále při zemi, i když od Potterovy smrti jejich aktivita
začala rapidně vzrůstat a kouzelnický svět začal cítit nepohodlí.
Starý Tomy se asi cítí na koni, když jeho prorokovaný přemožitel
jednoduše skápl…
Což mu nahrávalo do karet, obrazně řečeno.
S povzdechem se otočil k oběma mužům a potřásl si
s výrobcem hůlek přátelsky rukama. „Děkuji znovu a ještě jednou za vaši
pomoc a pohostinnost, pane Ollivandere.“
„Nemáte za co děkovat, lorde mystiku,“ odtušil s drobnou úklonou.
„Bylo nám ctí.“
„No, neřekl bych, že se vidíme naposledy,“ pronesl Tony záhadně. „Dávej
na sebe pozor, pane Moone.“
Potřásl si rukou i s ním a chystal se vkročit do krbu, když ho
léčitel zastavil. „Mám pro tebe dárek, ve Skotsku se ti to bude hodit,“ řekl
provinile a podal mu útlou vycházkovou hůl z mahagonového dřeva,
zakončenou ocelovým bodcem a vyřezávaným držadlem ve tvaru srpku měsíce na
druhém konci.
„Mám dojem, že během špatného počasí by se to mohl nepříjemně ozývat,“
vysvětlil s hanbou. „Nejsem moc dobrý na hůlky, ale hole zvládám, ne?“
Pan Ollivander poklepal svého vnukla po rameni, Harry mu pokýval díky a
zmizel v zelených plamenech.
Profesor Moon dorazil do
Bradavic
Žádné komentáře:
Okomentovat