5 Studenti a učitelé

Profesor Moon vešel do třídy se zazvoněním na hodinu a studenti usazení v lavicích se na něj zvědavě otočili, aby rychle sklonili oči. Kolem něj vibrovala aura sebevědomí a moci a oblečený byl v drahých róbách v černo-zeleném provedení, které vypovídaly i o jeho bohatství.

Lehce se opíral o svou hůl, stylový vyřezávaný kousek mahagonového dřeva zakončený výmluvným srpkem měsíce, když energicky kráčel prostřední uličkou s vířícím pláštěm a nečitelným výrazem v obličeji, a ti posazení blíže k němu mohli cítit něco z jeho vnitřní síly a podvědomě se stáhli blíž ke svým sousedům.

   Vystoupal na stupínek před katedrou, briskně se obrátil s dramatickým zavířením drahých látek a udeřil okovaným bodcem o podlahu, načež upřel tvrdý zkoumavý pohled na třídu.

   Bylo na něm rozhodně něco hluboce znepokojivého ve způsobu, jakým si prohlížel kurz obrany kombinovaných šestých ročníků.

   „Jsem si jistý, že není třeba, abych se vám představoval, pokud jste dávali na včerejší slavnosti pozor. Nicméně jelikož se to považuje za běžný zvyk, třído, jmenuji se Ater Moon a jsem vaším novým profesorem obrany proti černé magie,“ řekl a na tabuli za jeho zády se objevilo jeho jméno.

   „Tak tedy. A kdo jste vy?“ nadzvedl obočí a zahleděl se do první lavice po pravé straně, okupované Ronem a Hermionou – k Ronově zjevné nelibosti, neboť se na ně profesor díval, jako kdyby je měl oba už dávno přečtené.

   Postupně se mu všichni přítomní – lavice po lavici – představili a Harry každému kývl na pozdrav. Nakonec se pohodlně posadil na katedře, v rukou si protáčeje svou hůl, a věnoval jim pokřivený úsměv, z něhož každému naskočila husí kůže.

   „Jste v šestém ročníku pokročilých kurzů obrany proti černé magii. Jsem si vědom všech těch ubohých náhražek profesorů, které jste za vašich pět dokončených let studia vystřídali, a něco si ujasněme hned na začátku. Každý z vás složil svoje NKÚ na požadovanou úroveň, takže od vás všech tuto úroveň znalostí i očekávám,“ řekl pomalu.

   Náhle vstal a jeho hůl znovu udeřila o zem; mnozí nadskočili. „První pololetí se tedy zaměříme na skutečnou obranu proti černé magii. Souboje.“

   Počkal, až vzrušená vlna šepotu utichne, a s nazdviženým obočím se rozhlédl kolem sebe. „Můj ty Merline, dal jsem někomu z vás svolení promluvit?“ zeptal se. Jeho chraptivý hlas byl mírný, ale zaznívala v něm hrozba. „Takže to bude deset bodů ze všech vašich kolejí.“

   Někteří chlapci – Malfoy, Ron a Seamus – na něj zlostně zazírali.

   „A dalších deset bodů na účet toho, kdo další promluví bez vyzvání,“ dodal. Ve třídě bylo mrtvé ticho a Harry přikývl na znamení uspokojení.

   „Budeme si velice rychle rozumět, jsem si jistý,“ pokračoval potom, usedaje zpět na desku svého stolu.

   „Moje pravidla není těžké sledovat. Nehodlám akceptovat vaše protesty a vaše výmluvy, jestliže vydám rozkaz, vy uposlechnete, pokud chcete v této třídě zůstat, a oplátkou vám slibuji, že na konci roku odjedete připravení se ubránit případnému útoku. Někteří z vás budou připravení víc a někteří méně…“ odmlčel se a přejel očima po třídě, pečlivě si ale dal pozor, aby se na nikom zvláštním nezastavil pohledem.

   „Nějaké dotazy?“

   Hermiona zvedla jako první roku a pokývnutím ji ujistil, že může pokračovat. „Profesore, pokud budeme první pololetí pracovat na soubojích, znamená to, že se teorii vyhneme úplně, nebo…“

   Harry jí skočil do řeči: „Naprosto a kompletně, slečno Grangerová. Soubojnictví je umění, na to nezapomínejte, a pokud si přejete v něm dosáhnout alespoň přijatelné úrovně, nebude čas rozptylovat se. Další dotazy?“

   Hermiona vypadala upřímně zdrcená vyhlídkou, že nebude moci teoreticky studovat cokoliv do hodin obrany a znovu zvedla ruku, profesor si povzdechl, ale pokýval hlavou.

   „Žádné eseje ani domácí úkoly? Žádné učebnice? Zkoušení?“

   „Nikoliv. Nějaké jiné dotazy?“ řekl trochu otráveně, ačkoliv persóna profesora Moona ustoupila do pozadí a Harry měl co dělat, aby se neušklíbl. Typická Hermiona.

   Bylo upřímně řečeno těžké být Moonem – Moon byl muž, který si dal záležet na svém vystupování a jak se jevil v očích druhých, byl to přísný člověk se zásobou ironických poznámek a nesnesl odpor, přičemž lpěl na úctě a prokazoval ji vrchovatou měrou těm, kteří si ji zasluhovali. Moon nepatřil k těm, kteří si se studenti budou přátelsky klábosit v hodině. Ale to nebyl ten hlavní důvod, proč pro Harryho bylo těžké udržet svou roli. Ron a Hermiona byli jeho přátelé – tohle všechno byli jeho spolužáci! Znal je všechny…

   Jeho kousavý tón popudil Rona, který se zeptal bez vyzvání: „A vy jste ten umělec v soubojnictví, pane?“

   Harry by se býval souhlasně zašklebil, ale Moon se na něj pouze bezvýrazně zahleděl a potom se pousmál: „Deset bodů z Nebelvíru za vyrušování v hodině. Zkuste to znovu, pane Weasley. Hezky zvedněte ruku, počkejte, až vás vybídnu, a teprve potom mluvte. Doporučoval bych vám rovněž zvážit formulaci vaší otázky, ale dělejte, jak myslíte.“

   Obličej, který jeho přítel nasadil, byl k nezaplacení. Poté zčervenal a nakonec zafuněl, ale ruku zvedl.

   „Ano, pane Weasley?“ vyzval ho mile.

   „Když je soubojnictví umění, jste tedy něco jako umělec?“ zopakoval svůj dotaz a nechal jej vyznívat velice nepřístojně. Polovina třídy se ušklíbla, někteří s nepoškozeným pudem sebezáchovy zapolykali a s obavami pohlédli na jejich nového profesora.

   „Položte si otázku, pane Weasley,“ Harry se odlepil od stolu a nebezpečně se usmál. Velice pomalu sešel až k němu, při každém kroku udeřil o kamennou podlahu a jeho hůl vydávala ostrý zvonivý zvuk, jak ocelový bodec křesal o kámen. V třídě se to ozývalo a odráželo a Ron velice rychle ztrácel nadbytek červené barvy ve svých tvářích.

   Naklonil se nad ním, rukou se zapíraje o jeho lavici, a zahleděl se mu do očí. „Chcete si vyzkoušet jako první, jak blízko k umění takový duel má?“

   Nikdo ani nedýchal a Ron se na něj díval částečně vyděšeně, ponížený a rozčílen. Byl to horkokrevný kluk a statečně ze sebe vymáčkl: „Jasně.“

   „Výborně!“ Harry se na něj upřímně usmál a poodstoupil. „Pět bodů Nebelvíru za ukázkovou odhodlanost. Pokud si nestojíte za svým názorem, jak si myslíte, že ustojíte souboj? Rozřaďte se do dvojic a posuňte lavice stranou, začneme hned!“

   Během následujících pěti minut se třída proměnila. Harry nechal svoje studenty – vážně, to neznělo špatně – odtáhnout lavice a židle bokem a vyrovnat je podél stěn, načež podlahu potáhl vrstvou huňatého červeného koberce a zakouzlil nábytek. Když bylo vše k jeho spokojenosti a ostatní se úspěšně spárovali, nechal je rozprostřít se po délce učebny a ze stupínku zaklepal holí o podlahu.

   „Výborně. Víte, jak se zahajuje oficiální duel?“

   „Ano, pane,“ mu kdosi odpověděl a Harry se ušklíbl.

   „Dobré pro vás, nicméně jakmile napočítám do tří, začnete bez zbytečného úvodu. Váš protivník nebude čekat, až se mu ukloníte. Pravidla mých duelů jsou prostá – můžete použít jakékoliv zaklínadlo, kouzlo či kletbu, která nezanechává trvalé následky a nezpůsobuje přímé ohrožení na zdraví. Raz, dva…“

   „A co ty lavice?“ promluvil bez vyzvání Draco Malfoy a zíral na něj ze své pozice. „Můžu se o nějakou zmrzačit!“

   Harry zafrkal a krátce zavřel oči. Malfoy, drahý bratránek. Kdyby se tolik nesnažil oprostit se od minulosti a svých předchozích identit, něco by se mu stalo krátce po příjezdu na školní pozemky, a Draco měl také svých problémů dost, takže se rozhodl proti němu nepodnikat žádné kroky. Prozatím.

   Nezáviděl mu jeho situaci – musel být přestěhován ze zmijozelských ložnic, protože jeho spolužáci z něj neměli radost, a on sám se nikdy předtím nezajímal o nikoho jiného než Zmijozely. Skutečně, byl ten kluk natolik blbý, aby si neuvědomil, že jeho zrada vyjde najevo? Jistěže synové Smrtijedů věděli, kdo vynesl ven citlivé informace, a aby toho nebylo málo, velice dobře věděli, že musel zradit i vlastní krev. Zmijozel byl věrný tradicím.

   Harry se pokusil nadechnout a reagovat jako Moon.

   „Pane Malfoyi, velice silně pochybuji, že i vy byste si dokázal přivodit zranění o tento nábytek. Pokud byste to zvládl, právem byste si zasloužil můj neutuchající údiv. Teď, jestliže jste skončil se svým zdržováním, zamávejte sbohem deseti bodům ze Zmijozelu za mluvení bez vyzvání.“

   „Ale-“ začal odporovat Draco, evidentně stejný jako dřív.

   „Ts, ts, ts… dalších deset bodů za mluvení bez vyzvání… nyní laskavě mlčte a přestaňte narušovat výuku,“ nonšalantně obrátil svou pozornost znovu k celé třídě. „Takže znovu: raz…“

   „Nemůžete mě jen tak ignorovat!“ vyštěkl Malfoy, zbledlý hněvem. „Co když-“

   Harry měl v ruce hůlku během mrknutí oka a během stejně krátké chvilky Malfoy letěl přímo na hranu jedné z lavic. Ve velké rychlosti a tvrdě na ni narazil, ale jediné, na co se zmohl, bylo: „Óch!“ jak si vyrazil dech. Jinak nejevil žádné známky toho, že právě kolidoval s těžkým kusem nábytku a zaraženě k němu vzhlížel.

   „Padesát bodů ze Zmijozelu za opakované vyrušování v hodině, neuposlechnutí přímé výzvy učitele a podrývání autority. Opravdu jste se domníval, že bych nevzal v potaz bezpečí svých studentů, pane Malfoyi?“ zasyčel na něj.

   Draco se rozčíleně zvedl ze země a nepřátelsky na něj zíral. Konečně mlčel, nicméně jeho pohled byl velice výmluvný a Harrymu zacukaly koutky, navzdory jeho vzteku. Jeho bratranec byl hlupák a teprve nyní viděl v plném světle, jak moc při jeho výchově strýc selhal.

   „Nezajímá mě, kdo si myslíte, že jste,“ adresoval znovu celé třídě. „Nezajímá mě, kolik peněz leží pod vaším jménem u Gringottových. Nezajímá mě, jak významní jsou vaši rodiče. Nezajímá mě ani, komu straníte,“ řekl pomalu a šok vepsaný ve tváři každého studenta jej ubezpečil, že všichni pochopili, o čem mluví. „Ať je to jak chce, nejsem ničím z toho ohromen. Teď se soustřeďte na vašeho oponenta a pokuste se nezabít během první minuty těchto cvičných soubojů. Raz, dva, tři!“

   ***

   Jak se ukázalo, všichni studenti obdrželi od svého nového profesora obrany podobný projev: Neštvěte mě a budeme spolu vycházet prostě fajn, zkuste si něco a budete trpce litoval. Samozřejmě že byly přizpůsobené jednotlivým ročníkům, ale ten základ zůstával stejný. Profesor Moon měl poměrně prostý plán výuky, kterého se chtěl držet.

   Mladší ročníky se měly zabývat základními poznatky a obranou proti temným stvořením, ty starší pokročilejšími obrannými kouzly, která Harry bez obav a se suverénním přehledem ovládal díky svém samostudiu. Šesté a sedmé ročníky první pololetí měly na programu pouze duely, což vzato kolem a kolem nechávalo Harrymu dostatek času, aby nastudoval jejich teoretickou část sám a později jim mohl vysvětlit a naučit je, co potřebovali. Jistěže to pro něj bylo podstatně lehčí, když jeho znalosti černé magie v mnohém pomáhaly.

   Jeho sedmáci se zdáli být poněkud na pochybách, že celý půl rok nebudou dělat nic než souboje – čekaly je na konci roku OVCE a prokázáním svých teoretických znalostí si zajišťovali polovinu známky. Harry je ujistil, že si toho je vědom, ale jedním dechem dodal, že jejich lekce v soubojnictví jim s největší pravděpodobností dopomohou k tomu, aby si radost z výsledků svých zkoušek mohli vůbec užít, až opustí školu.

   Dalším problém s nimi spočíval v otázkách autority. Někteří z nich byly jen o dva roky mladší než on – kdyby jen věděli – a rozhodli se jej nerespektovat v domnění, že tak mladý učitel nedokáže zjednat v učebně pořádek. Jak brzy pochopili, pravidla o odmlouvání a podrývání autority platila stejně pro ně jako pro prváky. Celkově vyhodil ze svých pokročilých kurzů dva studenty z Havraspáru, jednoho Nebelvíra a jednoho Zmijozela.

   Nebelvírský McLaggen byl neskutečně arogantní idiot s jakýmsi významným příbuzným a nějak se mu nepodařilo pochopit tu část, v níž Harry vysvětloval, že je mu to naprosto jedno. Zmijozelský Warrington nebyl nadšený z několika komentářů ohledně svých schopností a bláhově se pokusil na Harryho použít zastrašující odhalení, že jeho přátelé by jej mohli v nejbližší době poctít návštěvou. Dva havraspárští studenti se domnívali, že o jejich názory na vedení výuky stojí, třebaže jim dvakrát dal najevo, že tomu tak opravdu není.

   První týden školy proběhl velice klidně a Harry zjistil, že si svou práci i novou roli hezky užívá, navzdory svým předchozím chmurným myšlenkám.

   Ostatní profesoři jej vřele přijali mezi sebe – všichni kromě Snapea – a každý z nich vyjádřil sympatie nad jeho problémy s autoritou, nicméně byli všichni šokovaní přísností, s jakou ty čtyři vyhodil.

   „Nemáš dojem, že to bylo trochu ukvapené, Atere?“ zajímal se profesor Kratiknot v pátek odpoledne. Pravidelná týdenní porada profesorského sboru dospěla ke svému konci velice rychle – ze začátku roku nebylo ještě tolik problémů, které bylo třeba řešit. Na svých místech zůstali jen vedoucí kolejí, ředitel a on, aby prodiskutovali jednu drobnost. 

   Harry se nepřítomně rozhlédl po sborovně, nepříliš zaujatý tímto rozhovorem a bez valného nadšení řešit tuto drobnost. Čekal, kdy jej vedoucí kolejí jednotlivě vyhledají, aby s ním projednali tak striktní postup, nicméně měl počítat s pokusem o přečíslení. Kdepak jednotlivě, hromadný útok. Byl jen rád, že nevyhodil žádného Mrzimora… Jednak neměl důvod, protože to byli vesměs mírné povahy, a navíc nechtěl čelit hned čtyřem nasupeným kolegům.

   Profesorka Prýtová vypadala stejně nezaujatě jako on.

   „Ne, ani bych neřekl. Život není nic jednoduchého, a jestli se neumějí chovat podle prostých instrukcí, je to jejich problém,“ odtušil a prohlédl si nehty na levé ruce, jestli za nimi nemá nějakou špínu, načež je vyleštil o náprsenku svého temně rudého hábitu.

   „Jsou velice mladí, nemají o životě příliš dobrou představu…“

   „A právě proto je nejvyšší čas je začít učit i tohle, nemyslíte?“ skočil McGonagallové do řeči. „Výmluva, že jsou příliš mladí, nezabrání Smrtijedům poslat jim kletbu do zad. Stejně jako v žádném zaměstnání jim neprojde, budou-li do očí tvrdit svému šéfovi, že je naprostý pitomec a počíná si špatně, protože si tím jsou tak jistí…“ protočil oči, nevšímaje si nejistých pohledů, jež si vyměnili, když zmínil Smrtijedy.

   „Osvětlete mě, Moone,“ vyzval ho otec. „Jak jim pomůže v souboji se stoupenci Pána zla, že jste je vyřadil ze svých kurzů?“

   „Předpokládám, že je budou přinejmenším brát vážně,“ ušklíbl se. „Krom toho si jsem jistý, že zrovna váš Warrington si s něčím podobným nemusí lámat hlavu.“

   Snape na něj ošklivě zahlížel.

   „Tak, tak, Atere, to jsou silná slova,“ poznamenal Brumbál mírně.

   „Pan Warrington byl natolik pošetilý,“ příjemně odvětil Harry, „že mě chtěl ohromit svými asociacemi s jistou nejmenovanou skupinou. Měl by být rád, že jsem neuvědomil ministerstvo a bystrozory, Albusi.“

   Několik okamžiků bylo naprosté ticho, pak se Snape pohodlně opřel a se studeným pohledem a výsměšným úšklebkem protáhl: „Ach, a vy jste byl tak naivní, abyste mu věřil? Prosím, a já se skutečně chvíli domníval, že doopravdy jste vyzrálý na svůj věk, Moone. Jak snadno se necháte zatáhnout do dětinských půtek teenagerů…“

   „Severusi,“ Brumbál pronesl téměř nešťastně. Jeho přání, aby s Harrym profesor vycházel, se stále ne a ne uskutečnit. Jak se zdálo, Snape nebyl schopný přenést se přes Harryho poznámku ve Velké síni, nebo neměl zájem… každopádně se od té doby nehezky popichovali kdykoliv měli příležitost, jelikož Harry se tím docel bavil.

   Pokřiveně se na otce usmál. „Vzal jsem v úvahu několik věcí, když jsem zvažoval vašeho studenta, Snape. Nosí dlouhé rukávy a nikdy si je nevyhrnuje, podobně jako vy. Pochází z rodiny známé podporou Vy-víte-koho,“ přestože to nevyslovil, dovětek podobně jako vy byl nepřeslechnutelný. „Jste vedoucím jeho koleje…“

   Snape se napůl vymrštil ze židle: „Naznačujete tím snad něco?“

   „Pánové, pánové!“ McGonagallová se po nich ostře podívala. „Věnujme se tématu, které je třeba řešit. Vaše dětinské půtky si nechte na později. Atere, proč nechceš přijmout zpět vyhozené studenty?“ zeptala se iritovaně.

   Pomalu odtrhl oči od rozzuřeného otce a s lehkým zdvořilým výrazem odpověděl: „Jak jsem řekl, Minervo. Opakovaně jsem je varoval, aby se chovali dle určených pravidel. Zbytek jejich spolužáků to zvládl bez vážnějších problémů…“

   „O čemž tak důvěryhodně vypovídají minusové hodnoty ve školních počítadlech, že,“ zafrkal Snape.

   „Profesore Snape,“ McGonagallová se teď podívala na něj. „Prosím mlčte, nebo odejděte. Warrington byl skutečně pošetilý, a jestliže se pokusil profesoru Moonovi vyhrožovat, je jen dobře, že byl vyřazen z jeho kurzů.“

   Severus se na svou kolegyni zadíval skutečně nepřátelsky a s veškerou svou důstojností se dramaticky zvedl a odkráčel ze sborovny. Poslední jeho pohled byl zamřen na Harryho a on najednou věděl, že i Ater Moon bude nenáviděn s intenzitou vskutku nevídanou. Harry se vnitřně zašklebil – byla to skutečně jeho chyba, že otce iritoval, jedno kýmkoliv byl?

   „Děkuji, Minervo,“ uklonil se jí s úsměvem. „Jak jsem říkal, nakonec jsem si se všemi svými studenty vyjasnil, co od nich očekávám. Oni to věděli stejně dobře.“

   Rozhlédl se kolem svých kolegů a řekl poklidně, tónem, který zněl jako konečný: „Nikoho z vyloučených studentů nehodlám přijmout zpět. To je mé poslední slovo.“

   S tím se omluvil a odešel ze sborovny se stejnou dávkou dramatičnosti jako jeho otec. První týden šel skutečně dobře, usoudil s křivým šklebem a kulhal k sobě, přičemž studenti mu vyklízeli urychleně cestu a uctivě jej zdravili: „Dobré odpoledne, profesore Moone.“