25 Epilog: Dominium

Vzrušeně štěbetající třída prvňáčků seděla v lavicích a čekali na příchod profesora moderní historie na bradavické škole. Už dlouho se nejmenovala Škola čar a kouzel v Bradavicích, ale Bradavická škola pro talentované děti.

   Byla to pro ně vůbec první hodina na škole, a navíc historie! Starší spolužáci jim slibovali, že profesor Fulgor je senzační a jeho úplně úvodní hodina je ta nejlepší na světě.

   Skutečnost, že měli mít jenom výjimečně tento týden dvouhodinovku místo běžných pětačtyřiceti minut, je nenechávala na pochybách, že profesor skutečně plánuje něco velkého. Nicméně nikdo jim neřekl co, i když bylo jasné, že další děti to vědí. Bylo to prostě tajemství a překvapení stejně střežené jako skutečný způsob rozřazování do kolejí.

   Přesně se zazvoněním do starobylé třídy vkráčel o holi starý muž. Byl vysoký, nezohnutý svým pokročilým věkem, a nesl se i přes svůj handicap s překvapivou svižností a lehkostí. Měl naprosto bílé, krátce střižené vlasy a udržované, rovněž velice krátké vousy pokrývaly jeho tvář. Jeho oči byly tmavé a hluboké a každý, kdo s ním mluvil, měl dojem, že profesor Fulgor vidí druhým až na dno duše. Objevil se v odrbaném modrém hábitu a tmavě modrém cestovním plášti, s brašnou křížem přes prsa, a zůstal stát ve dveřích.

   „Dobré ráno, třído,“ usmál se. „Jsem profesor Fulgor a připravil jsem si pro vás malý výlet. Tak honem, honem, do dvojic, prosím.“

   Děti se poslušně, jen s minimem chaosu, seřadily do dvojic a následovaly svého učitele ven z učebny a po prastarých chodbách na školní pozemky a odtud rovnou přenášedlem do… Domu svornosti!

   A nikam jinam než přímo do obrovského vstupního atria, jemuž dominovala mramorová socha lorda mystika Černého měsíce! Profesor s pobavením zachrochtáním sledoval jejich užaslé pohledy a zvesela vyklepával svou holí jakýsi rytmus do dlažby, zatímco čekal, až se pozornost jeho užaslého žactva znovu bude soustředit na něj.

   „Bývá dobrým zvykem seznámit každého človíčka, který se začíná vzdělávat ve svých nevinných jedenácti letech, se stručnou historií vzniku našeho Dominia. Proto jsme dnes tady, na tomto místě, a jsem nucen vám s politováním oznámit, že následujících několik desítek minut se budeme pohybovat pouze po této budově…“ laskavě se na ně usmál, když mnohé z nich začaly prohlašovat, že to je fantastické.

   „Kdo mi řekne, kde se nacházíme, a co je tak zvláštního na tomto místě?“

   „Tohle je Dům svornosti, pane profesore! Tady zasedá Rada mudrců a dohlíží, aby věci ve společnosti fungovaly správně! A taky tu sídlí Triumvirát!“ ozvala se jedna dívenka se spoustou kudrnatých hnědých vlasů.

   Fulgor přitakal a usmál se na ni: „Pět bodů pro Havraspár,“ a jeho pohled na ni zůstal upřený ještě pár dalších okamžiků, dokud se na něj holčička nezakřenila.

   „A co přesně je ta Rada mudrců, a co ten Triumvirát? Ví to někdo?“ ptal se profesor dál.

   „Rada mudrců je nejvyšší orgán Dominia, a Triumvirát řídí všechny běžné věci a vydává normální rozhodnutí.“

   „Správně, správně… pět dalších bodů Havraspáru,“ pousmál se profesor Fulgor a zapřel se o svou hůl. „Jak se můžete se stát členy Rady, nebo dokonce Triumvirátu? Jak je to s jejich rozdělením moci? Víte, jak funguje správní systém Dominia?“

   Byl velice potěšen, když dostal odpovědi na všechny své otázky, a odměnil každou z nich po pěti bodech. Havraspár, přičiněním jisté střapatovlasé holčiny, získal slušné vedení. Rád vzbuzoval ve svých žácích zájem o moderní historii, o historii obecně, a snažil se, aby jeho hodiny nikdy nebyl nudné, ale akční a zábavné. Zastával názor, že budoucnost leží v pochopení minulosti.

   „Do Rady se dostanou jen ti nejchytřejší a nejlepší na světě, profesore.“

   „Místa se napůl dědí, říká taťka. Když byla vaše maminka nebo tatínek v Radě, můžete přednostně podstoupit takové ty zvláštní mystikovy zkoušky a získat tak to místo, nebo taky propadnout, a potom to místo připadne někomu chytřejšímu nebo mocnějšímu.“

   „Prastrýček Edd byl v Radě a dokonce triumvir! Vyprávěl mi, že ho zvolili ostatní.“

   „Triumvirát zastupuje lorda mystika, když je pryč, ale nesmí si dělat, co chce, protože Rada je kontroluje…“

   „Členové rady mají od lorda mystika zadané úkoly, a na ně dohlíží. Třeba někdo může dohlížet na soudnictví, někdo na bystrozory a někdo na léčitele a podobně, pane profesore!“

   „Jsou členové Rady a Triumvirátu jen kouzelníci?“ zeptal se šklebem.

   „Kouzelníci, mudlové i kouzelná stvoření,“ odpověděla bez váhání ta samá havraspárská holčička jako poprvé. „Triumvirát se skládá z kouzelníka, mudly a kouzelné bytosti povinně.“

   „Bylo to tak vždycky?“ zajímal se pomalu a konečně narazil na něco, co ty jeho malé příšerky nevěděly. Stačil mu jen jeden pohled na velkou třídu, skládající se z celého ročníku, aby věděl, že si zamiloval každého jednotlivého z nich. Fulgorovýma rukama prošly celé generace dětí, a on se velice pečlivě podílel na jejich rozvoji, aby vyrostli v zodpovědné a inteligentní občany Dominia.

   Provedl děti jednou z chodeb na rozsáhlou čtvercovou zahradu v nitru budovy a pokynul jim, aby se posadily do trávy, přičemž obezřetně následoval jejich příkladu a složil své unavené staré kosti na zem, pravou nohu nataženou, hůl s vyřezávaným držadlem položenou přes kolena. Ucítil na sobě spousty zvědavých pohledů, ale jen ta havraspárská dívenka zírala na jeho hůl. Začervenala se, když zachytil její pohled, a přátelsky se na ni usmál, zatímco obtočil své dlouhé prsty kolem opotřebovaného kousku dřeva.

   „Povím vám příběh, ano? O tom, jak jsme se dostali tam, kde jsme dne, o zrodu Dominia, jak ho známe…“ zhluboka se nadechl a prohlédl si jejich tváře, dychtivé po přesně tomto vyprávění.

   „Možná vám to bude znít jako pohádka, než skutečnost, ale před mnoha a mnoha lety byl svět rozdělený nejen na rozdílné země, ale dokonce se dělil na světy mudlů a kouzelníků, a oba byly velice tvrdé a velice kruté k těm méně šťastným lidem, kteří v nich žili.

   Lord mystik se narodil na těchto ostrovech, v tehdejší Británii, v čase války mezi zdejšími světlými a temnými kouzelníky, které vedl Voldemort, nejhorší černokněžník v celé naší známé historii – ale o tom se budete učit později v dějinách čar a kouzel. Když bylo lordu mystikovi šestnáct let, pochopil, jaký je jeho osud, a během krátké chvíle se mu podařilo kontaktovat členy Rady mudrců a zavázat je ke své pomoci. Začali tehdy velice těžce budovat základy našeho světa, abychom dnes mohli žít tak, jak žijeme.

   Černý měsíc ze začátku své vlády čelil několika napadením a vedl oplátkou několik tažení proti kouzelnickým Spojeným státům a Rusku, ale podařilo se mu zvítězit a v roce 313 konečně sjednotil celou kouzelnickou populaci pod svůj praporec a začal se soustředit na problémy tolerance mezi kouzelnými bytostmi a kouzelníky a odstranění nepodložených předsudků a povýšeneckých přežitků minulých století, které zůstávaly na různých místech světa stále velice silné. Bylo to o padesát let později, kdy mudlovské problémy a světová krize vyústila ve velice ošklivý konflikt, který je vzpomínaný jako IV. světová válka. Více vám k tom prozradí ale v hodinách nekouzelnické historie.

   Její dopady byly velice katastrofické a téměř celý náš svět čelil veliké hrozbě – naprostému vyhlazení. Bylo to jen díky silné magii a ochranám, které zajišťuje Měsíční znak, že jsme přežili. Dvacet miliard mudlů na celém světě ale nemělo takové štěstí a zaplatili za chyby svých zkorumpovaných a mocichtivých politiků.

   Od roku 364 se Dominium rozšířilo i mezi nekouzelné obyvatele Země, kteří s vděkem přijali pomoc a vedení našeho lorda mystika. Černý měsíc v tom okamžiku musel řešit nové potíže a vytvářet nové zákony, podle nichž by všechny jeho děti mohly v míru a pokoji žít pod jeho laskavou ochranou. Trvalo to dalších tři sta let, než se poměry upokojily a naše společnost získala dnešní podobu.

   Ke konci sedmého století lord mystik poprvé odešel s pokojem v srdci, že o jeho děti je dobře postaráno a vláda připadla poprvé plně na bedra Rady mudrců a zvoleného Triumvirátu, a od těch dob je jeho zvykem tu a tam nechat nám chvíli volnosti.“

   Po jeho lekci bylo mezi dětmi naprosté ticho, všechny byly velice šokované tím, jak věci kdysi vůbec mohly být jinak. Copak někdy společnost netolerovala lykantropii a vampyrismus? Mohla se stranit skřetů? Kentaurů? Školy neučily všechny děti teoretické základy jak magických, tak vědeckých disciplín, aby bylo později možné spolupracovat při kombinaci vědeckých a magických postupů? Jak se tehdy u Merlina dalo vůbec žít?! 

   „Pane profesore,“ zapípal jeden student z Mrzimoru. „Takže kdybych se narodil před rokem 364, nikdy bych nemohl přijít do Bradavic? Prostě ne?“

   Profesor Fulgor se na něj mírně pousmál a smutně pokýval hlavou: „Bohužel, taková byla tehdejší situace. Kouzelníci svou existenci před nekouzelníky tajili velice pečlivě.“

   „Proč?“ chtěl vědět jakýsi Nebelvír.

   „Protože tehdy vládly jiné poměry. Tolerance, na níž jsme dnes tak zvyklí, byla velice zvláštním úkazem. Může se vám to zdát jako neuvěřitelné, ale vedla se spousta krvavých válek kvůli nepochopitelným věcem. Například spousta kouzelníků si cenila toho, že pocházejí z dlouhé linie kouzelníků, až do takové míry, že jim připadalo správné zabíjet magicky nadané děti z nekouzelnických rodin.“

   „Ale- ale to je…“

   „Hnus!“

   „Ne! Jak to mohl Černý měsíc dopustit!?“

   Profesor Fulgor se na ně shovívavě usmál, když vysvětloval: „Tyto boje začaly a probíhaly stovky let před jeho narozením, a můžu vás ubezpečit, že jedna z prvních věcí, kterou udělal, bylo, že to zastavil.“

   „Je prostě skvělej,“ okomentovala jedna dívka ze Zmijozelu. „Musel udělat tolik věcí! Šel na to opravdu chytře, pane profesore, že? Pomalu a opatrně, ale zato důsledně! Vsadím se, že napálil všechny kolem sebe, aniž by jim vlastně lhal. Prostě skvělej!“

   Profesor Fulgor vytáhl své usazené žáky zase na nohy a dovedl je do obrovské kruhové síně se stovkou míst k sezení po svém obvodu.

   „Tady zasedá Rada mudrců,“ řekl jim a ukázal na obrovskou mozaiku Měsíčního znaku na stropě. „Tato místnost je přímou, jen podstatně zvětšenou kopií zasedací místnosti rady mudrců z pevnosti Longhold na Orknejích, která je nepřístupná komukoliv kromě lorda mystika. Za časů, kdy rada mudrců byla tajným shromážděním, nebylo bezpečné rokovat nikde jinde…“ zamžoural na hodinky a zamlaskal.

   „Máte nějaké otázky? Budeme se muset vrátit zpět do školy. Pokud mě neklame paměť, máte společně úvod do kouzelnické vědy?“

   „Je na Orknejích?“ zeptal se jakýsi hoch. „Myslím lorda mystika. Je na Longholdu, když odchází pryč? Spí tam ve skále jako Merlin, aby načerpal zase sílu?“

   Profesor Fulgor se v ten moment srdečně rozesmál štěkavým smíchem. „Obávám se, že nikdo neví, kam lord mystik mizí, a co dělá.“

   „Maminka říkala, že dohlíží na rodiny a potomky svých přátel z dob, kdy byl mladý,“ zapípala jedna rusovláska, kterou si profesor vzápětí upřeně  dlouze prohlédl. „Jak to ale může dělat?“

   „To je jenom pověst, slečno Weasleyová,“ odpověděl jí s pokrčením ramen. Bylo velice snadné poznat Weasleyho, člena velice, velice staré kouzelnické rodiny, když nějakého viděl. „Jak by to dělal, nevím.“

   Při cestě zpět do školy na něj děti pálily další a další otázky, na které se pokoušel odpovědět k maximální spokojenosti svých studentů. Ovšem jakmile za sebou zabouchl dveře do kabinetu, byl rád, že ta nejvíce vyčerpávající hodina je pro letošek za ním. Zbytek profesorova dne byl klidný a mírný a zabředl do několika diskuzí se svými staršímu studenty, kteří se rozhodli z jeho předmětu skládat OVCE.

   Bylo to těsně před večeří, kdy kulhal ze svého kabinetu do Velké síně, když se k němu připojila havraspárská dívenka z dnešního rána.

   „Dobrý večer, pane profesore,“ pozdravila způsobně a srovnala s ním krok.

   „Vskutku, máme dnes stále krásně,“ souhlasil a usmál se na ni.

   „Myslím, že jsem asi přišla na to, jak by mohl Černý měsíc dohlížet na potomky svých přátel, pane profesore,“ řekla najednou a ušklíbla se, zatímco jej koutkem oka pozorovala. „Tak jsem uvažovala, kde by bylo nejlepší místo, kde zůstávat, když ho už nebaví vládnout.“

   „Och, jen povídejte dál, jsem zvědavý,“ povzbudil ji. Nemohl by upřímně říct, že je překvapený.

   „Pokud je lord mystik takový, jaký si myslím, že musí být, bavilo by ho být někde, kde bude užitečný, kde může dohlédnout na všechny, které potřebuje – a pokud vyrostl v krutém světě války a takových věcí, tak by se držel i místa, kde může předem učinit vše proto, aby nikdy k dalším konfliktům nedošlo…“ dlouze se nadechla a pokrčovala: „Někde ve škole, kde se dříve či později objeví potomci jeho dávných přátel.“

   „Hm,“ zamyslel se. „To rozhodně dává smysl.“

   „Můžu se vás na něco zeptat, pane profesore? Jak dlouho je už lord mystik pryč?“

   „Pár desetiletí,“ řekl. „Třicet, nebo pětatřicet let.“

   „Zajímalo by mě, jak je možné, že pořád žije… krom toho, že je to lord mystik,“ přemýšlela dívenka s mírným zamračením, které značilo, jak hluboce nad tím dumá. „Myslím tím, jak může žít tak dlouho? Být nesmrtelný?“

   Profesor se na ni krátce pronikavě zadíval a sklonil se k ní: „Jste velice zvídavá dívenka, ale mystikova tajemství  jsou těžko odhalitelná.“

   Holčička se zamračila a znovu vyrazili.

   „Musí mu být smutno, nemyslíte, pane profesore? Myslím tím, když všichni, které znal a měl třeba rád, jsou už tak dlouho po smrti, a nikdy jsem neslyšela žádný příběh, že by se s ním někdo přátelil nebo tak…“

   „Ach, má zlatá, netruchlete pro něj!“ zvolal s úsměvem. „Lord mystik žil prvních sto let svého života těžce, ale naplno, a jsem si jistý, že jej jeho rodina a přátelé milovali stejně tak, jako on miloval je. A když se naplnil jejich čas, tuto svou lásku a pozornost upřel na své další děti a investoval ji do rozvoje našeho světa.“

   „Měl děti? Jakože skutečně svoje vlastní?“ zajímala se pak.

   „Nikoliv,“ odtušil. „Nikdy se neoženil, přestože miloval několik žen, a nikdy neměl potomky. Stále drží tři rodové prsteny a je úřadujícím lordem Potterem, Blackem a Snapem. Nikdy neměl ´jakože svoje vlastní´ děti, namísto toho pečlivě dohlížel na všechny obyvatele Dominia.“

   „Ale…“

   „Něco vám vysvětlím, mohu?“ lehce ji přerušil. „Kdysi dávno se lidé domnívali, že lord mystik je ztělesněním magie, tudíž je jeho existence spjatá s přežitím kouzelnického světa. To je pravda. Nicméně ve chvíli, kdy se mudlům málem podařilo se vzájemně vyhladit, pochopil, že jeho osud je něco víc. Napadlo vás někdy se ptát, co je skutečně ta největší magie na světě? Ten největší zázrak? Nejúžasnější kouzlo?“

   Zavrtěla hlavou, oči veliké jako dva talíře, a fascinovaně naslouchal podbízivému, čarovnému hlasu svého profesora a nechala se unášet do jeho vize světa a jeho pravidel.

   „Je to život, život,“ prozradil. „Lord mystik… ve své podstatě trpí komplexem zachránce, protože to je to, co dělal jako nerozvážný mladík i jako rozvážný muž. Zachraňuje každého jednoho z nás.“

   „I tak si myslím, že musí být občas smutný a osamělý,“ pronesla po dlouhé přemýšlivé chvíli. „Proto nechává jednou za čas vládnout Triumvirát. Aby mohl být chvíli mezi lidmi.“

   Dorazili ke dveřím Velké síně, pozdě, a zůstali chvilku postávat před nimi. Profesor Fulgor jen zavrtěl hlavou a s rukou na dívčině rameni ji chtěl provést dovnitř, když jej za tu ruku zatahala a její velké hnědé oči se k němu zvedly.

   „Neprozradím vás, pane profesore,“ ujistila ho.

   „Och, slečno…“

   „Grangerová,“ odpověděla a potom se ovšem rozpustile usmála. „Ale to vy určitě víte, pane,“ a s tím proklouzla a zmizela za dveřmi.

   Profesor zůstal překvapeně zírat na ozdobné kování a potom se začal šklebit a nakonec hlasitě smát. Briskně se otočil na patě a mírně dopadaje na pravou nohu, zamířil zpět do útrob prastarého bradavického hradu.

   Jak roky míjely a vzpomínky bledly, pamatoval si jen to dobré, co zažíval v těchto chodbách – jako student, jako profesor. Byly to souhrnně stovky let a miliony dobrých vzpomínek, a byl si jistý, že s mladičkou slečnou Grangerovou, přes mnoho a mnoho kolen Hermioninou neteřinkou, jak věděl, si do své kolekce pozitivních vzpomínek zanese i spousty okamžiků z následujících sedmi let.

   Jeho kroky vedly na vrcholek Astronomické věže a pár dlouhých okamžiků pozoroval klidnou skotskou krajinu kolem. Prošla mnoha proměnami a on je všechny viděl…

   Pomalu odložil svou hůl a svlékl svůj modrý hábit, vylézaje na cimbuří věže. S rukama rozpaženýma a zavřenýma očima vzápětí skočil, avšak jeho tělo nikdy nedopadlo dolů na nádvoří.

   Kdo by vyhlédl toho večera z okna, mohl by spatřit velkého stínového fénixe s ohnivě rudými letkami vznášet se vysoko nad školními pozemky, a kdo by otevřel své srdce jeho písni, nalezl by sám sebe polapeného v jeho kouzlu, ve věčném stínu Černého měsíce.