pátek 1. listopadu 2013

21 Zastání

Harry čelil maďarskému trnoocasému drakovi. Ukradl mu zlaté vejce. Přežil. Nějak měl v ten okamžik dojem, že tentokrát nevyvázne. V uších mu pořád bolestivě drnčel zvuk vlastního jména a vnímal matně přítomnost profesorů kdesi kolem sebe, ale jediné, na co se soustředil, byl Snape.

   Jeho otec byl křídově bílý, černé oči zářící hněvem, zuby vyceněné, jak se pokoušel najít naprosto ztracené sebeovládání. Ruce měl zatnuté v pěst a o krok k nim přistoupil: „KDE JSTE BYL?!“
   „Severusi…“ ozvala se profesorka McGonagallová.
   „NA CO JSTE MYSLEL?!“ Snape k nim přistoupil o další dlouhý krok, naprosto nevnímaje její hlas, oči zaměřené pouze na svého syna. „MATOUCÍ KOUZLO?! UTÉCT!“
   Harry o krok couvl. Nebyl zbabělec, nemíval strach. Pravdou ale bylo, že v tu chvíli se vyděsil. Proklel svého otce, a navíc nikam jinam než rovnou do zad, a utekl… Merline, v tu chvíli by raději čelil Voldemortovi.
   „Severusi!“ zkusil teď ředitel, bez valného úspěchu.
   Harry vrazil zády do profesora Brumbála a už nemohl dále couvat, nemohl uniknout. Během vteřiny se nad ním tyčil otec, popadl jej za paže, odtáhl trochu od svého zaměstnavatele a zalomcoval jím: „Najednou se podívám kolem a vy nikde! Copak si neuvědomujte tu pitomost? MOHLI – TĚ – ZABÍT!“
   „Pusť!“ zaječel a pokusil se dostat od něj, což vyústilo pouze v pevnější stisk.
   „Profesore Snape!“ vykřikl mezitím už poněkolikáté ředitel a zachytil jej přísně za předloktí, čímž konečně získal Snapeovu pozornost. „O co se jedná?“ zeptal se klidněji, těkaje očima z vyděšeného Harryho na pokraji paniky k jeho otci, který vypadal jen taktak příčetně.
   Harry se snažil popadnout dech, bolestivě sevřený za nadloktí jako v kleštích, a urovnat myšlenky, které z něj byly tak surově málem vytřeseny.
   Snape nespustil oči ze svého syna; zračilo se v nich cosi děsivě silného, když hněv pomalu ustupoval, cosi fanatického, posedlost.
   McGonagallová nevěřícně sledovala, co se to děje, sama napůl připravená začít Harryho páčit na svobodu. Poté si pročistila hrdlo, když se nikdo nehýbal a ticho narůstalo. „Profesore Snape, pusťte laskavě pana Pottera.“
   „Severusi, můžeš Harryho pustit,“ promluvil pomalu Brumbál, jako by jednal s nebezpečnou a podrážděnou šelmou zahnanou do kouta. „Je v pořádku, teď ho pusť, než mu ublížíš.“
   Snape na vteřinu zaváhal, načež natočil hlavu k řediteli, zadíval se na McGonagallovou a znovu na svého syna. Pustil ho okamžitě, jako kdyby se spálil, a o krok ustoupil, rázně odstrkávaje ředitelovu ruku ze svého předloktí.
   Jakmile byl Harry volný, rovněž zacouval dál – po pravdě co nejdál od něj, až narazil do zdi vedle profesorky.
   „Dobrá, Pottere, no tak,“ poznamenala a poklepala jej po rameni. Harry oceňoval, že její dlaň zůstala na tom samém místě, zatímco se ohnivě obrátila k otci. Bylo to příjemné a milé – jistým způsobem to připomínalo skoro mateřské gesto.
   „Severusi!“ řekla briskně, evidentně rozčílená, že si dovolil k smrti vyděsit a patrně pohmoždit – naštěstí pro Snapea nevěděla, že poněkolikáté – jednoho z jejích studentů. „Můžeš teď přejít k vysvětlování, proč jsi považoval za vhodné svým řevem málem zbortit školu a napadnout pana Pottera. Čekám!“
   Bezvýrazně na ni zazíral.
   „Severusi,“ pronesl tiše Brumbál a upřel na něj vážný pohled. „Ocenili bychom, kdyby ses už vyjádřil. Zeptali bychom se Harryho, ale vzhledem k tomu, že se ti úspěšně podařilo jej připravit – pevně doufám, že dočasně – o hlas…“
   „Humpf,“ zafrkal Snape a zabalil se do svého černého pláště. „Budiž, řediteli. Neuposlechl přímý rozkaz. Utekl. Nechal mě bloumat Příčnou ulicí pod matoucím kouzlem!“
   „Harry?“ obrátil se Brumbál k Harrymu, jehož nyní pozorovala i profesorka McGonagallová.
   Harry se už stačil vzpamatovat z šoku a ohradil se: „Řekl jsem vám, kam potřebuju jít. Zeptal jsem se, jestli můžeme do Bradavic!“
   „A já vám nedal svolení! Máte dojem, že si můžete jen tak proklínat, koho se vám zachce, a nedbat na…“
   „Nepotřebuju vaše zatracené svolení!“ zaječel Harry.
   „Ne? A to se právě mýlíte-“
   „Nejste můj otec!“ zaprskal jedovatě a vztekle postoupil kupředu – pro tu chvíli ironicky dávaje průchod své příšerné výbušnosti zděděné právě po něm. „Nemáte sebemenší právo mi diktovat, co smím a nesmím dělat!“
   „Harry…“ promluvil Brumbál ztrápeně, ale on hleděl vztekle na Snapea. Profesor nedal najevo vůbec žádnou emoci, jen nehybně stál a shlížel na něj, jako by se mlčky ptal, jestli je to všechno, nicméně Harry věděl, že uvnitř něj to vře. Ticho se stále víc prodlužovalo, až se mladík konečně odvrátil, svěsil ramena a promnul si načervenalé oči za svými falešnými brýlemi.
   Uvědomoval si, že tohle přehnal – ten útěk skutečně byla hloupá myšlenka, a řvát na otce v přítomnosti jeho kolegyně a nadřízeného taky nebylo moudré, ale byl tak rozčílený! Dnešek jej prostě duševně vysával a neměl tušení, co dělat dál. Potřeboval by klidné a tiché místo na přemýšlení…
   „Mýlíte se, Pottere,“ řekl pak Snape hlasem naplněným potlačovanou zlostí. „Jsem váš profesor a když vydám rozkaz, jste povinen uposlechnout. Pokud nechcete být vyloučen…“
   „Severusi-“
   „Ne, Minervo! Ten kluk je nezodpovědný malý idiot! Utíkat si, kam a kdy se mu zachce kvůli nějakým hloupým malichernostem!“ zasyčel na profesorku, ztráceje fasádu klidu.
   „Mám už dost toho, jak ho necháváte pobíhat po hradě s neviditelným pláštěm, neustále tropit neplechu, způsobovat problémy! Kolikrát jsme se o tom už dohadovali, Brumbále? Minervo? Rok co rok, od chvíle kdy nastoupil, nedělá nic jiného!“ štěkal teď na oba své kolegy, třesoucí se zlobou.
   Harry se pasivně obrátil zpět na něj a sledoval jej vyhaslýma očima, jeho vztek vyhořelý.
   „Dokud ten spratek bude pod mou střechou, bude mě prostě poslouchat. Slyšíte, Pottere?“ zabodl prst jeho směrem. „Když řeknu, že zůstane zamčený ve svém pokoji, tak tam zůstanete! Když vám venku řeknu, že se nepůjdete do Bradavic, tak poslechnete! Ne že při první vhodné příležitosti utečete, aby jste si prosadil svou!“
   „Udělám to bez zaváhání znovu, když bude třeba.“
   „COŽE?!“
   Harry trhl rameny v neurčitém gestu a napůl se od něj odvrátil, náznak totálního nezájmu o jeho názor. „Slyšel jste.“
   A v tu chvíli se to stalo. Harry nemohl být ani v nejmenším připravený na to, co jeho otec udělal, a napůl otočený ani nezahlédl jeho napřaženou ruku…
   PLESK!
   Ztratil rovnováhu, síla uderu jej poslala hlavou přímo proti stěně a mladík se bezvládně zhroutil k zemi. Otec zůstal šokovaně zírat na jeho nehybné tělo, s jednou rukou stále pozdviženou.
   „Snape!“ vyštěkla McGonagallová, okamžitě jej odstrčila z cesty, dosti nedbale, a přiklekla ke svému studentovi. „Co sis to dovolil?!“
   Každý z profesorů – s výjimkou těch, kteří se jej pokoušeli zabít, zmrzačit, dostat do vězení nebo vyloučit – měl pro Harryho Pottera tak trošku slabost. Možná, že to bylo zčásti zapříčiněno tím, že to byl Chlapec, který přežil, ale popravdě, Harry si za to mohl sám. Nějakým způsobem všechny okouzlil jako jedenáctiletý sirotek svou upřímností, nevinným úžasem nad vším kolem, skromnou povahou a velikým srdcem. Pro vedoucí jeho koleje bylo velice těžké rok za rokem sledovat, jak se ta nevinnost vytrácí a jak je za upřímnost zraňován.
   „Severusi, co tě to popadlo?“ zeptal se chmurně Brumbál a přišel k nim blíže.
   Snape neodpověděl a ustoupil k protější stěně, aby sledoval svoje kolegy, jak se starostlivě sklání nad jeho synem, sám pasivní a bez výrazu jako vždy. Jen v jeho očích zuřila bouře emocí.
   „No tak, chlapče, slyšíš mě?“ mumlal Brumbál a poplácával Harryho po jedné tváři, zatímco McGonagallová si jemně prohlížela jeho levý spánek. Začínal dostávat ošklivou fialovou barvu a jeho pravá tvář byla zářivě rudá v místě, kde se setkala s otcovou dlaní. Ještěže to nebyl pěst.
   „Vezmeme ho na ošetřovnu? Poppy by měla být stále na hradě…“
   „To nebude třeba, už se probírá,“ široce se usmál Brumbál a znovu jej poplácal po tváři. „Harry, chlapče… Výborně, Harry, výborně.“
   „Co se…“ zamumlal a nechal se svými dvěma profesory vytáhnout na nohy, nicméně se mu zamotala hlavu a na krátký zlomek všechno pohltila tma. Zoufale se zachytil za plášť profesora Brumbála a snažil se projasnit si mysl, víčka pevně semknutá k sobě.
   „Severusi Snape, jak sis jen mohl dovolit zaútočit na pana Pottera? Vždyť se ani nedíval, nemluvě o tom, že je to student! Jsi dvakrát tak starší! A jeho profesor!“ spílala McGonagallová, když znovu zapnul mozek, a jednou rukou ho držela jemně za předloktí.
   Snape mlčenlivě pozoroval Brumbála poklepávat Harryho rameno.
   „Jsem velice zklamán, že jsi dovolil svému temperamentu získat navrch, Severusi,“ promlouval přitom ředitel, upíraje na něj vyčítavý pohled, zdánlivě bez efektu. „A počítej s tím, že tohle není naposledy, co o tom mluvíme. Teď je myslím vhodné, abys velice ohleduplně odvedl Harryho před hlavní bránu a šetrně jej dopravil na Snake Rock. Potřebuje si odpočinout…“
   „Albusi!“ vykřikla pohoršeně profesorka. „To nemůžeš myslet vážně! Snape Pottera právě uhodil a ty mu ho svěříš do péče?“
   „Ujišťuji tě, Minervo, že se to už nebude opakovat,“ ozval se hedvábně Snape a odlepil se od stěny, srovnávaje svůj hábit.
   „To si buď jistý, že nebude,“ souhlasil ředitel a tvrdě se na něj zadíval. „Věděl jsem, že toho chlapce nemáš příliš v lásce, ale nikdy by mě nenapadlo, že bys mu mohl skutečně ublížit. Jestli na něj znovu vztáhneš ruku, Severusi,“ v ředitelových očích se objevil led, „Bradavice ti budou uzavřeny.“
   „Mám v zásobě několik velice ošklivých kouzel, se kterými vás mile ráda seznámím, profesore Snape, jestli se Potterovi něco znovu přihodí na vašem panství,“ navázala plynule profesorka a zírala na svého mladšího kolegu takřka nepřátelsky, naprosto opouštějíc tykání.
   Snape zamrkal a briskně přikývl, skutečně hluboce znepokojen.
   Harry samozřejmě naslouchal jejich rozhovoru, ale byl příliš obluzený ránou, aby se nějak projevoval. Teď ale jeho hlava vystřelila vzhůru, znovu mu způsobujícím mžitky před očima, a vděčně se zadíval na vedoucí své koleje. Byla jedna věc slyšet od ní, že kdyby měl problémy, ať za ním přijde a společně se pokusí to vyřešit, a potom slyšet na vlastní oči, jak se v jeho jménu staví Snapeovi.
   McGonagallová mu věnovala slabý úsměv, než se znovu zabývala otcem: „Skutečnost, že pan Potter přišel o rodiče i kmotra,“ jemně stiskla Harryho dlaň při těch slovech, „neznamená, že se za něj nikdo nepostaví, když bude potřeba!“
   „Rozumím,“ zabručel Snape a přikročil k nim. Převzal si Harryho, obezřetně obtočil svoje dlouhé prsty kolem jeho loktu a Harry proti své vůli zamžikal. Nelíbilo se mu být svému otci tak blízko, a kdyby skutečně nepotřeboval pomoc, neboť se s ním všechno houpalo, nikdy by mu nedovolil,  aby se ho dotkl. „Připraven, Potter?“
   „Asi,“ souhlasil a chabě se usmál na ředitele a jeho zástupkyni. „Rád jsem vás zase viděl. To kakao mě mrzí…“
   „Budu pro tebe mít nachystaný šálek na příště, Harry,“ ujistil ho Brumbál a McGonagallová se usmála zpět, načež přenesli pozornost na jeho otce.
   „Severusi,“ ředitelův hřejivý pohled s rozpustilými jiskřičkami vyhasl.
   „Profesore Snape,“ pevně stiskla rty v nekompromisní linii.
   „Brumbále, profesorko McGonagallová,“ Snape jim pokývl a začal ho odvádět pryč.
   Harrymu se trochu víc rozjasnilo na čerstvém vzduchu a konečně si uvědomil, že je vlastně odváděn pryč z bezpečí Bradavic. Cítil se velice nepohodlně, s každým dalším krokem se všechno o něco víc houpalo. Když otec ztratil sebeovládání přímo před Brumbálem a McGonagallovou ve škole, co se stane, až se dostanou na Snake Rock? Zamžoural na něj a zapolykal, když postřehl jeho rozšířené nozdry.
   Pořád vzteklý.
   Beze slov se dostali za bránu, Harry si sundal prsten a Snape je oba přemístil s hlasitým PRÁSK! přímo do Vstupní haly na Snake Rock. Harry by za jiných okolností mohl zafrkat a pronést něco chytrého o nutnosti trmácet se posledně dvacet kilometrů napříč slatinami, ale teď si to rozmyslel.
   „Půjdu si lehnout,“ poznamenal nakonec a vyrazil ke schodům, pro tu chvíli toužil jenom po možnosti svalit se do postele, zastavit to houpání, prospat zbytek odpoledne a zapomenout na dnešní příšerný den.
   „Ještě jsme spolu neskončili!“ zastavil ho otec a pomalu k němu vykročil, lesk v očích.
  Harry ho obezřetně pozoroval a začal se sunout ke schodišti tak jako tak – v rukávu měl hůlku, což trochu pomáhalo, zvlášť když nemohl být snadno odzbrojen, ale bylo pro něj důležité udržet se od otce v bezpečné vzdálenosti…
   „Já skončil s vámi, Snape,“ zašeptal, ale v rozlehlé hale to bylo slyšet poměrně zřetelně. „Nepřibližujte se!“
   „Ale, máš strach?“ zeptal se konverzačně a přes jeho rty se mihl mdlý úsměv. „Konečně něco, před čím máš respekt? Žádné autority, magie, černokněžníci – ale jednoduchý výprask?“
   Jak se Snape přibližoval, Harry pozadu stoupal do schodů. „Řekl jsem, abyste se nepřibližoval!“
   „Víš přece, že ti neublížím!“ odsekl a zrychlil, netrpělivý. „Pojď dolů, chci se na tu modřinu podívat!“
   „Severusi, Octavie!“ rozezněl se halou Luciusův hlas afektovaným nadšením, když se mu podařilo dostat se na ohyb schodiště. „Je tak úžasné vás konečně vidět!“
   Harry v duchu zaúpěl. Malfoy byl vytočený, že zmizeli beze slova, a byl v náladě dát jim to pocítit. Jeho roztrpčení prostě odkapávalo z toho falešného tónu! Oba Snapeové se zahleděli na vrcholek schodiště, kde postával skutečně iritovaný blonďák a nehezky se culil.
   „Neodkážete si představit, jak jsem byl překvapený, když jsem snídal sám! A co teprve obědval! A to vše bez… Octavie?“ jeho tón se změnil, ztěžkl a jeho tvář ztuhla.
   Během mžiku seběhl schody, které je oddělovaly, a s ošklivým studeným pohledem na svého bratrance se dotkl Harryho červené tváře, jež se vybarvovala do obtisku ruky s dlouhými prsty.
   „Co má tohle být?“ zasyčel a jemně a ukazovákem natočil jeho hlavu, aby se podíval i na černo-fialovou podlitinu na jeho spánku, ztrácející se dál ve vlasech nad uchem. Jeho oči připomínaly dva čiré kusy ledu a zahleděl se na Snapea, který se nyní přiblížil už k nim. „A tohle?“
   Na vteřinu zavládlo tichu.
   „Severusi, trefily Octavia znovu nějaké dveře? Nebo jsi ho nějakými opět prohodil? Jaká další nehoda, která mu nechala na obličeji otisk tvé ruky, se mu přihodila?“ zeptal se výsměšně.
   „Domníval jsem se, že tohle jsme vyjasnili minule, bratranče!“ Snape se vypjal do své plné výšky a tyčil se nad nimi oběma. „Není to tvoje věc!“
   Oba si vyklepli z rukávů svoje hůlky současně a Harry se plavmo vrhl k zemi, neboť stál naneštěstí přímo mezi nimi. Snape měl díky své výšce o malý kousek delší paži, tak hrot jeho hůlky se Luciusovi zabodl pod čelist, zatímco Malfoy bez zachvění opíral špičku své hůlky o jeho hruď, přímo nad jeho bijícím srdcem.
   Harry se pokusil odvalit z velice úzkého prostoru mezi nimi a zvednout se, nicméně ten prudký pohyb mu neudělal dobře a zjistil, že při nejlepší vůli prostě nedokáže donutit své končetiny k dalším pohybu na tom šíleném kolotoči.
   Zanaříkal, přesto ani jeden ze soků mu neuštědřil ani jediný pohled, oba příliš zabraní do souboje vůlí, neschopní jen na zlomek vteřiny spustit protivníka z očí.
   „Skloň hůlku,“ zasyčel Snape. „Tohle není tvoje věc.“
   „Ty skloň hůlku,“ kontroval stejně smrtelně. „Nemáš ospravedlnitelný důvod mě napadat!“
   „Já?! Ty jsi byl první!“ odsekl profesor.
   „Chráním zájmy tvého syna!“
   „Nepotřebuje tvou ochranu!“ vyštěkl.
   „Och, vážně? Dokud jsi používal magii, drahý bratránku, byl jsem svázán nezasahovat! Ale vidíš jeho obličej? Vidíš to, Severusi? Fyzicky jsi ho napadl jako nějaký pitomý mudla! SVOU VLASTNÍ KREV! Nestydíš se? Jistěže potřebuje ochranu!“
   Harry ležel na zádech mezi nimi a sledoval je zespodu, jejich odhodlané grimasy a ztuhlé postoje, připravené jeden druhého snad i zabít.
   Lucius jej popíchl hůlkou, oči přimhouřené, když zasyčel: „A víš proč? Protože Octavius sám by se ti nebránil, ne doopravdy. Nejsi schopný to vidět, ó pane geniální?“
   Snape nabral popelavou barvu, jak pochopil, kam jeho bratranec míří, a zlostně na něj zíral: „Nemáš tušení, co děláš, já tě varuji, Luciusi…“
   „Prohlašuji tě nezpůsobilým vidět přiměřené a nepřiměřené!“ vykřikl čistě a jasně. „Vzývám Protego Sangue!“
   Harry nemohl udělat nic jiného než pevně semknout víčka, když těsně nad ním rozžehla bílá jasná záře, rychle se ztrácející v krvavé červeni.

Žádné komentáře:

Okomentovat