Harry čelil maďarskému
trnoocasému drakovi. Ukradl mu zlaté vejce. Přežil. Nějak měl v ten
okamžik dojem, že tentokrát nevyvázne. V uších mu pořád bolestivě drnčel
zvuk vlastního jména a vnímal matně přítomnost profesorů kdesi kolem sebe, ale
jediné, na co se soustředil, byl Snape.
Jeho otec byl křídově bílý, černé oči zářící hněvem, zuby vyceněné, jak
se pokoušel najít naprosto ztracené sebeovládání. Ruce měl zatnuté v pěst
a o krok k nim přistoupil: „KDE JSTE BYL?!“
„Severusi…“ ozvala se profesorka McGonagallová.
„NA CO JSTE MYSLEL?!“ Snape k nim přistoupil o další dlouhý krok,
naprosto nevnímaje její hlas, oči zaměřené pouze na svého syna. „MATOUCÍ
KOUZLO?! UTÉCT!“
Harry o krok couvl. Nebyl zbabělec, nemíval strach. Pravdou ale bylo, že
v tu chvíli se vyděsil. Proklel svého otce, a navíc nikam jinam než rovnou
do zad, a utekl… Merline, v tu chvíli by raději čelil Voldemortovi.
„Severusi!“ zkusil teď ředitel, bez valného úspěchu.
Harry vrazil zády do profesora Brumbála a už nemohl dále couvat, nemohl
uniknout. Během vteřiny se nad ním tyčil otec, popadl jej za paže, odtáhl
trochu od svého zaměstnavatele a zalomcoval jím: „Najednou se podívám kolem a
vy nikde! Copak si neuvědomujte tu pitomost? MOHLI – TĚ – ZABÍT!“
„Pusť!“ zaječel a pokusil se dostat od něj, což vyústilo pouze
v pevnější stisk.
„Profesore Snape!“ vykřikl mezitím už poněkolikáté ředitel a zachytil
jej přísně za předloktí, čímž konečně získal Snapeovu pozornost. „O co se
jedná?“ zeptal se klidněji, těkaje očima z vyděšeného Harryho na pokraji
paniky k jeho otci, který vypadal jen taktak příčetně.
Harry se snažil popadnout dech, bolestivě sevřený za nadloktí jako
v kleštích, a urovnat myšlenky, které z něj byly tak surově málem
vytřeseny.
Snape nespustil oči ze svého syna; zračilo se v nich cosi děsivě
silného, když hněv pomalu ustupoval, cosi fanatického, posedlost.
McGonagallová nevěřícně sledovala, co se to děje, sama napůl připravená
začít Harryho páčit na svobodu. Poté si pročistila hrdlo, když se nikdo nehýbal
a ticho narůstalo. „Profesore Snape, pusťte laskavě pana Pottera.“
„Severusi, můžeš Harryho pustit,“ promluvil pomalu Brumbál, jako by
jednal s nebezpečnou a podrážděnou šelmou zahnanou do kouta. „Je
v pořádku, teď ho pusť, než mu ublížíš.“
Snape na vteřinu zaváhal, načež natočil hlavu k řediteli, zadíval
se na McGonagallovou a znovu na svého syna. Pustil ho okamžitě, jako kdyby se
spálil, a o krok ustoupil, rázně odstrkávaje ředitelovu ruku ze svého
předloktí.
Jakmile byl Harry volný, rovněž zacouval dál – po pravdě co nejdál od něj,
až narazil do zdi vedle profesorky.
„Dobrá, Pottere, no tak,“ poznamenala a poklepala jej po rameni. Harry
oceňoval, že její dlaň zůstala na tom samém místě, zatímco se ohnivě obrátila
k otci. Bylo to příjemné a milé – jistým způsobem to připomínalo skoro
mateřské gesto.
„Severusi!“ řekla briskně, evidentně rozčílená, že si dovolil
k smrti vyděsit a patrně pohmoždit – naštěstí pro Snapea nevěděla, že
poněkolikáté – jednoho z jejích studentů. „Můžeš teď přejít
k vysvětlování, proč jsi považoval za vhodné svým řevem málem zbortit
školu a napadnout pana Pottera. Čekám!“
Bezvýrazně na ni zazíral.
„Severusi,“ pronesl tiše Brumbál a upřel na něj vážný pohled. „Ocenili
bychom, kdyby ses už vyjádřil. Zeptali bychom se Harryho, ale vzhledem
k tomu, že se ti úspěšně podařilo jej připravit – pevně doufám, že dočasně
– o hlas…“
„Humpf,“ zafrkal Snape a zabalil se do svého černého pláště. „Budiž,
řediteli. Neuposlechl přímý rozkaz. Utekl. Nechal mě bloumat Příčnou ulicí pod
matoucím kouzlem!“
„Harry?“ obrátil se Brumbál k Harrymu, jehož nyní pozorovala i
profesorka McGonagallová.
Harry se už stačil vzpamatovat z šoku a ohradil se: „Řekl jsem vám,
kam potřebuju jít. Zeptal jsem se, jestli můžeme do Bradavic!“
„A já vám nedal svolení! Máte dojem, že si můžete jen tak proklínat,
koho se vám zachce, a nedbat na…“
„Nepotřebuju vaše zatracené svolení!“ zaječel Harry.
„Ne? A to se právě mýlíte-“
„Nejste můj otec!“ zaprskal
jedovatě a vztekle postoupil kupředu – pro tu chvíli ironicky dávaje průchod
své příšerné výbušnosti zděděné právě po něm. „Nemáte sebemenší právo mi
diktovat, co smím a nesmím dělat!“
„Harry…“ promluvil Brumbál ztrápeně, ale on hleděl vztekle na Snapea.
Profesor nedal najevo vůbec žádnou emoci, jen nehybně stál a shlížel na něj,
jako by se mlčky ptal, jestli je to všechno, nicméně Harry věděl, že uvnitř něj
to vře. Ticho se stále víc prodlužovalo, až se mladík konečně odvrátil, svěsil
ramena a promnul si načervenalé oči za svými falešnými brýlemi.
Uvědomoval si, že tohle přehnal – ten útěk skutečně byla hloupá
myšlenka, a řvát na otce v přítomnosti jeho kolegyně a nadřízeného taky
nebylo moudré, ale byl tak rozčílený! Dnešek jej prostě duševně vysával a neměl
tušení, co dělat dál. Potřeboval by klidné a tiché místo na přemýšlení…
„Mýlíte se, Pottere,“ řekl pak Snape hlasem naplněným potlačovanou
zlostí. „Jsem váš profesor a když vydám rozkaz, jste povinen uposlechnout.
Pokud nechcete být vyloučen…“
„Severusi-“
„Ne, Minervo! Ten kluk je nezodpovědný malý idiot! Utíkat si, kam a kdy
se mu zachce kvůli nějakým hloupým malichernostem!“ zasyčel na profesorku,
ztráceje fasádu klidu.
„Mám už dost toho, jak ho necháváte pobíhat po hradě s neviditelným
pláštěm, neustále tropit neplechu, způsobovat problémy! Kolikrát jsme se o tom
už dohadovali, Brumbále? Minervo? Rok co rok, od chvíle kdy nastoupil, nedělá
nic jiného!“ štěkal teď na oba své kolegy, třesoucí se zlobou.
Harry se pasivně obrátil zpět na něj a sledoval jej vyhaslýma očima,
jeho vztek vyhořelý.
„Dokud ten spratek bude pod mou střechou, bude mě prostě poslouchat.
Slyšíte, Pottere?“ zabodl prst jeho směrem. „Když řeknu, že zůstane zamčený ve
svém pokoji, tak tam zůstanete! Když vám venku řeknu, že se nepůjdete do
Bradavic, tak poslechnete! Ne že při první vhodné příležitosti utečete, aby
jste si prosadil svou!“
„Udělám to bez zaváhání znovu, když bude třeba.“
„COŽE?!“
Harry trhl rameny v neurčitém gestu a napůl se od něj odvrátil,
náznak totálního nezájmu o jeho názor. „Slyšel jste.“
A v tu chvíli se to stalo. Harry nemohl být ani v nejmenším
připravený na to, co jeho otec udělal, a napůl otočený ani nezahlédl jeho
napřaženou ruku…
PLESK!
Ztratil rovnováhu, síla uderu jej poslala hlavou přímo proti stěně a
mladík se bezvládně zhroutil k zemi. Otec zůstal šokovaně zírat na jeho
nehybné tělo, s jednou rukou stále pozdviženou.
„Snape!“ vyštěkla McGonagallová, okamžitě jej odstrčila z cesty,
dosti nedbale, a přiklekla ke svému studentovi. „Co sis to dovolil?!“
Každý z profesorů – s výjimkou těch, kteří se jej pokoušeli
zabít, zmrzačit, dostat do vězení nebo vyloučit – měl pro Harryho Pottera tak
trošku slabost. Možná, že to bylo zčásti zapříčiněno tím, že to byl Chlapec,
který přežil, ale popravdě, Harry si za to mohl sám. Nějakým způsobem všechny
okouzlil jako jedenáctiletý sirotek svou upřímností, nevinným úžasem nad vším
kolem, skromnou povahou a velikým srdcem. Pro vedoucí jeho koleje bylo velice
těžké rok za rokem sledovat, jak se ta nevinnost vytrácí a jak je za upřímnost
zraňován.
„Severusi, co tě to popadlo?“ zeptal se chmurně Brumbál a přišel
k nim blíže.
Snape neodpověděl a ustoupil k protější stěně, aby sledoval svoje
kolegy, jak se starostlivě sklání nad jeho synem, sám pasivní a bez výrazu jako
vždy. Jen v jeho očích zuřila bouře emocí.
„No tak, chlapče, slyšíš mě?“ mumlal Brumbál a poplácával Harryho po
jedné tváři, zatímco McGonagallová si jemně prohlížela jeho levý spánek.
Začínal dostávat ošklivou fialovou barvu a jeho pravá tvář byla zářivě rudá v
místě, kde se setkala s otcovou dlaní. Ještěže to nebyl pěst.
„Vezmeme ho na ošetřovnu? Poppy by měla být stále na hradě…“
„To nebude třeba, už se probírá,“ široce se usmál Brumbál a znovu jej
poplácal po tváři. „Harry, chlapče… Výborně, Harry, výborně.“
„Co se…“ zamumlal a nechal se svými dvěma profesory vytáhnout na nohy,
nicméně se mu zamotala hlavu a na krátký zlomek všechno pohltila tma. Zoufale
se zachytil za plášť profesora Brumbála a snažil se projasnit si mysl, víčka
pevně semknutá k sobě.
„Severusi Snape, jak sis jen mohl dovolit zaútočit na pana Pottera?
Vždyť se ani nedíval, nemluvě o tom, že je to student! Jsi dvakrát tak starší!
A jeho profesor!“ spílala McGonagallová, když znovu zapnul mozek, a jednou
rukou ho držela jemně za předloktí.
Snape mlčenlivě pozoroval Brumbála poklepávat Harryho rameno.
„Jsem velice zklamán, že jsi dovolil svému temperamentu získat navrch,
Severusi,“ promlouval přitom ředitel, upíraje na něj vyčítavý pohled, zdánlivě
bez efektu. „A počítej s tím, že tohle není naposledy, co o tom mluvíme. Teď je
myslím vhodné, abys velice ohleduplně odvedl Harryho před hlavní bránu a šetrně
jej dopravil na Snake Rock. Potřebuje si odpočinout…“
„Albusi!“ vykřikla pohoršeně profesorka. „To nemůžeš myslet vážně! Snape
Pottera právě uhodil a ty mu ho svěříš do péče?“
„Ujišťuji tě, Minervo, že se to už nebude opakovat,“ ozval se hedvábně
Snape a odlepil se od stěny, srovnávaje svůj hábit.
„To si buď jistý, že nebude,“ souhlasil ředitel a tvrdě se na něj
zadíval. „Věděl jsem, že toho chlapce nemáš příliš v lásce, ale nikdy by
mě nenapadlo, že bys mu mohl skutečně ublížit. Jestli na něj znovu vztáhneš
ruku, Severusi,“ v ředitelových očích se objevil led, „Bradavice ti budou
uzavřeny.“
„Mám v zásobě několik velice ošklivých kouzel, se kterými vás mile
ráda seznámím, profesore Snape, jestli se Potterovi něco znovu přihodí na vašem
panství,“ navázala plynule profesorka a zírala na svého mladšího kolegu takřka
nepřátelsky, naprosto opouštějíc tykání.
Snape zamrkal a briskně přikývl, skutečně hluboce znepokojen.
Harry samozřejmě naslouchal jejich rozhovoru, ale byl příliš obluzený
ránou, aby se nějak projevoval. Teď ale jeho hlava vystřelila vzhůru, znovu mu
způsobujícím mžitky před očima, a vděčně se zadíval na vedoucí své koleje. Byla
jedna věc slyšet od ní, že kdyby měl problémy, ať za ním přijde a společně se
pokusí to vyřešit, a potom slyšet na vlastní oči, jak se v jeho jménu
staví Snapeovi.
McGonagallová mu věnovala slabý úsměv, než se znovu zabývala otcem:
„Skutečnost, že pan Potter přišel o rodiče i kmotra,“ jemně stiskla Harryho
dlaň při těch slovech, „neznamená, že se za něj nikdo nepostaví, když bude
potřeba!“
„Rozumím,“ zabručel Snape a přikročil k nim. Převzal si Harryho,
obezřetně obtočil svoje dlouhé prsty kolem jeho loktu a Harry proti své vůli
zamžikal. Nelíbilo se mu být svému otci tak blízko, a kdyby skutečně
nepotřeboval pomoc, neboť se s ním všechno houpalo, nikdy by mu
nedovolil, aby se ho dotkl. „Připraven,
Potter?“
„Asi,“ souhlasil a chabě se usmál na ředitele a jeho zástupkyni. „Rád
jsem vás zase viděl. To kakao mě mrzí…“
„Budu pro tebe mít nachystaný šálek na příště, Harry,“ ujistil ho
Brumbál a McGonagallová se usmála zpět, načež přenesli pozornost na jeho otce.
„Severusi,“ ředitelův hřejivý pohled s rozpustilými jiskřičkami
vyhasl.
„Profesore Snape,“ pevně stiskla rty v nekompromisní linii.
„Brumbále, profesorko McGonagallová,“ Snape jim pokývl a začal ho
odvádět pryč.
Harrymu se trochu víc rozjasnilo na čerstvém vzduchu a konečně si uvědomil,
že je vlastně odváděn pryč z bezpečí Bradavic. Cítil se velice nepohodlně,
s každým dalším krokem se všechno o něco víc houpalo. Když otec ztratil
sebeovládání přímo před Brumbálem a McGonagallovou ve škole, co se stane, až se
dostanou na Snake Rock? Zamžoural na něj a zapolykal, když postřehl jeho
rozšířené nozdry.
Pořád vzteklý.
Beze slov se dostali za bránu, Harry si sundal prsten a Snape je oba
přemístil s hlasitým PRÁSK! přímo do Vstupní haly na Snake Rock. Harry by
za jiných okolností mohl zafrkat a pronést něco chytrého o nutnosti trmácet se
posledně dvacet kilometrů napříč slatinami, ale teď si to rozmyslel.
„Půjdu si lehnout,“ poznamenal nakonec a vyrazil ke schodům, pro tu
chvíli toužil jenom po možnosti svalit se do postele, zastavit to houpání,
prospat zbytek odpoledne a zapomenout na dnešní příšerný den.
„Ještě jsme spolu neskončili!“ zastavil ho otec a pomalu k němu
vykročil, lesk v očích.
Harry ho obezřetně pozoroval a začal se sunout ke schodišti tak jako tak
– v rukávu měl hůlku, což trochu pomáhalo, zvlášť když nemohl být snadno
odzbrojen, ale bylo pro něj důležité udržet se od otce v bezpečné
vzdálenosti…
„Já skončil s vámi, Snape,“ zašeptal, ale v rozlehlé hale to
bylo slyšet poměrně zřetelně. „Nepřibližujte se!“
„Ale, máš strach?“ zeptal se konverzačně a přes jeho rty se mihl mdlý
úsměv. „Konečně něco, před čím máš respekt? Žádné autority, magie,
černokněžníci – ale jednoduchý výprask?“
Jak se Snape přibližoval, Harry pozadu stoupal do schodů. „Řekl jsem, abyste
se nepřibližoval!“
„Víš přece, že ti neublížím!“ odsekl a zrychlil, netrpělivý. „Pojď dolů,
chci se na tu modřinu podívat!“
„Severusi, Octavie!“ rozezněl se halou Luciusův hlas afektovaným
nadšením, když se mu podařilo dostat se na ohyb schodiště. „Je tak úžasné vás konečně vidět!“
Harry v duchu zaúpěl. Malfoy byl vytočený, že zmizeli beze slova, a
byl v náladě dát jim to pocítit. Jeho roztrpčení prostě odkapávalo
z toho falešného tónu! Oba Snapeové se zahleděli na vrcholek schodiště,
kde postával skutečně iritovaný blonďák a nehezky se culil.
„Neodkážete si představit, jak jsem byl překvapený, když jsem snídal
sám! A co teprve obědval! A to vše bez… Octavie?“ jeho tón se změnil, ztěžkl a
jeho tvář ztuhla.
Během mžiku seběhl schody, které je oddělovaly, a s ošklivým
studeným pohledem na svého bratrance se dotkl Harryho červené tváře, jež se
vybarvovala do obtisku ruky s dlouhými prsty.
„Co má tohle být?“ zasyčel a jemně a ukazovákem natočil jeho hlavu, aby
se podíval i na černo-fialovou podlitinu na jeho spánku, ztrácející se dál ve
vlasech nad uchem. Jeho oči připomínaly dva čiré kusy ledu a zahleděl se na
Snapea, který se nyní přiblížil už k nim. „A tohle?“
Na vteřinu zavládlo tichu.
„Severusi, trefily Octavia znovu nějaké dveře? Nebo jsi ho nějakými opět
prohodil? Jaká další nehoda, která mu nechala na obličeji otisk tvé ruky, se mu
přihodila?“ zeptal se výsměšně.
„Domníval jsem se, že tohle jsme vyjasnili minule, bratranče!“ Snape se
vypjal do své plné výšky a tyčil se nad nimi oběma. „Není to tvoje věc!“
Oba si vyklepli z rukávů svoje hůlky současně a Harry se plavmo
vrhl k zemi, neboť stál naneštěstí přímo mezi nimi. Snape měl díky své
výšce o malý kousek delší paži, tak hrot jeho hůlky se Luciusovi zabodl pod
čelist, zatímco Malfoy bez zachvění opíral špičku své hůlky o jeho hruď, přímo
nad jeho bijícím srdcem.
Harry se pokusil odvalit z velice úzkého prostoru mezi nimi a
zvednout se, nicméně ten prudký pohyb mu neudělal dobře a zjistil, že při
nejlepší vůli prostě nedokáže donutit své končetiny k dalším pohybu na tom
šíleném kolotoči.
Zanaříkal, přesto ani jeden ze soků mu neuštědřil ani jediný pohled, oba
příliš zabraní do souboje vůlí, neschopní jen na zlomek vteřiny spustit
protivníka z očí.
„Skloň hůlku,“ zasyčel Snape. „Tohle není tvoje věc.“
„Ty skloň hůlku,“ kontroval stejně smrtelně. „Nemáš ospravedlnitelný
důvod mě napadat!“
„Já?! Ty jsi byl první!“ odsekl profesor.
„Chráním zájmy tvého syna!“
„Nepotřebuje tvou ochranu!“ vyštěkl.
„Och, vážně? Dokud jsi používal magii, drahý bratránku, byl jsem svázán
nezasahovat! Ale vidíš jeho obličej? Vidíš to, Severusi? Fyzicky jsi ho napadl
jako nějaký pitomý mudla! SVOU VLASTNÍ KREV! Nestydíš se? Jistěže potřebuje
ochranu!“
Harry ležel na zádech mezi nimi a sledoval je zespodu, jejich odhodlané
grimasy a ztuhlé postoje, připravené jeden druhého snad i zabít.
Lucius jej popíchl hůlkou, oči přimhouřené, když zasyčel: „A víš proč?
Protože Octavius sám by se ti nebránil, ne doopravdy. Nejsi schopný to vidět, ó
pane geniální?“
Snape nabral popelavou barvu, jak pochopil, kam jeho bratranec míří, a
zlostně na něj zíral: „Nemáš tušení, co děláš, já tě varuji, Luciusi…“
„Prohlašuji tě nezpůsobilým vidět přiměřené a nepřiměřené!“ vykřikl
čistě a jasně. „Vzývám Protego Sangue!“
Harry nemohl udělat nic jiného
než pevně semknout víčka, když těsně nad ním rozžehla bílá jasná záře, rychle
se ztrácející v krvavé červeni.
Žádné komentáře:
Okomentovat