Kouzelnický svět byl ponořen
v panice, která trvala několik divokých dní bitev a chaosu. Byly to dny utvářející
historii – a jen málokdo z lidí měl možnost dozvědět se, co vše se během
toho krátkého časového úseku událo.
Všechno to začalo novinami; nedělní Věštec přinesl šokující zprávy o
naprostém selhání bezpečnosti na ministerstvu, což vyděsilo a pohoršilo
obyvatele kouzelnické Británie a většina z nich byla v pondělí ráno
rozhodnuta zavalit Popletala výzvami k rezignaci. Nejenže se do samotného
srdce nejvíce střežené budovy v zemi vlámali Smrtijedi – oni se tam
vlámali už podruhé za půl roku, zanechali za sebou značné škody a navíc použili
ke vstupu i odchodu ministrovu vlastní kancelář.
To byl prostě skandál.
Fénixův řád nepropadal nejen panice se svým vůdcem v bezvědomí, byl
hysterický z ranních událostí –
a Moody a další jeho představitelé, kteří fungovali jako Brumbálovi pobočníci,
byli ze školy briskně vyhozeni jakýmsi mladým oprsklým profesorem, který
z toho faktu, že je vyrazil, byl až příliš nadšený.
Hned poté srovnal do latě studentstvo sprškou školních trestů a
odečtením sto padesáti bodů celkem, načež štiplavě přesvědčil kolegy, aby
přestali panikařit, že vše je v pořádku. Nikdo jej nepodezíral, že se vrátil
s otřesenou McGonagallovou a profesory Brumbálem a Snapem v bezvědomí
– jako učitel obrany pro něj bylo jen logické, že s nimi v první řadě
odešel, nebo ne?
Krátce nato jeden rozespalý léčitel na nejmenované pevnosti kdesi na
Orknejích kontroloval zdravotní stav jistého vlkodlaka a jeden Pán zla kdesi
úplně jinde plánoval převzetí ministerstva, zatímco onen oprsklý mladý profesor
promýšlel svůj převrat, po čtyřiceti
hodinách na nohou zavrtaný v posteli s jakýmsi příjemným pocitem
uspokojení.
Pondělní ráno nicméně namísto záplavy sov s výzvami
k rezignaci současného ministra přineslo něco dočista jiného. Svět se
dozvěděl o existenci mystika a poprvé té noci nad Londýnem zazářila značka
otrokáře, jíž o mnoho let později pyšně nosili kouzelníci celého světa jako
symbol cti a věrnosti.
***
Harry spal slabých pět hodin, což mu pro teď prostě muselo stačit, a ve
tři odpoledne se už zvedal z postele a rozespale pajdal po svých pokojích
v Bradavicích. Trochu pletichařil než šel spát, a jak se probudil,
vytříbil své geniální myšlenky a s veskrze maniakálním šklebem se vrhl na
pozdní snídani… oběd… vlastně svačinu.
Přesně jak předpokládal a počítal, Tony mu krátce poté poslal zprávu, že
se oba jeho pacienti stačili probudit a ptali se po něm. Remus samozřejmě svým
typicky zdvořilým způsobem, zatímco Lord Malfoy typicky panovačně.
„Minervo,“ pozdravil zástupkyni ředitele a pousmál se na ni, oděný
v černozlatých robách z drahé látky, zapřený o hůl a s hlavou na
stranu, persóna profesora Moona pevně na svém místě. Profesorka mohla
zahlédnout kolem jeho krku zlatý řetěz obraceče času a podezíravě si svého
studenta a kolegu měřila.
„Atere,“ odpověděla s podtónem přísnosti, očima zkoumajíc chodbu,
ale Harry rozeznával velice dobře tu vřelost ukrytou za striktností. Pousmál se
na ni a nabídl jí rámě.
Společně vyrazili na obhlídku školy.
„Sotva jsem se objevila mimo své pokoje, zaútočili na mě ostatní
s přehršlí otázek. Nepředpokládám, že mi řekneš, co jsi udělal za
dopoledne s naší školou?“
„Nic vážného,“ odtušil. „Stojí přece?“
Hravě ho plácla po předloktí. „Dobře, dobře. Jelikož jste zmiňoval, jak
zaměstnaný člověk jste, kolego, co pro vás mohu udělat?“
„Obávám se, že otec a Albus budou mimo do večera,“ řekl poněkud
rozpačitě. „Minimálně,“ dodal s útrpným výrazem. „Každopádně situace je
taková, že potřebuji uvést věci do chodu. Bude od tebe laskavé, když případně
podržíš dnes v noci Řád z cesty, Minervo.“
Profesorka se zastavila a chvíli na něj zkoumavě hleděla. Bylo
jednoduché říct, že se rovněž vstřebala ranní události a podařilo se jí
dospět do stavu vyrovnanosti, pochopení dokonce, protože nakonec pomalu s rozhodností
přikývla.
„Mystik, Harry?“ zeptala se velice tiše pro poslední potvrzení, její
vlastní zelené oči podivně jiskřící. Byla to ostatně dcera Starého McGonagalla,
jistěže věrná tradicím a připravená stát po boku právoplatného syna magie. Jako
Harryho profesorka by jej mohla zpovídat, jaké plány má, jako jeho… ach, Harry
váhavě nalezl výraz adoptivní babička by jej mohla chtít nějak ovlivnit, ale
jako čarodějka v první řadě se bez protestů podvolila jeho vedení.
Každá čarodějka a každý kouzelník hodný toho označení se podvolí jeho
vedení, neboť je to v nich zakódováno, je to jejich součástí – magie je
přece utváří a Harry je jejím ztělesněním. Pochmurně by se usmál při své
následující myšlence, kdyby mu nezáleželo na dobrém mínění své profesorky a své…
zachránkyně před totálním kolapsem.
Někteří tu prostou pravdu pochopili, jiným bude muset otevřít oči.
Harry přitakal se slabým úsměvem. „Pravý a nefalšovaný, mystik-vládce.
Dokonce o mně máme i proroctví… zase.“
„Můj ty Merline!“ protočila oči. „Ještě řekni, že opět od drahé
kolegyně…“
Harry jí věnoval zkroušený pohled a přikývl. Minerva se odmlčela,
zavrtěla pohoršeně hlavou a raději opustila toto téma: „Doprovoď tuhle starou
dámu ještě na ošetřovnu zkontrolovat jednoho poblázněného staříka a největšího
melodramatického Nebelvíra v rouše zmijozelím, než odkvapíš dobývat svět,
hochu…“
***
„Už jsem nabyl dojmu, že se na mě snad ani nezajdeš podívat, synovče!“
vyčetl mu hlasitě strýček Lucius, sotva strčil nos do jeho pokojů. Harry, zapíraje
se o hůl, přešel k Luciusově posteli a sundal si svou náušnici a černé
svrchní, propálené a poškozené róby Smrtijeda, pod nimiž se skrývalo jeho
krvavé roucho. Nechal vzhled mystika, jenž prošel peklem, aby vyplul na povrch,
a s uspokojením pozoroval svého už tak nezdravě bledého strýčka
poblednout.
„Nepřeháněj zase tolik, Luciusi,“ pronesl svým hlubokým hlasem, tak
podobným hlasu svého otce. „Nejsi tu ani čtyřiadvacet hodin – a probral ses
kdy, před třiceti minutami?“
„Hodinou,“ upřesnil se zamlaskáním.
Harry si jej prohlédl koutkem oka, zatímco se soustředil v tichosti
na vyřezávané držadlo své hole. Malfoy vypadal otřeseně, ale jeho oči byly
jasné a živé, což mu dávalo dobrý start se zotavit. Byl nicméně velice slabý a
jenom tak ležel na posteli, aniž by se pokoušel namáhat víc, než je třeba.
„Jak se cítíš, strýčku?“ zeptal se upřímně a natáhl k němu ruku.
„Léčitel mě informoval, že ti stále hrozí značné riziko, nicméně je tu slušná,
že se zotavíš.“
Vnitřně se Harry podivoval nad svou… příchylností k lidskému
doteku, které si povšiml. Od svého návratu z mrazivého devátého kruhu, od
chvíle, kdy jeho dlaň tak pevně stiskl malý Tom, toužil mít na blízku lidské
bytosti a žíznil po nějakém náznaku familiérní sympatie, náklonnosti.
A tento muž byl rodina, připomněl si s vnitřním úsměvem, když mu
Lucius slabě stiskl dlaň a pousmál se bez své arogantní nadutosti. „Bylo mi i
lépe, Octavie. Pottere? Jak si to u všech bazilišků vlastně říkáš teď?“
Harry se na něj zakřenil a pokrčil jedním ramenem v netečném gestu:
„Vlastně pořád mám nejradši Harry, nicméně…“
Lucius přitakal a jeho studené oči sledovaly linie tetování na Harryho
tváři a zdály se být přitahovány k nepromíjivým očím, které nicméně
hovořily o jakési únavě. „Co se stalo?“
„Řekněme, že mám za sebou rušnějších pár dní,“ odtušil pomalu jen
sledoval, jak se Malfoy vrátil k jeho zevrubnému zkoumání a jak se jeho
oči mírně rozšířily při pohledu na obraceč času, jenž mu visel kolem krku.
„Chápu,“ zamumlal pak, vědoucný úsměv na rtech. „Zmiňoval jsem se někdy,
synovče, že jsi malý a kluzký had? Rafinované, řekl bych že téměř malfoyovské!“
„Mám dojem, že už jsi něco podobného říkal, strýčku,“ Harry pokýval
hlavou s uvolněným úsměvem. „Přál sis se mnou mluvit?“
Malfoy zvážněl a zapřel se unaveně o polštáře za svými zády, zatímco
Harry zkoumal pokoj pro hosty na Longholdu. Nebyla to nijak příjemná místnost,
temná, chladná, nehostinná – zařízená jen poskrovnu. V krbu plápolal slabý
oheň jen pro efekt a teplo zajišťovaly ohřívací kouzla.
„Mám několik naléhavých témat k diskuzi,“ řekl nakonec.
„Obávám se, že nemám tolik času, strýčku…“ odtušil obezřetně. A skutečně
neměl. „Co se týká záležitostí spojených s politickou a válečnou situací, pošlu
za tebou později Notta I., aby ti vše vysvětlil – je na vysvětlování velice
dobrý…“
„Měl jsem spíše na mysli, jak si stojíme my dva, synovče,“ řekl poněkud
napjatě. „Samozřejmě budu následovat tvé velení, jak jsem přísahal předtím… Rád
bych si ale vyjasnil… rodinnou situaci.“
Harry se na něj slabě usmál a přivřel unaveně oči, protíraje je hřbetem
jedné ruky. Zamrkal a zahleděl se na ni – byla to jeho levice a pečlivě si
prohlédl své zápěstí. „Tady mám stříbrného hádka, Luciusi. Nevidíš ho, protože
moje identita mystika jej překrývá, ale je vypálen na mé ruce. Považuji to
nedorozumění z minulosti za přesně to – nedorozumění.“
Podíval se na Malfoye úkosem a spatřil jej, jak pomalu přikývl se slabým
úsměvem na rtech. „Zkusíš… promluvit i se Severusem? Nejsem si jistý, že by mě
vyslechl, ale nemám dobrý pocit z neurovnaných vztahů…“
Harry se nepohodlně ošil, tvář bez výrazu, oči blýskavé a hlas
studenější než led: „S otcem nevycházíme. Omluv mě, ale musím už jít.“
Lucius jej pozoroval, jak těžce kulhaje odcházel z pokoje, na tváři
bledého aristokrata výraz nepohodlí a znepokojení, a potom se opřel o polštáře
a zavřel oči, vyčerpaný i tak krátkým rozhovorem se svým synovcem.
***
Remus seděl jen pár minut téměř nehybně v křesle; téměř protože tu
a tam jeho tělem prošla nepříjemná křeč a záchvěv, jakýsi záškub dlouho
nepoužívaných nervů, možná dokonce zachvění nad vzpomínkami, které mu zůstávaly
zamlžené, za jakousi clonou, ale jichž si byl nějak vědom a děsily jej.
Harry tiše vešel do pokoje a mírně pozdravil: „Ahoj, Náměsíčníku.“
Lupin sebou trhl a podíval se na něj, jantarové oči rozšířené, jak si
jej pečlivě prohlížel – od jeho tetované tváře, zelených očí s blesky přes
krvavě rudé roucho až k holi, o níž se musel opírat. Povšiml si
aristokratického postoje, který Harry přijal za svůj; vzpřímenost, zvednutou
tvář a hrdé držení ramen navzdory očividnému vyčerpání, a postřehl hluboký,
autoritativní hlas, třebaže na něj Harry promluvil jemně.
Jako vlkodlak, uvyklý na zákon silnějšího, pochopil, že se změnilo hodně
věcí. Nepoznával chlapce, jehož viděl naposledy před necelým půl rokem
v Brumbálově kanceláři, neboť před ním stál muž, jenž rezonoval mocí, a
Lupin se cítil povinován se podvolit téměř automaticky jeho kontrole jako
kouzelné stvoření, kterým byl.
„Harry?“ zašeptal. „Merline, Harry, jsi to ty?!“
„Bohužel ano,“ chmurně se zakřenil. „Jak se cítíš?“
Remus mu oplatil váhavě úsměv a zagestikuloval, aby se posadil naproti
němu. Stejně jako Malfoyův pokoj, i tato místnost na Longholdu byla spoře
zařízená a dvojice křesel u krbu sem byla přidána před slabými deseti minutami,
těsně předtím, než se měl Harry dostavit. S dobře patrnou úlevou se Harry
zhroutil do křesla a Lupin pozoroval jeho dočista vyčerpanou tvář a slabý třas
v mystikových rukou.
„Jak ty se cítíš? Vypadáš příšerně, Harry. Spíš v noci? Nemáš zlé
sny?“ zeptal se, ačkoliv sám vypadal hůř.
„Jsem jen unavený, mám za sebou poněkud rušnější… den,“ ušklíbl se a
poposedl, přičemž jak se naklonil, zpod roucha vyklouzl zlatý řetízek
s obracečem času, jenž Remus okamžitě zachytil svýma bystrýma očima a
spolehlivě identifikoval. Zamračil se.
„Nepřepínáš se, že ne? Netuším sice… co se děje,“ viditelně se zachvěl a
krátce zavřel oči, jak potlačil nějakou nepříjemnou myšlenku, snad vzpomínku či
vizi, „ale rozhodně se mi nezamlouvá, že…“
„Normálně jsem hodný hoch, Reme,“ ujistil jej, „jenom teď mám před sebou
trochu náročnější týdny.“
Remus si jej okamžik prohlížel a potom přitakal. „Ten mladík – Tony? –
se zmiňoval, že je začátek listopadu. Mohl bys… mohl bys mi říct, co se… stalo?
S-siri…“
Harry se na něj unaveně a truchlivě zadíval.
Jak jen říct tomu dobrotivému muži, co všechno se změnilo za uplynulých
pět měsíců?
Jak mu říct, že ty stíny, jež ho pronásledují každou vědomou minutu a
ještě nějakou dobu budou, jsou pařáty z pekla, jež se k jeho duši
vztahují, noční můry hrůz, které si protrpěl, které si ve snech znovu protrpí?
Jak jen mu říct, že chlapec, kterého miloval, zemřel natřikrát, aby se
místo něj zrodil mystik-vládce?
Jak mu říct, že svět, jenž znal, je zničený, dočista pryč?
Bolestivě zavřel oči a vydechl. Netušil, jak začít, ale slova si
k němu nalezla tu správnou cestu, a během následujících několika hodin
vyprávěl, až jej škrábalo v krku, vyprávěl, až jej v očích pálily
slzy, a vyprávěl, dokud neřekl vše, co bylo potřeba říct.
Na konci toho všeho zjistil, že se cítí lehčeji, svobodněji a klidněji
než za celých pět měsíců. To bylo poprvé, kdy někomu svěřil všechna fakta, a
byl to úžasný pocit. Děkovně stiskl dlaň otřeseného muže, jehož oči jej
nesoudily ani nelitovaly, ale soucítily s jeho bolestí a nabízely útěchu,
po níž tak prahl, a šel si lehnout po svém náročném odpoledni. Několika
odpoledních.
Remus byl jeho přítel, součást rodiny – ale v tu chvíli byl víc,
byl jeho důvěrník.
***
Mystik poklidně stál v poradní síni rady mudrců a jeho nepromíjivé
oči se upíraly přímo do Rufusovy tváře. Všechny jejich plány až donedávna
směřovaly k tomuto bodu a bylo konečně načase pustit se do akce. Dost bylo
novinových útoků a skrytých náznaků, dost bylo tolerance vůči Voldemortovi a
jeho Smrtijedům a Popletalově neschopnosti. Této noci se mystikovy jednotky
postaví na odpor a vypukne skutečná válka o osud jejich světa.
Kruhová síň byla velice netradičně naditá k prasknutí bývalými
ministerskými bystrozory. Byli to lidé oddaní Moonově věci, pečlivě vybraní
Brouskem a Arturem, a pro tuto chvíli pověření důležitým úkolem – bojovat a
vítězit. Ovšem předtím je čekala velice zásadní věc.
„Vítejte na Longholdu,“ přivítal je neutrálně Harry a vystoupil ze stínu
svého výklenku, obalený aurou své moci – jeho tetování slabě zářilo a jeho
pohled se blyštěl odlesky pochodní. Věděl, co očekávat, znal budoucnost –
obraceč času na jeho krku dobře viditelný všem.
„Jste tu dnes večer na mé pozvání a této noci budete spolu se mnou psát
historii. Dnes v noci povstaneme na odpor Voldemortovým zvěrstvům, bez
ohledu na vůli slabého ministerstva… neboť dnes v noci bude kouzelnická
Británie prohlášena za výsostné území spadající pod patronát mystika.“
Bystrozoři se viditelně narovnali v předtuše pořádného boje,
konečně mohou provádět svou práci.
„Pečlivě jsme pracovali den po dni a připravovali si živnou půdu pro
tento okamžik, jako naši předkové roky a staletí před námi. Dnes přivedeme
staré pořádky zpět k životu s novými cíly a pozvedneme se
z prachu, v němž jsme byli nuceni žít, svázáni pravidly nepřirozenými
kouzelníkům a čarodějkám,“ pokračoval se svým proslovem a v jeho rukou se
objevila hůlka.
„Budeme dnes bojovat – za naše životy, za náš svět, za naše bratry a
sestry, kteří nevidí, co je třeba vidět,“ začal kroužit podél obvodu síně a tu
a tam pohlédl některému ze svých spolubojovníků do očí.
Vnímal vlny euforie prýštící z členů rady skrytých ve svých
výklencích a jeho vlastní krev zpívala nadšením, že konečně přichází ta chvíle,
na níž magie a kouzelnický svět čekal – nikoliv tři sta let od Peverellovy
smrti, ale celou dobu své existence – nastává vláda magie.
„Vaše rodiny a domovy jsou chráněny tímto znakem,“ řekl pomalu a ke stromu
síně vzlétl srpek měsíce proražený klikatým bleskem. „Je zanesen do zdí vašich
domů, do rohů vašich zahrad, vypálen ve vašich duších…“
Zavířil pláštěm a briskně ukázal hrotem hůlky na mladého bystrozora před
sebou: „Povězte, bystrozore Williamsone, přijal byste tuto značku na svou
paži?“
Ticho po jeho dotazu bylo nepříjemné a mladík zaváhal, než rozhodně
přitakal: „Jistě, pane.“
„Proč? Nepřipomíná vám to… Znamení zla?“
Williamson se ošil a podíval se svému mystikovi přímo do očí: „Je to značka,
můj lorde, vaše značka – a už jen proto je na míle vzdálená tomu ďáblovu
znaku.“
„Ďáblovu?“ Harry se na něj pousmál. „Máte mudlovský původ, bystrozore
Williamsone?“
„Ano, pane, oba mí rodiče jsou mudlové,“ odpověděl jen se slabým
zaváháním.
„Proč tedy následujete mé vedení, příteli? Nejste povinován tradicemi
ani výchovou,“ zajímal se upřímně.
„Zdá se mi to jako správná věc, můj lorde,“ řekl přirozeně. „Jako by mě
něco vedlo k vám. Voldemort chtěl mě a mně podobné vyhladit, že prý jsme
ukradli magii motákům… ale tak to přece není. Narodili jsme se s tím
darem, ne? A kam jinam bychom měli patřit než do světa kouzel? Koho bych měl
jiného poslechnout, než vás?“
Mladý bystrozor Williamson v tu chvíli poklekl a vzhlédl ke svému
lordu, jenž mu nabízel nový svět, lepší svět, a vyhrnul si rukávy obou paží:
„Na kteréže předloktí to chcete vypálit, můj lorde?“
Harry jej uchopil za pravé předloktí a pousmál se na něj: „Líbí se mi
vaše přímočarost, mladíku.“
„Nebelvír, pane,“ pokrčil rameny a Harry se skutečně rozkašlal
potlačovaným smíchem.
„Budiž… v okamžiku, kdy přijmete tuto značku,“ promluvil ke všem
ostatním, „zavazujete se věrností magii – což znamená mně. Každý, kdo bude
nosit můj znak, bude chráněn. Je to symbol rovnosti, cti a zasluhuje úctu,
neboť není založen na poslušnosti vynucené, ale darované dobrovolně, a nežádá
si otroctví a nepřináší pohanu.“
Jeho oči přelétly tváře bystrozorů. „Musím vás ovšem varovat;
s tímto znakem není možné zradit bez následků, neboť nebudete zrazovat
pouze mě, ale sami sebe, svou niternou a neoddělitelnou část. Kdo zradí, ztratí
svůj dar a bude žít jako mudla.“
To prohlášení zmrazilo vzduch a Harry se křivě pousmál.
„Křivopřísežnictví prostě nebude tolerováno… na druhou stranu, jakmile budete
chtít být vyvázáni ze svých specifických povinností, poutajících se
k tomuto znaku na vašem předloktí, bude to zařízeno.“
Jeden po druhém bystrozoři klesali na kolena a vyhrnovali si rukávy.
Harry se krátce obrátil na Rufuse a nalezl jej rovněž klečícího.
Nadzvedl tázavě obočí a jeho přítel se šelmovsky zašklebil: „Tadyhle ta věcička
vypadá jako pytel legrace, můj lorde.“
„Obeznámil jsi své kolegy s plány bitev?“ zajímal se konverzačně a
zatočil si hůlkou v prstech, vrhaje uklidňující úsměv na Williamsona.
„Jistě, jsme připravení na tvůj rozkaz, pane. I nové slušivé uniformy
máme…“ zatahal se za červený plášť se stříbrným mystikovým znakem na levé
straně hrudi, který opatřila jeho manželka pro celou jejich bandu.
„Výborně,“ přikývl Harry a
přiložil hrot hůlky k světlé pokožce vnitřního předloktí mladého muže před
sebou. „Ucítíte mravenčení, bystrozore Williamsone. Luna Fulgor!“
Žádné komentáře:
Okomentovat